Novozélandský start

Máme za sebou první týden na Zélandu. Rozhodl jsem se vybočit z kolejí posloupnosti a tak dočasně vynechám pokračování roadtripu po divokém západu i Havaj a napíšu něco ryze aktuálního – o našem novozélandském startu.

Na Zéland jsme měli zakoupené docela exotické letenky. Z havajského Honolulu, s přestupem (asi 2h) v Sydney a odtud na severní ostrov Nového Zélandu – do Aucklandu. To vše s aerolinkami JetStar Airlines.

Ráno opouštíme Honolulu pořádně unavení – minulé dvě noci jsme toho moc nenaspali. Úspěšně vracíme naše druhé cestovní auto - pidiFiata, se kterým jsme křižovali 2 týdny ostrov Oahu. Při odbavení v Honolulu je nám řečeno, že v Austrálii si musíme vyzvednout zavazadla a znovu se nechat odbavit na druhou část letu. Okay, je to trochu pruda, ale co už. Let probíhá bez problému, po nějakých 11ti hodinách nad Pacifikem, pár zadřímnutích a 3 dílech Twin Peaks přistáváme u klokanů.

Spěcháme k pásu s kufry… ale kupodivu k němu nejsme vpuštěni. Je až za imigrační kontrolou a přes tu nejsme vpuštěni, protože prý nemáme autstralská víza. Borderbába nám doporučuje vzít to přes „international transfer“ k naší gate a tam se domluvit s JetStárákama, aby se postarali o naše zavazadla a naložili je na let do Aucklandu. Tak činíme, chlapík z aerolinek je přesvědčivějšího než finanční poradce, po jednom telefonátu na nás spiklenecky mrkne a říká, že zavazadla tam budou. Bohužel děláme velkou chybu – nedostáváme žádné papírové potvrzení a necháme se ukolébat dobrým slovem.

Po dalších 3 hodinách vystupujeme v kiwilandu. Po rekordně dlouhém letu a chabém spánku posledních nocí jsme mírně řečeno mátožní. Navíc máme před sebou představu dobrodružné noci na letišti. Je totiž téměř půlnoc místního času. S naším hostitelem Lyallem na couchsurfing jsme domluvení až na další den v 7 ráno. Hledat v noci hostel a platit za pár hodin spánku by nemělo smysl. A tak jsme se rozhodli dát šlofíka na letišti.

Toto našeho rozhodnutí stojí i na prostudování stránky http://www.sleepinginairports.net/ - průvodce spaní po letištích. Lidi tam píšou, kde přesně je nejlepší to zalomit, jestli neotravují sekuriťáci a tak. Auckland je hodnocen jako nejlepší letiště na chrupču v pacifické oblasti.

Hrnem se k pásu a čekáme na naše macky. Trpělivě čekáme, pás se postupně vyprazdňuje. Pár osiřelých kufrů krouží jako Sputnik na oběžné dráze. Ale nic víc. Nic víc – to nám potvrzuje i místní JetStar-lady a když jí ukazujem štítek z odbavení, s pokerovým výrazem hlásí, že nejspíš budou v Sydney, protože odbavení máme jen do Sydney.

Se směsí pekelného nasrání a beznadějného vyčerpání sepisujem protokol. Prý že většinou zavazadla dorazí do 24 hodin a že nám zavolají a dovezou tam, kde budem bydlet. No má to jednu výhodu – při spaní na letišti si nemusíme hlídat krosny.

Procházíme úspěšně legendární zélandskou bio-kontrolou, při které vám očmuchají pohorky, jestli neobsahují bláto s vetřelci, kteří by mohli zamořit ostrov. Naštěstí jsem kvalitně vycídil a procházím. Lenča ta je pouze v sandálích (všechno ostatní má v krosně), takže co se týče kontroly, je bez problému. Zároveň zjišťujem, že mezi zakázanými substancemi, který nesmí na ostrov je med… samozřejmě že v pohřešované krosně máme koupený med z Havaje.

Když konečně projdem kontrolami, máme už jen jedinou starost – rychle někde zalehnout. Průvodce doporočuje sledovat cedulky na tzv. „viewpoint“ – tam mají být sedátka po třech, bez opěradel na lokty, takže se na ně dá natáhnout. Zároveň je dobré ležet mimo podlahu s kobercem – někteří uživatelé stránky reportují, že z koberce na ně vyskákaly štěnice.

