Na jih podél Sierra Nevady

Yosemity opouštíme silničkou vedoucí průsmykem Tioga (3031 m.n.m) – a dostáváme se tak na druhou stranu pohoří Sierra Nevada – na východ.  V našem Chevroletu už máme zprovozněné zapojení mp3ky přes AUX a tak nám krásné výhledy doplňuje i rozmanitá hudební kulisa od Boba Dylana, přes Parov Stelar až po Hradcův nekompromisní „Schmutz Mix“.

V serpentýnách (a obecně všude po USA) míjíme vysvalená americká auta – Mustang, Dodge… zajímavé jsou i kamiony. Zatímco v ČR mi přijdou jako čistě praktické „pojízdné bedny“, tady je každý truck nabušená nablýskaná mašina, že by ji mohl řídit Sly ve filmu Over the Top.

Jakmile sjíždíme pod hory, otvírá se nádherný výhled na Mono Lake. Jezero, které je údajně 2,5 slanější než oceán obklopuje měsíční krajina. Působivá je hlavně rozhlehlost, která se dá těžko foťákem zachytit. Prašnou silnicí dojíždíme až k místům, které se nazývají „South Tufa“ a „Navy Beach“ – na břehu poletují mračna much a z jezera se zvedají jakési kamenné „krápníky“ – útvary, které se odkryly, poté co klesla hladina jezera. Celé to působí trochu mimozemsky a rozhodně to má svojí atmosféru. Coby Pán Much sundávám sandály a zanořuju se po kolena do solné lázně…

Další den si dáváme menší zajížďku do Bodie. Během zlatokopecké horečky to bylo rušné město hříchu. „Bad men“ tam pili „bad whisky“ a pod jejím vlivem co noc někoho vodkráglovali. Kvůli zlatu přečkávali kruté zimy i léta, které v pustině vládly. Jakmile horečka opadla, postupně Bodie zpustlo a stalo se z něj slavné kalifornské město duchů. Procházíme s Lenčou mezi dřevěnými boudami pobitými plechem, pohozenými zrezavělými nástroji, nakukujem do zašlých oken. Pálí slunko a fouká studený vítr. Melancholii místa bohužel trochu ruší houfy turistů.

Z Bodie se už vydáváme po široké rovné highway přímo na jih – po pravé straně se tyčí vysoké štíty Sierra Nevady. Jedeme údolím zvaným Owens Valley a naším cílem je městečko Lone Pine a stejnojmenný kemp ležící kousek od něj.

 Kemp je na perfektním místě – přímo pod horami, konkrétně přímo pod Mount Whitney – nejvyšší horou USA (4421 m.n.m. – vpravo od sójovky, zhruba mezi dvěma hrnky). Kromě bear lockerů je v kempu také upozornění na chřestýše. Ani jedno nepotkáváme, ale nad hlavama nám poletují se soumrakem netopýři. 

Naprosto famózní je na tomto místě hvězdná obloha – kochám se mléčnou dráhou a počtem hvězd, který jsem zatím nikde neviděl.

Další den se cesta stočí na východ a vyrazíme přes Údolí smrti do Las Vegas…

První národní park - Yosemite

Doba pokročila, je září a my se hlásíme z USA dalším příspěvkem na blogu. Nestíhám… od chvíle kdy jsme opustili San Francisco ukrutně nestíhám zaznamenávat postup naší cesty na tento blog. Neustále něco zařizujeme, hledáme, poznáváme… a už jsme toho docela dost viděli. Nezbývá než věci popisovat zpětně… a tak i když tento příspěvek píšu z nádherného NP Zion ve státě Utah, se pokusím  postupně na blog přidat několik příspěvků o místech, které jsme navštívili před Zionem.

Den odjezdu ze San Francisca jsme dokončili nákupy zásob na náš road trip – v místním chinatownu pořizujeme zásoby čínských nudlí, pytel rýže, flašku sójovky a krabici oolongu. Po Walmartech a K-martech dokupujem stan, nafukovací matračky a pumpu (v budoucích dnech a týdnech zajistí pravidelný trénink kruhový trénink tricepců, prsních svalů a ramen), plechové hrnky a další.

