Krádež laptopu, Steampunk a poloostrov Otago

Po odletu rodičů 6. března se dospáváme v kempu Spencerville v Christchurch. Nabitý program posledních týdnů máme úspěšně za sebou a čeká nás cestování po Jižním Ostrově ve dvou. Už bez tlačícího času a pevného plánu. Jediné limity jsou peníze, blížící se podzim a chuť a síla cestovat.

Vzhledem k tomu, že nám odešel adaptér, musíme nabíjet našeho laptopa Nomáda přes USB kabel a to trvá zatraceně dlouho. Ukazuje se, že na cestě to je značná komplikace, začínáme nechávat nabíjet počítač ve veřejných prostorách kempů. A tak se rozhodujem že první věc po odjezdu rodičů bude sehnání nového adaptéru. Obcházíme několik elektronik ale bohužel... nikde nemají silnější adaptér s naší koncovkou. Vracíme se do kempu s nepořízenou a vida... mezitím nám lohli počítač. Který jsme v kempu... stylově... nechali nabíjet :-D.

Je to docela šok, obcházíme kemp, kopírujeme výzvu k vrácení, oblepujeme záchody, sprchy. Neohroženě se vydáváme do maorské části kempu a hloučku asi 20ti zevlujících macatých domorodců vysvětlujem, že se nám ztratil počítač a že jsme v něm měli důležitá data. Všichni zúčastněně pokyvují, ale odezva žádná. Obcházíme i podivná individua, kteří v kempu trvale žijí v obskurních karavanech.

Jeden pupkatej chlapík nás zve k sobě do přívěsu a radí co máme udělat. Obvolat cajty a zastavárny. Taky nám doporučuje posílat cenný data domů do ČR na SD kartách (tím jsme se inspirovali a většina našich fotek už je na cestě nebo uložených na domácím harddisku). Díkybohu to nejdůležitější - fotky z víc jak půlroku na Cestě - jsme měli zkopírované všechny na harddisku, který nám zůstal.

I tak je to ale pruda – měníme všechny hesla, internetové bankovnictví, sociální sítě... dokumenty se snažíme pohledat po emailech. Máme nepříjemný pocit, protože v počítači (byť zaheslovaném) jsme měli i kopie pasů a podobně. Až později jsem četl rozhovor s tzv. „digitálním nomádem“– ajťákem co pracuje na cestách a jednou z jeho základních pouček bylo – mít vše zálohované online v cloudu – počítač na cestách musí být jen kovová věc, o kterou můžete kdykoliv přijít... ale všecha data vám zůstanou.

První půlden bez počítače máme ještě naději. Co chvíli obcházíme „TV lounge“, kde jsme laptop nechali nabíjet. Pokaždé když kouknem do kouta tak trochu čekáme, že tam bude vrácený, zapojený v síti... tak, jak jsme ho tam nechali.

Ale když ani po noci počítač vrácený není, pomalu se smiřujeme s tím, že prostě zmizel. Nechávat ho bez dozoru byla blbost... po kempech mimo město jsme si zvykli, že je to v pohodě a ostatní lidi počítače často taky tak nechávali. Jenže v městským kempu bylo asi jiný složení... a jedna negativní zkušenost holt převáží těch 10 pozitivních :-).

Bloumáme po dlouhé pláži kousek od kempu, je docela chladno a fouká. Cítím se trochu přešle, nakupila se únava, krádež počítače, lehká homesickness po odjezdu rodičů, končí nám WOF (technická na autě) a začínáme taky přemýšlet o nejisté budoucnosti po procestování Jižního Ostrova. Měli bychom zase vydělat nějaké peníze a mám pocit, že už by to pomalu chtělo rozhodit sítě, zkontaktovat nějaké agentury, vytvořit Cvčka atd. No chmury přejdou a Cesta pokračuje.

Další den jdeme do stejné elektroniky a místo nové nabíječky pořizujem nový počítač. Je trochu macatější, trochu pomalejší a na základě kempu Spencerville, kde nám ukradli Nomáda dostává jméno Bud Spencer. Opouštíme Christchurch a vydáváme se přes poloostrov Banks Peninsula do městečka Akaroa.

Akaroa nám byla víckrát doporučena, je speciální tím, že ji osídlili francouzi a městečko má díky nim „francouzský šmrnc“ a názvy ulic jako např. Rue Lavaud. Je to pěkný místo, historické domky, z vršku majáku koukáme na plachetnice v místním přístavu. 

Jdeme lesem ke starému anglikánskému hřbitovu, prozkoumáváme místní kostelíky a ve francouzské kavárně nevynecháváme klasické cappucino doplněné lahodným caramel slicem. Ze stejné kavárny také bookujem rezervaci na první Great Walk – 4 denní túru Kepler Track ve Fiordlandu.

