Poušť a hazard

Tyto řádky vznikají opět pod úžasnou pouštní hvězdnou oblohou – tentokrát na hranicích Utahu a Arizony na území indiánů z kmene Navajů – v Monument Valley. Aktuálně za sebou máme zhruba  měsíc na cestě, ujeto přes 2000 mil a hodně nachozeno (pozdější pozn. – trochu kecám, příspěvek dokončuji a postuji až z městečka Page v Arizoně). Těch krásných míst a národních parků už jsme viděli tolik, že začínáme být mírně „overloaded“ a těšíme se na „dovolenou“ na Havaji J. Ale zpět k tématu tohoto příspěvku, v němž se retrospektivně vrátím k naší cestě přes Údolí Smrti do Las Vegas a k pouštnímu jezeru Lake Mead.

Už v Bodie nás jakýsi chlapík se stativem dramaticky upozornil, že „They call it Death Valley for a reason!“. A tak do Údolí Smrti vyrážíme vybaveni několika galony vody a pytlem jerkys. Sušené, různě okořeněné hovězí se stává naší oblíbenou pochutinou „na cestě“. 

Krajina je vyprahlá, ze dna údolí se zvedají hory v různých odstínech béžové, žluté, hnědé. Míjíme písečné duny a přijíždíme na klasickou vyhlídku Zabriskie Point. 

Pokračujeme k Badwater Basin – nejnižšímu místu USA a teplota leze na rekordních 116 F (cca 47 C). Na tomto místě je dno údolí pokryté solí, která tu zbyla po odpařené vodě. Kousek se jdeme po solném koberci projít, ale na bílém podkladu je to ještě větší smažba, pomalu se nám začíná odpařovat mozek a tak prcháme do náruči klimatizovaného chevroletu.

Údolí Smrti s lehkou úlevou opouštíme přes městečko Shoshone… tam zkouším zakoupit lahvičku chlazeného „Frappucina“ od Starbucks. A pohoršeně zjišťuju, že je to přeslazená břečka kazící skvělou pověst slovutného Frappe!

Po chvíli opouštíme Kalifornii a vítá nás stát Nevada… a v něm legendární Las Vegas. Ubytování máme předem zajištěné – strávíme 3 noci v hotelu a kasinu Riviera, přímo na hlavní ulici The Strip, kolem které se to všechno točí. Hotely jsou oproti San Franciscu podstatně levnější (a luxusnější), protože každý má u sebe kasino, kde lidé utratí zbytek svých peněz tak jako tak J.

 A v Las Vegas to fakt jede. Lidi všech věkových kategorií zběsile točí love na herních automatech, bez ohledu na to, je-li ráno, večer, noc. Postarší paní, které byste v Česku našli nejspíš v Penny Marketu si spokojeně sedí, mačkají tlačítka a zkouší znásobit svůj důchod.

Samozřejmě to zkoušíme taky, mám strategii, mám plán. Předpokládám, že vyhraju minimálně tolik, abych zalátoval fail v Yosemitech. Oba večery odcházím o 10 USD lehčí…

Vzhled Las Vegas odpovídá tomu, co se tam děje. Neon, Benátky, Eiffelovka, ostrov pokladů, chrlící sopka, tanečnice. Najdete tam všechno. A všechno to svítí a hraje. Chodníky jsou plné papírků s fotkou a kontaktem na prostitutky. Papírky se rozdávají na každém rohu.

My si v Las Vegas užíváme hlavně spaní na pořádné posteli v hotelu, bazén s nabušeným černochem a taky si pochutnáváme na beer & burger (pivko Blue Moon s plátkem pomeranče se stává naším oblíbeným). Konečně zprovozňujeme čtečku knih a já rozčítám svou první nepapírovou knihu – Láska za časů cholery. Jediné co ruší relax je noční požární poplach – rozespale a nervózně vykukujem ve 4 ráno z pokoje a po chodbě rázují lidé s kufry – poplašeně se začínáme taky balit, ale prý že nic – že je to jen planý poplach a lidi prostě takhle nad ránem opouští hotel… super :-D.

Las Vegas prostě vře, je to geniální kýč – člověk může jen obdivovat, že uprostřed nehostinné pouště bylo vybudováno město, kam přijíždí tolik lidí utratit své peníze.

Z Las Vegas pokračujeme Nevadou k masivní přehradě Hoover Dam na řece Colorado a po silničce s krásnými výhledy na hory a Lake Mead – nádrž, která díky přehradě vznikla.

K večeru přijížíme do Echo Bay. Opuštěná zátoka, palmy, kaktusy, brutálně horký a suchý vítr, nikde nikdo. Hodně rychle padá tma (po celou naší cestu v USA se vždy setmí skoro přesně ve 20h). Během chůze ke stanu v kempu potkáváme cca 12 cm štíra!