Rychle si zvykám na automatickou převodovku a po vymotání z města už frčíme po místních highways na východ – do pohoří Sierra Nevada a prvního národního parku Yosemite. Jako náš první kemp volíme Yosemite Pines – cca 70 km před vstupem do parku. Kemp je perfektní – sprchy, wifi funguje všude po kempu, obloha plná hvězd. Máme vlastní plácek mezi borovicemi – auto, stan, stolek, ohniště – všechno hezky u sebe, jak už to v amerických kempech bývá.

Druhý den ráno vstáváme brzo, vaříme první delikátní oolong na vařiči Coleman a po chvíli cesty vstupujeme do národního parku Yosemite. Dostáváme mapku, letáky, využíváme náš „America the Beautiful Pass“ – který jsme ještě v ČR koupili od známého za poloviční cenu (mohou ho použít 2 lidé podepsaní na zadní straně – platí na celé auto). Místní rangeři nám říkají, že kempy uvnitř yosemitského údolí jsou plné, pouze jediný Camp 4 má volné místa, protože se nedá booknout a funguje stylem „First Come First Serve“.

Bláhově vyrážíme na túru z parkoviště, bez toho abychom si zařídili ubytování – pořešíme to pak. Naše lehkomyslné počínání pozoruje místní jelen, který bez ostychu prochází mezi auty a pobaveně chroupá spadaná jablka.

Na naší první túře stoupáme z yosemitského údolí k parádním vodopádům Vernal Fall a Nevada Fall, okruh zakončujem tzv. John Muir trailem – s výhledy na obří yosemitské skály – tj. asi to nejklasičtější, co si člověk pod Yosemity vybaví.

Večer se unavení, hladoví, ale spokojení vracíme k autu a těšíme se, až si něco uvaříme. Když příjíždíme ke Camp 4 cca v 19h, cedulka na budce hlásí, že se ranger vrátí ve 20:30. A tím začíná série událostí, které nám zajistí dost vydatný, nepříjemný a drahý večer J. Abych dokreslil situaci – v yosemitech nesmí po setmění zůstat žádné jídlo, pití, kosmetika v autě a už vůbec ne ve stanu. Vše musí být uzavřeno v tzv. „food storage“ alias „bear locker“. Důvodem, jak už jsem napověděl, jsou místní medvědi, kteří jsou schopni při zavětření dobrot zapiknikovat ve vašem autě a jako dezert sníst i sedadlo J.

Jenže bear locker je součástí místa v kempu. A my místo nemáme a ranger se vrátí za hodinu a půl. Takže činíme další špatné rozhodnutí (druhé po tom, že jsme si nebookli místo už ráno) a zadáváme do GPS vyhledání nejbližšího kempu.

Bohužel místo 10 km, jak jsme původně z GPS vyčetli je kemp vzdálený asi 60km… což si uvědomujeme až dost pozdě. Potmě, hladoví, ospalí a hodně nevrlí jezdíme tam a zpět serpentinami Sierra Nevady… s vidinou, že ani nemůžem zastavit na odpočívadle a uvařit si večeři, protože bychom ji (a sebe) museli sdílet s medvědem.

Zpět ke Camp 4 přijíždíme ve 20:40… ranger už mezitím samozřejmě zase vyčichnul a kemp je plný. Zoufale obíháme další ubytování a někdy před půlnocí bydlíme v jakési jurtě za 130 USD za noc. Už ani nevaříme a jen mlčky zalézáme do spacáků J.

Druhý den ráno, aniž bychom snídali, pádíme do Camp 4 a zabíráme si místo na další noc – stojí 10 babek. Máme několik poučení – ikdyž je free cestování „kam dojedem, tam se upíchnem“ příjemný, tak přeci jen:

• ·        Budem plánovat aspoň 3 dny dopředu
• ·        Nebudem vyrážet na túru bez toho, abychom měli ubytování na noc

Jakmile jsme ubytovaní, konečně přichází na řadu jídlo – hromada čínských nudlí se snaží navrátit můj scvrklý žaludek do původního objemu.

