Rozloučení s Jižním Ostrovem

A tak se konečně dostávám k dlouho odpočívajícímu restu – popsání našeho rozloučení s Jižním ostrovem, závěru naší „před-aucklandské“ etapy, první poloviny dubna 2015...

Po dokončení Routeburn Tracku a atmosférickém Milford Sound kotvíme na den naposledy v TOP 10 Holiday Parku v Te Anau. Perem a sušíme, sepisuju blog o zážitcích s rodiči, vychutnáváme zázemí, kuchyň a internet. Vzhledem k úspěšnému zvládnutí 2 great walků jsme docela nabuzení zkusit ještě do třetice a zdolat i nejslavnější fiordlandský Milford Track. Milford Track je bohužel v sezóně mezi říjnem a dubnem beznadějně zarezervovaný. Důvodem je i to, že na túru vpouští každý den pouze 50 trekařů – tolik kolik pojmou jednotlivé chaty. Rezervace je většinou potřeba dělat mnoho měsíců až rok předem.

Naším plánem je zkusit náhodu – když jsme se v Te Anau potulovali kolem DOC centra, často jsme viděli ceduli hlásající „Milford Track dnes – 2 místa volná“. Díky stornům na poslední chvíli je tak šance se „vetřít“ na Milford Track i v sezóně bez rezervace.

A tak jsme se s Lenčou nabalili jako bychom šli 4 denní túru a vyrazili do DOC centra. Tentokrát nám ale nebylo přáno, zrovna ten den žádná storna a tak se musíme smířit s tím, že Milford Track uděláme až v rámci nějakého dalšího dobrodružství.

Naskakujem do dodávky, opouštíme bujný a deštivý Fiordland a vyrážíme vstříc hlavnímu městu adrenalinových sportů Queenstownu.

Queenstown je krásně položený u jezera Wakatipu, obklopený horami. Hodně to tu žije, zásadní je vyzkoušet „Fergburger“ – pravděpodobně nejslavnější burger na NZ, na který je nepřetržitě dlouhá fronta. Z vlastní zkušenosti – Fergburger supr, ale nejvíc si stejně asi pochutnám na novozélandským BurgerFuelu.

Queenstown je mimojiné taky kolébkou bunjee, takže kdo si chce skočit, zde je to nejlepší místo. Já zas tak na adrenalinový sporty nejsem, takže jen vyjíždíme klasickou „gondolou“ na vyhlídku nad město a pozorujem paragladisty vznášející se nad jezerem.  Aby se neřeklo, sfičím svah na vozítku zvaném „luge“ J. Byť se zdá hláška „jedna jízda nestačí“ jen jako marketingový trik, doporučuju si koupit opravdu aspoň 2 jízdy, protože během první vás nepustí na prudkou dráhu.

Kempujem v útulném queenstownském Top 10 Holiday Parku a na čtečce rozečítám Stařec a moře.

Následující den stavíme nejprve dopoledne v příjemném zlatokopeckém městečku Arrowtown. Je známé hlavně z podzimních fotek se zlatým listím. My sem přijíždíme začátkem dubna a listí se už pomalu začíná zbarvovat. Dávám kávu, procházíme starou čínskou osadu z dob zlaté horečky a pak už pokračujeme klikatou úzkou silnicí přes horskou oblast Cardrona. Má tu být v zimě dobrý lyžování.

Po překonání hor vjíždíme do naší staré známé Wanaky a tak se po toulkách na jihu konečně napojujeme na cestu, kterou jsme již několikrát projeli, s rodiči i sami. Wanaka nás vítá krásným počasím, pohodovou atmosférou a průzračným jezerem a v našem žebříčku stojí nad hlučnějším a známějším Queenstownem.

Dokončujem den lehkým výšlapem na Mt. Iron s výhledy na krajinu, jezero a protější vyšší horu Roy’s Peak, na kterou jsme zhruba před měsícem lezli s rodiči. Spíme i ve stejném kempu.

Naším dalším cílem je ledovec Rob Roy v národním parku Mt. Aspiring. Slyšeli jsme, že túra k němu má být krásná. Jedeme za Wanaku směrem do hor a po chvíli se napojujeme na nezpevněnou cestu. Statečně překonáváme asi 20 kilometrů hlemýždím tempem, dodávka se otřásá, postel rumpluje, v údolí kolem nás se pasou stáda ovcí a krav.

