Před rokem v Americe #1: Do hlubin Grand Canyonu a obří kaktusy na Apačím trailu

Chytl jsem spisovatelskou slinu a rozhodl se dalším seriálem vypořádat s nepopsanými úseky amerického roadtripu. Už to bude rok, co jsme brázdili USA a tak nevím jak psaní půjde... možná to bude spíš o fotkách.

V posledním příspěvku o USA jsme dorazili do Arizony a projeli divy v okolí městečka Page. Z Page naše cesta vede k největší klasice – Grand Canyonu.

Ke Grandu se lze přiblížit ze severního a jižního okraje. Nám byl doporučený ten jižní. Je turisticky populárnější, prý jsou z něho hezčí výhledy.

Z hned prvního viewpointu, na který jdeme, je jasný, že Grand Canyon je monstrózní. Do nekonečna se táhnoucí a klikatící vrstvy a zářezy, rozlehlost a prostor, co foťák nezachytí.

První den stíháme v Grand Canyonu jen odpoledne a večer. Turistů je tu mnoho, po okraji Grand Canyonu jezdí shuttle, co zastávka to vyhlídka. Před západem Slunce se necháváme zavézt na jeden z view pointů, procházkou jdeme po okraji kaňonu a pozorujeme, jak se postupně prohlubují stíny a rýhy Grand Canyonu se zahalují do tmy. I přes hodně lidí, které míjíme to celé působí dost hypnoticky a z obří propasti sálá ticho a klid.

Všechny kempy přímo v národním parku jsou obsazené, tak musíme potmě popojet kousek za hranice. Grand Canyon, alespoň jeho jižní okraj, je obklopený lesy, což bylo pro mne docela překvapení. Podél silnice mezi stromy se prochází obří jeleni.

Večer v kempu děláme s Lenčou táborák a dáváme pivka, je docela dost chladno.

Druhý den se chceme seznámit s Grand Canyonem důkladněji a plánujeme celodenní výlet „pod okraj“ – zhruba do půlky cesty ke dnu. Když jsme probírali Ameriku se Stehlíky, říkali, že dali v jednom dni túru až na dno k řece Colorado a zpět. Což je přesně to, před čím vás varuje 100 cedulí, vydáte-li se směrem dolů do kaňonu.

Taková túra je totiž zrádná. Z vršku dolů je to asi 1500 metrů převýšení. Narozdíl ale od klasické horské túry kdy šplháte nahoru a pak sestupujete... je tohle naopak. S klesající výškou taky roste teplota. Navíc nejspíš vyrazíte ráno a tak si zpáteční stoupání užijete pěkne za poledního/odpoledního pařáku.

Záchranáři prý každý rok křísí statečné turisty, kteří se o takový výlet pokusí. A jelikož nejsme (alespoň já ne) natrénovaní orienťáci tak jdeme jen „South Kaibab Trail“ k tzv. Skeleton Pointu – bodu asi 700 výškových metrů pod okrajem, ze kterého poprvé spatříme klikatící se řeku na dně.

Celodenní túra dovnitř Grand Canyonu je úplně jiná zkušenost než jen objíždět vyhlídky s davem turistů. Výhledy se otevírají nádherný, v první polovině při sestupu se v podstatě člověk jen kochá a fotí.

Občas míjíme pochodující stádo mezků, kolem cesty rostou podivné pouštní rostliny a keříky. A postupně se dělá pořádný horko.

Po siestě a obědu na Skeleton Pointu se trochu zdráhavě otáčíme... Dolů se jde tak dobře a láká to – ještě kousek níž, blíž k řece. 

Ale ne, budem rozumní a začínáme stoupat zpět. Cesta nahoru je konečně pořádný workout. Ždímám ze sebe kýble potu a šlapu pod neúprosným arizonským sluncem.

Stíháme to nahoru pěkně, máme super pocit z pořádné túry a ještě dáváme další západ Slunce. Na okraji kaňonu postávají a sedí hloučky lidí, pozorují a čekají. Je tu i několik malířů, kteří se snaží zachytit hru stínů a sluncem prosvícené mraky.

Grand Canyon parádní a celodenní výšlap pod okraj rozhodně doporučuju. Kdo chce na dno, dá se udělat 2 denní pochod – na dně kaňonu má být Bright Angel Campground, kde můžete přespat a druhý den se časně zrána vydat na pochod nahoru.

Z Grand Canyonu směřujeme Arizonou na jih. Začíná etapa okruhu, na kterou bych určitě sám nepřišel a byla nám doporučena zkušeným americkým průvodcem panem Hájkem. 

Projíždíme lesy kolem Flagstaffu, krajina působí horsky, jsou tu lyžařská střediska. Po cestě se pořádně rozprší a my přijíždíme do Sedony. Zde konečně Lenča úspěšně završuje „hon na Kindla“ – v místím Staples pořizuje čtečku a tak je na světě slovutný „Kindle ze Sedony“ :).

V Sedoně je i hezký park Red Rocks – malebné červené skály zasazené do zeleně. Krátkou procházkou jdeme bujným porostem a posloucháme ohlušující cvrkot cikád.

