středa 23. listopadu 2016

Aitutaki

Stále jsme na Cookových ostrovech, na Aitutaki strávíme osm dní. Ostrov leží cca 270 km severně od Rarotongy. Je obklopený korálovým útesem, který odděluje nádhernou lagunu ideální na šnorchlování a opravdový moře, kde se dá potápět.
Původní obyvatelé sem připluli kolem roku 900 a usadili se tady. Prvním Evropanem na Aitutaki byl Anthony Hopkins alias William Bligh na své slavné lodi Bounty. Přivezl slavný chlebovník a snažil se ustát vzpouru svých námořníků vedenou Melem Gibsonem. Tehdy byl pro Pacifik typický kanibalismus, ten naštěstí vymizel s příchodem křesťanství. Dnes tu žijí upřímně pohostinní lidi, kteří hrdě ukazují cizincům svou kulturu i tajná krásná místa ostrova. Nám turistům tu říkají „our turist friends“, přestože meangiti ua taku tuatua maori ka kite (mluvíme jen trochu Cook Islandskou maorštinou).  


Zdroj: www.csfd.cz

Na Aitutaki se dostanete asi za tři čtvrtě hodiny z Rarotongy. My na mini letadlo nasedáme jak do autobusu – nikdo se neobtěžuje s letištní kontrolou a i letenky vypadají jak jízdenky do Rozdrojovic. Po pár pivech přilítáme k nádherné laguně ostrova.


Nevím, jak moc jisté máme ubytování, protože se mnou paní majitelka Toms Beach Cottage před příjezdem moc nekomunikovala, i s vyzvednutím z letiště si dává trochu na čas, ale nakonec jsme se dočkali a vše je v pohodě.

Náš první zážitek z Aitutaki nebyl pozitivní, protože jsme po cestě do Toms Cottage viděli právě čerstvou nehodu – uprostřed na první pohled rovné silnice ležela rozpláclá ostrovanka, její skútr, květinový věnec a taška opodál. Za chvíli se kolem ní sbíhají místní, dávají ji jakž takž do stabilizované polohy, promlouvají k ní jejím jménem (všichni se tu navzájem znají), někdo přináší ručníky, obalují jí krvácející hlavu a ovívají ji novinami. Místní jezdí na skútrech celkem rychle, bez helem a to se stalo osudným Nině, která po cestě do práce najela na hrbol na silnici, což ji rozhodilo a bylo to. Nina je v šoku, ale při vědomí, záchrance to trvá dlouhých 25 minut, ze sanitky vystupuje sestra v lodičkách, nakládají ji. O pár dní později se naštěstí v infocentru dozvídáme, že je na tom docela dobře a zranění hlavy ještě prověřují na Rarotonze, protože tady na to nemají příslušný vybavení. Uf!

Tak a teď teda zpět k té dovolené. Toms Beach Cottage je přesně to, co slibuje název – jsou to prostorné chatky u nádherné pláže, nejlevnější ubytování na ostrově, které jsem našla (to byl taky důvod, proč jsem se ho přes nereagování majitelky rozhodla nevzdát).


Za naší chatkou roste chlebovník obecný – prý důležitá potravina v tropických oblastech, kterou můžete vařit, smažit nebo péct.



Výsledek se pak podobá tepelně zpracovaným bramborám nebo chlebu. Chlebovník je prý dobrým základem mnoha receptů, peče se třeba naložený v kokosovém mléce v taro listech.



Hned první večer si teda taky půjčujeme ten skútr, vyrážíme na projížďku a potkáváme spousty velkých krabů (mud crab – scylla serrata), kteří na nás mávají klepety, prchají bokem a omylem skáčou pod skútry.



Kolem přejetých krabů pak jejich příbuzní utvoří kruh a provádějí posmrtné rituální tance, krabí ženy mrtvé oplakávají. Tohle krabí shromáždění pak taky dřív nebo později někdo přejede a přestože se tahle krabí majda používá do krabích koktejlů, najdete na silnici ulámaných krabích nožek víc než kdekoliv jinde.

Cookovy ostrovy mají širokou škálu tradičních jídel, z nichž jsme něco vyzkoušeli na Rarotonze (nejvíc mi chutnala „ika mata“ – syrový tuňák naložený ve šťávě z limetky a v kokosovém mléce). Tady na Aitutaki je několik místních obchůdků, kde prodávají hlavně junk food – brambůrky, konzervy, pětikilový barely majonézy nebo nutelly. Taky mají tu moc dobrou čerstvou papáju a kokosy nu (jupí), ty popíjíme skoro každý večer. Se zeleninou to není moc slavný, nabízí pár povadlých kousků. Stačí jeden pohled na místní a člověku je hned jasný, že vedou „slow life full of fast food“. Zelenině asi moc neholdují. Škoda.

My jsme tu vyzkoušeli místní bistro v „centru“, kde nám obrovský kuchař s láskou obalil čerstvou rybu a nějaký další potvory a spolu s hranolkami vše ponořil do pěti litrů oleje, aby se o několik minut později vyklubala na světlo světa skvostná pochoutka s názvem fish and chips plná tuků, který jsou fajnový na pleť.


Zapila jsem to zázvorovou limonádou, protože zázvor je taky zdravý. Ivo si tu dal o pár dní později jejich burger, prý super.