Ve chvíli kdy ale přichází brody a cedule s varováním, že 10 dalších kilometrů bude hůř, to vzdáváme a otáčíme... Škoda, nedá se nic dělat. Náš Potápěč je sice nekompromisní, ale přeci jen už má svoje léta a nechcem ho odrovnat. Pro příště a pro další dobrodruhy – z Wanaky se dá dojet pod Rob Roy terénním shuttle busem – rozhodně lepší volba pokud nemáte čtyřkolku.

A tak se loučíme s Wanakou a po velmi dobře známé cestě míříme na západ do Haastu! Kolem jezera Hawea, přes průsmyk a sesuv u Diana Falls příjíždíme do osamělé výspy na west coast, vesničky kde Lenča tři měsíce připravovala flat whites a já smažil fish and chips. J

Ubytováváme se v oblíbeném hostelu Haast Lodge, večer vyrážíme na pivo do knajpy Hard Antler a potkáváme se zde s klasiky z Fantail Cafe – Sue a Doc, Val a děcka, co zrovna v kavárně dělají – irové, které jsme zaučovali před odjezdem a nové holky z Holandska a Francie. 

Slušná rozlučková kalba jak má být... tentokrát se loučíme s Haastem definitivně. Alespoň do budoucího návrat na Jižní Ostrov J.

Druhého dne s občerstvujem ve Fantail Cafe, spokojeně se nacpávám cheese rolkou a sconem. Konečně se taky potkáváme s Alym a Janene našimi skvělými zaměstnavateli a domácími. Nesmí chybět ani návštěva jejich psa Jocka, který už zas pořádně vyrostl. 

Před finálním opuštěním Haastu ještě jedem na místní pláž a Lenča s těžkým srdcem dává sbohem vlasatému minikoňovi.

Pak se již stáčíme na sever. Mezi bujnou zelení se otvírají výhledy na třpytivé Tasmanovo Moře a cesta pokračuje dál k ledovci Fox. 

Začíná pršet, jak už to na West Coast bývá. Po krátké procházce k ustupujícímu ledovce kupujem tentokrát noc pod střechou. Začíná se střádat únava z delšího cestování v těsné dodávce, nejistota dalšího pokračování a hledání práce v Aucklandu, stesk po rodině a kamarádech, to vše zkombinované s vrcholícím podzimem a deštivým počasím.

V holiday parku přečkáváme i následující den. Čekáme až přejde déšť, odpočíváme a ve společenské místnosti sepisuju na blog zážitky z našeho letního putování s rodiči. Na večer se jdu proběhnout k blízkému Lake Matheson, které má za hezkého počasí zrcadlit Mt. Cook and Mt. Tasman tyčící se za hradbou deštného lesa West Coast. Bohužel hory tentokrát halí bílá oblaka.

Příští ráno déšť ustává a Jižní Alpy odhalují své štíty. 

Pomalejší ranní start nám překazí náš záměr vyšplhat na Mt. Fox. Na túru sice vyrážíme ale je to drsnější než čekáme – příkrý krpál pralesem nahoru po kluzských kořenech. Vzhledem k pozdějšímu času a terénu raději otáčíme. Bujný porost alespoň využívám k tomu, že si řežu liány na mrskačku – zítra je Velikonoční pondělí! J

S ledovcovou oblastí West Coast se loučíme posledním krátkou vycházkou na vyhlídkový Challet Point, kde naposledy potkáváme vlasaté a ušaté Izraelce, se kterýma očividně sdílíme trasu již od Lake Matapouri ve Fiordlandu.

Pak už náš Performance Diver krájí další kilometry a stavíme až v Hokitice, opět vzpomínkově v kempu, kde jsme s našima grilovali steaky J. Místní dlouhá pláž láká i přes studený vítr a tak naposled na Jižním Ostrově dávám osvěžující večerní koupel ve vodách Tasmanova moře.

Na Velikonoční pondělí úspěšně ověřuju funkčnost liánové mrskačky a odměnou je mi spokojená Lenča a čokoládový zajíc.

V Hokitice se nejprve schováváme do tepla místního Kiwi Centra. Poprvé vidíme legendárního ptáka kiwiho – bohužel jen v přítmí v zajetí. Srandovně pobíhá a trochu smutně tluče dlouhým zobákem do skla. Krom kiwiho jsou tu taky k vidění Tuatary, o kterých cedule hlásá, že jsou „žijící dinosaurové“, kteří Nový Zéland obývají víc jak 220 miliónů let. 

