Před rokem v Americe #3: Los Angeles a Sekvoje

Už potmě přijíždíme do Los Angeles. Silnice má nejmíň 6 pruhů, křižujem proudy aut dle příkazů GPS. Bez ní bychom byli kompletně ztracení. Ubytování máme přímo v Hollywoodu, opět přes naše oblíbené airbnb.

Parkujem a ověšení krosnama si vyzvedáváme klíče z bezpečnostní schránky u dveří. Týpek jménem Gabriel, u kterého bydlíme, ještě není doma. 

Když vcházíme do jeho apartmánu, jsme nadšení. Místo má atmosféru, která se perfektně hodí k mé představě Hollywoodu. Mírně tajemný, mírně kýčovitý, tlumeně nasvícený, s mnoha obrazy Marilyn Monroe po stěnách.

Později přichází Gabriel, zvláštní chlapík, Mexičan, působí trochu osaměle. Vozí lidi místo taxíku přes aplikaci Uber.

Zadní vchod z apartmánu vede na skrytou terasu s lehátky. Kouřím a poslouchám noční šum města. Na LA máme jen 1 den a zítra nás čeká nabitý program.

Po ránu nejprve vyrážíme do ulice, z níž má být nejlepší výhled na kultovní nápis „Hollywood“ v místních kopcích. Procházíme hollywoodským „neighbourhood“ a mám pocit, že to tu působí trochu unaveně. Hollywood prý už dávno není centrem všeho dění jako dřív, filmaři se přesouvají dál mimo město do levnějších lokalit.

My pokračujem na slavný Hollywood Blvd. a s očima přibitýma na chodník sledujeme klasické „hvězdy“ – Arnold Schwarzenegger, Jimmy Hendrix, Ray Charles, Walt Disney. 

Když ale zvednem oči ze země a rozhlédneme se kolem, není to žádná sláva.  Lidi a město, alespoň v téhle části, působí vyžile a uměle. Odmítáme dotěrného černocha, co nám nabízí „vyhlídkovou jízdu po Los Angeles a okolí“, ptá se odkud jsme a když říkáme Czech Republic, opovržlivě prohlásí „of course, you are cheap“.

Opouštíme Hollywood a jedem na prohlídku studií Warner Bros. Vstupenka není z nejlevnějších, ale četl jsem, že se vyplatí. Nasedáme na vozík/vláček a projíždíme ateliéry. Průvodce ukazuje, dává výklad, kde se natáčela která scéna a jmenuje spousty filmů a seriálů, které už jsem zapomněl. 

Specialitou prohlídky je 75. výročí Batmana, u jehož příležitosti jsou k vidění originální kostýmy použité v jednotlivých filmech a hlavně všechy Batmobily, Batmotorky, Bat-tryskáče a podobně J. 

Mimo to vám udělají fotku na sedačce z Přátel, nasadí vám na hlavu Moudrý klobouk z Harryho Pottera, šáhnete si na křesla, na kterých seděl Neo s Morfeusem a podobně.

Je to dobrý, člověk se dotkne věcí a spatří místa, který mu do teď přišly naprosto vzdálený a nereálný. Rekvizity a kulisy z „amerických velkofilmů“.

Po prohlídce Warner Bros nasedáme zpět do auta a vyrážíme do kopců, na místo, které si nemůžu odpustit – lynchovský Mulholland Drive. Úzká silnička se kroutí a stoupáme nad město. 

Otevírají se skvělé výhledy na Los Angeles i na hollywoodský nápis. Mulholland Drive se rozhodně vyplatí navštívit nejen Lynchovým fanouškům J.

Nám se daří ho projet bez ztráty paměti nebo poruchy osobnosti (snad?) a tak losangeleský den úspěšně zakončujeme v Santa Monice. Dávám večerní koupačku na dlouhé pláži a jdeme ke slavnému molu Santa Monica Pier. Zde mezi kolotoči, obchůdky a restauracemi končí u oceánu slavná Route 66.

Pak už se zmožení a hladoví zařazujem do  kolon aut pomalu se šinoucích zpět do velkoměsta a uleháme pod svůdným pohledem Marilyn v našem pokoji v Hollywoodu.

Suma sumárum - LA na mě nepůsobilo moc přívětivě/hezky, ale rozhodně má svojí zvláštní trochu negativní, trochu záhadnou atmosféru. Vybrali jsme si jen zlomek toho, co z města a okolí vidět a záměrně jsme to ladili „filmově“ – protože to je to, s čím mám hlavně Los Angeles spojené.