Když dorazíme na místo, musíme uznat, že na spaní je to tam super – přítmí, ticho. Bohužel je ale zároveň očividně hodně populární – všechny sedátka jsou zabraná spokojenými spáči. A tak se nakonec natáhneme v sekci s fastfoody,  je tam světlo, docela ruch ale důležitý je, že si konečně můžem narovnat záda a zdřímnout.

Před pátou vstáváme a vyrážíme autobusem směr Grey Lynn. Je docela příjemný, že se nemusíme táhnout s těžkými batohy J. Oproti Havaji je citelně chladněji – na Zélandu je jaro! Na sandály to úplně není tak půjčuji Lenči svoje pohorky. Velikost není ideální, ale poslouží.

Hned první ráno si všímáme, že kiwáci jsou pořádně otužilí. Kolem šesté ráno je na ulicích spousta běžců v kraťasech a krátkém tričku. Po městě je taky spousta pěkných grafiti a street artu, na rozdíl od Česka to nejsou většinou jen načmárané tagy. A co je důležitý, je tu čisto a skoro žádní vágusové!

Lyall je skvělý starší chlapík, motorkář, inženýr. Na motorce oněkdá brázdil Afriku a taky Jižní Ameriku. My strávili v jeho domku 4 noci couchsurfování ve vlastním pokojíku v měkké postýlce. Úžasně nám pomohl se vším počátečním zařizováním – založení místní bankovního účtu v NZD, zažádání o IRD (daňové číslo nutné když chcete na NZ vydělávat). Navzájem jsme si vařili, Lyall nás po večerech zásoboval výborným pivem, které sám výráběl.

Hodil nás taky na Mount Eden – vulkán, ze kterého je super výhled na celý Auckland.

Dostal i základní lekci mariáše a musím říct, že vysvětlovat mariáš v angličtině je docela dobrej jazykovej trénink. Jak chcete překládat flek, štych a talón žejo…

Na víkend přijíždí jeho 14ti letý syn Harrison, fajn týpek – stejně jako jeho táta a většina novozélanďanů chodí po venku bosky, je fanda Pána prstenů a připravuje nám hovězí steaky. Poslední večer jdem s Lyallem a Harrisonem do hospody na zápas rugby mezi novozélandskými Allblacks a australskými Wallabies. Jak na sporty nekoukám, tohle mě bavilo, pořádná řežba takhle k pivu… skoro jak gladiátoři ze starýho Říma J.

Kromě nás u Lyalla surfovala ještě Hannah z Německa… a aby jít nebylo smutno, ubytoval Lyall v garáži ještě Mariuse taktéž z Německa. Tihle 2 mlaďoši (přijeli samostatně na Zéland po gymplu) po pár dnech společně vyrazili stopovat na sever.

Co se týče zavazadel, během 24h se nikdo neozval. Melancholicky sleduji neměnící se stav našeho problému na webu aerolinek. Další den si Lenča půjčuje pohorky od Hannah a vyrážíme nakoupit nezbytné – tedy ponožky a zubní kartáčky. Po 40h od příletu už trochu přestáváme doufat a přemýšlíme, co všechno bude třeba dokoupit. Taková zkušenost je docela zajímavá, protože člověk začne přemýšlet, co skutečně nezbytně potřebuje. Naštěstí foťák, doklady, počítač, telefony jsme měli v příručním… ale spacáky, boty, kosmetiku a většinu oblečení postrádáme.

Později odpoledne, zcela bez ohlášení, vleče funící taxikář naše krosny po schodech Lyallova domku.  V mém nitru se rozlévá pocit štěstí a klidu. Oblékám si čisté tričko a nazouvám pantoflíčky. Jediné co v krosnách chybí je med. Na oslavu dopíjíme poslední 2 sáčky oolongu z čínské čtvrti San Francisca J.

Po rozloučení s Lyallem (doufám, že se ještě někdy potkáme a vysvětlím mu, jak se hraje „little“, „big“, „open little“ a „open big“) obtěžkaní jako muly přecházíme jarním kvetoucím Aucklandem na další couchsurfing. 