Když navíc vychytáte správnou dobu, můžete se zúčastnit krmení masivních úhořů, kteří jsou staří 85 až 100 let!

V Hokitice se taky chvíli potulujeme po místní pláži. Podzimní ocelové moře má melancholickou atmosféru, ve vzduchu je kouř a na pláži jsou rozeseté výtvory z naplaveného dřeva. 

Déšť nás zahání zpět do auta a tak se zavíráme do našeho lehce zaneseného pojízdného domova a přejíždíme do dalšího městečka na západním pobřeží – Greymouth.

V kempu přímo na břehu moře si vařím instantní kafe, zabořuju skládací židli do písku, pozoruju šedé vlny a dělám si zápisky, ze kterých později vzniká tento blog. Se setměním vyrážíme z kempu do místního pivovaru. Greymouth je domovem novozélandského piva Monteiths. Prohlídka pivovaru nám byla doporučená Rowanem a Clarou – Iry z Fantail Cafe. Coby milovníci piva ocenili, že v ceně prohlídky jsou 4 drinky na osobu J. Navíc přes internet se dá najít dobrá cena.

Prohlídka pivovaru dobrá, byť inženýr Čejka by jistě zvládnul poutavější. Bohužel, jak se ukazuje, slevněná cena na poslední večerní prohlídku má svoje odůvodnění, neboť hospoda i pivovar zavírají nekřesťansky brzo a tak vám zbývá na vykalení 4 piv pramálo času.

Možná jste si všimli, že Lenča není na moc fotkách u tohoto příspěvku. Ne, že by nebyla přítomna, ale po několika měsících cestování se začínala zatvrzele odmítat fotit... až pivo konečně zaúčinkovalo J.

V noci s naší dodávkou cloumá vítr a bičuje masivní slejvák. Rozbouřené moře hučí. Velkou výhodou dodávky oproti stanu je, že vevnitř zůstává (po zatěsnění) suchá a když se vám chce v noci na záchod prostě nastartujete a na posteli se dovezete, kam potřebujete :-D.

Ráno naše cesta vede podél rozvodněné Grey River.

Pak zabočujem na vedlejší silnici vedoucí přes mokřady s dlouhonohými ptáky pukeko a míříme do horského průsmyku Arthur’s Pass. Stoupáme, déšť nepřestává. Kolem silnici padají vodopády. Jen co zastavíme, slétávají se nebojácní a nenasytní horští papoušci kea.

Počasí je nehostinné a v průsmyku není žádný holiday park. Možností je pouze nevybavený DOC kemp nebo poměrně drahý hostel. Nerozhodní vyrážíme na odpolední výšlap k vodopádu Devil’s Punchbowl. Jak se ukáže, tahle procházka je prozatím naše poslední na Jižním Ostrově. 

Během cesty zpět Lenča špatně došlápne a zvrtává si kotník. Se supěním si nakládám zranění uzlík na záda a s několika přestávkama sestupujem dolů.

Dilema kemp či hostel je tímpádem vyřešeno a společně s ním i rozhodnotí jak dlouho se ještě potulovat po Jižním Ostrově J.

Další den opouštíme Arthur’s Pass a překonáváme víc jak 400 kilometrů do přístavu Picton. Kormidluju nákupní košík s Lenčou na přídi po místním supermarketu a před sedmou večerní vyplouváme na trajektu Interislander do vod Cook’s Straight. Za zádí se vzdalují světla Pictonu a tak završujem naše zhruba 5ti měsíční dobrodružství na nádherném Jižním Ostrově.

Po noci ve Wellingtonu pokračujem přímo na sever. Starý dobrý Lyall potvrzuje, že máme u něj nocleh v Aucklandu (netušíc, na jak dlouho tam nakonec zakotvíme) a taky se ozývají naši přátelé Tim a Dani, které se nám díky dřívějšímu návratu podaří potkat ještě předtím než vyrazí na svou ultimátní cestu kolem světa.