Následující ráno se loučíme s Gabrielem, pakujem vše do auta, opouštíme LA a jedem zpět do přírody. Čekají nás závěřečné 2 národní parky – Sequoia a King’s Canyon. Postupně opouštíme vyprahlou část Kalifornie a přijíždíme zpět do lesů na úpatí pohoří Sierra Nevada, rajónu slavného skotského dobrodruha a přírodovědce Johna Muira, který se zasadil za vznik národních parků Yosemite a Sequoia.

Spíme v krasném kempu Potwisha na okraji národního parku. Lesy, ve kterých je kemp usazen, se začínají zbarvovat, přichází podzim. 

Rozděláváme táborák, věci ukládáme do „bear lockeru“ – ano zase jsme na území medvědů a vše, co nějak voní musí být uchováno mimo auto a stan ve zvláštní železné skříni. Když se ráno probouzíme a vaříme čaj, přichází do kempu stádo srnek a pasou se mezi stany.

Po pár kilometrech konečně přijíždíme do oblasti „obřích sekvojovců“. Nádherné, obrovské, prastaré stromy se tyčí všude kolem. Zvláštní je jejich kůra – hebká, skoro až měkká na omak. 

Některé sekvoje mají hluboké černé „jizvy“ od ohně. Požáry, které se občas lesy šíří, byly původně ochránci přírody potlačovány. Později ale zjistili, že sekvoje oheň (v přiměřené míře) potřebují. Oheň čistí slabší stromy, dělá prostor těm silným a zúrodňuje půdu, aby se mohly uchytit nová sekvojová semínka.

Projíždíme všechny hlavní klasiky – Tunnel Log (kládu kterou projedete autem), Giant Forest s Generálem Shemanem – největším stromem na Zemi (co se objemu dřeva týče). 

Když jdeme procházkou zpět od generála, poštěstí se nám konečně i to, co se nepodařilo v Yosemitech – medvědi ve volné přírodě! Kousek od cesty pozorujem jak si hrají 2 medvíďata a velká medvědice. Je tu hodně lidí, tak strach nemáme, potkat je ale takhle někde na osamělým treku bych nechtěl  :-).

Pokračujem po General’s Highway, která spojuje generála Shermana v NP Sequoia s generálem Grantem (druhý objemově největší strom na světě) v národním parku King’s Canyon.

Sekvoje pro nás byly zajížďka – z pacifického pobřeží jsme odbočili zpět do vnitrozemí. Ale rozhodně se vyplatila... jsou jedním z nejpůsobivějších národních parků a skvěle doplnili neuvěřitelně pestrou mozaiku přírody, co jsme v USA během 5ti týdnů viděli.

Po rychlém setkání s generálem Grantem se loučíme s národními parky USA a směřujem zpět k oceánu. Naší závěrečnou etapu v USA chceme zakončit jízdou po Highway č. 1 po pobřeží Pacifiku... a po ní dojet zpět do San Francisca.

Před rokem v Americe #2: Pouštní park Joshua Tree a pohodové San Diego

Tak tu máme září a na Nový Zéland pomalu přichází jaro. Lyall tráví čím dál víc času na lodi, brzy se na ni komplet přestěhuje a vyrazí na jih k subantarktickým ostrovům. Domů se vrací hlavně na víkendy, aby trénoval 14ti letého Harissona na staré motorce, kterou mu pořídil. Harisson je dobrej týpek, čte komiksy (oněkdá si přitáhl Mause... dobrá volba), má přehled o filmech a hrách na Playstation 4.

Celkem už tu začínáme mít pár známých. Před týdnem si tu na Lenčou připraveném luxusním menu pochutnával pohodový projekťák Ario ze SAPu. A brzy nás snad zase navštíví couchsurferka Jenn z Taiwanu. Na obědy chodím většinou s partičkou fajn Indů a postupně ochutnávám jejich speciality - nakládaný mango, všemožné curry, různý druhy indickýho chleba J.

Po delší době jsme taky vyrazili do přírody na túru – kousek od Aucklandu leží Waitakere Ranges, zalesněné kopce s jezery, řekami, vodopády, táhnoucí se k divokým plážím západního pobřeží.  Už bylo potřeba zase provětrat pohorky.

