Catlins - jih Jižního Ostrova

V Aucklandu je parádní letní den. Lyall se již definitivně přestěhoval na svoji loď a my máme 2 nové spolubydlící. Vypadají na pohodu. Američanka Katie z Atlanty a kiwi Luke. Luke vede stavbu tunelů, potápí se a loví. Máme plný mrazák jelena.

Před pár dny tu byl Guy Fawkes Day – stejně jako britové pálí novozélanďani ohňostroje na počest neúspěšného pokusu vyhodit do povětří parlament v roce 1605. Tak jsme otevřeli Lyallovo „homebrew“ pivko, brambůrky a všichni společně sledovali ohňostroj z terasy od Luka.

Toť krátké shrnutí aktuálního stavu, v tomto a dalších příspěvcích bych se chtěl vypořádat s nepopsanou částí našeho březnového putování po Jižním ostrově - poté co jsme odeslali domů rodiče. Naposledy jsme skončil v Dunedinu a krásném poloostrově Otagu, ten dnešní bude o nejjižnější a nejatmosféričtější oblasti Jižního Ostrova – divokém Catlins...

Po odjezdu z Dunedinu směřujem po pobřeží na jih. V sámošce New World (mj. patří pod Foodstuffs, pro který teď dělám J) nakupujem hotovky na oběd – grilované a kuře a sushi. Stavíme u místa zvaného Kaka Point, obědváme a koukáme na divoký oceán. Fouká studený vítr.

Naším prvním cílem v Catlins je výběžek Nugget Point, o kterém básnila cestovatelka Lena z Německa. Po stezce nad modrým oceánem s divokými útesy směřujem na vrcholek s majákem. 

Odtud se otvírá pohled na nekonečnou vodu a rozeseté „nugety“ – útesy na kterých se vyhřívají tuleni. Úžasný místo, na kterým má člověk pocit, že je skutečně na konci světa.

Když se vracíme k autu, odbočujem k plážičce – zátoce Roaring Bay. Cesta vede na pozorovatelnu nad pláži, ze které je možné v tichosti sledovat tučňáky. Čekáme nějakou dobu, ale nic... asi je na ně moc brzo a ještě plavou v oceánu.

Pokračujem dál, máme vyhlídnutý kemp v Surat Bay. Útulný kemp s kuchyní a vším potřebným, stranou kus od hlavní cesty, přímo o moře. Vyrážíme po osamocené dlouhé písečné pláži. Fičí ledový vítr a mete písek těsně nad zemí. 

Zachumlaní do outdoorové výbavy, čepice a rukavic pochodujem dál a dál, chceme totiž vidět vzácné „sea lions“ – lvouny, kteří tu mají žít. Konečně se poštěstí a přicházíme k jednomu mackovi, co na pláži odpočívá. Asi se mu nezamlouváme, protože se zvedá a na svých „ploutvonohách“ kráčí do vody.

Plní zážitků vaříme večeři v kempu a zabalení do spacáků usínáme v našem vanu. Auto má velkou výhodu oproti stanu, že je v něm teplo.

Následující den máme pořádně nabitý. Pokračujem po tzv. Southern Scenic Route, která se táhne od Dunedinu přes Catlins až do Queenstownu.

Krátce stavíme v městečku Owaka, kde si berem na informacích mapku oblasti a necháváme doporučit místa. První zastávka je krátký výšlap k tzv. Jack’s Blowhole – parkujem v malé vesničce Jack’s Bay na pobřeží. U domku se místo psa na trávníku povaluje samice lvouna J.

Po zelených kopcích přicházíme k obří propadlině, ve které buší vlny oceánu – blowhole – místo vzdálené 200 metrů od pobřeží. Moře si se vyhloubilo cestu do vnitrozemí a země se propadla.

Naše auto dostává zabrat – Catlins to jsou převážně štěrkové/kamenité cesty a postel vzadu rumpluje jak vzteklá. Poté co jsme na výletě s rodiči odrovnali tlumiče se snažíme být s autem trochu opatrnější J.