Když stavíme po cestě na sever u New Worldu v malém městečku Levin, spatříme známou tvář – jakkoliv je to nepravděpodobné, směje se na nás farmář Ron, který nám postavil postel v dodávce. J

Zdá se, že uzavření etapy je tím pádem kompletní a tak s přespáním u jezera Taupo konečně dorážíme do Aucklandu. Vlastní pokojík, koupelna a velká postel jsou pro nás úžasný luxus, Lyall vesele krákorá, otvírá svoje domácí pivo a zasedáme u pečínky s Harrisonem a Jonem...

Rok v Aucklandu

Ano, už je to víc než rok, co jsme přijeli do Grey Lynn k Lyallovi a rozložili naše kempovací židle v malém přízemním pokojíku. 

Před rokem touhle dobou jsem každý den štrádoval pěšky do jazykovky LSI a pozoroval ranní město a neuvěřitelný mix národností proudících přes kultovní aucklandskou K-road. 

Během roku se toho poměrně dost odehrálo. Díky práci pro SAP, kde jsem začal v květnu 2015 makat, jsme po všemožných útrapách vybojovali pracovní víza pro mě i Lenču a tak jsme mohli prodloužit novozélandskou etapu do konce dubna 2016.

Konec dubna se blíží a zdá se, že na NZ ještě chvíli setrváme. Lenča po vytrvalém hledání a předvánočním intermezzu v greylynnském knihkupectví našla práci v oboru ve farmaceutické firmě a mně SAP prodloužil do listopadu 2016. Máme zažádáno o nová víza, zatím nejsou schválená, ale doufáme, že to vyjde.

Krom pracovních víz jsme taky požádali o NZ rezidenci v kategorii „Skilled Migrant“. Rezidence je podstatně těžší a dražší kalibr než obyčejná pracovní víza. Museli jsme shromáždit masivní štos podkladů o vzdělání, pracovních zkušenostech, úrovni angličtiny, partnerství a další. Pokud to vyjde, nejspíš o tom sepíšu zvláštní příspěvek. Schvalování rezidence ale může trvat několik měsíců, takže je to běh na dlouhou trať. Velkou výhodou rezidence je, že není vázaná na konkrétní práci a člověk může 2 roky kdekoliv na NZ pracovat nebo nepracovat, opouštět NZ a vracet se zpátky. A pokud tu v průběhu 2 let stráví v každém roku aspoň 6 měsíců, dostane rezidenci celoživotní.

Zatím není vůbec jisté co a jak vyjde, ale protože už nám bylo smutno, rozhodli jsme se jednu věc naplánovat na jisto – na červen jsme pořídili letenky a uděláme si cca 2,5 týdenní dovolenou v Brně J. Musím říct, že už se hodně těším – na rodinu, kamoše, pivo, pečenou kachnu se zelím a knedlíkem, frappe, Žebětín, kolo, klavír... J

Co se práce na NZ týče tak si hodně užívám pestrý mix národností a náboženství. Indové jsou dost pohodáři, se kterýma chodím na oběd i na pivo a většinou mi dávají ochutnávat nějaké jejich domácí speciality. Další super kolegové jsou z Číny, Německa, Holandska, Filipín, Indonesie, Jižní Ameriky, Jižní Afriky a dokonce i pár z Nového Zélandu. Každý je jiný, mezi sebou brebentní svýma jazykama, na obědy ohřívají v mikrovlnce svoje typická jídla. Společným prvkem je že všichni neúnavně společně SAPí a většinou klopí hodně kafe J. 

Pro seznamování a navazování vztahů využívám tzv. buchtového networkingu. Lenča vyrábí vychytané dezerty, já je nosím na plechu do práce a zvu ně lidi kolem.

Dalšího Čecha jsem v práci zatím neobjevil nicméně kousek od Foodstuffs na Mt. Albert je bazén a sauna, kam chodím zaplavat a jednou jsme ve vířivce natrefili na dva fajn týpky Toma a Radima, kteří nás později pozvali na kalbu a grilovačku. Sešla se slušná skupinka Čechů žijících v Aucklandu a zjistili jsme, že jde vcelku snadno v Aucklandu sehnat lahvová Plzeň J.

Krom plavání chodím semtam zaběhnout naši oblíbenou trasu přes park Western Springs s jezírky a spoustou kachen, hus, černých labutí, srandovních ptáků pukeko a racků. 