Tímpádem naše trasa začíná zase dostávat obrysy a nějaké pevné body. 

V zelených kopcích Banks Peninsula by určitě šlo pochodit dýl, ale my už v Akaroe jen necháváme v autodílně prodloužit WOF. Máme trochu obavy, ale žádné problémy nejsou, zaplatíme 40 dolarů a můžem jezdit dalšího půl roku! :-) Ohledně WOF asi hodně záleží, ke komu člověk jde. Z doslechu vím, že v některých autodílnách se snaží „najít“ na autě co nejvíc chyb a přivydělat si jejich opravou. U nás to šlo rychle a levně.

Z městečka Akaroa odjíždíme už líp naladění a směřujem na jih po východním pobřeží. S přespáním v nepříliš zajímavém městě Timaru se dostáváme do mnohem lepšího Oamaru :-). Oamaru mě dost bavilo a příjemně překvapilo. Působí na mě, že si místní pěkně „vyhráli“. Oamaru má „viktoriánskou čtvrť“, kde najdete všemožný sběratelský obchůdky, galerie plný podivností a různý vychytávky. 

Krom toho je Oamaru taky městem tučňáků – my jedem večer na Bushy Beach. Z útesu nad pláží 

s napětím pozorujem, jestli se z moře vynoří nějaký „yellow-eyed penguin“. Po delší době se zadaří, ale vidíme jen v dálce se kolébající malou postavičku.

Je možný si i zaplatit vstup do areálu na cípu města a pozorovat množství malých „blue penguin“. Do toho nejdem, věříme, že se nám podaří ještě tučňáky potkat v přírodě zadarmo. V noci v kempu u přístavu slyšíme podivné skřehotání – prý tam hnízdí malí tučňáci přímo někde pod terasou.

V Oamaru taky navštěvujem hodně vychytaný Steampunkový muzeum. Těžko to popisovat, všechno je hodně interaktivní, mačkáte různý tlačítka, v temných koutech se pohybují nedefinovatelný stroje, biomechanický potvory se šklebí ze stěn, projdete Infity Portálem, lokomotiva před vstupem chrlí oheň... a vstupenky vám prodá šílenej šedovlasej motorkář :-).

Z Oamaru to krosíme v naší dodávce směrem do „skotského města“ Dunedin (... neplést s Dudandyn). Po cestě stavíme u tzv. Moeraki Boulders. Osamělé obří kulaté balvany uprostřed pláže. 

Geologové tvrdí že vznikli tak, že jádro (tvořené nejspíš nějakou fosilií) postupně obrostlo kolem dokola šutrem. Aspoň tak to chápu já. Stejně pravděpodobný ale je, že Bilbo zas s někým rozprávěl do svítání.                                                                                                                                                   

Dunedin je příjemný univerzitní město. Působilo na nás „nejevropštěji“ z novozélandských měst.  Je určitě hezčí než Christchurch. Velkou část přistěhovalců tvořili Skotové a Dunedin v podstatě znamená Edinburgh v gaelštině. Dunedin byl hlavním centrem během zlaté horečky a v té době tu vzniklo hodně hezkých historických budov – katedrály, parádní vlakového nádraží. Centrum města tvoří osmiúhelníkové náměstí Octagon.

Hlad zaháníme v asijské restauraci Wong Gok a v Dunedinu ještě absolvujem prohlídku čínské zahrady s jezírkem, vodopády, skalkami, altánem a vším, co k tomu patří J.

Ten samý den odpoledne jedem na poloostrov Otago. Otago je nádherný, strávili jsme tam jen půl dne, ale určitě by stálo za to tam pobýt dýl. Po nezpevněné cestě se šinem s dodávkou k místu zvanému „The Chasm“. 

Alejí stromů vyjdete na zelené travnaté pláně vysoko nad oceánem. Na nich se pasou extrémně chundelaté ovce. 

Když dojdete na okraj plošiny, koukáte na útesy strmě padající do moře. Fouká studený vítr, svítí slunko a je to nádhera.

Po zelených pastvinách pokračujem dál, chceme dojít do Sandfly Bay, kde mají večer přistávat tučňáci. Postupně klesáme a najednou pod nohama cítíme jemný hluboký písek. 

Většinu sestupu to hrnem dolů v písečných dunách až přicházíme k divoké pláži a rozbouřenému moři. Sedíme schovaní v trávě kousek bokem a vyhlížíme tučňáka. Správně byste neměli být vůbec vidět, páč jsou to stydlíni a když uvidí nebo uslyší někoho na pláži, nevylezou z vody.