Zašli jsme taky do restaurace Boat Shed Bar and Grill u Ootu Beach, kterou tu hodnotíme jako nejlepší. Příjemnou atmosféru venkovního posezení jsme umocnili několika drinky, já jsem si dala opět syrovou rybu v sushi (ok, to není úplně lokální) a Ivo měl parádního mečouna.
Na druhou večeři jsme šli do restaurace Tamanu Beach, kde vaří taky výborně. Porce byly teda hodně malé, na druhou stranu večeřet se má málo. Zkusili jsme jehněčí mini-steak se lžičkou bramborové kaše (dávám body za non-dairy zpracování) a lžičkou „špenátu“ z listů taro.
Mimo to jsme si vařili a nedaleko od ubytování otestovali fish and chips a grilovanýho tuňáka v malém bistru u silnice. Jako jedni z mála měli otevřeno v neděli. Obchody a restaurace jsou tu v neděli – den boží – zavřený, místní se totiž věnují rodině a taky se modlí v kostele. V bistru jsme jedli s jejich kočkou na klíně, nedala se odehnat. Občas něco slupla z našich talířů.
Našla jsem dobrý stránky s tradičním recepty z Cookových ostrovů: http://www.ck/food/.
Popisovat nejdřív jídlo na tak krásným ostrově je skoro barbarství. Tak pardon a teď „vše, co jste chtěli vědět o šnorchlování“ - nejlepší šnorchlování je na Aitutaki skoro kdekoliv v laguně. První den jsme se usadili na pláži před super drahým Pacific Resortem.



Před sebou máme průzračně čistou vodu plnou rybek a za zády nechápající hotelové hosty na lehátkách, kteří si určitě nezaplatili 600 NZD za noc (opravdu, tolik!) proto, aby se jim tu roztáhli backpackeři na karimatkách, kteří obědvají fazole z konzerv. No, ono těch hostů moc nebylo, tak nám zas tolik nevadili.



A pláž je přesně taková, jak jsem si pláž představovala při své první cestě k moři do Chorvatska (to mi bylo dvanáct) - bílý jemný písek, palmy, občas nějaká mušle, sem tam krabík, prostě skvost Pacifiku.



(V Chorvatsku mi to tehdy připadalo trochu jako na príglu). Další dny šnorchlujeme pár set metrů severně od Pacific Resortu, u Tamanu Beach.





Jsou tu nádherné korály, kolem nás plave bičonoš, králíčkovec, chňapal. To jsou ryby :-).



Vemte si pastelky a pak dle své fantazie nakreslete jakoukoliv rybu. A pak se jděte potápět k Tamanu Beach. Najdete ji tam. Já jsem předtím neměla se šnorchlováním moc zkušeností, pro mě tedy byla Tamanu Beach skvělou průpravou na pozdější aktivity, kterým jsme se tady na Aitutaki věnovali. Například jsem se přestala jsem se prát se šnorchlem a topit se, když se mi do něj dostala voda, a tak podobně.



A k čemu mi byla větší jistota ve vodě s trubkou v puse dobrá? Ivo se dává do řeči s našimi sousedkami Polly a Megan, které na Aitutaki pracují několik měsíců pro Bubbles Below. Ti zprostředkovávájí potápění pro zkušené a prý i pro začátečníky. Prý i pro nemehla a amatéry, kteří se v životě nikam nikdy nepotápěli. Novozélanďanka Megan nemusí Iva dlouho přesvědčovat, pro možnost potopit se na Cookových ostrovech se hned nadchnul. No a já tím pádem taky :-). Ponor jsme dohodli na pondělí odpoledne a byli v klidu, však ono se to nějak…



Kolem jedné přijíždíme do centrály Bubbles Below vedené místním pánem a jeho manželkou. Paní připravila malé chipsy z chlebovníku, fakt je to moc dobrý. Polly nám vykládá něco o bezpečnosti potápění, bude naší dnešní instruktorkou. Je drobnější než já a o dost mladší než my (může jí být tak kolem 20-ti), hm, tak snad to tam pod tou vodou ovládá dobře. Za chvíli se soukáme do malých neoprénů, máme pocit, že nám dávají menší velikosti, strašně to stahuje. Ale prý to bude ve vodě v pohodě. Mrknem ještě na plakátek s rybama, abysme si udělali jasno v tom, co tam dole potkáme za potvory. Největším klasikem jejich potápěcího rajónu je prý Napoleon/Humphead wrasse (cheilinus undulatus), česky pyskoun obrovský, kterého pojmenovali Frank a který zbožňuje kokos. Podle plakátu má fakt obrovský pysk. Jinak prý asi potkáme i želvu, pokud bude odpočívat na skále, máme se jednou rukou opřít o šutr, druhou ji můžeme pohladit po krunýři.
No, a jde se na to. Svážejí nás k molu, kde nás čeká motorový člun s vybavením.



Ne že bych tušila, co k čemu je. Kyslík v bombách, hádám, budeme asi dýchat. Přidávají se k nám tři Němci, které na Aitutaki dovezla zaoceánská loď, na které několik měsíců pracují. Spolu s nimi nasedáme do člunu a vyrážíme. Proplouváme krásnou lagunou, která není moc hluboká až za korálový útes, který lemuje celý ostrov Aitutaki. Za chvíli už se houpeme na pořádných vlnách. Němci jsou zkušení, takže na sebe nahážou vybavení, domlouvají se na signálech ok a je to blbý a za chvíli jsou pod vodou.



