Tok času v průběhu cestování se zásadně liší od toho,
když pracujem. V práci čas letí, postupuju od úkolu k úkolu, dny
v týdnu odměřuje 5 košil od Hallensteins Brothers, jemnější měřítko pak
udává ranní a odpolední káva. Několik měsíců uteče jako nic.
Při cestování je čas zhuštěný... koncentrované zážitky,
místa a lidi. Velký rozdíl člověk pocítí při pohledu zpět. Když se ohlédnu za
jedním měsícem cestování mám pocit, jako bych zažil alespoň půl roku.
Z pohledu blogu jsem rád za aktuální pracovní přestávku
v Aucklandu. Ne, že by se nic nedělo, ale zážitky se dostaly do tempa, kdy
se snad podaří dopsat události před Aucklandem a pak se srovnat na aktuální
dění... aspoň do té doby než se zase odpíchnem a vyrazíme dál J...
V polovině března 2015 opouštíme Catlins a přijíždíme
do nejjižnějšího většího města Nového Zélandu – Invercargillu. Máme
v plánu trochu zapracovat na budoucnosti, připravit si životopisy a
zaregistrovat se v nějakých pracovních agenturách. Je třeba zlehka
rozhodit sítě na pozdější hledání práce v Aucklandu.
Kemp Amble On Inn se zdá být k tomuto účelu ideální.
Noc v kabině pro 2 stojí jen 45 dolarů a tak nedokážem odolat a zakupujem
2 noci v normální posteli. J
Přes den píšem CV, popíjím instantní Nescafe od rodičů. Další z úkolů na řadě je vyčištění a vyluxování dodávky,
která už v sobě vozí značný vzorek pláží a lesů Jižního Ostrova.
Když pochoduju ze sámošky zpět do kempu, občas sprchne a
fouká vítr, který mrazí do morku kostí. Nehostinné počasí, nejisté vyhlídky s
hledáním práce a únava z cestování ve mně probouzí zádumčivou náladu.
Kráčím podél krajnice a míjí mě 2 cyklisti. Po pár metrech se otáčí a vrací se
ke mně. Chvíli rozmlouvám s mormonskými misionáři z Fidži o Bohu a
vesmíru, beru si vizitku a pokračuju do kempu. Večer se v naší kabině
marně pokoušíme dokoukat extrémně podivný český film Nejasná zpráva o konci
světa.
Po třech nocích v kabině znovu pakujem našeho „Divera“
a cesta pokračuje. V centru Invercargillu se ani nezastavujem, prý má ale
mít hezké zahrady. Až o pár měsíců později se taky dozvídáme, že v Invercargillu
žije Lyallův starší brácha – prý jsme se měli stavit J.
Kopírujeme další část Southern Scenic Route. Stavíme u
malého ostrůvku Monkey Island a na Gemstone Beach hledáme drahé kameny, které
zde vyvrhnul bouřící Jižní Oceán.
Nad pláží je na půl ve skále vystavěné
zvláštní obydlí nebo bunkr. Přemýšlíme jestli v něm někdo žije.
Stáčíme se na sever a po marném pokusu průzkumu Clifden
Caves (- divoké jeskyně, bez průvodce, plazení, voda... má to být super, na
jednom konci se vleze pod zem a na druhém konci vyleze... nám bohužel docházely
baterky v čelovce, tak jsme to vzdali) vstupujem do bujného a deštivého
národního parku Fiordland.
Na provětrání po dlouhé jízdě dáváme odpolední procházku
mokřady Rakatu Wetlands a k večeru dorážíme k jezeru Manapouri do
útulného na břehu položeného kempu Possum Lodge.
Další den už máme nalinkovaný, musíme dojet do turistického
městečka Te Anau, vyzvednout si lístky do chat v DOC centru, nakoupit
jídlo a sbalit se na 4denní trek a jeden z novozélandských „great walks“ –
Kepler Track.
Te Anau je hezký místo, leží u stejnojmenného velkého jezera
a je zásadním výchozím bodem na prozkoumávání Fiordlandu. Kromě Keplera se
odtud vyráží taky na další legendární treky – Milford a Routeburn.
V sámošce pořizujem konzervy, oříšky, instantní nudle,
sušené ovoce, tyčinky a další dobroty. Když dáme dohromady jídlo na 4 dny, je
toho pořádná hromada J.
Samozřejmostí výbavy je taky nepromokavé oblečení a kotlíky na vaření. Vařič a
bomba nejsou potřeba, protože máme zabukované spaní v chatách, které
v hlavní sezoně poskytují plynové vařiče.
Následující ráno parkujem u jižního cípu jezera Te Anau a
vyrážíme na čtyřdenní pouť přírodou Fiordlandu.
Krosny naložené jídlem, vodou,
spacáky a výbavou jsou pořádně těžké. Pozitivní je, že s každým lokem a
snězeným soustem váha ubývá. První část treku je příjemným prosvětleným lesem
podél břehu Te Anau.
