pátek 28. srpna 2015

Před rokem v Americe #1: Do hlubin Grand Canyonu a obří kaktusy na Apačím trailu

Chytl jsem spisovatelskou slinu a rozhodl se dalším seriálem vypořádat s nepopsanými úseky amerického roadtripu. Už to bude rok, co jsme brázdili USA a tak nevím jak psaní půjde... možná to bude spíš o fotkách.

V posledním příspěvku o USA jsme dorazili do Arizony a projeli divy v okolí městečka Page. Z Page naše cesta vede k největší klasice – Grand Canyonu.

Ke Grandu se lze přiblížit ze severního a jižního okraje. Nám byl doporučený ten jižní. Je turisticky populárnější, prý jsou z něho hezčí výhledy.

Z hned prvního viewpointu, na který jdeme, je jasný, že Grand Canyon je monstrózní. Do nekonečna se táhnoucí a klikatící vrstvy a zářezy, rozlehlost a prostor, co foťák nezachytí.



První den stíháme v Grand Canyonu jen odpoledne a večer. Turistů je tu mnoho, po okraji Grand Canyonu jezdí shuttle, co zastávka to vyhlídka. Před západem Slunce se necháváme zavézt na jeden z view pointů, procházkou jdeme po okraji kaňonu a pozorujeme, jak se postupně prohlubují stíny a rýhy Grand Canyonu se zahalují do tmy. I přes hodně lidí, které míjíme to celé působí dost hypnoticky a z obří propasti sálá ticho a klid.

Všechny kempy přímo v národním parku jsou obsazené, tak musíme potmě popojet kousek za hranice. Grand Canyon, alespoň jeho jižní okraj, je obklopený lesy, což bylo pro mne docela překvapení. Podél silnice mezi stromy se prochází obří jeleni.



Večer v kempu děláme s Lenčou táborák a dáváme pivka, je docela dost chladno.


Druhý den se chceme seznámit s Grand Canyonem důkladněji a plánujeme celodenní výlet „pod okraj“ – zhruba do půlky cesty ke dnu. Když jsme probírali Ameriku se Stehlíky, říkali, že dali v jednom dni túru až na dno k řece Colorado a zpět. Což je přesně to, před čím vás varuje 100 cedulí, vydáte-li se směrem dolů do kaňonu.

Taková túra je totiž zrádná. Z vršku dolů je to asi 1500 metrů převýšení. Narozdíl ale od klasické horské túry kdy šplháte nahoru a pak sestupujete... je tohle naopak. S klesající výškou taky roste teplota. Navíc nejspíš vyrazíte ráno a tak si zpáteční stoupání užijete pěkne za poledního/odpoledního pařáku.

Záchranáři prý každý rok křísí statečné turisty, kteří se o takový výlet pokusí. A jelikož nejsme (alespoň já ne) natrénovaní orienťáci tak jdeme jen „South Kaibab Trail“ k tzv. Skeleton Pointu – bodu asi 700 výškových metrů pod okrajem, ze kterého poprvé spatříme klikatící se řeku na dně.
Celodenní túra dovnitř Grand Canyonu je úplně jiná zkušenost než jen objíždět vyhlídky s davem turistů. Výhledy se otevírají nádherný, v první polovině při sestupu se v podstatě člověk jen kochá a fotí.



Občas míjíme pochodující stádo mezků, kolem cesty rostou podivné pouštní rostliny a keříky. A postupně se dělá pořádný horko.
































Po siestě a obědu na Skeleton Pointu se trochu zdráhavě otáčíme... Dolů se jde tak dobře a láká to – ještě kousek níž, blíž k řece. 



Ale ne, budem rozumní a začínáme stoupat zpět. Cesta nahoru je konečně pořádný workout. Ždímám ze sebe kýble potu a šlapu pod neúprosným arizonským sluncem.