Přichází na řadu Ivo, dostává pás se závažím (aby líp klesal) a pak vestu s dýchacím přístrojem – to byla jen hadice, která vedla z bomby. A pak ploutve a brýle. Za chvíli i on hupsne do vody a pluje před člun, kde má přikázáno na nás čekat. Polly šněruje do všech věcí i mě, bomba mi přišla strašně těžká (a to má vážit jen pět kilo), takže aniž bych chtěla, padla jsem do moře bez rozmýšlení a bylo to. Teď asi končí všechna sranda.
Všechno vysvětlování naší instruktorky mám teď tak zastřený zážitkama, že už asi nedokážu popsat, co nám přesně říkala. Vím jen, že mě napadlo, že by bylo lepší si to poprvé dát třeba v tom pětimetrovým bazénu, radši než takhle naostro. Zkouším se nadechnout z hadice, funguje to, tak dobrý. Bomba taky ve vodě není vůbec těžká, má v sobě směs vzduchu a kyslíku. Za chvíli už všichni tři, Polly, Ivo a já, ručkujeme po laně, které mělo jeden konec přivázaný k bójce a druhý ke skále asi pět, možná víc, metrů pod vodou. Zkoušíme, jak se budeme pod tou vodou takhle vyparádění cítit. Zatím dobrý. Po pár metrech mě začlo hrozně píchat v uších, protože se mi nedařil vyrovnat tlak, tak jsme vystoupali trochu blíž hladině, ale pak se zadařilo. Pomalinku sestupujeme níž a níž. Nejdřív je to trochu nepříjemný, protože pod sebou nic moc nevidíme, později už se to začíná otevírat.
Pohybuju se pomalu a pravidelně dýchám, přesně jak doporučoval starý mořský vlk Lyall. Žádná panika, všechno v klidu. Zahlídneme první ryby a korály. Nádhera. Taky si nás přišel prohlídnout Frank. Obr, ale evidentně kliďas.

Zdroj: www.facebook.com/Bubbles-Below-Aitutaki



Zdroj: www.facebook.com/Bubbles-Below-Aitutaki

Pohybuju se s námahou, když mi Polly přidá závaží, klesám a nedokážu to ovlivnit, když mi přifoukne vestu, stoupám a nedokážu s tím nic dělat. Takže mě nakonec drží za ruku a spolu tak plujeme asi tři čtvrtě hodiny. Po nějaké době jsem si jistější. To Ivo je na tom jinak, pluje sám, zdá se, že to v pohodě zvládá. (Po skončení mi řekl, že se tam pachtil úplně stejně a snažil se s náma držet krok, nikdo mu ale ruku nenabídl :-)). Plujeme dál, celkově se dnes potopíme do hloubky cca 12 metrů. Jediné, co se mi nezdá, je ta malá hadička, co mám v puse, co když mi vyklouzne? Radši si ji trochu přidržuju jednou rukou. Za chvíli se pod náma otevírají hloubky, průrva ve skále, kolem hejna ryb. Voda má příjemnou teplotu, v hloubce se pak trochu ochladí. Potkáváme velkou želvu (to by mohla být hawksbill sea turtle (eretmochelys imbricata, ohrožená kareta pravá), nádhera. Eretmochelys odpočívá na skalce a užívá si to. My dva ztěžka dopadneme na skálu nedaleko ní a nejsme schopni ničeho. Kdybych si měla dát přezdívku, bude to něco jako Mighty Amateur. Hladit želvu fakt nebudu, to bych na ni asi padla celá. Jí na nás stačil jeden pohled, řekla si, že to teda né a odplula hned pryč. Zřejmě je na nás poznat, že jsme tu poprvé.



Zahlídneme obrovskou murénu (mooray eel, čeleď muraenidae), mohla být dlouhá dva metry. Je to nádhera. Všechno ve vodě je zpomalené, v modrém oparu. Zdálky na nás mávají Němci, ukazují, že u nich je vše OK. Nestačím odpovědět, protože se valím jak sud s pivem někam mezi skály.
Začínáme se vracet zpět, k provazu. Pomalu stoupáme k hladině. Pět metrů pod si dáváme ještě tři minuty odpočinek z bezpečnostních důvodů a pak už se noříme ven. Uf, zvládli jsme to. Instruktorka byla skvělá, poradila si s náma. Životní zážitek.



Těžko říct, jak se na takové ponory amatérů dívají někteří profíci. Pokud z toho nejsou nadšení, tak to chápu. Je to asi jako táhnout nehorolezce na Everest? No ale… když my jsme si to tam strašně užili.
Po ponoru nasedáme do člunu, plní dojmů, jó, dali jsme to. Plujeme k zaoceánské lodi, kde přestupují Němci, my pak v euforii pokračujeme směrem ke korálovému útesu lagunou do domácího přístaviště. Dodávka nás hodí na kopec do Bubbles Below, (mimochodem při potápění byly bubbles i above), vítá nás manželka, dává nám občerstvení, fotíme se, pořizujeme trička a podepisujeme se do návštěvní knihy. Tímto bychom chtěli poděkovat profíkům z Bublin, že se o nás tak dobře postarali. Odjíždíme na skútru a zbytek dne šnorchlujeme u naší známé Tamanu Beach.