Tim a Dani jsou mlaďoši, kteří se dali dohromady přes CS. I oni dokazují, že novozélanďani jsou hrozně v pohodě. Na uvítanou nám dělají snídani, s chutí vyměňuji pohanku za omeletu ze 4 vajec. Známe se asi půl hodiny a berou nás k Timovým rodičům (oba jsou původem Holanďani), kde přesazujem stromky, vykládáme si s jejich rodinou, obědváme, popíjíme čaj a přikusujem sušenky. Odpoledne s Timem a Dani vyrážíme na procházku. Po cestě Dani vytahuje jointa, prý hulí na Zélandu skoro každej. Nabízí, nemůžem urazit. A tak vyrážíme prvně v životě zhulení na túru. Není to nic moc, kamenné plotny nad mořem kloužou a já se, díky nedostatku rovnováhy, šinu jako vystrašený plž. Taky poměrně rychle ztrácím schopnost konverzovat v angličtině, takže většinu témat odrážím univerzálním „yeah“.

Každopádně krajinka je to úžasná, travnaté kopečky chtě nechtě připomají Hobitín, k tomu pláže poseté tisíci krásných lastur. V Chorvatsku bych vítězoslavně vylovil jednu takovou po hodině šnorchlování. Lesy jsou jak pravěká džungle.

Další zařizovačky na úvod zahrnovaly pořízení NZ telefonního čísla, USB
modemu (wifi není na Zélandu tak rozšířený), s využitím torrentů se během jednoho odpoledne ve wifi kavárně stává z naší americké GPS i novozélandská GPS.

Taky konečně vyrážím k holiči a hlavně - kupujeme auto přes http://www.trademe.co.nz/, což je obdoba českého aukra. Máme potápěčskou dodávku - automat, Toyota Estima, rok 1995, najeto necelých 300 000 a stála 2900 NZD. Jede perfektně, je v ní spousta místa. Asi se nám nepodaří rozluštit všechny ovládací prvky, protože prodejce byl z Taiwanu a místo ikonek jsou na palubovce někde čínské znaky.

Pro zaplacení bylo třeba nějak dostat dolary na bankovní účet. Na to jsme využili www.transferwise.com  - na převod mezi účty v různých měnách to funguje skvěle, dosáhnete mnohem lepšího kurzu a obejdete drahé bankovní poplatky za mezinárodní platby.

Od Dani dostáváme tip, že můžeme levně sehnat oblečení v Armádě spásy J). Jdem to zkusit a obchůdek opouštíme s kabelou plnou oblečení v přepočtu asi za pětikilo. Kalhoty, bundy, svetr, čepice – věci, které se budou hodit na budoucí práci venku. Jeden kousek bych chtěl zdůraznit – pořizuji luxusní diecézní mikinu. Dle nášivek a velikosti se zdá, že patřila tělnatému tělocvikáři z Aucklandské „dívčí diecézní školy“. Tu jsem prostě musel mít. Navíc skvěle hřeje.

Po zařizovacím týdnu v Aucklandu vyrážíme směr jih, poblíž Wellingtonu máme domluveno na 14 dní tzv. WWOOFing (www.wwoof.co.nz) – dobrovolničení na organické farmě za byt a stravu. Když se o tom zmiňujem před Timem a jeho tátou, navrhují, že nám půjčí klíče od jejich víkendového domku u jezera Taupo, které leží přesně v půlce cesty mezi Aucklandem a Wellingtonem. Další ukázka neuvěřitelně přátelského a laskavého chování!

Samozřejmě rádi přijímáme a tak si půlíme cestu na 2x300 km. Je to naše první zkušenost s řízením vlevo a musím říct, že to je docela intuitivní. Určitě taky pomáhá automatická převodovka a to, že jsme si zvykali na dopravu týden pěšky po městě. V Taupo nás čeká parádní domek, vaříme si večeři a v křeslech koukáme na Twin Peaks. Sami, zadarmo, v cizím domě na Novém Zélandu!

Další den opouštíme domek v Taupo a dáváme výšlap na vulkán nad jezerem. Oceňujem, že nejsme zhulení a jistým krokem stoupáme. Cesta vede hustým porostem, kolem jsou obří kapradiny, po 2 hodinách jsme na vrcholu – pod sebou jezero, v dálce zasněžené vrcholky hor, travnaté kopce, nádhera.

