Zajímavé odkazy

Vzhledem k tomu, že se nám celkem nahromadily užitečné webové stránky, rozhodl jsem se aktualizovat seznam „zajímavých odkazů“ vlevo na blogu… a sepsat k tomu tento příspěvek, jako takovou legendu. Tyhle weby nám při cestování hodně pomáhají ať už při: hledání ubytování, kupování letenek, půjčování aut, nákup/prodej výbavy, převod peněz mezi účty, hledání práce… nebo jako inspirace. Když nějaký zajímavý odkaz přibude, připíšu popisek do tohoto příspěvku.

Momondo – Přes Momondo jsme nakupovali zatím všechny naše letenky (jednosměrné). Má slušný rozsah leteckých společností, které zahrnuje, možnost hlídání ceny a posílání aktuálních pohybů cen do emailu, sympatický přehledný vzhled i mobilní aplikaci. Co mi chybí je možnost hledat „nejlevnější lety“ v určitém období – např. v rámci celého měsíce. Člověk si vždy musí vybrat konkrétní data odletu a postupně proklikávat po dni různé termíny. Možná že něco chytřejšího by měl umět skyscanner ale ten jsem zatím prakticky nevyzkoušel.  

Rentalcars – Podobně jako Momondo vyhledává letenky, Rentalcars vyhledává napříč půjčovnama aut a můžete tak získat tu nejlepší nabídku. Využili jsme na západě USA i na Havaji. Zvláštní je u půjčovného, že pokud se vám podaří „přelstít systém“, aby si myslel, že jste z USA, dostanete mnohem lepší ceny. Mám s tím dvojnásobnou zkušenost. Zároveň je důležité koukat i na doplňkové služby, které půjčení zahrnuje (pojištění škody 3tí osobě, pojištění auta, nonstop asistenční služba etc.)… může se stát, že online zaplatíte přes rentalcars super cenu a na místě v půjčovně vám „doúčtují“ spousty poplatků za různá pojištění… která sice nejsou povinná, ale můžete si být jistí, že vás přesvědčí, že je nutné je mít.

Couchsurfing – Zásadní cestovatelský portál – ubytování zdarma u místních. Důležité je mít kladné reference, aby vás k sobě domů vzali. A taky důkladně pročíst detaily o ubytování (kolik lidí bude společně spát v pokoji etc.) CS je celosvětový, ale funguje někde líp někde hůř. Naprosto super máme zkušenosti z Nového Zélandu, naopak v USA bylo skoro nemožný najít někoho volnýho ve velkých městech… a když už, tak to bylo vostrý doupě v Brooklynu J. Krom toho, že bydlíte zadarmo je velká výhoda potkávání se s místníma, podnikání společných výletů a tak. Samozřejmě, že by se to mělo taky oplácet. Tzn., kdo chce bydlet přes CS, měl by sám poskytnout možnost ubytování u sebe doma, až dorazí z cest.

Airbnb – Bydlení u místních, ale placené. Jde výborně vyhledávat podle polohy, cenového rozmezí a parametrů – jako např. možnost používat kuchyň, internet a další. Většinou to vyjde levněji než hostel a navíc je tam opět prvek „socializace“ s místními. V USA nám nešel couchsurfing, ale skvěle fungovalo právě airbnb – bydleli jsme přes něj v New Yorku, Los Angeles, San Diegu i na Havaji.

Booking.com – Když nevycházelo ubytování u místních / nebo jsme si chtěli odpočnout od lidí. Klasický web, jde řadit podle ceny, hotely/motely/hostely jsou hezky vidět na mapě. Na „nejnižších“ cenových příčkách je to občas dost divočina. Takto jsme si vychutnali 1* hotely Europa a Budget Inn v San Franciscu J. Podobné weby jsou ještě agoda a expedia.ie.

Guide to Sleeping inAirports – Když si chcete zdřímnout na letišti / zabít tam pár hodin, tak na téhle stránce najdete tipy, jestli je to zrovna na tomhle letišti OK, případně kde jde najít nejlepší útočiště a kde na vás z koberců vyskáčou štěnice. Využili jsme na letišti v Aucklandu.

Craigslist – americký online sekáč. Doporučili nám ho lidi ze San Diega, kteří přes něj prý nakoupili veškerou výbavu do bytu. Nám se přes něj podařilo prodat kempovací výbavu v San Franciscu před odletem na Havaj. A určitě by to mohlo být zajímavý i na nákupy, kdybychom to znali dřív. Registrace zdarma.

Trademe – novozélandská obdoba aukra. Využili jsme pro nákup auta – naší potápěčské dodá ky… a nejspíš se ho tímto způsobem pokusíme i prodat před opuštěním Zélandu.

Transferwise – pokud máte 2 účty v různých měnách (např. v ČR v korunách a na Zélandu si založíte účet v NZD), pak je transferwise geniální způsob jak dostat peníze z jednoho účtu na druhý s výborným kurzem a minimálními poplatky. Prověřil jsem i na vyšších částkách – poslal jsem si z ČR 60 000 Kč na nákup auta a bez problému se mi připsala odpovídající suma v NZD na novozélandském účtu.

Backpackerboard – podle mě nejlepší stránka na shánění sezónních prací na Zélandu. Velká nabídka prací, získali jsme zde práci v kavárně v Haastu na jižním ostrově.

WWOOF – dobrovolnictví na organických farmách. Poprvé se o webu zmínil couchsurfer v Brooklynu spící na jednom z mnoha gaučů Lexe Pelgera. Zapsali jsme si… a o pár měsíců později využili. Za registraci zaplatíte nějakých 40 NZD, ale je to dobrá investice. Vytvoříte si profil a rozhlédnete se po poptávce – v tzv. hotlistu píšou vzkazy farmy, které aktuálně potřebují pomoc. Přečtete si, jak bude vypadat náplň práce (zahrada/zvířata/děti) omrknete profil a reference farmáře a zkusíte zažádat tam, kde se vám to zamlouvá. My takhle strávili super 2 a půl týdne na farmě v Otaki. Práce venku, pouze zahrada a sady, žádná zvířata.  Odměnou je bydlení a strava zdarma, dělá se většinou 4 až 6 hodin denně, takže žádná velká dřina. WWOOF funguje celosvětově, nikoliv jen na NZ. Dalším podobným webem s nabídkami dobrovolnictví je helpx… prý funguje, ale zatím jsme nevyužili.

Marek a Ivča – Jedna z počátečních inspirací. Pár, který strávil na cestách 2 roky, pracovali na Zélandu, v Austrálii, o svých cestách si vedli blog. Stihli jsme je, když se vrátili do ČR, v listopadu 2013 jsme se sešli v Praze. Dali nám cenné tipy o tom, jak cestu pojmout… a vymluvili nám Nepál mezi USA a Novým Zélandem.

Na rok na Nový Zéland – Výborný web pro ty, kteří se chystají na working holiday na Novém Zélandu. Je to blog páru, který to všechno zažil, můžete si počíst jejich zápisky. Nejužitečnější pro nás byly hezky přehledné a strukturované příspěvky o tom „co zařídit před odjezdem“, „co zařídit po příjezdu“…

Oldřich Thér – Dle referencí dokáže pan Thér sehnat nejlepší a nejlevnější letenky z ČR na Nový Zéland a údajně si je přes něj kupuje mnoho lidí z ČR, kteří vyráží s working holiday visa na Zéland. Pro nás osobně jsme jeho služeb nevyužili – jednosměrné letenky z Havaje na Zéland nedělá, ale sehnal skvělé letenky pro rodiče, kteří se za náma na Zéland vydají v únoru 2015. Komunikace přes email funguje výborně.

Pavel Hájek – Pan Hájek je zkušený průvodce po západu USA. Před cestou jsem se s ním spojil přes email a následně Skype (zrovna byl v Las Vegas) a dal mi skvělou „rychlokonzultaci“ – v podstatě mi nadiktoval trasu, kterou jsme pak v USA projeli.

Adventura – Ne, že bychom něco řešili přes cestovku, ale Adventura má moc pěkné katalogy, v nichž jsem si při počátečním plánování listoval. Jde se tam inspirovat ohledně trasy a roční doby, kdy kam vyrazit. Katalogy jdou stáhnout i v PDF z jejich webu.

Havaj 2/2: Ostrov Oahu

Díky půjčenému mini Fiatu celkem slušně projezdíme ostrov Oahu. Jedním z nejoblíbenějších cílů našich výprav se stává severní břeh. Jde o surfařský ráj a s blížící se zimou jeho krásné pláže zalévají čím dál větší vlny. Poprvé se vydáváme k oldschoolovému surfařskému městečku Haleiwa. Na doporučení Jessicy nacházíme pláž, kde je možné pozorovat velké želvy. A fakt – když se člověk podívá, kousek od břehu se každou chvíli vynoří hlava želvy. Vydávám se to obhlídnout se šnorchlem, voda je dost kalná kvůli vlnám. Nejdřív nevidím nic, po chvíli se pár centimetrů přede mnou objeví obří krunýř želvy otočené ke mně zády J.

Kolem této želví pláže piknikují místní – je neděle a havajané si užívají pořádné barbecue, rozložené altány, stoly, kuřata se točí, lampióny na obřích stromech, je docela větrno, děcka pouští draky. 

Stromy jsou na Havaji zvláštní, košaté, mnohem širší než vyšší, některé zvláštní druhy vypadají, že dokonce zapouštějí kořeny přímo z větví – vedou kolmo svisle dolů a zavrtávají se do země… možná dodávají živiny do obrovské koruny a zároveň dělají podporu větvím, aby se svojí váhou nezlomily. Ale možná taky dost kecám J.

Další místa, které jsme na severním břehu navštívili jsou: legendární sufařská pláž Waimea Bay, kde si nechám pořádně propláchnout dutiny v příboji, nádherná zlatá Sunset Beach a šnorchlovací Žraločí zátoka (Shark’s Cove) – bez žraloků, ale se spoustu krásných různobarevných rybek prohánějících se v mělkých vodách.

Většinu těchto míst jsme navštívili víckrát. Na severní břeh je možné jet buď vnitrozemím nebo po východním pobřeží Oahu. Při posledním výjezdu na severní břeh to bereme kolem pobřeží, je to pomalejší, ale ukazují se nám další krásné pláže, zátoky, zeleně porostlé hory…

Těšíme se na koupání na našich oblíbených místech, ale máme smůlu – oceán se rozbouřil a severní břeh už patří surfařům. Ze Shark’s Cove – dříve poklidného „bazénku“ chráněného půlkruhem útesů – se stala běsnící vana zalévaná obřími vlnami. 

Tentokrát se tam nikdo nekoupal… a už vůbec nešnorchloval. Za to surfaři už předvádí pořádné jízdy a to jsme ještě určitě zdaleka neviděli, co vodní živel dokáže.

Po týdnu v Honolulu se přesouváme do naší druhé lokality – malého městečka Kailua. Bydlíme opět přes airbnb u stárnoucího surfaře Johna s jeho ženou z Indonésie a malou dcerkou. Ubytování je to na airbnb docela netypické, dům je obrovský, v ostatních pokojích jsou další hosté, venku je bazének a posezení, spíš je to ve stylu penzionu. Přestože je už John starší týpek, je poznat že jde o surfaře – frikulín, trochu floutek J.

Těšíme se, že v Kailue uvidíme Ironmana – triatlon zahrnující maraton, nějakých snad 200km na kole a 5km plavání. Má se odehrát v Kailue zrovna v době, kdy my tam budem. Když ale procházíme městečkem, nevypadá to, že by se tu mělo něco podobného odehrávat, nikde žádné cedule, nic. Nakonec s mírným zklamáním zjišťujem, že Ironman se běžel v místě zvaném Kailua-kona, na Havaji… ale na jiném ostrově J. Nicméně při letu z Havaje do Sydney jednoho Ironmana potkáváme. Pozná se podle batůžku, kde má své jméno a čas za který to dal – něco přes 10h, což je dost dobré. Svou tělesnou konstitucí a ocelovým leskem v očích mi nápadně připomíná tělocvikáře z Křenky – Igora Pánka. Lenča je z něj celá pryč J.

