Čtvrt roku v Haastu 2/2

Vánoce poprvé mimo rodné Brno… Kavárna je zavřená na 24., 25. a 26. prosince, všichni naši spolupracanti odjíždí a nás čekají nebývalé 3 dny volna v kuse. V podvečer před Štědrým dnem dávám Skype s rodiči a s babičkou osvěžuju recept na bramborový salát. Kapra je tu nemožné sehnat, ale kupujem si v kavárně dva kousky „fish of the day“ – tzv. „blue cod“. V opshopu jsme před Vánoci pořídili vykrajovátko a Lenča peče výborné linecké a vanilkové rohlíčky. Já se v oblasti cukroví zapojuju pouze šoulením kokosových kuliček… a samozřejmě konzumací J.

Štědrý den trávíme u nás v kontejneru, místo koled posloucháme kanál s klasikou přes satelitní telivizi… pouští nějaké církevní chorály, takže vcelku adekvátní J. Vánoční atmosféru dotváříme vystavenými ladovskými pohledy, který přišly Lenči z domova. Lenča kreslí vánoční strom a betlém.

Počasí je krásné, letní – a vydrží takové celé tři dny – máme štěstí. Místo za sněhem za Ochoz vyrážíme před večeří na procházku k Haast River. Blue cody obalujem klasicky v trojobalu se strouhankou z toasťáků z kavárny J. V kombinaci s bramborovým salátem jsou luxusní… jen citelně chybí rybí polévka J. 

Pak už rozbalujeme pod svým papírovým stromkem dárky a jsme překvapení, kolik jich je a kolik jsme toho dostali od našich skvělých domácích a šéfů Alyho a Janene! V závěru dne dojde i na prozíravě „ještědomazuložtostaženou“ pohádku J.

A na první svátek vánoční vyrážíme. Naším cílem je Wanaka, chceme poprvé vyzkoušet spaní v autě na našem loži od farmáře Rona. Cesta vede přes národní park Mt. Aspiring, je krásně teplo, slunečno, sand flies vytrvale bodají. Po cestě dáváme několik malých procházek – výšlap do průsmyku Haast Pass, procházku k průzračně modrým a pořádně ledovým Blue Pools.

Nad obřími jezery Hawea a Wanaka kontrastují ozářené hory a my na večer zastavujem těsně před Wanakou v malém kempu v Albertstown. 

Za noc na osobu 7 dolarů – skoro zadarmo. Jediné, co chybí jsou sprchy, ale to vynahrazuje řeka, která protéká přímo kolem kempu. Vše je nasvícené měkkým večerní světlem, břehy jsou krásně zelené se starými vrbami, v dálce jsou vidět hory. 

V kempu panuje příjemná „hippie atmosféra“. Některé campervany jsou tu, zdá se, zapíchlé už dlouhou dobu a jejich majitelé tu spokojeně bydlí.

My se rozvalíme v naší dodávce, pustíme si nějaký ten díl Big Bang Theory na počítači a z oken pozorujem hvězdy… zatím nám ještě chybí záclonky J.

Na druhý svátek vánoční, tzv. „Boxing Day“ přijíždíme do Wanaky. Jsme překvapení, že dost obchůdků, občerstvení a restaurací je otevřených. Bohužel ne tak kadeřnictví, které poměrně urputně hledám. V Haastu totiž žádný holič není a ani se nenašel nikdo s holicím strojkem. Po několika měsících začínám být nesnesitelně vlasatej… I nyní v únoru se situace nezměnila, je to pořád horší. Nedočkavě vyhlížím konec práce za pár dní… tentokrát to ve Wanace musí vyjít. Prozatím si u snídaní mrzutě zaplétám copy.

Na Boxing Day ve Wanace si necháváme v informačním centru poradit nějakou půldenní túru a směřujem kousek za Wanaku k Diamond Lakes a výstupu na Rocky Mountain. Konečně si zase užíváme delší výlet, postupně se výhledy otvírají, kolem nás hory a pod náma nádherná jezera. Nejvíc mi to připomíná Norsko.

Ten samý večer se vracíme do Haastu. Vánoce netradiční, ale parádní. Následujícího dne začíná v kavárně řádnej nářez. Počty lidí i tržby se zdvojnásobují oproti předvánoční době – děcka mají letní prázdniny. Jako posila pracuje po Vánocích v kavárně Alyho vlasatá patnáctiletá vnučka Teagan. Sice s náma moc nemluví, ale je docela fajn. Pokaždé překvapí nějakou specialitou, kterou si vaří ze surovin v kavárně J. Na Silvestra mi ženský v kavárně zapějí „Happy Birthday“ a já najdu v mražáku sausage s mašličkou… je to znamení, takže ho zbodnu. Konec roku 2014 zaspíme – jsme unavení.

