Mormonské sady

Diano, je 8. října, tento příspěvek začínám psát v městečku Kailua, ostrov Oahu, Havaj… Ano uhodli jste, sledujeme na cestách s Lenčou Twin Peaks. Začali jsme v Page v Arizoně… a už máme za sebou 3 díly! J) Fakt není po večerech většinou čas a síla na něco koukat. Pořád zařizujeme a hledáme – nyní hodně řešíme práci a ubytování na Novém Zélandu, kam bychom měli dorazit 14. října před půlnocí po vydatném letu Honolulu -> Sydney -> Auckland. Naše úsilí přineslo první ovoce – dnes nám potvrdil couchsurfing sympatický šedesátník, který vaří domací pivko J. Takže start na prvních pár nocí v Aucklandu máme. Skvělý blog, který hodně napoví co je třeba po příletu na NZ pořešit je: http://zapiskyzcesty.blogspot.cz/

No jináč na Havaji je skvěle, oceán jak kafe, krásně teplíčko, vlhko, všechno tady bují… ale o Havaji někdy jindy, teď zas zabrousím hlouběji do minulosti – jak jsme v Utahu dorazili do krásného a méně provařeného národního parku Capitol Reef.

Bouřky v Bryce Canyonu a nicmoc předpověď na další 2 dny nás vedou k rozhodnutí, že pojedeme do městečka Richtown, dáme noc v motelu Apple Tree Inn, vyperem si a… budem hledat Kindla. 

Hledání Kindla je vedlejší dějová linka táhnoucí se celým naším roadtripem v USA. Začalo to už někdy v Las Vegas… já si s sebou vzal svoji čtečku ebooků z ČR a Lenča měla v plánu si ji pořídit levněji v USA. Co vypadalo jako jednoduchá věc se ukázalo podstatně náročnější. Bez nadsázky, objeli jsme 10ky Walmartů, elektronik… a buď nevedou čtečky vůbec nebo je měli ale jsou zrovna vyprodány. Kápli jsme totiž na období před vydáním nového Kindla a starší verze se asi houfně zkupovaly. Samozřejmě nejjednodušší by bylo objednat si online – ale vzhledem k neustálému přesouvání a absenci přesného plánu „kde budem“ to nepřipadalo v úvahu.

Z Bryce Canyonu míříme na sever, projíždíme krásnou zelenou krajinkou, na loukách se pasou krávy. Občas zaprší… například když se snažíme uvařit si na „picnic area“ u březové potůčku (Birch Creek)… a tak pojídáme vietnamský nudle s česnekem na palubovce v suchu našeho vehiklu. 

Městečko Richtown má Walmart, K-mart, spoustu elektronik… všechny je pojezdíme ale Kindl samozřejmě nikde. Další den necháváme Richtown za sebou, odpočatí z pořádné „king size bed“, batohy plné čerstvě vypraného prádla, frčíme směr národní park Capitol Reef. 

Nevíme přesně co od něj čekat. Silnička se klikatí kopci, držíme se za žlutým školním autobusem jak z Forresta Gumpa.

Odpoledne jsme v parku, červený kámen trochu připomíná Zion, ale je to všechno větší, rozlehlejší, horské. Rozbíjíme stan na místě zvaném Fruita. Máme štěstí, mají poslední volná místa. Fruita leží v srdci parku, jde o kemp obklopený ovocnými sady (hlavně jablka), které založili mormonští osadníci. Ovoce ze stromů si můžete dle libosti natrhat a tak samozřejmě ochutnáváme.

Hned vedle kempu protéká bahnitá řeka Fremont, která zavlažuje sady. Kousek od kempu leží historická farma Gifford’s House, kde mají, jak nás upozorňuje místní ranger, „výborný jablečný koláč“… agent Cooper by jistě zaplesal.

Ranger nám zároveň doporučí výlety – odpoledne vyrážíme na Fremont River Trail. Nejprve jdeme podél řeky, pak se pěšina zvedá a otvírají se mocné výhledy na hory a údolí Capitol Reefu. Jsme nadšení – k atmosféře přispívá i to, že na trailu není ani živáček.

Na druhý den v Capitol Reefu si stanovujem vysokou metu – dáme 6h túru na vrchol Navajo Knobs a večer ještě přejedeme k Moabu, do kempu poblíž dalšího parku Arches. Túra je horská klasika, otvírají se skvělé výhledy na zelenou oázu Fruita pod náma a obří různobarevné hory všude kolem. 

Poté co konečně vyšplháme na jednu skalku Navajo Knobs, vidíme 360 stupňů kolem a je to monumentální. Jedinou společností je hejno mušek kroužící nad osamělým keříkem na vrcholu.

K autu dorážíme vysušení jako hovězí jerky, vzali jsme si 3 litry vody… a chtělo to ještě tak litr navíc. Jsem nervózní… ne z toho, že nás čeká poměrně dlouhý přejezd, ale protože je půl šesté a v 6 zavře Gifford’s House a já bych mohl přijít o jablečný koláč. Díkybohu to stíháme a tak tlačím pravý americký apple pie a Lenča zkouší verzi s lesním ovocem. Je to sladký, obrovský, je v tom hromada jablek a kýbl syrupu. Ale po horalském výkonu dost bodne J.

