Routeburn track je pravděpodobně druhý nejslavnější track na
Novém Zélandu (první je Milford Track). Na treku je možnost spát ve 4 chatách,
nicméně ta první je hodně blízko začátku treku a ta poslední hodně blízko
konci. Zamluvení spaní v těchto 2 chatách je bez problému. Nicméně pokud
nepřidáte jednu z „prostředních“ chat, znamená to, že druhý den bude hodně
vydatný (12 hodin čistého času). Tímpádem je logicky velký zájem o prostřední
chaty a když chcete jít během sezóny (od října do dubna) je potřeba bookovat
tak 2 nebo 3 měsíce předem. ¨
Nebo to jde zkusit štěstím a udělat to jako my J. Po příchodu
z Kepleru jsem občas zčekoval jestli není nějaké volné místo online. A hle
později odpoledne někdo stornoval 2 místa na noc v Lake Mackenzie Hut o 3 dny
později a vzhledem k tomu, že mám zkušenosti z klikacích battlů na
přihlašování předmětů na výšce, zvítězil jsem a 2 místa obsadil J.
Tím pádem bylo jasné, že pozítří vyrážíme na Routeburn Track
a bylo třeba dořešit pár dalších věcí. Narozdíl od Keplera není Routeburn
okruh. Vyráží se kousek od Queenstownu v národním parku Mt. Aspiring,
přejde se přes hory do národního parku Fiordland a končí se kousek od slavného
fjordu Milford Sound (a nebo lze jít i opačně). Dostat se z jednoho konce
na druhý je asi 300 km po silnici.
Existují různé možnosti jak přepravu řešit (autobusy,
stopování) nicméně my zvolili tento:
- Vyrazit směrem z konce u Queenstownu a dojít do Fiordlandu
- Zaplatit si službu převezení auta, takže na nás bude čekat ve Fiordlandu
- Booknout noc kousek od Milford Sound
- Na následující den booknout „cruise“ – projížďku lodí po Milford Soundu
Proběhlo tedy hodně bookování online, převoz auta nebyl
úplně nejlevnější, ale zase jsme pěkně spojili Routeburn Track a Milford Sound. Po jednodenním odpočinku v Te Anau vyrážíme směr
Queenstown.
Queenstown je hlavní město zábavy na Jižním ostrově a
nejspíš i celém Novém Zélandu. Docela to tam žije, město je u jezera, obklopené
horami. Chcete-li vyzkoušet bungee jumping, sky diving nebo jet boat, Queenstown
je místo, kde najdete všechno. My v něm tentokrát stavíme jen krátce na
jednu noc a řešíme hlavně nákup jídla a sbalení na 3 denní tramp.
K začátku Routeburn tracku musíte popojet kousek dál za
Queenstown do národního parku Mt. Aspiring. V dálce vidíme zasněžený
vrchol stejnojmenné hory. Je to už náš starý známý – výhledy na Mt. Aspiring jsme
se kochali i z Wanaky.
V městečku Glenorchy vyzvedáváme dle instrukcí
„lockbox“ – kovovou schránku / trezorek na kód. Do něj máme vložit klíč od auta
a pomocí magnetů připevnit na podvozek. Tak bude auto čekat na týpka
z Easyhike.
Fungování téhle služby je docela zajímavý. Chlápek
přijede na jeden konec vyzvednout vaše auto, převeze ho na druhý konec (300 km
jízda) a pak přeběhne celý Routeburn track (32km v horách) během jednoho
dne zpět ke svému autu :-D.
Je krásně, na zelených loukách pod horama se pasou ovce. Po
prašné cestě přijíždíme k parkovišti u Routeburn Shelter, připevňujem
lockbox k podvozku, nahazujem krosny a vyrážíme.
První den rozhodně
nemusíme spěchat – jdeme jen k nejbližší chatě na planině Routburn Flats,
nějaké 2 hodiny chůze. Cesta nejprve mírně stoupá prosvětleným lesem kolem
průzračně modré řeky Routeburn.
Poté
přicházíme na „flats“ – louky obklopené masivem hor. Zde je posazená naše první
chata. Z plácku přímo před chatou vidíme zasněžený Mt. Aspiring. Shazujem
krosny, zabíráme si palandy a jdem se kousek projít směrem do údolí „Routeburn
Northern Branch“. Brodíme přes řeku a po travnaté planině jdeme hlouběji a blíž
k úpatí hor.
Je vidět, že chata nepatří mezi nejpopulárnější na Great
walks. Je menší, rangera dělá mladá holka a dokonce ani nemá žádný proslov.
Osazenstvo tvoří rodinka s kupou hlučných dětí, asiat a podivná holka
v šátku, co po příchodu sedne na postel a začne prozpěvovat (arabské?) modlitby.