Jedeme dalších 300 km, střídají se zelené pastviny se stády ovcí a krav, zasněžené hory jako z Norska. Se západem slunce přijíždíme k farmě u městečka Otaki. Vítá nás farmářř Ron a další 2 wwooferky z Estonska a Německa. My s Lenčou budeme bydlet sami v chajdě stojící stranou. Zatápíme si v kamnech, ohříváme si vodu v rendlících na umytí, protože teplá v naší chatě zatím neteče a uleháme zvědaví, jak bude to farmaření vypadat…

Mormonské sady

Diano, je 8. října, tento příspěvek začínám psát v městečku Kailua, ostrov Oahu, Havaj… Ano uhodli jste, sledujeme na cestách s Lenčou Twin Peaks. Začali jsme v Page v Arizoně… a už máme za sebou 3 díly! J) Fakt není po večerech většinou čas a síla na něco koukat. Pořád zařizujeme a hledáme – nyní hodně řešíme práci a ubytování na Novém Zélandu, kam bychom měli dorazit 14. října před půlnocí po vydatném letu Honolulu -> Sydney -> Auckland. Naše úsilí přineslo první ovoce – dnes nám potvrdil couchsurfing sympatický šedesátník, který vaří domací pivko J. Takže start na prvních pár nocí v Aucklandu máme. Skvělý blog, který hodně napoví co je třeba po příletu na NZ pořešit je: http://zapiskyzcesty.blogspot.cz/

No jináč na Havaji je skvěle, oceán jak kafe, krásně teplíčko, vlhko, všechno tady bují… ale o Havaji někdy jindy, teď zas zabrousím hlouběji do minulosti – jak jsme v Utahu dorazili do krásného a méně provařeného národního parku Capitol Reef.

Bouřky v Bryce Canyonu a nicmoc předpověď na další 2 dny nás vedou k rozhodnutí, že pojedeme do městečka Richtown, dáme noc v motelu Apple Tree Inn, vyperem si a… budem hledat Kindla. 

Hledání Kindla je vedlejší dějová linka táhnoucí se celým naším roadtripem v USA. Začalo to už někdy v Las Vegas… já si s sebou vzal svoji čtečku ebooků z ČR a Lenča měla v plánu si ji pořídit levněji v USA. Co vypadalo jako jednoduchá věc se ukázalo podstatně náročnější. Bez nadsázky, objeli jsme 10ky Walmartů, elektronik… a buď nevedou čtečky vůbec nebo je měli ale jsou zrovna vyprodány. Kápli jsme totiž na období před vydáním nového Kindla a starší verze se asi houfně zkupovaly. Samozřejmě nejjednodušší by bylo objednat si online – ale vzhledem k neustálému přesouvání a absenci přesného plánu „kde budem“ to nepřipadalo v úvahu.

Z Bryce Canyonu míříme na sever, projíždíme krásnou zelenou krajinkou, na loukách se pasou krávy. Občas zaprší… například když se snažíme uvařit si na „picnic area“ u březové potůčku (Birch Creek)… a tak pojídáme vietnamský nudle s česnekem na palubovce v suchu našeho vehiklu. 

Městečko Richtown má Walmart, K-mart, spoustu elektronik… všechny je pojezdíme ale Kindl samozřejmě nikde. Další den necháváme Richtown za sebou, odpočatí z pořádné „king size bed“, batohy plné čerstvě vypraného prádla, frčíme směr národní park Capitol Reef. 

Nevíme přesně co od něj čekat. Silnička se klikatí kopci, držíme se za žlutým školním autobusem jak z Forresta Gumpa.

Odpoledne jsme v parku, červený kámen trochu připomíná Zion, ale je to všechno větší, rozlehlejší, horské. Rozbíjíme stan na místě zvaném Fruita. Máme štěstí, mají poslední volná místa. Fruita leží v srdci parku, jde o kemp obklopený ovocnými sady (hlavně jablka), které založili mormonští osadníci. Ovoce ze stromů si můžete dle libosti natrhat a tak samozřejmě ochutnáváme.