To jen tak na úvod k aktuálnímu dění. Nyní zpět k vytčenému cíly – vypořádat se s nepopsanou částí naší cesty po Americe. Tu noc, co opouštíme Arizonu, stanujeme v kempu u řeky Colorado přímo na hranicích Kalifornie. Spaní nám zpříjemňuje barbecue – oslava početné mexické rodiny přímo vedle nás. Ráno se probouzíme do slunečného dne a jdu vyzkoušet koupačku v Coloradu, je tu malá písečná pláž, řeka valí pořádně rychle. 

Naším cílem pro dnešní den je projet pouštní oblast národním parkem Joshua Tree a dorazit k Pacifiku do San Diega, kde máme booklé ubytování přes airbnb.

Park Joshua Tree je přehlídkou pouštní flóry. Je tvořen 2ma ekosystémy – prvním je coloradská poušť s prapodivnými keři Occotillo a kaktusy Cholla.

Druhým je výš položená mohavská pouští s lesy rozeklaných Joshua Tree (aka juka krátkolistá, ano, mám to z wikipedie) a skálami rozlámanými do obrovských balvanů.

Z Joshua Tree se stáčíme na jih a večer příjíždíme do San Diega – nejjižnějšího bodu naší trasy, kousek od mexických hranic. Vítá nás sympatický, čerstvě sezdaný mladý pár Phil a Lauryn, kteří si přivydělávají přes AirBnB. Ukládáme se do útulného pokojíku - stěny polepené mapami světa, šicí stroj, malířský stojan – Lauryn je výtvarnice J. Phil nám dává pár tipů, co v San Diegu vidět. Vzhledem k nabitému programu posledních týdnů už jsme nestihli o San Diegu nic moc studovat a plánovat.

Prohlídku začínáme na hřbitově. Řady bílých pomníků obětí válek (jak z vojína Ryana) se táhnou po kopcích s krásným výhledem na oceán. 

Pokračujeme na místo zvané Cabrillo Monument – z majáku se otvírá pohled na nekonečné pobřeží a mrakodrapy San Diega.

Procházíme přístavem, na útesech a starých lodích posedávají pelikáni. 

Na rozlehlé písčité Ocean Beach se poprvé se koupu v Pacifiku. 

Bloumáme downtownem, na nábřeží staví magický chlapík věže z na špičku postavených balvanů. Zkoušíme to taky ale nedaří se nám. Ještě nemáme dostatečně zklidněnou vnitřní energii.

Nemůžu si odpustit návštěvu místního comicshopu. San Diego je domovem nejslavnějšího mezinárodního setkání comicsových fandů – Comic Conu. Bohužel samotného conu se zde nezúčastním ale aspoň pokecám s místním nerdem – prodavačem v comicshopu. Prý má rád Prahu J.

Se setměním přijíždíme na poloostrov Coronado, kterému vévodí historický dřevený luxusní resort Hotel Del Coronado (z roku 1888). Po tmě jdeme po dlouhé pláži. Sem tam tu hoří oheň, kolem kterého sedí parta lidí a něco opíkají. Po jedné straně svítí masivní starý hotel, po druhé hučí temný oceán.

Dáváme druhou noc u Phila a Lauryn a loučíme se. Doporučují nám stránky CraigsList – prý přes ně nakoupili většinu výbavy do svého bytu... a nám se přes ně později podaří prodat kempovací výbavu před opuštěním americké pevniny.

Odjíždíme ze San Diega s pocitem, že je to zatím nejpříjemnější město v USA, co jsme navštívili. Přátelská atmosféra, krásné pobřeží, podstatně míň obludných bezďáků než v SF.

Po opuštění centra ještě navštěvujem pár Philem doporučených míst. Prvním z nich je Belmont Park. Pláž střeží plavčík jak z pobřežní hlídky, a hned vedle je oldschoolový zábavní park se starou horskou dráhou, kterou si namůžu nechat ujít :).

Druhým je kousek severněji položený krásný divoký pás pobřeží La Jolla, kde se na útesech spokojeně sluní tuleni.

Pak už se napojujeme na první úsek Highway č. 1 a se západem slunce míříme do Los Angeles. Ubytko, opět přes Airbnb, máme buklé přímo v Hollywoodu u mexičana Gabriela.