Zážitkům ještě není konec, protože následující den jsme se rozhodli prozkoumat místní lagunu s Teking Cruise. Bez Iva bych tam nejela, protože jsem měla pocit, že zážitků už máme za sebou dost a teď je potřebuju vstřebávat. A k čemu další výlet lodí?
Teking nás vyzvedávají v devět ráno, seznamujeme se ještě s dalším párem Biľena (Billy, původně Srbka) a Tom, oba přijeli ze Zélandu a taky Ralphem, národnost je asi jasná. Zase nasedáme do motorového člunu a překvapuje nás, jak je malý, během výletu ale zjišťujeme, že dostačující.
Spolu s námi jedou dva kapitáni a kuchařka, kterou později vysazujeme na ostrově Maina. Náš výlet vede z místa zvaného Reureu na Honeymoon Island, přes Mainu, Tapuaetai, Akajami, One Foot Island a zpět na náš ostrov.






























Prozkoumali jsme prý cca 75% laguny, zastavili jsme celkem na třech místech na šnorchlování, které bylo asi nakonec nejlepší, které jsme s Ivem zažili.

Šnorchlovalo se v hlubších vodách – i cca 6 – 7 metrů.




Místa, kde jsme zastavovali, byla vždy něčím typická – obří Paua mušle (staré třeba padesát let), obrovské korály (jeden měl dokonce 2000 let).





Posádka je pohodová, dávají nám dostatek času na pobyt ve vodě i na oběd (maso, ovoce a zelenina na grilu).































Odpoledne jsme završili na One Foot Island, jehož legenda praví, že kdysi dávno jeden z chiefů Aitutaki, který shledal, že není dostatek jídla pro jeho lid, ustanovil v laguně rybářskou rezervaci, aby ochránil zdroj potravy. Na tomhle místě se nikdy nesmělo rybařit. Jeden z jeho lidí, rybář Nga chtěl sice respektovat rozkaz svého chiefa, ale jeho rodina měla opravdový hlad. A vylovit pár ryb přece nemůže nikomu vadit? Zatímco se jeho vesnice chystala na velkou večerní slavnost, Nga plánoval výpravu se svým synem Taongo. „Až budou všichni ve vesnici tančit, my se odsud vytratíme a půjdeme si ulovit pár ryb.“



A tak se taky stalo. Cesta byla náročná, pluli v noci a těžko se orientovali. Když se dostali na místo, byli vyčerpaní. Věděli, že musí ulovit tolik ryb, kolik budou schopni pobrat a pak se zase vrátit domů.

Bylo brzy ráno a začlo vycházet slunce. Jeden z vesničanů, který se vracel ze slavnosti domů, uviděl v dálce u rezervace siluetu lodi a okamžitě běžel vše povědět chiefovi. Ten se samozřejmě naštval a nařídil svým bojovníkům, aby se rybářů zmocnili. „A to hned!“.



Jakmile Nga uviděl přijíždějící muže, bylo mu jasné, že jim neuniknou. „Jeďme k Tapuaetui!“, rozkázal synovi. „Utíkej do středu ostrova!“ Sám svého syna následoval, ale dával si pozor, aby šlapal v jeho stopách a netvořil v písku nové. Chiefovi muži se blížili. Nga zvedl Taonga do větví banánovníku a nařídil mu počkat do tmy. Sám pak běžel na druhý konec ostrova.

Taongo z bezpečí stromu sledoval, jak muži po stopách vysledovali jeho otce, který jim odpřisáhl, že ryby lovil jen on. Věřili mi, protože na ostrově viděli jen jedny stopy v písku.



Taongo čekal do setmění a pak odplul zpět do vesnice, kde jeho matka nemohla uvěřit, že se syn vrátil z lovu živý. Jeho otce totiž popravili. A proto tedy One Foot Island. I když by se to asi mělo spíš jmenovat One Set of Feet Island



To je konec příběhu ostrova jedné nohy a i našeho výletu. Celý program trval sedm hodin, berou to tady poctivě. Večer jsme se unavení vrátili do našeho příbytku na kuřích nohách. Usnuli jsme brzo a vůbec nám nevadily ještěrky bojující na stěnách a brouci, kteří nám lezli do nosních dírek. Někdy kolem třetí ráno spustili svůj koncert všichni kohouti ostrova. Znělo to jak řev fotbalových hooligans.



Na Aitutaki jsme si ještě zašli do kostela (všude se o tom píše a je to pravda – opravdu tam krásně zpívají). Potkáváme pár známých včetně kuchaře od hamburgrů. Dámy mají parádní klobouky.




A taky jsme vylezli na nejvyšší vrchol ostrova, odkud byl krásný výhled.



To už je opravdu všechno. Čteme Ostrovy lásky, krásy a lidojedů, balíme se a odlítáme na Tahiti!

Lenka



sobota 19. listopadu 2016

Rarotonga - Opět na Cestě!

Tak jsme zase na cestě! :-) Vzhledem k nabitému poslednímu měsíci s loučením a přípravami jsem ani neměl čas aktualizovat blog. O našem novozélandském finále bych chtěl napsat zvláštní příspěvek. Teď ale aktuální dění.

Pro hrubou představu – plánujeme být na cestách asi 5 měsíců (když vše dobře půjde).
První etapa cca měsíc v Jižním Pacifiku – Cookovy Ostrovy (Rarotonga a Aitutaki) a Francouzská Polynesie (Tahiti, Moorea, Huahine a Raiatea).
Druhá etapa bude cca měsíc v Austrálii – Melbourne a okolí, Tasmánie, Sydney a okolí.
Třetí etapa budou 2 měsíce v jihovýchodní Asii – Thajsko, Myanmar a Malajsie.
Čtvrtá etapa bude Taiwan a Vietnam.
A pak se uvidí… možná už budem tak vycestovaní, že poletíme rovnou domů do Brna :-). A nebo naopak se nám bude chtít dál a něco si přidáme.