Postupně se začíná zvyšovat sklon a první den je hlavně
dřina – stoupání lesem nad jezero a přiblížení se do hor. Když ztěžka
oddechujem a doplňujem energii sušenými banány, zdraví nás 2 sympatičtí týpci –
australani Lachie a Christian, se kterými se budem potkávat celý trek.
Navazujem přátelství nabídkou sušených banánů a lopotíme se dál.
Konečně se odpoledne dostáváme nad hranici lesa a odměňují
nás parádní výhledy. Je jasno, pod náma je modrá hladina Te Anau a kolem se
tyčí hory Fiordlandu.
Mezi trsy zlaté trávy přicházíme k naší první chatě
– krásně položené Luxmore Hut.
Chaty na Great Walks jsou slušně vybavené, ale žádný luxus
nečekejte. Myslím že i se spaním v chatách si trek pořád zachovává
akorátní dávku „nekomfortu“ a dobrodružství. V chatě spí cca 50 lidí
pohromadě ve 2 místnostech. Rozhodně se hodí špunty do uší, mezi 25ti
spolunocležníky je poměrně velká šance, že někdo bude urputně chrápat.
V chatách je pitná (dešťová) voda, záchody, ale
zapomeňte na sprchu (i na studenou). Středobodem všeho dění v chatě je
společenská místnost, kde lidi společně vaří, jí a povídají si. Plyn a vařiče
jsou poskytnuté... ale kotlíky, příbor a samozřejmě jídlo si musíte přinést
sami. Veškeré odpadky (jako např. prázdné plechovky) je třeba nést celé 4
dny... a tím pádem čelit výzvě aby vám spacák nenasmrádnul olejem
z tuňáka.
Nám s Lenčou se moc líbilo spaní v chatách. Na
Kepler treku jsme nocovali ve třech huts, úseky tak byly rozdělené na příjemné
cca 6ti hodinové denní pochody. Tím pádem je dost času na focení, bonusové
„side-trips“ i trochu odpočinku a společnosti večer na chatě.
Poslední fakt, který chatám přidává plusové body, jsou
správcové. Na každé chatě sídlí ranger a večer má řeč. Povětšinou jsou to
svérázní chlapíci, buď je proslov vtipnej nebo zajímavej nebo obojí J.
Když přicházíme na Luxmore Hut, je ještě docela brzo.
S úlevou shazujem krosny, zabíráme palandy a vyrážíme na bonusový výlet
k jeskyni Luxmore Cave. Po chvilce chůze mezi sluncem zalitými trsy trávy
se otvírá díra do podzemí. Krásná volně přístupná jeskyně s krápníky a
vápencovými útvary. U nás by taková byla jedině s průvodcem.
Chodba
pokračuje dál a dál, hlouběji. Překonáváme místa s trochou plazení a
přelézání, je to jako cesta do středu země J.
Poměrně hluboko přicházíme k místu, které už se přeci jen zdá být moc úzké
a tak se otáčíme... ale láká to... za zúžením to vypadá, že jeskyně pokračuje.
V kuchyni na Luxmore Hut je rušno. Zdá se, že Kepler
trek půjdeme společně s výpravou postarších turistů, kteří mají očividně průvodce
a zařízené zásobování J.
To má svoje výhody, protože hojně vyváří a co nesní, rozdávají ostatním
horalům. S povděkem přijímám bramborovou kaši se šunkou a výrazně tak
obohacuji naše instantní menu J.
Na Kepleru se mi hodně líbilo, že nebyl zalidněný. Na celé
trase bylo zhruba 50 lidí, kteří se každý večer potkali na chatě po túře. Kromě
grupy vytrénovaných důchodců a dvojice australanů s námi na treku byl taky
americký profesor biologie specializující se na hmyz, Australanka s vlasy
po pás (ti dva vypadali, že se během túry dali dohromady J) a dvě mladé holky
z Izraele.
Warden na Luxmore Hut byl starší horal s pronikavým
pohledem. Varoval před zítřejším silným větrem na hřebenech a možným „heavy
rainfall“ a prý že v noci můžem jít zkusit pozorovat polární záři.
V těch dnech byly nějaké erupce na Slunci, což na severní polokouli
způsobilo výpadky, ale na Zélandu se to projevilo jen tím, že na Jižním Ostrově
bylo možné vidět polární záři.
Před spánkem jdu ven a pozoruju noční oblohu. Začíná se
zvedat silný vítr, polární záře bohužel nikde. Uleháme s Lenčou na palandy
a zachumláváme se do spacáků. Důchodci nejprve rozpráví jak na škole
v přírodě po večerce a posléze spouští brutální dřevorubecký kánon...
Následující den vstáváme ještě za tmy. Správce radí vyrazit
co nejdřív, protože počasí se má v průběhu dne zhoršovat. Fiordland
připravuje krásný východ Slunce, popíjíme čaj z kotlíku, snídáme jáhlovou
kaši a začíná druhá etapa Keplera.
Krosna slušně masíruje otlačené kyčle z prvního dne.
