Je polovina listopadu, máme za sebou čtvrt roku na cestách J. Aktuálně se nacházíme
na jižním ostrově Nového Zélandu, west coast, v malé vesničce Haast
uprostřed ničeho, bez telefonního signálu, obklopené zasněženými horami. Ve vesničce
je hospoda, sámoška a kavárna. V té kavárně makáme a když to dobře půjde,
strávíme tu celé 3 měsíce, vyděláme balík a pak ten Zéland pořádně procestujem
v našem campervanu J.
Toť k hot news a teď už k tématu příspěvku. Na
severním ostrově jsme strávili 2,5 týdne tzv. WWOOFingem. Na www.wwoof.co.nz
jsou zaregistrované „organic farms“, funguje to na Zélandu, ale i v jiných
zemích po světě. Farmy vyvěsí, že by potřebovali dobrovolníky a co to bude
obnášet… a dobrovolníci přijedou, fachaj 4 až 6 hodin denně a odměnou jim je
zdarma bydlení a jídlo + volné odpoledne.
My jsme se takhle přihlásili k Ronovi. Na jeho pozemku
nebyla žádná zvířata, měl sady s tzv. „fíčous“ (feijoa) což je spešl
ovoce, o kterém jsme slyšeli poprvé (dělal z něj moc dobré ledové
smoothies), měl „veggie garden“ a „herb garden“, měl spoustu citrusových
stromků a celé tohle panství bylo obklopené obřími živými ploty jako
z Shining.
Za živými ploty se rýsovaly hory Tararuas. Zhruba uprostřed
pozemku stál farmářův dům, kde jsme se scházeli na jídla. A na kraji byl malý
domek – chata, kde jsme vegetili my. V chajdě byla vlastní kuchyně, kamna
na dřevo, v nichž jsme každý večer zatápěli, takže jsme usínali při
praskání ohně. Za chatou jsme si trhali z obsypaného keříku citrony, před
chatou jsme sklízeli ze stromu avokáda.
Náš den vypadal tak, že jsme ráno nazuli gumáky, já jsem si
dal tepláky a diecézní mikinu z Armády spásy a vyrazili jsme k Ronovu
domu. Ron nás každý den zdravil pozdravem z jiné země. Jediný pozdrav, co
si pamatuju je „žeže“ ale už nevím odkud byl. :-) Ze zahradních prací jsme si užili plení na sto způsobů, prostříhávání
stromků, sekání trávy na „ride-on“ traktůrku, ale i přípravu dýňové polívky a
vyvracení pařezů… a mnoho dalšího.
Po 2 hodinách ráno jsme se sešli na „morning tea“ –
k čaji jsme pojídali pomeranče a grepy přímo ze zahrady, kousky jablek
namazané burákovým máslem. Kromě pozdravů Ron sbíral taky vtipy a historky.
Teméř u každé situace a každého tématu byl schopen zahlásit „That reminds me a
joke…“ :-).
Kromě nás povětšinu času u Rona byly ještě další WWOOFerky – postupně jsme se
potkali s Riin z Estonska a Biancou, Lenou a Melanie z Neměcka.
Obecně němců je tady kotel – hlavně těch co aktuálně dokončili střední školu.
Narozdíl od ČR nemají němci limit na novozélandské working holiday visa a tak
se houfně vydávají před studiem na univerzitě užít volný rok na Zélandu…
Samozřejmě všechny koho potkám se snažím naučit mariáš. Když
začínám obšírně vysvětlovat pravidla jeden večer Ronovi, Riin a Biance, Ron
postupně přestává mluvit a jeho tvář se zachmuřuje, načež bezbarvým hlasem
praví, že je unavený a půjde spát. No… není to pro každýho :-D.
Zpestřením v našem programu je účast na setkáních
skupin, které sází původní novozélandské stromy na místech, kde byla krajina
zasažena člověkem… za cílem vrátit ji do původního stavu. Takové skupiny jsme
poznali dvě – v obou případech šlo o skupinu důchodců ve věku 60 až 90
let, kteří se jednou týdně dopoledne sejdou, přesazují stromky v „nursery“,
vyrazí k řece do terénu, vykopou plevel kolem už rostoucích stromků, pak
si dají společně čaj, kafe a cookies na čerstvém vzduchu.
Větší skupina se
jmenovala Friends of the Otaki River, jejich stránky jsou www.friendsoftheotakiriver.org/ a
nejspíš nás tam najdete na nějakých fotkách :-).
Celé tohle scházení a starších lidí sázení původních stromků je super spojení
„People Care“ a „Earth Care“ :-).
Společně s „Fair Share“ jde o 3 základní principy
permaculture. Tyhle myšlenky se nám Ron snaží vštěpovat během celého pobytu u
něj. Bývalý kovboj z Kalifornie, project manager s vostrým sporťákem.
Před pár lety se rozhodl, že chce žít ekologicky a sporťák věnoval do
nedalekého muzea (které jsme navštívili, Ronovo bývalé auto na fotce :-) - rád se jím pochlubí
svým „wwooferům“).
