pondělí 22. května 2017

Jsme zpět

4. května 2017 dosedlo letadlo China Airlines ve Vídni a my opět stanuli na evropské půdě. Tentokrát, na rozdíl od výletu před rokem, na dobu neurčitou. Následoval sachr, štrúdl, cappucino, řidič žlutého RegioJetu vzezřením i hlasem něco mezi medvědem alkoholikem a Krakonošem a pak už silueta Brna, Petrov a rodiče s transparenty u Grandu.

A tím se završila naše téměř tříletá Cesta kolem světa. Její průběh ilustruje nově spíchnutý obrázek v záhlaví blogu. Skromně jsen se inspiroval kapitánem Cookem a cestu rozdělil do několika částí.

1) Fialově je označena první část našeho putování – New York, roadtrip po Kalifornii, Utahu, Nevadě a Arizoně a veget na havajském ostrově Oahu během léta a raného podzimu 2014.



2) Následuje zelený Nový Zéland. Kapitola sama pro sebe, nádherná země, kterou jsme poznali zdaleka nejvíc, pobyli v ní víc než 2 roky, pracovali, projeli křížem krážem a velký kus Jižního ostrova i prokempovali společně s rodiči. Nový Zéland se nám stal téměř druhým domovem a doufám v brzké shledání s kamarády protinožci :-). Na Zélandu jsme byli v kuse od října 2014 do listopadu 2016 – s jedinou vyjímkou, dvoutýdenní dovčou v ČR v létě 2016.



3) Modře označeno je pak půlroční backpackerování, které začalo v listopadu roku 2016 a skončilo až nyní, v květnu 2017. Vedlo nejprve po rajských ostrovech Jižního Pacifiku – konkrétně Cookových Ostrovech a Francouzské Polynésii. 



Pokračovali jsme městy a přírodou jižní Austrálie – Melbourne a okolí, divoká Tasmánie a v závěru Sydney a do eukalyptového oparu zahalené Blue Mountains.



Následovala Jihovýchodní Asie – začátek v supermoderním Singapuru, první otrkávání v Thajsku cestou z Bangkoku na sever do Chiang Mai.  Po Thajsku proběhla naše cestovatelská maturita – měsíc putování po prašném Myanmaru (Barmě), kompenzovaná týdenním potápěčským kurzem na pohodlném thajském ostrůvku Koh Tao.



Noční vlak nás svezl na krátkou ochutnávku Malajsie v Kuala Lumpur a v březnu nás uvítal výjimečný a rozmanitý Taiwan. Takřka bez evropských turistů a jediná asijská země, kterou jsme se odvážili projet autem. Náš taiwanský výlet byl speciální taky díky zvláštním hostům – spolucestovatelům – mým rodičům a Lenčině taťkovi, který s námi pokračoval ještě do naší poslední asijské destinace Vietnamu. 



Dva týdny v severním Vietnamu byly intenzivní a pohodlné zároveň, jelikož jsme Vietnam jako jedinou zemi nezařizovali sami a nechali vše na slečnu Mai doporučenou webem vietnamista.cz.

Poslední dva týdny naší Cesty jsme strávili opět na Novém Zélandu - na lodi s Lyallem, večeřema a pivkama s kamarády, týdnem kempování na dosud nepoznaném krásném východním pobřeží Severního Ostrova a dořešením vízových záležitostí.



No a teď jsme zpět :-). Dojmy a pocity – bez falešné skromnosti - jsem šťastnej a hrdej, že jsme Cestu takhle zvládli. Vděk – za štěstí a shodu okolností a náhod, které nám Cestu umožnily… zdraví, rodinu, dobu a místo, ve kterém jsme se narodili. A za skvělou partnerku a parťáka Lenču, která se mnou celou cestu podnikla!

Smazání hranic – abych pravdu řekl, stále si připadnu na Cestě. Už mi nepřijde tak markantní rozdíl, jestli „teď cestuju“ nebo „teď jsem doma“. Neustálé přesuny posledního půl roku mi tak trochu rozbily hranice. Svět, ve kterém nasednete na letadlo a přes noc se objevíte na druhé straně zeměkoule… to už je skoro jak teleport. Je zvláštní „bitter-sweet“ pocit přemýšlet o kamarádech a známých na všech těch místech…

Lyall, co kotví na lodi v Aucklandu na dohled od starého mola Wairangi Wharf.
Jenn, co si dává nějaké podivné speciality na nočních trzích v Taipei.
Scott, co doučuje děti v sirotčinci v malém městečku Pyay v Myanmaru.
Benson, co křižuje noční bary šílené Hanoje.
Philippe, co trénuje Bacha na kytaru a pochutnává si na foie gras a francouzském víně na Tahiti.
Lisa, co zaučuje v Thajsku nové potápěče a čeká, jestli se dnes ukáže pod vodou whale shark.
Jitin, co kuchtí doma v Aucklandu indické curry s jehněčím.