Čekáme, ale bohužel nic, musíme se vrátit. Ještě je třeba zmáknout namáhavý pochod pískem nahoru. Fouká protivítr a mete písek do očí. Se setměním konečně přicházíme k autu. Padá mlha a my po prašné cestě odjíždíme a opouštíme krásný poloostrov Otago. 

Z Dunedinu míříme do Catlins, nejjižnější oblasti Jižního Ostrova. Tam už konečně budem mít víc štěstí na tučňáky :-).

V Aucklandu u Lyalla

Po odletu rodičů jsme vyrazili s Lenčou průzkumovat odlehlé části Jižního Ostrova – divokou a krásnou oblast Catlins na úplném jihu a bujný, deštivý Fiodland. K této části cesty se dostanu v dalších příspěvcích. Počátkem dubna se začínala na Jižní Ostrov vkrádat zima a my cítili, že už máme tzv. „odcestováno“. Začalo se nám stávat, že jsme nedokončili túru kvůli počasí, spali čím dál častěji v tzv. v kabinách vevnitř – na spaní v dodávce v chladných nocích a vstávání přímo z „auta do deště“ jsme začínali být trochu pohodlní. Taky jsme toho už hodně viděl a nafotili, ušli a ujeli mnoho kilometrů a postupně nám přišlo, že jsme zkrátka cestovatelsky nasycení. Pomyslným hřebíkem do trampské rakve bylo Lenčino zvrtnutí kotníku v národním parku Arthur’s Pass. A tak jsme nastartovali náš van a zamířili nejkratší cestou zpět na sever, do Aucklandu...

Naším cílem je najít si v Aucklandu bydlení, zakempit na dobu neurčitou, zkusit pohledat práci v oborech a získat nějaké zkušenosti. Kupodivu přicházíme na to, že cestování je super, ale po nějaké době má člověk zase chuť chvíli bydlet na jednom místě, pracovat hlavou a trochu se dostat mezi lidi.

Jako prvního člověka kontaktujeme našeho starého dobrého couchsurfera Lyalla. Máme v plánu si v Aucklandu najít pokoj v podnájmu, ale pro prvních pár dní by bylo super mít základnu někde kde to známe. A skutečně Lyall odpovídá, že máme dorazit, že se mu vystěhovala dcera a že jen trochu poklidí pokoj. Tak začínáme v Aucklandu skoro stejně jako v říjnu minulého roku – couchsurfujem u Lyalla :-).

Máme malý vlastní pokojík, koupelnu a je naprosto luxusní, že si můžem uskladnit věci ve skříních a že si třeba můžem i sednout na posteli... komfort, který naše potápěčská dodávka nenabízela :-). Zároveň máme i supr společnost. Střídáme se s Lyallem ve vaření, po večerech popíjíme jeho domácí pivo nebo můj domácí calvados, hrajem scrabble a hlavně... rozjíždíme pokračování mariášových lekcí :-). Ze začátku tu taky bydlí Jono, Lyallův synovec, pohodář a bubeník, co obsluhuje jeřáb. 

O víkendech doráží Lyallův syn Harrison, vtipnej čtrnáctiletej zlehka geekovskej týpek, kterýho Lyall nestále popohání a mírně sekýruje :-). S Harrisonem semtam přijede jeho psík Ripley. kKoukáme na filmy nebo na Top Gear a celkově je v domě příjemná atmosféra.

Lyall neustále něco staví a vylepšuje. Ať už na domě nebo na své plachetnici Molly, na které hodlá obeplout svět (o tom později). Když jsme v říjnu odjížděli z Aucklandu, makal na stavbě terasy, když přijíždíme v dubnu, terasa už je hotová, Lyall dokupuju barbecue a rozjíždí grilování steaků a uzení ryb.

Po týdnu „couchsurfování“ nám Lyall potvrzuje to, v co jsme tajně doufali – můžem zůstat :-). Začínáme mu platit rozumný nájem a z couchsurferů se stáváme spolubydlícími. Lepší místo na bydlení kousek od centra za takovou cenu bychom těžko hledali. Bydlení je zajištěno a my se začínáme naplno věnovat hledání práce.

Vzhledem k tomu, že se ani po 3/4 roce na cestách necitím úplně rozmluvenej v angličtině, porozhlížím se nejdřív po nějaké jazykovce. Vybírám LSI Auckland a nastupuju na 3 týdenní kurz, každý den 4 hodiny, takže docela vydatný. Jazykovka je v centru, autobusy jsou drahý a parkování taky, takže se rozhoduju chodit pěcha. Každé ráno šlapu 3,5km a pozoruju probouzející se Auckland. 

