S rodiči po Jižním ostrově, část 1.: Christchurch a velryby

Konec března. No nic zdá se, že můj plán přispívat 3x měsíčně zase trochu nevyšel J. Na Zéland se pomalu ale jistě vkrádá podzim. Je krásně, ale listí se začíná zbarvovat a na jihu přituhuje. Práce v Haastu už je dávno za námi a z každodenní smažby hranolek už jen příjemná vzpomínka... byť moje kalhoty ještě zcela nevyčichly. Od poloviny února, kdy jsme skončili v práci už jsme toho pořádně procestovali, užili si mnoho nocí na naší luxusní posteli v dodávce a mj. taky přivítali na Jižním ostrově na 2 a půl týdne rodiče J...

Náš poslední den práce v Haastu už nastupují noví fachmani – irský pár, Rowan a Clara. Po dlouhé době zas někoho v práci zaučuju. Tentokrát to není SAP, ale jak dlouho rozmrazovat rybu Hoki v mikrovlnce a kolik plátků slaniny patří na „large breakfast“. Rowan to po mně převezme v kuchyni a Claře Lenča ukazuje jak dělat kávičky a kasu. Jako obvykle u zaučování mám pocit, že to novýmu jde podstatně líp než mně na začátku, sakra J. Zdá se, že Rowan bude občas fušovat i do káv. Vyklube se z něj milovník, co pije kafe od 5ti let a doma připravuje sobě a rodině (která je na tom podobně) kolem 5ti šálků denně na kvalitním espresso stroji J.

Irům uvolňujeme náš útulný kontejner, veškerý svůj majetek přeskládáváme do auta, pro organizaci skvěle slouží krabice od mražených věcí z kavárny. Na poslední 2 noci v Haastu se přesouváme do naší oblíbené Haast Lodge, kde jsme i začínali. Majitel motelu Greg je super, trochu jsme si ho podplatili vanilkovými rohlíčky na Vánoce – dává nám „site“ zdarma. Tzn. spíme v autě před motelem, ale můžem využívat kuchyni a sprchu.

První volný den vyrážíme k izolované rybářské vesničce Jackson Bay, kde končí silnice a dáváme si několikahodinový výlet krásným lesem do opuštěné zátoky Smoothwater Bay. Je to od Vánoc první delší výšlap, cítíme, že se potřebujem rozhýbat.

Jen co dorazíme z výletu dáme v rychlosti sprchu a spěcháme na rozlučkovou kalbu do taverny Hard Antler J. Spokojeně klopíme pinty piva, Irové se zdají být také při chuti, Rowan nám doporučuje černého Monteiths (a je fakt dobrý!) a návštěvu stejnojmenného pivovaru v Greymouth – prohlídka prý zahrnuje několik drinků v ceně. A taky se loučíme s drsnou ale moc milou australankou Sue, jejím manželem Docem, v karavanu bydlící Val i s novými přírůstky z Irska.

Následujícího dne s mírnou kocovinou opouštíme Haast Lodge a jedem se rozloučit s těmi nejdůležitějšími – Janene a Alym – našimi super šéfy a domácími. Vracíme vysmažené orieťácké dresy Fantail Cafe, na cestu nám ještě Aly s Janene věnují deky do auta, kdyby ve spacáku byla zima.  Následuje poslední předodjezdová návštěva kavárny, kde se soucitem zkouknem po pařbě pracující Iry, nechávám si od Rowana udělat jedno„take away cappucino“ a řádně napakovaní vyrážíme směr Wanaka!

Je krásně, máme vyděláno, před náma jsou minimálně 2 měsíce volna a toulání po Novém Zélandu, jsme úspěšně půl roku na Cestě. Za pár dnů se máme potkat v Christchurch s mými rodiči a taťkou od Lenči, kteří za náma dorazí pocestovat na 2 a půl týdne.