Stíháme to nahoru pěkně, máme super pocit z pořádné túry a ještě dáváme další západ Slunce. Na okraji kaňonu postávají a sedí hloučky lidí, pozorují a čekají. Je tu i několik malířů, kteří se snaží zachytit hru stínů a sluncem prosvícené mraky.


Grand Canyon parádní a celodenní výšlap pod okraj rozhodně doporučuju. Kdo chce na dno, dá se udělat 2 denní pochod – na dně kaňonu má být Bright Angel Campground, kde můžete přespat a druhý den se časně zrána vydat na pochod nahoru.

Z Grand Canyonu směřujeme Arizonou na jih. Začíná etapa okruhu, na kterou bych určitě sám nepřišel a byla nám doporučena zkušeným americkým průvodcem panem Hájkem. 

Projíždíme lesy kolem Flagstaffu, krajina působí horsky, jsou tu lyžařská střediska. Po cestě se pořádně rozprší a my přijíždíme do Sedony. Zde konečně Lenča úspěšně završuje „hon na Kindla“ – v místím Staples pořizuje čtečku a tak je na světě slovutný „Kindle ze Sedony“ :).



V Sedoně je i hezký park Red Rocks – malebné červené skály zasazené do zeleně. Krátkou procházkou jdeme bujným porostem a posloucháme ohlušující cvrkot cikád.



Ten samý den pokračujeme v dlouhé jízdě. Vzhledem k tomu, že máme napevno zabookované ubytování v San Diegu, už máme na zbytek Arizony pevně vyměřený čas a čeká nás mnoho mil na amerických highways. Pro dnešní den míříme k Roosevelt Lake, konkrétně na mapě nacházíme kemp přímo u jezera s podezřelým názvem Cholla. Pomalu padá tma. V dálce se začíná blýskat. Jak se blížíme k vodě, střídá se jeden blesk za druhým. Po pár špatných odbočkách konečně přijíždíme ke kempu Cholla. Blesky stále křižují oblohu ale neprší, je horko. Kemp vypadá rozlehle a naprosto opuštěně. Všude je tma, jen prázdné umývárky svítí. Ve vzduchu lítá spousta much a z cesty na nás zlověstně kouká ropucha.

Po chvilce váhání se rozhodujem, že se nám to tu nezdá :-D. Obracíme se a jedem kousek zpět. V hospodě u cesty se ptáme, kde se tu dá ubytovat a odkazují nás na kousek vzdálený motel Tonto Basin Inn.

S velkou úlevou zjišťujem, že mají volný pokoj za slušnou cenu. Když parkujem, vedle našeho vchodu sedí na kempovacích křesílkách párek středního věku. Popíjí a koukají na blesky. Dáváme se do řeči, zjišťujem, že se jmenují Gilbert a Anna-Marie. Gilbert slaví narozeniny, oba už jsou slušně v náladě, otvíráme s nima pivko a vykládáme. Gilbert, vypadá na Mexičaňa i když se dušuje, že z Mexika není, po chvíli běží do auta a ukazuje nám fotky, jak ulovil medvěda.


Po pár pivech a náročném dni se spokojeně ukládáme zase jednou do normální postele. Vlastní pokojík a postel je podstatně sympatičtější než mouchy a ropucha v Cholle.

Následujícího dne se probouzíme do slunečného ráno. Když vyjdem před pokoj, připadáme si jako v nějakém filmu. Na vyprahlých kopcích kolem stojí obří kaktusy. Na zemi okolo motelu jsou hromádky mrtvých chroustů. Ťukáme na Annu Marii s Gilbertem, protože večer tvrdili, že se prostě musíme přijít rozloučit :). Gilbert se tváří značně seriózněji než předešlou noc, Anna Marie na nás volá sbohem zahrabaná v peřinách. Nasedáme do auta a pokračujem dál. Obrovských kaktusů všemožných tvarů přibývá.


Dávám koupačku v jezeře a u přehrady se stáčíme z hlavní silnice na tzv. Apache Trail. 