Rychle se střídá déšť a sluníčko, maorky v uniformách vyráží do škol, na ulicích je kompletně mezi-národní a mezi-rasová směska – indové, běloši, turci, asiati. Ze srdce Aucklandu vyrůstá věž Sky Tower a semtam zahlídnu probleskující moře. Po ulicích běhají otužilí kiwi kluci a holky v trenýrkách a tričku bez ohledu na počasí a teplotu, před sex shopem „Peaches & Cream” šlape značně jetej holko-kluk. S dobrý soundtrackem ve sluchátkách a dobrým cappucinem v kelímku se stává ranní pochod do školy mojí oblíbenou částí dne.

Je moc příjemný být zase na chvilku ve škole. Moji spolužáci jsou – pohodový Japonec Shuhei, co hraje rugby a má černý pásek v karate, extra ukecanej a rád se poslouchající finační analytik Karsten z Německa, francouzka Sarah, která bydlí na ostrově Waiheke a každé ráno připlouvá do Aucklandu trajektem, francouz Phillipe, který řídí letový provoz na Tahiti, mírně šílená srandovní japonka Kiko a postupně se vystřídají i další – korejka, brazilec , kolumbijec :-).

Ve škole je docela mumraj, naše nejpokročilejší skupinka je v horním patře, kde je to klidnější, ale ve spodních patrech neustále povykují středně pokročilí a začátečníci převážně z Jižní Ameriky a Asie. Zjištuju, že francouz Phillipe si semtam dá doutník, tak jsem rád, že budu mít od taťkova odjezdu zas nějakého sparinga :-). O přestávce během jednoho slunečného dopoledne stojíme před školou, pijeme kafe, kouříme cigarillos a Phillipe vykladá o Tahiti, potápění mezi žraloky a taky, že je fanda do muziky, na ostrově má asi deset kytar a zamlada chodil do operního zpěvu :-). Nabízí, že když budem chtít, máme přijet na Tahiti a můžem u něj couchsurfovat :-)... To by bylo škoda nevyužít.

Než se naděju 3 týdny jsou pryč a vychutnávám poslední pátek ve škole. Po vyučování dáváme s děckama Fish & Chips a sluníme se v parku. Jazykovka LSI bylo příjemný intermezzo, trochu jsem se rozmluvil, potkal zajímavý lidi a hlavně jsem se začal sžívat s novým městem.

Kromě Lyalla potkáváme i naše druhé oblíbené Aucklandské couchsurfery – Tima a Dani, kteří nás v říjnu pohostili, zhulili a vzali na první novozélandskou túru :-). Setkání je o to zajímavější, že Tim s Dani v dubnu vyráží, stejně jako my v srpnu minulého roku, cestovat – na dobu neurčitou. Opouští svůj byt, balí vše potřebné do krosen a my jim pomáháme zbytek majetku přestěhovat s naší dodávkou k Timovým rodičům. Dostáváme od nich obří sadu hudebních CD a parádní repráky – věci, co si na cestu neberou :-). Tim s Dani opustili Auckland a vydali se přes Bali a Indonésii směrem do Asie. Postupně chtějí docestovat do Evropy a pak nejspíš do Jižní Ameriky, protože Dani je z Argentiny. Držíme palce a doufáme, že se někde potkáme :-).

A my s Lenčou pokračujeme v hledání práce – sepisujeme motivační dopisy, tuníme CVčka, projíždíme Seek.co.nz – největší web s nabídkama práce na NZ. Zároveň je nutná i nějaká počáteční investice – pořizujem druhý počítač, ať můžem pracovat oba zaráz, postupně taky kupuju oblek, boty, košili, vázanku – abych se mohl „dress for success“ na případný pohovor :-).

Ukazuje se, že sehnání práce v oboru na NZ není jen tak. Máme totiž jen working holiday víza do října a to většinu potenciálních zaměstnavatelů odradí, protože by nás museli „podpořit“ abychom dostali návazná víza. A pro něco takového musí dosvědčit, že nenašli vhodného „kiwiho“ – a proto berou cizince a pomáhají mu s vízy.

Informatika má v tomle ale výhodu – programátoři jsou na NZ nedostatkoví a oproti jiným oblastem člověk může narazit na poměrně dost nabídek na „krátkodobý kontrakt“. A právě na takovou pozici se mi poštěstí dostat pro novozélandský SAP. Jsem kontraktor, programátor-žoldák nasazený do SAPího týmu na velký projekt pro Foodstuffs, firmu co má pod sebou většinu novozélandských sámošek – New World, Four Square a tak.