Opouštíme Capitol Reef nadpozemskou krajinou šedivých dun a podivných monumentů. Působí jako pozůstatek nějaké těžby, ale nejspíš je to všechno příroda. Pomalu se stmívá a míříme dál do Utahu, směr město Moab a slavné „oblouky“ – Arches.

P.S. jak jste si všimli, úvod příspěvku už zase není úplně aktuální… dokončuji 18. října z Aucklandu na Novém Zélandu. Už se toho zase odehrálo hrozně moc. Od toho zmíněného „sympatického šedesátníka“ dnes budem odjíždět a vděčíme mu za velkou pomoc a skvělý začátek! V příštích příspěvcích nejspíš dočasně opustím „americkou historii“ a zkusím popsat Havaj a novozélandský start. Dokud je mám čerstvě v hlavě J.

Zion a Bryce

Roadtrip po divokém západu USA je u konce. Včera večer nás opět nekompromisně přivítalo San Francisco. Píšu z hotelu Budget Inn ve čtvrti SoMa. Kupodivu máme ještě horší ubytování než minule, což mě překvapilo J. Vchod do „hotelu“ je řádně zechcanej, alespoň soudě dle odéru, který nás vždy při vstupu ovane. Před pokojem nám díky bohu zavání pouze tráva a ředidlo J). Krom obyčejných hostů jsou tu některé pokoje nejspíš obývané nastálo – dvě dveře od našeho pokoje je na dveřích přibitý drátěný štír a neustále do něj proudí dost odpudiví chlápci.

Na ulicích se naskýtá slušná plejáda ztracených existencí. V noci byl trochu problém zaparkovat, protože ulice, kde jsme vygooglili parkoviště, byla celá zamořená skupinkama plesnivých bubáků. Bezdomovců je tu fakt kotel, zajímavý rozdíl oproti ČR je ten, že bover ze San Francisca má určitý styl – vypadá většinou fakt nechutně a strašidelně… možná je to nějaký nepsaný zákon ulice, vypadat dostatečně děsivě, aby člověk přežil. A taky má kolem sebe hromady krámů, většinou si veze nějaký nákupní košík se svojí výbavičkou. Na druhou stranu se mi zdá, že oproti těm českým podstatně míň páchnou… ne že bych je teda nějak zblízka očichával. Toť pár homeless postřehů na úvod, přidávám speciálně pro Klímasa jednu fotku z bojiště, bohužel ty nejvostřejší týpky jsme neměli odvahu zblízka zdokumentovat.

Jinak jsme bez úhony vrátili auto, celkově jsme najeli na našem tripu 4266 mil a v půjčovně Thrifty asi dostanou trochu zabrat, než dají náš chevrolet do pucu. Sloužil naprosto skvěle a během cesty nebyl jediný problém, automatická převodovka a tempomat navíc zajistili, že i řidič se mohl kochat. K tomu klimatizace, USB, line-in – mohli jsme nabíjet, poslouchat naši hudbu. Zkrátka bylo tohle auto perfektní základnou na naší cestě.

Další věc, kterou jsme museli pořešit byla kempovací výbava, kterou na Havaj a na Zéland neuvezem – naši hostitelé v San Diegu nám poradili stránku craigslist.org – online sekáč, přes který údajně nakoupili většinu výbavy do svého bytu. A skutečně to zafungovalo, dnes jsme na stanici metra předali dvou mlaďochům z Oaklandu náš stan, matračky, vařič a další. Takže snad naše výbava bude dobře sloužit a zažije nějaký další super dobrodružství!

Toť na úvod k nejaktuálnějším novinkám a teď o pár týdnů zpět – do Utahu a národních parků Zion a Bryce Canyon...

Naším vstupním bodem do parku Zion se stává kemp v městečku Springdale. Tolik se nám v Zionu i v kempu líbí, že tam nakonec zůstáváme 3 noci. Máme sprchu, máme WIFI, dělají kafe. Přímo nad kempem se tyčí červeno-zelené skály, což je pro mne nejtypičtější rys Zionu. Za stanem nám šumí řeka, která mi každý den nahrazuje vířivku na Kraváku a taky v ní chladíme pivka.

V Zionu (i mnoha dalších parcích) jezdí zdarma tzv. shuttle bus, na jehož zastávkách začínají jednotlivé traily, takže nemusíme ani jezdit autem a po túře si můžem dovolit točený pivo.

Každý takový vícedenní pobyt na jednom místě je pro nás vítaný odpočinek, protože to znamená, že nemusíme stavět/sklízet stan, vyfukovat/nafukovat matračky a hlavně starat se o to, kde budem večer spát.

První velkou túrou, kterou v Zionu podnikáme je Angel’s Landing. Má to být údajně docela legendární hike, konec vede po hřebeni s příkrými srázy, zajištěný řetězy a slušnou hloubkou kolem. Podle výstražných cedulí všude okolo by člověk řekl, že z trailu pravidelně padají do údolí turisti jako švestky. Ze začátku mám na hřebeni docela nahnáno, Lenča se svým horolezeckým backgroundem hopká neohroženě vpřed. Postupně si ale zvykám a užívám si skvělé výhledy na kaňon všude kolem. Romantický název vrcholu je na místě.

