Čtvrt roku v Haastu 2/2

Vánoce poprvé mimo rodné Brno… Kavárna je zavřená na 24., 25. a 26. prosince, všichni naši spolupracanti odjíždí a nás čekají nebývalé 3 dny volna v kuse. V podvečer před Štědrým dnem dávám Skype s rodiči a s babičkou osvěžuju recept na bramborový salát. Kapra je tu nemožné sehnat, ale kupujem si v kavárně dva kousky „fish of the day“ – tzv. „blue cod“. V opshopu jsme před Vánoci pořídili vykrajovátko a Lenča peče výborné linecké a vanilkové rohlíčky. Já se v oblasti cukroví zapojuju pouze šoulením kokosových kuliček… a samozřejmě konzumací J.

Štědrý den trávíme u nás v kontejneru, místo koled posloucháme kanál s klasikou přes satelitní telivizi… pouští nějaké církevní chorály, takže vcelku adekvátní J. Vánoční atmosféru dotváříme vystavenými ladovskými pohledy, který přišly Lenči z domova. Lenča kreslí vánoční strom a betlém.

Počasí je krásné, letní – a vydrží takové celé tři dny – máme štěstí. Místo za sněhem za Ochoz vyrážíme před večeří na procházku k Haast River. Blue cody obalujem klasicky v trojobalu se strouhankou z toasťáků z kavárny J. V kombinaci s bramborovým salátem jsou luxusní… jen citelně chybí rybí polévka J. 

Pak už rozbalujeme pod svým papírovým stromkem dárky a jsme překvapení, kolik jich je a kolik jsme toho dostali od našich skvělých domácích a šéfů Alyho a Janene! V závěru dne dojde i na prozíravě „ještědomazuložtostaženou“ pohádku J.

A na první svátek vánoční vyrážíme. Naším cílem je Wanaka, chceme poprvé vyzkoušet spaní v autě na našem loži od farmáře Rona. Cesta vede přes národní park Mt. Aspiring, je krásně teplo, slunečno, sand flies vytrvale bodají. Po cestě dáváme několik malých procházek – výšlap do průsmyku Haast Pass, procházku k průzračně modrým a pořádně ledovým Blue Pools.

Nad obřími jezery Hawea a Wanaka kontrastují ozářené hory a my na večer zastavujem těsně před Wanakou v malém kempu v Albertstown. 

Za noc na osobu 7 dolarů – skoro zadarmo. Jediné, co chybí jsou sprchy, ale to vynahrazuje řeka, která protéká přímo kolem kempu. Vše je nasvícené měkkým večerní světlem, břehy jsou krásně zelené se starými vrbami, v dálce jsou vidět hory. 

V kempu panuje příjemná „hippie atmosféra“. Některé campervany jsou tu, zdá se, zapíchlé už dlouhou dobu a jejich majitelé tu spokojeně bydlí.

My se rozvalíme v naší dodávce, pustíme si nějaký ten díl Big Bang Theory na počítači a z oken pozorujem hvězdy… zatím nám ještě chybí záclonky J.

Na druhý svátek vánoční, tzv. „Boxing Day“ přijíždíme do Wanaky. Jsme překvapení, že dost obchůdků, občerstvení a restaurací je otevřených. Bohužel ne tak kadeřnictví, které poměrně urputně hledám. V Haastu totiž žádný holič není a ani se nenašel nikdo s holicím strojkem. Po několika měsících začínám být nesnesitelně vlasatej… I nyní v únoru se situace nezměnila, je to pořád horší. Nedočkavě vyhlížím konec práce za pár dní… tentokrát to ve Wanace musí vyjít. Prozatím si u snídaní mrzutě zaplétám copy.

Na Boxing Day ve Wanace si necháváme v informačním centru poradit nějakou půldenní túru a směřujem kousek za Wanaku k Diamond Lakes a výstupu na Rocky Mountain. Konečně si zase užíváme delší výlet, postupně se výhledy otvírají, kolem nás hory a pod náma nádherná jezera. Nejvíc mi to připomíná Norsko.

Ten samý večer se vracíme do Haastu. Vánoce netradiční, ale parádní. Následujícího dne začíná v kavárně řádnej nářez. Počty lidí i tržby se zdvojnásobují oproti předvánoční době – děcka mají letní prázdniny. Jako posila pracuje po Vánocích v kavárně Alyho vlasatá patnáctiletá vnučka Teagan. Sice s náma moc nemluví, ale je docela fajn. Pokaždé překvapí nějakou specialitou, kterou si vaří ze surovin v kavárně J. Na Silvestra mi ženský v kavárně zapějí „Happy Birthday“ a já najdu v mražáku sausage s mašličkou… je to znamení, takže ho zbodnu. Konec roku 2014 zaspíme – jsme unavení.

V druhé polovině ledna se to trochu zklidňuje, ale pořád chodí lidí dost, jsme v nekonečném pracovním koloběhu. Zaměstnanců je tak akorát, bohužel už si nemůžem dovolit luxus společného dne volna, takže já mívám volné pondělky a Lenča úterky. V jeden Lenčin „day off“ pospávám osamoceně u snídaně, když Lenča volá, že se něco třese. Nic necítím, dál v polospánku snídám. A ženský v práci pak zaníceně probírají, že bylo zemětřesení, šestka na stupnici. Sakra a já to prospal! :-/

Naštěstí i v tomhle hodně pracovním režimu občas stihnem i nějakou tu akci, dobrodružství, zábavu. Aly jedno odpoledne přichází v ultrakrátkých šortkách a říká, jestli chci jet v noci na lov jelenů. To je nabídka, která se neodmítá. Prý dorazí o půl jedné v noci, hodí šutr na kontejner, já vyběhnu z postele a vyrazíme. To mě trochu děsí, takže si nastavuju na čtvrt budíka. O půl jedné se potuluju před kontejnerem a čekám. Jsou nádherné hvězdy, měsíc je asi v novu, takže nade mnou je jen brutálně prokreslená mléčná dráha. A Aly nikde. Se smíšeným zklámáním a úlevou zalehám zpět do postele. O půl druhé mě z polospánku budí rána… Před kontejnerem stojí džíp, Aly zavelí, že jsem řidič.