Nyní píšu z nádherného ostrova Rarotonga, kde jsme dokončili první týden a dnes přelétáme na Aitutaki…
Let z Aucklandu na Rarotongu máme buklý již dlouho dopředu a i přes špatnou zkušenost z dřívějška (při prvním příletu na Zéland nám nechali batohy v Sydney a museli jsme na ně čekat 2 dny) volíme kvůli ceně aerolinky Jet Star. Samotný let je docela krátký (asi 4 hodiny) a krom těsného místa na nohy je v pohodě. Je vidět, že mezi cestujícími je i řádka ostrovanů, kteří se celou cestu prozpěvují a veselí se.
Z Aucklandu odlétáme kolem 8mé večer ve čtvrtek a na ostrov přilétáme asi v 1 ráno… taky ve čtvrtek :-). Na vině je přelet datové čáry, takže získáváme den navíc.
U přepážky nás odbavují kypré snědé domorodkyně a u pásu se zavazadly hraje v 1 v noci na uvítanou chlapík na ukulele. 


Lenčina krosna přijíždí záhy. Já čekám. Po asi 10 minutách smutně sleduju přijíždějící cedulku „Všechna zavadla byla vyložena, pokud tam není vaše, kontaktujte aerolinky“. Achjo, Jetstar to zas posral.

No nic, vyplňuju formulář, paní z ubytka už na nás čeká, dostáváme každý kolem krku květinový věnec a zajištěný převoz nás dováží k našemu prvnímu ubytování kousek od letiště – Tiare Village. Vzduch je teplý a vlhký a pofukuje vítr. Ještěrky pobíhají po stropě a my usínáme – první den zase „on the road“. Na Rarotongu jsem dorazil s dvěma tričkama, dvěma  kraťasama a flaškou rumu z duty free shopu. Kraťasy posloužily jako plavky a tak mi v podstatě krom čoček na šnorchlování zas až nic životně důležitýho nechybělo.

Abych to s krosnou zestručnil, dorazila po pěti dnech. Jetstar v tom má krutej bordel a na letišti v Rarotonze jsou taky slušně zmatení. Pět dní čekání bylo způsobený kombinací
  • Na štítku k báglu vytiskli Lenčino jméno místo mýho při odbavení (skoro si myslím, že tohle byla prvotní příčina všeho, takže při check-in dávejte bacha, jestli štítky přesně sedí. My měli mít 1 štítek pro mě a 1 štítek na Lenču, místo toho vytiskli 2 štítky na Lenču).
  • Zpožděné následné lety JetStar na Rarotongu
  • Když už to jednou na Rarotongu dorazilo, spletli se a poslali bágl na druhý ostrov Aitutaki, protože si mysleli, že už jsme tam :-D

K samotnému ostrovu – pokud jste nebo budete na Novém Zélandu, udělejte si výlet na Rarotongu… je to naprostá nádhera. Ostrov je kombinací tropického ráje a venkova. Šumění kokosových palem střídá kokrhání kohoutů, celý ostrov je chráněný před divokým oceánem prstencem podmořského útesu – plavete a šnorchlujete v klidných azurových vodách a v dálce hučí tříštící se vlny tmavě modrého oceánu o hradbu útesu.



Hlavním dopravním prostředkem na ostrově je skútr. Jezdí na něm turisti i místní. Často vidíte mámu s dvouletým děckem připásaným šátkem na zádech, jak spolu spokojeně frčí na skútru. Paní domací nás bere autem první den do města a naším cílem je právě půjčit si skútr. „Hlavní město“ Rarotongy a tedy i Cookových ostrovů je Avarua. Pár obchůdků, sobotní tržiště, kavárny, restaurace.
Na půjčení skútru je třeba si udělat místní „řidičák“. Znamená to, že půjčovna vás posadí na skútr a nechá projet jednu ulici a jeden kruháč, aby zjistili, jestli nejste úplnej lempl. Lenča i já úspěšně zkoušku absolvujem (jednou jsem už řídil skútr na Waiheke Island u Aucklandu s kamarády Dianou a Eduardem z práce).
Hurá, máme dopravní prostředek a vyrážíme kolem ostrova. První rozjezdy ve dvou na skútru jsou trochu nejisté, ale postupně vychytáváme balanc a brzy to krosíme jak profíci.



Náš pan domací instalatér z Tiare Village nám doporučuje místo zvané Black Rock, které je poblíž Avaruy. To netrefíme a místo toho parkujem u plážového baru Anchorage. Pláže na Rarotonze nikdy nepatří resortům – jsou veřejné, což znamená, že se můžete upíchnout kdekoliv (jediný problém může být projít přes soukromý pozemek resortu nebo baru, ale většinou jsou milý a na pláž vás nechají projít).
Místo u Anchorage je krásný – stín kokosových palem (jen je potřeba dát bacha, aby člověka nezasáhl padající kokos), super koupání, větřík a poblíž bar, kde dávám ledový kafe. Taky využíváme zdarma místní lehátka J.



Na skútru frčíme dál na jih a zastavujem ještě u divoké pláže. Ostrov krásně kvete všemi barvami – oranžové ibišky, červené „ohnivé stromy“… 





Po pláži nás trochu prohání divoký pes. Je jich tu spousta, toulají se všude podél silnic. Většinou jsou ale mírumilovní a údajně je Rarotonga v tomto ohledu nejlepší z ostatních pacifických ostrovů. Zajímavý je, že na ostrovech našli kostru psa datovanou dřív než příchod lidí.