A tak po delší době oblékám něco jinýho než diecézní mikinu a tepláky z Armády Spásy - přezbrojuju do košile, polobotek a s laptopem vyrážím SAPit. Každé ráno ladím novozélandské rockové rádio Hauraki a fičím směr Mt. Roskill, kde sídlí Foodstuffs. Mezi SAPáky vzbuzuje pozornost moje lišejníkem porostlá potápěčská dodávka s věstavěnou postelí.

Práce je super, s každým úkolem co dělám se učím spoustu novýho a spolupracuju s jinou národností. Tým je hodně pestrý – projektový manažer Ario je z Íránu, na prvním úkolu dělám s fajn malinkatým konzultantem Nitinem z Indie, na druhém s nekompromisním Antoniusem z Indonésie, na třetím s pohodovým holanďanem Rogerem, na čtvrtém s peruáncem Eduardem... :-).

Obědy a kafe nám připravují statné maorky a já si postupně zase musím zvyknout na sedící režim s hodně koukáním do obrazovky. Každopádně za práci jsem vděčný a je to super zkušenost. Vzhledem k tomu, že nemám status zaměstnanec, tak poprvé zkouším i „dělání na sebe“ – vystavování faktur, čeká mě samostatný placení daní a podobně. V tomto, jako i v mnoha dalších věcech, nám pomáhá Lyall – měl vlastní firmu, kterou prodal... takže je koho se zeptat.

Jednoho dne přicházím z práce a v obýváku je víc živo než obvykle – Lyallovi dorazili francouzští couchsurfeři Coral a Koko. Vykládáme, rozlívám calvados a Coral s Kokem (já vím, zní to jak bacil, ale jak to mám sakra skloňovat?) vypráví o tom, jak projeli Zéland na kolech. Jsou akční a práh pohodlí mají zdá se níž než my :-). Lyall nadhazuje, že bychom mohli vyrazit další den na loď.

V sobotu vstáváme trochu později a v domě je ticho. Zdá se, že Lyall a Francouzi jsou pryč. Se směsicí úlevy a zklamání si užíváme pomalé víkendové ráno. No říkal jsem si, že na jachtu bych chtěl taky, ale na druhou stranu, týden byl náročnej a je dobrý mít trochu klidu.

Nicméně po 10 ráno doráží Lyall. S čepicí na hlavě, ale bos (echt starej kiwi) a hlásí, že Francouzi jsou na lodi a my tam budem taky za 15min. Lehce v šoku v rychlosti balíme spacák, nějakou mikinu, trochu jídla a jedem. Lyallův syn Harrison (spící v garáži, protože v jeho pokoji jsou couchsurfeři) nevypadá z celovíkendového programu na lodi vůbec nadšeně... ale to je asi tak všechno co může dělat :-). U mola se naloďujem na Lyallův motorový člun – Lenča, já, zachmuřený Harrison, vyděšený psík Ripley a kapitán Lyall. 

Připlováme k parádní veliké jachtě Molly, povinně musíme být na boso (je docela kosa), Lyall připoutává motorák, startuje motor, zvedá kotvu a plujem!

Loď je fakt krásná, několik kajut (vevnitř může spát asi 12 lidí), kuchyňka se zásobama, rybářský vybavení, 2 kajaky a motorák. Na spešl námořní GPS pozorujem hloubku a útesy, podplouváme pod Harbour Bridge ze kterého zrovna někdo skáče bungee a otevírá se výhled na Auckland z moře – mrakodrapy, Sky Tower a spousty lodí a plachetnic všech velikostí křižujících přilehlé vody.

Oba to s Lenčou zkoušíme u kormidla a navigujem k sopečnému ostrůvku Rangitoto. Počasí je parádní, vítr nefouká, takže plachty zůstavají svinuté a jedem na motor. 

Po pár hodinách kotvíme u Rangitoto a Lyall vysazuje nás a Francouze na ostrově. Příjemnou procházkou stoupáme na vrcholek sopky a nahoře nás čeká skvělý výhled na moře, ostrovy a Auckland v růžovém oparu zapadajícího Slunce.

Na Molly se vracíme až za tmy. Lyall rozsvěcuje světlo v naší kajutě. Chce přilákat a ulovit chobotnici. Coral a Koko vaří moc dobrou večeři, otvíráme víno. 

Když vycházíme později na palubu, ve vodě se hemží mnoho ryb, Lyall a Coral nahazují udice. Mají zálusk na chobotnici, ale ta je, zdá se, fuč. Naloví asi tucet menších rybek podobných makrele – máme snídani.

Když uleháme v naší kajutě, loď se mírně pohupuje a za hlavou to příjemně šplouchá. Poprvé spím na lodi. Oba jsme s Lenčou moc rádi, že jsme na konec vyrazili a že se můžem tohoto výletu zúčastnit. Připadám si jako v knihách od Arthura Ransomeho - mých oblíbených námořních, když jsem byl malej :-).

