Novozélandský start

Máme za sebou první týden na Zélandu. Rozhodl jsem se vybočit z kolejí posloupnosti a tak dočasně vynechám pokračování roadtripu po divokém západu i Havaj a napíšu něco ryze aktuálního – o našem novozélandském startu.

Na Zéland jsme měli zakoupené docela exotické letenky. Z havajského Honolulu, s přestupem (asi 2h) v Sydney a odtud na severní ostrov Nového Zélandu – do Aucklandu. To vše s aerolinkami JetStar Airlines.

Ráno opouštíme Honolulu pořádně unavení – minulé dvě noci jsme toho moc nenaspali. Úspěšně vracíme naše druhé cestovní auto - pidiFiata, se kterým jsme křižovali 2 týdny ostrov Oahu. Při odbavení v Honolulu je nám řečeno, že v Austrálii si musíme vyzvednout zavazadla a znovu se nechat odbavit na druhou část letu. Okay, je to trochu pruda, ale co už. Let probíhá bez problému, po nějakých 11ti hodinách nad Pacifikem, pár zadřímnutích a 3 dílech Twin Peaks přistáváme u klokanů.

Spěcháme k pásu s kufry… ale kupodivu k němu nejsme vpuštěni. Je až za imigrační kontrolou a přes tu nejsme vpuštěni, protože prý nemáme autstralská víza. Borderbába nám doporučuje vzít to přes „international transfer“ k naší gate a tam se domluvit s JetStárákama, aby se postarali o naše zavazadla a naložili je na let do Aucklandu. Tak činíme, chlapík z aerolinek je přesvědčivějšího než finanční poradce, po jednom telefonátu na nás spiklenecky mrkne a říká, že zavazadla tam budou. Bohužel děláme velkou chybu – nedostáváme žádné papírové potvrzení a necháme se ukolébat dobrým slovem.

Po dalších 3 hodinách vystupujeme v kiwilandu. Po rekordně dlouhém letu a chabém spánku posledních nocí jsme mírně řečeno mátožní. Navíc máme před sebou představu dobrodružné noci na letišti. Je totiž téměř půlnoc místního času. S naším hostitelem Lyallem na couchsurfing jsme domluvení až na další den v 7 ráno. Hledat v noci hostel a platit za pár hodin spánku by nemělo smysl. A tak jsme se rozhodli dát šlofíka na letišti.

Toto našeho rozhodnutí stojí i na prostudování stránky http://www.sleepinginairports.net/ - průvodce spaní po letištích. Lidi tam píšou, kde přesně je nejlepší to zalomit, jestli neotravují sekuriťáci a tak. Auckland je hodnocen jako nejlepší letiště na chrupču v pacifické oblasti.

Hrnem se k pásu a čekáme na naše macky. Trpělivě čekáme, pás se postupně vyprazdňuje. Pár osiřelých kufrů krouží jako Sputnik na oběžné dráze. Ale nic víc. Nic víc – to nám potvrzuje i místní JetStar-lady a když jí ukazujem štítek z odbavení, s pokerovým výrazem hlásí, že nejspíš budou v Sydney, protože odbavení máme jen do Sydney.

Se směsí pekelného nasrání a beznadějného vyčerpání sepisujem protokol. Prý že většinou zavazadla dorazí do 24 hodin a že nám zavolají a dovezou tam, kde budem bydlet. No má to jednu výhodu – při spaní na letišti si nemusíme hlídat krosny.

Procházíme úspěšně legendární zélandskou bio-kontrolou, při které vám očmuchají pohorky, jestli neobsahují bláto s vetřelci, kteří by mohli zamořit ostrov. Naštěstí jsem kvalitně vycídil a procházím. Lenča ta je pouze v sandálích (všechno ostatní má v krosně), takže co se týče kontroly, je bez problému. Zároveň zjišťujem, že mezi zakázanými substancemi, který nesmí na ostrov je med… samozřejmě že v pohřešované krosně máme koupený med z Havaje.

Když konečně projdem kontrolami, máme už jen jedinou starost – rychle někde zalehnout. Průvodce doporočuje sledovat cedulky na tzv. „viewpoint“ – tam mají být sedátka po třech, bez opěradel na lokty, takže se na ně dá natáhnout. Zároveň je dobré ležet mimo podlahu s kobercem – někteří uživatelé stránky reportují, že z koberce na ně vyskákaly štěnice.

