Rozloučení s Jižním Ostrovem

A tak se konečně dostávám k dlouho odpočívajícímu restu – popsání našeho rozloučení s Jižním ostrovem, závěru naší „před-aucklandské“ etapy, první poloviny dubna 2015...

Po dokončení Routeburn Tracku a atmosférickém Milford Sound kotvíme na den naposledy v TOP 10 Holiday Parku v Te Anau. Perem a sušíme, sepisuju blog o zážitcích s rodiči, vychutnáváme zázemí, kuchyň a internet. Vzhledem k úspěšnému zvládnutí 2 great walků jsme docela nabuzení zkusit ještě do třetice a zdolat i nejslavnější fiordlandský Milford Track. Milford Track je bohužel v sezóně mezi říjnem a dubnem beznadějně zarezervovaný. Důvodem je i to, že na túru vpouští každý den pouze 50 trekařů – tolik kolik pojmou jednotlivé chaty. Rezervace je většinou potřeba dělat mnoho měsíců až rok předem.

Naším plánem je zkusit náhodu – když jsme se v Te Anau potulovali kolem DOC centra, často jsme viděli ceduli hlásající „Milford Track dnes – 2 místa volná“. Díky stornům na poslední chvíli je tak šance se „vetřít“ na Milford Track i v sezóně bez rezervace.

A tak jsme se s Lenčou nabalili jako bychom šli 4 denní túru a vyrazili do DOC centra. Tentokrát nám ale nebylo přáno, zrovna ten den žádná storna a tak se musíme smířit s tím, že Milford Track uděláme až v rámci nějakého dalšího dobrodružství.

Naskakujem do dodávky, opouštíme bujný a deštivý Fiordland a vyrážíme vstříc hlavnímu městu adrenalinových sportů Queenstownu.

Queenstown je krásně položený u jezera Wakatipu, obklopený horami. Hodně to tu žije, zásadní je vyzkoušet „Fergburger“ – pravděpodobně nejslavnější burger na NZ, na který je nepřetržitě dlouhá fronta. Z vlastní zkušenosti – Fergburger supr, ale nejvíc si stejně asi pochutnám na novozélandským BurgerFuelu.

Queenstown je mimojiné taky kolébkou bunjee, takže kdo si chce skočit, zde je to nejlepší místo. Já zas tak na adrenalinový sporty nejsem, takže jen vyjíždíme klasickou „gondolou“ na vyhlídku nad město a pozorujem paragladisty vznášející se nad jezerem.  Aby se neřeklo, sfičím svah na vozítku zvaném „luge“ J. Byť se zdá hláška „jedna jízda nestačí“ jen jako marketingový trik, doporučuju si koupit opravdu aspoň 2 jízdy, protože během první vás nepustí na prudkou dráhu.

Kempujem v útulném queenstownském Top 10 Holiday Parku a na čtečce rozečítám Stařec a moře.

Následující den stavíme nejprve dopoledne v příjemném zlatokopeckém městečku Arrowtown. Je známé hlavně z podzimních fotek se zlatým listím. My sem přijíždíme začátkem dubna a listí se už pomalu začíná zbarvovat. Dávám kávu, procházíme starou čínskou osadu z dob zlaté horečky a pak už pokračujeme klikatou úzkou silnicí přes horskou oblast Cardrona. Má tu být v zimě dobrý lyžování.

Po překonání hor vjíždíme do naší staré známé Wanaky a tak se po toulkách na jihu konečně napojujeme na cestu, kterou jsme již několikrát projeli, s rodiči i sami. Wanaka nás vítá krásným počasím, pohodovou atmosférou a průzračným jezerem a v našem žebříčku stojí nad hlučnějším a známějším Queenstownem.

Dokončujem den lehkým výšlapem na Mt. Iron s výhledy na krajinu, jezero a protější vyšší horu Roy’s Peak, na kterou jsme zhruba před měsícem lezli s rodiči. Spíme i ve stejném kempu.

Naším dalším cílem je ledovec Rob Roy v národním parku Mt. Aspiring. Slyšeli jsme, že túra k němu má být krásná. Jedeme za Wanaku směrem do hor a po chvíli se napojujeme na nezpevněnou cestu. Statečně překonáváme asi 20 kilometrů hlemýždím tempem, dodávka se otřásá, postel rumpluje, v údolí kolem nás se pasou stáda ovcí a krav.

Ve chvíli kdy ale přichází brody a cedule s varováním, že 10 dalších kilometrů bude hůř, to vzdáváme a otáčíme... Škoda, nedá se nic dělat. Náš Potápěč je sice nekompromisní, ale přeci jen už má svoje léta a nechcem ho odrovnat. Pro příště a pro další dobrodruhy – z Wanaky se dá dojet pod Rob Roy terénním shuttle busem – rozhodně lepší volba pokud nemáte čtyřkolku.

A tak se loučíme s Wanakou a po velmi dobře známé cestě míříme na západ do Haastu! Kolem jezera Hawea, přes průsmyk a sesuv u Diana Falls příjíždíme do osamělé výspy na west coast, vesničky kde Lenča tři měsíce připravovala flat whites a já smažil fish and chips. J

Ubytováváme se v oblíbeném hostelu Haast Lodge, večer vyrážíme na pivo do knajpy Hard Antler a potkáváme se zde s klasiky z Fantail Cafe – Sue a Doc, Val a děcka, co zrovna v kavárně dělají – irové, které jsme zaučovali před odjezdem a nové holky z Holandska a Francie. 

Slušná rozlučková kalba jak má být... tentokrát se loučíme s Haastem definitivně. Alespoň do budoucího návrat na Jižní Ostrov J.

Druhého dne s občerstvujem ve Fantail Cafe, spokojeně se nacpávám cheese rolkou a sconem. Konečně se taky potkáváme s Alym a Janene našimi skvělými zaměstnavateli a domácími. Nesmí chybět ani návštěva jejich psa Jocka, který už zas pořádně vyrostl. 

Před finálním opuštěním Haastu ještě jedem na místní pláž a Lenča s těžkým srdcem dává sbohem vlasatému minikoňovi.

Pak se již stáčíme na sever. Mezi bujnou zelení se otvírají výhledy na třpytivé Tasmanovo Moře a cesta pokračuje dál k ledovci Fox. 

Začíná pršet, jak už to na West Coast bývá. Po krátké procházce k ustupujícímu ledovce kupujem tentokrát noc pod střechou. Začíná se střádat únava z delšího cestování v těsné dodávce, nejistota dalšího pokračování a hledání práce v Aucklandu, stesk po rodině a kamarádech, to vše zkombinované s vrcholícím podzimem a deštivým počasím.

V holiday parku přečkáváme i následující den. Čekáme až přejde déšť, odpočíváme a ve společenské místnosti sepisuju na blog zážitky z našeho letního putování s rodiči. Na večer se jdu proběhnout k blízkému Lake Matheson, které má za hezkého počasí zrcadlit Mt. Cook and Mt. Tasman tyčící se za hradbou deštného lesa West Coast. Bohužel hory tentokrát halí bílá oblaka.

Příští ráno déšť ustává a Jižní Alpy odhalují své štíty. 

Pomalejší ranní start nám překazí náš záměr vyšplhat na Mt. Fox. Na túru sice vyrážíme ale je to drsnější než čekáme – příkrý krpál pralesem nahoru po kluzských kořenech. Vzhledem k pozdějšímu času a terénu raději otáčíme. Bujný porost alespoň využívám k tomu, že si řežu liány na mrskačku – zítra je Velikonoční pondělí! J

S ledovcovou oblastí West Coast se loučíme posledním krátkou vycházkou na vyhlídkový Challet Point, kde naposledy potkáváme vlasaté a ušaté Izraelce, se kterýma očividně sdílíme trasu již od Lake Matapouri ve Fiordlandu.

Pak už náš Performance Diver krájí další kilometry a stavíme až v Hokitice, opět vzpomínkově v kempu, kde jsme s našima grilovali steaky J. Místní dlouhá pláž láká i přes studený vítr a tak naposled na Jižním Ostrově dávám osvěžující večerní koupel ve vodách Tasmanova moře.

Na Velikonoční pondělí úspěšně ověřuju funkčnost liánové mrskačky a odměnou je mi spokojená Lenča a čokoládový zajíc.

V Hokitice se nejprve schováváme do tepla místního Kiwi Centra. Poprvé vidíme legendárního ptáka kiwiho – bohužel jen v přítmí v zajetí. Srandovně pobíhá a trochu smutně tluče dlouhým zobákem do skla. Krom kiwiho jsou tu taky k vidění Tuatary, o kterých cedule hlásá, že jsou „žijící dinosaurové“, kteří Nový Zéland obývají víc jak 220 miliónů let. 