Co se týče okolí Kailui – je to ráj. Nádherná zlatobílá pláž s jemným pískem, palmy, azurové moře. S oblibou nakupujem v malém obchůdku u pláže, kochám se výhledem s plechovkou ledové havajské kávy a čtu Mládí v hajzlu na čtečce.

Na Kailua Beach navazuje užší ale taky krásná Lanikai Beach – tam jedno odpoledne pozorujem „performance“ zvláštního tria. Dva pásci hledí na moře, jeden rapuje, druhej vrže na violoncello, k tomu mají artistku v plavkách, která předvádí kousky s kruhy. Zdá se, že to dělají jen tak pro radost, jsou srandovní, ale docela dobře navozují příjemnou „chillout“ atmosféru.

Kromě vychutnávání krás Havaje je na našem programu taky plánování Nového Zélandu. A tak posíláme „requesty“ a postupně se radujem ze schváleného Couchsurfingu u Lyalla v Aucklandu a WWOOFu na Ronově farmě v Otaki – o obou už jsem se rozepsal v předešlých příspěvcích. Samozřejmě taky píšu blog (na Havaji to tuším bylo o Capitol Reefu v Utahu). Vybírám fotky z dřívějších etap cesty, dohledávám v diáři, kde jsme kdy byli a co se dělo. Během cesty se značně změnila úloha mého diáře – dřív jsem si zapisoval „abych něco nezapomněl udělat v budoucnosti“, teď je to spíš zpětně každý večer „abych nezapomněl, co se odehrálo“. Tímto způsobem se nám na cestě hezky propojuje minulost, přítomnost a budoucnost. Píšu a prohlížím fotky o místech a událostech kde jsme byli, užíváme si to, co se aktuálně děje a plánujem a zařizujem další postup.

Ve velké kuchyni u Johna v Kailue taky rozjíždíme kulinářské orgie – připravujem luxusní krevety na česneku a steak z lososa. Nedá mi to a po troše váhání kupuju naložené havajské okurky s různými druhy chilli papriček. Snažím se několik večerů, ale po pár kouscích mě vždycky odrovnaj… takže bohužel, nezmohl jsem je. Milovníkům pálivého vřele (doslova) doporučuju.

O zátoce Hanauma se s nostalgickým povzdechem zmiňuje i doktor Jacobi z Twin Peaks. My jsme ji navštívili 2x, podruhé během našeho posledního dne. Jde nejspíš o nejvíc šnorchlařsky známé místo na Oahu a je to znát na počtu návstěvníků. Před vstupem musíte bezpodmínečně shlédnout mravokárný film. Takže stojíte na pařáku před „kinosálem“ dokud veledůležitý uvaděč typickým amíkovsky patetickým způsobem nezačne udílet pokyny a dav je nahnán dovnitř. Pak si přetrpíte asi 10min ve stoje filmu o tom, jak je příroda na Havaji krásná a zranitelná, kde si ve vodě můžete stoupnout a kde ne… a pak konečně můžete na pláž J.

Ta trocha nepříjemností se ale vyplatí. Při sestupu k pláži je luxusní pohled na zátoku shora – pod vodou je vidět zvláštní kamenný labyrint. A když sejdem dolů a ponoříme se pod hladinu, mezi útesy se prohání rybky všech barev a tvarů, je to jako plavat v jednom velkém akváriu.

Šnorchlovací výbavu si jde půjčit na místě, ale jedno půjčení vyjde podobně jako koupení nového, takže pořizuju ve Walmartu vlastní brýle a šnorchl a cestují se mnou společně dál na Zéland.

Havaj opouštíme opět z Honolulu směr Nový Zéland s přestupem v Sydney (ano, přesně tam zůstanou osamocena pár dní naše zavazadla). Máme to stejně jako s pevninským USA – viděli jsme toho hodně… ale ještě na pár podobných výletů by to vydalo. Doufám, že se tam někdy vrátíme, prozkoumáme další ostrovy a případně skočíme na oblíbená místa. A třeba už vyjde i ten Ironman. J

Havaj 1/2: Honolulu a okolí

Venku prší, my máme za sebou 2 týdny v kavárně, už nám přišla první výplata (smažení ryb a dělání káviček na Zélandu nese víc než IT v ČR! J), bydlíme v „kontejneru“ na zahradě majitelů. A konečně je čas se vrátit v příspěvcích na blogu k našim dřívejším dobrodružstvím… nejprve zaznamenám Havaj, pak se vrátím tam, kde jsem skončil s pevninským USA – tzn. pokračování Utahu, pak Arizona, Grand Canyon a nakonec dokončení Kalifornie – San Diego, Los Angeles a tak. Těším se, až se budu prohrabovat staršíma fotkama J.

Havaj byla naše „dovolená“ uprostřed cestování. Po krutě poznávacím a kempovacím divokém západu USA a před Novým Zélandem. Měli jsme na ni 2 týdny a rozhodli jsme se, že uděláme pouze 1 ostrov – Oahu s hlavním městem Honolulu. Určitě by to šlo mít nabitější a prozkoumat toho mnohem víc… ale my jsme se chtěli hlavně zastavit, užívat si lenošení na pláži a relaxovat.

Na Havaj jsme letěli z Oaklandu u San Francisca, už v letadle je cítit „aloha“ – plešatý letušák kolem padesátky je osmahlý a kolem krku má věnec z květin. 

Přilétáme do Honolulu a naší první starostí je najít Wifi, dohledat si cestu k ubytování a najíst se. 