Když zničení dorážíme večer do kempu, využíváme poprvé gril, který je většinou součástí „site“ pro auto a stan – opékáme párečky s lákavým názvem Beddar with Cheddar, k tomu trochu zeleninky a samozřejmě říční pivson.

Další den se rozdělujeme, já si nechci nechat ujít trek korytem řeky v kaňonu – tzv. Narrows, Lenča je ryze suchozemská a tak si dává další horský výšlap. Předtím, než si smáčím svoje botasky, jdeme ještě kousek společně a obědváme naši klasiku – pitu s konzervou tuňáka. V nestřežené chvíli se do našeho balíku pit zahryzává místní veverka.

Tyhle veverky jsou v národních parcích všude. Když jsme byli před cestou u Stehlíků zjistit info, taky nám o nich vyprávěli a nazývali je chickaree. Tenhle název jsme sice nikde v USA pak už neslyšeli ani nečetli, ale každopádně jsou to pro nás taky chickaree J. Chickaree se vyznačují slušnou schopností ignorovat lidi a nekompromisní drzostí. Ta, co nám nahlodala pity dokonce netečně přijala několik pohlavků karimatkou a odmítala se hnout J).

Narrows je túra vodou, křižuju řeku s klackem v ruce, všude kolem se tyčí vysoké skály, asi po 2 hodinách se dostávám do části zvané Wallstreet – nejužší pasáže, v přítmí pochoduju kaňonem zaříznutým v kolmých stěnách, nad hlavou úzký pruh modré oblohy, nádhera.

Další den přejíždíme do národního parku Bryce Canyon. Po cestě míjíme výhledy na přírodní krásy Grand Staircase Escalante a Red Rock, obojí vypadá parádně, ale bohužel, nemůžeme stihnout vše. Co ale stíháme bez problému je jeden burger v hospůdce Cactus Cowboy :-).

S příjezdem do Brycu se mění počasí, ochlazuje se, přichází déšť. Později odpoledne se na chvíli projasňuje a ještě stíháme krátkou odpolední túru Queen’s Garden / Navajo Trail. Bryce je hodně fotogenický – červené a oranžové věžičky zvané hoodoos „rostou“ všude kolem a působí neskutečně… do toho oblačná obloha a večerní sluníčko.

Po setmění se dělá pořádná zima, marně se snažím rozdělat oheň z mokrých polen a závistivě pozoruju fire tzv. RVčkářů naproti. RV – recreational vehicle je další fenomén, který se nás provází na celé cestě po USA. Jde v podstatě o karavany, obytné přívěsy, většina kempů má jednak „tent sites“ které používáme my a jednak „hook-up sites“ právě pro RV. Na tom by nebylo až tak nic zvláštního, co ale stojí za zmínku je velikost. Amíci nejspíš soutěží kdo ho má většího, protože mnohé z RV mají velikost regulérního autobusu. Dost úchylný je taky to, že často si takové RV za sebou táhne ještě normální auto (nebo má minimálně v kufru harleye) na takové to domácí popojíždění.

Ale zpět - večer je kosa. Lenča zahajuje vrstvení a já se směsí úžasu a posměchu pozoruju, jak ve spacáku mizí stvoření z tepláků a mikin, v jehož útrobách se někde hluboko nachází Lenča. Každopádně za svůj posměch dostávám lekci… nad ránem přituhuje a já marně hledám, co bych si přioblekl... J Stan zároveň překvapivě úspěšně skládá zkoušku vodotěsnosti a v suchu v něm přečkáváme naši první a v podstatě poslední bouřku.

Další den chceme vyrazit na celodenní túru Fairyland Loop, ale stále bouří a tak v našem autě zasypávaném deštěm i kroupami pouze „důchodcovsky“ projíždíme overlook pointy – vyskočíme, za 10min obejdem, vyfotíme a jedem dál. Výhledy jsou super, ale za chvíli to člověka omrzí. Naše zkušenost praví, že nejlepší je to nakombinovat – dát v parku nějaké ty túry a podívat se na pár vyhlídek autem. Obojí má něco - některé vyhlídky je prostě nutné vidět a dojet na ně autem (např. Glacier Point v Yosemitech), během túry zase člověk komplexněji vnímá krajinu a všechno kolem a má radost ze sportovního výkonu. Můžu říct, že nejhlouběji se nám zaryly právě ty parky, kde jsme dali nějaký pořádný celodenní výšlap.

Déšť neustává, v kempu zkušeně objevuju altánek a přesouváme stan pod střechu. I tak se nám do něj ale vůbec nechce, protože zase začíná přituhovat. 

Útočiště nalézáme v hotelu Ruby’s Inn, kde bufeťákujem v lobby, brouzdáme na internetu, píšem pohledy. Potíž je pouze se zásuvkou – jediná se nachází na podlaze vstupní haly a poté, co se o můj adaptér přerazí čtvrtý němec v řadě, vzdávám pokus dobít počítač.