Druhý den na Molly pokračujem k dalšímu ostrovu – Waiheke. Ten je podstatně obydlenější než sopka Rangitoto. Dáváme kávičku v místní kavárně, potulujem se s psíkem Ripley po pláži a užíváme krásnýho počasí.

Téhož dne odpoledne se vracíme kolem mrakodrapů Aucklandu zpět do zátočiny, kde Lyall obvykle kotví. Jsme docela unavení, já mám zlehka omrzlý nohy, ale jinak jsme nadšení :-).

To byl náš víkend s Lyallem na lodi. :-) Ve volném čase tu taky občas jdem zaběhat / projít se. Kolem Grey Lynn je spousta parků. Ten nejbližší – Western Springs má pěkný jezero a je plný hus, kachen, racků, srandovních slepic Pukaki a černých labutí. Asijské rodinky houfně ptáky krmí a často se naskýtá komický pohled jak pronásleduje dvacet rozvášněných hus a labutí vyděšeného ťonga s kouskem chleba v ruce.

Po delší době jsem připojil na www.mapmyrun.com a naplánoval asi 7,7km kolečko, převážně přes parky v okolí Grey Lynn. Moje nejoblíbenější část je malý parčík Westmere asi v půli cesty s výhledem na moře a lodě v zátoce.

Asi v polovině června nám Lyall odjíždí. Vydává se na svůj už několikátý trip do Afriky na měsíc na motorce. Namibie, Angola, Zimbabwe... Na stránce http://earth.nullschool.net/ monitoruje výšku přílivu na kritické části.  V Angole projedou pobřeží - po jedné straně oceán, po druhé straně obří píseční duny.

Před odjezdem má rozečtenou asi 1000 stran tlustou knihu. Je v půlce, tak bere kuchyňskou kudlu a odkrajuje půlku knihy. Přece nebude mít zbytečnou zátěž. Zimní Auckland opouští v žabkách na nohách, s malým baťůžkem a dvěma kanystry na benzín. Je to dobrodruh :-D Těšíme se až dorazí v polovině července zpět.

Bohužel se zdá, že tu nepobude dlouho, má v plánu se brzy přestěhovat na loď, nejprve vyrazit kolem Nového Zélandu, pak k subantarktickým ostrovům a nakonec plout směr Evropa. Několikaroční plán :-D.

Abychom zaplnili prázdné pokoje v domě, sháníme spolubydlící. Stěhuje se k nám fajn novozélanďanka Lucy a její melancholický chrochtající buldok Ziggy :-). Zároveň se s Lyallem domlouváme, že můžem během jeho absence přijmout nějaké couchsurfery. Jsme rádi, že můžem s Lenčou vyzkoušet i hostitelskou roli – minulý víkend s námi byla taiwanka Jenn a teď v neděli tu bude rušno – francouzský pár a rakušanka :-).

Celkově musím říct, že se v Aucklandu žije moc dobře. Zima je hodně mírná, semtam zaprší, ale je i dost slunečných dnů. Mnoho oblastí je na podstatně vyšší úrovni než v ČR – doktoři se víc snaží vám pomoct, na spořícím účtu máte 4% úrok, většina zařizování je míň komplikovaná.

Aktuálně je naším cílem zajistit, abychom tu mohli pobýt dýl, než nám umožňují naše working holiday visa. Probíráme se změtí kategorií pracovních víz, sháníme potřebné podklady typu výpis z trestního rejstříku (neumí vyjet v Aucklandu, ale umí vyjet na konzulátu v Sydney), zdravotní prohlídka atd. Vypadá to celkem na dobré cestě, ale zatím není nic jisté. Za mne by se snad mohl postavit SAP - podpořit mě pro pracovní víza a Lenča by měla mít možnost zažádat o partnerská. Těžko se tu rozepisovat, je to dost komplexní. Kdyby někdo chtěl k téhle problematice vědět víc, napište, rád se podělím.

Cesta pokračuje – zažíváme další zajímavou etapu. Před pár dny mne potěšil balíček z domova. Zahájili jsme datovou korespondenci s ČR – já posílám domů v obálce na 32GB SD kartách fotky na zálohování, rodiče a brácha mi posílají zpět na SD kartách seriály, filmy, muziku a další :-). Na online přenos desítek GB tu máme příliš pomalý a drahý internet, takže klasická pošta je prostě snazší. Jo a krom dat mi taky v balíčku dorazily dvojhlavé mariášové karty pro Lyalla. Dělám vše proto, aby se stal plnotučným mariášovým sparingem.