A další a další, roztroušení po neskutečně rozmanité, úžasné a nefér Zemi.




Co dál? Já ti povím co dál... Na blogu toho kotel chybí. Během toho půlroku full time cestování jsme neměli sílu a čas ještě zapisovat zážitky na blog. Nicméně vedl jsem si deníček. A fotil hromadu fotek. Očekávám, že brzy, až se věci trochu ustálí, bychom se mohli dostat do „vzpomínací“ nálady. A rád bych s Lenčou postupně naše cestovatelské zážitky na blog dopsal.

čtvrtek 19. ledna 2017

Kde jsme, kde jsme byli, kam se chystáme a proč nepíšem blog :-)

Píše se rok 2560. Podomácku vyrobený vozík tlačený mopedem hrčí kolem čtvrté ráno po silnici. Ve tmě se skrývají ruiny prastarých buddhistických chrámů…

Ne, nezačal jsem místo cestovatelského blogu psát postapokalyptické sci-fi. To jen krátký popis našeho dnešního ranního příjezdu do provincie Sukothai v Thajsku :-). Dle buddhistického thajského letopočtu je rok 2560, dokonce to máme vytisklé i na autobusové jízdence.



Nestíháme psát přátelé, události vzaly rychlý spád, neustále se někam přesouváme a tak jsem se jen rozhodl napsat tenhle zrychlený příspěvek, jak zatím postupujem, kde jsme byli a kam se chystáme. Detailnější příspěvky s fotkama snad přijdou později.

Takže, vyrazili jsme v listopadu z Nového Zélandu. Nejprve jsme si užívali na Cookových ostrovech – konkrétně Rarotonze a Aitutaki. Pak jsme přeletěli do Francouzské Polynésie, spali přes airbnb 5 nocí na jachtě v zátoce na ostrově Moorea, prozkoumávali posvátný ostrov Raiatea, kempovali v chatce na jihu divokého Huahine a nechali se úžasně hostit kamarádem Philippem na Tahiti. Asi jsme se zamilovali během našeho „South Pacific“ tripu do potápění. Dali jsme tři ponory, poslední z nich do 23 metrů s Philippem a jeho kamarádem instruktorem Danielem.



Z Tahiti jsem přeletěli zpět na Nový Zéland, dle „guide for sleeping in airports“ našli místečko na pár hodin spánku na letišti a následující ráno přeletěli do australského Melbourne. Město skvělého street artu a kaváren jsme opustili v našem prvním „mini-camperu“ půjčeném od Wicked Campers – malé auto s rozkládacím stanem na střeše – a projeli s ním Great Ocean Road. Krom dvanácti apoštolů jsme potkali i spoustu koal, klokanů a papoušků. Během tůry v národním parku Grampians nám zkřížila cestu ježura.

Z Melbourne jsme přeletěli do Tasmánie a vypůjčili druhý minicamper aka „zmrzlinářský vůz“ (většina z vás pravděpodobně viděla foto na fejsbuku). Dali jsme 2 týdny kempování a road tripování po parádní přírodě Tasmánie. Samozřejmě jsme se i byli podívat na slavné tasmánské čerty.



Z Tasmánie byl let do krásného beach-bikini Sydney a pak ještě pár-denní výlet do blízkého národního parku Blue Mountains s kaňony zahalenými v modravém oparu z eukalyptových lesů.

No a asi před 5ti dny jsme se ponořili do pravé exotiky – jihovýchodní Asie. Nejprve jsme si užili pár dní couchsurfování v super moderním působivém Singapuru. 



A pak podstoupili nekompromisní smyslový útok v Bangkoku – vůně street food, pachy kanalizace a odpadků, buddhističtí mniši v oranžových kutnách, zašmodrchané změti elektrického vedení, spousta lidí a stánků měnících se s každou denní  - noční dobou, neuvěřitelně propracované buddhistické chrámy a zlaté sochy Buddhů všech velikostí.

