Pomalu ale jistě se nám chýlí ke konci další etapa naší
cesty – ze čtvrt roku práce ve Fantail Cafe v Haastu nám zbývají už jen
necelé 2 týdny. Haast leží na západním pobřeží jižního ostrova. Malá vesnice
(cca 280 obyvatel) uprostřed krásné přírody – z jedné strany dlouhá pláž a
vlny Tasmanova moře, z druhé částečně zasněžené štíty hor národního parku
Mt. Aspiring. Hory a moře spojuje řeka Haast.
Do Haastu přijíždíme v polovině listopadu ze severu. Po
cestě dáváme ještě jeden fajn couchsurfing v městečku Hokitika, naše
hostitelka Helen nám v noci ukazuje svítící červy visící uprostřed lesa –
tzv. „glow worms“. Krom toho v Hokitice v místním sekáči konečně
dostáváme vhodnou matraci a tak je naše lože v autě hotové. Poprvé zde
přicházím do styk s tzv. „whitebaits“ – paní v sekáči nám doporučuje
pizzerku, kde je prý tak luxusní whitebait pizza, že je zmíněná v Lonely
Planet… nezbývá než ochutnat. Je moc dobrá, ale pořádně drahá. Whitebait jsou
malinké rybky vyskytující se v místních řekách, jejich lov je regulován a
povolen pouze v určité sezóně. Nejklasičtější způsob přípravy jsou tzv.
„whitebait patties“ – rybky smíchané s vajíčkem a smažené na pánvi. Když
pojídám whitebaits na pizze v Hokitice tak ještě netuším, kolik těchhle
rybek brzy sám připravím.
Prvních pár nocí v Haastu trávíme v místním „backpacker
motelu“ jménem Haast Lodge. Baťůžkářské ubytovny jsou na Zélandu klasika a
najdete je všude. Nový Zéland je země cestovatelů, outdooru a kempování. Každý
den potkáváte spousty zašlých týpků lopotících se s obří krosnou, upocené
cyklisty obtěžkané brašnami a šlapající do místních kopců, oldschoolové obytné
dodávky, karavany. V Haast Lodgi je super velká společenská místnost /
jídelna / kuchyň, kde se všichni tihle cestovatelé scházejí. Jeden večer tam
potkáváme 3 čechy… k mému překvapení 2 z nich bývalé FIT‘áky J.
Během našeho startu ve Fantail Cafe ještě dosluhují dvě mladé
němky, které jako mnoho dalších němců vyrazily na Zéland hned po střední. Na to
jaký jsou Julie a Johanna malý piva jsou pěkně napruzený a docela nám
znepříjemňují zaučení v nové práci J.
Je fakt, že bez auta je to v Haastu těžký, nezbývá jim než většinu volnýho
času trávit na místních houpačkách… J
Ostatní lidi ve Fantail Cafe jsou ale skvělí. Vlastníkem je
drsňák Aly, starší chlapík, co jezdí ve dvou džípech, na tříkolce, loví jeleny,
rybaří a v kavárně občas dělá kávičky a klábosí s návštěvníky. Duší a
motorem kavárny je Janene, moc milá žena, která většinou oslovuje zákazníky
„love“, všechno zařizuje a vždycky pomůže, když je to potřeba. Dalším členem je
nekompromisní australanka Sue, která na první pohled působí jako herdekbaba,
ale je moc fajn. Když v kuchyni ucítím vůni tabáku, je jasný, že si Sue
dala kouřovou přestávku. Zároveň je na ni spoleh co se účasti v hospodě
týče. Když chceme vyrazit v páteční večer do místní taverny Hard Antler na
pivo, Sue je naše jistota, že tam bude aspoň někdo známý.
Posledním členem
posádky je Val, zkušená kavárnice středního věku, která cestuje po Zélandu
v karavanu. Val bydlí ve svém campervanu hned vedle našeho „kontejneru“,
na pozemku Alyho a Janene.
Do kontejneru se stěhujem po pár dnech, jen co si Johanna a
Julie sbalí svých pár švestek. Je to jednoduchý kvádr s pěkným posezením
venku, obklopený novozélandskou zelení, stranou na pozemku našich
zaměstnavatelů. Bydlení je to jednoduché ale se vším potřebným – pračkou, malou
troubou, teplou sprchou, ledničkou.