Ten samý den pokračujeme v dlouhé jízdě. Vzhledem k tomu, že máme napevno zabookované ubytování v San Diegu, už máme na zbytek Arizony pevně vyměřený čas a čeká nás mnoho mil na amerických highways. Pro dnešní den míříme k Roosevelt Lake, konkrétně na mapě nacházíme kemp přímo u jezera s podezřelým názvem Cholla. Pomalu padá tma. V dálce se začíná blýskat. Jak se blížíme k vodě, střídá se jeden blesk za druhým. Po pár špatných odbočkách konečně přijíždíme ke kempu Cholla. Blesky stále křižují oblohu ale neprší, je horko. Kemp vypadá rozlehle a naprosto opuštěně. Všude je tma, jen prázdné umývárky svítí. Ve vzduchu lítá spousta much a z cesty na nás zlověstně kouká ropucha.

Po chvilce váhání se rozhodujem, že se nám to tu nezdá :-D. Obracíme se a jedem kousek zpět. V hospodě u cesty se ptáme, kde se tu dá ubytovat a odkazují nás na kousek vzdálený motel Tonto Basin Inn.

S velkou úlevou zjišťujem, že mají volný pokoj za slušnou cenu. Když parkujem, vedle našeho vchodu sedí na kempovacích křesílkách párek středního věku. Popíjí a koukají na blesky. Dáváme se do řeči, zjišťujem, že se jmenují Gilbert a Anna-Marie. Gilbert slaví narozeniny, oba už jsou slušně v náladě, otvíráme s nima pivko a vykládáme. Gilbert, vypadá na Mexičaňa i když se dušuje, že z Mexika není, po chvíli běží do auta a ukazuje nám fotky, jak ulovil medvěda.

Po pár pivech a náročném dni se spokojeně ukládáme zase jednou do normální postele. Vlastní pokojík a postel je podstatně sympatičtější než mouchy a ropucha v Cholle.

Následujícího dne se probouzíme do slunečného ráno. Když vyjdem před pokoj, připadáme si jako v nějakém filmu. Na vyprahlých kopcích kolem stojí obří kaktusy. Na zemi okolo motelu jsou hromádky mrtvých chroustů. Ťukáme na Annu Marii s Gilbertem, protože večer tvrdili, že se prostě musíme přijít rozloučit :). Gilbert se tváří značně seriózněji než předešlou noc, Anna Marie na nás volá sbohem zahrabaná v peřinách. Nasedáme do auta a pokračujem dál. Obrovských kaktusů všemožných tvarů přibývá.

Dávám koupačku v jezeře a u přehrady se stáčíme z hlavní silnice na tzv. Apache Trail. 

Prašná cesta, kterou původně používali Apačové se klikatí asi 40 mil úchvatnou krajinou Superstition Mountains. Hory poseté lesy obřích kaktusů Saguaro (některý dokonce s prsama!), krásná jezera Apache Lake a Canyon Lake.

Prach z cest smýváme pivem ve stylovém salónu Tortilla Flat. Gilbert nám ho doporučil na oběd a kdo dělá Apache Trail, neměl by Tortilla Flat vynechat. 

Je to stylová arizonská knajpa uprostřed divočiny, zdi polepený dolarovkama, sedla místo barových stoliček, mexický jídlo, burgery. Vaří moc dobře :)

Vynořujeme se z divočiny u městečka Apache Junction a se západem slunce míjíme mrakodrapy metropole Phoenix. Najíždíme na „jako pravítko“ rovnou silnici č. 10, ladíme elektronické rádio Utopia, nastavujem tempomat na 65 mph a frčíme nehostinnou vyprahlou krajinou dál do noci. Cílem je dojet k řece Colorado, na hranice Arizony a Kalifornie.

Rok na Cestě

Holla holla, 15.8.2015 to byl rok, co jsme vysmahli z domova a vydali se na velkou Cestu. :-) Krátká hláška pod nadpisem blogu praví „kolem světa v létě 2014 na rok a možná déle“. Tak to vypadá, že spíš to bude „déle“.

Myslím, že je na čase stručně zrekapitulovat, co se za ten rok odehrálo:

15.8.2014 jsme vyrazili z Prahy směr New York. Po strastiplné první noci Couchsurfování v Brooklynu u psychonauta Lexe Pelgera jsme se přesunuli  na ubytování přes AirBnB a týden průzkumovali New York.

Následoval přelet do San Francisca, nakoupení stanu, vařiče, etc. a vypůjčení auta – rudého Chevroletu. Poté jsme vyrazili na 5ti týdenní kempovací road trip po Kalifornii, Nevadě, Utahu a Arizoně – národní parky a velkoměsta západu USA.

Nabití zážitky a s tisíci fotek na SD kartách jsme sedli na další letadlo a přeletěli na Havaj. Zapůjčili jsme mini Fiata, projezdili ostrov Oahu, zašnochrolovali a pustil jsem se do čtení Mládí v hajzlu.

Po 2 týdnech na Havaji jsme osedlali Jet Star Airlines a s přestupem v Sydney dorazili na Nový Zéland. Zavazadla zůstala v Sydney. V Aucklandu jsme zažili nejlepší couchsurfing u chlápka jménem Lyall a páru Tima a Dani. Po dvou dnech dorazily i krosny.