Vyrážíme směr průsmyk Haast Pass, zapnuté dálkové světla, na silnici ani živáček. Otevřenými okny vane ledový vzduch. Aly masivní svítilnou (zmiňuje úctyhodný počet lumenů, který rychle zapomínám) ozařuje louky a břehy řeky, hledá odraz očí. Dává příkazy – zpomal, zrychli, couvej. Když uvidíme oči, odjišťuje. Řídím džíp v noci a vedle mě starší týpek v černé čepici míří ostřelovačskou puškou z okýnka J))… na abych to zkrátil – zážitek skvělej, ale nakonec Aly nevystřelil, jeleni byli dostatečně rychlí a zaběhli do houští. Po cestě zpátky už jsou vyplašení a žádné oči nevidíme. Usínám v nevím kolik hodin a další den v práci jsem mírně mátožný.

Ten samý den ale Aly přichází s další nabídkou – po práci si vyjet po řece v jeho „jet boat“ a zarybařit si. I tato nabídka nejde odmítnout… a kafe spraví všechno J. Zapřaháme za džíp jeho motorák, přijíždíme k Haast River, nasedáme, Aly nažhavuje motor a svištíme! Je to rychlost, vítr neúprosně fičí, po chvíli nasazuju svoji hučku ze sekáče.

Řeka je krásně modrá, valíme směr moře. Kousek od rozhraní moře a řeky zakotvíme a vytahujem pruty. Aly ukazuje jak nahodit, nepoužíváme žádné návnady. Výsledek je tentokrát parádní. Lenča i já si zabojujem a oba ulovíme po jedné krásné rybě „kahwai“.

Přímo u řeky je Aly vykuchá a odvážíme si je domů. O pár dní později si dáváme uzeného kahwai – Aly je naložil do kombinace „brandy, hnědý cukr, marmeláda a bůhví co ještě“ a vyudil. Pokapaní citronem, s trochou salátku a opečenými chleby jsou líbezní. Jím je asi dva dny v kuse – na snídani, oběd i večeři J.

Na ryby vyrážíme s Alym ještě 2x – tentokrát už jen ze břehu, džípem přijíždíme po terénní cestě/pláži až k moři a ústí Haast River. Místo je to krásný, ale úlovek už se nekoná. 

Aly ale ví jak na to, se svým vnukem Joshem v lednu líčí v řece sítě a chytá toho spoustu, jednu obří rybu nám věnuje. Ve chvíli kdy máme lednici plnou krásných filetů nám přijíždí další zpestření – stopařka Lena z Německa.

Lenu jsme potkali na farmě na severním ostrově, cestuje sama, hlavně stopuje. Byli jsme spolu v kontaktu přes FB, napsala, že bude projíždět Haastem a tak jsme poprvé dělali „couchsurfing“ v roli hostitelů. Lena u nás spočinula na matraci na zemi, s chutí slupla rybí steak přestože je vegetariánka, vyprala všechno své oblečení po dlouhé době v pořádné pračce a spoustu nám toho povykládala J. Dala nám mnoho cenných tipů, co kde vidět a i ona potvrdila, že na Zélandu jsou fakt milí a cestovatelům naklonění lidi. Během stopování, různých wwoofingů a především dobrovolničení na hudebním festivalu zažila spoustu příhod, a udělala si tolik známých a kontaktů, že má momentálně k dispozici postel zdarma snad v každém druhém městě na Zélandu J. Každopádně holka je to odvážná, blonďatý sluníčko těsně po střední, sama stopující po Novým Zélandu… hodně zdaru a snad ji ještě potkáme!

Čas v Haastu utíká jako voda, střídá se krásné počasí a déšť, dny práce a volna. Když máme trochu sil po práci, jdeme s naší spolupracantkou Val na pivo do taverny Hard Antler. 

Nebo děláme záclonky do naší dodávky ze starých závěsů, které nám darovala Sue. Nebo hrajeme Scrabble v angličtině, které přinesl ježíšek z Amazonu J. Janene a Aly si pořídili před Vánoci nového psíka Jocka a tak ho s sebou berem na proběhnutí na Haast Beach. Pláž stráží srandovní minikůň, který je až na jeden orgán skutečně miniaturní.

To je našeho čtvrt roku v Haastu, na západním pobřeží jižního ostrova Nového Zélandu. Jednoho dne se za chladného únorového rána probouzíme a po cestě do práce nás překvapuje sníh na okolních horách. 

Takto hory vypadaly při našem příjezdu. S příchodem léta všechen sníh roztál. Snad nám hezké a teplé počasí ještě nějaký ten měsíc vydrží. Ve chvíli když tento příspěvek dopisuju nám zbývají 2 dny práce. Brzy znovu sbalíme všechny naše věci a vyrazíme na cesty!

Čtvrt roku v Haastu 1/2

Pomalu ale jistě se nám chýlí ke konci další etapa naší cesty – ze čtvrt roku práce ve Fantail Cafe v Haastu nám zbývají už jen necelé 2 týdny. Haast leží na západním pobřeží jižního ostrova. Malá vesnice (cca 280 obyvatel) uprostřed krásné přírody – z jedné strany dlouhá pláž a vlny Tasmanova moře, z druhé částečně zasněžené štíty hor národního parku Mt. Aspiring. Hory a moře spojuje řeka Haast.

Do Haastu přijíždíme v polovině listopadu ze severu. Po cestě dáváme ještě jeden fajn couchsurfing v městečku Hokitika, naše hostitelka Helen nám v noci ukazuje svítící červy visící uprostřed lesa – tzv. „glow worms“. Krom toho v Hokitice v místním sekáči konečně dostáváme vhodnou matraci a tak je naše lože v autě hotové. Poprvé zde přicházím do styk s tzv. „whitebaits“ – paní v sekáči nám doporučuje pizzerku, kde je prý tak luxusní whitebait pizza, že je zmíněná v Lonely Planet… nezbývá než ochutnat. Je moc dobrá, ale pořádně drahá. Whitebait jsou malinké rybky vyskytující se v místních řekách, jejich lov je regulován a povolen pouze v určité sezóně. Nejklasičtější způsob přípravy jsou tzv. „whitebait patties“ – rybky smíchané s vajíčkem a smažené na pánvi. Když pojídám whitebaits na pizze v Hokitice tak ještě netuším, kolik těchhle rybek brzy sám připravím.