Prašná cesta, kterou původně používali Apačové se klikatí asi 40 mil úchvatnou krajinou Superstition Mountains. Hory poseté lesy obřích kaktusů Saguaro (některý dokonce s prsama!), krásná jezera Apache Lake a Canyon Lake.




Prach z cest smýváme pivem ve stylovém salónu Tortilla Flat. Gilbert nám ho doporučil na oběd a kdo dělá Apache Trail, neměl by Tortilla Flat vynechat. 



Je to stylová arizonská knajpa uprostřed divočiny, zdi polepený dolarovkama, sedla místo barových stoliček, mexický jídlo, burgery. Vaří moc dobře :)





Vynořujeme se z divočiny u městečka Apache Junction a se západem slunce míjíme mrakodrapy metropole Phoenix. Najíždíme na „jako pravítko“ rovnou silnici č. 10, ladíme elektronické rádio Utopia, nastavujem tempomat na 65 mph a frčíme nehostinnou vyprahlou krajinou dál do noci. Cílem je dojet k řece Colorado, na hranice Arizony a Kalifornie.

sobota 22. srpna 2015

Rok na Cestě

Holla holla, 15.8.2015 to byl rok, co jsme vysmahli z domova a vydali se na velkou Cestu. :-) Krátká hláška pod nadpisem blogu praví „kolem světa v létě 2014 na rok a možná déle“. Tak to vypadá, že spíš to bude „déle“.

Myslím, že je na čase stručně zrekapitulovat, co se za ten rok odehrálo:

15.8.2014 jsme vyrazili z Prahy směr New York. Po strastiplné první noci Couchsurfování v Brooklynu u psychonauta Lexe Pelgera jsme se přesunuli  na ubytování přes AirBnB a týden průzkumovali New York.

Následoval přelet do San Francisca, nakoupení stanu, vařiče, etc. a vypůjčení auta – rudého Chevroletu. Poté jsme vyrazili na 5ti týdenní kempovací road trip po Kalifornii, Nevadě, Utahu a Arizoně – národní parky a velkoměsta západu USA.

Nabití zážitky a s tisíci fotek na SD kartách jsme sedli na další letadlo a přeletěli na Havaj. Zapůjčili jsme mini Fiata, projezdili ostrov Oahu, zašnochrolovali a pustil jsem se do čtení Mládí v hajzlu.

Po 2 týdnech na Havaji jsme osedlali Jet Star Airlines a s přestupem v Sydney dorazili na Nový Zéland. Zavazadla zůstala v Sydney. V Aucklandu jsme zažili nejlepší couchsurfing u chlápka jménem Lyall a páru Tima a Dani. Po dvou dnech dorazily i krosny.

V prvním týdnu na Zélandu jsme zařídili bankovní účty, IRD numbers, koupili dodávku přes TradeMe a vyrazili na jih do Otaki, kde jsme měli domluvený WWOOF – dobrovolničení na organické farmě.

Následovaly 3 týdny plení, kopání pařezů, sekání trávy a bydlení v chajdě na pozemku farmáře Rona. Potkali jsme tu odvážnou cestovatelku Lenu, stopující po Novém Zélandu. Ron nám postavil postel do naší dodávky. Během WWOOFování jsme zařídili práci v Haastu v kavárně na Jižním Ostrově.

Přes Cookův průliv jsme přepluli i s dodávkou na Jižní Ostrov a bez váhání zamířili po divokém West Coast do Haastu. Tam jsme strávili 3 měsíce u Alyho a Janene, našich super domácích a zaměstnavatelů. Smažení fish and chips, dělání cappucin, bydlení v kontejneru. Mnoho deště, mnoho sandflies, jeden den volna týdně, občasné výlety po krásném a divokém West Coast. Nejbližší civilizace byla 120km vzdálená Wanaka, kde jsme strávili první letní Vánoce v kempu a poprvé spali v našem campervanu. Aly nás vzal poprvé na Jet Boat, ulovili jsme ryby kahwai, vyudili je a spořádali.