V prvním týdnu na Zélandu jsme zařídili bankovní účty, IRD numbers, koupili dodávku přes TradeMe a vyrazili na jih do Otaki, kde jsme měli domluvený WWOOF – dobrovolničení na organické farmě.

Následovaly 3 týdny plení, kopání pařezů, sekání trávy a bydlení v chajdě na pozemku farmáře Rona. Potkali jsme tu odvážnou cestovatelku Lenu, stopující po Novém Zélandu. Ron nám postavil postel do naší dodávky. Během WWOOFování jsme zařídili práci v Haastu v kavárně na Jižním Ostrově.

Přes Cookův průliv jsme přepluli i s dodávkou na Jižní Ostrov a bez váhání zamířili po divokém West Coast do Haastu. Tam jsme strávili 3 měsíce u Alyho a Janene, našich super domácích a zaměstnavatelů. Smažení fish and chips, dělání cappucin, bydlení v kontejneru. Mnoho deště, mnoho sandflies, jeden den volna týdně, občasné výlety po krásném a divokém West Coast. Nejbližší civilizace byla 120km vzdálená Wanaka, kde jsme strávili první letní Vánoce v kempu a poprvé spali v našem campervanu. Aly nás vzal poprvé na Jet Boat, ulovili jsme ryby kahwai, vyudili je a spořádali.

Po odpracování 3 měsíců jsme vyrazili do Christchurch přivítat rodiče. Udělali jsme společný 2,5 týdenní okruh po krásách Jižního ostrova, doplnili zásoby calvadosu a doutníků, pořádně zakempovali. Dvakrát se porouchala naše dodávka a dvakrát byla úspěšně opravena za cca 300 dolarů.

V březnu jsme se rozloučili s našimi rodiči i s naším počítačem. Pořídili jsme nový počítač, vzpamatovali se a vyrazili dál na jih. Projeli jsme krásné divoké Catlins, viděli lvouny a tučňáky v přírodě a dorazili do Fiordlandu. Zde se nám podařilo dát 2 vícedenní túry – tzv. Great Walks – 4 denní Kepler Track a 3 denní Routeburn Track.

Po opuštění Fiordandu jsme se ještě chvíli potulovali po Jižním ostrově, naposledy navštívili Haast a posléze se rozhodli vrátit do Aucklandu, získat pracovní zkušenosti a vydělat si na pokračování a návrat domů.

10. dubna jsme dorazili zpět ke starému dobrému Lyallovi a od té doby bydlíme u něj. Trochu jsem oprášil angličtinu v jazykovce a začal makat jako SAPí programátor a aktuálně procházíme důkladným imigračním cvičením – zařizováním víz, novozelándských řidičáků a podobně.

Lenča a Lyall se po pár měsících tréninku stali plnohodnotnými mariášovými sparingy :-).

Tak to je rok na Cestě. Blog se snažím držet aspoň na jednom příspěvku měsíčně, někdy to není jednoduchý, ale většinou se docela těším až si projdu starší fotky a zavzpomínám.

Co se týče budoucnosti, ta zatím není pevně daná. Hodně záleží jak se vyvine naše práce v Aucklandu. Po opuštění Nového Zélandu bychom chtěli procestovat Indonesii a Asii... a pak už nejspíš zamířit domů.

No a především jsme zdraví a spolu, takže je to dobrý :-).

Cheers!

Krádež laptopu, Steampunk a poloostrov Otago

Po odletu rodičů 6. března se dospáváme v kempu Spencerville v Christchurch. Nabitý program posledních týdnů máme úspěšně za sebou a čeká nás cestování po Jižním Ostrově ve dvou. Už bez tlačícího času a pevného plánu. Jediné limity jsou peníze, blížící se podzim a chuť a síla cestovat.

Vzhledem k tomu, že nám odešel adaptér, musíme nabíjet našeho laptopa Nomáda přes USB kabel a to trvá zatraceně dlouho. Ukazuje se, že na cestě to je značná komplikace, začínáme nechávat nabíjet počítač ve veřejných prostorách kempů. A tak se rozhodujem že první věc po odjezdu rodičů bude sehnání nového adaptéru. Obcházíme několik elektronik ale bohužel... nikde nemají silnější adaptér s naší koncovkou. Vracíme se do kempu s nepořízenou a vida... mezitím nám lohli počítač. Který jsme v kempu... stylově... nechali nabíjet :-D.

Je to docela šok, obcházíme kemp, kopírujeme výzvu k vrácení, oblepujeme záchody, sprchy. Neohroženě se vydáváme do maorské části kempu a hloučku asi 20ti zevlujících macatých domorodců vysvětlujem, že se nám ztratil počítač a že jsme v něm měli důležitá data. Všichni zúčastněně pokyvují, ale odezva žádná. Obcházíme i podivná individua, kteří v kempu trvale žijí v obskurních karavanech.

Jeden pupkatej chlapík nás zve k sobě do přívěsu a radí co máme udělat. Obvolat cajty a zastavárny. Taky nám doporučuje posílat cenný data domů do ČR na SD kartách (tím jsme se inspirovali a většina našich fotek už je na cestě nebo uložených na domácím harddisku). Díkybohu to nejdůležitější - fotky z víc jak půlroku na Cestě - jsme měli zkopírované všechny na harddisku, který nám zůstal.