V druhé polovině ledna se to trochu zklidňuje, ale pořád chodí lidí dost, jsme v nekonečném pracovním koloběhu. Zaměstnanců je tak akorát, bohužel už si nemůžem dovolit luxus společného dne volna, takže já mívám volné pondělky a Lenča úterky. V jeden Lenčin „day off“ pospávám osamoceně u snídaně, když Lenča volá, že se něco třese. Nic necítím, dál v polospánku snídám. A ženský v práci pak zaníceně probírají, že bylo zemětřesení, šestka na stupnici. Sakra a já to prospal! :-/

Naštěstí i v tomhle hodně pracovním režimu občas stihnem i nějakou tu akci, dobrodružství, zábavu. Aly jedno odpoledne přichází v ultrakrátkých šortkách a říká, jestli chci jet v noci na lov jelenů. To je nabídka, která se neodmítá. Prý dorazí o půl jedné v noci, hodí šutr na kontejner, já vyběhnu z postele a vyrazíme. To mě trochu děsí, takže si nastavuju na čtvrt budíka. O půl jedné se potuluju před kontejnerem a čekám. Jsou nádherné hvězdy, měsíc je asi v novu, takže nade mnou je jen brutálně prokreslená mléčná dráha. A Aly nikde. Se smíšeným zklámáním a úlevou zalehám zpět do postele. O půl druhé mě z polospánku budí rána… Před kontejnerem stojí džíp, Aly zavelí, že jsem řidič.

Vyrážíme směr průsmyk Haast Pass, zapnuté dálkové světla, na silnici ani živáček. Otevřenými okny vane ledový vzduch. Aly masivní svítilnou (zmiňuje úctyhodný počet lumenů, který rychle zapomínám) ozařuje louky a břehy řeky, hledá odraz očí. Dává příkazy – zpomal, zrychli, couvej. Když uvidíme oči, odjišťuje. Řídím džíp v noci a vedle mě starší týpek v černé čepici míří ostřelovačskou puškou z okýnka J))… na abych to zkrátil – zážitek skvělej, ale nakonec Aly nevystřelil, jeleni byli dostatečně rychlí a zaběhli do houští. Po cestě zpátky už jsou vyplašení a žádné oči nevidíme. Usínám v nevím kolik hodin a další den v práci jsem mírně mátožný.

Ten samý den ale Aly přichází s další nabídkou – po práci si vyjet po řece v jeho „jet boat“ a zarybařit si. I tato nabídka nejde odmítnout… a kafe spraví všechno J. Zapřaháme za džíp jeho motorák, přijíždíme k Haast River, nasedáme, Aly nažhavuje motor a svištíme! Je to rychlost, vítr neúprosně fičí, po chvíli nasazuju svoji hučku ze sekáče.

Řeka je krásně modrá, valíme směr moře. Kousek od rozhraní moře a řeky zakotvíme a vytahujem pruty. Aly ukazuje jak nahodit, nepoužíváme žádné návnady. Výsledek je tentokrát parádní. Lenča i já si zabojujem a oba ulovíme po jedné krásné rybě „kahwai“.

Přímo u řeky je Aly vykuchá a odvážíme si je domů. O pár dní později si dáváme uzeného kahwai – Aly je naložil do kombinace „brandy, hnědý cukr, marmeláda a bůhví co ještě“ a vyudil. Pokapaní citronem, s trochou salátku a opečenými chleby jsou líbezní. Jím je asi dva dny v kuse – na snídani, oběd i večeři J.

Na ryby vyrážíme s Alym ještě 2x – tentokrát už jen ze břehu, džípem přijíždíme po terénní cestě/pláži až k moři a ústí Haast River. Místo je to krásný, ale úlovek už se nekoná. 

Aly ale ví jak na to, se svým vnukem Joshem v lednu líčí v řece sítě a chytá toho spoustu, jednu obří rybu nám věnuje. Ve chvíli kdy máme lednici plnou krásných filetů nám přijíždí další zpestření – stopařka Lena z Německa.

Lenu jsme potkali na farmě na severním ostrově, cestuje sama, hlavně stopuje. Byli jsme spolu v kontaktu přes FB, napsala, že bude projíždět Haastem a tak jsme poprvé dělali „couchsurfing“ v roli hostitelů. Lena u nás spočinula na matraci na zemi, s chutí slupla rybí steak přestože je vegetariánka, vyprala všechno své oblečení po dlouhé době v pořádné pračce a spoustu nám toho povykládala J. Dala nám mnoho cenných tipů, co kde vidět a i ona potvrdila, že na Zélandu jsou fakt milí a cestovatelům naklonění lidi. Během stopování, různých wwoofingů a především dobrovolničení na hudebním festivalu zažila spoustu příhod, a udělala si tolik známých a kontaktů, že má momentálně k dispozici postel zdarma snad v každém druhém městě na Zélandu J. Každopádně holka je to odvážná, blonďatý sluníčko těsně po střední, sama stopující po Novým Zélandu… hodně zdaru a snad ji ještě potkáme!

Čas v Haastu utíká jako voda, střídá se krásné počasí a déšť, dny práce a volna. Když máme trochu sil po práci, jdeme s naší spolupracantkou Val na pivo do taverny Hard Antler. 

Nebo děláme záclonky do naší dodávky ze starých závěsů, které nám darovala Sue. Nebo hrajeme Scrabble v angličtině, které přinesl ježíšek z Amazonu J. Janene a Aly si pořídili před Vánoci nového psíka Jocka a tak ho s sebou berem na proběhnutí na Haast Beach. Pláž stráží srandovní minikůň, který je až na jeden orgán skutečně miniaturní.

To je našeho čtvrt roku v Haastu, na západním pobřeží jižního ostrova Nového Zélandu. Jednoho dne se za chladného únorového rána probouzíme a po cestě do práce nás překvapuje sníh na okolních horách. 

Takto hory vypadaly při našem příjezdu. S příchodem léta všechen sníh roztál. Snad nám hezké a teplé počasí ještě nějaký ten měsíc vydrží. Ve chvíli když tento příspěvek dopisuju nám zbývají 2 dny práce. Brzy znovu sbalíme všechny naše věci a vyrazíme na cesty!