Čekáme, že na letišti bude spousta fast foodů ale ono kupodivu ne. Na něčí radu se vydáváme podél silnice hledat StarBucks, ověšení těžkými krosnami, je pořádné teplo a vlhko, za chvíli z nás monstrózně leje a nikde nic. Vyšťavení se vracíme k terminálu a nasedáme na havajské MHD jménem „The Bus“ s cílem nechat se dovézt kamkoliv do centra, kde bude jídlo a internet.

Autobus je čímdál víc naplněný, moje krosna je po chvilce zaskládána zavazadly jakési paní a vystoupit se všema věcma není jen tak. Zastávek je neuvěřitelně moc, všechny se jmenují podobně, navíc je autobus pojízdná lednička, klima jede na plný obrátky. Už z první jízdy poznáváme, že náš úmysl nepůjčovat si auto a pohybovat se po ostrově autobusy nebude úplně OK.

Konečně se dostanem ven z busu někde kousek od Waikiki, v centru Honolulu mezi mrakodrapy a nacházíme Aloha Sushi, které se hned stává naším oblíbeným místem a navštívíme ho ještě několikrát. Mají dobré sushi za super cenu a WiFi taky jede = ideál.

Dorážíme do našeho ubytování v soukromí – k Jessice. Stejně jako ve velkých městech v USA, i na Havaji jsme využili airbnb.com – a to hned u 3 různých lidí. Obecně v USA (a tedy ani na Havaji) moc nefunguje couchsurfing – na rozdíl od Nového Zélandu je hodně těžké najít hostitele. Holt amíci chtěj za ubytování dostat zaplaceno. Takže airbnb je vhodná alternativa – je to pořád levnější než hotel/hostel a navíc je člověk „u místního“ – může pokecat, získat tipy a zaručí to autentičtější zážitek z navštíveného místa.

Jessica je vegetariánka, která postupně přechází na veganství. Obecně jsem se během cesty setkal s tolika vegetariány/vegany jako nikdy předtím. Ne opravdu nechci být jedním z nich J. Každopádně Jessica má hodně pravidel, co se u ní doma smí a nesmí, ale jinak je moc fajn. Taky má dva malé psíky, kteří se jmenují Maggie a Ziggy. Maggie je rapl, Ziggy je ospalej flegmatik mírně při těle. Brzy dostávají přiléhavé přezdívky – Piggy a Twiggy. Každopádně s oběma psíky je zábava a rychle si na sebe zvykáme, lehký smrádek v našem pokoji signalizuje, že Ziggy si dal šlofíka pod postelí.

Jedním z mnoha pravidel je, že v bytě se nesmí pít alkohol, takže potajmu musíme pašovat pivka (vyzkoušeli jsme všechny druhy místního pivovaru Kona Brewery) do našeho pokoje a popíjet je ve střehu v posteli.

Postupně objevujem Honolulu a okolí – nejprve se vydáváme na legendární Waikiki. Tato „část“ je centrem všeho dění, takže pláže jsou docela přelidněné, většinou dost úzké, často obklopené luxusními hotely. Nám se nejvíc líbí Fort De Russy, na kraji Waikiki u hotelu Hilton. Pláž je tu mnohem širší, nemáme slunečník, takže se natáhnem ve stínu palmy do zlatavého písku a pozorujem krásný modrý oceán a dění kolem.

Kousek od nás se sluní američtí důchodci, kteří na Havaj jezdí často a rádi. Další zvláštní sortou jsou neproniknutelní japonci, kteří do vody lezou v kombinézách a jiných úborech – hlavně aby jim nedopadl ani paprsek spalujícícho Slunce na bělostnou pokožku. Když se o tom zmiňujem Ronovi na Zélandu, říká, že on si pamatuje z Havaje asiatky v miniaturních bikinách. Hmm, časy se mění.

Dalším důležitým účastníkem provozu na Havaji jsou běžci. Je jich tu plno, všech věkových kategorií, běhají po cestičkách podél pláží a v parcích. I my později v městečku Kailua vyrazíme J.

Vzhledem k tomu, že své, po americkém roadtripu zdevastované, sandály z Walmartu jsem nechal jako suvenýr uklízečkám v Budget Inn v San Franciscu (jestli to tam někdy někdo uklízí), pořizuju si svoje první žabky v životě. Musím říct, že chodit v nich je dost nepohodlný, nechápu lidi jako Dadyna, kteří v nich chodí celej život J. Ale na pláž a do sprchy to jde no… Druhá věc, kterou si z Honolulu odvážím, je obligátní havajská košile ;-).

Mimo Waikiki se v Honolulu ještě vydáváme na pláž Ala Moana, leží bokem, není tak rušná jako Waikiki, voda je krásně teplá. Hlavní vzpomínkou odtam jsou pro mne svatby - spousta asijských párů (ženich je většinou cukrouš s vyžehlenými vlasy, v bílém obleku a s havajským věncem kolem krku) se tu fotí přímo na pláži mezi lidma. Pózují, srandovně hopsají směrem k moři, aby měli fotku „vbíháme společně do moře na Havaji“… zkrátka jedna velká absurdní taškařice a zajímavá podívaná.

Po 2 dnech dospíváme k rozhodnutí, že si přeci jen půjčíme auto. Ano na Oahu se jde přesouvat autobusem… ale každá cesta vám zabere 2x tolik času než když jedete autem. Navíc jsou někdy pořádně nacpané a přechlazené klimatizací. Auto půjčujeme tentokrát přes Alamo – tím, že to bookujem až přímo na místě „z Havaje“ získáváme mnohem lepší cenu – online systém si myslí, že jsme američani. Pokud bychom to dělali z ČR, byla by cena zhruba jednou tak vysoká.

Dostáváme tentokrát maličkého Fiata. Na ježdění po ostrově s plavkama, karimatkou a šnorchlem je to super. Ale když si představím, že jsme měli mít něco takového i na roadtrip po státech se všema věcma a kempovací výbavou, tak bychom asi zaplakali – díky bohu jich neměli v SF dostatek a přidělili nám za stejnou cenu většího Chevrolet Sonic J.