I tak je to ale pruda – měníme všechny hesla, internetové bankovnictví, sociální sítě... dokumenty se snažíme pohledat po emailech. Máme nepříjemný pocit, protože v počítači (byť zaheslovaném) jsme měli i kopie pasů a podobně. Až později jsem četl rozhovor s tzv. „digitálním nomádem“– ajťákem co pracuje na cestách a jednou z jeho základních pouček bylo – mít vše zálohované online v cloudu – počítač na cestách musí být jen kovová věc, o kterou můžete kdykoliv přijít... ale všecha data vám zůstanou.

První půlden bez počítače máme ještě naději. Co chvíli obcházíme „TV lounge“, kde jsme laptop nechali nabíjet. Pokaždé když kouknem do kouta tak trochu čekáme, že tam bude vrácený, zapojený v síti... tak, jak jsme ho tam nechali.

Ale když ani po noci počítač vrácený není, pomalu se smiřujeme s tím, že prostě zmizel. Nechávat ho bez dozoru byla blbost... po kempech mimo město jsme si zvykli, že je to v pohodě a ostatní lidi počítače často taky tak nechávali. Jenže v městským kempu bylo asi jiný složení... a jedna negativní zkušenost holt převáží těch 10 pozitivních :-).

Bloumáme po dlouhé pláži kousek od kempu, je docela chladno a fouká. Cítím se trochu přešle, nakupila se únava, krádež počítače, lehká homesickness po odjezdu rodičů, končí nám WOF (technická na autě) a začínáme taky přemýšlet o nejisté budoucnosti po procestování Jižního Ostrova. Měli bychom zase vydělat nějaké peníze a mám pocit, že už by to pomalu chtělo rozhodit sítě, zkontaktovat nějaké agentury, vytvořit Cvčka atd. No chmury přejdou a Cesta pokračuje.

Další den jdeme do stejné elektroniky a místo nové nabíječky pořizujem nový počítač. Je trochu macatější, trochu pomalejší a na základě kempu Spencerville, kde nám ukradli Nomáda dostává jméno Bud Spencer. Opouštíme Christchurch a vydáváme se přes poloostrov Banks Peninsula do městečka Akaroa.

Akaroa nám byla víckrát doporučena, je speciální tím, že ji osídlili francouzi a městečko má díky nim „francouzský šmrnc“ a názvy ulic jako např. Rue Lavaud. Je to pěkný místo, historické domky, z vršku majáku koukáme na plachetnice v místním přístavu. 

Jdeme lesem ke starému anglikánskému hřbitovu, prozkoumáváme místní kostelíky a ve francouzské kavárně nevynecháváme klasické cappucino doplněné lahodným caramel slicem. Ze stejné kavárny také bookujem rezervaci na první Great Walk – 4 denní túru Kepler Track ve Fiordlandu.

Tímpádem naše trasa začíná zase dostávat obrysy a nějaké pevné body. 

V zelených kopcích Banks Peninsula by určitě šlo pochodit dýl, ale my už v Akaroe jen necháváme v autodílně prodloužit WOF. Máme trochu obavy, ale žádné problémy nejsou, zaplatíme 40 dolarů a můžem jezdit dalšího půl roku! :-) Ohledně WOF asi hodně záleží, ke komu člověk jde. Z doslechu vím, že v některých autodílnách se snaží „najít“ na autě co nejvíc chyb a přivydělat si jejich opravou. U nás to šlo rychle a levně.

Z městečka Akaroa odjíždíme už líp naladění a směřujem na jih po východním pobřeží. S přespáním v nepříliš zajímavém městě Timaru se dostáváme do mnohem lepšího Oamaru :-). Oamaru mě dost bavilo a příjemně překvapilo. Působí na mě, že si místní pěkně „vyhráli“. Oamaru má „viktoriánskou čtvrť“, kde najdete všemožný sběratelský obchůdky, galerie plný podivností a různý vychytávky. 

Krom toho je Oamaru taky městem tučňáků – my jedem večer na Bushy Beach. Z útesu nad pláží 

s napětím pozorujem, jestli se z moře vynoří nějaký „yellow-eyed penguin“. Po delší době se zadaří, ale vidíme jen v dálce se kolébající malou postavičku.

Je možný si i zaplatit vstup do areálu na cípu města a pozorovat množství malých „blue penguin“. Do toho nejdem, věříme, že se nám podaří ještě tučňáky potkat v přírodě zadarmo. V noci v kempu u přístavu slyšíme podivné skřehotání – prý tam hnízdí malí tučňáci přímo někde pod terasou.

V Oamaru taky navštěvujem hodně vychytaný Steampunkový muzeum. Těžko to popisovat, všechno je hodně interaktivní, mačkáte různý tlačítka, v temných koutech se pohybují nedefinovatelný stroje, biomechanický potvory se šklebí ze stěn, projdete Infity Portálem, lokomotiva před vstupem chrlí oheň... a vstupenky vám prodá šílenej šedovlasej motorkář :-).

Z Oamaru to krosíme v naší dodávce směrem do „skotského města“ Dunedin (... neplést s Dudandyn). Po cestě stavíme u tzv. Moeraki Boulders. Osamělé obří kulaté balvany uprostřed pláže. 

