Čas letí, konec května, vrcholí podzim. Čas dokončit sérii o
cestování s rodiči. V dalším příspěvku nejspíš skočím na
nejaktuálnější dění – náš život v Aucklandu. Začal jsem tu SAPit. To
bohužel znamená, že budu muset skočit padákem, páč jsem si dal interní slib, že
když seženu v Aucklandu práci v oboru, tak zkusím ještě na Zélandu
skydiving...
Po návštěvě Haastu se náš tandem modrá dodávka a bílý Nissan
vydává přes hory národního parku Mount Aspiring do vnitrozemí Jižního ostrova a
otvírají se výhledy na parádní jezera Hawea a Wanaka.
Fouká silný vítr a při
obědu na břehu jezera vzduch naplňuje tříšť ze štávy grilovaného kuřete. Ve
Wanace taky konečně přichází na své mamka s mnohokrát vznesenou žádostí o
„čas na nákup suvenýrů“ :-).
A já si mezitím užívám výborné cappucino.
Co se spaní týče, chceme vyzkoušet kemp doporučený jedním
couchsurferem kousek za Wanakou. Má stát jen 7 dolarů na noc a má v něm
být vše potřebné včetně sprch. Jedná se o ten samý kemp, ve kterém jsme chtěli
přenocovat, když jsme Wanakou projížděli před příjezdem rodičů. Ale tentkrát se
nám zavařilo auto a skončili jsme v luxusním apartmánu za ukrutný love...
páč všude jinde bylo plno :-).
Když se blížíme ke kempu v Luggate, začíná pršet.
Ukazuje se, že kemp je celkem punk, sprchy sice má, ale vypadají značně
sešle... co bohužel nemá je krytá místnost nebo kuchyňka. A to v dešti není
ideál. Začínáme hledat alternativu a tentokrát jsme naštěstí úspěšnější než
minule – za slušnou cenu nacházíme „kabinu“ – chatku pro 5 lidí přímo v kempu
ve Wanace. Vaříme čočku s vejci a tátové jsou tak blažení z toho, že
nemusí stavět stany v dešti, že iniciativně vyráží do sámošky pro víno a
buráky.
Následující den je na programu vydatná túra na Roy’s Peak.
Vrchol tyčící se nad jezerem Wanaka má slibovat parádní výhledy na jezero a
hory kolem. Počasí je trochu nejisté, ale má se zlepšovat. Na facebooku se
ozývá Marius. Pohodový 19ti letý týpek z Německa, se kterým jsme Couchsurfovali
v Aucklandu u Lyalla při našem úplném startu na Novém Zélandu. A prý je
taky ve Wanace. Tak jen rychle odepisuju, že jdem na túru na Roye a vyrážíme.
Roy’s Peak je klasická vrcholovka, prostě jdete několik
hodin nahoru... a pak několik hodin dolů :-).
Když nastupujem, je všude kolem mrak. Lopotíme se vzhůru a vidíme jak se mraky
valí z údolí nahoru a postupně se začíná otvírat výhled na jezero pod
náma.
Ve chvíli když se vyhoupnem na hřeben už je úplně jasno a všude kolem
jsou hory v čele se zasněženou třítisícovkou Mt. Aspiring.
Je to paráda, zběsile
fotím a po zdolání vrcholu spokojení sestupujem zpět k jezeru.
Mechanicky šlapem dolů serpentýnami na travnatém svahu a
míjíme skupinku, ze které se někdo podivně culí. Mírně zarostlý, obklopený
ženskýma – vůdce smečky Marius :-).
Dost dobrý shledání takhle na túře. Marius nám vykladá o tom jak vydatně
WWOOFoval na mnoha místech. Chystá se v dubnu opustit Zéland a pak
cestovat na Bali a do Vietnamu. Ve chvíli, když píšu tenhle příspěvek už možná
zalívá bratwurst bierem někde doma. A nebo finišuje Vietnam. Poslední zprávy od
něj mám z Bali, který si náramně užíval :-).
Z Wanaky naše cesta pokračuje do srdce Jižních Alp a
k nejvyšší hoře Nového Zélandu Mount Cook. Po cestě zastavujem v jednom
z našich oblíbených TOP 10 kempů – jsou trochu dražší, ale zaručují dobré
zázemí. Rodiče zkušeně staví stany pod vrbami a po setmění s taťkou
rozjímáme u doutníku a calvadosu.
Následujícího dne ráno přijíždíme k jezeru Pukaki.