Luxusní je, že hotel má i bazén a horkou vířivku, čehož samozřejmě využívám a nahřívám se před další nocí ve stanu… Poprvé začínáme sledovat předpověď počasí a rozhodujeme se, že před další přírodou a národními parky dáme noc v normální posteli, pořešíme nákupy, vyperem… a tak následujícího dne balíme mírně zabahněný stan a po obligátním šálku oolongu vyrážíme na sever do městečka Richtown…

A ještě závěrečné info… sepsání příspěvku a výběr fotek mi vždycky docela trvá. Takže sice jsem ho začal psát v Budget Inn v San Franciscu, ale dokončuju už ho z Honolulu J ALOHA!

Poušť a hazard

Tyto řádky vznikají opět pod úžasnou pouštní hvězdnou oblohou – tentokrát na hranicích Utahu a Arizony na území indiánů z kmene Navajů – v Monument Valley. Aktuálně za sebou máme zhruba  měsíc na cestě, ujeto přes 2000 mil a hodně nachozeno (pozdější pozn. – trochu kecám, příspěvek dokončuji a postuji až z městečka Page v Arizoně). Těch krásných míst a národních parků už jsme viděli tolik, že začínáme být mírně „overloaded“ a těšíme se na „dovolenou“ na Havaji J. Ale zpět k tématu tohoto příspěvku, v němž se retrospektivně vrátím k naší cestě přes Údolí Smrti do Las Vegas a k pouštnímu jezeru Lake Mead.

Už v Bodie nás jakýsi chlapík se stativem dramaticky upozornil, že „They call it Death Valley for a reason!“. A tak do Údolí Smrti vyrážíme vybaveni několika galony vody a pytlem jerkys. Sušené, různě okořeněné hovězí se stává naší oblíbenou pochutinou „na cestě“. 

Krajina je vyprahlá, ze dna údolí se zvedají hory v různých odstínech béžové, žluté, hnědé. Míjíme písečné duny a přijíždíme na klasickou vyhlídku Zabriskie Point. 

Pokračujeme k Badwater Basin – nejnižšímu místu USA a teplota leze na rekordních 116 F (cca 47 C). Na tomto místě je dno údolí pokryté solí, která tu zbyla po odpařené vodě. Kousek se jdeme po solném koberci projít, ale na bílém podkladu je to ještě větší smažba, pomalu se nám začíná odpařovat mozek a tak prcháme do náruči klimatizovaného chevroletu.

Údolí Smrti s lehkou úlevou opouštíme přes městečko Shoshone… tam zkouším zakoupit lahvičku chlazeného „Frappucina“ od Starbucks. A pohoršeně zjišťuju, že je to přeslazená břečka kazící skvělou pověst slovutného Frappe!

Po chvíli opouštíme Kalifornii a vítá nás stát Nevada… a v něm legendární Las Vegas. Ubytování máme předem zajištěné – strávíme 3 noci v hotelu a kasinu Riviera, přímo na hlavní ulici The Strip, kolem které se to všechno točí. Hotely jsou oproti San Franciscu podstatně levnější (a luxusnější), protože každý má u sebe kasino, kde lidé utratí zbytek svých peněz tak jako tak J.

 A v Las Vegas to fakt jede. Lidi všech věkových kategorií zběsile točí love na herních automatech, bez ohledu na to, je-li ráno, večer, noc. Postarší paní, které byste v Česku našli nejspíš v Penny Marketu si spokojeně sedí, mačkají tlačítka a zkouší znásobit svůj důchod.

Samozřejmě to zkoušíme taky, mám strategii, mám plán. Předpokládám, že vyhraju minimálně tolik, abych zalátoval fail v Yosemitech. Oba večery odcházím o 10 USD lehčí…

Vzhled Las Vegas odpovídá tomu, co se tam děje. Neon, Benátky, Eiffelovka, ostrov pokladů, chrlící sopka, tanečnice. Najdete tam všechno. A všechno to svítí a hraje. Chodníky jsou plné papírků s fotkou a kontaktem na prostitutky. Papírky se rozdávají na každém rohu.

My si v Las Vegas užíváme hlavně spaní na pořádné posteli v hotelu, bazén s nabušeným černochem a taky si pochutnáváme na beer & burger (pivko Blue Moon s plátkem pomeranče se stává naším oblíbeným). Konečně zprovozňujeme čtečku knih a já rozčítám svou první nepapírovou knihu – Láska za časů cholery. Jediné co ruší relax je noční požární poplach – rozespale a nervózně vykukujem ve 4 ráno z pokoje a po chodbě rázují lidé s kufry – poplašeně se začínáme taky balit, ale prý že nic – že je to jen planý poplach a lidi prostě takhle nad ránem opouští hotel… super :-D.

Las Vegas prostě vře, je to geniální kýč – člověk může jen obdivovat, že uprostřed nehostinné pouště bylo vybudováno město, kam přijíždí tolik lidí utratit své peníze.

Z Las Vegas pokračujeme Nevadou k masivní přehradě Hoover Dam na řece Colorado a po silničce s krásnými výhledy na hory a Lake Mead – nádrž, která díky přehradě vznikla.

K večeru přijížíme do Echo Bay. Opuštěná zátoka, palmy, kaktusy, brutálně horký a suchý vítr, nikde nikdo. Hodně rychle padá tma (po celou naší cestu v USA se vždy setmí skoro přesně ve 20h). Během chůze ke stanu v kempu potkáváme cca 12 cm štíra!