Před rokem v Americe #1: Do hlubin Grand Canyonu a obří kaktusy na Apačím trailu

Chytl jsem spisovatelskou slinu a rozhodl se dalším seriálem vypořádat s nepopsanými úseky amerického roadtripu. Už to bude rok, co jsme brázdili USA a tak nevím jak psaní půjde... možná to bude spíš o fotkách.

V posledním příspěvku o USA jsme dorazili do Arizony a projeli divy v okolí městečka Page. Z Page naše cesta vede k největší klasice – Grand Canyonu.

Ke Grandu se lze přiblížit ze severního a jižního okraje. Nám byl doporučený ten jižní. Je turisticky populárnější, prý jsou z něho hezčí výhledy.

Z hned prvního viewpointu, na který jdeme, je jasný, že Grand Canyon je monstrózní. Do nekonečna se táhnoucí a klikatící vrstvy a zářezy, rozlehlost a prostor, co foťák nezachytí.

První den stíháme v Grand Canyonu jen odpoledne a večer. Turistů je tu mnoho, po okraji Grand Canyonu jezdí shuttle, co zastávka to vyhlídka. Před západem Slunce se necháváme zavézt na jeden z view pointů, procházkou jdeme po okraji kaňonu a pozorujeme, jak se postupně prohlubují stíny a rýhy Grand Canyonu se zahalují do tmy. I přes hodně lidí, které míjíme to celé působí dost hypnoticky a z obří propasti sálá ticho a klid.

Všechny kempy přímo v národním parku jsou obsazené, tak musíme potmě popojet kousek za hranice. Grand Canyon, alespoň jeho jižní okraj, je obklopený lesy, což bylo pro mne docela překvapení. Podél silnice mezi stromy se prochází obří jeleni.

Večer v kempu děláme s Lenčou táborák a dáváme pivka, je docela dost chladno.

Druhý den se chceme seznámit s Grand Canyonem důkladněji a plánujeme celodenní výlet „pod okraj“ – zhruba do půlky cesty ke dnu. Když jsme probírali Ameriku se Stehlíky, říkali, že dali v jednom dni túru až na dno k řece Colorado a zpět. Což je přesně to, před čím vás varuje 100 cedulí, vydáte-li se směrem dolů do kaňonu.

Taková túra je totiž zrádná. Z vršku dolů je to asi 1500 metrů převýšení. Narozdíl ale od klasické horské túry kdy šplháte nahoru a pak sestupujete... je tohle naopak. S klesající výškou taky roste teplota. Navíc nejspíš vyrazíte ráno a tak si zpáteční stoupání užijete pěkne za poledního/odpoledního pařáku.

Záchranáři prý každý rok křísí statečné turisty, kteří se o takový výlet pokusí. A jelikož nejsme (alespoň já ne) natrénovaní orienťáci tak jdeme jen „South Kaibab Trail“ k tzv. Skeleton Pointu – bodu asi 700 výškových metrů pod okrajem, ze kterého poprvé spatříme klikatící se řeku na dně.

Celodenní túra dovnitř Grand Canyonu je úplně jiná zkušenost než jen objíždět vyhlídky s davem turistů. Výhledy se otevírají nádherný, v první polovině při sestupu se v podstatě člověk jen kochá a fotí.

Občas míjíme pochodující stádo mezků, kolem cesty rostou podivné pouštní rostliny a keříky. A postupně se dělá pořádný horko.

Po siestě a obědu na Skeleton Pointu se trochu zdráhavě otáčíme... Dolů se jde tak dobře a láká to – ještě kousek níž, blíž k řece. 

Ale ne, budem rozumní a začínáme stoupat zpět. Cesta nahoru je konečně pořádný workout. Ždímám ze sebe kýble potu a šlapu pod neúprosným arizonským sluncem.

Stíháme to nahoru pěkně, máme super pocit z pořádné túry a ještě dáváme další západ Slunce. Na okraji kaňonu postávají a sedí hloučky lidí, pozorují a čekají. Je tu i několik malířů, kteří se snaží zachytit hru stínů a sluncem prosvícené mraky.

Grand Canyon parádní a celodenní výšlap pod okraj rozhodně doporučuju. Kdo chce na dno, dá se udělat 2 denní pochod – na dně kaňonu má být Bright Angel Campground, kde můžete přespat a druhý den se časně zrána vydat na pochod nahoru.

Z Grand Canyonu směřujeme Arizonou na jih. Začíná etapa okruhu, na kterou bych určitě sám nepřišel a byla nám doporučena zkušeným americkým průvodcem panem Hájkem. 