V místním potoku se vlní dlouzí úhoři. Proběhnu kolem Aucklandské zoo, přes pár dalších parků a cílem je malý parčík Westmere s výhledem na záliv. Pozorování přílivu a odlivu, plachetnic v zátoce a klasického Harbour Bridge se jen tak neomrzí. Lenča si pochvaluje místní jógu a občas mě protáhne nějakou tou asánou.

Počasí se v Aucklandu s vrcholícím podzimem střídá rychle, během hodiny svítí Slunce, kropí brutální chcanec, fouká silný vítr a září ukázková duha. 

Týdny utíkají, střídám svých pár pracovních košil, Potápěč stále jezdí – teď vozí do práce Lenču a já přesedlal na autobus + procházku. Když přicházím k Foodstuffs, křik racků dodává správnou ostrovní atmosféru. Každé ráno zahajuju výbornou kávou od maorské coffee lady Ange (která má mimochodem úžasnou paměť na jména + co si kdo dává, takže mě často čeká s připraveným velkým cappucinem s napsaným „Evo“ na kelímku).

V domě jsme začínali žít s Lyallem a jeho synovcem Jonem, který maká na jeřábu. Společně jsme hrávali mariáš, dopíjeli zásoby calvadosu a koukali na filmy. Lyall nám proboural do pokojíku světlík, pořídil barbeque na terasu, postavil stříšku nad vchodem a přestěhoval se na svoji plachetnici. V mezičase si taky narazil žebra na motorce v písečných dunách v Angole, obeplul na lodi Cape Reinga a oslavil pětašedesátiny opět na motorce v Barmě a Thajsku.

Jono už taky bydlí jinde, chvíli tu s nama pobyla novozélandská veslařka Lucy s monstrózním buldokem Ziggym a teď je tu s námi echt kiwi Luke a Katie z USA. Luke staví tunely a coby správný novozélanďan loví jeleny, potápí se a střílí kachny. Takže máme slušné zásobování srnčím, mušlema paua a taky ovocem z jeho zahrady zvaným „feijoa“. Fíčouz jsme si hodně oblíbili - chuť něco mezi kiwi a banánem, zvláštně voní. Poprvé jsme na ně narazili u farmáře Rona, který z nich připravoval výborný smoothie. Když už jsem u jídla, naší srdcovkou v Grey Lynn je vietnamská restaurce Cafe Viet, kde slavíme všechny výročí, narozeniny i úspěchy. Obzvlášť luxusní je jejich vepřový pupek.

S postupujícím časem jsme si museli chtě nechtě udělat novozélandské řidičáky, což pro Čechy bohužel znamená teoretický test i praktickou zkoušku – jízdu. Co se zdraví týče, své zuby jsme svěřili do péče high-tech indické zubařky Ushy, která má ordinaci kousek od nás. Musím říct, že při zákroku jsem se cítil díky počtu udělátek v puse a totálnímu otupění jako kyborg s ocelovou čelistí. Necítil jsem vůbec nic a to dokonce i několik hodin po dokončení.

Aby byla skica našeho Aucklandského života kompletní, nemohu nezmínit seriály a couchsurfing. Brácha s taťkou poskytli skvělé mediální zásobování a tak jsme v průběhu večerů s Lenčou zkoukli 5 sérií Breaking Bad, 2 série Fargo, 2 série Bron/Broen, 2 série True Detective a Better Call Saul jako bonus J. Nutně říct, že všechny zmíněné jsou super. S napětím očekávám 2017 a s ním nové Twin Peaks po 25ti letech (...jak prorokovala Laura Palmerová agentu Cooperovi v černém vigvamu).

Co se týče Couchsurfingu – ten protkává celé naše novozélandské působení. Jako couchsurfeři jsme začali u Lyalla. Hned po příjezdu v říjnu 2014 jsme se taky takhle seznámili s Timem a Dani, párem který zhruba před rokem vyrazil cestovat po Asii a už za sebou mají Indonesii, Vietnam, Barmu, Laos a další, aktuálně projíždí na kolech Japonsko.

Z pohledu hostitelství jsme si už také slušně couchsurfing vyzkoušeli a poskytli přístřešek např. super cestovatelům Nirvanovi a Delphine, kanadskému volnomyšlenkáři Brianovi, outdoorové nadšenkyni Jenn z Taiwanu a naposled i českým horolezcům a surfařům Martině a Jirkovi. 