Po cestě zpět sesedám ze skútru a běžím fotit. Když přibíhám zpět, skútr již nejde nastartovat. Nechal jsem klíčky v zapalování a vybila se baterka. Shodou okolností nemáme ani já ani Lenča kredit v mobilu. 



Naštěstí přichází místní ostrovani a od nich voláme na půjčovnu. Čekáme u silnici dobrou hodinu, pomalu se stmívá. Místní jsou trpěliví a čekají s náma. Konečně přijíždí chlapík s přívěsem, vyměňuje nám skútr a my můžem pokračovat v cestě. Už je slušná tma a vzhledem k tomu, že jsem zapomněl normální brýle u paní domácí v autě, dávám noční jízdu ve slunečních.
Na ostrově jsou díkybohu jen 2 silnice – obě vedoucí kolem dokola – jedna přímo na pobřeží a jedna o kousek dál ve vnitrozemí. Tím pádem se není kde ztratit. Ke tmě se přidává déšť a vítr, Lenča se mi tiskne na záda, moře hučí a já kormidluju ve slunečních brýlích náš koráb k domovu.

Když konečně dorazíme do Tiare Village, je to úleva. První vydatný den cestě za náma. Ve společenské místnosti se svítí, pan domácí instalatér spokojeně sleduje nové Star Wars ve a ukazuje mi, že pokud nejde odemčít úložný prostor po sedadlem skútru, je třeba pořádně praštit do sedadla.
Ještěrky běhají po stěnách a my usínáme další noc na ostrově. Zdá se, že kohouti tu kokrhají celou noc.

Jelikož krosna se šnorchlovací výbavou stále nepřichází a je pod mrakem, rozhodujeme se udělat následující den slavný „Cross-Island Track“ – přechod ostrova ze severu na jih.

Nástupová cesta na track vede kolem políček a banánových plantáží. Opět spousta krásných květin. Sem tam na vás smutně zamžourá prase přivázané k pařezu. 




V houští kvokají slepice. Pak již začíná pralesní stezka, přes kořeny stoupá do hor ve středu ostrova až ke skalnatému vrcholu „Needle“ tyčící se nad ostrovem.


Bohužel nám přímo na vrcholu začíná přšet a je trochu zataženo, takže výhledy moc nejsou. Scházíme tedy dolů na jih, mnohokrát překračujem potok. Docela žerou komáři, takže rozhodně na trek s dostatkem repelentu. Pak už slyšíme šumění moře a vycházíme na jihu ostrova. Celý přechod trvá asi 4 hodiny a rozhodně doporučuju.  Jdeme kousek podél silnice a přicházíme ke krásnému baru Vaima on the Beach, kde se sedí přímo na pláži. Jemný písek je balzám pro unavené nohy po treku. Fouká docela silný vítr, osvěžujem se pivkem a koupačkou v oceánu. (btw místní pivo Matutu Pale Ale je supr)


Domů se vracíme ostrovní „hromadnou dopravou“. Na ostrově jezdí 2 autobusy – jedem nese hrdý nápis CLOCK-WISE (po směru hodinových ručiček), druhý nečekeně ANTI CLOCK-WISE  (proti směru). Je to docela pohodlné a levné spojení (kolem 5ti dolarů) a jezdí v každou hodinu.
Do Tiare Village dorážíme zase za tmy a pan domácí instalatér spokojeně sleduje ve společenské místnosti nový Star Trek.

V sobotu je přesunový den. Ráno vracím skútr a když šlapu zpět všímám si, že to žije na místním sobotním trhu Punanga Nui Market. Spousta místních nabízí domácí speciality, perly a malované šátky. Kupuju náš první „Nu“ alias vychlazený mladý kokos, ze kterého brčkem pijete životodárnou osvěžující kosovou vodu. Údajně je to i skvělé na kocovinu.


I přestože stále nemáme moji obří krosnu, jsme ověšení jak dromedáři a těžkým krokem šlapem z Tiare Village na hlavní silnici, kde potřebujeme stopnout autobus. 



Naším cílem je Muri, vesnička na jihu ostrova, kde mají být největší lákadla.


Naše nové ubytování Aremango má sympatickou krytou verandu a cestička vede přímo na pláž. Z ní je výhled na slavnou lagunu Muri a jeden ze čtyř palmami porostlých motu – malých ostrůvků v laguně.


Večer máme zamluvený kulturní večer v Te Vara Nui Village – asi nejslavnější z „island nights“. Začínáme prohlídkou tradiční „vesničky“. Dozvídáme se spoustu zajímavostí o historii Cookových ostrovů, jejich vztahu k Novému Zélandu, o tradičním rybaření, o místních rostlinách a plodech a jejich využití v kuchyni, medicíně a kosmetice.  Výklad většinou podávají nabušení snědí hromotluci v tradičních úborech z kokosového listí.


Pokračuje se výbornou večeří – bufetem s mnoha místníma specialitama – poprvé ochutnáváme Ika Mata – syrového tuňáka marinovaného v kokosovém mléce a citronu.  Mimo jiné se taky podává „špenát“ z listí Taro a taky výborné jehněčí zabalené rovněž do Taro.
Vrcholem večera je pak taneční představení. Tanec je jedním z hlavních prvků Cookových ostrovů a bez shlédnutí představení by údajně nikdo neměl Rarotongu opustit. A je to zážitek – na své si přijdeme já i Lenča – čokoládoví bodybuildeři zuřivě kmitají kolenama a mocně se plácají do stehen a krásné dlouhovlasé tanečnice vrtí zadkem nadzvukovou rychlostí. 





























