Svátky se pro nás nesou už podruhé v polotradičním duchu. Nechybí stromek, betlém, vanilkové rohlíčky a klasická česká večeře, venku je ale 30 °C, léto v plném proudu. I tak si dáváme Ivův bramborový salát a smaženého kapra.
Nadílka byla bohatá: mezi dárky se objevil bílý rum, triko s logem Grey Lynn, masáž a dokonce i tiskárna. Tu do Asie asi brát nebudem.
Tenhle letní večer nehraje jedna z Lyallových desek, ale Rybovka z youtube, vzpomíná se na rodinu i na vánoční průšvihy z dětství (strhnutí dvoumetrového stromku, apod.). Spát jdem brzo a v noci se nám zdá o kempování někde v divočině.
Další den vyrážíme (a s námi v koloně spousta Aucklanďanů) na sever, do míst, kde jsme ještě nebyli. Po 100 km zastavujeme v Mangawhai, odpoledne trávíme na místní pláži za “surf clubem”, krásném místě ideálním pro plavání, samozřejmě surf a jízdu na kajaku. Ivo se bez problémů noří do vody, já malíčkem testuju teplotu a po odhadu cca šokujících 7°C vyhlašuju podmínky za nevyhovující, neslyším Ivovo “no to snad ne” a stahuju se do ústraní do stínu, kde dočítám skvělou knihu Purity od Jonathana Franzena.
Později vyrážíme na 5 km výšlap Mangawhai Cliff walkway a po cestě potkáváme jen pár odvážlivců, kteří se vzdálili z pláže a stejně jako my podnikli strmý výšlap, aby se pokochali parádními výhledy.
Ze zarostlých kopců, z nichž část jsou soukromé pozemky farmářů, sledujeme novozélandské endemity nikau, tataire a taky moji nejoblíbenější pohutukawu, která je na Zélandu symbolem Vánoc, protože krásně kvete právě v tomto období (v rostlinách se začínáme trochu orientovat díky cestovateli Brianovi, ale o tom později).
Nocleh nemáme naplánovaný a vydáváme se ještě o kousek dál, abychom skončili v jednom z DOC kempů Uretiti beach. Kocháme se rudým úplňkem, Ivo umocňuje prožitek doutníkem a úderem desáté oba usínáme. (pozn. Ivo - samozřejmě že na našem luxusním loži v dodávce... aby bylo jasno)
Ráno nás budí krásný východ slunce.
Po klasické snídani se rozhodneme den zahájit koupáním na nedaleké pláži Uretiti. Voda má nelidských 6,5 °C, po pár minutách mi v ní tuhnou prsty, hrdinně plavu ve vlnách a přestože necítím tělo, nakonec si to docela užívám. Později si pro jistotu pročítám pravidla první pomoci: ošetření omrzlin.
We Waipu pořizujeme plážový stan a po Waipu Gorge Road se dostáváme až k vodopádům Piroa, kde se nezdolní Maoři vrhají z 10 m do vody.
Vrcholem dne se jednoznačně stávají krasové jeskyně Waipu (ano, vše má stejný název :-), ke které vede klasicky nezpevněná cesta, což znamená, že jedeme několik kilometrů rychlostí chůze.
Jeskyně na Zélandu jsou volně přístupné a tak se někteří návštěvníci nezdráhají ulovit si krápník jako suvenýr, což je docela škoda. Waipu Caves ale tak olámané nejsou.
Po chvíli zhasínáme, abychom prozkoumali, zda tu opravdu můžeme narazit na klasické “glow worms”. Jsou tu. Larvy mušek a brouků mají luminiscenční orgány, které ve tmě svítí a vytvářejí dojem hvězdné oblohy. Larvy svítí z obranných důvodů, zatímco dospělci tak lákají partnera – jejich světélkování se liší vlnovou délkou i frekvencí záblesků, podle čehož se poznají brouci stejného druhu. Existuje dokonce jeden rod, kde samičky napodobují světélkování jiných světlušek, aby nalákaly jejich partnery a vzápětí je pak sežraly.
Ať už si svítí kdo chce z jakých chce důvodů, jedno je jisté. Waipu Caves mají kouzelnou atmosféru ať už potmě, nasvícené čelovkou nebo ozdobené spoustou žlutozelených červíků.