Když navíc vychytáte správnou dobu, můžete se zúčastnit krmení masivních úhořů, kteří jsou staří 85 až 100 let!

V Hokitice se taky chvíli potulujeme po místní pláži. Podzimní ocelové moře má melancholickou atmosféru, ve vzduchu je kouř a na pláži jsou rozeseté výtvory z naplaveného dřeva. 

Déšť nás zahání zpět do auta a tak se zavíráme do našeho lehce zaneseného pojízdného domova a přejíždíme do dalšího městečka na západním pobřeží – Greymouth.

V kempu přímo na břehu moře si vařím instantní kafe, zabořuju skládací židli do písku, pozoruju šedé vlny a dělám si zápisky, ze kterých později vzniká tento blog. Se setměním vyrážíme z kempu do místního pivovaru. Greymouth je domovem novozélandského piva Monteiths. Prohlídka pivovaru nám byla doporučená Rowanem a Clarou – Iry z Fantail Cafe. Coby milovníci piva ocenili, že v ceně prohlídky jsou 4 drinky na osobu J. Navíc přes internet se dá najít dobrá cena.

Prohlídka pivovaru dobrá, byť inženýr Čejka by jistě zvládnul poutavější. Bohužel, jak se ukazuje, slevněná cena na poslední večerní prohlídku má svoje odůvodnění, neboť hospoda i pivovar zavírají nekřesťansky brzo a tak vám zbývá na vykalení 4 piv pramálo času.

Možná jste si všimli, že Lenča není na moc fotkách u tohoto příspěvku. Ne, že by nebyla přítomna, ale po několika měsících cestování se začínala zatvrzele odmítat fotit... až pivo konečně zaúčinkovalo J.

V noci s naší dodávkou cloumá vítr a bičuje masivní slejvák. Rozbouřené moře hučí. Velkou výhodou dodávky oproti stanu je, že vevnitř zůstává (po zatěsnění) suchá a když se vám chce v noci na záchod prostě nastartujete a na posteli se dovezete, kam potřebujete :-D.

Ráno naše cesta vede podél rozvodněné Grey River.

Pak zabočujem na vedlejší silnici vedoucí přes mokřady s dlouhonohými ptáky pukeko a míříme do horského průsmyku Arthur’s Pass. Stoupáme, déšť nepřestává. Kolem silnici padají vodopády. Jen co zastavíme, slétávají se nebojácní a nenasytní horští papoušci kea.

Počasí je nehostinné a v průsmyku není žádný holiday park. Možností je pouze nevybavený DOC kemp nebo poměrně drahý hostel. Nerozhodní vyrážíme na odpolední výšlap k vodopádu Devil’s Punchbowl. Jak se ukáže, tahle procházka je prozatím naše poslední na Jižním Ostrově. 

Během cesty zpět Lenča špatně došlápne a zvrtává si kotník. Se supěním si nakládám zranění uzlík na záda a s několika přestávkama sestupujem dolů.

Dilema kemp či hostel je tímpádem vyřešeno a společně s ním i rozhodnotí jak dlouho se ještě potulovat po Jižním Ostrově J.

Další den opouštíme Arthur’s Pass a překonáváme víc jak 400 kilometrů do přístavu Picton. Kormidluju nákupní košík s Lenčou na přídi po místním supermarketu a před sedmou večerní vyplouváme na trajektu Interislander do vod Cook’s Straight. Za zádí se vzdalují světla Pictonu a tak završujem naše zhruba 5ti měsíční dobrodružství na nádherném Jižním Ostrově.

Po noci ve Wellingtonu pokračujem přímo na sever. Starý dobrý Lyall potvrzuje, že máme u něj nocleh v Aucklandu (netušíc, na jak dlouho tam nakonec zakotvíme) a taky se ozývají naši přátelé Tim a Dani, které se nám díky dřívějšímu návratu podaří potkat ještě předtím než vyrazí na svou ultimátní cestu kolem světa.

Když stavíme po cestě na sever u New Worldu v malém městečku Levin, spatříme známou tvář – jakkoliv je to nepravděpodobné, směje se na nás farmář Ron, který nám postavil postel v dodávce. J

Zdá se, že uzavření etapy je tím pádem kompletní a tak s přespáním u jezera Taupo konečně dorážíme do Aucklandu. Vlastní pokojík, koupelna a velká postel jsou pro nás úžasný luxus, Lyall vesele krákorá, otvírá svoje domácí pivo a zasedáme u pečínky s Harrisonem a Jonem...