Když sedíme na terase nebo po ránu vyrážíme do práce,
posloucháme zpěv našich oblíbených ptáků tui – vydávají neuvěřitelný zvuky. Asi
už jsem to jednou psal, ale nejvíc mi to připomíná robotka R2D2 ze Star Wars J. Z ptáků jsou tu
ještě hodně srandovní „oyster catchers“ – bíločerní s dlouhým zobákem,
kteří po ránu vtipně pobíhají před kavárnou… a pak samozřejmě rackové – jejich křik
dává vědět, že jsme kousek od moře a občas něco ukořistí návštěvníkům sedícím
venku přímo z talíře J.
V celém Haastu není telefonní signál, takže mobil
slouží jen jako budík. Na Internet chodíme do Haast Lodge – majitel je pohodář
a dává nám ho za lepší cenu. Později se můžem připojit zdarma i z naší
kavárny. Každopádně to, že jsme doma „offline“ má něco do sebe. Hodně čteme –
poprvé se pouštím do knihy v angličtině. Angels and Demons od Dana Browna
(pořízené zadarmo v recycling centru) jsou natolik napínavý, že mi ani
nevadí, že na každé straně je asi 20 nových slovíček, které neznám J. Po večerech
dokoukáváme Twin Peaks a rozjíždíme Big Bang Theory.
Práce v kavárně je pro nás velká změna. Celý den na
nohách, 6 dní v týdnu, pouze 1 den volna. Já zajišťuju „back office“ –
kuchyni. Ráno peču „cheese scones“ a „sausage rolls“. Na tzv. „hot plate“
smažím desítky vajec a slanin na snídaně. Jakmile odbije 10:30, vypínám hot
plate a místo toho rozjíždím kontrapunkt dvou fritéz. V jedné frčí
hranolky, postupně začínám mít nabušený předloktí z obracení „košů“ usmažených
„chips“. V druhé protáčím ryby, seafood, buřty a podobně. Místní
specialitou, jak už jsem naznačil, jsou tzv. whitebait patties. Omelety
z malých rybiček whitebaits – ty se vyskytují v řekách po celém NZ,
ale nejlepší jsou údajně právě na West Coast. V mezičasech běhám do obřího
mražáku a zajišťuju, abych měl v kuchyni vše, co je třeba. V tempu mě
udržuje nemilosrdná nekonečná smyčka výběru z 60tek a ABBA – tradiční
soundtrack ve Fantailu.
Kromě vaření samozřejmě myju tuny nádobí. Přímo
z kuchyně je velké okno. Když splavený, ve vzduchu plném přepáleného oleje
a s rukama svraštělýma z mydlinkové vody drhnu talíře zapatlané od
asijských turistů, kochám se pohledem na krásné hory, pozoruju, jak na
vrcholcích s příchodem léta ubývá sněhu a představuju si, jak zase
vyrazíme na nějakou pořádnou túru.
Lenča dělá „front office“ – je u pokladny a připravuje
prvotřídní cappuccina, long blacks a flat whites na velkém espresso stroji.
Musí se víc bavit se zákazníky, přijímat zmatené objednávky, odrážet
lamentování nad tím, že nemůžem připravit smoothie přesně podle receptu na
přání a podobně J.
A já se vždycky těším zhruba na 9 ráno a 2 odpoledne, kdy udělá jedno epesní
cappucino do šálku s double shotem a trochou vanilla syrupu pro kuchaře.
Práce v kavárně je skvělá zkušenost, den docela rychle
ubíhá, kavárna je na strategickém místě, kudy projíždí mnoho turistů a tak jsme
po většinu času dost „busy“. Zároveň díky práci v pohybu shazuju nějaká
další kila a tak se dostávám s hmotností na „gymplové hodnoty“, které jsem
měl naposledy tak před 10ti lety J. Tomu pomáhá i strava – ráno si s Lenčou dáváme zdravé
pohankové snídaně s medem, banány, jablky. Přes den můžeme ujídat
v kavárně – udělat si nějaký toast, wrap nebo polívku… Samozřejmě
nejjednodušší je semtam zakousnout nějakou tu „chippie“. Chtě nechtě pro mne
bude práce ve Fantailu spojená s nakyslou chutí mixu kafe a hranolek.
Večer si s Lenčou vaříme – přes kavárnu si můžem
objednávat levnější zeleninu a ovoce. Oblíbíme si rozmačkané avokádo
s trochou soli, citronu nebo česneku a k tomu pečené brambory.
Nebo
dáváme plechovku „pink salmona“ s rýží. Univerzální ochucovadlo je sójovka
J. Krom toho se tu dají
docela levně koupit kuřecí stehýnka, které si pečem, když chcem něco
svátečního. Super je taky červená čočka nebo místní houby J. Občas si samozřejmě
uděláme radost nějakým pivkem – zkoušíme různé novozélandské, nakonec je nám
asi z nabídky místního supermarketu nejbližší Stella Artois. Ale co si
budem povídat, točená Plzeň nebo Polička by sakra bodly J.