Navečer se vydáváme na místní kopec, ztrácíme směr i sebe. Potkáváme dva Čechy, kteří nám doporučují projet Ninety mile beach, přestože máme náhon jen na dvě kola (a kdo ví, jestli vůbec). Z výšlapu se vracíme docela pozdě a tak už jen zalezeme do auta, zatáhneme záclonky a za řevu ožralých a spálených Němců pomalu usínáme. Spolu s námi tu kempuje dalších cca patnáct aut, místo je na přespání super. (pozn. Ivo: a zdarma! Waipu Caves je první místo, kde se nám daří free campovat... louka a public toilets je vše co potřebujem ke štěstí a dobrému spánku)
Ráno se rozhodneme zkulturnit a proto ve Whangarei využíváme veřejné sprchy. V Newworldu nadšeně doplňujeme zásobu piv. Lahváče v kufru nás motivují vyrazit vstříc dalším zážitkům, jedeme proto do Whangarei heads a z Peach Cove jdeme Te Whara Loop Walk. První polovinu se pachtíme do kopce, je odporné horko.
Jsme skoro na vrcholu, čeká nás ale ještě závěrečný trojkový boulder.
Ten společnými silami zvládáme a už si fotíme první selfie. V téhle disciplíně máme ještě evidentně co zlepšovat.
Je parno a všichni jsou asi na tamté pláži. Rovnou tam taky zamíříme.
Po půldenní námaze dáváme koupačku. Taky nektarinky obalené v písku a celkově relaxujem, což nám znesnadňuje docela silný vítr a vlny, které stahují plavky.
Nejsem překvapená, že se mnou inspiruje příroda – pavouci si staví stejný domeček.
Den opět utekl jako voda, kempíme na místě označeném jako “overflow parking” nedaleko Ocean Beach, jedná se asi o soukromý pozemek. Majitelka si kousek od nás okopává okurky a ráno se nás ptá, jak jsme se vyspali. Tohle místo zpětně hodnotíme jako jedno z nejkrásnějších na přespání. (pozn. Ivo - a opět zcela zdarma! :-)
K místní dominantě se váže legenda, která říká, že pět skalních útvarů hory reprezentuje pět lidí – náčelníka Manaiu, jeho dvě děti, Pito, krásnou ženu, kterou Manaia přebral náčelníkovi Hautatu a právě Hautatu, který zuřivě mává svou kamenou zbraní. Tāwhirimātea, bůh počasí, do této pětice udeřil bleskem a přeměnil je v kámen. Maorští náčelníci byli položeni k odpočinku na špičku čedičové hory a z toho důvodu je přístup na ta místa zakázaný.
V líném a ospalém odpoledni stoupáme nahoru skoro hodinu. Od oficiální vrcholovky vede ještě lezecká rozbitá trasa na úplný vršek, vidíme, jak se tam dere spousta turistů v žabkách. Rozhodujeme se nepokračovat (pozn. Ivo: kvůli silnému větru) a nevědomky tak prokazujeme úctu Maorské legendě. Jsme dokonce trochu rozladění, že jsme to “nedali až navrch”.
Sestup absolvujeme krásným lesem s původními stromy Nového Zélandu, jako jsou totara, kauri a manuka. Den končíme v Parua Bay v místní Taverně, dáváme si squid rings (google to překládá jako chobotnice kroužky), které jsou trochu utopené v oleji. Obsluze hrdě ukazujeme občanky, abychom si mohli dopřát pivo.
Nocleh u Ocean Beach se nám líbil natolik, že se tam tuhle noc ještě vracíme.
Ráno vyrážíme k Abbey Caves, Ivo prozkoumává jednu z nich – Organ Cave, což byla prý krásná jeskyně se dvěma patry, místy bylo až po pás vody, takže vyrazit rozhodně v plavkách. Swimsuit Ivo doplnil pohorkami, které sušil až do konce pobytu.
Já tentokrát jeskyně oželím a čtu si na louce. Pak už společně vyrážíme směr Matapouri Beach a stavujeme v hrnčířství v Glenbervie (Glenbervie Pottery), které vlastní Novozélanďan a jeho žena z Číny. Stárnoucí párek si kromě soch a hrnků vyrobil i obrovské dlaždice do svého ateliéru. Místo má příjemnou atmosféru, prohodíme pár slov s majitelkou a umělkyní Jin Ling, obdivujeme hliněné holubice za pár tisíc novozélandských dolarů a pokračujeme dál.
Den končíme strmým výstupem k Mermaid Pools u Matapouri Beach. (pozn. Ivo: pro vychutnání ala mořská panna viz foto je třeba sem vyrazit za odlivu)
Po koupačce opatrně sestupujeme blátivým strmým svahem a doufáme, že to nesjedeme po zadku. Večeři vaříme u záchodů u pláže. Noc pak trávíme free kempováním ve Wooleys Bay. Já si čtu místní ceduli, která popisuje, jak se zachovat při tsunami, Ivo usuzuje, že dnes v noci přírodní katastrofa nehrozí a dává si doutník v křesílku nad pláží. Lenka