Prohodíme s ní pár slov a zjišťujem že je to matematička z New Yorku
(??).
Asiat je taky poměrně zvláštní. Celý Routeburn jde jen
s igelitkou v ruce a očividně si nevzal spacák. Když uleháme, začíná
být chladněji (což je v horách vcelku normální) a Asiat se začíná
nepokojně vrtět na posteli pode mnou. Na sobě má jakousi lesklou péřovou bundu,
která nejspíš nehřeje tak jak by si představoval... za to poměrně výrazně
šustí. Asiat pode mnou šustí celou noc.
Ráno vstáváme ještě za tmy. Čeká nás poměrně dlouhý úsek
(asi 7h dle průvodce) a hlavní převýšení celého Routeburnu. Vaříme snídani,
balíme spacáky a když vykouknu ven, na louce se válí pára a vrcholy hor začíná
ozařovat ranní slunce. Vypadá to, že bude pěkně!
Zahajujem druhý den vydatným stoupáním a po necelých 2
hodinách přicházíme k další chatě Routeburn Falls Hut. Míjíme ji a všímáme
si, že kousek dál v lese je ještě další stavení. To patří k tzv.
„guided tours“. Na Routeburn nebo Milford tracku si můžete připlatit (výrazně)
a projít trek se značně větším luxusem... Nenesete si jídlo, spíte ve
zvláštních chatách, stranou od smrdutých 4 dny nemytých trampů, k večeři
vám připraví teplé jídlo, dáte si teplou sprchu a ráno vám zatančí maoři své
tradiční tance. Zkrátka to není ono.
Za chatou se nachází kaskáda menších vodopádů a stoupání
pokračuje. Hory se bohužel v průběhu dne trochu halí do oparu a tak nejsou
výhledu a fotografický podmínky úplně ideální J.
I tak si ale nemůžem stěžovat.
Druhý den Routeburnu je trochu podobný alpským
výletům – kolem jsou skalnaté, částečně sněhem poprášené vrcholky hor. Procházíte
kolem mnoha jezer, ve kterých se odráží oblaka a hory kolem.
Harris Saddle může být nejvyšším bodem treku, pokud ovšem
nepřidáte side-trip na vrchol Conical Hill.
Krosny necháváme v přístřešku
a vyrážíme na vrcholovku. Z vrcholu Conical Hill se otvírají 360-ti
stupňové výhledy na hory kolem a 2 národní parky, kterými Routeburn Track
prochází. Co víc, v dálce pod linií mraků je vidět i proužek Tasmanova
moře zařezávající se fjordem do pevniny.
Z Harris Saddle Routeburn track pokračuje stezkou nad
údolím Hollyford a s výhledy na protější Darran Mountains.
Loučíme se
s posledním zábleskem Tasmanova moře v dálce, překonáváme poslední
vrcholek a v údolí pod nama se objevuje cíl našeho dnešního putování –
Lake Mackenzie.
Postupně se zanořujem do fiordlandského, mechem a lišejníky
porostlého lesu a konečně přicházíme ke břehům jezeru a zde stojící chatě. Lake
Mackenzie hut splňuje naše „great walkové“ očekávání. Po instantní ale dobré
večeři (zkoušíme nové jídlo z dílny značky „Backcountry Cousine“)
předstupuje holohlavý ranger a přednáší výbornou řeč o místním ptactvu a
projektu na jeho obnovení.
Původně totiž na Novém Zélandu žili pouze ptáci. Hodně
ptáků. Létavých, nelétavých, malých, velkých. Pak ale přišli lidi a přitáhli se
sebou lasičky, kuny, myši a podobně... a ptákům začaly krušné časy. Nicméně
zélanďani patří pravděpodobně mezi jedny z „nejuvědomělejších“ národů co se
životního prostředí a přírody týče, takže začali proti ekoprůseru bojovat.
Kolem mnoha stezek v přírodě tak najdete stovky pastí
proti zmíněným škůdcům zaneseným z ostatních koutů světa. A kupodivu se
zdá, že to začíná fungovat. Do lesů se vrací ptačí zpěv a některé ohrožené
druhy se začínají vzpamatovávat.
Ráno prší, ale díky naší výbavě a faktu že jsme už sešli
z hlavního hřebene nám to zas tak nevadí. Nejprve jdeme procházkou lesem
bez batohů k masivnímu, v lese skrytému, puklému balvanu „Split
Rock“.
Pak se vracíme k chatě. Většina lidí už odešla a chvíli povídáme se
správcem. Včera jsme přispěli na ptačí projekt a z nějakého
důvodu si zapamatoval Lenčino jméno. Vypráví nám, že si našel přítelkyni Lenku
z Česka, která dřív dobrovolničila na treku a kladla pasti. Co víc,
ukazuje se že přítelkyně Lenka studovala biochemii... sakra to je náhoda J.