Úspěšně jsme se nechali poprvé napálit a teď už jsme na cestě na sever Thajska – přes UNESCO oblasti Ayutthaya a Sukhothai (odtud píšu).



Chystáme se dojet do Chiang Mai a pak přejet přes pozemní hranice do Myanmar (Barma). Tam, pokud se nám bude líbit, můžem na základě víz zůstat až 4 týdny.

Pak je v plánu ještě na chvíli přejet do Thajska, pak ochutnat trochu Malajsie a přeletět na Taiwan a odtam do Vietnamu. Ale to už je jen takový „hrubý nástin“ – člověk nikdy neví, jak se vše vyvine :-). 

středa 23. listopadu 2016

Aitutaki

Stále jsme na Cookových ostrovech, na Aitutaki strávíme osm dní. Ostrov leží cca 270 km severně od Rarotongy. Je obklopený korálovým útesem, který odděluje nádhernou lagunu ideální na šnorchlování a opravdový moře, kde se dá potápět.
Původní obyvatelé sem připluli kolem roku 900 a usadili se tady. Prvním Evropanem na Aitutaki byl Anthony Hopkins alias William Bligh na své slavné lodi Bounty. Přivezl slavný chlebovník a snažil se ustát vzpouru svých námořníků vedenou Melem Gibsonem. Tehdy byl pro Pacifik typický kanibalismus, ten naštěstí vymizel s příchodem křesťanství. Dnes tu žijí upřímně pohostinní lidi, kteří hrdě ukazují cizincům svou kulturu i tajná krásná místa ostrova. Nám turistům tu říkají „our turist friends“, přestože meangiti ua taku tuatua maori ka kite (mluvíme jen trochu Cook Islandskou maorštinou).  


Zdroj: www.csfd.cz

Na Aitutaki se dostanete asi za tři čtvrtě hodiny z Rarotongy. My na mini letadlo nasedáme jak do autobusu – nikdo se neobtěžuje s letištní kontrolou a i letenky vypadají jak jízdenky do Rozdrojovic. Po pár pivech přilítáme k nádherné laguně ostrova.


Nevím, jak moc jisté máme ubytování, protože se mnou paní majitelka Toms Beach Cottage před příjezdem moc nekomunikovala, i s vyzvednutím z letiště si dává trochu na čas, ale nakonec jsme se dočkali a vše je v pohodě.

Náš první zážitek z Aitutaki nebyl pozitivní, protože jsme po cestě do Toms Cottage viděli právě čerstvou nehodu – uprostřed na první pohled rovné silnice ležela rozpláclá ostrovanka, její skútr, květinový věnec a taška opodál. Za chvíli se kolem ní sbíhají místní, dávají ji jakž takž do stabilizované polohy, promlouvají k ní jejím jménem (všichni se tu navzájem znají), někdo přináší ručníky, obalují jí krvácející hlavu a ovívají ji novinami. Místní jezdí na skútrech celkem rychle, bez helem a to se stalo osudným Nině, která po cestě do práce najela na hrbol na silnici, což ji rozhodilo a bylo to. Nina je v šoku, ale při vědomí, záchrance to trvá dlouhých 25 minut, ze sanitky vystupuje sestra v lodičkách, nakládají ji. O pár dní později se naštěstí v infocentru dozvídáme, že je na tom docela dobře a zranění hlavy ještě prověřují na Rarotonze, protože tady na to nemají příslušný vybavení. Uf!

Tak a teď teda zpět k té dovolené. Toms Beach Cottage je přesně to, co slibuje název – jsou to prostorné chatky u nádherné pláže, nejlevnější ubytování na ostrově, které jsem našla (to byl taky důvod, proč jsem se ho přes nereagování majitelky rozhodla nevzdát).


Za naší chatkou roste chlebovník obecný – prý důležitá potravina v tropických oblastech, kterou můžete vařit, smažit nebo péct.



Výsledek se pak podobá tepelně zpracovaným bramborám nebo chlebu. Chlebovník je prý dobrým základem mnoha receptů, peče se třeba naložený v kokosovém mléce v taro listech.



