Chytl jsem spisovatelskou slinu a rozhodl se dalším seriálem
vypořádat s nepopsanými úseky amerického roadtripu. Už to bude rok, co
jsme brázdili USA a tak nevím jak psaní půjde... možná to bude spíš o fotkách.
V posledním příspěvku o USA jsme dorazili do Arizony a
projeli divy v okolí městečka Page. Z Page naše cesta vede
k největší klasice – Grand Canyonu.
Ke Grandu se lze přiblížit ze severního a jižního okraje.
Nám byl doporučený ten jižní. Je turisticky populárnější, prý jsou z něho
hezčí výhledy.
Z hned prvního viewpointu, na který jdeme, je jasný, že
Grand Canyon je monstrózní. Do nekonečna se táhnoucí a klikatící vrstvy a
zářezy, rozlehlost a prostor, co foťák nezachytí.
První den stíháme v Grand Canyonu jen odpoledne a
večer. Turistů je tu mnoho, po okraji Grand Canyonu jezdí shuttle, co zastávka
to vyhlídka. Před západem Slunce se necháváme zavézt na jeden z view
pointů, procházkou jdeme po okraji kaňonu a pozorujeme, jak se postupně
prohlubují stíny a rýhy Grand Canyonu se zahalují do tmy. I přes hodně lidí,
které míjíme to celé působí dost hypnoticky a z obří propasti sálá ticho a
klid.
Všechny kempy přímo v národním parku jsou obsazené, tak
musíme potmě popojet kousek za hranice. Grand Canyon, alespoň jeho jižní okraj,
je obklopený lesy, což bylo pro mne docela překvapení. Podél silnice mezi
stromy se prochází obří jeleni.
Večer v kempu děláme s Lenčou táborák a dáváme pivka,
je docela dost chladno.
Druhý den se chceme seznámit s Grand Canyonem
důkladněji a plánujeme celodenní výlet „pod okraj“ – zhruba do půlky cesty ke
dnu. Když jsme probírali Ameriku se Stehlíky, říkali, že dali v jednom dni
túru až na dno k řece Colorado a zpět. Což je přesně to, před čím vás
varuje 100 cedulí, vydáte-li se směrem dolů do kaňonu.
Taková túra je totiž zrádná. Z vršku dolů je to asi
1500 metrů převýšení. Narozdíl ale od klasické horské túry kdy šplháte nahoru a
pak sestupujete... je tohle naopak. S klesající výškou taky roste teplota.
Navíc nejspíš vyrazíte ráno a tak si zpáteční stoupání užijete pěkne za poledního/odpoledního
pařáku.
Záchranáři prý každý rok křísí statečné turisty, kteří se o
takový výlet pokusí. A jelikož nejsme (alespoň já ne) natrénovaní orienťáci tak
jdeme jen „South Kaibab Trail“ k tzv. Skeleton Pointu – bodu asi 700
výškových metrů pod okrajem, ze kterého poprvé spatříme klikatící se řeku na
dně.
Celodenní túra dovnitř Grand Canyonu je úplně jiná zkušenost
než jen objíždět vyhlídky s davem turistů. Výhledy se otevírají nádherný,
v první polovině při sestupu se v podstatě člověk jen kochá a fotí.
Občas míjíme pochodující stádo mezků, kolem cesty rostou
podivné pouštní rostliny a keříky. A postupně se dělá pořádný horko.
Po siestě a obědu na Skeleton Pointu se trochu zdráhavě
otáčíme... Dolů se jde tak dobře a láká to – ještě kousek níž, blíž
k řece.
Ale ne, budem rozumní a začínáme stoupat zpět. Cesta nahoru je
konečně pořádný workout. Ždímám ze sebe kýble potu a šlapu pod neúprosným
arizonským sluncem.
Stíháme to nahoru pěkně, máme super pocit z pořádné
túry a ještě dáváme další západ Slunce. Na okraji kaňonu postávají a sedí hloučky
lidí, pozorují a čekají. Je tu i několik malířů, kteří se snaží zachytit hru
stínů a sluncem prosvícené mraky.
Grand Canyon parádní a celodenní výšlap pod okraj rozhodně
doporučuju. Kdo chce na dno, dá se udělat 2 denní pochod – na dně kaňonu má být
Bright Angel Campground, kde můžete přespat a druhý den se časně zrána vydat na
pochod nahoru.
Z Grand Canyonu směřujeme Arizonou na jih. Začíná etapa
okruhu, na kterou bych určitě sám nepřišel a byla nám doporučena zkušeným
americkým průvodcem panem Hájkem.