Ranger se zálibou v Lenkách z Česka představuje
jisté nezpečí, tak radši nahazujem krosny a vyrážíme do deště. Třetí a poslední
den Routeburnu jdeme převážně lesem, často prší.
Míjíme krásné 170m vysoké
Earland Falls, obědváme v suchu poslední chaty u Lake Howden.
Track dokončujem průchodem lesem s dočervena zbarvenými
kmeny největších fuchsií na světě kotukutuku (... okay tohle jsem opsal
z průvodce, ale byly tam J...).
Když přicházíme k parkovišti na místě zvaném The
Divide, zmocňuje se mne mírně rozechvění. Bude náš potápěčský van na místě nebo
ne? A je tam! Krásný, pojízdný a s dobrotami nakoupenými za odměnu. Musím
říct, že je super takhle po treku, zmoklí a unavení dojít přímo k autu.
Když si představím ještě několikahodinové cestování v autobusu...
Routeburn Track byl super. U mě osobně asi trochu vítězí
Kepler, ale Lenči se zase víc líbil Routeburn. Routeburn je víc v alpském
stylu, hory kolem jsou vyšší a působivější. Na druhou stranu, když srovnávám
třeba s Pyrenejema nebo francouzskýma Alpama, tak evropské hory jsou pro
mne hezčí. Výhodou Routeburnu je určitě jeho rozmanitost – hory, krásný les,
vodopády, řeky. Oproti Keplerovi byl ale (především v průběhu druhého
hlavního dne) podstatně zalidněnější a na chatách se díky různým variantám nepotkáte
každý den se známými tramping-mates.
Startujem dodávku a pokračujem do Milford Soundu. Je
zamračeno a provrtaným tunelem ve skále vjíždíme do srdce Fiordlandu. Po
temných skalnatých stěnách kolem stékají desítky a stovky vodopádů. Vedle silnice
hladově krouží zelení horští papoušci Kea.
Jsme rádi, že Milford Sound Lodge, kde máme buklé spaní, má
útulnou společenskou místnost a restauraci. Budem spát v autě, ale je
příjemný, že můžem pobýt vevnitř, dát si pivko a něco dobrýho a samozřejmě
horkou sprchu po treku.
V teple Milford Sound Lodge dočítám detektivku Snowman
od Jo Nesba a po dlouhé době taky zabrnkám něco na klavír, který mají ve
společenské místnosti. Kupodivu je i naladěný J.
Následující den ráno popojíždíme už jen kousek k samotnému
ústí slavného fjordu Milford Sound a nasedáme na červenobílý katamarán
společnosti Southern Discoveries. Zamluvili jsme si první ranní plavbu – je
levnější, je na ní málo lidí a navíc je v ceně zdarma snídaně! J
Po spořádání několika míchaných vajíček, párků, hash browns
a obligátní ranní kávě se plně začínám věnovat okolní krajině. Milford Sound
měl pro mne super ponurou atmosféru. Ocelová voda fjordu zaříznutého mezi
černými skálami. Ze stěn se řítí dolů nespočetné vodopády. Průměrné roční
srážky zde činí víc jak 6 metrů.
Fjordu vévodí špičatá hora Mitre Peak, která se zrcadlí ve
vodě. Hluboký hlas kapitána komentuje z reproduktorů přírodu kolem.
Loď se
začíná pořádně houpat, když se před námi otevírá širé Tasmanovo moře.
V tomto bodě se katamarán obrací a plujeme zpět.
Když připlouváme zpět k přístavišti, v řadě už
čeká zástup pestrobarevných povykujících asiatů. Jsme rádi, že jsme si
vychutnali atmosférickou, klidnou ranní plavbu.
Pak už frčíme zpět z Milford Sound do Te Anau po
silnici SH94, která má být jednou z nejpůsobivějších „scenic drive“ na NZ.
Po cestě je spousta vyhlídek, zastavujem na procházku u vodopádů The Chasm a
zrcadlových Mirror Lakes. Cesta je to krásná a dalo by se stavět na mnoha
dalších místech (má tu být i několik pěkných delších túr), ale už jsme tak
nasycení zážitky, že jedeme dál.
Potřetí a naposled příjíždíme do Te Anau, kempujem
v našem oblíbeném místním Top 10 a večer si pochutnáváme na lososovi.
Tímto příspěvkem jsem víceméně sepsal vše z našeho
březnového putování. V příštím bych chtěl popsat poslední týden a
rozloučení s Jižním Ostrovem a tím pádem bude blog kompletní až po náš návrat
do Aucklandu J.
Žádné komentáře:
Okomentovat