Rozmýšlím co bude v dalším příspěvku :-). Láká mě si zavzpomínat na USA a probírat se fotkama z Grand Canyonu... nebo pokračovat s Jižním Ostrovem NZ poté co odjeli rodiče :-). Uvidíme...

S rodiči po Jižním ostrově, část 4.: Jezera, Mt. Cook a loučení

Čas letí, konec května, vrcholí podzim. Čas dokončit sérii o cestování s rodiči. V dalším příspěvku nejspíš skočím na nejaktuálnější dění – náš život v Aucklandu. Začal jsem tu SAPit. To bohužel znamená, že budu muset skočit padákem, páč jsem si dal interní slib, že když seženu v Aucklandu práci v oboru, tak zkusím ještě na Zélandu skydiving...

Po návštěvě Haastu se náš tandem modrá dodávka a bílý Nissan vydává přes hory národního parku Mount Aspiring do vnitrozemí Jižního ostrova a otvírají se výhledy na parádní jezera Hawea a Wanaka. 

Fouká silný vítr a při obědu na břehu jezera vzduch naplňuje tříšť ze štávy grilovaného kuřete. Ve Wanace taky konečně přichází na své mamka s mnohokrát vznesenou žádostí o „čas na nákup suvenýrů“ :-). A já si mezitím užívám výborné cappucino.

Co se spaní týče, chceme vyzkoušet kemp doporučený jedním couchsurferem kousek za Wanakou. Má stát jen 7 dolarů na noc a má v něm být vše potřebné včetně sprch. Jedná se o ten samý kemp, ve kterém jsme chtěli přenocovat, když jsme Wanakou projížděli před příjezdem rodičů. Ale tentkrát se nám zavařilo auto a skončili jsme v luxusním apartmánu za ukrutný love... páč všude jinde bylo plno :-).

Když se blížíme ke kempu v Luggate, začíná pršet. Ukazuje se, že kemp je celkem punk, sprchy sice má, ale vypadají značně sešle... co bohužel nemá je krytá místnost nebo kuchyňka. A to v dešti není ideál. Začínáme hledat alternativu a tentokrát jsme naštěstí úspěšnější než minule – za slušnou cenu nacházíme „kabinu“ – chatku pro 5 lidí přímo v kempu ve Wanace. Vaříme čočku s vejci a tátové jsou tak blažení z toho, že nemusí stavět stany v dešti, že iniciativně vyráží do sámošky pro víno a buráky.

Následující den je na programu vydatná túra na Roy’s Peak. Vrchol tyčící se nad jezerem Wanaka má slibovat parádní výhledy na jezero a hory kolem. Počasí je trochu nejisté, ale má se zlepšovat. Na facebooku se ozývá Marius. Pohodový 19ti letý týpek z Německa, se kterým jsme Couchsurfovali v Aucklandu u Lyalla při našem úplném startu na Novém Zélandu. A prý je taky ve Wanace. Tak jen rychle odepisuju, že jdem na túru na Roye a vyrážíme.

Roy’s Peak je klasická vrcholovka, prostě jdete několik hodin nahoru... a pak několik hodin dolů :-). Když nastupujem, je všude kolem mrak. Lopotíme se vzhůru a vidíme jak se mraky valí z údolí nahoru a postupně se začíná otvírat výhled na jezero pod náma. 

Ve chvíli když se vyhoupnem na hřeben už je úplně jasno a všude kolem jsou hory v čele se zasněženou třítisícovkou Mt. Aspiring. 

Je to paráda, zběsile fotím a po zdolání vrcholu spokojení sestupujem zpět k jezeru.

Mechanicky šlapem dolů serpentýnami na travnatém svahu a míjíme skupinku, ze které se někdo podivně culí. Mírně zarostlý, obklopený ženskýma – vůdce smečky Marius :-). Dost dobrý shledání takhle na túře. Marius nám vykladá o tom jak vydatně WWOOFoval na mnoha místech. Chystá se v dubnu opustit Zéland a pak cestovat na Bali a do Vietnamu. Ve chvíli, když píšu tenhle příspěvek už možná zalívá bratwurst bierem někde doma. A nebo finišuje Vietnam. Poslední zprávy od něj mám z Bali, který si náramně užíval :-).

Z Wanaky naše cesta pokračuje do srdce Jižních Alp a k nejvyšší hoře Nového Zélandu Mount Cook. Po cestě zastavujem v jednom z našich oblíbených TOP 10 kempů – jsou trochu dražší, ale zaručují dobré zázemí. Rodiče zkušeně staví stany pod vrbami a po setmění s taťkou rozjímáme u doutníku a calvadosu.