Vzhledem k tomu, že v kempu nejsou sprchy a je hrozný horko, chceme zkusit koupání v jezeře. Potmě šlapem naslepo směrem k vodě po jakési rampě na spouštění lodí. Horký vítr vyvolává pocit, jako byste si namířili fén přímo do očí. Voda stále nikde a tak se zničení otáčíme a vracíme ke stanu. Otevíráme pivko Third Shift – třetí směna, název docela sedí. Horký vítr vyluzuje smutné tóny v hrdle vroucího piva a my se marně snažíme celou noc ve vedru našeho stanu usnout.

Ráno se nám ale zase cesta odmění – doptáváme se na pláž, sjíždíme k vodě a úplně sami plaveme v krásně čisté vodě pouštního jezera Lake Mead!

A po koupačce vyrazíme směr Utah – objevovat krásné národní parky…

Na jih podél Sierra Nevady

Yosemity opouštíme silničkou vedoucí průsmykem Tioga (3031 m.n.m) – a dostáváme se tak na druhou stranu pohoří Sierra Nevada – na východ.  V našem Chevroletu už máme zprovozněné zapojení mp3ky přes AUX a tak nám krásné výhledy doplňuje i rozmanitá hudební kulisa od Boba Dylana, přes Parov Stelar až po Hradcův nekompromisní „Schmutz Mix“.

V serpentýnách (a obecně všude po USA) míjíme vysvalená americká auta – Mustang, Dodge… zajímavé jsou i kamiony. Zatímco v ČR mi přijdou jako čistě praktické „pojízdné bedny“, tady je každý truck nabušená nablýskaná mašina, že by ji mohl řídit Sly ve filmu Over the Top.

Jakmile sjíždíme pod hory, otvírá se nádherný výhled na Mono Lake. Jezero, které je údajně 2,5 slanější než oceán obklopuje měsíční krajina. Působivá je hlavně rozhlehlost, která se dá těžko foťákem zachytit. Prašnou silnicí dojíždíme až k místům, které se nazývají „South Tufa“ a „Navy Beach“ – na břehu poletují mračna much a z jezera se zvedají jakési kamenné „krápníky“ – útvary, které se odkryly, poté co klesla hladina jezera. Celé to působí trochu mimozemsky a rozhodně to má svojí atmosféru. Coby Pán Much sundávám sandály a zanořuju se po kolena do solné lázně…

Další den si dáváme menší zajížďku do Bodie. Během zlatokopecké horečky to bylo rušné město hříchu. „Bad men“ tam pili „bad whisky“ a pod jejím vlivem co noc někoho vodkráglovali. Kvůli zlatu přečkávali kruté zimy i léta, které v pustině vládly. Jakmile horečka opadla, postupně Bodie zpustlo a stalo se z něj slavné kalifornské město duchů. Procházíme s Lenčou mezi dřevěnými boudami pobitými plechem, pohozenými zrezavělými nástroji, nakukujem do zašlých oken. Pálí slunko a fouká studený vítr. Melancholii místa bohužel trochu ruší houfy turistů.

Z Bodie se už vydáváme po široké rovné highway přímo na jih – po pravé straně se tyčí vysoké štíty Sierra Nevady. Jedeme údolím zvaným Owens Valley a naším cílem je městečko Lone Pine a stejnojmenný kemp ležící kousek od něj.

 Kemp je na perfektním místě – přímo pod horami, konkrétně přímo pod Mount Whitney – nejvyšší horou USA (4421 m.n.m. – vpravo od sójovky, zhruba mezi dvěma hrnky). Kromě bear lockerů je v kempu také upozornění na chřestýše. Ani jedno nepotkáváme, ale nad hlavama nám poletují se soumrakem netopýři. 

Naprosto famózní je na tomto místě hvězdná obloha – kochám se mléčnou dráhou a počtem hvězd, který jsem zatím nikde neviděl.

Další den se cesta stočí na východ a vyrazíme přes Údolí smrti do Las Vegas…

První národní park - Yosemite

Doba pokročila, je září a my se hlásíme z USA dalším příspěvkem na blogu. Nestíhám… od chvíle kdy jsme opustili San Francisco ukrutně nestíhám zaznamenávat postup naší cesty na tento blog. Neustále něco zařizujeme, hledáme, poznáváme… a už jsme toho docela dost viděli. Nezbývá než věci popisovat zpětně… a tak i když tento příspěvek píšu z nádherného NP Zion ve státě Utah, se pokusím  postupně na blog přidat několik příspěvků o místech, které jsme navštívili před Zionem.

Den odjezdu ze San Francisca jsme dokončili nákupy zásob na náš road trip – v místním chinatownu pořizujeme zásoby čínských nudlí, pytel rýže, flašku sójovky a krabici oolongu. Po Walmartech a K-martech dokupujem stan, nafukovací matračky a pumpu (v budoucích dnech a týdnech zajistí pravidelný trénink kruhový trénink tricepců, prsních svalů a ramen), plechové hrnky a další.