Prvních pár nocí v Haastu trávíme v místním „backpacker motelu“ jménem Haast Lodge. Baťůžkářské ubytovny jsou na Zélandu klasika a najdete je všude. Nový Zéland je země cestovatelů, outdooru a kempování. Každý den potkáváte spousty zašlých týpků lopotících se s obří krosnou, upocené cyklisty obtěžkané brašnami a šlapající do místních kopců, oldschoolové obytné dodávky, karavany. V Haast Lodgi je super velká společenská místnost / jídelna / kuchyň, kde se všichni tihle cestovatelé scházejí. Jeden večer tam potkáváme 3 čechy… k mému překvapení 2 z nich bývalé FIT‘áky J.

Během našeho startu ve Fantail Cafe ještě dosluhují dvě mladé němky, které jako mnoho dalších němců vyrazily na Zéland hned po střední. Na to jaký jsou Julie a Johanna malý piva jsou pěkně napruzený a docela nám znepříjemňují zaučení v nové práci J. Je fakt, že bez auta je to v Haastu těžký, nezbývá jim než většinu volnýho času trávit na místních houpačkách… J

Ostatní lidi ve Fantail Cafe jsou ale skvělí. Vlastníkem je drsňák Aly, starší chlapík, co jezdí ve dvou džípech, na tříkolce, loví jeleny, rybaří a v kavárně občas dělá kávičky a klábosí s návštěvníky. Duší a motorem kavárny je Janene, moc milá žena, která většinou oslovuje zákazníky „love“, všechno zařizuje a vždycky pomůže, když je to potřeba. Dalším členem je nekompromisní australanka Sue, která na první pohled působí jako herdekbaba, ale je moc fajn. Když v kuchyni ucítím vůni tabáku, je jasný, že si Sue dala kouřovou přestávku. Zároveň je na ni spoleh co se účasti v hospodě týče. Když chceme vyrazit v páteční večer do místní taverny Hard Antler na pivo, Sue je naše jistota, že tam bude aspoň někdo známý.

Posledním členem posádky je Val, zkušená kavárnice středního  věku, která cestuje po Zélandu v karavanu. Val bydlí ve svém campervanu hned vedle našeho „kontejneru“, na pozemku Alyho a Janene.

Do kontejneru se stěhujem po pár dnech, jen co si Johanna a Julie sbalí svých pár švestek. Je to jednoduchý kvádr s pěkným posezením venku, obklopený novozélandskou zelení, stranou na pozemku našich zaměstnavatelů. Bydlení je to jednoduché ale se vším potřebným – pračkou, malou troubou, teplou sprchou, ledničkou.

Když sedíme na terase nebo po ránu vyrážíme do práce, posloucháme zpěv našich oblíbených ptáků tui – vydávají neuvěřitelný zvuky. Asi už jsem to jednou psal, ale nejvíc mi to připomíná robotka R2D2 ze Star Wars J. Z ptáků jsou tu ještě hodně srandovní „oyster catchers“ – bíločerní s dlouhým zobákem, kteří po ránu vtipně pobíhají před kavárnou… a pak samozřejmě rackové – jejich křik dává vědět, že jsme kousek od moře a občas něco ukořistí návštěvníkům sedícím venku přímo z talíře J.

V celém Haastu není telefonní signál, takže mobil slouží jen jako budík. Na Internet chodíme do Haast Lodge – majitel je pohodář a dává nám ho za lepší cenu. Později se můžem připojit zdarma i z naší kavárny. Každopádně to, že jsme doma „offline“ má něco do sebe. Hodně čteme – poprvé se pouštím do knihy v angličtině. Angels and Demons od Dana Browna (pořízené zadarmo v recycling centru) jsou natolik napínavý, že mi ani nevadí, že na každé straně je asi 20 nových slovíček, které neznám J. Po večerech dokoukáváme Twin Peaks a rozjíždíme Big Bang Theory.

Práce v kavárně je pro nás velká změna. Celý den na nohách, 6 dní v týdnu, pouze 1 den volna. Já zajišťuju „back office“ – kuchyni. Ráno peču „cheese scones“ a „sausage rolls“. Na tzv. „hot plate“ smažím desítky vajec a slanin na snídaně. Jakmile odbije 10:30, vypínám hot plate a místo toho rozjíždím kontrapunkt dvou fritéz. V jedné frčí hranolky, postupně začínám mít nabušený předloktí z obracení „košů“ usmažených „chips“. V druhé protáčím ryby, seafood, buřty a podobně. Místní specialitou, jak už jsem naznačil, jsou tzv. whitebait patties. Omelety z malých rybiček whitebaits – ty se vyskytují v řekách po celém NZ, ale nejlepší jsou údajně právě na West Coast. V mezičasech běhám do obřího mražáku a zajišťuju, abych měl v kuchyni vše, co je třeba. V tempu mě udržuje nemilosrdná nekonečná smyčka výběru z 60tek a ABBA – tradiční soundtrack ve Fantailu.

Kromě vaření samozřejmě myju tuny nádobí. Přímo z kuchyně je velké okno. Když splavený, ve vzduchu plném přepáleného oleje a s rukama svraštělýma z mydlinkové vody drhnu talíře zapatlané od asijských turistů, kochám se pohledem na krásné hory, pozoruju, jak na vrcholcích s příchodem léta ubývá sněhu a představuju si, jak zase vyrazíme na nějakou pořádnou túru.