Hned vedle kempu protéká bahnitá řeka Fremont, která zavlažuje sady. Kousek od kempu leží historická farma Gifford’s House, kde mají, jak nás upozorňuje místní ranger, „výborný jablečný koláč“… agent Cooper by jistě zaplesal.

Ranger nám zároveň doporučí výlety – odpoledne vyrážíme na Fremont River Trail. Nejprve jdeme podél řeky, pak se pěšina zvedá a otvírají se mocné výhledy na hory a údolí Capitol Reefu. Jsme nadšení – k atmosféře přispívá i to, že na trailu není ani živáček.

Na druhý den v Capitol Reefu si stanovujem vysokou metu – dáme 6h túru na vrchol Navajo Knobs a večer ještě přejedeme k Moabu, do kempu poblíž dalšího parku Arches. Túra je horská klasika, otvírají se skvělé výhledy na zelenou oázu Fruita pod náma a obří různobarevné hory všude kolem. 

Poté co konečně vyšplháme na jednu skalku Navajo Knobs, vidíme 360 stupňů kolem a je to monumentální. Jedinou společností je hejno mušek kroužící nad osamělým keříkem na vrcholu.

K autu dorážíme vysušení jako hovězí jerky, vzali jsme si 3 litry vody… a chtělo to ještě tak litr navíc. Jsem nervózní… ne z toho, že nás čeká poměrně dlouhý přejezd, ale protože je půl šesté a v 6 zavře Gifford’s House a já bych mohl přijít o jablečný koláč. Díkybohu to stíháme a tak tlačím pravý americký apple pie a Lenča zkouší verzi s lesním ovocem. Je to sladký, obrovský, je v tom hromada jablek a kýbl syrupu. Ale po horalském výkonu dost bodne J.

Opouštíme Capitol Reef nadpozemskou krajinou šedivých dun a podivných monumentů. Působí jako pozůstatek nějaké těžby, ale nejspíš je to všechno příroda. Pomalu se stmívá a míříme dál do Utahu, směr město Moab a slavné „oblouky“ – Arches.

P.S. jak jste si všimli, úvod příspěvku už zase není úplně aktuální… dokončuji 18. října z Aucklandu na Novém Zélandu. Už se toho zase odehrálo hrozně moc. Od toho zmíněného „sympatického šedesátníka“ dnes budem odjíždět a vděčíme mu za velkou pomoc a skvělý začátek! V příštích příspěvcích nejspíš dočasně opustím „americkou historii“ a zkusím popsat Havaj a novozélandský start. Dokud je mám čerstvě v hlavě J.

Zion a Bryce

Roadtrip po divokém západu USA je u konce. Včera večer nás opět nekompromisně přivítalo San Francisco. Píšu z hotelu Budget Inn ve čtvrti SoMa. Kupodivu máme ještě horší ubytování než minule, což mě překvapilo J. Vchod do „hotelu“ je řádně zechcanej, alespoň soudě dle odéru, který nás vždy při vstupu ovane. Před pokojem nám díky bohu zavání pouze tráva a ředidlo J). Krom obyčejných hostů jsou tu některé pokoje nejspíš obývané nastálo – dvě dveře od našeho pokoje je na dveřích přibitý drátěný štír a neustále do něj proudí dost odpudiví chlápci.

Na ulicích se naskýtá slušná plejáda ztracených existencí. V noci byl trochu problém zaparkovat, protože ulice, kde jsme vygooglili parkoviště, byla celá zamořená skupinkama plesnivých bubáků. Bezdomovců je tu fakt kotel, zajímavý rozdíl oproti ČR je ten, že bover ze San Francisca má určitý styl – vypadá většinou fakt nechutně a strašidelně… možná je to nějaký nepsaný zákon ulice, vypadat dostatečně děsivě, aby člověk přežil. A taky má kolem sebe hromady krámů, většinou si veze nějaký nákupní košík se svojí výbavičkou. Na druhou stranu se mi zdá, že oproti těm českým podstatně míň páchnou… ne že bych je teda nějak zblízka očichával. Toť pár homeless postřehů na úvod, přidávám speciálně pro Klímasa jednu fotku z bojiště, bohužel ty nejvostřejší týpky jsme neměli odvahu zblízka zdokumentovat.

