Tongariro Alpine Crossing - víkend v Mordoru

Před rokem touto dobou jsme makali na farmě v Otaki, sekali trávu traktůrkem, kopali pařezy a popíjeli ranní čaj s farmářem Ronem. O rok později užíváme druhé jaro na Novém Zélandu a jsme stále tu. Tento příspěvek bude o čerstvých událostech z minulého víkendu. Novozélanďani slavili Labour day, takže byly 3 dny volna a my vyrazili na jedno z hlavní lákadel severního ostrova – Tongariro Alpine Crossing.

Na Tongariro jsme se chystali už delší dobu a když jsem se zmínil Lyallovi, řekl že by se rádi s Harissonem připojili. Po pár týdnech domlouvání se nakonec vytvořila poměrně masivní výprava zahrnující mnoho členů Lyallovy rodiny J.

Celý týden před akcí sledujeme počasí. Ještě ve čtvrtek vypadají výhledy na víkend v Tongariru dost nevalně. Déšť, vítr, pocitová teplota kolem 0 stupňů. V sobotu kolem oběda vydatně prší a my s Lenčou vyrážíme z Aucklandu. Dodávka je po delší době pořádně nabalená zásobama a výbavou. Vzhledem k tomu, že jsme na Zélandu už dýl než rok, nemohu už legálně řídit s českým řidičákem – hlavní řidič je tedy Lenča, která už udělala zkoušky a má novozélandský.

Frčíme směrem na jih do srdce Severního ostrova k obrovskému jezeru Taupo. Auckland necháváme za sebou, začínají zelené kopečky, pastviny se stády krav. Kochám se, čtu National Geographic a popíjím cappucino takeaway. Není špatný mít řidiče J.

V Taupu bydlí Lyallův brácha Louis a my parkujem svoji dodávku na jeho zahradě. Už je tu celý klan Babingtonů – Louis, Lyall, Harisson, Lyallova sestra Raewyn s manželem Rusellem a znalec maorské historie a vysloužilý pojišťovák John se ženou Marií. Popíjíme víno a čekáme až se upeče novozélandská klasika – jehněčí kýta s „mint sauce“ a pečené kumary, brambory, dýně.

Po desáté uleháme ve spacácích v naší dodávce, po dlouhé době, poprvé od dubna. Zítra nás čeká nabitý den.

Vstáváme o půl paté. Ne až tak kvůli túře, ale protože se hraje „Rugby World Cup“ a my kempujem u zélanďanů... takže je tak trochu povinnost jít fandit na čtvrtfinále All Blacks proti Jižní Africe J. Jak na sporty v televizi nekoukám, tak rugby na pořádné úhlopříčce je docela dobrá podívaná. Před šestou díkybohu All Blacks slaví vítězství a my vyrážíme z Taupa směr národní park Tongariro.

Tongariro Alpine Crossing je jednodenní túra, napříč národním parkem – je potřeba se dopravit  z jednoho konce na druhý. Klasická varianta je zabookovat si ranní shuttle, zaparkovat auto, shuttlem se nechat převézt na druhý konec a „jít směrem k autu“. My máme ale soukromý shuttle – osmdesátiletý John frčí ve svém SUV a již v časných ranních hodinách přednáší o maorské historii míst, které zrovna míjíme. A světe div se, dělá se brutálně krásně J.

Když před osmou ranní začínáme trek, není na obloze ani mráček a před náma se tyčí zasněžený vrchol Mt. Ngauruhoe aka Mount Doom – Hory Osudu z Pána Prstenů. Tongariro je národní park, kde se natáčely scény z Mordoru. Zdejší krajina kontrastuje s klasickým „zeleným a modrým“ Novým Zélandem. Tongariro jsou sopky (stále aktivní) ve srdci ostrova, černé lávové pole, rudé krátery.

Začínáme trek z místa Mangatepopo. Čeká nás základní trasa o délce cca 19 Km s možným přídavkem na vrchol Mt. Tongariro nebo dokonce Mt. Ngauruhoe (Hora Osudu).

Na trek vyrážíme v sestavě – já, Lenča, Lyall, Harisson, Troy (Harissonův bratranec), Raewyn a Russell. Zhruba týden před trekem Lyall přemýšlí jestli vůbec půjde, protože má pochroumané koleno. Nakonec se rozhoduje že jo, ale tvrdí že půjde pomalu. Zapůjčuju mu svoje trekové hole.

No každopadně „pomalu“ pro novozélanďaňa je pro mě zběsilý tempo, takže kiwi skupinka vyráží poklusem vpřed a já klasicky rozvážně pochoduju a fotím. Inu být posledním jsem si navykl na výletech s Adamem Chromým, takže pohoda J.

Stoupáme a postupně se přibližuje kužel sopky Mt. Ngauruhoe a otvírají se skvělé výhledy – v dálce vidíme špičku Mt. Taranaki (schválně mrkněte jak vypadá při pohledu z vesmíru na google). Na rozbočce čeká Lyall, očividně řádně naspeedovaný výhrou All Blacks a fungujícím kolenem a ptá se, jestli teda jdem nahoru na Mt. Ngauruhoe. Cesta nahoru je 3 hodinový sidetrip kdy nastoupáte navíc asi 600 výškových metrů než se dostanete na vrchol – okraj kráteru (2291 mnm).

Cesta má být pořádně strmá, hlavně po sypající se suti, aktuálně i se slušnou dávkou sněhu. Mám pocit, že bych zélanďany brzdil a nejsem si jist, jestli to vůbec až na vrchol kvůli sněhu půjde a tak se rozcházíme – Lyall, Harisson a Troy vyráží na Mt. Ngauruhoe, Russell a Raewyn pokračují napřímo po hlavní trase a já s Lenčou se rozhodujem dát vrcholovku na protější Mt. Tongariro (1978 mnm).