Lenča dělá „front office“ – je u pokladny a připravuje prvotřídní cappuccina, long blacks a flat whites na velkém espresso stroji. Musí se víc bavit se zákazníky, přijímat zmatené objednávky, odrážet lamentování nad tím, že nemůžem připravit smoothie přesně podle receptu na přání a podobně J. A já se vždycky těším zhruba na 9 ráno a 2 odpoledne, kdy udělá jedno epesní cappucino do šálku s double shotem a trochou vanilla syrupu pro kuchaře.

Práce v kavárně je skvělá zkušenost, den docela rychle ubíhá, kavárna je na strategickém místě, kudy projíždí mnoho turistů a tak jsme po většinu času dost „busy“. Zároveň díky práci v pohybu shazuju nějaká další kila a tak se dostávám s hmotností na „gymplové hodnoty“, které jsem měl naposledy tak před 10ti  lety J. Tomu pomáhá i strava – ráno si s Lenčou dáváme zdravé pohankové snídaně s medem, banány, jablky. Přes den můžeme ujídat v kavárně – udělat si nějaký toast, wrap nebo polívku… Samozřejmě nejjednodušší je semtam zakousnout nějakou tu „chippie“. Chtě nechtě pro mne bude práce ve Fantailu spojená s nakyslou chutí mixu kafe a hranolek.

Večer si s Lenčou vaříme – přes kavárnu si můžem objednávat levnější zeleninu a ovoce. Oblíbíme si rozmačkané avokádo s trochou soli, citronu nebo česneku a k tomu pečené brambory.

Nebo dáváme plechovku „pink salmona“ s rýží. Univerzální ochucovadlo je sójovka J. Krom toho se tu dají docela levně koupit kuřecí stehýnka, které si pečem, když chcem něco svátečního. Super je taky červená čočka nebo místní houby J. Občas si samozřejmě uděláme radost nějakým pivkem – zkoušíme různé novozélandské, nakonec je nám asi z nabídky místního supermarketu nejbližší Stella Artois. Ale co si budem povídat, točená Plzeň nebo Polička by sakra bodly J.

Naším hlavním cílem je samozřejmě si vydělat. K tomuto účelu je práce v Haastu perfektní. Máme minimální hodinovou mzdu na NZ… 14 NZD hrubého. K tomu je ale nějaký povinný příplatek 8%... Co je hodně důležitý – práce je stabilní, makáme celé 3 měsíce, 6 dní v týdnu. Z počátku kolem 7 hodin denně, po Vánocích se to ale navyšuje většinou na 9h. Výplata chodí se železnou pravidelností každý týden. Toť ke straně příjmů. Abychom něco našetřili, je potřeba moc neutrácet. V tomto ohledu nám pomáhá hodně levné bydlení na pozemku majitelů, obědy a kávičky zdarma v kavárně, dobré ale levné večeře… a samotný Haast. Tím, že bydlíme mimo velké město na konci světa, tak není zas tak moc za co utrácet J. Kombinací toho všeho se nám daří šetřit 1500 až 2000 NZD na osobu za měsíc. Takže teoreticky by měl měsíc práce zajistit minimálně měsíc života cestování a nicnedělání, což je parádní J.

To, že v Haastu není moc za co utrácet, ale neznamená, že by tu nebylo co dělat. Náš volný čas hodně ovlivňuje počasí. West Coast je slavné svým deštěm. Na několik dní v kuse se dokáže zatáhnout a padají provazy vody – počasí ideální na čtení, psaní blogu, koukání na seriály. Jednou si jdem i zahrát badminton do fajn „obecní tělocvičny“. Po pár pořádných deštích zjišťujem, že nám zatéká do auta – někde kolem zadního okýnka a že máme pořádně nasáklou podlahu. V místní sámošce naštěstí mají silikon. Po náročné operaci zatěsnění sice zadní okno vypadá jako po hře předškoláka s plastelínou, nicméně voda už dovnitř nezatéká, cha! J

Když se ale udělá hezky, tak jsme za auto moc rádi. Pěšky toho dostupné krom řeky, taverny a procházky na jeden kopec moc není. Ale autem se dá vyrazit třemi směry a za 15min až hodinu dojet na krásná místa a dát různě dlouhé výšlapy. Směrem na jih po pobřeží leží Haast Beach, dlouhá pláž se spoustou naplavaného dřeva různých tvarů.

A ještě dál potom Jackson Bay, skutečný konec světa… i silnice. Pár domků, původně zde chtěli udělat velké přístavní město, ale nějak to nevyšlo. Nejspíš kvůli špatné pozici a ještě horšímu počasí. Ale vede odtud krásná procházka pobřežním lesem na osamělou malou plážičku Ocean Beach.

Ze severu jsme přijeli a tímto směrem leží slavné ledovce Fox a Franz Josef. Na ty se chystáme až později, ale do půl hodiny od Haastu je tu taky několik super „walků“. Na Ship Creeku se nám podaří z rozhledny vidět v rozbouřeném moři skákající delfíny.

O kousek dál začíná asi hodinová procházka deštným lesem na Monro Beach. Tam vyrážíme před soumrakem s nadějí, že uvidíme tučňáky. Bohužel zrovna v prosinci až únoru tučňáci záhadně mizí do moře… nejspíš v něm i spí. A tak z osamělé pláže pozorujem jen útesy roztroušené v moři… a brzy prcháme před mrakem neúprosně bodajících (a repelent ignorujících) sand flies.¨

Poslední směr, kterým se můžete z Haastu vydat, je na jihovýchod – do vnitrozemí. Po chvilce jízdy se otvírají krásné výhledy na hory národního parku Mt. Aspiring, často pokryté sněhem.

Po překonání průsmyku Haast Past se ukazují nádherně modrá jezera Hawea a Wanaka… a konečně po asi 150km jízdy z Haastu se dojede do nejbližší většího město (s mobilním signálem) pojmenovaného stejně jako jezero, na jehož břehu se nachází – Wanaka.

Do Wanaky se vydáváme 2x, podruhé během Vánoc. O Vánocích a dalších příhodách v Haastu bude příští příspěvek…. rád bych ho stihl, ještě než to tu opustíme. Ale kdo ví J.