Byť je někdy soužití (zvlášť při pracovním týdnu a bez zvláštního volného pokoje + koupelny) trochu náročný, vždycky je setkání s cestovateli dost inspirativní a rozcházíme se obohacení o kontakty a tipy na výlety po celém světě.

High level bych shrnul naše aktuální plány – podívat se domů, nasbírat ještě trochu pracovních zkušeností na NZ a pak pocestovat v Asii atd. Uvidíme jak se to vše vyvine, Cesta je dynamická a ikdyž se snažíme kormidlovat určitým směrem, těžko říct, kam duplujem J.

V dalšímí příspěvku se chci konečně vypořádat s „před Aucklandskou“ érou a pak popsat detailněji náš poslední rok zde. Ikdyž se může zdát, že byl hlavně o práci, není to tak úplně pravda – podnikli jsme spoustu výletů po okolí, v krásných Waitakere Ranges nebo na poloostrově Coromandel, zůčastnili se výjimečných akcí jako např. indické oslavy narozenin nebo svátku barev Holi.

Tak zatím a v červnu v ČR ;-).

Letní Northland 3/3: Les kauri a plzeňské pivo

Poslední část našeho putování po Northlandu vede po západním pobřeží. Ráno projíždíme městečkem Opononi, které proslavil společenský delfín Opo, který sem pravidelně připlouval v letech 1955/1956 a hrál si s místníma.

Bohužel delfíny tu nepotkáme, ale aspoň na chodníku před sámoškou poprvé naživo vidíme mrtvou wetu – masivního prastarého hmyzáka made in New Zealand.

Opononi leží v ústí přístavu/zátoky Hokianga, který je významný z pohledu maorského historie. Dle legendy sem připlul kolem roku 925 na kanoi z bájné země Hawaiki polynézský mořeplavec Kupe, první objevitel Nového Zélandu.

My s Lenčou jdeme před obědem na krátkou procházku s výhledu na zátoku, písečné duny na protějším břehu a průzračné vody Tasmanova moře.

Pokračujeme do stínu parku Waiotemarama, kde neodolám a dávám osvěžení v tůni pod vodopádem.

Největším lákadlem západního pobřeží Northlandu je nicméně rozlehlý a starý les Waipoua s obřími stromy kauri – pozůstatek lesů, které dřív pokrývaly velkou část Northlandu a z neznámého důvodu zmizely. Zůstaly pouze obří kmeny pohřbené v bažinách.

Waipoua Forest nicméně stále žije a ukrývá mnoho velikánů kauri. Největší z nich Tane-Mahuta (Pán Lesa) je součástí maorského mýtu o stvoření světa. Z nicoty se narodily Papataunuku – matka Země a Ranginui – otec Nebe. V pevném objetí zplodily několik dětí. Děti žily ve tmě a rozhodly se, že by chtěly světlo. Jediné možnosti byly buď rodiče zabít nebo oddělit. Tane-Mahuta, jejich syn, tedy masivně zatlačil, kořeny do matky Země Papataunuku a větvemi do otce nebes Ranginui... a hle, bylo světlo. J

Krátkou pěšinou přicházíme k Tane Mahutovi a je to krasavec. Chtě nechtě se nabízí porovnání mezi kauri a kalifornskými sekvojemi, ale těžko říct, které jsou působivější.

V lese je nutné se držet na vyznačených cestách a před vstupem si kartáčem a dezifenkcí očistit boty. Kauri totiž v minulosti často uhynuly na nemoc, která by se může přenést v případě šlápnutí na kořeny.

Kromě pána lesa pokračujem i k dalším významným kauri – Te Matua Ngahere neboli Otec Lesa je nejstarší a nejtlustší (obvod přes 16m), 4 sestry se tyčí jako pilíře katedrály (Ctíba by zaplesal) a Yakas je sice nejdál, ale zase je jediný ke kterému můžete přijít na dotek J.

Waipoua Forest je překrásný a po obřích pouštních dunách, nekonečných plážích a krápníkových jeskyních skvěle doplňuje neuvěřitelnou přírodní mozaiku Northlandu.

Náš Potápěč statečně jede další a další kilometry a trpělivě snáší rumplování postele na nezpevněných cestách. Po jedné takové se vyklepeme až na večerní vyhlídku nad lesem Waipoua a koukáme na zalesněné kopce táhnoucí se kam oko dohlédne.