Jinak jsme bez úhony vrátili auto, celkově jsme najeli na našem tripu 4266 mil a v půjčovně Thrifty asi dostanou trochu zabrat, než dají náš chevrolet do pucu. Sloužil naprosto skvěle a během cesty nebyl jediný problém, automatická převodovka a tempomat navíc zajistili, že i řidič se mohl kochat. K tomu klimatizace, USB, line-in – mohli jsme nabíjet, poslouchat naši hudbu. Zkrátka bylo tohle auto perfektní základnou na naší cestě.

Další věc, kterou jsme museli pořešit byla kempovací výbava, kterou na Havaj a na Zéland neuvezem – naši hostitelé v San Diegu nám poradili stránku craigslist.org – online sekáč, přes který údajně nakoupili většinu výbavy do svého bytu. A skutečně to zafungovalo, dnes jsme na stanici metra předali dvou mlaďochům z Oaklandu náš stan, matračky, vařič a další. Takže snad naše výbava bude dobře sloužit a zažije nějaký další super dobrodružství!

Toť na úvod k nejaktuálnějším novinkám a teď o pár týdnů zpět – do Utahu a národních parků Zion a Bryce Canyon...

Naším vstupním bodem do parku Zion se stává kemp v městečku Springdale. Tolik se nám v Zionu i v kempu líbí, že tam nakonec zůstáváme 3 noci. Máme sprchu, máme WIFI, dělají kafe. Přímo nad kempem se tyčí červeno-zelené skály, což je pro mne nejtypičtější rys Zionu. Za stanem nám šumí řeka, která mi každý den nahrazuje vířivku na Kraváku a taky v ní chladíme pivka.

V Zionu (i mnoha dalších parcích) jezdí zdarma tzv. shuttle bus, na jehož zastávkách začínají jednotlivé traily, takže nemusíme ani jezdit autem a po túře si můžem dovolit točený pivo.

Každý takový vícedenní pobyt na jednom místě je pro nás vítaný odpočinek, protože to znamená, že nemusíme stavět/sklízet stan, vyfukovat/nafukovat matračky a hlavně starat se o to, kde budem večer spát.

První velkou túrou, kterou v Zionu podnikáme je Angel’s Landing. Má to být údajně docela legendární hike, konec vede po hřebeni s příkrými srázy, zajištěný řetězy a slušnou hloubkou kolem. Podle výstražných cedulí všude okolo by člověk řekl, že z trailu pravidelně padají do údolí turisti jako švestky. Ze začátku mám na hřebeni docela nahnáno, Lenča se svým horolezeckým backgroundem hopká neohroženě vpřed. Postupně si ale zvykám a užívám si skvělé výhledy na kaňon všude kolem. Romantický název vrcholu je na místě.

Když zničení dorážíme večer do kempu, využíváme poprvé gril, který je většinou součástí „site“ pro auto a stan – opékáme párečky s lákavým názvem Beddar with Cheddar, k tomu trochu zeleninky a samozřejmě říční pivson.

Další den se rozdělujeme, já si nechci nechat ujít trek korytem řeky v kaňonu – tzv. Narrows, Lenča je ryze suchozemská a tak si dává další horský výšlap. Předtím, než si smáčím svoje botasky, jdeme ještě kousek společně a obědváme naši klasiku – pitu s konzervou tuňáka. V nestřežené chvíli se do našeho balíku pit zahryzává místní veverka.

Tyhle veverky jsou v národních parcích všude. Když jsme byli před cestou u Stehlíků zjistit info, taky nám o nich vyprávěli a nazývali je chickaree. Tenhle název jsme sice nikde v USA pak už neslyšeli ani nečetli, ale každopádně jsou to pro nás taky chickaree J. Chickaree se vyznačují slušnou schopností ignorovat lidi a nekompromisní drzostí. Ta, co nám nahlodala pity dokonce netečně přijala několik pohlavků karimatkou a odmítala se hnout J).

Narrows je túra vodou, křižuju řeku s klackem v ruce, všude kolem se tyčí vysoké skály, asi po 2 hodinách se dostávám do části zvané Wallstreet – nejužší pasáže, v přítmí pochoduju kaňonem zaříznutým v kolmých stěnách, nad hlavou úzký pruh modré oblohy, nádhera.

Další den přejíždíme do národního parku Bryce Canyon. Po cestě míjíme výhledy na přírodní krásy Grand Staircase Escalante a Red Rock, obojí vypadá parádně, ale bohužel, nemůžeme stihnout vše. Co ale stíháme bez problému je jeden burger v hospůdce Cactus Cowboy :-).

S příjezdem do Brycu se mění počasí, ochlazuje se, přichází déšť. Později odpoledne se na chvíli projasňuje a ještě stíháme krátkou odpolední túru Queen’s Garden / Navajo Trail. Bryce je hodně fotogenický – červené a oranžové věžičky zvané hoodoos „rostou“ všude kolem a působí neskutečně… do toho oblačná obloha a večerní sluníčko.

Po setmění se dělá pořádná zima, marně se snažím rozdělat oheň z mokrých polen a závistivě pozoruju fire tzv. RVčkářů naproti. RV – recreational vehicle je další fenomén, který se nás provází na celé cestě po USA. Jde v podstatě o karavany, obytné přívěsy, většina kempů má jednak „tent sites“ které používáme my a jednak „hook-up sites“ právě pro RV. Na tom by nebylo až tak nic zvláštního, co ale stojí za zmínku je velikost. Amíci nejspíš soutěží kdo ho má většího, protože mnohé z RV mají velikost regulérního autobusu. Dost úchylný je taky to, že často si takové RV za sebou táhne ještě normální auto (nebo má minimálně v kufru harleye) na takové to domácí popojíždění.

Ale zpět - večer je kosa. Lenča zahajuje vrstvení a já se směsí úžasu a posměchu pozoruju, jak ve spacáku mizí stvoření z tepláků a mikin, v jehož útrobách se někde hluboko nachází Lenča. Každopádně za svůj posměch dostávám lekci… nad ránem přituhuje a já marně hledám, co bych si přioblekl... J Stan zároveň překvapivě úspěšně skládá zkoušku vodotěsnosti a v suchu v něm přečkáváme naši první a v podstatě poslední bouřku.

Další den chceme vyrazit na celodenní túru Fairyland Loop, ale stále bouří a tak v našem autě zasypávaném deštěm i kroupami pouze „důchodcovsky“ projíždíme overlook pointy – vyskočíme, za 10min obejdem, vyfotíme a jedem dál. Výhledy jsou super, ale za chvíli to člověka omrzí. Naše zkušenost praví, že nejlepší je to nakombinovat – dát v parku nějaké ty túry a podívat se na pár vyhlídek autem. Obojí má něco - některé vyhlídky je prostě nutné vidět a dojet na ně autem (např. Glacier Point v Yosemitech), během túry zase člověk komplexněji vnímá krajinu a všechno kolem a má radost ze sportovního výkonu. Můžu říct, že nejhlouběji se nám zaryly právě ty parky, kde jsme dali nějaký pořádný celodenní výšlap.

Déšť neustává, v kempu zkušeně objevuju altánek a přesouváme stan pod střechu. I tak se nám do něj ale vůbec nechce, protože zase začíná přituhovat. 

Útočiště nalézáme v hotelu Ruby’s Inn, kde bufeťákujem v lobby, brouzdáme na internetu, píšem pohledy. Potíž je pouze se zásuvkou – jediná se nachází na podlaze vstupní haly a poté, co se o můj adaptér přerazí čtvrtý němec v řadě, vzdávám pokus dobít počítač.

Luxusní je, že hotel má i bazén a horkou vířivku, čehož samozřejmě využívám a nahřívám se před další nocí ve stanu… Poprvé začínáme sledovat předpověď počasí a rozhodujeme se, že před další přírodou a národními parky dáme noc v normální posteli, pořešíme nákupy, vyperem… a tak následujícího dne balíme mírně zabahněný stan a po obligátním šálku oolongu vyrážíme na sever do městečka Richtown…

A ještě závěrečné info… sepsání příspěvku a výběr fotek mi vždycky docela trvá. Takže sice jsem ho začal psát v Budget Inn v San Franciscu, ale dokončuju už ho z Honolulu J ALOHA!