Geologové tvrdí že vznikli tak, že jádro (tvořené nejspíš nějakou fosilií) postupně obrostlo kolem dokola šutrem. Aspoň tak to chápu já. Stejně pravděpodobný ale je, že Bilbo zas s někým rozprávěl do svítání.                                                                                                                                                   

Dunedin je příjemný univerzitní město. Působilo na nás „nejevropštěji“ z novozélandských měst.  Je určitě hezčí než Christchurch. Velkou část přistěhovalců tvořili Skotové a Dunedin v podstatě znamená Edinburgh v gaelštině. Dunedin byl hlavním centrem během zlaté horečky a v té době tu vzniklo hodně hezkých historických budov – katedrály, parádní vlakového nádraží. Centrum města tvoří osmiúhelníkové náměstí Octagon.

Hlad zaháníme v asijské restauraci Wong Gok a v Dunedinu ještě absolvujem prohlídku čínské zahrady s jezírkem, vodopády, skalkami, altánem a vším, co k tomu patří J.

Ten samý den odpoledne jedem na poloostrov Otago. Otago je nádherný, strávili jsme tam jen půl dne, ale určitě by stálo za to tam pobýt dýl. Po nezpevněné cestě se šinem s dodávkou k místu zvanému „The Chasm“. 

Alejí stromů vyjdete na zelené travnaté pláně vysoko nad oceánem. Na nich se pasou extrémně chundelaté ovce. 

Když dojdete na okraj plošiny, koukáte na útesy strmě padající do moře. Fouká studený vítr, svítí slunko a je to nádhera.

Po zelených pastvinách pokračujem dál, chceme dojít do Sandfly Bay, kde mají večer přistávat tučňáci. Postupně klesáme a najednou pod nohama cítíme jemný hluboký písek. 

Většinu sestupu to hrnem dolů v písečných dunách až přicházíme k divoké pláži a rozbouřenému moři. Sedíme schovaní v trávě kousek bokem a vyhlížíme tučňáka. Správně byste neměli být vůbec vidět, páč jsou to stydlíni a když uvidí nebo uslyší někoho na pláži, nevylezou z vody.

Čekáme, ale bohužel nic, musíme se vrátit. Ještě je třeba zmáknout namáhavý pochod pískem nahoru. Fouká protivítr a mete písek do očí. Se setměním konečně přicházíme k autu. Padá mlha a my po prašné cestě odjíždíme a opouštíme krásný poloostrov Otago. 

Z Dunedinu míříme do Catlins, nejjižnější oblasti Jižního Ostrova. Tam už konečně budem mít víc štěstí na tučňáky :-).

V Aucklandu u Lyalla

Po odletu rodičů jsme vyrazili s Lenčou průzkumovat odlehlé části Jižního Ostrova – divokou a krásnou oblast Catlins na úplném jihu a bujný, deštivý Fiodland. K této části cesty se dostanu v dalších příspěvcích. Počátkem dubna se začínala na Jižní Ostrov vkrádat zima a my cítili, že už máme tzv. „odcestováno“. Začalo se nám stávat, že jsme nedokončili túru kvůli počasí, spali čím dál častěji v tzv. v kabinách vevnitř – na spaní v dodávce v chladných nocích a vstávání přímo z „auta do deště“ jsme začínali být trochu pohodlní. Taky jsme toho už hodně viděl a nafotili, ušli a ujeli mnoho kilometrů a postupně nám přišlo, že jsme zkrátka cestovatelsky nasycení. Pomyslným hřebíkem do trampské rakve bylo Lenčino zvrtnutí kotníku v národním parku Arthur’s Pass. A tak jsme nastartovali náš van a zamířili nejkratší cestou zpět na sever, do Aucklandu...

Naším cílem je najít si v Aucklandu bydlení, zakempit na dobu neurčitou, zkusit pohledat práci v oborech a získat nějaké zkušenosti. Kupodivu přicházíme na to, že cestování je super, ale po nějaké době má člověk zase chuť chvíli bydlet na jednom místě, pracovat hlavou a trochu se dostat mezi lidi.

Jako prvního člověka kontaktujeme našeho starého dobrého couchsurfera Lyalla. Máme v plánu si v Aucklandu najít pokoj v podnájmu, ale pro prvních pár dní by bylo super mít základnu někde kde to známe. A skutečně Lyall odpovídá, že máme dorazit, že se mu vystěhovala dcera a že jen trochu poklidí pokoj. Tak začínáme v Aucklandu skoro stejně jako v říjnu minulého roku – couchsurfujem u Lyalla :-).

Máme malý vlastní pokojík, koupelnu a je naprosto luxusní, že si můžem uskladnit věci ve skříních a že si třeba můžem i sednout na posteli... komfort, který naše potápěčská dodávka nenabízela :-). Zároveň máme i supr společnost. Střídáme se s Lyallem ve vaření, po večerech popíjíme jeho domácí pivo nebo můj domácí calvados, hrajem scrabble a hlavně... rozjíždíme pokračování mariášových lekcí :-). Ze začátku tu taky bydlí Jono, Lyallův synovec, pohodář a bubeník, co obsluhuje jeřáb. 