S naším Fiatem projezdíme ostrov křížem krážem a každému kdo na Oahu pojede doporučuju zainvestovat do půjčení auta. Mnohem víc si to užije!

Mimo pláží podnikáme v okolí Honolulu i dvě klasické procházky. První z nich jsou vodopády Manoa Falls. Samotné vodopády nejsou nic tak úchvatného ale stezka vede krásnou džunglí, je pořádné vlhko a teplo, takže je to slušná sauna. Poprvé vidím bambusový les.

Druhou je výstup na bývalý vulkán Diamond Head. Na vrcholku jsou vojenské střílny a otvírá se odtam nádherný výhled na celý záliv a Honolulu.

Ty nejhezčí místa z ostrova Oahu jsme ale viděli až když jsme vyrazili autem pryč z města, na severní břeh, do zátoky Hanauma, do Kailui. A o tom bude příští příspěvek J.

WWOOFing na severním ostrově

Je polovina listopadu, máme za sebou čtvrt roku na cestách J. Aktuálně se nacházíme na jižním ostrově Nového Zélandu, west coast, v malé vesničce Haast uprostřed ničeho, bez telefonního signálu, obklopené zasněženými horami. Ve vesničce je hospoda, sámoška a kavárna. V té kavárně makáme a když to dobře půjde, strávíme tu celé 3 měsíce, vyděláme balík a pak ten Zéland pořádně procestujem v našem campervanu J.

Toť k hot news a teď už k tématu příspěvku. Na severním ostrově jsme strávili 2,5 týdne tzv. WWOOFingem. Na www.wwoof.co.nz jsou zaregistrované „organic farms“, funguje to na Zélandu, ale i v jiných zemích po světě. Farmy vyvěsí, že by potřebovali dobrovolníky a co to bude obnášet… a dobrovolníci přijedou, fachaj 4 až 6 hodin denně a odměnou jim je zdarma bydlení a jídlo + volné odpoledne.

My jsme se takhle přihlásili k Ronovi. Na jeho pozemku nebyla žádná zvířata, měl sady s tzv. „fíčous“ (feijoa) což je spešl ovoce, o kterém jsme slyšeli poprvé (dělal z něj moc dobré ledové smoothies), měl „veggie garden“ a „herb garden“, měl spoustu citrusových stromků a celé tohle panství bylo obklopené obřími živými ploty jako z Shining. 

Za živými ploty se rýsovaly hory Tararuas. Zhruba uprostřed pozemku stál farmářův dům, kde jsme se scházeli na jídla. A na kraji byl malý domek – chata, kde jsme vegetili my. V chajdě byla vlastní kuchyně, kamna na dřevo, v nichž jsme každý večer zatápěli, takže jsme usínali při praskání ohně. Za chatou jsme si trhali z obsypaného keříku citrony, před chatou jsme sklízeli ze stromu avokáda.

Náš den vypadal tak, že jsme ráno nazuli gumáky, já jsem si dal tepláky a diecézní mikinu z Armády spásy a vyrazili jsme k Ronovu domu. Ron nás každý den zdravil pozdravem z jiné země. Jediný pozdrav, co si pamatuju je „žeže“ ale už nevím odkud byl. :-) Ze zahradních prací jsme si užili plení na sto způsobů, prostříhávání stromků, sekání trávy na „ride-on“ traktůrku, ale i přípravu dýňové polívky a vyvracení pařezů… a mnoho dalšího.

Po 2 hodinách ráno jsme se sešli na „morning tea“ – k čaji jsme pojídali pomeranče a grepy přímo ze zahrady, kousky jablek namazané burákovým máslem. Kromě pozdravů Ron sbíral taky vtipy a historky. Teméř u každé situace a každého tématu byl schopen zahlásit „That reminds me a joke…“ :-). 

Kromě nás povětšinu času u Rona byly ještě další WWOOFerky – postupně jsme se potkali s Riin z Estonska a Biancou, Lenou a Melanie z Neměcka. Obecně němců je tady kotel – hlavně těch co aktuálně dokončili střední školu. Narozdíl od ČR nemají němci limit na novozélandské working holiday visa a tak se houfně vydávají před studiem na univerzitě užít volný rok na Zélandu…

Samozřejmě všechny koho potkám se snažím naučit mariáš. Když začínám obšírně vysvětlovat pravidla jeden večer Ronovi, Riin a Biance, Ron postupně přestává mluvit a jeho tvář se zachmuřuje, načež bezbarvým hlasem praví, že je unavený a půjde spát. No… není to pro každýho :-D.

Zpestřením v našem programu je účast na setkáních skupin, které sází původní novozélandské stromy na místech, kde byla krajina zasažena člověkem… za cílem vrátit ji do původního stavu. Takové skupiny jsme poznali dvě – v obou případech šlo o skupinu důchodců ve věku 60 až 90 let, kteří se jednou týdně dopoledne sejdou, přesazují stromky v „nursery“, vyrazí k řece do terénu, vykopou plevel kolem už rostoucích stromků, pak si dají společně čaj, kafe a cookies na čerstvém vzduchu. 

Větší skupina se jmenovala Friends of the Otaki River, jejich stránky jsou www.friendsoftheotakiriver.org/ a nejspíš nás tam najdete na nějakých fotkách :-). 

Celé tohle scházení a starších lidí sázení původních stromků je super spojení „People Care“ a „Earth Care“ :-).

Společně s „Fair Share“ jde o 3 základní principy permaculture. Tyhle myšlenky se nám Ron snaží vštěpovat během celého pobytu u něj. Bývalý kovboj z Kalifornie, project manager s vostrým sporťákem. Před pár lety se rozhodl, že chce žít ekologicky a sporťák věnoval do nedalekého muzea (které jsme navštívili, Ronovo bývalé auto na fotce :-) - rád se jím pochlubí svým „wwooferům“).