Druhý úsek Keplera – mezi Luxmore hut a Iris Burn je nejhezčí. Je pod mrakem,
fouká studený vítr a občas sprchne. Nicméně máme dobrou výbavu a máme štěstí,
že výhledy jsou i přes oblačnost super.
Vystoupáváme na hřeben a pod Mt. Luxmore se poprvé setkáváme
s horskými papoušky Kea. Ti jsou proslavení svoji drzostí a schopností
sníst i pohorku... nebudete-li si ji hlídat.
Druhý den Keplera je převážně
hřebenovka, táhnoucí se od vrcholku k vrcholku po soumračné krajině
Fiordlandu s výhledy na temná jezera v údolí. Je to krása, trochu mi
to připomíná Skotsko.
Na hřebeni jsou 2 „shelter“ – malé budky, ve kterých je
možné se schovat před nepříznivým počasím a v případě nouze i přenocovat.
V první z nich potkáváme 2 holky, které v šortkách a tričku běží
celý Kepler trek (víc jak 60 km) během jednoho dne jen s malým baťůžkem.
Což je neuvěřitelnej výkon, vzhledem k převýšení, délce a tak proto, že
venku fouká silnej studenej vítr a semtam zaprší.
V druhém shelteru potkáváme naše známé Australany a
uvaří nám čaj na jejich miniaturním přenosným vařiči. J Rozpráváme a zjišťujem, že
mají sympatický přístup k treku – nikam nespěchat a kochat se. S tím
zcela souhlasím J.
Když dopijem čaj, přes cestu se klene naprosto ukázková
pohádková duha. Chybí jen jednorožec sbíhající ze svahu a vykřesávající ze skal
růžové jiskry kopýtky.
V závěru druhého dne sestupujem z hřebene a se začínajícím
deštěm se noříme do bukového lesa. Stromy porostlé lišejníky, bujná zeleň a
sytě zelený mech nás doprovází až k druhé chatě v údolí Iris Burn.
Na chatě už schnou a kuchtí naši známí spolutrekaři.
Vytahuju placatku skonzult s českou slivovicí a nabízím Lachiemu a
Christianovi. Australani sedí před chatou pod stříškou a pozorují déšť padající
na lesy kolem. Dozvídám se, že zrovna dopili whiskey a že Christian jezdí se
sanitkou.
Lenča dostává skvělý nápad, udělat sprchu z pet láhve a
tak se konečně i trochu opláchnem. Správce chaty je svérázný kanaďan, hasič, a
první co pořeší je, že vyhmátne asi 10 stanařů, kteří se nenapádně vmísili do
chaty a snaží se usušit svoje věci J.
Range hází vtípky o tom, co jsou lidi schopní nacpat do dřezu a dává instrukce,
jak se případně máme plížit k ptákovi kiwi, který v noci pobíhá v místní
buši.
Později večer zase uleháme v jedné místnosti s důchodci,
venku klape déšť a usínáme s dobrým pocitem, že namáhavější část treku už
je za náma.
Třetí a čtvrtý den Keplera jsou převážně lesní. Lesy tu
působí prastaře a netčeně – všude jsou koberce mechu a kapradin.
Stezka vede
podél řeky a společníky nám dělají jen maličcí ptáci Tomtit a Miromiro, kteří
se nebojí nám začít zobat do pohorky J.
Třetí a poslední chata Moturau hut leží na břehu jezera
Manapouri. Přestože není zrovna teplo, vytvrdlejší skupina důchodců se běží
koupat a pak se hřejí u ohně na pláži. Zdejší
správce je postarší, hodně sečtelý angličan, vypráví zajímavě o úspěšných
protestech v 60. letech proti stavbě elektrárny u jezera. Stavba měla znamenat
zvýšení hladiny o 30 metrů a kdyby uskutečnila, místo, kde stojí chata, by bylo
pod vodou. Kampaň se stala významnou událostí v historii, kdy zvítězila
ochrana přírody a hlas lidu nad politky a byznysem.
Čtvrtý den vyrážíme z chaty jako poslední. Povídáme se
správcem, loučíme se a pohodovým tempem vyrážíme zdolat posledních 15
kilometrů.
Krosna už je lehčí díky snězenému jídlu, cesta pokračuje lesem a
začíná svítit sluníčko. Mezi stromy prosvítá zelená a zlatá řeka.
A tak završujem okruh Kepler treku, 60 kilometrů krásnou
přírodou Fiordlandu. Kepler se nám moc líbil nejen kvůli krajině, ale i proto,
že jsme mnoho času šli bez lidí a večer se potkávali vždy se stejnou sestavou.
V Te Anau se stejně jako před trekem ubytováváme v kempu
Top 10. Nakupujem víno, rozpalujem barbecue a vychutnáváme všechny slasti
civilizace – nejvíc teplou sprchu.
Následující den se noříme i s vínem do kempové „hot tub“
a necháváme odpočnout ztuhlým svalům.
A jelikož se nám great walk líbil a
jelikož máme štěstí, daří se nám ten samý den díky nějakému stornu zabookovat
místa v chatách na druhém a ještě slavnějším great walku – Routeburn Tracku...
O něm příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat