Tongariro Alpine Crossing - víkend v Mordoru

Před rokem touto dobou jsme makali na farmě v Otaki, sekali trávu traktůrkem, kopali pařezy a popíjeli ranní čaj s farmářem Ronem. O rok později užíváme druhé jaro na Novém Zélandu a jsme stále tu. Tento příspěvek bude o čerstvých událostech z minulého víkendu. Novozélanďani slavili Labour day, takže byly 3 dny volna a my vyrazili na jedno z hlavní lákadel severního ostrova – Tongariro Alpine Crossing.

Na Tongariro jsme se chystali už delší dobu a když jsem se zmínil Lyallovi, řekl že by se rádi s Harissonem připojili. Po pár týdnech domlouvání se nakonec vytvořila poměrně masivní výprava zahrnující mnoho členů Lyallovy rodiny J.

Celý týden před akcí sledujeme počasí. Ještě ve čtvrtek vypadají výhledy na víkend v Tongariru dost nevalně. Déšť, vítr, pocitová teplota kolem 0 stupňů. V sobotu kolem oběda vydatně prší a my s Lenčou vyrážíme z Aucklandu. Dodávka je po delší době pořádně nabalená zásobama a výbavou. Vzhledem k tomu, že jsme na Zélandu už dýl než rok, nemohu už legálně řídit s českým řidičákem – hlavní řidič je tedy Lenča, která už udělala zkoušky a má novozélandský.

Frčíme směrem na jih do srdce Severního ostrova k obrovskému jezeru Taupo. Auckland necháváme za sebou, začínají zelené kopečky, pastviny se stády krav. Kochám se, čtu National Geographic a popíjím cappucino takeaway. Není špatný mít řidiče J.

V Taupu bydlí Lyallův brácha Louis a my parkujem svoji dodávku na jeho zahradě. Už je tu celý klan Babingtonů – Louis, Lyall, Harisson, Lyallova sestra Raewyn s manželem Rusellem a znalec maorské historie a vysloužilý pojišťovák John se ženou Marií. Popíjíme víno a čekáme až se upeče novozélandská klasika – jehněčí kýta s „mint sauce“ a pečené kumary, brambory, dýně.

Po desáté uleháme ve spacácích v naší dodávce, po dlouhé době, poprvé od dubna. Zítra nás čeká nabitý den.

Vstáváme o půl paté. Ne až tak kvůli túře, ale protože se hraje „Rugby World Cup“ a my kempujem u zélanďanů... takže je tak trochu povinnost jít fandit na čtvrtfinále All Blacks proti Jižní Africe J. Jak na sporty v televizi nekoukám, tak rugby na pořádné úhlopříčce je docela dobrá podívaná. Před šestou díkybohu All Blacks slaví vítězství a my vyrážíme z Taupa směr národní park Tongariro.

Tongariro Alpine Crossing je jednodenní túra, napříč národním parkem – je potřeba se dopravit  z jednoho konce na druhý. Klasická varianta je zabookovat si ranní shuttle, zaparkovat auto, shuttlem se nechat převézt na druhý konec a „jít směrem k autu“. My máme ale soukromý shuttle – osmdesátiletý John frčí ve svém SUV a již v časných ranních hodinách přednáší o maorské historii míst, které zrovna míjíme. A světe div se, dělá se brutálně krásně J.

Když před osmou ranní začínáme trek, není na obloze ani mráček a před náma se tyčí zasněžený vrchol Mt. Ngauruhoe aka Mount Doom – Hory Osudu z Pána Prstenů. Tongariro je národní park, kde se natáčely scény z Mordoru. Zdejší krajina kontrastuje s klasickým „zeleným a modrým“ Novým Zélandem. Tongariro jsou sopky (stále aktivní) ve srdci ostrova, černé lávové pole, rudé krátery.

Začínáme trek z místa Mangatepopo. Čeká nás základní trasa o délce cca 19 Km s možným přídavkem na vrchol Mt. Tongariro nebo dokonce Mt. Ngauruhoe (Hora Osudu).

Na trek vyrážíme v sestavě – já, Lenča, Lyall, Harisson, Troy (Harissonův bratranec), Raewyn a Russell. Zhruba týden před trekem Lyall přemýšlí jestli vůbec půjde, protože má pochroumané koleno. Nakonec se rozhoduje že jo, ale tvrdí že půjde pomalu. Zapůjčuju mu svoje trekové hole.

No každopadně „pomalu“ pro novozélanďaňa je pro mě zběsilý tempo, takže kiwi skupinka vyráží poklusem vpřed a já klasicky rozvážně pochoduju a fotím. Inu být posledním jsem si navykl na výletech s Adamem Chromým, takže pohoda J.

Stoupáme a postupně se přibližuje kužel sopky Mt. Ngauruhoe a otvírají se skvělé výhledy – v dálce vidíme špičku Mt. Taranaki (schválně mrkněte jak vypadá při pohledu z vesmíru na google). Na rozbočce čeká Lyall, očividně řádně naspeedovaný výhrou All Blacks a fungujícím kolenem a ptá se, jestli teda jdem nahoru na Mt. Ngauruhoe. Cesta nahoru je 3 hodinový sidetrip kdy nastoupáte navíc asi 600 výškových metrů než se dostanete na vrchol – okraj kráteru (2291 mnm).

Cesta má být pořádně strmá, hlavně po sypající se suti, aktuálně i se slušnou dávkou sněhu. Mám pocit, že bych zélanďany brzdil a nejsem si jist, jestli to vůbec až na vrchol kvůli sněhu půjde a tak se rozcházíme – Lyall, Harisson a Troy vyráží na Mt. Ngauruhoe, Russell a Raewyn pokračují napřímo po hlavní trase a já s Lenčou se rozhodujem dát vrcholovku na protější Mt. Tongariro (1978 mnm).

Je úžasně jasno, ale fičí pořádně ledový vítr. Oceňujem dobrou výbavu do hor (na fotce za náma Mt. Ngauruhoe alias Hora Osudu).

Jedinou nevýhodou Tongariro Crossing je pravděpodobně jeho popularita... je známý jako jeden z nejlepších jednodenních treků na světě a vzhledem k tomu, že je prodloužený víkend, krásné počasí a začíná „great walk season“, jsou tu docela davy. 

O to víc oceňujem odbočku na vrchol Mt. Tongariro, kde je o poznání méně lidí, přibývá sněhu, kolem sebe vidíme krásné hory, částečně zamrzlá jezera a v dálce vodní plochu Taupa... je to krása. 

Z vrcholu koukáme na protější monumentální Horu Osudu a přemýšlíme, jak to asi dávaj borci Babingtonovi J. Sbíháme sněhová pole a připojujeme se zpět na hlavní trasu. Další parádička je pekelný „Red Crater“. 

A hned za ním se otvírá výhled na neuvěřitelné každé jinak barevné „Emerald Lakes“. Hrnem to dolů sopečnou sutí a jediné co trochu kazí tu krásu jsou hromady hlučných lidí J.

Při sestupu míjíme ledovými krami pokryté Blue Lake. 

Krajina se postupně stává pohostinější, pochodujeme zlatavými trsy trávy s výhledy na jezera v dálce a tahle část mi připomíná túry kolem Wanaky na Jižním Ostrově. Jako bonus oproti Wanace jsou ale krátery kolem, ze kterých stoupá kouř.

Celý národní park Tongariro (mimochodem nejstarší NP na Zélandu) je protkaný posvátnými Maorskými místy, mezi něž často patří vrcholky vulkánů.

Nemůžu se přinutit přestat fotit a najednou slyším za sebou legendární skřehotavý hlásek. Lyall štráduje, trekovými hůlkami div že nevykřesává jiskry z kamenů na cestě, za ním statečný ale zničený Harisson a silák Troy. „We knocked that Bastard off“ hrdě oznamuje Lyall, dali to na vrchol Mt. Doom, předchází mě a pokračují dolů tempem, kterýmu stále nestačím. Jsou to maséři J.

Cesta dolů je dlouhá a už v nohách slušně cítíme těch 20km pochodu. Jít to z opačné strany by byla dřina, protože konec v Keketahi je o cca 300 m níž než začátek v Mangatepopo. V závěrečné lesní pasáži se potkáváme opět s Lyallem, který již trochu zvolnil a společně přicházíme kolem 6 večer k autu.

Nádherná túra a krajina, kterou jsme ještě nikde neviděli. Během dne nebyl ani mráček do toho kombinace černých a rudých lávových hor + sníh, led a jezera. Myslím že jít to takhle zjara je zajímavější než v létě, kdy bude chybět ten sníh a led.

Na večeři už jsme zase v Taupu u Louise, otvíráme pivka, nacpáváme se a na obří televizi sledujem Moto GP. Pak už zbývá se jen řádně rozlámaní zavrtat v našem camper vanu J.

V pondělí se probouzíme do dalšího pěkného dne. Účastníci zájezdu se pomalu balí. Loučíme se s Raewyn a Rusellem, Johnem a Marie. John nám věnuje vlajku All Blacks, která prozatím representuje coby přehoz na posteli v dodávce. Lyall s Harissonem vyráží směr Auckland, aby ještě potrénovali jízdu na motorce, Louis vyráží rybařit. Najednou jsme v domku v Taupu sami. Balíme se, zamykáme a pak už zase jedem na sever. Bereme to ale tentokrát oklikou. Chceme se podívat do „thermal wonderland“ ve Wai-O-Tapu a taky po cestě zkusit nějaký přírodní hot pool.

Wai-O-Tapu nakonec nabídne obojí. Když přijíždíme k místu, vidíme auta zaparkovaná podle silnice a to je známka, že v okolí je nějaké přírodní horké koupání. A vskutku, po pár schodcích se dá sejít k potůčku, kde už se vyhřívají turisti. 

Voda je parádně horká, na jednom místě se stékají studený a horký potok, takže si to člověk může namíchat dle chuti. Důležitý je nepotápět si hlavu a uši – jak varují cedule – v termální vodě přežívají bakterie co můžou způsobit meningitidu.

Potok s horkou vodou je jeden z mnoha výsledků toho, co všechno se děje pod zemí v téhle oblasti. To hlavní ukazuje právě „Wai-O-Tapu Thermal Wonderland“... což je místo na jehož vstup musíte zaplatit, ale rozhodně se vyplatí. 

Všechno je tu přírodní a během cca 2 hodinové procházky projdete bublající bahna, sirné jeskyně, všude tu stoupá dým a sirný puch, jezírka tu hrají všemi barvami díky usazování různých minerálů, krátery... Prostě neskutečný.

Když dokončujem prohlídku Wai-O-Tapu, začíná hřmít a my naskakujem do auta a razíme zpět Auckland. Cesta bude dlouhá, mnoho lidí se vrací z prodlouženého víkendu. Začínám cítit, že jsem se na Tongariru nachladil, ale nevadí... Skvělý víkend, kdy Nový Zéland zase ukázal, jak má neskutečně rozmanitou přírodu a taky přátelský a pohostinný lidi.

Před rokem v Americe #4: Závěr po pobřeží Pacifiku - Highway č. 1

Máme mírně deštivý víkend v jarním Aucklandu - nastal čas završit sérii „Před rokem v Americe“. 

Po rozloučení se sekvojemi krosíme napříč Kalifornií od hor Sierry Nevady přímo k Pacifiku. Naším cílem je místo zvané Morro Bay.