Odpoledne se nám Yosemity odvděčí za trpělivost – projíždíme autem nejzásadnější místa a podnikáme krátké procházky – koukáme na horolezce v kolmé stěně El Capitan, z Glacier Pointu se nám otvírají monumentální výhledy na Half Dome a obrovské šedé hory (oblé jsou ty, které kdysi dávno převálcoval ledovec, jenž zaplňoval celé údolí, špičaté pouze ty, které vyčnívaly nad něj). Při výšlapu na Sentinel Dome obdivujem obří kmeny yosemitských jehličnanů.

Večer spokojeně sedíme u ohně v Camp 4. Dokončujeme druhý týden na cestě a slavnostně si konečně zapaluj doutník z newyorského Nat Shermana (který jsem samozřejmě předtím nahumidoroval kouskem vlhkého papírového kapesníku).

Jídlo je bezpečně zavřené v bear lockeru, matrace nafouknuté. Další den opustíme Yosemity… bez toho abychom, bohužel i bohudík, spatřili živého medvěda.

Z východu na západ USA

Poslední večer našeho ubytování v Inwoodu jsme vyrazili užít si atmosféru do klubu Fat Cat na živý jazz. Pohodlné sedačky, kubánské rytmy, čepované pivko za 6 babek. Nejlepší člen bandu byl sofistikovaný Japonec, který vypadal, že právě přišel z kanceláře… a hrál na rumbakoule J.

Lenča má z tohoto klubu velký zážitek, protože po chvíli se do vedlejší sedačky usadil jeden z jejích nejoblíbenější muzikantů – klavírista Shai Maestro, na jehož koncertu jsme byli v Brně na jazz festu. Cestou zpět jsme okusili i noční newyorkské metro a docela na pohodu - jako ve dne.

Další ubytování v NYC jsme sehnali opět přes airbnb.com – tentokrát u Evžena, fajn týpka pocházející z Ruska, bydlí kousek od Central Parku a nadšeně nám předváděl svůj dunící soundsystém. Přesun se zavazadly už dáváme podstatně víc v pohodě – asi už si na krosny zvykáme.

 V závěru našeho pobytu v NYC procházíme Central Park, přelidněnou 5th Avenue, nakupuji doutníky v legendárním shopu Nat Sherman’s. Výtahem vylítneme na mrakodrap Top Of The Rock (vrchol Rockefellerova centra) a kocháme se pohledem na New York z výšky – výhled je údajně obdobný jako z Empire State Building... tam jde vyjet o trošku výš ale ne o moc, velkou výhodou Rocku ale je, že se nestojí žádné fronty – lístek je přímo na čas. 

Neopomíjíme ani umění – procházíme MoMA – Museum of Modern Art s obrazy od Van Gogha (mají klasickou Hvězdnou oblohu), Picassa, Moneta, Pollocka, Warhola (sada Campbellových polévek).

V pátek vzlétáme z JFK a zhruba 6ti hodinovým letem přelétáme na západ USA – do slunné Kalifornie! Pod mraky vidíme červené hory – příslib krajiny, do které se brzy vydáme autem… ale až poté co prozkoumáme San Francisco.

Zjistili jsme, že v USA příliš nefachá couchsurfing – z mnoha requestů na ubytování v SF nám na většinu neodpověděli a zbytek zamítli. Na první noc v SF si bookujem hezký hotel Best Western Grosvenor kousek od letiště, kam nás zadarmo přiváží jejich shuttle bus… Po zkušenosti z New Yorku víme, že po večerním příletu je dobrý mít ubytování a cestu k němu na jistotu – a vyplácí se – pokoj a hlavně veliká postel jsou naprosto luxusní.

Horší je to s ubytováním na další dny v SF – marně zkoušíme shánět přes airbnb, většina hotelů za slušnou cenu je již plná nebo na špatném místě (daleko od centra)… jako jediná možnost zbývá „Europa hostel“ – za slušnou cenu (3 noci pro 2 za méně jak 400 USD – samostatný pokoj), výborná poloha (cípek sanfranciského chinatown, blízko všeho důležitého).