Za 2 a půl týdne si dáváme jen 1 den volna, zrovna je ale divoké počasí, tak se jen jdeme podívat na místní pláž. Moře je rozbouření, pláž je pokrytá naplaveným dřevem, lasturami a pěnou. Přicházíme až k místu, kde se vlévá řeka Otaki do moře. Houf ptáků tam plachtí proti silnému větru a zdá se, že stojí na místě na rozhraní slané a sladké vody.

Jednou z věcí, na které se u Rona hodně dbá je „nevyhazovat žádné jídlo“… a tak když do kompostu vyhodíme zapomenutou půlku pomeranče, který už nám příjde moc seschlý, objeví se nám jako příloha ranního čaje i s náležitým komentářem :-). U Rona se využívá všechno, vytrhaný plevel, posekaná tráva se používá k mulčování stromů, jednou z prvních pouček, které nás učí je „pee for the tree“ :-).

Na jídlo si rozhodně stěžovat nemůžeme, na kompostu vesele raší dýně a tak je naším častým chodem dýňová polévka /kaše, ale k tomu semtam i kus hovězího, vajíčka, polenta, čočka vždy se dělá salát z toho, co dala zeleninová zahrada. Je to zdravý, chutný a rozmanitý. Pomalu začínám atakovat hranici 10ti shozených kg od startu cesty B-).

Ne vždy jsou ale zkušenosti s WWOOFem tak pozitivní jako jsme měli my. Od holek jsme slyšeli, že na některých farmách bylo jídla málo nebo staré, některé práce mohou být hodně náročné, případně je farmář úchyl. Chce to určitě důkladně pročíst reference na danou farmu/lidi.

Když se Ronovi zmiňujem, jestli nezná nějakého truhláře, u kterého bychom si mohli nechat udělat postel do auta, nabízí se, že nám ji postaví! A skutečně se stalo, pár dní před odjezdem máme v autě dřevěnou konstrukci – stačí dokoupit matraci. Postel je dostatečně vysoko a pod ní je prostor pro zavazadla. Odvděčujeme se mu nějakou prací „přesčas“ a Lenča přidává trochu artworku. Ron rozbíhá akci „sebezdanění“ za používání benzínu, peníze by měli jít na vzdělání v oblasti životního prostředí. A Lenča mu kreslí sadu obrázků, které použije v prezentaci k tématu.

Celkově se mi naše vzájemná spolupráce hodně líbila a splnilo to „fair share“ a „people care“ J. Ron nám neváhá říct kritiku, když něco děláme špatně, ale zároveň nás doporučuje, když mu volají z naší nové práce. A tak máme sehnanou práci v kavárně na dálku, bez osobního pohovoru – přes stránku www.backpackerboard.co.nz - Lenča vytváří nabušené resumé (CVčka) a „cover letter“, konečně někde uplatňuji svoji krušnou pubertální pracovní zkušenost z McDonalda :-D. To vše zašlem mailem, uvedem referenci na Rona a kontakt na něj – z kavárny mu obratem volají a potvrzují nám, že s prací můžem počítat.

Z Otaki vyrážíme osvěžení prací na čerstvém vzduchu, s postelí v autě, zařízeným zaměstnáním… a se spoustou nové výbavy sehnané v tzv. op-shopech (opportunity shop). Tyhle obchůdky jsme začli využívat poprvé v Aucklandu (armáda spásy) a pokračujem v tom i nadále. Dá se v nich najít všechno a za naprosto směšné ceny (většinou tak 1 až 4 NZD za kus) – pořizujem originální dvojCD Chopin/Rachmaninov a bestofku Pink Floydů do auta, 2 průvodce po Novém Zélandu (Lonely Planet a Insight Guides), autoatlas, oblečení do kavárny, slamák, nějaké knihy a taky nového maskota – ukecaného Mravenečníka :-).

Přijíždíme do Wellingtonu a užíváme si další perfektní novozélandský Couchsurfing – u velkých cestovatelek Jenny a její extrovertní dcerky Dakoty, která metá kotrmelce na naší matraci. 

V noci leje a pořádně fouká. Druhý den ráno to nevypadá o nic líp a my se rozespalí naloďujem na trajekt a vyplouváme do rozbouřených vod Cookova průlivu spojující Tasmanovo moře s Pacifikem a oddělující Severní a Jižní ostrov.

Postupně mizí v dálce Wellington, pořádně to houpá, snažím se vyhlížet velryby, ale zatím nic. Palubu ostříkují spršky slané vody, takže se mi okamžitě zasolují brýle i čočka fotoaparátu… 

Plavba trvá přes 3 hodiny, počasí se zlepšuje a konečně připlouváme k zeleným břehům divočejšího a méně civilizovaného Jižního Ostrova.

Novozélandský start

Máme za sebou první týden na Zélandu. Rozhodl jsem se vybočit z kolejí posloupnosti a tak dočasně vynechám pokračování roadtripu po divokém západu i Havaj a napíšu něco ryze aktuálního – o našem novozélandském startu.

Na Zéland jsme měli zakoupené docela exotické letenky. Z havajského Honolulu, s přestupem (asi 2h) v Sydney a odtud na severní ostrov Nového Zélandu – do Aucklandu. To vše s aerolinkami JetStar Airlines.

Ráno opouštíme Honolulu pořádně unavení – minulé dvě noci jsme toho moc nenaspali. Úspěšně vracíme naše druhé cestovní auto - pidiFiata, se kterým jsme křižovali 2 týdny ostrov Oahu. Při odbavení v Honolulu je nám řečeno, že v Austrálii si musíme vyzvednout zavazadla a znovu se nechat odbavit na druhou část letu. Okay, je to trochu pruda, ale co už. Let probíhá bez problému, po nějakých 11ti hodinách nad Pacifikem, pár zadřímnutích a 3 dílech Twin Peaks přistáváme u klokanů.