Přijíždíme už za tmy a marně se snažíme sehnat místo na spaní. Všechny motely jsou obsazené. Odkazují nás na kemp kousek za městem... je obrovský, ale bohužel cedule hlásá „Occupied“. Vzhledem k tomu, že nemáme moc možností, ignorujeme ceduli, procházíme nočním kempem a hledáme plácek. Kemp je našlápnutý, zdá se, že je plných chudších místních, nejspíš i mexičanů, kteří zde v karavanech tráví prázdniny.

Štěstí se na nás usměje a nacházíme jednu volnou „tent site“! Teď řešíme jak zaplatit, na vrátnici už nikdo není. Hledáme po kapsách a přihrádkách auta všechny mince a konečně sesbíráme hromadu čtvrťáků, která dává potřebnou částku. Problém je, že „pozdně noční platba“ má proběhnout v malé obálce vhozené do schránky. Když vycpem obálku mincema, vypadá jako malá cihla a nechce se protlačit otvorem schránky. Je to hodinářská prácička, obálka se nesmí roztrhnout... za pomocí klacíku ji konečně vytvaruju a protlačím dovnitř. Z posledních sil stavíme potmě stan, nafukujem matrace. Když se vydávám setmělým kempem do sprch, ve světle čelovky zasvítí oči a z keře na mě vyběhne jelen. Náročnej den.

Noc je chladná, spíme přímo u oceánu. Když se ráno probouzíme, místní už taky vstávají a něco kuchtí u karavanů. 

Celý kemp je pod korunami krásných eukalyptů, které trousí svou kůru všude po zemi. Jdeme se projít k oceánu a pozorujem mořské ptáky, jak loví snídani. 

Morro Bay dostalo název podle útesu Morro Rock, který vybíhá do oceánu.

Startujem auto a vyjíždíme na poslední úsek našeho amerického výletu – po pobřeží Pacifiku, slavné silnici Highway #1 zpět do San Francisca.

Stavíme na různých vyhlídkách a kocháme se modrými vodami oceánu, útesy a plážemi. Koukáme na západ a už pomalu přemýšlíme, že někde tím směrem uprostřed oceánu leží náš další cíl – ostrovy Havaje a pak ještě dál Nový Zéland.

Po highway fičí spousta cyklistů, asi je to oblíbená trasa pro silničkáře.

Velkým lákadlem na jednom místě je kolonie „elephant seals“  - česky „rypouš sloní“ J. Na pláži se rozvalují snad stovky macatic, různě se mrskají a nahazují na záda písek. 

V tomhle ročním období jsou na pláži hlavně samice, které vypadají dost podobně tuleňům. Mnohem větší samce s klasickou „skobou“ na nose bohužel nevidíme.

Pokračujem dál, silnice se kroutí po útesech, na svazích se ve větru kolíbají zlaté trávy. 

Čeká nás poslední noc kempování v Americe a zjišťujem že kempy podél Highway č. 1 jsou pořádně drahé. Nakonec kotvíme u městečka Carmel By The River a za noc ve stanu vysolíme 50 dolarů J. Naposledy stavíme stan a pumpuju triceps a matrace. Kemp je útulný, schoulený v kopcích mezi stromy. Se setměním zoufale hledám mobil ve kterém máme já i Lenča SIMku. Naštěstí je o pár tisicí kilometrů dál Dadyn na facebooku, aby mě prozvonil, díky J.

Další ráno pucujeme naši výbavu, vyklepáváme stan, drhnem kotlíky a plechové hrnky. Posloužila skvěle, ale je moc objemná – na další cestu s nama nepojede a chceme ji narychlo střelit v San Franciscu.

Po Highway číslo 1 pokračujem do Monterrey, pěkného přístavního městečka, kde při příležitosti závěru našeho amerického okruhu dáváme výborný seafood v místní taverně. Když procházíme přístav, slyšíme zběsilé hýkání – na molu probíhají masové orgie elephant sealů.

Po opuštění Monterrey se zatahuje a začíná trochu poprchávat, pokračujem stále po pobřeží dál na sever. 