Naším hlavním cílem je samozřejmě si vydělat. K tomuto
účelu je práce v Haastu perfektní. Máme minimální hodinovou mzdu na NZ… 14
NZD hrubého. K tomu je ale nějaký povinný příplatek 8%... Co je hodně
důležitý – práce je stabilní, makáme celé 3 měsíce, 6 dní v týdnu.
Z počátku kolem 7 hodin denně, po Vánocích se to ale navyšuje většinou na
9h. Výplata chodí se železnou pravidelností každý týden. Toť ke straně příjmů.
Abychom něco našetřili, je potřeba moc neutrácet. V tomto ohledu nám
pomáhá hodně levné bydlení na pozemku majitelů, obědy a kávičky zdarma
v kavárně, dobré ale levné večeře… a samotný Haast. Tím, že bydlíme mimo
velké město na konci světa, tak není zas tak moc za co utrácet J. Kombinací toho všeho
se nám daří šetřit 1500 až 2000 NZD na osobu za měsíc. Takže teoreticky by měl
měsíc práce zajistit minimálně měsíc života cestování a nicnedělání, což je
parádní J.
To, že v Haastu není moc za co utrácet, ale neznamená,
že by tu nebylo co dělat. Náš volný čas hodně ovlivňuje počasí. West Coast je
slavné svým deštěm. Na několik dní v kuse se dokáže zatáhnout a padají
provazy vody – počasí ideální na čtení, psaní blogu, koukání na seriály. Jednou
si jdem i zahrát badminton do fajn „obecní tělocvičny“. Po pár pořádných
deštích zjišťujem, že nám zatéká do auta – někde kolem zadního okýnka a že máme
pořádně nasáklou podlahu. V místní sámošce naštěstí mají silikon. Po
náročné operaci zatěsnění sice zadní okno vypadá jako po hře předškoláka
s plastelínou, nicméně voda už dovnitř nezatéká, cha! J
Když se ale udělá hezky, tak jsme za auto moc rádi. Pěšky
toho dostupné krom řeky, taverny a procházky na jeden kopec moc není. Ale autem
se dá vyrazit třemi směry a za 15min až hodinu dojet na krásná místa a dát
různě dlouhé výšlapy. Směrem na jih po pobřeží leží Haast Beach, dlouhá pláž se
spoustou naplavaného dřeva různých tvarů.
A ještě dál potom Jackson Bay, skutečný konec světa… i
silnice. Pár domků, původně zde chtěli udělat velké přístavní město, ale nějak
to nevyšlo. Nejspíš kvůli špatné pozici a ještě horšímu počasí. Ale vede odtud
krásná procházka pobřežním lesem na osamělou malou plážičku Ocean Beach.
Ze severu jsme přijeli a tímto směrem leží slavné ledovce
Fox a Franz Josef. Na ty se chystáme až později, ale do půl hodiny od Haastu je
tu taky několik super „walků“. Na Ship Creeku se nám podaří z rozhledny
vidět v rozbouřeném moři skákající delfíny.
O kousek dál začíná asi hodinová procházka deštným lesem na
Monro Beach. Tam vyrážíme před soumrakem s nadějí, že uvidíme tučňáky.
Bohužel zrovna v prosinci až únoru tučňáci záhadně mizí do moře… nejspíš
v něm i spí. A tak z osamělé pláže pozorujem jen útesy roztroušené
v moři… a brzy prcháme před mrakem neúprosně bodajících (a repelent
ignorujících) sand flies.¨
Poslední směr, kterým se můžete z Haastu vydat, je na
jihovýchod – do vnitrozemí. Po chvilce jízdy se otvírají krásné výhledy na hory
národního parku Mt. Aspiring, často pokryté sněhem.
Po překonání průsmyku Haast Past se ukazují nádherně modrá
jezera Hawea a Wanaka… a konečně po asi 150km jízdy z Haastu se dojede do
nejbližší většího město (s mobilním signálem) pojmenovaného stejně jako jezero,
na jehož břehu se nachází – Wanaka.
Do Wanaky se vydáváme 2x, podruhé během Vánoc. O Vánocích a
dalších příhodách v Haastu bude příští příspěvek…. rád bych ho stihl,
ještě než to tu opustíme. Ale kdo ví J.
Žádné komentáře:
Okomentovat