Hned první večer si teda taky půjčujeme ten skútr, vyrážíme na projížďku a potkáváme spousty velkých krabů (mud crab – scylla serrata), kteří na nás mávají klepety, prchají bokem a omylem skáčou pod skútry.



Kolem přejetých krabů pak jejich příbuzní utvoří kruh a provádějí posmrtné rituální tance, krabí ženy mrtvé oplakávají. Tohle krabí shromáždění pak taky dřív nebo později někdo přejede a přestože se tahle krabí majda používá do krabích koktejlů, najdete na silnici ulámaných krabích nožek víc než kdekoliv jinde.

Cookovy ostrovy mají širokou škálu tradičních jídel, z nichž jsme něco vyzkoušeli na Rarotonze (nejvíc mi chutnala „ika mata“ – syrový tuňák naložený ve šťávě z limetky a v kokosovém mléce). Tady na Aitutaki je několik místních obchůdků, kde prodávají hlavně junk food – brambůrky, konzervy, pětikilový barely majonézy nebo nutelly. Taky mají tu moc dobrou čerstvou papáju a kokosy nu (jupí), ty popíjíme skoro každý večer. Se zeleninou to není moc slavný, nabízí pár povadlých kousků. Stačí jeden pohled na místní a člověku je hned jasný, že vedou „slow life full of fast food“. Zelenině asi moc neholdují. Škoda.

My jsme tu vyzkoušeli místní bistro v „centru“, kde nám obrovský kuchař s láskou obalil čerstvou rybu a nějaký další potvory a spolu s hranolkami vše ponořil do pěti litrů oleje, aby se o několik minut později vyklubala na světlo světa skvostná pochoutka s názvem fish and chips plná tuků, který jsou fajnový na pleť.


Zapila jsem to zázvorovou limonádou, protože zázvor je taky zdravý. Ivo si tu dal o pár dní později jejich burger, prý super.

Zašli jsme taky do restaurace Boat Shed Bar and Grill u Ootu Beach, kterou tu hodnotíme jako nejlepší. Příjemnou atmosféru venkovního posezení jsme umocnili několika drinky, já jsem si dala opět syrovou rybu v sushi (ok, to není úplně lokální) a Ivo měl parádního mečouna.
Na druhou večeři jsme šli do restaurace Tamanu Beach, kde vaří taky výborně. Porce byly teda hodně malé, na druhou stranu večeřet se má málo. Zkusili jsme jehněčí mini-steak se lžičkou bramborové kaše (dávám body za non-dairy zpracování) a lžičkou „špenátu“ z listů taro.
Mimo to jsme si vařili a nedaleko od ubytování otestovali fish and chips a grilovanýho tuňáka v malém bistru u silnice. Jako jedni z mála měli otevřeno v neděli. Obchody a restaurace jsou tu v neděli – den boží – zavřený, místní se totiž věnují rodině a taky se modlí v kostele. V bistru jsme jedli s jejich kočkou na klíně, nedala se odehnat. Občas něco slupla z našich talířů.
Našla jsem dobrý stránky s tradičním recepty z Cookových ostrovů: http://www.ck/food/.
Popisovat nejdřív jídlo na tak krásným ostrově je skoro barbarství. Tak pardon a teď „vše, co jste chtěli vědět o šnorchlování“ - nejlepší šnorchlování je na Aitutaki skoro kdekoliv v laguně. První den jsme se usadili na pláži před super drahým Pacific Resortem.



Před sebou máme průzračně čistou vodu plnou rybek a za zády nechápající hotelové hosty na lehátkách, kteří si určitě nezaplatili 600 NZD za noc (opravdu, tolik!) proto, aby se jim tu roztáhli backpackeři na karimatkách, kteří obědvají fazole z konzerv. No, ono těch hostů moc nebylo, tak nám zas tolik nevadili.



A pláž je přesně taková, jak jsem si pláž představovala při své první cestě k moři do Chorvatska (to mi bylo dvanáct) - bílý jemný písek, palmy, občas nějaká mušle, sem tam krabík, prostě skvost Pacifiku.



(V Chorvatsku mi to tehdy připadalo trochu jako na príglu). Další dny šnorchlujeme pár set metrů severně od Pacific Resortu, u Tamanu Beach.





Jsou tu nádherné korály, kolem nás plave bičonoš, králíčkovec, chňapal. To jsou ryby :-).