Nicméně zcela vážně – je to působivá podívaná a vše doplňuje živé domorodé „techno“ – partička kokosových bubeníků tomu hustě nakládá.

Celý večer trvá asi 5 hodin a můžu vřele doporučit – zábavné, nabité informacemi o Cookových ostrovech, skvělé vystoupení a výborná večeře. Te Vara Nui Village bylo založeno tanečnicí Varou Hunt, která cestovala po světě a šířila osvětu o Cookových ostrovech a místním tanci. Teď už je mama Vara starší paní, která se těší velké úctě po celém ostrově, nicméně stále občas zajde zkontrolovat kvalitu svých tanečnic a tanečníků a my měli to štěstí, že poctila návštěvou i náš večer.

I následujícího dne moje krosna stále nepřichází a tak rezignuju a půjčuju si šnorchlovací vybavení. Půjčujeme si také nový skútr a vyrážíme na jedno z údajně nejlepších míst na šnorchlování – poblíž obchůdku Fruits of Rarotonga.



Ikdyž to není bez čoček stoprocentní i tak je šnorchlování zážitek – spousty pestrobarevných ryb a krásné korály.



Naším vůbec nejoblíbenějším místem na Rarotonze se ale stala pláž Titikaveka. Parkujem skútr u silnice, projdem přes luxusní resort a restauraci Little Polynesian a ocitnem se v ráji – prázdná nádherná pláž, stín kokosových palem a úžasné šnorchlování (stovky krásných ryb, veliké modré hvězdice, korály).



A když se to omrzí, zajděte si na ledový kafe, koktejl nebo Ika Mata do Little Polynesian.



Ten samý den večer směřujem noční trhy v Muri, které se konají v neděli a úterý (a další dny, který už přesně nevím) a kde najdete mnoho stánků s jídlem, domácími dezerty, chlazenými kokosy a spol. Já dávám sépii „pepř a sůl“ a Lenča si pochutnává na grilované rybě s papájovou omáčkou.


Později večer sedím v Aremangu, popíjím vychlazený duty-free rum a povídám si s fajn paní zdravotnicí z Nového Zélandu a inženýrkou Anou ze Španělska. Vzpomínáme na místa na Novém Zélandu, vykládáme o cestování a pozorujem ještěrky běhající po stěnách.
V pondělí se v mém třicátém hovoru s JetStar a letištěm v Rarotonze konečně dozvídám, že krosna byla omylem poslána na ostrov Aitutaki a začínám být klidnější. Aspoň vím, kde je :-). Na dnešní den máme zamluvenou druhou a poslední placenou akci na Rarotonze – plavbu po laguně s Koka Lagoon Cruise.
Naloďujeme se kousek od našeho ubytování na menší loď s proskleným dnem. Představuje se nám posádka – Cpt. Cook (který je zároveň i šéfkuchař výpravy), Cpt. Amazing (který je zároveň šampionem ve rychlošplhu na kokosovou palmu) a další.



Jen co vyjedem, posádka vytahuje ukulele a bubínky a rozjíždí veselý hudební doprovod, který víceméně provází celou plavbu.
Z laguny se otvírají výhledy na hory vnitrozemí  Rarotongy a taky na okolní ostrůvky motu. Hned zkraje výpravy probíhá šnorchlovací zastávka – vyskakujem z lodi, kolem se to hemží rybama, které jeden z kapitánů přikrmuje. Šnorchlujem v chráněné mořské oblasti, něco jako „školce“ kde se snaží namnožit korály a taky obří mušle Paua (přes shodu jmen jde o kompletně jiné Paua než ty novozélandské).

Plavba pokračuje a brzy kotvíme u opuštěného ostrůvku – motu, kde kapitáni rozjíždí grilovačku a připravují oběd. My s Lenčou mezitím prozkoumáváme malý ostrůvek. 



Plavat se smí jen na jedné straně ostrova, z druhé strany je to prý nebezpečné, protože je sezóna prudce jedovatých ryb „stonefish“ – česky ropušnic. Místní pláž je pokrytá úlomky korálů.



Oběd je skvělý – grilovaná ryba, párky, Ika Mata, papája, meloun a radostnou atmosféru dolaďuje ukulele, zpěv a bubínky.




























Hned po jídle začíná velice interaktivní představení, které je zahájeno ukázkou super rychlého vyšplhání na kokosovou palmu. Ukazuje nám to samotný šampión ze soutěže na Tahiti… cpt. Amazing v šik kokosové čapce a sukýnce.
Nahodí speciální smyčku na nohy a vyběhnutí nahoru na palmu a slajd z palmy dolů mu trvá dohromady neuvěřitelných 8 sekund. :-)


Představení pokračuje částí „vše o kokosu“. Dozvídáme se o třech stádiích kokosu – mladém kokosu „nu“, který je super na pití vychlazený, zralém kokosu „akari“ který je ideální na dužinu a kokosové mléko či olej a konečně klíčícím kokosu „hutó“, ze kterého už raší nová palma a uvnitř má bílou houbovitou hmotu, kterou mají rádi malí ostrovánci coby kokosový marshmallow.



Cpt. Amazing ukazuje jak kokos nejlíp rozbít, oloupat, ostrouhat, vymačkat mléko a na vše si zve dobrovolníky a prokládá to mnoha vtípky.