Následujícího dne ráno přijíždíme k jezeru Pukaki. Tohle neuvěřitelně modré jezero už jsme v rychlosti minuli při cestě do Christchurch za rodiči. Teď si jeho barvu můžem vychutnat déle a máme štěstí – krásně se vyčasilo a tak se v jezeře odráží monumentální Mt. Cook aka Aoraki. Celé je to tak fotogenické, že konečně dáváme společné samospoušťové foto celé výpravy J. 

Od jezera zabočujem přímo vstříc Mt. Cook do stejnojmenného národního parku. Mocná hora se neustále přibližuje a s příjezdem do parku se ocitáme v alpské krajině obklopení ledovci a vrcholy. Zlatá vysušená tráva, sníh a ocelové ledovcové řeky. Těžko uvěřit, že na druhé straně za horami leží bujné pralesy West Coast.

Počasí nám přeje, Slunce praží a my dáváme 3 hodinovou procházku Hooker Valley. Turistů je tu hodně, ale člověk to rád odpustí... místo je to fakt nádherný. 

Přes visuté mosty procházíme údolím až k jezeru Hooker, které je u čela stejnojmenného ledovce. Přímo nad jezerem kousek od nás je vrchol Mt. Cook (3724 mnm).

Naše poslední kempování s rodiči si užíváme přímo v národním parku s vyhlídkou na Mt. Cook. Srkám ledové kafe v kempové kavárně a pozoruju horu. Se západem Slunce se začíná zbarvovat do růžova. Fotím asi třístou fotku stejné hory.

Po setmění je obloha plná hvězd a od slečny u záchodů si necháváme já a taťkové vysvětlit, kde že je ten Jižní Kříž. Tak už to konečně víme a poznáme ho.

Další den za sebou necháváme Jižní Alpy a přes vysušený kraj Canterbury zdoláváme poslední úsek našeho okruhu.

Po cestě stavíme v malém městečku Geraldine a na lavičce u silnice ještě jednou poobědváme obří, v papíru zabalené fish&chips z místní rybárny. Jako bonus ochutnáváme i whitebait patty, kterou jsme chtěli dát už v Haastu, ale bohužel jim došli "uajtbejti". 

Před odletem rodičů chceme ubytování uvnitř – na sbalení a abychom se vyhli balení stanů nad ránem. Christchurch je ale beznadějně zabookovaný. Nakonec se nám daří sehnat kabinu v kempu na předměstí Spencerville.

V kempu je kromě turistů mnoho místních. Někteří zde bydlí, někteří tu tráví dovolenou. Celou jednu část kempu obývají Maorové, kteří s přicházejícím večerem nacvičují domorodé zpěvy. Rodiče balí kufry a já se marně snažím zálohovat fotky na taťkův harddisk, aby je odvezl do ČR do bezpečí. Bohužel náš cestovní počítač Nomád neutáhne napájení. Taky děláme závěrečnou burzu, rodiče nám tu nechávají některé dobré kousky do výbavy – stan, trekové hole... My naopak předáváme na odvoz do ČR road atlas USA a podobně.

6. března ještě za tmy směřujem na letiště v Christchurch. Rozespalí vyčkáváme, až se na tabuli objeví pokyn k check-in na přepážkách. Když se dlouho nic neděje a čas odletu se blíží, jdem omrknout vocode. Ha, žádný check-in na přepážce u Air New Zealand neprobíhá, vše si musíte pořešit sami přes automat. A už je sakra na čase. Rodiče rychle převažují kufry, aby zjistili, že šutry ze Zélandu váží víc než je zdrávo. Probíhá lehce zběsilé přeskládání, odbavení a už stojíme u bran, za něž mohou jen pasažéři.

A tak se loučíme, máváme a pozorujem, jak rodiče mizí – na své cestě přes Japonsko do Evropy a zpět do Brna. Když vycházíme z terminálu, jsme už zase jen my dva, já a Lenča. Svítá a připadáme si, jako bychom znovu opouštěli domov a vyráželi na cestu. Vracíme půjčené auto a směřujem zpět za Maory do kempu ve Spencerville se dospat. Nějak si nemůžem zvyknout, že ve zpětném zrcátku už není bílý Nissan a že se neozývá vysílačka s dotazy :-).

Dva a půl týdne průvodcování nebyly jen tak, stejně tak příprava a plánování. Ale vyšlo to skvěle, počasí přálo, Jižní Ostrov se předvedl a měli jsme to tak akorát nabité. Myslím, že máme ze společnýho roadtripu s rodiči všichni pěkný zážitky. :-)

A nám s Lenčou začala další část našeho cestování po Jižním ostrově – ve dvou. Na samotný jih do oblasti Catlins a do deštivého Fiordlandu. A mimochodem hned další den nám ve Spencerville lohli počítač :-)

.