4. května 2017 dosedlo letadlo China Airlines ve Vídni a my
opět stanuli na evropské půdě. Tentokrát, na rozdíl od výletu před rokem, na
dobu neurčitou. Následoval sachr, štrúdl, cappucino, řidič žlutého RegioJetu
vzezřením i hlasem něco mezi medvědem alkoholikem a Krakonošem a pak už silueta
Brna, Petrov a rodiče s transparenty u Grandu.
A tím se završila naše téměř tříletá Cesta kolem světa. Její
průběh ilustruje nově spíchnutý obrázek v záhlaví blogu. Skromně jsen se
inspiroval kapitánem Cookem a cestu rozdělil do několika částí.
1) Fialově je označena první část našeho putování – New
York, roadtrip po Kalifornii, Utahu, Nevadě a Arizoně a veget na havajském
ostrově Oahu během léta a raného podzimu 2014.
2) Následuje zelený Nový Zéland. Kapitola sama pro sebe,
nádherná země, kterou jsme poznali zdaleka nejvíc, pobyli v ní víc než 2
roky, pracovali, projeli křížem krážem a velký kus Jižního ostrova i
prokempovali společně s rodiči. Nový Zéland se nám stal téměř druhým domovem a
doufám v brzké shledání s kamarády protinožci :-). Na Zélandu jsme byli v kuse
od října 2014 do listopadu 2016 – s jedinou vyjímkou, dvoutýdenní dovčou v ČR
v létě 2016.
3) Modře označeno je pak půlroční backpackerování, které
začalo v listopadu roku 2016 a skončilo až nyní, v květnu 2017. Vedlo nejprve po rajských ostrovech Jižního
Pacifiku – konkrétně Cookových Ostrovech a Francouzské Polynésii.
Pokračovali jsme městy a přírodou jižní
Austrálie – Melbourne a okolí, divoká Tasmánie a v závěru Sydney a do
eukalyptového oparu zahalené Blue Mountains.
Následovala Jihovýchodní Asie – začátek v supermoderním
Singapuru, první otrkávání v Thajsku cestou z Bangkoku na sever do
Chiang Mai. Po Thajsku proběhla naše
cestovatelská maturita – měsíc putování po prašném Myanmaru (Barmě),
kompenzovaná týdenním potápěčským kurzem na pohodlném thajském ostrůvku Koh
Tao.
Noční vlak nás svezl na krátkou ochutnávku Malajsie
v Kuala Lumpur a v březnu nás uvítal výjimečný a rozmanitý Taiwan.
Takřka bez evropských turistů a jediná asijská země, kterou jsme se odvážili
projet autem. Náš taiwanský výlet byl speciální taky díky zvláštním hostům –
spolucestovatelům – mým rodičům a Lenčině taťkovi, který s námi pokračoval
ještě do naší poslední asijské destinace Vietnamu.
Dva týdny v severním
Vietnamu byly intenzivní a pohodlné zároveň, jelikož jsme Vietnam jako jedinou
zemi nezařizovali sami a nechali vše na slečnu Mai doporučenou webem
vietnamista.cz.
Poslední dva týdny naší Cesty jsme strávili opět na Novém Zélandu
- na lodi s Lyallem, večeřema a pivkama s kamarády, týdnem kempování
na dosud nepoznaném krásném východním pobřeží Severního Ostrova a dořešením
vízových záležitostí.
No a teď jsme zpět :-).
Dojmy a pocity – bez falešné skromnosti - jsem šťastnej a hrdej, že jsme Cestu
takhle zvládli. Vděk – za štěstí a shodu okolností a náhod, které nám Cestu
umožnily… zdraví, rodinu, dobu a místo, ve kterém jsme se narodili. A za
skvělou partnerku a parťáka Lenču, která se mnou celou cestu podnikla!
Smazání hranic – abych pravdu řekl, stále si připadnu na
Cestě. Už mi nepřijde tak markantní rozdíl, jestli „teď cestuju“ nebo „teď jsem
doma“. Neustálé přesuny posledního půl roku mi tak trochu rozbily hranice.
Svět, ve kterém nasednete na letadlo a přes noc se objevíte na druhé straně
zeměkoule… to už je skoro jak teleport. Je zvláštní „bitter-sweet“ pocit
přemýšlet o kamarádech a známých na všech těch místech…
Lyall, co kotví na lodi v Aucklandu na dohled
od starého mola Wairangi Wharf.
Jenn, co si dává nějaké podivné speciality na
nočních trzích v Taipei.
Scott, co doučuje děti v sirotčinci
v malém městečku Pyay v Myanmaru.
Benson, co křižuje noční bary šílené Hanoje.
Philippe, co trénuje Bacha na kytaru a pochutnává
si na foie gras a francouzském víně na Tahiti.
Lisa, co zaučuje v Thajsku nové potápěče a
čeká, jestli se dnes ukáže pod vodou whale shark.
Jitin, co kuchtí doma v Aucklandu indické
curry s jehněčím.
A další a další, roztroušení po neskutečně rozmanité, úžasné
a nefér Zemi.
Co dál? Já ti povím co dál... Na blogu toho kotel chybí. Během toho půlroku full time cestování jsme neměli
sílu a čas ještě zapisovat zážitky na blog. Nicméně vedl jsem si deníček. A
fotil hromadu fotek. Očekávám, že brzy, až se věci trochu ustálí, bychom se
mohli dostat do „vzpomínací“ nálady. A rád bych s Lenčou postupně naše
cestovatelské zážitky na blog dopsal.