Spěcháme k pásu s kufry… ale kupodivu k němu nejsme vpuštěni. Je až za imigrační kontrolou a přes tu nejsme vpuštěni, protože prý nemáme autstralská víza. Borderbába nám doporučuje vzít to přes „international transfer“ k naší gate a tam se domluvit s JetStárákama, aby se postarali o naše zavazadla a naložili je na let do Aucklandu. Tak činíme, chlapík z aerolinek je přesvědčivějšího než finanční poradce, po jednom telefonátu na nás spiklenecky mrkne a říká, že zavazadla tam budou. Bohužel děláme velkou chybu – nedostáváme žádné papírové potvrzení a necháme se ukolébat dobrým slovem.

Po dalších 3 hodinách vystupujeme v kiwilandu. Po rekordně dlouhém letu a chabém spánku posledních nocí jsme mírně řečeno mátožní. Navíc máme před sebou představu dobrodružné noci na letišti. Je totiž téměř půlnoc místního času. S naším hostitelem Lyallem na couchsurfing jsme domluvení až na další den v 7 ráno. Hledat v noci hostel a platit za pár hodin spánku by nemělo smysl. A tak jsme se rozhodli dát šlofíka na letišti.

Toto našeho rozhodnutí stojí i na prostudování stránky http://www.sleepinginairports.net/ - průvodce spaní po letištích. Lidi tam píšou, kde přesně je nejlepší to zalomit, jestli neotravují sekuriťáci a tak. Auckland je hodnocen jako nejlepší letiště na chrupču v pacifické oblasti.

Hrnem se k pásu a čekáme na naše macky. Trpělivě čekáme, pás se postupně vyprazdňuje. Pár osiřelých kufrů krouží jako Sputnik na oběžné dráze. Ale nic víc. Nic víc – to nám potvrzuje i místní JetStar-lady a když jí ukazujem štítek z odbavení, s pokerovým výrazem hlásí, že nejspíš budou v Sydney, protože odbavení máme jen do Sydney.

Se směsí pekelného nasrání a beznadějného vyčerpání sepisujem protokol. Prý že většinou zavazadla dorazí do 24 hodin a že nám zavolají a dovezou tam, kde budem bydlet. No má to jednu výhodu – při spaní na letišti si nemusíme hlídat krosny.

Procházíme úspěšně legendární zélandskou bio-kontrolou, při které vám očmuchají pohorky, jestli neobsahují bláto s vetřelci, kteří by mohli zamořit ostrov. Naštěstí jsem kvalitně vycídil a procházím. Lenča ta je pouze v sandálích (všechno ostatní má v krosně), takže co se týče kontroly, je bez problému. Zároveň zjišťujem, že mezi zakázanými substancemi, který nesmí na ostrov je med… samozřejmě že v pohřešované krosně máme koupený med z Havaje.

Když konečně projdem kontrolami, máme už jen jedinou starost – rychle někde zalehnout. Průvodce doporočuje sledovat cedulky na tzv. „viewpoint“ – tam mají být sedátka po třech, bez opěradel na lokty, takže se na ně dá natáhnout. Zároveň je dobré ležet mimo podlahu s kobercem – někteří uživatelé stránky reportují, že z koberce na ně vyskákaly štěnice.

Když dorazíme na místo, musíme uznat, že na spaní je to tam super – přítmí, ticho. Bohužel je ale zároveň očividně hodně populární – všechny sedátka jsou zabraná spokojenými spáči. A tak se nakonec natáhneme v sekci s fastfoody,  je tam světlo, docela ruch ale důležitý je, že si konečně můžem narovnat záda a zdřímnout.

Před pátou vstáváme a vyrážíme autobusem směr Grey Lynn. Je docela příjemný, že se nemusíme táhnout s těžkými batohy J. Oproti Havaji je citelně chladněji – na Zélandu je jaro! Na sandály to úplně není tak půjčuji Lenči svoje pohorky. Velikost není ideální, ale poslouží.

Hned první ráno si všímáme, že kiwáci jsou pořádně otužilí. Kolem šesté ráno je na ulicích spousta běžců v kraťasech a krátkém tričku. Po městě je taky spousta pěkných grafiti a street artu, na rozdíl od Česka to nejsou většinou jen načmárané tagy. A co je důležitý, je tu čisto a skoro žádní vágusové!

Lyall je skvělý starší chlapík, motorkář, inženýr. Na motorce oněkdá brázdil Afriku a taky Jižní Ameriku. My strávili v jeho domku 4 noci couchsurfování ve vlastním pokojíku v měkké postýlce. Úžasně nám pomohl se vším počátečním zařizováním – založení místní bankovního účtu v NZD, zažádání o IRD (daňové číslo nutné když chcete na NZ vydělávat). Navzájem jsme si vařili, Lyall nás po večerech zásoboval výborným pivem, které sám výráběl.

Hodil nás taky na Mount Eden – vulkán, ze kterého je super výhled na celý Auckland.

Dostal i základní lekci mariáše a musím říct, že vysvětlovat mariáš v angličtině je docela dobrej jazykovej trénink. Jak chcete překládat flek, štych a talón žejo…

Na víkend přijíždí jeho 14ti letý syn Harrison, fajn týpek – stejně jako jeho táta a většina novozélanďanů chodí po venku bosky, je fanda Pána prstenů a připravuje nám hovězí steaky. Poslední večer jdem s Lyallem a Harrisonem do hospody na zápas rugby mezi novozélandskými Allblacks a australskými Wallabies. Jak na sporty nekoukám, tohle mě bavilo, pořádná řežba takhle k pivu… skoro jak gladiátoři ze starýho Říma J.

Kromě nás u Lyalla surfovala ještě Hannah z Německa… a aby jít nebylo smutno, ubytoval Lyall v garáži ještě Mariuse taktéž z Německa. Tihle 2 mlaďoši (přijeli samostatně na Zéland po gymplu) po pár dnech společně vyrazili stopovat na sever.

Co se týče zavazadel, během 24h se nikdo neozval. Melancholicky sleduji neměnící se stav našeho problému na webu aerolinek. Další den si Lenča půjčuje pohorky od Hannah a vyrážíme nakoupit nezbytné – tedy ponožky a zubní kartáčky. Po 40h od příletu už trochu přestáváme doufat a přemýšlíme, co všechno bude třeba dokoupit. Taková zkušenost je docela zajímavá, protože člověk začne přemýšlet, co skutečně nezbytně potřebuje. Naštěstí foťák, doklady, počítač, telefony jsme měli v příručním… ale spacáky, boty, kosmetiku a většinu oblečení postrádáme.

Později odpoledne, zcela bez ohlášení, vleče funící taxikář naše krosny po schodech Lyallova domku.  V mém nitru se rozlévá pocit štěstí a klidu. Oblékám si čisté tričko a nazouvám pantoflíčky. Jediné co v krosnách chybí je med. Na oslavu dopíjíme poslední 2 sáčky oolongu z čínské čtvrti San Francisca J.

Po rozloučení s Lyallem (doufám, že se ještě někdy potkáme a vysvětlím mu, jak se hraje „little“, „big“, „open little“ a „open big“) obtěžkaní jako muly přecházíme jarním kvetoucím Aucklandem na další couchsurfing. 

Tim a Dani jsou mlaďoši, kteří se dali dohromady přes CS. I oni dokazují, že novozélanďani jsou hrozně v pohodě. Na uvítanou nám dělají snídani, s chutí vyměňuji pohanku za omeletu ze 4 vajec. Známe se asi půl hodiny a berou nás k Timovým rodičům (oba jsou původem Holanďani), kde přesazujem stromky, vykládáme si s jejich rodinou, obědváme, popíjíme čaj a přikusujem sušenky. Odpoledne s Timem a Dani vyrážíme na procházku. Po cestě Dani vytahuje jointa, prý hulí na Zélandu skoro každej. Nabízí, nemůžem urazit. A tak vyrážíme prvně v životě zhulení na túru. Není to nic moc, kamenné plotny nad mořem kloužou a já se, díky nedostatku rovnováhy, šinu jako vystrašený plž. Taky poměrně rychle ztrácím schopnost konverzovat v angličtině, takže většinu témat odrážím univerzálním „yeah“.

Každopádně krajinka je to úžasná, travnaté kopečky chtě nechtě připomají Hobitín, k tomu pláže poseté tisíci krásných lastur. V Chorvatsku bych vítězoslavně vylovil jednu takovou po hodině šnorchlování. Lesy jsou jak pravěká džungle.

Další zařizovačky na úvod zahrnovaly pořízení NZ telefonního čísla, USB
modemu (wifi není na Zélandu tak rozšířený), s využitím torrentů se během jednoho odpoledne ve wifi kavárně stává z naší americké GPS i novozélandská GPS.

Taky konečně vyrážím k holiči a hlavně - kupujeme auto přes http://www.trademe.co.nz/, což je obdoba českého aukra. Máme potápěčskou dodávku - automat, Toyota Estima, rok 1995, najeto necelých 300 000 a stála 2900 NZD. Jede perfektně, je v ní spousta místa. Asi se nám nepodaří rozluštit všechny ovládací prvky, protože prodejce byl z Taiwanu a místo ikonek jsou na palubovce někde čínské znaky.

Pro zaplacení bylo třeba nějak dostat dolary na bankovní účet. Na to jsme využili www.transferwise.com  - na převod mezi účty v různých měnách to funguje skvěle, dosáhnete mnohem lepšího kurzu a obejdete drahé bankovní poplatky za mezinárodní platby.

Od Dani dostáváme tip, že můžeme levně sehnat oblečení v Armádě spásy J). Jdem to zkusit a obchůdek opouštíme s kabelou plnou oblečení v přepočtu asi za pětikilo. Kalhoty, bundy, svetr, čepice – věci, které se budou hodit na budoucí práci venku. Jeden kousek bych chtěl zdůraznit – pořizuji luxusní diecézní mikinu. Dle nášivek a velikosti se zdá, že patřila tělnatému tělocvikáři z Aucklandské „dívčí diecézní školy“. Tu jsem prostě musel mít. Navíc skvěle hřeje.

Po zařizovacím týdnu v Aucklandu vyrážíme směr jih, poblíž Wellingtonu máme domluveno na 14 dní tzv. WWOOFing (www.wwoof.co.nz) – dobrovolničení na organické farmě za byt a stravu. Když se o tom zmiňujem před Timem a jeho tátou, navrhují, že nám půjčí klíče od jejich víkendového domku u jezera Taupo, které leží přesně v půlce cesty mezi Aucklandem a Wellingtonem. Další ukázka neuvěřitelně přátelského a laskavého chování!

Samozřejmě rádi přijímáme a tak si půlíme cestu na 2x300 km. Je to naše první zkušenost s řízením vlevo a musím říct, že to je docela intuitivní. Určitě taky pomáhá automatická převodovka a to, že jsme si zvykali na dopravu týden pěšky po městě. V Taupo nás čeká parádní domek, vaříme si večeři a v křeslech koukáme na Twin Peaks. Sami, zadarmo, v cizím domě na Novém Zélandu!

Další den opouštíme domek v Taupo a dáváme výšlap na vulkán nad jezerem. Oceňujem, že nejsme zhulení a jistým krokem stoupáme. Cesta vede hustým porostem, kolem jsou obří kapradiny, po 2 hodinách jsme na vrcholu – pod sebou jezero, v dálce zasněžené vrcholky hor, travnaté kopce, nádhera.

Jedeme dalších 300 km, střídají se zelené pastviny se stády ovcí a krav, zasněžené hory jako z Norska. Se západem slunce přijíždíme k farmě u městečka Otaki. Vítá nás farmářř Ron a další 2 wwooferky z Estonska a Německa. My s Lenčou budeme bydlet sami v chajdě stojící stranou. Zatápíme si v kamnech, ohříváme si vodu v rendlících na umytí, protože teplá v naší chatě zatím neteče a uleháme zvědaví, jak bude to farmaření vypadat…