Krátce stavíme v Santa Cruz (hlavně abych napsal smsku Borisovi). Už nestíháme moc zastavovat a fotit, chceme zavčas dorazit do San Francisca, ubytovat se, zlehka vyklidit zaprášeného Chevroleta. Další den nás čeká vracení auta, prodej kempovací výbavy (celkem nás stála asi 160 dolarů a přes craigslist jsme ji nakonec udali za polovinu), sbalení všeho zpátky do krosen před odletem na Havaj. Nicméně o téhle části, nevlídných ulicích San Francisca plných bezďáků a ubytování v odpudivém Budget Inn už jsem psal dřív.

A tak se zdá, že po roce jsem konečně dopsal vše o našem výletu do USA! Trocha shrnutí na úplný závěr...

Za perfektní rady k trase vděčíme panu Hájkovi (http://www.hajektravel.cz/), se kterým jsem dal ještě z ČR skype. Itinerář se zásadními body na trase:

San Francisco -> NP Yosemite -> Tioga Pass -> Mono Lake -> Bodie -> Lone Pine -> NP Death Valley -> Shoshone -> Las Vegas -> Hoover Dam -> Lake Mead -> NP Zion -> NP Bryce Canyon -> Richtown -> NP Capitol Reef -> Moab -> NP Arches -> Dead Horse SP -> NP Canyonlands -> Monument Valley -> Page -> Antelope Canyon -> Horseshoe Bend -> Glen Canyon & Lake Powell -> NP Grand Canyon -> Flagstaff -> Sedona & Redrock ->  Lake Roosevelt -> Apache Trail -> Phoenix -> NP Joshua Tree -> San Diego -> Los Angeles -> NP Sequoia -> NP Kings Canyon -> Morro Bay -> Highway #1 -> Monterrey -> San Francisco.

Když jsem trasu zhruba zmapoval přes mapmyrun, ukázala cca 5800 km, ale tachometr našeho červeného Chevroletu (který mj. byl dost luxusní, takže půjčovna Thrifty dostává doporučení) ukázal v přepočtu z mil najeto 6865 Km – víc jak o 1000 km víc.

(mimochodem jen takový postřeh – taky vám tvar trasy na mapě připomíná mořského ptáka z druhé fotky u tohoto příspěvku? :-)

Příroda USA byla úžasná, rozmanitost krajin na poměrně krátkých vzdálenostech neuvěřitelná. A velká města mají samozřejmě taky něco do sebe. Projeli jsme pouze 4 státy jihozápadu USA.  Mnoho krás v severnějších částech (Chicago, Niagarské vodopády, Yellowstone, Rocky Mountains atd.) jsme si pošetřili na další výlety...

Před rokem v Americe #3: Los Angeles a Sekvoje

Už potmě přijíždíme do Los Angeles. Silnice má nejmíň 6 pruhů, křižujem proudy aut dle příkazů GPS. Bez ní bychom byli kompletně ztracení. Ubytování máme přímo v Hollywoodu, opět přes naše oblíbené airbnb.

Parkujem a ověšení krosnama si vyzvedáváme klíče z bezpečnostní schránky u dveří. Týpek jménem Gabriel, u kterého bydlíme, ještě není doma. 

Když vcházíme do jeho apartmánu, jsme nadšení. Místo má atmosféru, která se perfektně hodí k mé představě Hollywoodu. Mírně tajemný, mírně kýčovitý, tlumeně nasvícený, s mnoha obrazy Marilyn Monroe po stěnách.

Později přichází Gabriel, zvláštní chlapík, Mexičan, působí trochu osaměle. Vozí lidi místo taxíku přes aplikaci Uber.

Zadní vchod z apartmánu vede na skrytou terasu s lehátky. Kouřím a poslouchám noční šum města. Na LA máme jen 1 den a zítra nás čeká nabitý program.