O víkendech doráží Lyallův syn Harrison, vtipnej čtrnáctiletej zlehka geekovskej týpek, kterýho Lyall nestále popohání a mírně sekýruje :-). S Harrisonem semtam přijede jeho psík Ripley. kKoukáme na filmy nebo na Top Gear a celkově je v domě příjemná atmosféra.

Lyall neustále něco staví a vylepšuje. Ať už na domě nebo na své plachetnici Molly, na které hodlá obeplout svět (o tom později). Když jsme v říjnu odjížděli z Aucklandu, makal na stavbě terasy, když přijíždíme v dubnu, terasa už je hotová, Lyall dokupuju barbecue a rozjíždí grilování steaků a uzení ryb.

Po týdnu „couchsurfování“ nám Lyall potvrzuje to, v co jsme tajně doufali – můžem zůstat :-). Začínáme mu platit rozumný nájem a z couchsurferů se stáváme spolubydlícími. Lepší místo na bydlení kousek od centra za takovou cenu bychom těžko hledali. Bydlení je zajištěno a my se začínáme naplno věnovat hledání práce.

Vzhledem k tomu, že se ani po 3/4 roce na cestách necitím úplně rozmluvenej v angličtině, porozhlížím se nejdřív po nějaké jazykovce. Vybírám LSI Auckland a nastupuju na 3 týdenní kurz, každý den 4 hodiny, takže docela vydatný. Jazykovka je v centru, autobusy jsou drahý a parkování taky, takže se rozhoduju chodit pěcha. Každé ráno šlapu 3,5km a pozoruju probouzející se Auckland. 

Rychle se střídá déšť a sluníčko, maorky v uniformách vyráží do škol, na ulicích je kompletně mezi-národní a mezi-rasová směska – indové, běloši, turci, asiati. Ze srdce Aucklandu vyrůstá věž Sky Tower a semtam zahlídnu probleskující moře. Po ulicích běhají otužilí kiwi kluci a holky v trenýrkách a tričku bez ohledu na počasí a teplotu, před sex shopem „Peaches & Cream” šlape značně jetej holko-kluk. S dobrý soundtrackem ve sluchátkách a dobrým cappucinem v kelímku se stává ranní pochod do školy mojí oblíbenou částí dne.

Je moc příjemný být zase na chvilku ve škole. Moji spolužáci jsou – pohodový Japonec Shuhei, co hraje rugby a má černý pásek v karate, extra ukecanej a rád se poslouchající finační analytik Karsten z Německa, francouzka Sarah, která bydlí na ostrově Waiheke a každé ráno připlouvá do Aucklandu trajektem, francouz Phillipe, který řídí letový provoz na Tahiti, mírně šílená srandovní japonka Kiko a postupně se vystřídají i další – korejka, brazilec , kolumbijec :-).

Ve škole je docela mumraj, naše nejpokročilejší skupinka je v horním patře, kde je to klidnější, ale ve spodních patrech neustále povykují středně pokročilí a začátečníci převážně z Jižní Ameriky a Asie. Zjištuju, že francouz Phillipe si semtam dá doutník, tak jsem rád, že budu mít od taťkova odjezdu zas nějakého sparinga :-). O přestávce během jednoho slunečného dopoledne stojíme před školou, pijeme kafe, kouříme cigarillos a Phillipe vykladá o Tahiti, potápění mezi žraloky a taky, že je fanda do muziky, na ostrově má asi deset kytar a zamlada chodil do operního zpěvu :-). Nabízí, že když budem chtít, máme přijet na Tahiti a můžem u něj couchsurfovat :-)... To by bylo škoda nevyužít.

Než se naděju 3 týdny jsou pryč a vychutnávám poslední pátek ve škole. Po vyučování dáváme s děckama Fish & Chips a sluníme se v parku. Jazykovka LSI bylo příjemný intermezzo, trochu jsem se rozmluvil, potkal zajímavý lidi a hlavně jsem se začal sžívat s novým městem.

Kromě Lyalla potkáváme i naše druhé oblíbené Aucklandské couchsurfery – Tima a Dani, kteří nás v říjnu pohostili, zhulili a vzali na první novozélandskou túru :-). Setkání je o to zajímavější, že Tim s Dani v dubnu vyráží, stejně jako my v srpnu minulého roku, cestovat – na dobu neurčitou. Opouští svůj byt, balí vše potřebné do krosen a my jim pomáháme zbytek majetku přestěhovat s naší dodávkou k Timovým rodičům. Dostáváme od nich obří sadu hudebních CD a parádní repráky – věci, co si na cestu neberou :-). Tim s Dani opustili Auckland a vydali se přes Bali a Indonésii směrem do Asie. Postupně chtějí docestovat do Evropy a pak nejspíš do Jižní Ameriky, protože Dani je z Argentiny. Držíme palce a doufáme, že se někde potkáme :-).

A my s Lenčou pokračujeme v hledání práce – sepisujeme motivační dopisy, tuníme CVčka, projíždíme Seek.co.nz – největší web s nabídkama práce na NZ. Zároveň je nutná i nějaká počáteční investice – pořizujem druhý počítač, ať můžem pracovat oba zaráz, postupně taky kupuju oblek, boty, košili, vázanku – abych se mohl „dress for success“ na případný pohovor :-).