Aby to nebyla přehnaná idylka, přichází poser. Poté, co opustíme supermarket ve Wanace, zpozorujem kouř a smrad z auta. Připojují se divné zvuky. Ano, ta jediná nádobka v motoru, kterou se mi zatím nechtělo otvírat a kontrolovat byla chladící kapalina. A ta před nějakou dobou došla :-). Po dokoupení je po chvíli zase pryč – asi prasklá hadička. Auto chrchlá, páchne a kouří, nemáme odvahu s ním kamkoliv popojet. Navíc je sobota a na benzínce nám říkaj, že opravář bude přes víkend krutě drahej. A my máme v úterý ráno vítat rodiče na letišti v Christchurch. Do toho se nám nedaří najít ubytování na noc. Měli jsme v úmyslu spát v kempu za městem, tam ale nedojedem. Procházíme několik levných ubytoven „backpackerů“, všechny jsou plné.

Končíme ubytovaní v brutálně drahém a luxusním apartmánu – dvě ložnice, obří obývák, televize. :-). Na oslavu Valentýna dobrý, ale rozpočet mírně utrpěl. Probíráme možnosti – co když nepůjde auto spravit? Co když půjde, ale bude to trvat několik dní? Kdy a jak se potkáme s rodiči? Čím budeme jezdit? Kolik nás to bude stát?

Voláme si s Alym a ten říká, že má ve Wanace známého mechanika, ale že by mu mohl zavolat až v pondělí. Rozhodujem se, že ve Wanace strávíme víkend, v pondělí zkusíme předat auto mechanikovi a budem doufat, že to půjde rychle... abychom v úterý nějak dorazili do Christchurch.

A tak bloumáme ve Wanace kolem jezera, je krásně, dám i koupačku. Konečně se taky nechávám ostříhat! Nakupujeme outdoorový vařič a kotlíky. Dále nějaké nádobí v armádě spásy – máme základ kempovací výbavy. Užíváme luxusní apartmán, dělám si kávu ve frenchpressu, rozvalení v pohovce koukáme na film na velké obrazovce J.

V pondělí ráno dovalí mechanik Ricky k naší dodávce, lehne pod auto, řekne, že se přehřálo a že je prasklá hadička. Nastartuje a vyrazí s ním jako o závod do kopce směrem ke své dílně. S obavou sledujeme, jak naše auto, postel a dům mizí.

Ten samý den odpoledne si přehrajem na telefonu zprávu v hlasové schránce – „vaše dodávka je opravená, můžete si pro ni přijít“. Hurá! J Mechanik říká, že hadičky jsou v dost špatným stavu a může brzy prasknout další, nicméně motor že je OK, chladící kapalina doplněná. V pondělí přespáváme už v levném backpackeru, poprvé si zkoušíme ubytování „dormitory“ – v pokoji je s náma ještě zarostlý pravěký týpek z Anglie, který před usnutím vilně mlaská a po usnutí hlasitě chrápe. Ležím pod ním a když už se to nedá vydržet, opřu se nohama do prken postele nade mnou a řádným dloubnutím do zad ho zklidním. Ale ani nepříliš komfortní spánek nedokáže přebít euforii z opraveného auta...

V úterý ráno dostáváme sms od rodičů, že úspěšně přiletěli do Christchurch, jsou ubytovaní u Amandy a jdou spát. Asi týden dopředu z kavárny jsme zkoušeli sehnat hotel/motel v Christchurch, ale vše bylo beznadějně plné. Uspěli jsme nakonec přes naše oblíbené Airbnb (které jsme používali ve velkých městech v USA) – ubytování v soukromí. Sehnali jsme bydlení u rodinky s 5ti dětma, na kopci nad Christchurch s krásným výhledem na oceán, za cenu levnější než v backpackeru.

Zatímco rodiče dospávají časový posun, my v úterý jedeme přes 400 km napříč regiony Otago a Canterbury, abychom je večer mohli potkat. Nemáme čas stavět, jen vyskočíme udělat pár fotek u neuvěřitelně modrého jezera Pukaki za nímž se tyčí hradba zasněžených hor s majestátním Mt. Cook – nejvyšší horou NZ. V závěru našeho tripu s rodiči se sem vrátíme a vychutnáme si víc.