… a velká spousta špatných hodnocení – špína, hluk z ulice, rozpadající se. Ale my jsme otužilí z Brooklynu, takže jdem do něj – bookujem poslední volný pokoj! J). Autobusem se přibližujem do centra, jeden z prvních dojmů – každý druhý obyvatel okraje SF je špinavý vágus.

Jinak je ale SF malebný – free atmosféra, obtížení jako soumaři putujem po pobřeží a zjevuje se nám Bay Bridge (méně slavný brácha Golden Gate Bridge) vedoucí přes zátoku a Treasure Island do Oaklandu. 

Hledáme kavárnu s wifi, abychom si upřesnili, jak do Europy… a tak sedáme do restaurace na pobřeží a já dávám první pořádný americký burger. Odfajfkováno.

Další důležité dojmy ze SF – Slunce, překvapivě chladný vítr a pořádné krpály – některé ulice stoupají v nekompromisním sklonu. Jednou takovou se vypotácíme do čtvrti plné strip klubů a jsme u našeho líbezného hotýlku.

Vede ho partička Indů, reference nelhaly J. Na druhou stranu – není to nic, co by se nedalo přežít, důležité je, že máme vlastní pokoj, kde si můžem složit krosny a vyspat se… a co si budem povídat, kde jinde by se dalo v hotelu vařit na camping vařiči přímo v pokoji? (přiložená fotka  ilustruje jednak náš vařič a jednak moje ultimátně namakaný lýtka).

Jakmile se ubytujem, vyrážíme na nákupy do Walmartu – nejbližší je v Oaklandu, městu ležícím přes zátoku. Jedeme tzv. BARTem (vlak/metro spojící města v tzv. Bay Area) – chlapík v tabáku nás upozorňuje, že si máme v Oaklandu dávat pozor, schovat foťák atd. – že je to tam černý a divoký. Nejhorší je asi nakonec vstup do BARTu – krom toho, že je řádně zechcaný se kolem automatů s jízdankama potulují dost eklhaftózní boveři.

Ve Walmartu nakupujeme GPS, kotlík a vařič (ano přesně na tom si vaříme v hotelovém pokoji J). Walmart volíme cíleně – nebudu zapírat, máme nekalé socka-style úmysly věci před odjezdem z USA zase vrátit. Walmart by měl umožnit vrácení zboží a peněz do 90ti dnů bez udání důvodu. A to se při cestě kolem světa sakra hodí.

Další den vyrážíme konečně na pořádný průzkum SF – a je nádherný. Nakukujeme do katolického kostela, kde se vede mše čínsky (1/3 obyvatel SF jsou asiati – na rozdíl od New Yorku zde černochů moc není). Příjemný vítr nás chladí při výstupu na kopec s Coit Tower – věž s 360 výhledem na SF a zátoku – zde poprvé spatřujem slavný červený most Golden Gate.

Procházíme Lombard street, kde si to mezi zástupy turistů šněrují auta z kopce klikatými serpentýnami. Na pobřeží ve Fishermans Wharf se touláme mezi loděma a pozorujem v moři lachtana a spousty racků, sledujeme pouliční umělce a svačíme s výhledem na ostrov Alcatraz, vedle čínského staříka vrzajícího na podivný nástroj.

V podvečer přijíždíme konečně i ke slavnému Golden Gate Bridge… přes obří most proudí nejen auta, ale i chodci a cyklisti. Od oceánu fouká studený vítr, je krásně slunečno, kocháme se a užíváme pocit, že jsme skutečně tady.

Dnes jsme měli nejdůležitější cíle jasné – vyzvednout auto z půjčovny, zaparkovat ho někde blízko u Europy… a vyprat si. Je večer a máme splněno. U auta se nám podařila hezká věc – měli jsme objednanou třídu Economy (malé levné auto)… při půjčení se nám snažili nabídnout „upgrade“ na větší a lepší auto. To jsme odmítli. A nakonec jsme dostali lepší větší auto stejně… a bez placení, protože malé neměli aktuálně žádné k dispozici J. Takže máme luxusní rudé fáro Chevrolet Sonic. Podařilo se mi ho centrem SF dopravit k našemu hotelu – z řízení ve velkém městě v USA, navíc poprvé s automatickou převodovkou jsem měl docela obavy… ale nějak to šlo.