Vydatný dlouhý den ještě nekončí. Hledáme místo na spaní a nakonec ho nacházíme v DOC kempu v Trounson Kauri Park. Přímo z kempu vede cesta do lesa a prý je to dobré místo na hledání ptáka kiwiho v přírodě. 

Překonáváme únavu, se příchodem noci instaluju červenou fólii na čelovku a plížíme se do lesa. Noční zvířata jako kiwi prý nevidí červené světlo a tak se nevystraší. Důkazem toho je hned u vstupu do lesa velká lasice possum, která nakračuje, jako by nás neviděla.

Na kiwiho už jsme se vypravili na cestě Northlandem jednou – v místě zvaném Aroha Island (viz Lenčin příspěvek – pasáž o „dohukané gule“ J). Tehdy jsme ale neuspěli, protože při hledání kiwiho v noci je třeba hlavně naslouchat a když fouká vítr a prší, kiwiho dupání a prodírání křovím zanikne v šumění lesa.

Tentokrát ale máme štěstí – je klid a bezvětří. V úplné tichosti procházíme lesem. Kiwiho několikrát slyšíme v hustém křoví, ale nedaří se nám ho zahlédnout. Pomalu mi začíná docházet baterka v čelovce. Po delší době v nočním lese potkáváme skupinku lidí se silnou baterkou s červenou folií. Stojí mlčky a naslouchají, přidáváme se a slyšíme nadějné šramocení. V tu chvíli prosvítí baterkou houští a asi na sekundu vidíme chlupatého kiwiho s dlouhým zobákem předtím než zmizí v porostu.

Hurá! Viděli jsme kiwiho ve volné přírodě! J Chvíli ještě bloudíme lesem se skomírající baterkou a konečně nacházíme východ a náš kemp. Spokojeně usínáme.

Následující den popojíždíme k jezerům Kai-Iwi Lakes. Vypadá to, že místo je oblíbenou prázdninovou lokalitou místních – veliký kemp přímo u krásně modrého jezera, kterou spolu s bílou pláží působí spíš jako nějaký tropický mořský ostrov. 

Zmrzlinový stánek dotváří prázdninovou atmosféru. Voda je skvělá a sladká, marně se snažím do vody vlákat Lenču, která odmítá opustit knihu a stín našeho plážového stanu J.

Odpoledne jedeme dál, přejíždíme rozvodněnou a bahnitou Wairoa River. Nedaří se nám najít vhodné místo na free kempování a tak poslední večer a noc našeho putování trávíme v Matakohe Holiday Parku. Pokračuju ve čtení indického White Tigera, pozoruju večerní slet snad tisíce ptáků v koruně místního stromu a usínám poslední noc v dodávce.

Ráno vydatně prší. Hned za kempem ale máme slavné Kauri Museum a tak první polovinu dne trávíme v suchu bloumáním po muzeu. 

Je obrovské – v jednotlivých částech najdete nábytek a výrobky ze dřeva kauri, největší sbírku „kauri gum“ – ztuhlé pryskyřice, kterou maoři používali místo žvýkačky, historické i moderní stroje a pily na zpracování a těžbu dřeva, dobové pokoje s výjevy z Nového Zélandu 19. století a mnoho dalšího. 

Oceňujem program uvnitř a završujem ho oběděm a kávičkou v přilehlé kavárně.

Pak už to fičíme deštěm směr Auckland. Vrzání našich zrezivělých stěračů pomáhá udržovat bdělost řidiče. Slunce znova vykoukne zrovna když zastavujem na posledním bodě naší novoroční cesty. Vesnice Puhoi leží asi 50km severně od Aucklandu a byla založena migranty ze Stodu u Plzně pod vedením kapitána Martina Krippnera v roce 1863.

A aby to bylo stylové, mají v Puhoi nejen kostel svatého Petra a Pavla, ale taky příjemnou knajpu s točenou Plzní J. 

S radostí se noříme do sametové pěny zlatavého moku a nekompromisně přibíjíme svoje fotky na jednu ze stěn hospody.

Byť s příjemnou českou koncovkou, výlet po Northlandu byl hlavně o poznávání Nového Zélandu – jeho přírody, historie, vztahů mezi maory a příchozími evropany.  Jsem taky rád, že se nám podařil další road trip s naším Potápěčem – tentokrát s ideálním letním počasím na kempování a sezení venku.

Příště to nejspíš bude o nejaktuálnějších událostech a plánech J.