Po Jack’s Blowhole následuje v lese ukrytá kaskáda vodopádů Parukanui Falls a konečně i Cathedral Cave – obří mořská jeskyně, ke které se dojít pouze za odlivu.

Celý den se potkáváme na různých zastávkách s jedním párem. Doporučují nám, že bychom neměli minout místo zvané Lost Gypsy. Má to být kavárna s podivnýma vynálezama a vychytávkama... bohužel den už je tolik nabitý, že Gypsyho nestíháme J.

K večeru přijíždíme na klasické místo v Catlins – kemp Curio Bay. Kemp je jednoduchý vybavením, ale unikátní svojí polohou. 

Parkujem dodávku mezi obříma trávama – rákosím. Když popojdem kempem na jednu stranu otvírá se výhled na krásnou pláž Porpoise Bay, kde trénují surfaři a hlavně v oceánu skáčou Hector Dolphins. Když se popojde na druhou stranu, dojde se ke skalnaté plošině omývané mořem, ze které trčí zvláštní výčnělky. Jedná se o 180 000 000 let starý zkamenělý les. V moři kolem se vlní podivné masivní zelené chaluhy.

Ke zkamenělému lesu se vydáváme ještě podruhé se západem slunce... a konečně se nám podaří to, o co jsme se už několikrát marně snažili... vidět zblízka tučňáka.

U zkamenělého lesa už je spousta lidí. Chvíli čekáme a se setměním se z moře vynořuje malá postavička. Je to perfektní představení, všichni jsou úplně ticho, blesky vypnuté, aby se yellow eyed penguin nevyplašil. Tučňák na pozadí divokého moře vypadá roztomile a melancholicky. Srandovně přešlapuje, jakoby trochu ztracený. Semtam snožmo poskočí ze šutru na šutr. Občas se zastaví a zaskřehotá...

V noci ještě příroda dává přídavek k celodennímu představení. Je úplně jasná a bezměsíčná noc. Sedím na kempovacím křesílku před autem, pojídám buráky a pozoruju neskutečně jasnou hvězdnou oblohu, paráda J.

Ráno se pořádně dospáváme a užíváme si snídani venku. 

Je krásně, kupuju si v kempu kafe, ještě chvíli pozorujem delfíny v Porpoise Bay a vyrážíme dál. Dnes máme namířeno na nejjižnější místo Jižního ostrova – tzv. Slope Point. Kolem kamenité silnice je všude spousta ovcí na zelených pastvinách. Fučí pořádně studený vítr a když přicházíme na Slope Point, děláme nezbytné foto u šipek ukazující k Antarktidě. 

Jižněji už leží jen Stewart Island, subantarktické ostrovy a Antarktida.

V malém městečku Tokanui si dáváme k obědu pořádný Seafood Basket v opuštěné taverně. Na stěně mají dost vtipnou fotku místního rugbyového týmu. Pak už opouštíme nádherné divoké Catlins a frčíme do nehostinného Invercargillu – největšího města regionu Southland.

Nový Zéland: Přechod z Working Holiday na Work Visa

Hoho, jubilejní 50tý příspěvek na blogu J. Venku rachotí ohňostroj, pravděpodobně to není kvůli blogu ale proto, že zélanďani stále slaví vítězství All Blacks ve světovém rugby poháru. A my s Lenčou jsme pokročili do další novozélandské etapy – skončila nám working holiday visa a oba máme normální pracovní víza do konce dubna 2016.

Rozhodl jsem se, že v tomto příspěvku trochu rozeberu problematiku přechodu z working holiday na work visa, protože to byla zajímavá zkušenost.

Předem upozorňuju, že každý případ je u víz hodně individuální a existuje velká spousta různých alternativ a možností. Takto to fungovalo nám:

1)  Working Holiday Visa

Můžete je mít jen jednou za život a „zamlada“ – tuším že do třiceti. Neskrývají žádná úskalí, dostat je může každý, žádá se online. Zásadní je být rychlý – kdy jsme žádali my na jaře 2014, byla víza plná do 50ti minut od otvíračky.

Jakmile máte Working Holiday, můžete po Zélandu jezdit a pracovat 1 rok. Omezením je, že nemůžete dostat „permanent job“.

I s working holiday můžete ale začít pošilhávat po kvalifikované práce. Mně to vyšlo v květnu v Aucklandu, dostal jsem 3 měsíční kontrakt pro SAP. IT má v tomhle velkou výhodu, protože patří na novozélandský „Long Term Skill Shortage List“ – nedostatkový list. Tímpádem je mnohem snazší sehnat práci. Na získání práce v oboru musíte:

• být na Zélandu a ready na pohovor
•  mít pracovní povolení – víza

S working holiday je tohle splněno a tak jsem mohl začít makat. Když jsou s vámi spokojení, tak je hodně pravděpodobný, že vám nabídnou prodloužení kontraktu... sahající za období vašeho Working Holiday... a to je zásadní předpoklad pro dostání pracovních víz.

2) Work Visa – Specific Purpose or Event

Jakmile je na světě prodloužení kontraktu (v mém případě jsem si domluvil do konce dubna kvůli vízům pro Lenču, detaily v bodě 3), můžete žádat o Work Visa, protože máte potřebný „job offer“. V tu chvíli začíná hlavní výzkum, o který typ work visa požádat. U mě byla poměrně specifická situace, protože technicky jsem „živnostník“, dodávám služby SAPu, kontrakt mám navíc se třetí stranou, co nám dělá prostředníka :-). To se jevilo ze začátku jako problém, protože pro většinu víz potřebujete „podpůrný papír od zaměstnavatele“... bohužel nikdo se nehlásil k tomu, že by byl můj zaměstnavatel. Nakonec to ale šlo velice jednoduše.

Zvolený typ víz: Specific Purpose or Event

Podklady které jsem doložil:

• Kontrakt
• Potrvzující dopis od firmy, se kterou mám kontrakt
• Potvrzující dopis od SAPu, že mě potřebují na určitý projekty, že mám vhodný zkušenosti etc.
•  Výpis z trestního rejstříku (Musí se zažádat poštou na konzulát v Sydney - viz zde)
•  Zdravotní certifikát a rentgen hrudníku

K poslednímu bodu – na zdravotní certifikát a rentgen zajdete k místnímu doktorovi. Jeden z dotazů ve formuláři je na pravidelné léky. Pokud se rozhodnete uvést, že nějaké berete, celý proces žádosti se výrazně protáhne (místo dnů či týdnů řekněme na 2 měsíce). Je to z důvodu, že imigrační úředníci musí váš certifikát poslat na „zhodnocení“ nezávislému poradci a ten si nejspíš po vás vyžádá další potvrzení od doktorů.

3) Work Visa – Partnership Based

Ve chvíli, kdy já jsem měl víza schválené, bylo třeba dořešit víza pro Lenču. Lenča požádala o tzv. Partnership Based Work Visa – znamená to, že partner člověka s work visa dostane work visa na stejnou dobu. Podmínkou je ale, že musí žádat alespoň na 6 měsíců – pokud je to na kratší dobu, dostane partner pouze „návštěvnická víza“, na které nemůže pracovat (... to je důvod, proč jsem si domluvil kontrakt až do konce dubna 2016... původně měl být jen do konce roku 2015).

Podklady které Lenča doložila:

• Výpis z trestního rejstříku
•  Zdravotní certifikát a rentgen hrudníku
• Potvrzující formulář od mne coby partnera s work visa
• Důkazní materiál o našem vztahu

Poslední zmíněný je docela zábava. Museli jsme imigračnímu dokázat že náš vztah je „opravdový, dlouhodobý a perspektivní“ J. Takže jsme dali dohromady:

• Společné fotky v průběhu let
•  Společné letenky
• Potvrzení od Lyalla, že spolu bydlíme a jsme v poho
•  Povrzení od Janene z Haastu, že jsme spolu bydleli a makali v kavárně
• Výpisy z účtu o vzájemných transakcích
• Potvrzení o společném účtu
• Screenshoty hlaviček emailové komunikace
• Průvodní dopis, jak to spolu máme :)

No a tak se zadařilo, cesta je prošlápnutá a máme oba regulérní pracovní víza od konce dubna 2016.