Vzhledem k tomu, že v kempu nejsou sprchy a je hrozný horko, chceme zkusit koupání v jezeře. Potmě šlapem naslepo směrem k vodě po jakési rampě na spouštění lodí. Horký vítr vyvolává pocit, jako byste si namířili fén přímo do očí. Voda stále nikde a tak se zničení otáčíme a vracíme ke stanu. Otevíráme pivko Third Shift – třetí směna, název docela sedí. Horký vítr vyluzuje smutné tóny v hrdle vroucího piva a my se marně snažíme celou noc ve vedru našeho stanu usnout.

Ráno se nám ale zase cesta odmění – doptáváme se na pláž, sjíždíme k vodě a úplně sami plaveme v krásně čisté vodě pouštního jezera Lake Mead!

A po koupačce vyrazíme směr Utah – objevovat krásné národní parky…

Na jih podél Sierra Nevady

Yosemity opouštíme silničkou vedoucí průsmykem Tioga (3031 m.n.m) – a dostáváme se tak na druhou stranu pohoří Sierra Nevada – na východ.  V našem Chevroletu už máme zprovozněné zapojení mp3ky přes AUX a tak nám krásné výhledy doplňuje i rozmanitá hudební kulisa od Boba Dylana, přes Parov Stelar až po Hradcův nekompromisní „Schmutz Mix“.

V serpentýnách (a obecně všude po USA) míjíme vysvalená americká auta – Mustang, Dodge… zajímavé jsou i kamiony. Zatímco v ČR mi přijdou jako čistě praktické „pojízdné bedny“, tady je každý truck nabušená nablýskaná mašina, že by ji mohl řídit Sly ve filmu Over the Top.

Jakmile sjíždíme pod hory, otvírá se nádherný výhled na Mono Lake. Jezero, které je údajně 2,5 slanější než oceán obklopuje měsíční krajina. Působivá je hlavně rozhlehlost, která se dá těžko foťákem zachytit. Prašnou silnicí dojíždíme až k místům, které se nazývají „South Tufa“ a „Navy Beach“ – na břehu poletují mračna much a z jezera se zvedají jakési kamenné „krápníky“ – útvary, které se odkryly, poté co klesla hladina jezera. Celé to působí trochu mimozemsky a rozhodně to má svojí atmosféru. Coby Pán Much sundávám sandály a zanořuju se po kolena do solné lázně…

Další den si dáváme menší zajížďku do Bodie. Během zlatokopecké horečky to bylo rušné město hříchu. „Bad men“ tam pili „bad whisky“ a pod jejím vlivem co noc někoho vodkráglovali. Kvůli zlatu přečkávali kruté zimy i léta, které v pustině vládly. Jakmile horečka opadla, postupně Bodie zpustlo a stalo se z něj slavné kalifornské město duchů. Procházíme s Lenčou mezi dřevěnými boudami pobitými plechem, pohozenými zrezavělými nástroji, nakukujem do zašlých oken. Pálí slunko a fouká studený vítr. Melancholii místa bohužel trochu ruší houfy turistů.

Z Bodie se už vydáváme po široké rovné highway přímo na jih – po pravé straně se tyčí vysoké štíty Sierra Nevady. Jedeme údolím zvaným Owens Valley a naším cílem je městečko Lone Pine a stejnojmenný kemp ležící kousek od něj.

 Kemp je na perfektním místě – přímo pod horami, konkrétně přímo pod Mount Whitney – nejvyšší horou USA (4421 m.n.m. – vpravo od sójovky, zhruba mezi dvěma hrnky). Kromě bear lockerů je v kempu také upozornění na chřestýše. Ani jedno nepotkáváme, ale nad hlavama nám poletují se soumrakem netopýři. 

Naprosto famózní je na tomto místě hvězdná obloha – kochám se mléčnou dráhou a počtem hvězd, který jsem zatím nikde neviděl.

Další den se cesta stočí na východ a vyrazíme přes Údolí smrti do Las Vegas…

První národní park - Yosemite

Doba pokročila, je září a my se hlásíme z USA dalším příspěvkem na blogu. Nestíhám… od chvíle kdy jsme opustili San Francisco ukrutně nestíhám zaznamenávat postup naší cesty na tento blog. Neustále něco zařizujeme, hledáme, poznáváme… a už jsme toho docela dost viděli. Nezbývá než věci popisovat zpětně… a tak i když tento příspěvek píšu z nádherného NP Zion ve státě Utah, se pokusím  postupně na blog přidat několik příspěvků o místech, které jsme navštívili před Zionem.

Den odjezdu ze San Francisca jsme dokončili nákupy zásob na náš road trip – v místním chinatownu pořizujeme zásoby čínských nudlí, pytel rýže, flašku sójovky a krabici oolongu. Po Walmartech a K-martech dokupujem stan, nafukovací matračky a pumpu (v budoucích dnech a týdnech zajistí pravidelný trénink kruhový trénink tricepců, prsních svalů a ramen), plechové hrnky a další.

Rychle si zvykám na automatickou převodovku a po vymotání z města už frčíme po místních highways na východ – do pohoří Sierra Nevada a prvního národního parku Yosemite. Jako náš první kemp volíme Yosemite Pines – cca 70 km před vstupem do parku. Kemp je perfektní – sprchy, wifi funguje všude po kempu, obloha plná hvězd. Máme vlastní plácek mezi borovicemi – auto, stan, stolek, ohniště – všechno hezky u sebe, jak už to v amerických kempech bývá.

Druhý den ráno vstáváme brzo, vaříme první delikátní oolong na vařiči Coleman a po chvíli cesty vstupujeme do národního parku Yosemite. Dostáváme mapku, letáky, využíváme náš „America the Beautiful Pass“ – který jsme ještě v ČR koupili od známého za poloviční cenu (mohou ho použít 2 lidé podepsaní na zadní straně – platí na celé auto). Místní rangeři nám říkají, že kempy uvnitř yosemitského údolí jsou plné, pouze jediný Camp 4 má volné místa, protože se nedá booknout a funguje stylem „First Come First Serve“.

Bláhově vyrážíme na túru z parkoviště, bez toho abychom si zařídili ubytování – pořešíme to pak. Naše lehkomyslné počínání pozoruje místní jelen, který bez ostychu prochází mezi auty a pobaveně chroupá spadaná jablka.

Na naší první túře stoupáme z yosemitského údolí k parádním vodopádům Vernal Fall a Nevada Fall, okruh zakončujem tzv. John Muir trailem – s výhledy na obří yosemitské skály – tj. asi to nejklasičtější, co si člověk pod Yosemity vybaví.

Večer se unavení, hladoví, ale spokojení vracíme k autu a těšíme se, až si něco uvaříme. Když příjíždíme ke Camp 4 cca v 19h, cedulka na budce hlásí, že se ranger vrátí ve 20:30. A tím začíná série událostí, které nám zajistí dost vydatný, nepříjemný a drahý večer J. Abych dokreslil situaci – v yosemitech nesmí po setmění zůstat žádné jídlo, pití, kosmetika v autě a už vůbec ne ve stanu. Vše musí být uzavřeno v tzv. „food storage“ alias „bear locker“. Důvodem, jak už jsem napověděl, jsou místní medvědi, kteří jsou schopni při zavětření dobrot zapiknikovat ve vašem autě a jako dezert sníst i sedadlo J.

Jenže bear locker je součástí místa v kempu. A my místo nemáme a ranger se vrátí za hodinu a půl. Takže činíme další špatné rozhodnutí (druhé po tom, že jsme si nebookli místo už ráno) a zadáváme do GPS vyhledání nejbližšího kempu.

Bohužel místo 10 km, jak jsme původně z GPS vyčetli je kemp vzdálený asi 60km… což si uvědomujeme až dost pozdě. Potmě, hladoví, ospalí a hodně nevrlí jezdíme tam a zpět serpentinami Sierra Nevady… s vidinou, že ani nemůžem zastavit na odpočívadle a uvařit si večeři, protože bychom ji (a sebe) museli sdílet s medvědem.

Zpět ke Camp 4 přijíždíme ve 20:40… ranger už mezitím samozřejmě zase vyčichnul a kemp je plný. Zoufale obíháme další ubytování a někdy před půlnocí bydlíme v jakési jurtě za 130 USD za noc. Už ani nevaříme a jen mlčky zalézáme do spacáků J.

Druhý den ráno, aniž bychom snídali, pádíme do Camp 4 a zabíráme si místo na další noc – stojí 10 babek. Máme několik poučení – ikdyž je free cestování „kam dojedem, tam se upíchnem“ příjemný, tak přeci jen:

• ·        Budem plánovat aspoň 3 dny dopředu
• ·        Nebudem vyrážet na túru bez toho, abychom měli ubytování na noc

Jakmile jsme ubytovaní, konečně přichází na řadu jídlo – hromada čínských nudlí se snaží navrátit můj scvrklý žaludek do původního objemu.

Odpoledne se nám Yosemity odvděčí za trpělivost – projíždíme autem nejzásadnější místa a podnikáme krátké procházky – koukáme na horolezce v kolmé stěně El Capitan, z Glacier Pointu se nám otvírají monumentální výhledy na Half Dome a obrovské šedé hory (oblé jsou ty, které kdysi dávno převálcoval ledovec, jenž zaplňoval celé údolí, špičaté pouze ty, které vyčnívaly nad něj). Při výšlapu na Sentinel Dome obdivujem obří kmeny yosemitských jehličnanů.

Večer spokojeně sedíme u ohně v Camp 4. Dokončujeme druhý týden na cestě a slavnostně si konečně zapaluj doutník z newyorského Nat Shermana (který jsem samozřejmě předtím nahumidoroval kouskem vlhkého papírového kapesníku).

Jídlo je bezpečně zavřené v bear lockeru, matrace nafouknuté. Další den opustíme Yosemity… bez toho abychom, bohužel i bohudík, spatřili živého medvěda.

Z východu na západ USA

Poslední večer našeho ubytování v Inwoodu jsme vyrazili užít si atmosféru do klubu Fat Cat na živý jazz. Pohodlné sedačky, kubánské rytmy, čepované pivko za 6 babek. Nejlepší člen bandu byl sofistikovaný Japonec, který vypadal, že právě přišel z kanceláře… a hrál na rumbakoule J.

Lenča má z tohoto klubu velký zážitek, protože po chvíli se do vedlejší sedačky usadil jeden z jejích nejoblíbenější muzikantů – klavírista Shai Maestro, na jehož koncertu jsme byli v Brně na jazz festu. Cestou zpět jsme okusili i noční newyorkské metro a docela na pohodu - jako ve dne.

Další ubytování v NYC jsme sehnali opět přes airbnb.com – tentokrát u Evžena, fajn týpka pocházející z Ruska, bydlí kousek od Central Parku a nadšeně nám předváděl svůj dunící soundsystém. Přesun se zavazadly už dáváme podstatně víc v pohodě – asi už si na krosny zvykáme.

 V závěru našeho pobytu v NYC procházíme Central Park, přelidněnou 5th Avenue, nakupuji doutníky v legendárním shopu Nat Sherman’s. Výtahem vylítneme na mrakodrap Top Of The Rock (vrchol Rockefellerova centra) a kocháme se pohledem na New York z výšky – výhled je údajně obdobný jako z Empire State Building... tam jde vyjet o trošku výš ale ne o moc, velkou výhodou Rocku ale je, že se nestojí žádné fronty – lístek je přímo na čas. 

Neopomíjíme ani umění – procházíme MoMA – Museum of Modern Art s obrazy od Van Gogha (mají klasickou Hvězdnou oblohu), Picassa, Moneta, Pollocka, Warhola (sada Campbellových polévek).

V pátek vzlétáme z JFK a zhruba 6ti hodinovým letem přelétáme na západ USA – do slunné Kalifornie! Pod mraky vidíme červené hory – příslib krajiny, do které se brzy vydáme autem… ale až poté co prozkoumáme San Francisco.

Zjistili jsme, že v USA příliš nefachá couchsurfing – z mnoha requestů na ubytování v SF nám na většinu neodpověděli a zbytek zamítli. Na první noc v SF si bookujem hezký hotel Best Western Grosvenor kousek od letiště, kam nás zadarmo přiváží jejich shuttle bus… Po zkušenosti z New Yorku víme, že po večerním příletu je dobrý mít ubytování a cestu k němu na jistotu – a vyplácí se – pokoj a hlavně veliká postel jsou naprosto luxusní.

Horší je to s ubytováním na další dny v SF – marně zkoušíme shánět přes airbnb, většina hotelů za slušnou cenu je již plná nebo na špatném místě (daleko od centra)… jako jediná možnost zbývá „Europa hostel“ – za slušnou cenu (3 noci pro 2 za méně jak 400 USD – samostatný pokoj), výborná poloha (cípek sanfranciského chinatown, blízko všeho důležitého).

… a velká spousta špatných hodnocení – špína, hluk z ulice, rozpadající se. Ale my jsme otužilí z Brooklynu, takže jdem do něj – bookujem poslední volný pokoj! J). Autobusem se přibližujem do centra, jeden z prvních dojmů – každý druhý obyvatel okraje SF je špinavý vágus.

Jinak je ale SF malebný – free atmosféra, obtížení jako soumaři putujem po pobřeží a zjevuje se nám Bay Bridge (méně slavný brácha Golden Gate Bridge) vedoucí přes zátoku a Treasure Island do Oaklandu. 

Hledáme kavárnu s wifi, abychom si upřesnili, jak do Europy… a tak sedáme do restaurace na pobřeží a já dávám první pořádný americký burger. Odfajfkováno.

Další důležité dojmy ze SF – Slunce, překvapivě chladný vítr a pořádné krpály – některé ulice stoupají v nekompromisním sklonu. Jednou takovou se vypotácíme do čtvrti plné strip klubů a jsme u našeho líbezného hotýlku.

Vede ho partička Indů, reference nelhaly J. Na druhou stranu – není to nic, co by se nedalo přežít, důležité je, že máme vlastní pokoj, kde si můžem složit krosny a vyspat se… a co si budem povídat, kde jinde by se dalo v hotelu vařit na camping vařiči přímo v pokoji? (přiložená fotka  ilustruje jednak náš vařič a jednak moje ultimátně namakaný lýtka).

Jakmile se ubytujem, vyrážíme na nákupy do Walmartu – nejbližší je v Oaklandu, městu ležícím přes zátoku. Jedeme tzv. BARTem (vlak/metro spojící města v tzv. Bay Area) – chlapík v tabáku nás upozorňuje, že si máme v Oaklandu dávat pozor, schovat foťák atd. – že je to tam černý a divoký. Nejhorší je asi nakonec vstup do BARTu – krom toho, že je řádně zechcaný se kolem automatů s jízdankama potulují dost eklhaftózní boveři.

Ve Walmartu nakupujeme GPS, kotlík a vařič (ano přesně na tom si vaříme v hotelovém pokoji J). Walmart volíme cíleně – nebudu zapírat, máme nekalé socka-style úmysly věci před odjezdem z USA zase vrátit. Walmart by měl umožnit vrácení zboží a peněz do 90ti dnů bez udání důvodu. A to se při cestě kolem světa sakra hodí.