Vemte si pastelky a pak dle své fantazie nakreslete jakoukoliv rybu. A pak se jděte potápět k Tamanu Beach. Najdete ji tam. Já jsem předtím neměla se šnorchlováním moc zkušeností, pro mě tedy byla Tamanu Beach skvělou průpravou na pozdější aktivity, kterým jsme se tady na Aitutaki věnovali. Například jsem se přestala jsem se prát se šnorchlem a topit se, když se mi do něj dostala voda, a tak podobně.



A k čemu mi byla větší jistota ve vodě s trubkou v puse dobrá? Ivo se dává do řeči s našimi sousedkami Polly a Megan, které na Aitutaki pracují několik měsíců pro Bubbles Below. Ti zprostředkovávájí potápění pro zkušené a prý i pro začátečníky. Prý i pro nemehla a amatéry, kteří se v životě nikam nikdy nepotápěli. Novozélanďanka Megan nemusí Iva dlouho přesvědčovat, pro možnost potopit se na Cookových ostrovech se hned nadchnul. No a já tím pádem taky :-). Ponor jsme dohodli na pondělí odpoledne a byli v klidu, však ono se to nějak…



Kolem jedné přijíždíme do centrály Bubbles Below vedené místním pánem a jeho manželkou. Paní připravila malé chipsy z chlebovníku, fakt je to moc dobrý. Polly nám vykládá něco o bezpečnosti potápění, bude naší dnešní instruktorkou. Je drobnější než já a o dost mladší než my (může jí být tak kolem 20-ti), hm, tak snad to tam pod tou vodou ovládá dobře. Za chvíli se soukáme do malých neoprénů, máme pocit, že nám dávají menší velikosti, strašně to stahuje. Ale prý to bude ve vodě v pohodě. Mrknem ještě na plakátek s rybama, abysme si udělali jasno v tom, co tam dole potkáme za potvory. Největším klasikem jejich potápěcího rajónu je prý Napoleon/Humphead wrasse (cheilinus undulatus), česky pyskoun obrovský, kterého pojmenovali Frank a který zbožňuje kokos. Podle plakátu má fakt obrovský pysk. Jinak prý asi potkáme i želvu, pokud bude odpočívat na skále, máme se jednou rukou opřít o šutr, druhou ji můžeme pohladit po krunýři.
No, a jde se na to. Svážejí nás k molu, kde nás čeká motorový člun s vybavením.



Ne že bych tušila, co k čemu je. Kyslík v bombách, hádám, budeme asi dýchat. Přidávají se k nám tři Němci, které na Aitutaki dovezla zaoceánská loď, na které několik měsíců pracují. Spolu s nimi nasedáme do člunu a vyrážíme. Proplouváme krásnou lagunou, která není moc hluboká až za korálový útes, který lemuje celý ostrov Aitutaki. Za chvíli už se houpeme na pořádných vlnách. Němci jsou zkušení, takže na sebe nahážou vybavení, domlouvají se na signálech ok a je to blbý a za chvíli jsou pod vodou.



Přichází na řadu Ivo, dostává pás se závažím (aby líp klesal) a pak vestu s dýchacím přístrojem – to byla jen hadice, která vedla z bomby. A pak ploutve a brýle. Za chvíli i on hupsne do vody a pluje před člun, kde má přikázáno na nás čekat. Polly šněruje do všech věcí i mě, bomba mi přišla strašně těžká (a to má vážit jen pět kilo), takže aniž bych chtěla, padla jsem do moře bez rozmýšlení a bylo to. Teď asi končí všechna sranda.
Všechno vysvětlování naší instruktorky mám teď tak zastřený zážitkama, že už asi nedokážu popsat, co nám přesně říkala. Vím jen, že mě napadlo, že by bylo lepší si to poprvé dát třeba v tom pětimetrovým bazénu, radši než takhle naostro. Zkouším se nadechnout z hadice, funguje to, tak dobrý. Bomba taky ve vodě není vůbec těžká, má v sobě směs vzduchu a kyslíku. Za chvíli už všichni tři, Polly, Ivo a já, ručkujeme po laně, které mělo jeden konec přivázaný k bójce a druhý ke skále asi pět, možná víc, metrů pod vodou. Zkoušíme, jak se budeme pod tou vodou takhle vyparádění cítit. Zatím dobrý. Po pár metrech mě začlo hrozně píchat v uších, protože se mi nedařil vyrovnat tlak, tak jsme vystoupali trochu blíž hladině, ale pak se zadařilo. Pomalinku sestupujeme níž a níž. Nejdřív je to trochu nepříjemný, protože pod sebou nic moc nevidíme, později už se to začíná otevírat.
Pohybuju se pomalu a pravidelně dýchám, přesně jak doporučoval starý mořský vlk Lyall. Žádná panika, všechno v klidu. Zahlídneme první ryby a korály. Nádhera. Taky si nás přišel prohlídnout Frank. Obr, ale evidentně kliďas.