Městečko Page v Arizoně

Page v Arizoně bylo pro mne jedním z nejhezčích a nejpohodovějších míst v USA. Jednak je v těsné blízkosti několika nádherných přírodních atrakcí a druhak je tam perfektní kemp. Líbilo se nám tam tolik, že jsme v Page strávili 3 noci. Hlavní nápovědou, že se blížíte do Page jsou 3 komíny čadící uprostřed arizonské krajiny. 

Po troše hledání nacházíme Lake Powell Campground. Za 19 dolarů za site (plac pro stan s parkováním) dostanete příjemné místo s grilem a stromem = stínem. Krom toho zdarma chladný bazén, horkou vířivku, laundry na vyprání přímo v kempu, kafe na recepci zdarma, zásuvku přímo u stanu, teplou sprchu – prostě krása.

První ráno vyrážíme do Antelope Canyonu. Stejně jako Monument Valley tenhle kousek přírody spadá pod správu Navahů a musíte zaplatit za prohlídku. Navíc k němu nedojedete autem – součástí prohlídky je offroad jízda na korbě dodávky, na níž vás doveze ke kaňonu pravý navažský průvodce.  Na recepci kempu nám říkají, že přes ně už prohlídku koupit nemůžem – mají plno. Ale prý máme zkusit jet v 7 ráno před vstupní bránu, zařadit se do fronty a třeba nás indiáni vezmou na milost.

OK – vyrážíme za svítání, komíny dýmají v ranních červáncích. Před bránou nikdo není… a taky dlouho nebude. Příjíždí jen jakási indiánská babka, která na nás kouká jak na blázny a pořád opakuje, že otvírají až v 8.

Ukazuje se, že zakopaný pes je v tom, že jsme si neposunuli v Arizoně hodiny. Takže kaňon otvírá v 8, bylo nám řečeno, ať dojedem na 7… a my před branou stáli už v 6. Na druhou stranu - jsme první… J Po 2 hodinách čekání si objednáváme prohlídku na ten samý den odpoledne. Poté se jedeme dospat J

Odpoledne absolvujem písečné rally a přijíždíme k ústí Antilopího kaňonu – je to hluboký úzký zářez v červeném pískovci. Vyhloubila ho voda, která prý pravidelně zaplavuje kaňon. Ve chvíli když jsme tam my se ale kaňonem valí pouze nepřetržitý proud lidí – tam a zpět. 

Antilopí kaňon je obzvlášť fotogenický – světlo proniká do hlubokého zářezu a zbarvuje stěny různými odstíny oranžové, červené, hnědé. Vy stojíte na dně a fotíte jednu fotku za druhou J. Indiánští průvodci to ještě přiživují – támhle vidíte tvar medvěda, támhle si stoupněte do stínu, namiřte foťák pod určitým úhlem a na fotce bude srdce... J 

Kdo si hodně připlatí, může do kaňonu v určitou denní dobu, kdy je možné spatřit tzv. „sun beams“ kužely světla dopadající přímo na dno. I bez nich ale rozhodně stojí Antelope Canyon za návštěvu.

Co by červeným kamenem od kaňonu dohodil leží další skvost – obří zákruta ve tvaru dokonalé podkovy na řece Colorado – Horseshoe Bend. Vede k ní krátká ale dobře vypointovaná procházka. Horseshoe Bend znáte z fotek, jste zvědaví, jak bude vypadat naživo. A do poslední chvíle vidíte úplnej prd. Pak dojdete na kraj srázu a v jednom okamžiku se objeví podkova v celé kráse.

V Page nám taky zbývá dostatek času na relax a další plánování cesty. Střídám studený oldschoolový bazén s horkou oldschoolovou vířivkou. Večer pod stanem rozkoukáváme Twin Peaks (a dokoukáváme ho o pár měsíců později, tady v Haastu na Novém Zélandu). Podobně jako Twin Peaks načínám v Page a dokončuju v Haastu zelený (lehce, ale skutečně jen lehce mátový) Marlbora. Spotřeba alkoholu a tabáku mi na cestě značně klesla, nicméně u táboráku k pivu je občas třeba něco pokuřovat (doutníky z newyorského Nat Sherman’s tou dobou již vzaly dávno za své) a nevyzkoušet americký Marlboro v Arizoně by byla neopatrnost J.

Přes nebývale stabilní kempovou WiFi také bookujem airbnb ubytování v Los Angeles a San Diegu. Tím se nám ukotvuje poslední část našeho okruhu po USA. Obecně při plánování trasy po USA jsme se snažili skloubit několik věcí – vidět toho hodně, nespěchat a užívat si svobodu. S tím posledním se trochu tluče další faktor – neutratit majlant za ubytování. Ve velkých městech je prostě mít potřeba ubytování zařízené pár týdnů předem, jinak se to hodně prodraží. O tom jsme se přesvědčili v New Yorku, když jsme zoufale hledali útočiště na vyspání po první noci v Brooklynu – našli jsme skvělé, ale docela drahé.

Myslím, že ve výsledku se nám trasa i pocit svobody a nespěchání hodně vydařily. Měl jsem udělaný bodový seznam míst, které bych rád viděl, a posloupnost v jakém pořadí je logicky projet - itinerář. S tím mi hodně pomohl pan Hájek – zkušený průvodce po USA, kontakt od mistra Šulera. Spojil jsem se s ním po Skype ještě z ČR – zrovna byl v Las Vegas J.

Neměl jsem ale rozplánované kdy kde jaký den budem – tedy harmonogram. To jsme nechtěli. Takže jsme prostě jeli a přesouvali se podle toho, jak se nám kde líbilo – měli jsme 5 týdnů, což je slušná doba. Někde jsme zůstali déle, některé místa (např. Dead Horse Point) jsme ani neměli v plánu původně navštívit. A pokud bychom něco k závěru nestíhali, tak to prostě vypustíme.