Vypráno máme taky – první zkušenost s místní prací samoobsluhou – tzv. laundromatem.

Teď už se já i Lenča hodně těšíme až zítra opustíme město, dokoupíme stan a další věci ve Walmartu… a vyrazíme na několik týdnů do přírody.

Dnes večer jsme ještě šli kouknout na večerní výhled na San Francisco z dvou kopců uprostřed města. Kopců, které se jmenují Twin Peaks B-).

Začátek cesty a New York

Jsme na Cestě! Na úvod - kdo chce vědět o příspěvcích a má fejsbuk, můžete se zalajkovat zde: https://www.facebook.com/MitchovaCesta
Další informace na úvod - ve fázi příprav se tu objevovaly často vypůjčené obrázky z Google. Od teď již tady i na FB stránce jsou jen naše fotky z míst kde aktuálně jsme. A teď už k samotnému začátku Cesty....
Na Ruzyni jsme se rozloučili s rodinou, nechali si udělat z krosen obří kokony, prošli branou a vznesli se. Ve Stockholmu jsme přesedli na Boeing 777 a opustili Evropu.
Přílet do New Yorku byl nekompromisní - poté co nám imigrační úředník oskenoval všech 10 prstů a propustil nás z bezpečí letiště jsme nasedli na žlutý newyorksý taxík a nechali se plešatým přičmoudlým chlapíkem v tričku "SOMEONE LIKES IT HOT" odvézt do Brooklynu. Na ulicích bylo čímdál víc niggaz a z projíždějících aut zněl čím dál hlasitější rap. Taxikář nám na kuráži příliš nepřidal, když ukázal z okýnka a prohlásil: "Nebezpečná čtvrť se pozná podle toho, že maj v asijským bistru neprůstřelný sklo ve výloze".
Naše první ubytování byl couchsurfing v tzv. Slow House... tak se jmenoval dům, kde byly stěny polepené obrázky, výstřižky o drogách, citáty klasiků literatury, vtipnými popisky jak se v domě chovat (např. záchodě "when its yellow, let it mellow"). Ve Slow House během noci přicházeli a odcházeli lidi, ráno jsme se vzbudili a bylo nás v pokoji 8 couchsurferů. Majitel večer doma nebyl, ale ráno se zjevil vysmátý týpek s piercingem v obou bradavkách a po chvíli odfrčel na motorce - místo zavazadla s bednou plnou knih... bohém :-D.

No každopádně jsme v noci skoro nespali, což s jet lagem a tím, že jsme nespali ani moc před cestou není dobrá kombinace... takže jsme rychle hledali jiné ubytování a našli. V severním Manhattanu u parku Inwood, placené ale v soukromí - přes stránku airbnb.com.
Z toho místa píšu i tento příspěvěk - z oázy soukromí, pohodlí a útulnosti. Máme pro sebe celý byt, staráme se o želvu a kočku, vaříme si. A poznáváme odsud New York - už máme za sebou mrakodrapy ve Financial Districtu, výhled na Sochu Svobody, brooklynský most, China Town, Little Italy a SoHo.

Dnes jsme se dokonce vyrazili projet na kolech, které tu máme k dispozici - do parku Inwood, na cyklostezku podél řeky Hudson a s výhledem na most propojující severní Manhattan s Bronxem.
Ale zítra už se přesouváme dál - na další ubytování v New Yorku, kousek od Central Park. A v pátek odlétáme dál na západ... do San Francisca! :-)

Ňufal se usadil

Ano přátelé, je to tak. Věrný souputník a medvěd cestovatel si našel družku - Opici. A tak prý, že s ní počká doma. Že by ho prý mohli vykuchat, jestli neveze nějakej fet nebo ho poslat v krosně na opačnou stranu zeměkoule a na to že je už starej... nj taky mu už táhne na 24 let.