Když dorazíme na místo, musíme uznat, že na spaní je to tam super – přítmí, ticho. Bohužel je ale zároveň očividně hodně populární – všechny sedátka jsou zabraná spokojenými spáči. A tak se nakonec natáhneme v sekci s fastfoody,  je tam světlo, docela ruch ale důležitý je, že si konečně můžem narovnat záda a zdřímnout.

Před pátou vstáváme a vyrážíme autobusem směr Grey Lynn. Je docela příjemný, že se nemusíme táhnout s těžkými batohy J. Oproti Havaji je citelně chladněji – na Zélandu je jaro! Na sandály to úplně není tak půjčuji Lenči svoje pohorky. Velikost není ideální, ale poslouží.

Hned první ráno si všímáme, že kiwáci jsou pořádně otužilí. Kolem šesté ráno je na ulicích spousta běžců v kraťasech a krátkém tričku. Po městě je taky spousta pěkných grafiti a street artu, na rozdíl od Česka to nejsou většinou jen načmárané tagy. A co je důležitý, je tu čisto a skoro žádní vágusové!

Lyall je skvělý starší chlapík, motorkář, inženýr. Na motorce oněkdá brázdil Afriku a taky Jižní Ameriku. My strávili v jeho domku 4 noci couchsurfování ve vlastním pokojíku v měkké postýlce. Úžasně nám pomohl se vším počátečním zařizováním – založení místní bankovního účtu v NZD, zažádání o IRD (daňové číslo nutné když chcete na NZ vydělávat). Navzájem jsme si vařili, Lyall nás po večerech zásoboval výborným pivem, které sám výráběl.

Hodil nás taky na Mount Eden – vulkán, ze kterého je super výhled na celý Auckland.

Dostal i základní lekci mariáše a musím říct, že vysvětlovat mariáš v angličtině je docela dobrej jazykovej trénink. Jak chcete překládat flek, štych a talón žejo…

Na víkend přijíždí jeho 14ti letý syn Harrison, fajn týpek – stejně jako jeho táta a většina novozélanďanů chodí po venku bosky, je fanda Pána prstenů a připravuje nám hovězí steaky. Poslední večer jdem s Lyallem a Harrisonem do hospody na zápas rugby mezi novozélandskými Allblacks a australskými Wallabies. Jak na sporty nekoukám, tohle mě bavilo, pořádná řežba takhle k pivu… skoro jak gladiátoři ze starýho Říma J.

Kromě nás u Lyalla surfovala ještě Hannah z Německa… a aby jít nebylo smutno, ubytoval Lyall v garáži ještě Mariuse taktéž z Německa. Tihle 2 mlaďoši (přijeli samostatně na Zéland po gymplu) po pár dnech společně vyrazili stopovat na sever.

Co se týče zavazadel, během 24h se nikdo neozval. Melancholicky sleduji neměnící se stav našeho problému na webu aerolinek. Další den si Lenča půjčuje pohorky od Hannah a vyrážíme nakoupit nezbytné – tedy ponožky a zubní kartáčky. Po 40h od příletu už trochu přestáváme doufat a přemýšlíme, co všechno bude třeba dokoupit. Taková zkušenost je docela zajímavá, protože člověk začne přemýšlet, co skutečně nezbytně potřebuje. Naštěstí foťák, doklady, počítač, telefony jsme měli v příručním… ale spacáky, boty, kosmetiku a většinu oblečení postrádáme.

Později odpoledne, zcela bez ohlášení, vleče funící taxikář naše krosny po schodech Lyallova domku.  V mém nitru se rozlévá pocit štěstí a klidu. Oblékám si čisté tričko a nazouvám pantoflíčky. Jediné co v krosnách chybí je med. Na oslavu dopíjíme poslední 2 sáčky oolongu z čínské čtvrti San Francisca J.

Po rozloučení s Lyallem (doufám, že se ještě někdy potkáme a vysvětlím mu, jak se hraje „little“, „big“, „open little“ a „open big“) obtěžkaní jako muly přecházíme jarním kvetoucím Aucklandem na další couchsurfing. 