Po odpracování 3 měsíců jsme vyrazili do Christchurch přivítat rodiče. Udělali jsme společný 2,5 týdenní okruh po krásách Jižního ostrova, doplnili zásoby calvadosu a doutníků, pořádně zakempovali. Dvakrát se porouchala naše dodávka a dvakrát byla úspěšně opravena za cca 300 dolarů.

V březnu jsme se rozloučili s našimi rodiči i s naším počítačem. Pořídili jsme nový počítač, vzpamatovali se a vyrazili dál na jih. Projeli jsme krásné divoké Catlins, viděli lvouny a tučňáky v přírodě a dorazili do Fiordlandu. Zde se nám podařilo dát 2 vícedenní túry – tzv. Great Walks – 4 denní Kepler Track a 3 denní Routeburn Track.

Po opuštění Fiordandu jsme se ještě chvíli potulovali po Jižním ostrově, naposledy navštívili Haast a posléze se rozhodli vrátit do Aucklandu, získat pracovní zkušenosti a vydělat si na pokračování a návrat domů.

10. dubna jsme dorazili zpět ke starému dobrému Lyallovi a od té doby bydlíme u něj. Trochu jsem oprášil angličtinu v jazykovce a začal makat jako SAPí programátor a aktuálně procházíme důkladným imigračním cvičením – zařizováním víz, novozelándských řidičáků a podobně.

Lenča a Lyall se po pár měsících tréninku stali plnohodnotnými mariášovými sparingy :-).

Tak to je rok na Cestě. Blog se snažím držet aspoň na jednom příspěvku měsíčně, někdy to není jednoduchý, ale většinou se docela těším až si projdu starší fotky a zavzpomínám.

Co se týče budoucnosti, ta zatím není pevně daná. Hodně záleží jak se vyvine naše práce v Aucklandu. Po opuštění Nového Zélandu bychom chtěli procestovat Indonesii a Asii... a pak už nejspíš zamířit domů.

No a především jsme zdraví a spolu, takže je to dobrý :-).
Cheers!






sobota 1. srpna 2015

Krádež laptopu, Steampunk a poloostrov Otago

Po odletu rodičů 6. března se dospáváme v kempu Spencerville v Christchurch. Nabitý program posledních týdnů máme úspěšně za sebou a čeká nás cestování po Jižním Ostrově ve dvou. Už bez tlačícího času a pevného plánu. Jediné limity jsou peníze, blížící se podzim a chuť a síla cestovat.
Vzhledem k tomu, že nám odešel adaptér, musíme nabíjet našeho laptopa Nomáda přes USB kabel a to trvá zatraceně dlouho. Ukazuje se, že na cestě to je značná komplikace, začínáme nechávat nabíjet počítač ve veřejných prostorách kempů. A tak se rozhodujem že první věc po odjezdu rodičů bude sehnání nového adaptéru. Obcházíme několik elektronik ale bohužel... nikde nemají silnější adaptér s naší koncovkou. Vracíme se do kempu s nepořízenou a vida... mezitím nám lohli počítač. Který jsme v kempu... stylově... nechali nabíjet :-D.

Je to docela šok, obcházíme kemp, kopírujeme výzvu k vrácení, oblepujeme záchody, sprchy. Neohroženě se vydáváme do maorské části kempu a hloučku asi 20ti zevlujících macatých domorodců vysvětlujem, že se nám ztratil počítač a že jsme v něm měli důležitá data. Všichni zúčastněně pokyvují, ale odezva žádná. Obcházíme i podivná individua, kteří v kempu trvale žijí v obskurních karavanech.

Jeden pupkatej chlapík nás zve k sobě do přívěsu a radí co máme udělat. Obvolat cajty a zastavárny. Taky nám doporučuje posílat cenný data domů do ČR na SD kartách (tím jsme se inspirovali a většina našich fotek už je na cestě nebo uložených na domácím harddisku). Díkybohu to nejdůležitější - fotky z víc jak půlroku na Cestě - jsme měli zkopírované všechny na harddisku, který nám zůstal.
I tak je to ale pruda – měníme všechny hesla, internetové bankovnictví, sociální sítě... dokumenty se snažíme pohledat po emailech. Máme nepříjemný pocit, protože v počítači (byť zaheslovaném) jsme měli i kopie pasů a podobně. Až později jsem četl rozhovor s tzv. „digitálním nomádem“– ajťákem co pracuje na cestách a jednou z jeho základních pouček bylo – mít vše zálohované online v cloudu – počítač na cestách musí být jen kovová věc, o kterou můžete kdykoliv přijít... ale všecha data vám zůstanou.
První půlden bez počítače máme ještě naději. Co chvíli obcházíme „TV lounge“, kde jsme laptop nechali nabíjet. Pokaždé když kouknem do kouta tak trochu čekáme, že tam bude vrácený, zapojený v síti... tak, jak jsme ho tam nechali.
Ale když ani po noci počítač vrácený není, pomalu se smiřujeme s tím, že prostě zmizel. Nechávat ho bez dozoru byla blbost... po kempech mimo město jsme si zvykli, že je to v pohodě a ostatní lidi počítače často taky tak nechávali. Jenže v městským kempu bylo asi jiný složení... a jedna negativní zkušenost holt převáží těch 10 pozitivních :-).


Bloumáme po dlouhé pláži kousek od kempu, je docela chladno a fouká. Cítím se trochu přešle, nakupila se únava, krádež počítače, lehká homesickness po odjezdu rodičů, končí nám WOF (technická na autě) a začínáme taky přemýšlet o nejisté budoucnosti po procestování Jižního Ostrova. Měli bychom zase vydělat nějaké peníze a mám pocit, že už by to pomalu chtělo rozhodit sítě, zkontaktovat nějaké agentury, vytvořit Cvčka atd. No chmury přejdou a Cesta pokračuje.

Další den jdeme do stejné elektroniky a místo nové nabíječky pořizujem nový počítač. Je trochu macatější, trochu pomalejší a na základě kempu Spencerville, kde nám ukradli Nomáda dostává jméno Bud Spencer. Opouštíme Christchurch a vydáváme se přes poloostrov Banks Peninsula do městečka Akaroa.

Akaroa nám byla víckrát doporučena, je speciální tím, že ji osídlili francouzi a městečko má díky nim „francouzský šmrnc“ a názvy ulic jako např. Rue Lavaud. Je to pěkný místo, historické domky, z vršku majáku koukáme na plachetnice v místním přístavu. 



Jdeme lesem ke starému anglikánskému hřbitovu, prozkoumáváme místní kostelíky a ve francouzské kavárně nevynecháváme klasické cappucino doplněné lahodným caramel slicem. Ze stejné kavárny také bookujem rezervaci na první Great Walk – 4 denní túru Kepler Track ve Fiordlandu.
Tímpádem naše trasa začíná zase dostávat obrysy a nějaké pevné body. 

V zelených kopcích Banks Peninsula by určitě šlo pochodit dýl, ale my už v Akaroe jen necháváme v autodílně prodloužit WOF. Máme trochu obavy, ale žádné problémy nejsou, zaplatíme 40 dolarů a můžem jezdit dalšího půl roku! :-) Ohledně WOF asi hodně záleží, ke komu člověk jde. Z doslechu vím, že v některých autodílnách se snaží „najít“ na autě co nejvíc chyb a přivydělat si jejich opravou. U nás to šlo rychle a levně.

Z městečka Akaroa odjíždíme už líp naladění a směřujem na jih po východním pobřeží. S přespáním v nepříliš zajímavém městě Timaru se dostáváme do mnohem lepšího Oamaru :-). Oamaru mě dost bavilo a příjemně překvapilo. Působí na mě, že si místní pěkně „vyhráli“. Oamaru má „viktoriánskou čtvrť“, kde najdete všemožný sběratelský obchůdky, galerie plný podivností a různý vychytávky. 





























































Krom toho je Oamaru taky městem tučňáků – my jedem večer na Bushy Beach. Z útesu nad pláží 
s napětím pozorujem, jestli se z moře vynoří nějaký „yellow-eyed penguin“. Po delší době se zadaří, ale vidíme jen v dálce se kolébající malou postavičku.