Zdroj: www.facebook.com/Bubbles-Below-Aitutaki



Zdroj: www.facebook.com/Bubbles-Below-Aitutaki

Pohybuju se s námahou, když mi Polly přidá závaží, klesám a nedokážu to ovlivnit, když mi přifoukne vestu, stoupám a nedokážu s tím nic dělat. Takže mě nakonec drží za ruku a spolu tak plujeme asi tři čtvrtě hodiny. Po nějaké době jsem si jistější. To Ivo je na tom jinak, pluje sám, zdá se, že to v pohodě zvládá. (Po skončení mi řekl, že se tam pachtil úplně stejně a snažil se s náma držet krok, nikdo mu ale ruku nenabídl :-)). Plujeme dál, celkově se dnes potopíme do hloubky cca 12 metrů. Jediné, co se mi nezdá, je ta malá hadička, co mám v puse, co když mi vyklouzne? Radši si ji trochu přidržuju jednou rukou. Za chvíli se pod náma otevírají hloubky, průrva ve skále, kolem hejna ryb. Voda má příjemnou teplotu, v hloubce se pak trochu ochladí. Potkáváme velkou želvu (to by mohla být hawksbill sea turtle (eretmochelys imbricata, ohrožená kareta pravá), nádhera. Eretmochelys odpočívá na skalce a užívá si to. My dva ztěžka dopadneme na skálu nedaleko ní a nejsme schopni ničeho. Kdybych si měla dát přezdívku, bude to něco jako Mighty Amateur. Hladit želvu fakt nebudu, to bych na ni asi padla celá. Jí na nás stačil jeden pohled, řekla si, že to teda né a odplula hned pryč. Zřejmě je na nás poznat, že jsme tu poprvé.



Zahlídneme obrovskou murénu (mooray eel, čeleď muraenidae), mohla být dlouhá dva metry. Je to nádhera. Všechno ve vodě je zpomalené, v modrém oparu. Zdálky na nás mávají Němci, ukazují, že u nich je vše OK. Nestačím odpovědět, protože se valím jak sud s pivem někam mezi skály.
Začínáme se vracet zpět, k provazu. Pomalu stoupáme k hladině. Pět metrů pod si dáváme ještě tři minuty odpočinek z bezpečnostních důvodů a pak už se noříme ven. Uf, zvládli jsme to. Instruktorka byla skvělá, poradila si s náma. Životní zážitek.



Těžko říct, jak se na takové ponory amatérů dívají někteří profíci. Pokud z toho nejsou nadšení, tak to chápu. Je to asi jako táhnout nehorolezce na Everest? No ale… když my jsme si to tam strašně užili.
Po ponoru nasedáme do člunu, plní dojmů, jó, dali jsme to. Plujeme k zaoceánské lodi, kde přestupují Němci, my pak v euforii pokračujeme směrem ke korálovému útesu lagunou do domácího přístaviště. Dodávka nás hodí na kopec do Bubbles Below, (mimochodem při potápění byly bubbles i above), vítá nás manželka, dává nám občerstvení, fotíme se, pořizujeme trička a podepisujeme se do návštěvní knihy. Tímto bychom chtěli poděkovat profíkům z Bublin, že se o nás tak dobře postarali. Odjíždíme na skútru a zbytek dne šnorchlujeme u naší známé Tamanu Beach.

Zážitkům ještě není konec, protože následující den jsme se rozhodli prozkoumat místní lagunu s Teking Cruise. Bez Iva bych tam nejela, protože jsem měla pocit, že zážitků už máme za sebou dost a teď je potřebuju vstřebávat. A k čemu další výlet lodí?
Teking nás vyzvedávají v devět ráno, seznamujeme se ještě s dalším párem Biľena (Billy, původně Srbka) a Tom, oba přijeli ze Zélandu a taky Ralphem, národnost je asi jasná. Zase nasedáme do motorového člunu a překvapuje nás, jak je malý, během výletu ale zjišťujeme, že dostačující.
Spolu s námi jedou dva kapitáni a kuchařka, kterou později vysazujeme na ostrově Maina. Náš výlet vede z místa zvaného Reureu na Honeymoon Island, přes Mainu, Tapuaetai, Akajami, One Foot Island a zpět na náš ostrov.






