Rychle si zvykám na automatickou převodovku a po vymotání z města už frčíme po místních highways na východ – do pohoří Sierra Nevada a prvního národního parku Yosemite. Jako náš první kemp volíme Yosemite Pines – cca 70 km před vstupem do parku. Kemp je perfektní – sprchy, wifi funguje všude po kempu, obloha plná hvězd. Máme vlastní plácek mezi borovicemi – auto, stan, stolek, ohniště – všechno hezky u sebe, jak už to v amerických kempech bývá.

Druhý den ráno vstáváme brzo, vaříme první delikátní oolong na vařiči Coleman a po chvíli cesty vstupujeme do národního parku Yosemite. Dostáváme mapku, letáky, využíváme náš „America the Beautiful Pass“ – který jsme ještě v ČR koupili od známého za poloviční cenu (mohou ho použít 2 lidé podepsaní na zadní straně – platí na celé auto). Místní rangeři nám říkají, že kempy uvnitř yosemitského údolí jsou plné, pouze jediný Camp 4 má volné místa, protože se nedá booknout a funguje stylem „First Come First Serve“.

Bláhově vyrážíme na túru z parkoviště, bez toho abychom si zařídili ubytování – pořešíme to pak. Naše lehkomyslné počínání pozoruje místní jelen, který bez ostychu prochází mezi auty a pobaveně chroupá spadaná jablka.

Na naší první túře stoupáme z yosemitského údolí k parádním vodopádům Vernal Fall a Nevada Fall, okruh zakončujem tzv. John Muir trailem – s výhledy na obří yosemitské skály – tj. asi to nejklasičtější, co si člověk pod Yosemity vybaví.

Večer se unavení, hladoví, ale spokojení vracíme k autu a těšíme se, až si něco uvaříme. Když příjíždíme ke Camp 4 cca v 19h, cedulka na budce hlásí, že se ranger vrátí ve 20:30. A tím začíná série událostí, které nám zajistí dost vydatný, nepříjemný a drahý večer J. Abych dokreslil situaci – v yosemitech nesmí po setmění zůstat žádné jídlo, pití, kosmetika v autě a už vůbec ne ve stanu. Vše musí být uzavřeno v tzv. „food storage“ alias „bear locker“. Důvodem, jak už jsem napověděl, jsou místní medvědi, kteří jsou schopni při zavětření dobrot zapiknikovat ve vašem autě a jako dezert sníst i sedadlo J.

Jenže bear locker je součástí místa v kempu. A my místo nemáme a ranger se vrátí za hodinu a půl. Takže činíme další špatné rozhodnutí (druhé po tom, že jsme si nebookli místo už ráno) a zadáváme do GPS vyhledání nejbližšího kempu.

Bohužel místo 10 km, jak jsme původně z GPS vyčetli je kemp vzdálený asi 60km… což si uvědomujeme až dost pozdě. Potmě, hladoví, ospalí a hodně nevrlí jezdíme tam a zpět serpentinami Sierra Nevady… s vidinou, že ani nemůžem zastavit na odpočívadle a uvařit si večeři, protože bychom ji (a sebe) museli sdílet s medvědem.

Zpět ke Camp 4 přijíždíme ve 20:40… ranger už mezitím samozřejmě zase vyčichnul a kemp je plný. Zoufale obíháme další ubytování a někdy před půlnocí bydlíme v jakési jurtě za 130 USD za noc. Už ani nevaříme a jen mlčky zalézáme do spacáků J.

Druhý den ráno, aniž bychom snídali, pádíme do Camp 4 a zabíráme si místo na další noc – stojí 10 babek. Máme několik poučení – ikdyž je free cestování „kam dojedem, tam se upíchnem“ příjemný, tak přeci jen:

• ·        Budem plánovat aspoň 3 dny dopředu
• ·        Nebudem vyrážet na túru bez toho, abychom měli ubytování na noc

Jakmile jsme ubytovaní, konečně přichází na řadu jídlo – hromada čínských nudlí se snaží navrátit můj scvrklý žaludek do původního objemu.

Odpoledne se nám Yosemity odvděčí za trpělivost – projíždíme autem nejzásadnější místa a podnikáme krátké procházky – koukáme na horolezce v kolmé stěně El Capitan, z Glacier Pointu se nám otvírají monumentální výhledy na Half Dome a obrovské šedé hory (oblé jsou ty, které kdysi dávno převálcoval ledovec, jenž zaplňoval celé údolí, špičaté pouze ty, které vyčnívaly nad něj). Při výšlapu na Sentinel Dome obdivujem obří kmeny yosemitských jehličnanů.

Večer spokojeně sedíme u ohně v Camp 4. Dokončujeme druhý týden na cestě a slavnostně si konečně zapaluj doutník z newyorského Nat Shermana (který jsem samozřejmě předtím nahumidoroval kouskem vlhkého papírového kapesníku).

Jídlo je bezpečně zavřené v bear lockeru, matrace nafouknuté. Další den opustíme Yosemity… bez toho abychom, bohužel i bohudík, spatřili živého medvěda.