Je úžasně jasno, ale fičí pořádně ledový vítr. Oceňujem dobrou výbavu do hor (na fotce za náma Mt. Ngauruhoe alias Hora Osudu).

Jedinou nevýhodou Tongariro Crossing je pravděpodobně jeho popularita... je známý jako jeden z nejlepších jednodenních treků na světě a vzhledem k tomu, že je prodloužený víkend, krásné počasí a začíná „great walk season“, jsou tu docela davy. 

O to víc oceňujem odbočku na vrchol Mt. Tongariro, kde je o poznání méně lidí, přibývá sněhu, kolem sebe vidíme krásné hory, částečně zamrzlá jezera a v dálce vodní plochu Taupa... je to krása. 

Z vrcholu koukáme na protější monumentální Horu Osudu a přemýšlíme, jak to asi dávaj borci Babingtonovi J. Sbíháme sněhová pole a připojujeme se zpět na hlavní trasu. Další parádička je pekelný „Red Crater“. 

A hned za ním se otvírá výhled na neuvěřitelné každé jinak barevné „Emerald Lakes“. Hrnem to dolů sopečnou sutí a jediné co trochu kazí tu krásu jsou hromady hlučných lidí J.

Při sestupu míjíme ledovými krami pokryté Blue Lake. 

Krajina se postupně stává pohostinější, pochodujeme zlatavými trsy trávy s výhledy na jezera v dálce a tahle část mi připomíná túry kolem Wanaky na Jižním Ostrově. Jako bonus oproti Wanace jsou ale krátery kolem, ze kterých stoupá kouř.

Celý národní park Tongariro (mimochodem nejstarší NP na Zélandu) je protkaný posvátnými Maorskými místy, mezi něž často patří vrcholky vulkánů.

Nemůžu se přinutit přestat fotit a najednou slyším za sebou legendární skřehotavý hlásek. Lyall štráduje, trekovými hůlkami div že nevykřesává jiskry z kamenů na cestě, za ním statečný ale zničený Harisson a silák Troy. „We knocked that Bastard off“ hrdě oznamuje Lyall, dali to na vrchol Mt. Doom, předchází mě a pokračují dolů tempem, kterýmu stále nestačím. Jsou to maséři J.

Cesta dolů je dlouhá a už v nohách slušně cítíme těch 20km pochodu. Jít to z opačné strany by byla dřina, protože konec v Keketahi je o cca 300 m níž než začátek v Mangatepopo. V závěrečné lesní pasáži se potkáváme opět s Lyallem, který již trochu zvolnil a společně přicházíme kolem 6 večer k autu.

Nádherná túra a krajina, kterou jsme ještě nikde neviděli. Během dne nebyl ani mráček do toho kombinace černých a rudých lávových hor + sníh, led a jezera. Myslím že jít to takhle zjara je zajímavější než v létě, kdy bude chybět ten sníh a led.

Na večeři už jsme zase v Taupu u Louise, otvíráme pivka, nacpáváme se a na obří televizi sledujem Moto GP. Pak už zbývá se jen řádně rozlámaní zavrtat v našem camper vanu J.

V pondělí se probouzíme do dalšího pěkného dne. Účastníci zájezdu se pomalu balí. Loučíme se s Raewyn a Rusellem, Johnem a Marie. John nám věnuje vlajku All Blacks, která prozatím representuje coby přehoz na posteli v dodávce. Lyall s Harissonem vyráží směr Auckland, aby ještě potrénovali jízdu na motorce, Louis vyráží rybařit. Najednou jsme v domku v Taupu sami. Balíme se, zamykáme a pak už zase jedem na sever. Bereme to ale tentokrát oklikou. Chceme se podívat do „thermal wonderland“ ve Wai-O-Tapu a taky po cestě zkusit nějaký přírodní hot pool.

Wai-O-Tapu nakonec nabídne obojí. Když přijíždíme k místu, vidíme auta zaparkovaná podle silnice a to je známka, že v okolí je nějaké přírodní horké koupání. A vskutku, po pár schodcích se dá sejít k potůčku, kde už se vyhřívají turisti. 

Voda je parádně horká, na jednom místě se stékají studený a horký potok, takže si to člověk může namíchat dle chuti. Důležitý je nepotápět si hlavu a uši – jak varují cedule – v termální vodě přežívají bakterie co můžou způsobit meningitidu.

Potok s horkou vodou je jeden z mnoha výsledků toho, co všechno se děje pod zemí v téhle oblasti. To hlavní ukazuje právě „Wai-O-Tapu Thermal Wonderland“... což je místo na jehož vstup musíte zaplatit, ale rozhodně se vyplatí. 

Všechno je tu přírodní a během cca 2 hodinové procházky projdete bublající bahna, sirné jeskyně, všude tu stoupá dým a sirný puch, jezírka tu hrají všemi barvami díky usazování různých minerálů, krátery... Prostě neskutečný.

Když dokončujem prohlídku Wai-O-Tapu, začíná hřmít a my naskakujem do auta a razíme zpět Auckland. Cesta bude dlouhá, mnoho lidí se vrací z prodlouženého víkendu. Začínám cítit, že jsem se na Tongariru nachladil, ale nevadí... Skvělý víkend, kdy Nový Zéland zase ukázal, jak má neskutečně rozmanitou přírodu a taky přátelský a pohostinný lidi.