Prozkoumali jsme prý cca 75% laguny, zastavili jsme celkem na třech místech na šnorchlování, které bylo asi nakonec nejlepší, které jsme s Ivem zažili.

Šnorchlovalo se v hlubších vodách – i cca 6 – 7 metrů.




Místa, kde jsme zastavovali, byla vždy něčím typická – obří Paua mušle (staré třeba padesát let), obrovské korály (jeden měl dokonce 2000 let).





Posádka je pohodová, dávají nám dostatek času na pobyt ve vodě i na oběd (maso, ovoce a zelenina na grilu).































Odpoledne jsme završili na One Foot Island, jehož legenda praví, že kdysi dávno jeden z chiefů Aitutaki, který shledal, že není dostatek jídla pro jeho lid, ustanovil v laguně rybářskou rezervaci, aby ochránil zdroj potravy. Na tomhle místě se nikdy nesmělo rybařit. Jeden z jeho lidí, rybář Nga chtěl sice respektovat rozkaz svého chiefa, ale jeho rodina měla opravdový hlad. A vylovit pár ryb přece nemůže nikomu vadit? Zatímco se jeho vesnice chystala na velkou večerní slavnost, Nga plánoval výpravu se svým synem Taongo. „Až budou všichni ve vesnici tančit, my se odsud vytratíme a půjdeme si ulovit pár ryb.“



A tak se taky stalo. Cesta byla náročná, pluli v noci a těžko se orientovali. Když se dostali na místo, byli vyčerpaní. Věděli, že musí ulovit tolik ryb, kolik budou schopni pobrat a pak se zase vrátit domů.

Bylo brzy ráno a začlo vycházet slunce. Jeden z vesničanů, který se vracel ze slavnosti domů, uviděl v dálce u rezervace siluetu lodi a okamžitě běžel vše povědět chiefovi. Ten se samozřejmě naštval a nařídil svým bojovníkům, aby se rybářů zmocnili. „A to hned!“.



Jakmile Nga uviděl přijíždějící muže, bylo mu jasné, že jim neuniknou. „Jeďme k Tapuaetui!“, rozkázal synovi. „Utíkej do středu ostrova!“ Sám svého syna následoval, ale dával si pozor, aby šlapal v jeho stopách a netvořil v písku nové. Chiefovi muži se blížili. Nga zvedl Taonga do větví banánovníku a nařídil mu počkat do tmy. Sám pak běžel na druhý konec ostrova.

Taongo z bezpečí stromu sledoval, jak muži po stopách vysledovali jeho otce, který jim odpřisáhl, že ryby lovil jen on. Věřili mi, protože na ostrově viděli jen jedny stopy v písku.



Taongo čekal do setmění a pak odplul zpět do vesnice, kde jeho matka nemohla uvěřit, že se syn vrátil z lovu živý. Jeho otce totiž popravili. A proto tedy One Foot Island. I když by se to asi mělo spíš jmenovat One Set of Feet Island



To je konec příběhu ostrova jedné nohy a i našeho výletu. Celý program trval sedm hodin, berou to tady poctivě. Večer jsme se unavení vrátili do našeho příbytku na kuřích nohách. Usnuli jsme brzo a vůbec nám nevadily ještěrky bojující na stěnách a brouci, kteří nám lezli do nosních dírek. Někdy kolem třetí ráno spustili svůj koncert všichni kohouti ostrova. Znělo to jak řev fotbalových hooligans.



Na Aitutaki jsme si ještě zašli do kostela (všude se o tom píše a je to pravda – opravdu tam krásně zpívají). Potkáváme pár známých včetně kuchaře od hamburgrů. Dámy mají parádní klobouky.




A taky jsme vylezli na nejvyšší vrchol ostrova, odkud byl krásný výhled.



To už je opravdu všechno. Čteme Ostrovy lásky, krásy a lidojedů, balíme se a odlítáme na Tahiti!

Lenka