Po ránu nejprve vyrážíme do ulice, z níž má být nejlepší výhled na kultovní nápis „Hollywood“ v místních kopcích. Procházíme hollywoodským „neighbourhood“ a mám pocit, že to tu působí trochu unaveně. Hollywood prý už dávno není centrem všeho dění jako dřív, filmaři se přesouvají dál mimo město do levnějších lokalit.

My pokračujem na slavný Hollywood Blvd. a s očima přibitýma na chodník sledujeme klasické „hvězdy“ – Arnold Schwarzenegger, Jimmy Hendrix, Ray Charles, Walt Disney. 

Když ale zvednem oči ze země a rozhlédneme se kolem, není to žádná sláva.  Lidi a město, alespoň v téhle části, působí vyžile a uměle. Odmítáme dotěrného černocha, co nám nabízí „vyhlídkovou jízdu po Los Angeles a okolí“, ptá se odkud jsme a když říkáme Czech Republic, opovržlivě prohlásí „of course, you are cheap“.

Opouštíme Hollywood a jedem na prohlídku studií Warner Bros. Vstupenka není z nejlevnějších, ale četl jsem, že se vyplatí. Nasedáme na vozík/vláček a projíždíme ateliéry. Průvodce ukazuje, dává výklad, kde se natáčela která scéna a jmenuje spousty filmů a seriálů, které už jsem zapomněl. 

Specialitou prohlídky je 75. výročí Batmana, u jehož příležitosti jsou k vidění originální kostýmy použité v jednotlivých filmech a hlavně všechy Batmobily, Batmotorky, Bat-tryskáče a podobně J. 

Mimo to vám udělají fotku na sedačce z Přátel, nasadí vám na hlavu Moudrý klobouk z Harryho Pottera, šáhnete si na křesla, na kterých seděl Neo s Morfeusem a podobně.

Je to dobrý, člověk se dotkne věcí a spatří místa, který mu do teď přišly naprosto vzdálený a nereálný. Rekvizity a kulisy z „amerických velkofilmů“.

Po prohlídce Warner Bros nasedáme zpět do auta a vyrážíme do kopců, na místo, které si nemůžu odpustit – lynchovský Mulholland Drive. Úzká silnička se kroutí a stoupáme nad město. 

Otevírají se skvělé výhledy na Los Angeles i na hollywoodský nápis. Mulholland Drive se rozhodně vyplatí navštívit nejen Lynchovým fanouškům J.

Nám se daří ho projet bez ztráty paměti nebo poruchy osobnosti (snad?) a tak losangeleský den úspěšně zakončujeme v Santa Monice. Dávám večerní koupačku na dlouhé pláži a jdeme ke slavnému molu Santa Monica Pier. Zde mezi kolotoči, obchůdky a restauracemi končí u oceánu slavná Route 66.

Pak už se zmožení a hladoví zařazujem do  kolon aut pomalu se šinoucích zpět do velkoměsta a uleháme pod svůdným pohledem Marilyn v našem pokoji v Hollywoodu.

Suma sumárum - LA na mě nepůsobilo moc přívětivě/hezky, ale rozhodně má svojí zvláštní trochu negativní, trochu záhadnou atmosféru. Vybrali jsme si jen zlomek toho, co z města a okolí vidět a záměrně jsme to ladili „filmově“ – protože to je to, s čím mám hlavně Los Angeles spojené.

Následující ráno se loučíme s Gabrielem, pakujem vše do auta, opouštíme LA a jedem zpět do přírody. Čekají nás závěřečné 2 národní parky – Sequoia a King’s Canyon. Postupně opouštíme vyprahlou část Kalifornie a přijíždíme zpět do lesů na úpatí pohoří Sierra Nevada, rajónu slavného skotského dobrodruha a přírodovědce Johna Muira, který se zasadil za vznik národních parků Yosemite a Sequoia.

Spíme v krasném kempu Potwisha na okraji národního parku. Lesy, ve kterých je kemp usazen, se začínají zbarvovat, přichází podzim. 