Další den vyrážíme konečně na pořádný průzkum SF – a je nádherný. Nakukujeme do katolického kostela, kde se vede mše čínsky (1/3 obyvatel SF jsou asiati – na rozdíl od New Yorku zde černochů moc není). Příjemný vítr nás chladí při výstupu na kopec s Coit Tower – věž s 360 výhledem na SF a zátoku – zde poprvé spatřujem slavný červený most Golden Gate.

Procházíme Lombard street, kde si to mezi zástupy turistů šněrují auta z kopce klikatými serpentýnami. Na pobřeží ve Fishermans Wharf se touláme mezi loděma a pozorujem v moři lachtana a spousty racků, sledujeme pouliční umělce a svačíme s výhledem na ostrov Alcatraz, vedle čínského staříka vrzajícího na podivný nástroj.

V podvečer přijíždíme konečně i ke slavnému Golden Gate Bridge… přes obří most proudí nejen auta, ale i chodci a cyklisti. Od oceánu fouká studený vítr, je krásně slunečno, kocháme se a užíváme pocit, že jsme skutečně tady.

Dnes jsme měli nejdůležitější cíle jasné – vyzvednout auto z půjčovny, zaparkovat ho někde blízko u Europy… a vyprat si. Je večer a máme splněno. U auta se nám podařila hezká věc – měli jsme objednanou třídu Economy (malé levné auto)… při půjčení se nám snažili nabídnout „upgrade“ na větší a lepší auto. To jsme odmítli. A nakonec jsme dostali lepší větší auto stejně… a bez placení, protože malé neměli aktuálně žádné k dispozici J. Takže máme luxusní rudé fáro Chevrolet Sonic. Podařilo se mi ho centrem SF dopravit k našemu hotelu – z řízení ve velkém městě v USA, navíc poprvé s automatickou převodovkou jsem měl docela obavy… ale nějak to šlo.

Vypráno máme taky – první zkušenost s místní prací samoobsluhou – tzv. laundromatem.

Teď už se já i Lenča hodně těšíme až zítra opustíme město, dokoupíme stan a další věci ve Walmartu… a vyrazíme na několik týdnů do přírody.

Dnes večer jsme ještě šli kouknout na večerní výhled na San Francisco z dvou kopců uprostřed města. Kopců, které se jmenují Twin Peaks B-).

Začátek cesty a New York

Jsme na Cestě! Na úvod - kdo chce vědět o příspěvcích a má fejsbuk, můžete se zalajkovat zde: https://www.facebook.com/MitchovaCesta
Další informace na úvod - ve fázi příprav se tu objevovaly často vypůjčené obrázky z Google. Od teď již tady i na FB stránce jsou jen naše fotky z míst kde aktuálně jsme. A teď už k samotnému začátku Cesty....
Na Ruzyni jsme se rozloučili s rodinou, nechali si udělat z krosen obří kokony, prošli branou a vznesli se. Ve Stockholmu jsme přesedli na Boeing 777 a opustili Evropu.
Přílet do New Yorku byl nekompromisní - poté co nám imigrační úředník oskenoval všech 10 prstů a propustil nás z bezpečí letiště jsme nasedli na žlutý newyorksý taxík a nechali se plešatým přičmoudlým chlapíkem v tričku "SOMEONE LIKES IT HOT" odvézt do Brooklynu. Na ulicích bylo čímdál víc niggaz a z projíždějících aut zněl čím dál hlasitější rap. Taxikář nám na kuráži příliš nepřidal, když ukázal z okýnka a prohlásil: "Nebezpečná čtvrť se pozná podle toho, že maj v asijským bistru neprůstřelný sklo ve výloze".
Naše první ubytování byl couchsurfing v tzv. Slow House... tak se jmenoval dům, kde byly stěny polepené obrázky, výstřižky o drogách, citáty klasiků literatury, vtipnými popisky jak se v domě chovat (např. záchodě "when its yellow, let it mellow"). Ve Slow House během noci přicházeli a odcházeli lidi, ráno jsme se vzbudili a bylo nás v pokoji 8 couchsurferů. Majitel večer doma nebyl, ale ráno se zjevil vysmátý týpek s piercingem v obou bradavkách a po chvíli odfrčel na motorce - místo zavazadla s bednou plnou knih... bohém :-D.

No každopádně jsme v noci skoro nespali, což s jet lagem a tím, že jsme nespali ani moc před cestou není dobrá kombinace... takže jsme rychle hledali jiné ubytování a našli. V severním Manhattanu u parku Inwood, placené ale v soukromí - přes stránku airbnb.com.
Z toho místa píšu i tento příspěvěk - z oázy soukromí, pohodlí a útulnosti. Máme pro sebe celý byt, staráme se o želvu a kočku, vaříme si. A poznáváme odsud New York - už máme za sebou mrakodrapy ve Financial Districtu, výhled na Sochu Svobody, brooklynský most, China Town, Little Italy a SoHo.

Dnes jsme se dokonce vyrazili projet na kolech, které tu máme k dispozici - do parku Inwood, na cyklostezku podél řeky Hudson a s výhledem na most propojující severní Manhattan s Bronxem.
Ale zítra už se přesouváme dál - na další ubytování v New Yorku, kousek od Central Park. A v pátek odlétáme dál na západ... do San Francisca! :-)