Projíždíme lesy kolem Flagstaffu, krajina působí horsky,
jsou tu lyžařská střediska. Po cestě se pořádně rozprší a my přijíždíme do
Sedony. Zde konečně Lenča úspěšně završuje „hon na Kindla“ – v místím
Staples pořizuje čtečku a tak je na světě slovutný „Kindle ze Sedony“ :).
V Sedoně je i hezký park Red Rocks – malebné červené
skály zasazené do zeleně. Krátkou procházkou jdeme bujným porostem a
posloucháme ohlušující cvrkot cikád.
Ten samý den pokračujeme v dlouhé jízdě. Vzhledem k tomu,
že máme napevno zabookované ubytování v San Diegu, už máme na zbytek
Arizony pevně vyměřený čas a čeká nás mnoho mil na amerických highways. Pro
dnešní den míříme k Roosevelt Lake, konkrétně na mapě nacházíme kemp přímo
u jezera s podezřelým názvem Cholla. Pomalu padá tma. V dálce se
začíná blýskat. Jak se blížíme k vodě, střídá se jeden blesk za druhým. Po
pár špatných odbočkách konečně přijíždíme ke kempu Cholla. Blesky stále křižují
oblohu ale neprší, je horko. Kemp vypadá rozlehle a naprosto opuštěně. Všude je
tma, jen prázdné umývárky svítí. Ve vzduchu lítá spousta much a z cesty na
nás zlověstně kouká ropucha.
Po chvilce váhání se rozhodujem, že se nám to tu nezdá :-D.
Obracíme se a jedem kousek zpět. V hospodě u cesty se ptáme, kde se tu dá
ubytovat a odkazují nás na kousek vzdálený motel Tonto Basin Inn.
S velkou úlevou zjišťujem, že mají volný pokoj za
slušnou cenu. Když parkujem, vedle našeho vchodu sedí na kempovacích křesílkách
párek středního věku. Popíjí a koukají na blesky. Dáváme se do řeči, zjišťujem,
že se jmenují Gilbert a Anna-Marie. Gilbert slaví narozeniny, oba už jsou
slušně v náladě, otvíráme s nima pivko a vykládáme. Gilbert, vypadá
na Mexičaňa i když se dušuje, že z Mexika není, po chvíli běží do auta a
ukazuje nám fotky, jak ulovil medvěda.
Po pár pivech a náročném dni se spokojeně ukládáme zase
jednou do normální postele. Vlastní pokojík a postel je podstatně sympatičtější
než mouchy a ropucha v Cholle.
Následujícího dne se probouzíme do slunečného ráno. Když
vyjdem před pokoj, připadáme si jako v nějakém filmu. Na vyprahlých
kopcích kolem stojí obří kaktusy. Na zemi okolo motelu jsou hromádky mrtvých
chroustů. Ťukáme na Annu Marii s Gilbertem, protože večer tvrdili, že se
prostě musíme přijít rozloučit :).
Gilbert se tváří značně seriózněji než předešlou noc, Anna Marie na nás volá
sbohem zahrabaná v peřinách. Nasedáme do auta a pokračujem dál. Obrovských kaktusů
všemožných tvarů přibývá.
Dávám koupačku v jezeře a u přehrady se stáčíme
z hlavní silnice na tzv. Apache Trail.
Prašná cesta, kterou původně
používali Apačové se klikatí asi 40 mil úchvatnou krajinou Superstition
Mountains. Hory poseté lesy obřích kaktusů Saguaro (některý dokonce s prsama!),
krásná jezera Apache Lake a Canyon Lake.
Prach z cest smýváme pivem ve stylovém salónu Tortilla
Flat. Gilbert nám ho doporučil na oběd a kdo dělá Apache Trail, neměl by
Tortilla Flat vynechat.
Je to stylová arizonská knajpa uprostřed divočiny, zdi
polepený dolarovkama, sedla místo barových stoliček, mexický jídlo, burgery.
Vaří moc dobře :)
Vynořujeme se z divočiny u městečka Apache Junction a
se západem slunce míjíme mrakodrapy metropole Phoenix. Najíždíme na „jako
pravítko“ rovnou silnici č. 10, ladíme elektronické rádio Utopia, nastavujem
tempomat na 65 mph a frčíme nehostinnou vyprahlou krajinou dál do noci. Cílem
je dojet k řece Colorado, na hranice Arizony a Kalifornie.
Žádné komentáře:
Okomentovat