Rozděláváme táborák, věci ukládáme do „bear lockeru“ – ano zase jsme na území medvědů a vše, co nějak voní musí být uchováno mimo auto a stan ve zvláštní železné skříni. Když se ráno probouzíme a vaříme čaj, přichází do kempu stádo srnek a pasou se mezi stany.

Po pár kilometrech konečně přijíždíme do oblasti „obřích sekvojovců“. Nádherné, obrovské, prastaré stromy se tyčí všude kolem. Zvláštní je jejich kůra – hebká, skoro až měkká na omak. 

Některé sekvoje mají hluboké černé „jizvy“ od ohně. Požáry, které se občas lesy šíří, byly původně ochránci přírody potlačovány. Později ale zjistili, že sekvoje oheň (v přiměřené míře) potřebují. Oheň čistí slabší stromy, dělá prostor těm silným a zúrodňuje půdu, aby se mohly uchytit nová sekvojová semínka.

Projíždíme všechny hlavní klasiky – Tunnel Log (kládu kterou projedete autem), Giant Forest s Generálem Shemanem – největším stromem na Zemi (co se objemu dřeva týče). 

Když jdeme procházkou zpět od generála, poštěstí se nám konečně i to, co se nepodařilo v Yosemitech – medvědi ve volné přírodě! Kousek od cesty pozorujem jak si hrají 2 medvíďata a velká medvědice. Je tu hodně lidí, tak strach nemáme, potkat je ale takhle někde na osamělým treku bych nechtěl  :-).

Pokračujem po General’s Highway, která spojuje generála Shermana v NP Sequoia s generálem Grantem (druhý objemově největší strom na světě) v národním parku King’s Canyon.

Sekvoje pro nás byly zajížďka – z pacifického pobřeží jsme odbočili zpět do vnitrozemí. Ale rozhodně se vyplatila... jsou jedním z nejpůsobivějších národních parků a skvěle doplnili neuvěřitelně pestrou mozaiku přírody, co jsme v USA během 5ti týdnů viděli.

Po rychlém setkání s generálem Grantem se loučíme s národními parky USA a směřujem zpět k oceánu. Naší závěrečnou etapu v USA chceme zakončit jízdou po Highway č. 1 po pobřeží Pacifiku... a po ní dojet zpět do San Francisca.

Před rokem v Americe #2: Pouštní park Joshua Tree a pohodové San Diego

Tak tu máme září a na Nový Zéland pomalu přichází jaro. Lyall tráví čím dál víc času na lodi, brzy se na ni komplet přestěhuje a vyrazí na jih k subantarktickým ostrovům. Domů se vrací hlavně na víkendy, aby trénoval 14ti letého Harissona na staré motorce, kterou mu pořídil. Harisson je dobrej týpek, čte komiksy (oněkdá si přitáhl Mause... dobrá volba), má přehled o filmech a hrách na Playstation 4.

Celkem už tu začínáme mít pár známých. Před týdnem si tu na Lenčou připraveném luxusním menu pochutnával pohodový projekťák Ario ze SAPu. A brzy nás snad zase navštíví couchsurferka Jenn z Taiwanu. Na obědy chodím většinou s partičkou fajn Indů a postupně ochutnávám jejich speciality - nakládaný mango, všemožné curry, různý druhy indickýho chleba J.

Po delší době jsme taky vyrazili do přírody na túru – kousek od Aucklandu leží Waitakere Ranges, zalesněné kopce s jezery, řekami, vodopády, táhnoucí se k divokým plážím západního pobřeží.  Už bylo potřeba zase provětrat pohorky.

To jen tak na úvod k aktuálnímu dění. Nyní zpět k vytčenému cíly – vypořádat se s nepopsanou částí naší cesty po Americe. Tu noc, co opouštíme Arizonu, stanujeme v kempu u řeky Colorado přímo na hranicích Kalifornie. Spaní nám zpříjemňuje barbecue – oslava početné mexické rodiny přímo vedle nás. Ráno se probouzíme do slunečného dne a jdu vyzkoušet koupačku v Coloradu, je tu malá písečná pláž, řeka valí pořádně rychle. 