S nutností zarezervovat zavčas ubytování v San Diegu, Los Angeles a San Franciscu jsme museli poslední část výletu náplanovat trochu přesněji – udělali jsme „plánování od konce“ – před finální milník „odlet ze San Francisca“ jsme vložili několik dalších dle zabookovaného ubytování a bodů na trase a poslední týden jsme pak už měli docela nalinkovaný. Bylo jasné, kdy musíme dorazit zpátky do Kalifornie na pobřeží Pacifiku a byl víceméně jasný i následující program až do odletu na Havaj. Vše předtím se ale podařilo s pocitem „dneska vyjedem, dojedem kam budem chtít a strávíme tam tak dlouho, jak se nám bude líbit“.

Pro kvalitní „on the road“ atmosféru byla samozřejmě taky potřeba správná music. Přehrávali jsme hudbu z mé mp3 (opět nemohu nezmínit Hradcův vymazlený SchmutzMix)– náš Chevrolet měl super autorádio s USB  vstupem. 

A taky jsme si oblíbili americké XM stanice. Narozdíl od pásma FM, jak ho známe u nás, už na XM neladíte žádnou frekvenci, na rádiu vybíráte přímo z dlouhého seznamu stanic, většinou věnovaných nějakému žánru… něco jako sky.fm přímo v autě J. Dle nálady posloucháme jazzovou improvizaci na „Jam On“, pořádnou elektronickou smažbu na „Utopia“ nebo rockové legendy na „Classic Vinyl“.

Další den v Page věnujeme monstrózní Glen Canyon Dam a jezeru Lake Powell. Glen Canyon je další obrovská přehrada a vodní elektrárna na řece Colorado. Zážitek je jenom se po přehradě projít nebo projet, ale pěkný je i prosklený informační centrum na konci hráze. Jsou od tam dobrý výhledy a dozvíte se, jak je celej systém přehrad na Coloradu promakanej a kolik úsilí muselo stát něco takovýho vybudovat.

Jezero Lake Powell za přehradou je nádherný – na několika místech se koupem, voda je průzračná a příjemně teplá. Projíždíme vyhlídky a hledíme na vodní plochu s mnoha loďkama, oranžové útesy, vzdálené komíny u Page i kolos Glen Canyon.

Jak jsem napsal na začátku – Page se stalo jedním z mých nejoblíbenějších míst naší jihozápadní trasy a kdo bude někdy v Arizoně, ten nesmí Page vynechat. Z Page pokračujeme na další velkou americkou klasiku – Grand Canyon. O tom zas někdy příště, následující příspěvek nejspíš věnuju něčemu aktuálnímu. Tudíž spíš než Grand Canyon čekejte fotky smažených vajec a čestvě upečených „cheese scones“ J.

Oblouky, kaňony, monumenty

Tak tu máme rok 2015. Za náma jsou Vánoce, Silvestr i Nový rok – to vše hodně netradičně v létě, daleko od domova, na Novém Zélandu. O tom ale jindy a v tomhle příspěvku si zavzpomínám na září minulého roku, na pokračování našeho roadtripu státem Utah až k hranicím Arizony. Je to už nějaká doba, tak uvidíme, jak psaní půjde… chtěl bych mít na blogu popsanou celou cestu, možná méně detailně, ale už jen kvůli fotkám.

Z mormonských sadů v NP Capitol Reef odjíždíme po namáhavé túře až večer a musíme zvládnout přejezd k městu Moab. Jízda potmě je dost nepříjemná, protijedoucí auta oslňují, do kempu Riverside Oasis u řeky Colorado přijíždíme až po zavíračce. Na recepci nikdo, naštěstí ale nacházíme na okně přilepenou obálku se zkomoleným „SKOLEK“ a v ní naši vstupenku do kempu – po zkušenostech v Yosemitech jsme radši zavolali z mekáče po cestě, udělali si rezervaci předem a vyplatilo se.

Druhého dne ráno vyrážíme zprůzkumovat klasiku mezi americkými národními parky – Arches.  Jako vždy nás pouští do parku zdarma na základě našeho „pasu“ – kartičky America the Beauty zakoupené od kamaráda už v ČR. Při vstupu tradičně dostáváme mapku a parkové „newspaper“ – o výletech v NP není potřeba předem nic zjišťovat – vše důležité lze nalézt v těchto brožurkách a vybrat si z popsaných tras dle délky etc… too easy. J

Arches jsou oblouky / okna vymleté z červených skal uprostřed pouštní krajiny. Je to krásný, ale je tam hodně lidí a spíš než delší výlety najdete kratší procházky k jednotlivým „arch“. Vydáváme se směrem k „Devil’s Garden“ a přicházíme k „Landscape Arch“, obří oblouk, který vypadá na spadnutí… a taky že jo, část se ho před pár lety zřítila a od té doby už se pod ním nevyfotíte, vstup zakázán, nikdo netuší, kdy se to zbortí celý. 

Na nejvíce fotkách určitě uvidíte „Delicate Arch“. Vede k němu celkem slušný výšlap do kopce, ale tím jak je populární ho chtějí vidět všichni. Opět se nám naskýtá unikátní pohled na zapařené amíky v riflích, kteří se pachtí po rozpálené skále. Je to k neuvěření, ale oni prostě nedají na „džíny“ dopustit. Už Evžen, u něhož jsme bydleli kousek od Central Parku v New Yorku, se hrozně divil, že s sebou nevezeme rifle a považoval je za esenciální kousek výbavy.

Vyfotit Delicate Arch bez lidí je docela kumšt – na konci výšlapu projdete po římse zařízlé do pískovce a otevře se pohled na skalní amfiteátr, uprostřed Delicate Arch a fronta asiatů čekajících až se budou pod ním moci vyfotit. Místo je to ale krásný a pokud pojedete do Arches, tak rozhodně nevynechat!¨

I další dvě noci trávíme ve stejném kempu. Navzdory tomu, že před 8mou ráno je budíček – za stanem probíhá stavba – jsme si místo docela oblíbili. Sprchy jsou krásně teplé, pár kroků od stanu je výhled na proudící masu vody v řece Colorado a paní na recepci po ránu vaří kafíčko, jehož se stávám věrným konzumentem.