Příjemný den na ostrůvku zakončuje závod ráčků poustevníčků. Každý dostane malýho krabíka s ulitou, pojmenuje si ho, dá doprostřed kruhu v písku a fandí, aby dorazil co nejdřív k čáře. Bohužel naše krabi Huberta a Kristýnu hned po startu ztrácíme ze zřetele… oni jsou ti krabi docela podobní a když se jich hemží na písku asi padesát, není to tak lehký. Tak třeba jsme vyhráli :-).


Pak už se za hry palubního ukulele bandu vracíme zpět přes lagunu Muri do přístaviště.

Obě akce, které jsme na Rarotonze podnikli měly pár věcí společných:
  • Zábava od začátku až do konce, mnoho interakce
  • Mnoho informací a hrdost na kulturu Cookových Ostrovů. Neúnavně vás budou učit pozdrav Kia Orana a různá pojmenování v místní maorštině
  • Rozmanitost – trocha zábavy, trocha poučení, výborné jídlo
  • Autentičnost a poctivost

Po příjezdu z cruise jdeme ještě relaxovat a šnorchlovat na naše oblíbené místo k Little Polynesian a když přijíždíme v 6 večer domů do Aremanga, shledávám se po 5ti dnech s mým macatým Deuterem – krosna dorazila, becher ještě z česka se nerozbil, nádhera :-).

Večer mixuju drink z kokosové vody, duty free rumu a limetky a povídáme s fajn Němci o cestování. Mladý pár, plánují cestovat asi půl roku, z Cookových ostrovů přejíždí na Nový Zéland a pak pokračují do Jižní Ameriky. Za sebou už mají Taiwan a Austrálii.

My poskytujem tipy na Nový Zéland a oni nám dávají rady k Taiwanu. Na Jižním ostrově Nového Zélandu už nejde udělat okruh, který jsme jeli s rodiči. Pár dní po našem odjezdu Jižní ostrov zasáhlo  silné zemětřesení kolem Kaikoury :-(.

Náš předposlední den na Rarotonze si dáváme okružní jízdu na scooteru okolo celého ostrova. Vychutnávám si ostré podvodní vidění s čočkama. První zastávkou je Fruits of Rarotonga, kde taky ochutnávám vyhlášené smoothie z tropického ovoce. 


Druhou zastávkou je naše zamilovaná Titikaveka u Little Polynesian.  





















































Po notné dávce lenošení, potápění a kávičce pokračujem dál na sever až k dříve zmiňovanému Black Rock.



Po cestě nám připadá podivné, že skútr stále ukazuje plnou nádrž. Zastavujem na benzínce a paní se trochu podivně kouká, když si necháme dočepovat „doplna“ za 2 dolary. Slušná spotřeba :-).

Lonely Planet Black Rock popisuje jako nejlepší místo na šnorchlování. My jsme tu za odlivu takže je to pěkné ale Titikaveka stále vede. I přesto nám ale Black Rock připraví jeden unikát. Kousek od břehu vidím u jednoho šutru kamen podivného tvaru. Je to ona – zlověstná, odpudivá a prudce jedovatá ropušnice – Stone Fish. Paní ze Zélandu v Aremangu říkala, že žila jako dítě na ostrově Tonga a že jako děti do ropušnic píchali pod vodou klackem a že se jaksi naježily. Klacek nemám, ale zkouším stonefish pošťuchovat alespoň teleskopickou Go-Pro selfie hůlkou.

Kór moc se nenaježí ale nakrknutě se kousek poposune. Už ji radši nepokouším a lezu z vody. Obecně se zde doporučuje chodit do vody v „reef shoes“ – nejen kvůli ostrým kamenům či korálům, ale taky kvůli stone fish. Co se stane když šlápnete na stone fish si můžete vygooglit.
Black Rock je mimochodem taky místo, kde údajně duše místních po smrti opouští ostrov a odcházejí do prapůvodní země Awaiki. Na Novém Zélandu to bylo podobně na Cape Reinga a posmrtná zem nese jméno Hawaiki. Awaiki i Hawaiki má být údajně ostrov Raiatea ve Francouzské Polynesii, kam se chystáme také podívat.

Od Black Rock na skútru vyjíždíme k místní nemocnici na kopci odkud jsou pěkné výhledy na pobřeží.



Pak už pokračujem po směru hodinových ručiček a objíždíme zbytek ostrov, tak akorát abychom stihli večerní trh u nás v Muri.



Další den už balíme, rozepisuju tento blog při poslední ledové kávě z naší oblíbené kavárny Deli-licious v Muri a chystáme se na přelet na menší a mnohem míň obydlený ostrůvek Aitutaki. Z něj pak po pár dnech tento příspěvek konečně dokončuju :-).

Obecně k Rarotonze – nádherný ostrov, na kterém je mnoho co dělat. Čistý, nepříliš turistický, místní lidi pohodoví, holky a paní neustále ověnčené květinama, moc dobré jídlo a kafe. Ideální na výlet z Nového Zélandu – mluví se anglicky, platí se v NZD (byť mají i svoje speciální mince a bankovky) a perfektně funguje debitní karta od ANZ (plus jsou tu i bankomaty ANZ). 



Jako dopravní prostředek jedině skútr. Populární jsou i kola, ale půjčení dvou kol vyjde dráž než jeden skútr pro dva.
Co se týče cen, levný pokoj pro dva jde sehnat od 50 NZD za noc, skútr na den kolem 20 NZD. Oběd nebo večeře mezi 15 a 20 NZD.

Kia Orana!