Za 2 a půl týdne si dáváme jen 1 den volna, zrovna je ale
divoké počasí, tak se jen jdeme podívat na místní pláž. Moře je rozbouření,
pláž je pokrytá naplaveným dřevem, lasturami a pěnou. Přicházíme až
k místu, kde se vlévá řeka Otaki do moře. Houf ptáků tam plachtí proti
silnému větru a zdá se, že stojí na místě na rozhraní slané a sladké vody.
Jednou z věcí, na které se u Rona hodně dbá je
„nevyhazovat žádné jídlo“… a tak když do kompostu vyhodíme zapomenutou půlku
pomeranče, který už nám příjde moc seschlý, objeví se nám jako příloha ranního
čaje i s náležitým komentářem :-).
U Rona se využívá všechno, vytrhaný plevel, posekaná tráva se používá k
mulčování stromů, jednou z prvních pouček, které nás učí je „pee for the
tree“ :-).
Na jídlo si rozhodně stěžovat nemůžeme, na kompostu vesele
raší dýně a tak je naším častým chodem dýňová polévka /kaše, ale k tomu
semtam i kus hovězího, vajíčka, polenta, čočka vždy se dělá salát z toho,
co dala zeleninová zahrada. Je to zdravý, chutný a rozmanitý. Pomalu začínám
atakovat hranici 10ti shozených kg od startu cesty B-).
Ne vždy jsou ale zkušenosti s WWOOFem tak pozitivní
jako jsme měli my. Od holek jsme slyšeli, že na některých farmách bylo jídla
málo nebo staré, některé práce mohou být hodně náročné, případně je farmář úchyl.
Chce to určitě důkladně pročíst reference na danou farmu/lidi.
Když se Ronovi zmiňujem, jestli nezná nějakého truhláře, u
kterého bychom si mohli nechat udělat postel do auta, nabízí se, že nám ji
postaví! A skutečně se stalo, pár dní před odjezdem máme v autě dřevěnou
konstrukci – stačí dokoupit matraci. Postel je dostatečně vysoko a pod ní je
prostor pro zavazadla. Odvděčujeme se mu nějakou prací „přesčas“ a Lenča
přidává trochu artworku. Ron rozbíhá akci „sebezdanění“ za používání benzínu,
peníze by měli jít na vzdělání v oblasti životního prostředí. A Lenča mu
kreslí sadu obrázků, které použije v prezentaci k tématu.
Celkově se mi naše vzájemná spolupráce hodně líbila a
splnilo to „fair share“ a „people care“ J.
Ron nám neváhá říct kritiku, když něco děláme špatně, ale zároveň nás
doporučuje, když mu volají z naší nové práce. A tak máme sehnanou práci
v kavárně na dálku, bez osobního pohovoru – přes stránku www.backpackerboard.co.nz - Lenča
vytváří nabušené resumé (CVčka) a „cover letter“, konečně někde uplatňuji svoji
krušnou pubertální pracovní zkušenost z McDonalda :-D. To vše zašlem
mailem, uvedem referenci na Rona a kontakt na něj – z kavárny mu obratem
volají a potvrzují nám, že s prací můžem počítat.
Z Otaki vyrážíme osvěžení prací na čerstvém vzduchu,
s postelí v autě, zařízeným zaměstnáním… a se spoustou nové výbavy
sehnané v tzv. op-shopech (opportunity shop). Tyhle obchůdky jsme začli
využívat poprvé v Aucklandu (armáda spásy) a pokračujem v tom i
nadále. Dá se v nich najít všechno a za naprosto směšné ceny (většinou tak
1 až 4 NZD za kus) – pořizujem originální dvojCD Chopin/Rachmaninov a bestofku
Pink Floydů do auta, 2 průvodce po Novém Zélandu (Lonely Planet a Insight
Guides), autoatlas, oblečení do kavárny, slamák, nějaké knihy a taky nového
maskota – ukecaného Mravenečníka :-).
Přijíždíme do Wellingtonu a užíváme si další perfektní
novozélandský Couchsurfing – u velkých cestovatelek Jenny a její
extrovertní dcerky Dakoty, která metá kotrmelce na naší matraci.
V noci
leje a pořádně fouká. Druhý den ráno to nevypadá o nic líp a my se rozespalí
naloďujem na trajekt a vyplouváme do rozbouřených vod Cookova průlivu spojující
Tasmanovo moře s Pacifikem a oddělující Severní a Jižní ostrov.
Postupně mizí v dálce Wellington, pořádně to houpá,
snažím se vyhlížet velryby, ale zatím nic. Palubu ostříkují spršky slané vody,
takže se mi okamžitě zasolují brýle i čočka fotoaparátu…
Plavba trvá přes 3
hodiny, počasí se zlepšuje a konečně připlouváme k zeleným břehům
divočejšího a méně civilizovaného Jižního Ostrova.
Žádné komentáře:
Okomentovat