Tim a Dani jsou mlaďoši, kteří se dali dohromady přes CS. I oni dokazují, že novozélanďani jsou hrozně v pohodě. Na uvítanou nám dělají snídani, s chutí vyměňuji pohanku za omeletu ze 4 vajec. Známe se asi půl hodiny a berou nás k Timovým rodičům (oba jsou původem Holanďani), kde přesazujem stromky, vykládáme si s jejich rodinou, obědváme, popíjíme čaj a přikusujem sušenky. Odpoledne s Timem a Dani vyrážíme na procházku. Po cestě Dani vytahuje jointa, prý hulí na Zélandu skoro každej. Nabízí, nemůžem urazit. A tak vyrážíme prvně v životě zhulení na túru. Není to nic moc, kamenné plotny nad mořem kloužou a já se, díky nedostatku rovnováhy, šinu jako vystrašený plž. Taky poměrně rychle ztrácím schopnost konverzovat v angličtině, takže většinu témat odrážím univerzálním „yeah“.

Každopádně krajinka je to úžasná, travnaté kopečky chtě nechtě připomají Hobitín, k tomu pláže poseté tisíci krásných lastur. V Chorvatsku bych vítězoslavně vylovil jednu takovou po hodině šnorchlování. Lesy jsou jak pravěká džungle.

Další zařizovačky na úvod zahrnovaly pořízení NZ telefonního čísla, USB
modemu (wifi není na Zélandu tak rozšířený), s využitím torrentů se během jednoho odpoledne ve wifi kavárně stává z naší americké GPS i novozélandská GPS.

Taky konečně vyrážím k holiči a hlavně - kupujeme auto přes http://www.trademe.co.nz/, což je obdoba českého aukra. Máme potápěčskou dodávku - automat, Toyota Estima, rok 1995, najeto necelých 300 000 a stála 2900 NZD. Jede perfektně, je v ní spousta místa. Asi se nám nepodaří rozluštit všechny ovládací prvky, protože prodejce byl z Taiwanu a místo ikonek jsou na palubovce někde čínské znaky.

Pro zaplacení bylo třeba nějak dostat dolary na bankovní účet. Na to jsme využili www.transferwise.com  - na převod mezi účty v různých měnách to funguje skvěle, dosáhnete mnohem lepšího kurzu a obejdete drahé bankovní poplatky za mezinárodní platby.

Od Dani dostáváme tip, že můžeme levně sehnat oblečení v Armádě spásy J). Jdem to zkusit a obchůdek opouštíme s kabelou plnou oblečení v přepočtu asi za pětikilo. Kalhoty, bundy, svetr, čepice – věci, které se budou hodit na budoucí práci venku. Jeden kousek bych chtěl zdůraznit – pořizuji luxusní diecézní mikinu. Dle nášivek a velikosti se zdá, že patřila tělnatému tělocvikáři z Aucklandské „dívčí diecézní školy“. Tu jsem prostě musel mít. Navíc skvěle hřeje.

Po zařizovacím týdnu v Aucklandu vyrážíme směr jih, poblíž Wellingtonu máme domluveno na 14 dní tzv. WWOOFing (www.wwoof.co.nz) – dobrovolničení na organické farmě za byt a stravu. Když se o tom zmiňujem před Timem a jeho tátou, navrhují, že nám půjčí klíče od jejich víkendového domku u jezera Taupo, které leží přesně v půlce cesty mezi Aucklandem a Wellingtonem. Další ukázka neuvěřitelně přátelského a laskavého chování!

Samozřejmě rádi přijímáme a tak si půlíme cestu na 2x300 km. Je to naše první zkušenost s řízením vlevo a musím říct, že to je docela intuitivní. Určitě taky pomáhá automatická převodovka a to, že jsme si zvykali na dopravu týden pěšky po městě. V Taupo nás čeká parádní domek, vaříme si večeři a v křeslech koukáme na Twin Peaks. Sami, zadarmo, v cizím domě na Novém Zélandu!

Další den opouštíme domek v Taupo a dáváme výšlap na vulkán nad jezerem. Oceňujem, že nejsme zhulení a jistým krokem stoupáme. Cesta vede hustým porostem, kolem jsou obří kapradiny, po 2 hodinách jsme na vrcholu – pod sebou jezero, v dálce zasněžené vrcholky hor, travnaté kopce, nádhera.

Jedeme dalších 300 km, střídají se zelené pastviny se stády ovcí a krav, zasněžené hory jako z Norska. Se západem slunce přijíždíme k farmě u městečka Otaki. Vítá nás farmářř Ron a další 2 wwooferky z Estonska a Německa. My s Lenčou budeme bydlet sami v chajdě stojící stranou. Zatápíme si v kamnech, ohříváme si vodu v rendlících na umytí, protože teplá v naší chatě zatím neteče a uleháme zvědaví, jak bude to farmaření vypadat…