Tohle neuvěřitelně modré jezero už jsme v rychlosti minuli při cestě do
Christchurch za rodiči. Teď si jeho barvu můžem vychutnat déle a máme štěstí –
krásně se vyčasilo a tak se v jezeře odráží monumentální Mt. Cook aka
Aoraki. Celé je to tak fotogenické, že konečně dáváme společné samospoušťové
foto celé výpravy J.
Od jezera zabočujem přímo vstříc Mt. Cook do stejnojmenného národního parku.
Mocná hora se neustále přibližuje a s příjezdem do parku se ocitáme v
alpské krajině obklopení ledovci a vrcholy. Zlatá vysušená tráva, sníh a
ocelové ledovcové řeky. Těžko uvěřit, že na druhé straně za horami leží bujné
pralesy West Coast.
Počasí nám přeje, Slunce praží a my dáváme 3 hodinovou
procházku Hooker Valley. Turistů je tu hodně, ale člověk to rád odpustí...
místo je to fakt nádherný.
Přes visuté mosty procházíme údolím až k jezeru
Hooker, které je u čela stejnojmenného ledovce. Přímo nad jezerem kousek od nás
je vrchol Mt. Cook (3724 mnm).
Naše poslední kempování s rodiči si užíváme přímo
v národním parku s vyhlídkou na Mt. Cook. Srkám ledové kafe v kempové
kavárně a pozoruju horu. Se západem Slunce se začíná zbarvovat do růžova. Fotím
asi třístou fotku stejné hory.
Po setmění je obloha plná hvězd a od slečny u záchodů si
necháváme já a taťkové vysvětlit, kde že je ten Jižní Kříž. Tak už to konečně víme
a poznáme ho.
Další den za sebou necháváme Jižní Alpy a přes vysušený kraj
Canterbury zdoláváme poslední úsek našeho okruhu.
Po cestě stavíme v malém městečku Geraldine a na lavičce u silnice ještě jednou poobědváme obří, v papíru zabalené fish&chips z místní rybárny. Jako bonus ochutnáváme i whitebait patty, kterou jsme chtěli dát už v Haastu, ale bohužel jim došli "uajtbejti".
Před odletem rodičů chceme
ubytování uvnitř – na sbalení a abychom se vyhli balení stanů nad ránem.
Christchurch je ale beznadějně zabookovaný. Nakonec se nám daří sehnat kabinu v kempu
na předměstí Spencerville.
V kempu je kromě turistů mnoho místních. Někteří zde
bydlí, někteří tu tráví dovolenou. Celou jednu část kempu obývají Maorové,
kteří s přicházejícím večerem nacvičují domorodé zpěvy. Rodiče balí kufry
a já se marně snažím zálohovat fotky na taťkův harddisk, aby je odvezl do ČR do
bezpečí. Bohužel náš cestovní počítač Nomád neutáhne napájení. Taky děláme
závěrečnou burzu, rodiče nám tu nechávají některé dobré kousky do výbavy –
stan, trekové hole... My naopak předáváme na odvoz do ČR road atlas USA a
podobně.
6. března ještě za tmy směřujem na letiště v Christchurch.
Rozespalí vyčkáváme, až se na tabuli objeví pokyn k check-in na
přepážkách. Když se dlouho nic neděje a čas odletu se blíží, jdem omrknout
vocode. Ha, žádný check-in na přepážce u Air New Zealand neprobíhá, vše si
musíte pořešit sami přes automat. A už je sakra na čase. Rodiče rychle
převažují kufry, aby zjistili, že šutry ze Zélandu váží víc než je zdrávo.
Probíhá lehce zběsilé přeskládání, odbavení a už stojíme u bran, za něž mohou
jen pasažéři.
A tak se loučíme, máváme a pozorujem, jak rodiče mizí – na své
cestě přes Japonsko do Evropy a zpět do Brna. Když vycházíme z terminálu,
jsme už zase jen my dva, já a Lenča. Svítá a připadáme si, jako bychom znovu
opouštěli domov a vyráželi na cestu. Vracíme půjčené auto a směřujem zpět za
Maory do kempu ve Spencerville se dospat. Nějak si nemůžem zvyknout, že ve
zpětném zrcátku už není bílý Nissan a že se neozývá vysílačka s dotazy :-).
Dva a půl týdne průvodcování nebyly jen tak, stejně tak
příprava a plánování. Ale vyšlo to skvěle, počasí přálo, Jižní Ostrov se
předvedl a měli jsme to tak akorát nabité. Myslím, že máme ze společnýho
roadtripu s rodiči všichni pěkný zážitky. :-)
A nám s Lenčou začala další část našeho cestování po Jižním
ostrově – ve dvou. Na samotný jih do oblasti Catlins a do deštivého Fiordlandu.
A mimochodem hned další den nám ve Spencerville lohli počítač :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat