V Aucklandu je parádní letní den. Lyall se již
definitivně přestěhoval na svoji loď a my máme 2 nové spolubydlící. Vypadají na
pohodu. Američanka Katie z Atlanty a kiwi Luke. Luke vede stavbu tunelů, potápí
se a loví. Máme plný mrazák jelena.
Před pár dny tu byl Guy Fawkes Day – stejně jako britové
pálí novozélanďani ohňostroje na počest neúspěšného pokusu vyhodit do povětří parlament
v roce 1605. Tak jsme otevřeli Lyallovo „homebrew“ pivko, brambůrky a
všichni společně sledovali ohňostroj z terasy od Luka.
Toť krátké shrnutí aktuálního stavu, v tomto a dalších
příspěvcích bych se chtěl vypořádat s nepopsanou částí našeho březnového
putování po Jižním ostrově - poté co jsme odeslali domů rodiče. Naposledy jsme
skončil v Dunedinu a krásném poloostrově Otagu, ten dnešní bude o
nejjižnější a nejatmosféričtější oblasti Jižního Ostrova – divokém Catlins...
Po odjezdu z Dunedinu směřujem po pobřeží na jih. V sámošce
New World (mj. patří pod Foodstuffs, pro který teď dělám J) nakupujem hotovky na
oběd – grilované a kuře a sushi. Stavíme u místa zvaného Kaka Point, obědváme a
koukáme na divoký oceán. Fouká studený vítr.
Naším prvním cílem v Catlins je výběžek Nugget Point, o
kterém básnila cestovatelka Lena z Německa. Po stezce nad modrým oceánem s divokými
útesy směřujem na vrcholek s majákem.
Odtud se otvírá pohled na nekonečnou
vodu a rozeseté „nugety“ – útesy na kterých se vyhřívají tuleni. Úžasný místo,
na kterým má člověk pocit, že je skutečně na konci světa.
Když se vracíme k autu, odbočujem k plážičce – zátoce Roaring
Bay. Cesta vede na pozorovatelnu nad pláži, ze které je možné v tichosti sledovat
tučňáky. Čekáme nějakou dobu, ale nic... asi je na ně moc brzo a ještě plavou v oceánu.
Pokračujem dál, máme vyhlídnutý kemp v Surat Bay.
Útulný kemp s kuchyní a vším potřebným, stranou kus od hlavní cesty, přímo
o moře. Vyrážíme po osamocené dlouhé písečné pláži. Fičí ledový vítr a mete
písek těsně nad zemí.
Zachumlaní do outdoorové výbavy, čepice a rukavic
pochodujem dál a dál, chceme totiž vidět vzácné „sea lions“ – lvouny, kteří tu
mají žít. Konečně se poštěstí a přicházíme k jednomu mackovi, co na pláži
odpočívá. Asi se mu nezamlouváme, protože se zvedá a na svých „ploutvonohách“ kráčí
do vody.
Plní zážitků vaříme večeři v kempu a zabalení do
spacáků usínáme v našem vanu. Auto má velkou výhodu oproti stanu, že je v něm
teplo.
Následující den máme pořádně nabitý. Pokračujem po tzv. Southern
Scenic Route, která se táhne od Dunedinu přes Catlins až do Queenstownu.
Krátce
stavíme v městečku Owaka, kde si berem na informacích mapku oblasti a
necháváme doporučit místa. První zastávka je krátký výšlap k tzv. Jack’s Blowhole
– parkujem v malé vesničce Jack’s Bay na pobřeží. U domku se místo psa na trávníku povaluje
samice lvouna J.
Po zelených kopcích přicházíme k obří propadlině, ve
které buší vlny oceánu – blowhole – místo vzdálené 200 metrů od pobřeží. Moře
si se vyhloubilo cestu do vnitrozemí a země se propadla.
Naše auto dostává zabrat – Catlins to jsou převážně
štěrkové/kamenité cesty a postel vzadu rumpluje jak vzteklá. Poté co jsme na
výletě s rodiči odrovnali tlumiče se snažíme být s autem trochu
opatrnější J.
Po Jack’s Blowhole následuje v lese ukrytá kaskáda vodopádů
Parukanui Falls a konečně i Cathedral Cave – obří mořská jeskyně, ke které se
dojít pouze za odlivu.
Celý den se potkáváme na různých zastávkách s jedním párem.
Doporučují nám, že bychom neměli minout místo zvané Lost Gypsy. Má to být
kavárna s podivnýma vynálezama a vychytávkama... bohužel den už je tolik
nabitý, že Gypsyho nestíháme J.
K večeru přijíždíme na klasické místo v Catlins –
kemp Curio Bay. Kemp je jednoduchý vybavením, ale unikátní svojí polohou.
Parkujem dodávku mezi obříma trávama – rákosím. Když popojdem kempem na jednu
stranu otvírá se výhled na krásnou pláž Porpoise Bay, kde trénují surfaři a
hlavně v oceánu skáčou Hector Dolphins. Když se popojde na druhou stranu,
dojde se ke skalnaté plošině omývané mořem, ze které trčí zvláštní výčnělky.
Jedná se o 180 000 000 let starý zkamenělý les. V moři kolem se
vlní podivné masivní zelené chaluhy.
Ke zkamenělému lesu se vydáváme ještě podruhé se západem
slunce... a konečně se nám podaří to, o co jsme se už několikrát marně snažili...
vidět zblízka tučňáka.
U zkamenělého lesa už je spousta lidí. Chvíli čekáme a se
setměním se z moře vynořuje malá postavička. Je to perfektní představení,
všichni jsou úplně ticho, blesky vypnuté, aby se yellow eyed penguin
nevyplašil. Tučňák na pozadí divokého moře vypadá roztomile a melancholicky.
Srandovně přešlapuje, jakoby trochu ztracený. Semtam snožmo poskočí ze šutru na
šutr. Občas se zastaví a zaskřehotá...
V noci ještě příroda dává přídavek k celodennímu představení.
Je úplně jasná a bezměsíčná noc. Sedím na kempovacím křesílku před autem,
pojídám buráky a pozoruju neskutečně jasnou hvězdnou oblohu, paráda J.
Ráno se pořádně dospáváme a užíváme si snídani venku.
Je
krásně, kupuju si v kempu kafe, ještě chvíli pozorujem delfíny v Porpoise
Bay a vyrážíme dál. Dnes máme namířeno na nejjižnější místo Jižního ostrova –
tzv. Slope Point. Kolem kamenité silnice je všude spousta ovcí na zelených
pastvinách. Fučí pořádně studený vítr a když přicházíme na Slope Point, děláme
nezbytné foto u šipek ukazující k Antarktidě.
Jižněji už leží jen Stewart
Island, subantarktické ostrovy a Antarktida.
V malém městečku Tokanui si dáváme k obědu pořádný
Seafood Basket v opuštěné taverně. Na stěně mají dost vtipnou fotku
místního rugbyového týmu. Pak už opouštíme nádherné divoké Catlins a frčíme do
nehostinného Invercargillu – největšího města regionu Southland.
Žádné komentáře:
Okomentovat