Kromě samotných víz je při přechodu Working Holiday => Work třeba pořešit řidičáky. Český řidičák platí na Zélandu rok od posledního vstupu (máte-li k němu překlad nebo mezinárodní řidičák)... jakmile rok vyprší jsou v podstatě 2 možnosti:

A) Vysmahnout alespoň na den ze Zélandu (třeba si udělat výlet do Sydney), vrátit se... a voilá, řidičák vám platí další rok

B) Zažádat o převod a udělat si novozélandský

Postupem A to řeší všichni indové u mě v práci. My jsme s Lenčou zvolili trochu náročnější B. Pokud byste byli občan Rakouska, Německa, Anglie a nebo jedné z dalších asi 15ti zemí na zvláštním seznamu, převedou vám řidičák pouze za poplatek, dostanete novozélandský a hotovo. Bohužel ČR na tomhle seznamu není a tak musíme dělat zkoušky – teoretický test a praktickou jízdu. Lenča už má hotovo obojí a je regulérní novozélandský řidič, mě ještě čeká praktická.

Tak toť takové shrnutí, čím jsme teď procházeli z pohledu „oficialit“. Dalším potenciálním krokem může být zažádání o „novozélandskou rezidenci“ ale to ještě uvidíme.

Zajímavé informace o podobném scénáři s pracovními vízy popisuje také čech Jency na svém blogu.

Příště už bude zase příspěvek o cestování a s fotkama – jih Jižního ostrova – oblast Catlins – lvouni, tučňáci a tak J.

P.S. Jedno z témat, které se na Zélandu aktuálně řeší je nová vlajka. Chtějí se zbavit britského "union jack". Na obrázku v úvodu příspěvku je jedna z možných variant.

Tongariro Alpine Crossing - víkend v Mordoru

Před rokem touto dobou jsme makali na farmě v Otaki, sekali trávu traktůrkem, kopali pařezy a popíjeli ranní čaj s farmářem Ronem. O rok později užíváme druhé jaro na Novém Zélandu a jsme stále tu. Tento příspěvek bude o čerstvých událostech z minulého víkendu. Novozélanďani slavili Labour day, takže byly 3 dny volna a my vyrazili na jedno z hlavní lákadel severního ostrova – Tongariro Alpine Crossing.

Na Tongariro jsme se chystali už delší dobu a když jsem se zmínil Lyallovi, řekl že by se rádi s Harissonem připojili. Po pár týdnech domlouvání se nakonec vytvořila poměrně masivní výprava zahrnující mnoho členů Lyallovy rodiny J.

Celý týden před akcí sledujeme počasí. Ještě ve čtvrtek vypadají výhledy na víkend v Tongariru dost nevalně. Déšť, vítr, pocitová teplota kolem 0 stupňů. V sobotu kolem oběda vydatně prší a my s Lenčou vyrážíme z Aucklandu. Dodávka je po delší době pořádně nabalená zásobama a výbavou. Vzhledem k tomu, že jsme na Zélandu už dýl než rok, nemohu už legálně řídit s českým řidičákem – hlavní řidič je tedy Lenča, která už udělala zkoušky a má novozélandský.

Frčíme směrem na jih do srdce Severního ostrova k obrovskému jezeru Taupo. Auckland necháváme za sebou, začínají zelené kopečky, pastviny se stády krav. Kochám se, čtu National Geographic a popíjím cappucino takeaway. Není špatný mít řidiče J.

V Taupu bydlí Lyallův brácha Louis a my parkujem svoji dodávku na jeho zahradě. Už je tu celý klan Babingtonů – Louis, Lyall, Harisson, Lyallova sestra Raewyn s manželem Rusellem a znalec maorské historie a vysloužilý pojišťovák John se ženou Marií. Popíjíme víno a čekáme až se upeče novozélandská klasika – jehněčí kýta s „mint sauce“ a pečené kumary, brambory, dýně.

Po desáté uleháme ve spacácích v naší dodávce, po dlouhé době, poprvé od dubna. Zítra nás čeká nabitý den.

Vstáváme o půl paté. Ne až tak kvůli túře, ale protože se hraje „Rugby World Cup“ a my kempujem u zélanďanů... takže je tak trochu povinnost jít fandit na čtvrtfinále All Blacks proti Jižní Africe J. Jak na sporty v televizi nekoukám, tak rugby na pořádné úhlopříčce je docela dobrá podívaná. Před šestou díkybohu All Blacks slaví vítězství a my vyrážíme z Taupa směr národní park Tongariro.

Tongariro Alpine Crossing je jednodenní túra, napříč národním parkem – je potřeba se dopravit  z jednoho konce na druhý. Klasická varianta je zabookovat si ranní shuttle, zaparkovat auto, shuttlem se nechat převézt na druhý konec a „jít směrem k autu“. My máme ale soukromý shuttle – osmdesátiletý John frčí ve svém SUV a již v časných ranních hodinách přednáší o maorské historii míst, které zrovna míjíme. A světe div se, dělá se brutálně krásně J.

Když před osmou ranní začínáme trek, není na obloze ani mráček a před náma se tyčí zasněžený vrchol Mt. Ngauruhoe aka Mount Doom – Hory Osudu z Pána Prstenů. Tongariro je národní park, kde se natáčely scény z Mordoru. Zdejší krajina kontrastuje s klasickým „zeleným a modrým“ Novým Zélandem. Tongariro jsou sopky (stále aktivní) ve srdci ostrova, černé lávové pole, rudé krátery.

Začínáme trek z místa Mangatepopo. Čeká nás základní trasa o délce cca 19 Km s možným přídavkem na vrchol Mt. Tongariro nebo dokonce Mt. Ngauruhoe (Hora Osudu).

Na trek vyrážíme v sestavě – já, Lenča, Lyall, Harisson, Troy (Harissonův bratranec), Raewyn a Russell. Zhruba týden před trekem Lyall přemýšlí jestli vůbec půjde, protože má pochroumané koleno. Nakonec se rozhoduje že jo, ale tvrdí že půjde pomalu. Zapůjčuju mu svoje trekové hole.

No každopadně „pomalu“ pro novozélanďaňa je pro mě zběsilý tempo, takže kiwi skupinka vyráží poklusem vpřed a já klasicky rozvážně pochoduju a fotím. Inu být posledním jsem si navykl na výletech s Adamem Chromým, takže pohoda J.

Stoupáme a postupně se přibližuje kužel sopky Mt. Ngauruhoe a otvírají se skvělé výhledy – v dálce vidíme špičku Mt. Taranaki (schválně mrkněte jak vypadá při pohledu z vesmíru na google). Na rozbočce čeká Lyall, očividně řádně naspeedovaný výhrou All Blacks a fungujícím kolenem a ptá se, jestli teda jdem nahoru na Mt. Ngauruhoe. Cesta nahoru je 3 hodinový sidetrip kdy nastoupáte navíc asi 600 výškových metrů než se dostanete na vrchol – okraj kráteru (2291 mnm).

Cesta má být pořádně strmá, hlavně po sypající se suti, aktuálně i se slušnou dávkou sněhu. Mám pocit, že bych zélanďany brzdil a nejsem si jist, jestli to vůbec až na vrchol kvůli sněhu půjde a tak se rozcházíme – Lyall, Harisson a Troy vyráží na Mt. Ngauruhoe, Russell a Raewyn pokračují napřímo po hlavní trase a já s Lenčou se rozhodujem dát vrcholovku na protější Mt. Tongariro (1978 mnm).

Je úžasně jasno, ale fičí pořádně ledový vítr. Oceňujem dobrou výbavu do hor (na fotce za náma Mt. Ngauruhoe alias Hora Osudu).

Jedinou nevýhodou Tongariro Crossing je pravděpodobně jeho popularita... je známý jako jeden z nejlepších jednodenních treků na světě a vzhledem k tomu, že je prodloužený víkend, krásné počasí a začíná „great walk season“, jsou tu docela davy. 

O to víc oceňujem odbočku na vrchol Mt. Tongariro, kde je o poznání méně lidí, přibývá sněhu, kolem sebe vidíme krásné hory, částečně zamrzlá jezera a v dálce vodní plochu Taupa... je to krása. 

Z vrcholu koukáme na protější monumentální Horu Osudu a přemýšlíme, jak to asi dávaj borci Babingtonovi J. Sbíháme sněhová pole a připojujeme se zpět na hlavní trasu. Další parádička je pekelný „Red Crater“. 

A hned za ním se otvírá výhled na neuvěřitelné každé jinak barevné „Emerald Lakes“. Hrnem to dolů sopečnou sutí a jediné co trochu kazí tu krásu jsou hromady hlučných lidí J.

Při sestupu míjíme ledovými krami pokryté Blue Lake. 

Krajina se postupně stává pohostinější, pochodujeme zlatavými trsy trávy s výhledy na jezera v dálce a tahle část mi připomíná túry kolem Wanaky na Jižním Ostrově. Jako bonus oproti Wanace jsou ale krátery kolem, ze kterých stoupá kouř.

Celý národní park Tongariro (mimochodem nejstarší NP na Zélandu) je protkaný posvátnými Maorskými místy, mezi něž často patří vrcholky vulkánů.

Nemůžu se přinutit přestat fotit a najednou slyším za sebou legendární skřehotavý hlásek. Lyall štráduje, trekovými hůlkami div že nevykřesává jiskry z kamenů na cestě, za ním statečný ale zničený Harisson a silák Troy. „We knocked that Bastard off“ hrdě oznamuje Lyall, dali to na vrchol Mt. Doom, předchází mě a pokračují dolů tempem, kterýmu stále nestačím. Jsou to maséři J.

Cesta dolů je dlouhá a už v nohách slušně cítíme těch 20km pochodu. Jít to z opačné strany by byla dřina, protože konec v Keketahi je o cca 300 m níž než začátek v Mangatepopo. V závěrečné lesní pasáži se potkáváme opět s Lyallem, který již trochu zvolnil a společně přicházíme kolem 6 večer k autu.

Nádherná túra a krajina, kterou jsme ještě nikde neviděli. Během dne nebyl ani mráček do toho kombinace černých a rudých lávových hor + sníh, led a jezera. Myslím že jít to takhle zjara je zajímavější než v létě, kdy bude chybět ten sníh a led.

Na večeři už jsme zase v Taupu u Louise, otvíráme pivka, nacpáváme se a na obří televizi sledujem Moto GP. Pak už zbývá se jen řádně rozlámaní zavrtat v našem camper vanu J.

V pondělí se probouzíme do dalšího pěkného dne. Účastníci zájezdu se pomalu balí. Loučíme se s Raewyn a Rusellem, Johnem a Marie. John nám věnuje vlajku All Blacks, která prozatím representuje coby přehoz na posteli v dodávce. Lyall s Harissonem vyráží směr Auckland, aby ještě potrénovali jízdu na motorce, Louis vyráží rybařit. Najednou jsme v domku v Taupu sami. Balíme se, zamykáme a pak už zase jedem na sever. Bereme to ale tentokrát oklikou. Chceme se podívat do „thermal wonderland“ ve Wai-O-Tapu a taky po cestě zkusit nějaký přírodní hot pool.

Wai-O-Tapu nakonec nabídne obojí. Když přijíždíme k místu, vidíme auta zaparkovaná podle silnice a to je známka, že v okolí je nějaké přírodní horké koupání. A vskutku, po pár schodcích se dá sejít k potůčku, kde už se vyhřívají turisti. 

Voda je parádně horká, na jednom místě se stékají studený a horký potok, takže si to člověk může namíchat dle chuti. Důležitý je nepotápět si hlavu a uši – jak varují cedule – v termální vodě přežívají bakterie co můžou způsobit meningitidu.

Potok s horkou vodou je jeden z mnoha výsledků toho, co všechno se děje pod zemí v téhle oblasti. To hlavní ukazuje právě „Wai-O-Tapu Thermal Wonderland“... což je místo na jehož vstup musíte zaplatit, ale rozhodně se vyplatí. 

Všechno je tu přírodní a během cca 2 hodinové procházky projdete bublající bahna, sirné jeskyně, všude tu stoupá dým a sirný puch, jezírka tu hrají všemi barvami díky usazování různých minerálů, krátery... Prostě neskutečný.

Když dokončujem prohlídku Wai-O-Tapu, začíná hřmít a my naskakujem do auta a razíme zpět Auckland. Cesta bude dlouhá, mnoho lidí se vrací z prodlouženého víkendu. Začínám cítit, že jsem se na Tongariru nachladil, ale nevadí... Skvělý víkend, kdy Nový Zéland zase ukázal, jak má neskutečně rozmanitou přírodu a taky přátelský a pohostinný lidi.

Před rokem v Americe #4: Závěr po pobřeží Pacifiku - Highway č. 1

Máme mírně deštivý víkend v jarním Aucklandu - nastal čas završit sérii „Před rokem v Americe“. 

Po rozloučení se sekvojemi krosíme napříč Kalifornií od hor Sierry Nevady přímo k Pacifiku. Naším cílem je místo zvané Morro Bay.

Přijíždíme už za tmy a marně se snažíme sehnat místo na spaní. Všechny motely jsou obsazené. Odkazují nás na kemp kousek za městem... je obrovský, ale bohužel cedule hlásá „Occupied“. Vzhledem k tomu, že nemáme moc možností, ignorujeme ceduli, procházíme nočním kempem a hledáme plácek. Kemp je našlápnutý, zdá se, že je plných chudších místních, nejspíš i mexičanů, kteří zde v karavanech tráví prázdniny.

Štěstí se na nás usměje a nacházíme jednu volnou „tent site“! Teď řešíme jak zaplatit, na vrátnici už nikdo není. Hledáme po kapsách a přihrádkách auta všechny mince a konečně sesbíráme hromadu čtvrťáků, která dává potřebnou částku. Problém je, že „pozdně noční platba“ má proběhnout v malé obálce vhozené do schránky. Když vycpem obálku mincema, vypadá jako malá cihla a nechce se protlačit otvorem schránky. Je to hodinářská prácička, obálka se nesmí roztrhnout... za pomocí klacíku ji konečně vytvaruju a protlačím dovnitř. Z posledních sil stavíme potmě stan, nafukujem matrace. Když se vydávám setmělým kempem do sprch, ve světle čelovky zasvítí oči a z keře na mě vyběhne jelen. Náročnej den.

Noc je chladná, spíme přímo u oceánu. Když se ráno probouzíme, místní už taky vstávají a něco kuchtí u karavanů. 

Celý kemp je pod korunami krásných eukalyptů, které trousí svou kůru všude po zemi. Jdeme se projít k oceánu a pozorujem mořské ptáky, jak loví snídani. 

Morro Bay dostalo název podle útesu Morro Rock, který vybíhá do oceánu.

Startujem auto a vyjíždíme na poslední úsek našeho amerického výletu – po pobřeží Pacifiku, slavné silnici Highway #1 zpět do San Francisca.

Stavíme na různých vyhlídkách a kocháme se modrými vodami oceánu, útesy a plážemi. Koukáme na západ a už pomalu přemýšlíme, že někde tím směrem uprostřed oceánu leží náš další cíl – ostrovy Havaje a pak ještě dál Nový Zéland.

Po highway fičí spousta cyklistů, asi je to oblíbená trasa pro silničkáře.

Velkým lákadlem na jednom místě je kolonie „elephant seals“  - česky „rypouš sloní“ J. Na pláži se rozvalují snad stovky macatic, různě se mrskají a nahazují na záda písek. 

V tomhle ročním období jsou na pláži hlavně samice, které vypadají dost podobně tuleňům. Mnohem větší samce s klasickou „skobou“ na nose bohužel nevidíme.

Pokračujem dál, silnice se kroutí po útesech, na svazích se ve větru kolíbají zlaté trávy. 

Čeká nás poslední noc kempování v Americe a zjišťujem že kempy podél Highway č. 1 jsou pořádně drahé. Nakonec kotvíme u městečka Carmel By The River a za noc ve stanu vysolíme 50 dolarů J. Naposledy stavíme stan a pumpuju triceps a matrace. Kemp je útulný, schoulený v kopcích mezi stromy. Se setměním zoufale hledám mobil ve kterém máme já i Lenča SIMku. Naštěstí je o pár tisicí kilometrů dál Dadyn na facebooku, aby mě prozvonil, díky J.

Další ráno pucujeme naši výbavu, vyklepáváme stan, drhnem kotlíky a plechové hrnky. Posloužila skvěle, ale je moc objemná – na další cestu s nama nepojede a chceme ji narychlo střelit v San Franciscu.

Po Highway číslo 1 pokračujem do Monterrey, pěkného přístavního městečka, kde při příležitosti závěru našeho amerického okruhu dáváme výborný seafood v místní taverně. Když procházíme přístav, slyšíme zběsilé hýkání – na molu probíhají masové orgie elephant sealů.

Po opuštění Monterrey se zatahuje a začíná trochu poprchávat, pokračujem stále po pobřeží dál na sever. 

Krátce stavíme v Santa Cruz (hlavně abych napsal smsku Borisovi). Už nestíháme moc zastavovat a fotit, chceme zavčas dorazit do San Francisca, ubytovat se, zlehka vyklidit zaprášeného Chevroleta. Další den nás čeká vracení auta, prodej kempovací výbavy (celkem nás stála asi 160 dolarů a přes craigslist jsme ji nakonec udali za polovinu), sbalení všeho zpátky do krosen před odletem na Havaj. Nicméně o téhle části, nevlídných ulicích San Francisca plných bezďáků a ubytování v odpudivém Budget Inn už jsem psal dřív.

A tak se zdá, že po roce jsem konečně dopsal vše o našem výletu do USA! Trocha shrnutí na úplný závěr...

Za perfektní rady k trase vděčíme panu Hájkovi (http://www.hajektravel.cz/), se kterým jsem dal ještě z ČR skype. Itinerář se zásadními body na trase:

San Francisco -> NP Yosemite -> Tioga Pass -> Mono Lake -> Bodie -> Lone Pine -> NP Death Valley -> Shoshone -> Las Vegas -> Hoover Dam -> Lake Mead -> NP Zion -> NP Bryce Canyon -> Richtown -> NP Capitol Reef -> Moab -> NP Arches -> Dead Horse SP -> NP Canyonlands -> Monument Valley -> Page -> Antelope Canyon -> Horseshoe Bend -> Glen Canyon & Lake Powell -> NP Grand Canyon -> Flagstaff -> Sedona & Redrock ->  Lake Roosevelt -> Apache Trail -> Phoenix -> NP Joshua Tree -> San Diego -> Los Angeles -> NP Sequoia -> NP Kings Canyon -> Morro Bay -> Highway #1 -> Monterrey -> San Francisco.

Když jsem trasu zhruba zmapoval přes mapmyrun, ukázala cca 5800 km, ale tachometr našeho červeného Chevroletu (který mj. byl dost luxusní, takže půjčovna Thrifty dostává doporučení) ukázal v přepočtu z mil najeto 6865 Km – víc jak o 1000 km víc.

(mimochodem jen takový postřeh – taky vám tvar trasy na mapě připomíná mořského ptáka z druhé fotky u tohoto příspěvku? :-)

Příroda USA byla úžasná, rozmanitost krajin na poměrně krátkých vzdálenostech neuvěřitelná. A velká města mají samozřejmě taky něco do sebe. Projeli jsme pouze 4 státy jihozápadu USA.  Mnoho krás v severnějších částech (Chicago, Niagarské vodopády, Yellowstone, Rocky Mountains atd.) jsme si pošetřili na další výlety...