Projíždíme lesy kolem Flagstaffu, krajina působí horsky, jsou tu lyžařská střediska. Po cestě se pořádně rozprší a my přijíždíme do Sedony. Zde konečně Lenča úspěšně završuje „hon na Kindla“ – v místím Staples pořizuje čtečku a tak je na světě slovutný „Kindle ze Sedony“ :).

V Sedoně je i hezký park Red Rocks – malebné červené skály zasazené do zeleně. Krátkou procházkou jdeme bujným porostem a posloucháme ohlušující cvrkot cikád.

Ten samý den pokračujeme v dlouhé jízdě. Vzhledem k tomu, že máme napevno zabookované ubytování v San Diegu, už máme na zbytek Arizony pevně vyměřený čas a čeká nás mnoho mil na amerických highways. Pro dnešní den míříme k Roosevelt Lake, konkrétně na mapě nacházíme kemp přímo u jezera s podezřelým názvem Cholla. Pomalu padá tma. V dálce se začíná blýskat. Jak se blížíme k vodě, střídá se jeden blesk za druhým. Po pár špatných odbočkách konečně přijíždíme ke kempu Cholla. Blesky stále křižují oblohu ale neprší, je horko. Kemp vypadá rozlehle a naprosto opuštěně. Všude je tma, jen prázdné umývárky svítí. Ve vzduchu lítá spousta much a z cesty na nás zlověstně kouká ropucha.

Po chvilce váhání se rozhodujem, že se nám to tu nezdá :-D. Obracíme se a jedem kousek zpět. V hospodě u cesty se ptáme, kde se tu dá ubytovat a odkazují nás na kousek vzdálený motel Tonto Basin Inn.

S velkou úlevou zjišťujem, že mají volný pokoj za slušnou cenu. Když parkujem, vedle našeho vchodu sedí na kempovacích křesílkách párek středního věku. Popíjí a koukají na blesky. Dáváme se do řeči, zjišťujem, že se jmenují Gilbert a Anna-Marie. Gilbert slaví narozeniny, oba už jsou slušně v náladě, otvíráme s nima pivko a vykládáme. Gilbert, vypadá na Mexičaňa i když se dušuje, že z Mexika není, po chvíli běží do auta a ukazuje nám fotky, jak ulovil medvěda.

Po pár pivech a náročném dni se spokojeně ukládáme zase jednou do normální postele. Vlastní pokojík a postel je podstatně sympatičtější než mouchy a ropucha v Cholle.

Následujícího dne se probouzíme do slunečného ráno. Když vyjdem před pokoj, připadáme si jako v nějakém filmu. Na vyprahlých kopcích kolem stojí obří kaktusy. Na zemi okolo motelu jsou hromádky mrtvých chroustů. Ťukáme na Annu Marii s Gilbertem, protože večer tvrdili, že se prostě musíme přijít rozloučit :). Gilbert se tváří značně seriózněji než předešlou noc, Anna Marie na nás volá sbohem zahrabaná v peřinách. Nasedáme do auta a pokračujem dál. Obrovských kaktusů všemožných tvarů přibývá.

Dávám koupačku v jezeře a u přehrady se stáčíme z hlavní silnice na tzv. Apache Trail. 

Prašná cesta, kterou původně používali Apačové se klikatí asi 40 mil úchvatnou krajinou Superstition Mountains. Hory poseté lesy obřích kaktusů Saguaro (některý dokonce s prsama!), krásná jezera Apache Lake a Canyon Lake.

Prach z cest smýváme pivem ve stylovém salónu Tortilla Flat. Gilbert nám ho doporučil na oběd a kdo dělá Apache Trail, neměl by Tortilla Flat vynechat. 

Je to stylová arizonská knajpa uprostřed divočiny, zdi polepený dolarovkama, sedla místo barových stoliček, mexický jídlo, burgery. Vaří moc dobře :)

Vynořujeme se z divočiny u městečka Apache Junction a se západem slunce míjíme mrakodrapy metropole Phoenix. Najíždíme na „jako pravítko“ rovnou silnici č. 10, ladíme elektronické rádio Utopia, nastavujem tempomat na 65 mph a frčíme nehostinnou vyprahlou krajinou dál do noci. Cílem je dojet k řece Colorado, na hranice Arizony a Kalifornie.