Naším cílem pro dnešní den je projet pouštní oblast národním parkem Joshua Tree a dorazit k Pacifiku do San Diega, kde máme booklé ubytování přes airbnb.

Park Joshua Tree je přehlídkou pouštní flóry. Je tvořen 2ma ekosystémy – prvním je coloradská poušť s prapodivnými keři Occotillo a kaktusy Cholla.

Druhým je výš položená mohavská pouští s lesy rozeklaných Joshua Tree (aka juka krátkolistá, ano, mám to z wikipedie) a skálami rozlámanými do obrovských balvanů.

Z Joshua Tree se stáčíme na jih a večer příjíždíme do San Diega – nejjižnějšího bodu naší trasy, kousek od mexických hranic. Vítá nás sympatický, čerstvě sezdaný mladý pár Phil a Lauryn, kteří si přivydělávají přes AirBnB. Ukládáme se do útulného pokojíku - stěny polepené mapami světa, šicí stroj, malířský stojan – Lauryn je výtvarnice J. Phil nám dává pár tipů, co v San Diegu vidět. Vzhledem k nabitému programu posledních týdnů už jsme nestihli o San Diegu nic moc studovat a plánovat.

Prohlídku začínáme na hřbitově. Řady bílých pomníků obětí válek (jak z vojína Ryana) se táhnou po kopcích s krásným výhledem na oceán. 

Pokračujeme na místo zvané Cabrillo Monument – z majáku se otvírá pohled na nekonečné pobřeží a mrakodrapy San Diega.

Procházíme přístavem, na útesech a starých lodích posedávají pelikáni. 

Na rozlehlé písčité Ocean Beach se poprvé se koupu v Pacifiku. 

Bloumáme downtownem, na nábřeží staví magický chlapík věže z na špičku postavených balvanů. Zkoušíme to taky ale nedaří se nám. Ještě nemáme dostatečně zklidněnou vnitřní energii.

Nemůžu si odpustit návštěvu místního comicshopu. San Diego je domovem nejslavnějšího mezinárodního setkání comicsových fandů – Comic Conu. Bohužel samotného conu se zde nezúčastním ale aspoň pokecám s místním nerdem – prodavačem v comicshopu. Prý má rád Prahu J.

Se setměním přijíždíme na poloostrov Coronado, kterému vévodí historický dřevený luxusní resort Hotel Del Coronado (z roku 1888). Po tmě jdeme po dlouhé pláži. Sem tam tu hoří oheň, kolem kterého sedí parta lidí a něco opíkají. Po jedné straně svítí masivní starý hotel, po druhé hučí temný oceán.

Dáváme druhou noc u Phila a Lauryn a loučíme se. Doporučují nám stránky CraigsList – prý přes ně nakoupili většinu výbavy do svého bytu... a nám se přes ně později podaří prodat kempovací výbavu před opuštěním americké pevniny.

Odjíždíme ze San Diega s pocitem, že je to zatím nejpříjemnější město v USA, co jsme navštívili. Přátelská atmosféra, krásné pobřeží, podstatně míň obludných bezďáků než v SF.

Po opuštění centra ještě navštěvujem pár Philem doporučených míst. Prvním z nich je Belmont Park. Pláž střeží plavčík jak z pobřežní hlídky, a hned vedle je oldschoolový zábavní park se starou horskou dráhou, kterou si namůžu nechat ujít :).

Druhým je kousek severněji položený krásný divoký pás pobřeží La Jolla, kde se na útesech spokojeně sluní tuleni.

Pak už se napojujeme na první úsek Highway č. 1 a se západem slunce míříme do Los Angeles. Ubytko, opět přes Airbnb, máme buklé přímo v Hollywoodu u mexičana Gabriela.