Je možný si i zaplatit vstup do areálu na cípu města a pozorovat množství malých „blue penguin“. Do toho nejdem, věříme, že se nám podaří ještě tučňáky potkat v přírodě zadarmo. V noci v kempu u přístavu slyšíme podivné skřehotání – prý tam hnízdí malí tučňáci přímo někde pod terasou.

V Oamaru taky navštěvujem hodně vychytaný Steampunkový muzeum. Těžko to popisovat, všechno je hodně interaktivní, mačkáte různý tlačítka, v temných koutech se pohybují nedefinovatelný stroje, biomechanický potvory se šklebí ze stěn, projdete Infity Portálem, lokomotiva před vstupem chrlí oheň... a vstupenky vám prodá šílenej šedovlasej motorkář :-).


































Z Oamaru to krosíme v naší dodávce směrem do „skotského města“ Dunedin (... neplést s Dudandyn). Po cestě stavíme u tzv. Moeraki Boulders. Osamělé obří kulaté balvany uprostřed pláže. 



Geologové tvrdí že vznikli tak, že jádro (tvořené nejspíš nějakou fosilií) postupně obrostlo kolem dokola šutrem. Aspoň tak to chápu já. Stejně pravděpodobný ale je, že Bilbo zas s někým rozprávěl do svítání.                                                                                                                                                   

Dunedin je příjemný univerzitní město. Působilo na nás „nejevropštěji“ z novozélandských měst.  Je určitě hezčí než Christchurch. Velkou část přistěhovalců tvořili Skotové a Dunedin v podstatě znamená Edinburgh v gaelštině. Dunedin byl hlavním centrem během zlaté horečky a v té době tu vzniklo hodně hezkých historických budov – katedrály, parádní vlakového nádraží. Centrum města tvoří osmiúhelníkové náměstí Octagon.



Hlad zaháníme v asijské restauraci Wong Gok a v Dunedinu ještě absolvujem prohlídku čínské zahrady s jezírkem, vodopády, skalkami, altánem a vším, co k tomu patří J.

Ten samý den odpoledne jedem na poloostrov Otago. Otago je nádherný, strávili jsme tam jen půl dne, ale určitě by stálo za to tam pobýt dýl. Po nezpevněné cestě se šinem s dodávkou k místu zvanému „The Chasm“. 


Alejí stromů vyjdete na zelené travnaté pláně vysoko nad oceánem. Na nich se pasou extrémně chundelaté ovce. 


Když dojdete na okraj plošiny, koukáte na útesy strmě padající do moře. Fouká studený vítr, svítí slunko a je to nádhera.


Po zelených pastvinách pokračujem dál, chceme dojít do Sandfly Bay, kde mají večer přistávat tučňáci. Postupně klesáme a najednou pod nohama cítíme jemný hluboký písek. 



Většinu sestupu to hrnem dolů v písečných dunách až přicházíme k divoké pláži a rozbouřenému moři. Sedíme schovaní v trávě kousek bokem a vyhlížíme tučňáka. Správně byste neměli být vůbec vidět, páč jsou to stydlíni a když uvidí nebo uslyší někoho na pláži, nevylezou z vody.



Čekáme, ale bohužel nic, musíme se vrátit. Ještě je třeba zmáknout namáhavý pochod pískem nahoru. Fouká protivítr a mete písek do očí. Se setměním konečně přicházíme k autu. Padá mlha a my po prašné cestě odjíždíme a opouštíme krásný poloostrov Otago. 


Z Dunedinu míříme do Catlins, nejjižnější oblasti Jižního Ostrova. Tam už konečně budem mít víc štěstí na tučňáky :-).