Ňufal se usadil, ale já ještě ne. A tak zítra s Lenčou odlétáme z Prahy směr New York. Poprvé opustím Evropu :-). Více než dvouletá cesta od noční myšlenky přes dokončení školy a rok práce až k finálním přípravám a sbalení je u konce. A skutečná Cesta právě začíná.

Očkování

Očkování - trochu sporné téma. Dost cestovatelů to bere tak, že očkování není nutné nebo pouze ty zcela základní. Často se taky dá narazit na názory (např. ze strany pokrokových matek), že vakcíny obsahují pořádnou kupu sraček a dají tělu hodně zabrat.
Na druhou stranu doktor zabývající se cestovní medicínou řekne, že je to hloupost a očkování je rozhodně vhodné. Nicméně ten má zase zájem očkování prodat... A co teď?
My jsme se nakonec rozhodli očkovat se spíš víc než míň. Že bude lepší dát si trochu do těla při očkování než kteroukoliv z těch nemocí dostat na cestě. A tak jsme začli s očkováním na podzim 2013... a skončili jsme s ním teď těsně před cestou (já už mám odpícháno, Lenču ještě jedno čeká). Mnoho z těchto očkování je kvůli etapě po Novém Zélandu - tedy Asii/Indonésii. A proti čemu všemu jsme se obrnili?

• Žloutenka A/B
• Meningokok
• Dětská obrna
• Břišní tyfus
• Cholera a cestovatelský průjem
• Vzteklina
• Spalničky, zarděnky, příušnice
• + samo tetanus, který jsme měli z dřívějška

Sada co? :-D. Téměř všechny očkování se dávají do ramene, mnoho z nich v několika dávkách. Výjimkou je cholera - ta je jako drink, který do sebe kopnete po ránu místo kafe. Každé očkování má jinačí dobu působnosti - např. žloutenky už platí life-long, kdežto tyfus jen do roku 2017.

Zajímavá je taky cena - celkově jsem do očkování investoval cca. 10 000 (pouze pro mne - 1 osobu).

Na druhou stranu musím říct, že jsem na očkování chodil v průběhu roku docela rád - bylo to vždycky připomenutí cesty, většinou ráno před prací. Hodně pozitivně taky působilo místo, kam jsme chodili - Oddělení očkování a cestovní medicíny v Brně, paní doktorka Anna Přívorová a sestřička byly super, už si nás pamatovaly a vždycky s nama probraly i další věci ohledně zdraví a cesty. I to, že personál působil takto profesionálně a sympaticky přispělo k tomu, že jsme se nakonec nechali očkovat "víc než míň".

Co se týče nějakých negativních účinků - já osobně jsem se občas možná cítil trochu víc unavený, ale nic kritického. Vyloženě špatně mi nebylo z očkování nikdy. Pokud máte velký záběr / oslabenou imunitu tak asi může očkování přidat "svoji trošku" a způsobit, že snadněji onemocníte. Na druhou stranu i to je myslím lepší než pak chytit některou z těch vážných nemocí v cizině.

Výsledkem je, že máme takový hezký žlutý deníček jako je na obrázku a v něm spoustu razítek... a snad taky spoustu protilátek v žilách. A na Zélandu nebo někde později si musím nechat přeočkovat vzteklinu :-).

Neznámo

Zbývá 10 dní do odletu. Práce je za mnou, aktuálně je mojí náplní dne pobíhání po městě a zařizování... nebo sezení u počítače a zařizování.
A před náma je čím dál blíž mocná hlubina neznáma (navíc se to rýmuje, takže je to ještě mocnější...). Nejistý rok přesouvání, hledání a poznávání.
Stačí nastoupit do letadla. A všechno to nejspíš začne couchsurfingem v Brooklynu, jelikož nám potvrdil request jeden spisovatel... s popiskem tajné schránky, kde si vyzvednem klíče... :-D.
Uff, prozatím popíjím Svijany, píšu blog z domácího křesla, rozmýšlím, co by mi mohla uvařit babička a zítra se vykulím z postele a navlíknu do oblečení vyžehlenýho od maminky. A dám si frappé... Dokud to jde, žejo :-).