Ukazuje se, že sehnání práce v oboru na NZ není jen tak. Máme totiž jen working holiday víza do října a to většinu potenciálních zaměstnavatelů odradí, protože by nás museli „podpořit“ abychom dostali návazná víza. A pro něco takového musí dosvědčit, že nenašli vhodného „kiwiho“ – a proto berou cizince a pomáhají mu s vízy.

Informatika má v tomle ale výhodu – programátoři jsou na NZ nedostatkoví a oproti jiným oblastem člověk může narazit na poměrně dost nabídek na „krátkodobý kontrakt“. A právě na takovou pozici se mi poštěstí dostat pro novozélandský SAP. Jsem kontraktor, programátor-žoldák nasazený do SAPího týmu na velký projekt pro Foodstuffs, firmu co má pod sebou většinu novozélandských sámošek – New World, Four Square a tak.

A tak po delší době oblékám něco jinýho než diecézní mikinu a tepláky z Armády Spásy - přezbrojuju do košile, polobotek a s laptopem vyrážím SAPit. Každé ráno ladím novozélandské rockové rádio Hauraki a fičím směr Mt. Roskill, kde sídlí Foodstuffs. Mezi SAPáky vzbuzuje pozornost moje lišejníkem porostlá potápěčská dodávka s věstavěnou postelí.

Práce je super, s každým úkolem co dělám se učím spoustu novýho a spolupracuju s jinou národností. Tým je hodně pestrý – projektový manažer Ario je z Íránu, na prvním úkolu dělám s fajn malinkatým konzultantem Nitinem z Indie, na druhém s nekompromisním Antoniusem z Indonésie, na třetím s pohodovým holanďanem Rogerem, na čtvrtém s peruáncem Eduardem... :-).

Obědy a kafe nám připravují statné maorky a já si postupně zase musím zvyknout na sedící režim s hodně koukáním do obrazovky. Každopádně za práci jsem vděčný a je to super zkušenost. Vzhledem k tomu, že nemám status zaměstnanec, tak poprvé zkouším i „dělání na sebe“ – vystavování faktur, čeká mě samostatný placení daní a podobně. V tomto, jako i v mnoha dalších věcech, nám pomáhá Lyall – měl vlastní firmu, kterou prodal... takže je koho se zeptat.

Jednoho dne přicházím z práce a v obýváku je víc živo než obvykle – Lyallovi dorazili francouzští couchsurfeři Coral a Koko. Vykládáme, rozlívám calvados a Coral s Kokem (já vím, zní to jak bacil, ale jak to mám sakra skloňovat?) vypráví o tom, jak projeli Zéland na kolech. Jsou akční a práh pohodlí mají zdá se níž než my :-). Lyall nadhazuje, že bychom mohli vyrazit další den na loď.

V sobotu vstáváme trochu později a v domě je ticho. Zdá se, že Lyall a Francouzi jsou pryč. Se směsicí úlevy a zklamání si užíváme pomalé víkendové ráno. No říkal jsem si, že na jachtu bych chtěl taky, ale na druhou stranu, týden byl náročnej a je dobrý mít trochu klidu.

Nicméně po 10 ráno doráží Lyall. S čepicí na hlavě, ale bos (echt starej kiwi) a hlásí, že Francouzi jsou na lodi a my tam budem taky za 15min. Lehce v šoku v rychlosti balíme spacák, nějakou mikinu, trochu jídla a jedem. Lyallův syn Harrison (spící v garáži, protože v jeho pokoji jsou couchsurfeři) nevypadá z celovíkendového programu na lodi vůbec nadšeně... ale to je asi tak všechno co může dělat :-). U mola se naloďujem na Lyallův motorový člun – Lenča, já, zachmuřený Harrison, vyděšený psík Ripley a kapitán Lyall. 

Připlováme k parádní veliké jachtě Molly, povinně musíme být na boso (je docela kosa), Lyall připoutává motorák, startuje motor, zvedá kotvu a plujem!

Loď je fakt krásná, několik kajut (vevnitř může spát asi 12 lidí), kuchyňka se zásobama, rybářský vybavení, 2 kajaky a motorák. Na spešl námořní GPS pozorujem hloubku a útesy, podplouváme pod Harbour Bridge ze kterého zrovna někdo skáče bungee a otevírá se výhled na Auckland z moře – mrakodrapy, Sky Tower a spousty lodí a plachetnic všech velikostí křižujících přilehlé vody.

Oba to s Lenčou zkoušíme u kormidla a navigujem k sopečnému ostrůvku Rangitoto. Počasí je parádní, vítr nefouká, takže plachty zůstavají svinuté a jedem na motor. 

Po pár hodinách kotvíme u Rangitoto a Lyall vysazuje nás a Francouze na ostrově. Příjemnou procházkou stoupáme na vrcholek sopky a nahoře nás čeká skvělý výhled na moře, ostrovy a Auckland v růžovém oparu zapadajícího Slunce.

Na Molly se vracíme až za tmy. Lyall rozsvěcuje světlo v naší kajutě. Chce přilákat a ulovit chobotnici. Coral a Koko vaří moc dobrou večeři, otvíráme víno. 

Když vycházíme později na palubu, ve vodě se hemží mnoho ryb, Lyall a Coral nahazují udice. Mají zálusk na chobotnici, ale ta je, zdá se, fuč. Naloví asi tucet menších rybek podobných makrele – máme snídani.

Když uleháme v naší kajutě, loď se mírně pohupuje a za hlavou to příjemně šplouchá. Poprvé spím na lodi. Oba jsme s Lenčou moc rádi, že jsme na konec vyrazili a že se můžem tohoto výletu zúčastnit. Připadám si jako v knihách od Arthura Ransomeho - mých oblíbených námořních, když jsem byl malej :-).

Druhý den na Molly pokračujem k dalšímu ostrovu – Waiheke. Ten je podstatně obydlenější než sopka Rangitoto. Dáváme kávičku v místní kavárně, potulujem se s psíkem Ripley po pláži a užíváme krásnýho počasí.

Téhož dne odpoledne se vracíme kolem mrakodrapů Aucklandu zpět do zátočiny, kde Lyall obvykle kotví. Jsme docela unavení, já mám zlehka omrzlý nohy, ale jinak jsme nadšení :-).

To byl náš víkend s Lyallem na lodi. :-) Ve volném čase tu taky občas jdem zaběhat / projít se. Kolem Grey Lynn je spousta parků. Ten nejbližší – Western Springs má pěkný jezero a je plný hus, kachen, racků, srandovních slepic Pukaki a černých labutí. Asijské rodinky houfně ptáky krmí a často se naskýtá komický pohled jak pronásleduje dvacet rozvášněných hus a labutí vyděšeného ťonga s kouskem chleba v ruce.

Po delší době jsem připojil na www.mapmyrun.com a naplánoval asi 7,7km kolečko, převážně přes parky v okolí Grey Lynn. Moje nejoblíbenější část je malý parčík Westmere asi v půli cesty s výhledem na moře a lodě v zátoce.

Asi v polovině června nám Lyall odjíždí. Vydává se na svůj už několikátý trip do Afriky na měsíc na motorce. Namibie, Angola, Zimbabwe... Na stránce http://earth.nullschool.net/ monitoruje výšku přílivu na kritické části.  V Angole projedou pobřeží - po jedné straně oceán, po druhé straně obří píseční duny.

Před odjezdem má rozečtenou asi 1000 stran tlustou knihu. Je v půlce, tak bere kuchyňskou kudlu a odkrajuje půlku knihy. Přece nebude mít zbytečnou zátěž. Zimní Auckland opouští v žabkách na nohách, s malým baťůžkem a dvěma kanystry na benzín. Je to dobrodruh :-D Těšíme se až dorazí v polovině července zpět.

Bohužel se zdá, že tu nepobude dlouho, má v plánu se brzy přestěhovat na loď, nejprve vyrazit kolem Nového Zélandu, pak k subantarktickým ostrovům a nakonec plout směr Evropa. Několikaroční plán :-D.

Abychom zaplnili prázdné pokoje v domě, sháníme spolubydlící. Stěhuje se k nám fajn novozélanďanka Lucy a její melancholický chrochtající buldok Ziggy :-). Zároveň se s Lyallem domlouváme, že můžem během jeho absence přijmout nějaké couchsurfery. Jsme rádi, že můžem s Lenčou vyzkoušet i hostitelskou roli – minulý víkend s námi byla taiwanka Jenn a teď v neděli tu bude rušno – francouzský pár a rakušanka :-).

Celkově musím říct, že se v Aucklandu žije moc dobře. Zima je hodně mírná, semtam zaprší, ale je i dost slunečných dnů. Mnoho oblastí je na podstatně vyšší úrovni než v ČR – doktoři se víc snaží vám pomoct, na spořícím účtu máte 4% úrok, většina zařizování je míň komplikovaná.

Aktuálně je naším cílem zajistit, abychom tu mohli pobýt dýl, než nám umožňují naše working holiday visa. Probíráme se změtí kategorií pracovních víz, sháníme potřebné podklady typu výpis z trestního rejstříku (neumí vyjet v Aucklandu, ale umí vyjet na konzulátu v Sydney), zdravotní prohlídka atd. Vypadá to celkem na dobré cestě, ale zatím není nic jisté. Za mne by se snad mohl postavit SAP - podpořit mě pro pracovní víza a Lenča by měla mít možnost zažádat o partnerská. Těžko se tu rozepisovat, je to dost komplexní. Kdyby někdo chtěl k téhle problematice vědět víc, napište, rád se podělím.

Cesta pokračuje – zažíváme další zajímavou etapu. Před pár dny mne potěšil balíček z domova. Zahájili jsme datovou korespondenci s ČR – já posílám domů v obálce na 32GB SD kartách fotky na zálohování, rodiče a brácha mi posílají zpět na SD kartách seriály, filmy, muziku a další :-). Na online přenos desítek GB tu máme příliš pomalý a drahý internet, takže klasická pošta je prostě snazší. Jo a krom dat mi taky v balíčku dorazily dvojhlavé mariášové karty pro Lyalla. Dělám vše proto, aby se stal plnotučným mariášovým sparingem.

Rozmýšlím co bude v dalším příspěvku :-). Láká mě si zavzpomínat na USA a probírat se fotkama z Grand Canyonu... nebo pokračovat s Jižním Ostrovem NZ poté co odjeli rodiče :-). Uvidíme...