Je teplo a tak poprvé zkoušíme koupit led – v USA je led dostání všude – na benzínkách, u supermarketů… Využíváme ho na vychlazení piv. Vedle nás táboří jakýsi frantík a večer přichází a drmolí něco o „Didhó“… nechápu co myslí… Diderot? Potřebuje encyklopedii? Nakonec vyrozumíme, že má vstupenku do nedalekého státního parku Dead Horse Point a že nám ji chce dát, že se dá použít. Prý je to tam krásný, tak proč ne – berem vstupenku, frantíka obdarujem vychlazeným lahváčem a všichni jsou spokojení.

Další den tedy vyrážíme do Dead Horse Point, doporučení potvrzuje i paní na recepci. Tím, že je to „státní park“ a nikoliv „národní park“, nám neplatí pas… nicméně vstupenka „za beer“ zapekla bez problému. Dead Horse Point je zužující se výběžek náhorní planiny obklopený propastí, takový místní Grand Canyon. Buď se na konec cípu dostanete procházkou po východním/západním okraji… nebo se tam dá dojet autem. To je škoda, dáváme si to pěšky, ale je trochu demotivující, že kousek od nás jezdí autobusy turistů po silnici J. Počasí je zvláštní, často se nám v USA stává, že nevíme, jestli je teplo nebo zima – Slunce pálí, ale je dost chladný vzduch.

Po projití Dead Horse ten samý den přejíždíme do Canyonlands. Tenhle národní park je rozdělen na tři části – Island in the Sky, Needles a The Maze. My projíždíme Island in the Sky, už jenom view pointy, je to hezký, ale většinou podobný jako Dead Horse – výhledy na hluboké kaňony. Zajímavější by možná byla část Needles, ale ta je trochu z ruky - vynecháváme.

Arches, Dead Horse i Canyonlands jsou dostupné z města Moab, u něhož kempíme. Jako obvykle dáváme pokus sehnat Lenči kindle – dokonce prubnem i místní knihovnu, ale stále neúspěšně. Naše působení v Moabu zakončíme burgrem ve Wendys. Celý roadtrip provází ochutnávky amerických fastfoodů. Vyzkoušeli jsme McDonald, Burger King, KFC, Taco Bell a burgřík ve Wendys byl asi nejlepší J.

Z Moabu stáčíme na jih a fičíme směrem do Arizony, do teritoria Indiánů Navahů a jejich posvátného Monument Valley. Navahové jsou obchodníci, takže brzy se kolem silnici vynořují stánky s „lapači snů“ a různými cetkami. Zároveň si nějakým způsobem sami spravují své území, takže ani na jakékoliv „navažské“ přírodní atrakce (včetně Monument Valley) vám nebude platit pas do národních parků a zacvakáte pěkně navíc.

Do údolí monumentů přijíždíme navečer, v kempu Goulding’s relaxuju v bazénku. Slunce zapadá nad monumenty a náš stan i auto se pokrývají vrstvou červeného prachu. Vedle nás stanuje osamělý bělovlasý motorkář, který si vše veze na svém „bajku“ včetně malinkého stanu. To je jiná liga, než my s nacpaným autem pro 5 osob J.

Samotné Monument Valley je jakýsi okruh cca 10ti stanovišť které projíždíte autem, cesta je nezpevněná, terénní, červený prach proniká všude a náš Sonic dostává pořádně zabrat. 

Na většině stanovišť mají Indiáni nějaký stánek, koně a pokusí se vás zkasírovat, za co to jen půjde… třeba za fotku u ohrady J. Na túru se tady nedá, mimo stanoviště je přísný zákaz, je to tu vše mocně posvátný. 

Monumenty jsou ale parádní, osobně se mi to líbí víc než Arches, krajina je rozlehlejší a působivější a s indiánskými stánky a koníky to má dobrou atmosféru.

Z Monument Valley pokračujeme dál do Arizony, naším cílem je městečko Page…

Zajímavé odkazy

Vzhledem k tomu, že se nám celkem nahromadily užitečné webové stránky, rozhodl jsem se aktualizovat seznam „zajímavých odkazů“ vlevo na blogu… a sepsat k tomu tento příspěvek, jako takovou legendu. Tyhle weby nám při cestování hodně pomáhají ať už při: hledání ubytování, kupování letenek, půjčování aut, nákup/prodej výbavy, převod peněz mezi účty, hledání práce… nebo jako inspirace. Když nějaký zajímavý odkaz přibude, připíšu popisek do tohoto příspěvku.

Momondo – Přes Momondo jsme nakupovali zatím všechny naše letenky (jednosměrné). Má slušný rozsah leteckých společností, které zahrnuje, možnost hlídání ceny a posílání aktuálních pohybů cen do emailu, sympatický přehledný vzhled i mobilní aplikaci. Co mi chybí je možnost hledat „nejlevnější lety“ v určitém období – např. v rámci celého měsíce. Člověk si vždy musí vybrat konkrétní data odletu a postupně proklikávat po dni různé termíny. Možná že něco chytřejšího by měl umět skyscanner ale ten jsem zatím prakticky nevyzkoušel.  

Rentalcars – Podobně jako Momondo vyhledává letenky, Rentalcars vyhledává napříč půjčovnama aut a můžete tak získat tu nejlepší nabídku. Využili jsme na západě USA i na Havaji. Zvláštní je u půjčovného, že pokud se vám podaří „přelstít systém“, aby si myslel, že jste z USA, dostanete mnohem lepší ceny. Mám s tím dvojnásobnou zkušenost. Zároveň je důležité koukat i na doplňkové služby, které půjčení zahrnuje (pojištění škody 3tí osobě, pojištění auta, nonstop asistenční služba etc.)… může se stát, že online zaplatíte přes rentalcars super cenu a na místě v půjčovně vám „doúčtují“ spousty poplatků za různá pojištění… která sice nejsou povinná, ale můžete si být jistí, že vás přesvědčí, že je nutné je mít.