Dodávka naštěstí absolvuje zatěžkávací zkoušku na výbornou a vyštrachá se nakonec i na Richmond Hill nad Chirstchurch... A my se po půl roce potkáváme s rodiči! :-) Koukáme na oceán (výhledy jsou fakt luxusní), vykládáme, vaříme večeři u Amandy v kuchyni, pijeme víno a přebíráme drahocenné dary z domoviny – žebětínský calvados, indulonu na rozpraskané ruce z kavárny, kazetový adaptér do auta (ano přesně takový, který mi zcizil Klímas), ferneta, doutníky...

Jsem rád, že jsou úspěšně tady. Celou akci naplánovat a sladit se na termínu nebylo vůbec jednoduchý. Museli jsme mít už po práci, rodiče si museli vyčlenit 3 týdny volna uprostřed školního roku, aby dorazili v době, kdy je na Zélandu ještě hezky. Museli být všichni zdraví a musely být letenky za slušnou cenu. Nakonec to vyšlo skvěle, rodiče využili týdne jarních prázdnin a letenky sehnal za perfektní cenu pan Thér (viz můj příspěvek „Užitečné odkazy“) – koho by zajímala konkrétní částka, nechť napíše. Letenky si rodiče moc pochvalovali, nebyly to žádné nízkonákladovky, přestup byl v Japonsku, během letů prý neustále hodovali, v ceně bylo vše – velký kufr, jídlo, pití, alkohol, checkin – žádné skryté poplatky.

Pro výměnu peněz jsme použili opět oblíbené „Transferwise“ – rodiče poslali z ČR koruny, mně přišly na novozélandský účet dolary. S lepším kurzem než valuty ze směnárny a bez nutnosti vézt balík hotovosti. Co se týče trasy, vzhledem k tomu, že rodiče měli17 dní čistého času na Zélandu, rozhodli jsme se udělat okruh pouze po Jižním ostrově. A byla to dobrá volba – program byl nabitý tak akorát, ale měli jsme čas i udělat nějaké túry a ne jen zběsile jezdit z bodu do bodu.

S půjčením auta pro rodiče pomohl taky pan Thér, dostali jsme přes něj slevu u nejklasičtější půjčovny osobních aut na NZ – Apex Rentals. Mohu doporučit – cena byla velice slušná, auto bylo spolehlivé, pro 5 osob, takže se tam tak akorát vlezli moji rodiče, Lenčin taťka a 3 velké kufry :-). Zároveň oproti USA nebyly žádné poplatky za „přidané řidiče“, takže auto mohl řídit kdokoliv z naší skupiny. Auto vyzvedáváme ve středu po ránu a poprvé vyjíždíme v tandemu. Naše potápěčská dodávka s GPS vepředu, bílý Nissan rodičů v závěsu. Spojení funguje přes vysílačky, které dovezli rodiče z ČR. 

První společný program je prohlídka Christchurch. Město postihlo masivní zemětřesení roku 2011 a je to na něm pořádně vidět. Silnice jsou rozbité, všude se něco spravuje, centrum působí dost bez života. Dominanta města – Christchurch Cathedral je polosbořená, bez věže, ohrazená plotem. 

Pro věřící město zbudovalo provizorní „Cardboard Cathedral“ – kostel z kartónu. Nám se v Christchurch líbily hlavně botanické zahrady, které mají parádní stromy - obří sekvoje, cedry, cypřiše, eukalypty. 

V zahradách se nachází taky krásné skleníky, jezírka, řeka Avon, po které plují gondoliéři a příjemná kavárna, kde ochutnávám místní capuccino a tátové zapíjí úspěšné překonání jet-lagu prvním kiwi škopkem.

Další den opouštíme Christchurch a krosíme to na sever do Kaikoury. Máme zde buklý tzv. „Whalewatch“ – pozorování velryb na moři – atrakci, kterou je Kaikoura proslavená. Whalewatch je docela drahý, ale určitě za to stojí. Vyplouváme na lodi, která je vybavená systémem pro lokaci velryb. Potkat velrybu takhle ve volné přírodě není jen tak – vynořuje se cca na 15 min a pak je zase hodinu zanořená. Díky tzv. „hydrofónu“ jsou schopni velrybu najít a odhadnout, kde se vynoří. Esenciální pro úspěch výpravy je počasí. Když je příliš rozbouřené moře, lodě nevyráží.

My máme štěstí, je krásně, po chvíli posádka hlásí, že našli vorvaně a směřujem k místu, kde se vynoří. Když se vyhrnem na palubu, z oceánu už vykukuje kolosální hřbet... a obrázky nekecaj, fakt velryba vystřikuje vodu do vzduchu :-). Vorvaň se chvíli povaluje u hladiny – tráví. Pak nastává nejočekávanější chvíle, kterou všichni zběsile fotí – zanoření. Zvedne ocas a působivě zahučí do hlubin.

Hlavní hvězdě plavby, vorvaňovi, sekundují desítky elegantních delfínů. Ti se vyloženě předvádí, dělají skoky s otočkou, závodí s lodí. Vidíme 2 druhy – dusky dolphins a hodně vzácné malé hector dolphins, kteří žijí jen kolem NZ.

Povznesení z krás přírody rozbíjíme první tábor s rodiči. V kempu u pláže poblíž Kaikoury rodiče poprvé staví stany, nafukují matračky. Já s Lenčou to máme na NZ jednodušší, prostě jen vlezem do auta :-). Vaříme společnou večeři, pozorujem západ Slunce z pláže a s taťkou zapalujem první doutník podbarvený sladkou chutí omamného destilátu z plodů letitých žebětínských jabloní.

K snídani se servírují jáhly s medem a rodičům je bez okolků nastolena naše zdravá strava. V Kaikouře zůstáváme ještě jeden den a absolvujem túru okolo polostrova Kaikoura. Ten svým tvarem údajně připomíná, kupodivu, ocasní ploutev velryby. Hlavním lákadlem trasy je kolonie tuleňů, kteří se spokojeně rozvalují na skalách.

Od tuleňů stoupáme nahoru a otevírají se krásné pohledy na útesy a zátoky polostrova Kaikoura.

Večer přejíždíme dál na sever a tentokrát zkoušíme pobřežní DOC kemp Marfells Beach. Ve zkratce – na Zélandu buď můžete stanovat v tzv. Holiday Parku, což je soukromý kemp, ve kterém máte i teplé sprchy, kuchyňku a společenskou místnost. Za noc většinou dáte mezi 15 až 25 NZD za osobu dle lokality. Nebo kempíte v DOC campgroundu, což je řekněme „státní kemp“, kde máte pouze záchody, sprchu většinou žádnou, maximálně studenou a samozřejmě žádnou kuchyň / plyn. 

Výhodou DOC kempů je, že cena se pohybuje kolem 6 NZD na osobu. Pro plánování „kde kempit“ používáme super stránky www.camping.co.nz -  existuje k tomu i aplikace na smartfouny CamperMate. Ve stylu googlemaps zobrazuje všechny Holiday Parky, DOC kempy ale i zajímavá místa, free WiFi a další „body zájmu“. Včetně popisků a doporučení, které přidávají sami uživatelé.

V Marfells Beach zase spíme u oceánu. Večer vedeme s Lenčiným taťkou účetnictví, mezitím Lenča vaří v našich nových kotlících z Wanaky. Po setmění předvádí jasná obloha tisíce hvězd.

Ráno mamka nachází na pláži perleťové mušle paua (po zeleném nefritu „pounamu“ druhý nejklasičtější suvenýr z NZ), balíme a pokračujeme dále na sever jižního ostrova do fjordů v Marlborough Sounds a na zlaté pláže národního parku Abel Tasman.