Couchsurfing – Zásadní cestovatelský portál – ubytování zdarma u místních. Důležité je mít kladné reference, aby vás k sobě domů vzali. A taky důkladně pročíst detaily o ubytování (kolik lidí bude společně spát v pokoji etc.) CS je celosvětový, ale funguje někde líp někde hůř. Naprosto super máme zkušenosti z Nového Zélandu, naopak v USA bylo skoro nemožný najít někoho volnýho ve velkých městech… a když už, tak to bylo vostrý doupě v Brooklynu J. Krom toho, že bydlíte zadarmo je velká výhoda potkávání se s místníma, podnikání společných výletů a tak. Samozřejmě, že by se to mělo taky oplácet. Tzn., kdo chce bydlet přes CS, měl by sám poskytnout možnost ubytování u sebe doma, až dorazí z cest.

Airbnb – Bydlení u místních, ale placené. Jde výborně vyhledávat podle polohy, cenového rozmezí a parametrů – jako např. možnost používat kuchyň, internet a další. Většinou to vyjde levněji než hostel a navíc je tam opět prvek „socializace“ s místními. V USA nám nešel couchsurfing, ale skvěle fungovalo právě airbnb – bydleli jsme přes něj v New Yorku, Los Angeles, San Diegu i na Havaji.

Booking.com – Když nevycházelo ubytování u místních / nebo jsme si chtěli odpočnout od lidí. Klasický web, jde řadit podle ceny, hotely/motely/hostely jsou hezky vidět na mapě. Na „nejnižších“ cenových příčkách je to občas dost divočina. Takto jsme si vychutnali 1* hotely Europa a Budget Inn v San Franciscu J. Podobné weby jsou ještě agoda a expedia.ie.

Guide to Sleeping inAirports – Když si chcete zdřímnout na letišti / zabít tam pár hodin, tak na téhle stránce najdete tipy, jestli je to zrovna na tomhle letišti OK, případně kde jde najít nejlepší útočiště a kde na vás z koberců vyskáčou štěnice. Využili jsme na letišti v Aucklandu.

Craigslist – americký online sekáč. Doporučili nám ho lidi ze San Diega, kteří přes něj prý nakoupili veškerou výbavu do bytu. Nám se přes něj podařilo prodat kempovací výbavu v San Franciscu před odletem na Havaj. A určitě by to mohlo být zajímavý i na nákupy, kdybychom to znali dřív. Registrace zdarma.

Trademe – novozélandská obdoba aukra. Využili jsme pro nákup auta – naší potápěčské dodá ky… a nejspíš se ho tímto způsobem pokusíme i prodat před opuštěním Zélandu.

Transferwise – pokud máte 2 účty v různých měnách (např. v ČR v korunách a na Zélandu si založíte účet v NZD), pak je transferwise geniální způsob jak dostat peníze z jednoho účtu na druhý s výborným kurzem a minimálními poplatky. Prověřil jsem i na vyšších částkách – poslal jsem si z ČR 60 000 Kč na nákup auta a bez problému se mi připsala odpovídající suma v NZD na novozélandském účtu.

Backpackerboard – podle mě nejlepší stránka na shánění sezónních prací na Zélandu. Velká nabídka prací, získali jsme zde práci v kavárně v Haastu na jižním ostrově.

WWOOF – dobrovolnictví na organických farmách. Poprvé se o webu zmínil couchsurfer v Brooklynu spící na jednom z mnoha gaučů Lexe Pelgera. Zapsali jsme si… a o pár měsíců později využili. Za registraci zaplatíte nějakých 40 NZD, ale je to dobrá investice. Vytvoříte si profil a rozhlédnete se po poptávce – v tzv. hotlistu píšou vzkazy farmy, které aktuálně potřebují pomoc. Přečtete si, jak bude vypadat náplň práce (zahrada/zvířata/děti) omrknete profil a reference farmáře a zkusíte zažádat tam, kde se vám to zamlouvá. My takhle strávili super 2 a půl týdne na farmě v Otaki. Práce venku, pouze zahrada a sady, žádná zvířata.  Odměnou je bydlení a strava zdarma, dělá se většinou 4 až 6 hodin denně, takže žádná velká dřina. WWOOF funguje celosvětově, nikoliv jen na NZ. Dalším podobným webem s nabídkami dobrovolnictví je helpx… prý funguje, ale zatím jsme nevyužili.

Marek a Ivča – Jedna z počátečních inspirací. Pár, který strávil na cestách 2 roky, pracovali na Zélandu, v Austrálii, o svých cestách si vedli blog. Stihli jsme je, když se vrátili do ČR, v listopadu 2013 jsme se sešli v Praze. Dali nám cenné tipy o tom, jak cestu pojmout… a vymluvili nám Nepál mezi USA a Novým Zélandem.

Na rok na Nový Zéland – Výborný web pro ty, kteří se chystají na working holiday na Novém Zélandu. Je to blog páru, který to všechno zažil, můžete si počíst jejich zápisky. Nejužitečnější pro nás byly hezky přehledné a strukturované příspěvky o tom „co zařídit před odjezdem“, „co zařídit po příjezdu“…

Oldřich Thér – Dle referencí dokáže pan Thér sehnat nejlepší a nejlevnější letenky z ČR na Nový Zéland a údajně si je přes něj kupuje mnoho lidí z ČR, kteří vyráží s working holiday visa na Zéland. Pro nás osobně jsme jeho služeb nevyužili – jednosměrné letenky z Havaje na Zéland nedělá, ale sehnal skvělé letenky pro rodiče, kteří se za náma na Zéland vydají v únoru 2015. Komunikace přes email funguje výborně.

Pavel Hájek – Pan Hájek je zkušený průvodce po západu USA. Před cestou jsem se s ním spojil přes email a následně Skype (zrovna byl v Las Vegas) a dal mi skvělou „rychlokonzultaci“ – v podstatě mi nadiktoval trasu, kterou jsme pak v USA projeli.

Adventura – Ne, že bychom něco řešili přes cestovku, ale Adventura má moc pěkné katalogy, v nichž jsem si při počátečním plánování listoval. Jde se tam inspirovat ohledně trasy a roční doby, kdy kam vyrazit. Katalogy jdou stáhnout i v PDF z jejich webu.