Letní Northland 2.5/3: Cape Reinga & Ninety Mile Beach

Konečně sedím u peruánské kávy od kolegy a kamaráda Eduarda a dostal jsem se k tomu vytřídit nějaké fotky a sepsat něco na blog. Poslední tři měsíce byly obzvlášť nabitý z pohledu zařizování, návštěv, práce, víz a podobně. O aktuálním dění nejspíš bude další příspěvek. Teď bych se rád vrátil do pohody našeho povánočního putování po Northlandu.

Ty tři týdny jsem si obzvlášť užil z pohledu režimu a svobody, které jsme měli. Pro mě to byla v podstatě první dovolená od května, kdy jsem začal v práci v SAPu.

Připravil jsem sice  hrubý itinerář s tipy od známých, co kde vidět, ale zároveň nic nebylo nalajnované a nikam jsme nespěchali. Každý den jsme spali v dodávce, někdy zdarma „na černo“ u pláže nebo u lesa, někdy v levném DOC kempu, jednou za čas jsme si připlatili za dražší Holiday Park s teplou sprchou. Nejčastěji jsme se ale koupali v oceánu, protože bylo krásné novozélandské léto. Večer jsme vytáhli naše kempovací rozkládací křesílka a uvařili večeři na plynovém vařiči. Po setmění jsme si chvíli četli (já jsem urazil dost dobrou knihu „White Tiger“ od indickýho autora, kterou mi půjčil Chandra z práce) a pak usnuli v dodávce. Ráno jsme si nedávali budík, vstali jsme, jakmile začlo dodávku ohřívat sluníčko. Uvařili jsme snídani na vařiči, poklidili kempovací židle a jeli dál. Řídil jsem většinu času „na kiwiho“ – bos – a naše dodávka se postupně utěšeně plnila pískem z mnohých pláží krásného novozélandského severu.

Následující ráno v nejsevernějším kempu na NZ Tapotupotu bay stavíme stan na proschnutí (je mokrý ještě od Silvestra) a popojíždíme kousek na samotný slavný Cape Reinga. Náš plán je jít celodenní trek z mysu Reinga na protější mys Cape Maria Van Diemen – nejzápadnější bod Nového Zélandu. Tuto túru, stejně jako mnoho dalších míst v Northlandu, nám doporučila cestovatelka Jenn z Taiwanu, která u nás couchsurfovala v Aucklandu. Vřelé díky a tímto doporučuju její super blog.

Cape Reinga je magické místo na samotném okraji Nového Zélandu, stýká se tu Tasmanovo moře s Pacifikem a pro maory je to něco jako vstup do podsvětí, kde duše opouští Zemi. Na nedalekém útesu bičovaném extrémními podmínkami divokého moře, deště a větru roste prastarý strom kahika, jehož kořeny údajně slouží jako schody, po nichž maorské duše sestupují do hlubin moře a pokračují dál na cestě do země Hawaiki, odkud pochází.

Když se blížíme k majáku, začíná se rozjasňovat, hledíme na nekonečné vody všude kolem. Uprostřed oceánu je zřetelně vidět tzv. Columbia Bank maelstrom – místo se silnými proudy, kde se střetává Pacifik a Tasman Sea a kde se mohou tvořit až deseti metrové vlny.

Maják a mys Reinga jsou hodně populární, my se však po chvíli odpojujem od zástupu turistů a vyrážíme na trek k protějšímu mysu Maria van Diemen. Otvírají se výhledy na několika kilometrovou pláž Te Werahi, ke které postupně sestupujem po zeleném hřebenu.

Když jsme konečně u pláže, sedáme do trávy a obědváme. Už jsme tu skoro sami – pouze kousek od nás víská v moři skupinka indických floutků a kolem proběhne jakýsi bosý vlasatý týpek s baldou v ruce a krosnou na zádech, div že nám nenapráší do konzerv.

Posilnění pokračujem dál, musíme překonat do dáli se táhnoucí písečnou pláž. Teď už jsme opravdu sami a bude tomu tak (až na jednu vyjímku) do konce výletu.

Pláž je nádherná, otevřená, nekonečná. Krok za krokem postupujem, necháváme jen mělké stopy na tvrdém, mořem a větrem udusaném písku.

Když konečně překonáváme Te Werahi beach, potkáváme znovu vlasáče a dáváme se do řeči. Kanaďan Brian se k nám přidává na úsek k mysu Maria van Diemen. Je to pohodář, dobrodruh, horolezec. V Kanadě dělal instruktora na kajaku. Je specialista na jedlé rostliny a bobule, říká že zrovna spořádal poslední řízek z vačice (neboli possum), kterou našel chycenou v pasti.

Vykládáme nebo mlčíme a procházíme působivou osamělou písečnou krajinou. Překonáváme duny, žádná stezka tu již nevede, navigujeme na základě vzdálených do písku zabořených kůlů.

Konečně se stáčíme k samotnému mysu, stoupáme a prodíráme se hustým porostem novozélandského flaxu. 

Zvládli jsme to. Dál už leží je pustý zelený ostrůvek ve tvaru přesýpacích hodin.

Obracíme se a stejnou cestou vyrážíme zpět. Po chvíli se od nás odpojuje Brian, bereme si na sebe čísla a asi o měsíc později ho uvítáme u sebe v Aucklandu J. Brian pokračuje dál na svém vícedenním treku. Túra, kterou jde (stejně jako náš úsek mezi Cape Reinga a Cape Maria Van Diemen) je součastí 3000km dlouhého novozélandské Te Araroa trailu – trasy, po které můžete projít pěšky z úplného severu – Cape Reinga na Severní Ostrově, až na samotný jih – do Bluffu na Jižním Ostrově.

My jsme docela vyšťavení i po jednodenním výletu. Vracíme se stejnou cestou, pláž je ještě víc nekonečná než předtím. Nastává příliv - tam kde byla pláž je místy už moře a tak poslední úsek musíme přelézat přes útesy. Když se vracíme do našeho kempu, začíná mírně poprchávat. To ale ničemu nevadí, směle se s Lenčou vrháme do rozbouřeného moře a smýváme únavu z treku.

Co se campervanů týče, je vidět že ještě máme co dohánět J. Kousek od nás parkuje postarší paní s vozem, kterému nechybí ani muškáty v truhlících. No... do práce bych s tím ale jezdit nechtěl. Už tak se mi posmívají za postel.

Vaříme večeři, pomalu nám začíná docházet plyn, vzhledem k větru používáme jako zástěnu k našemu vařiči mírně kontroverzní papírovou krabici. Nic nevzplanulo, plyn vystačil, jídlo je hotovo a my můžem spokojeně zalézt do dodávky.

Následující den opouštíme Cape Reinga a směřujem na jih. Po západním pobřeží poloostrova se táhne legendární Ninety Mile Beach (která má ve skutečnosti jen 55 mil... ale pořád je to sakra dlouhá pláž). Je speciální tím, že písek je tak tvrdý, že se po něm dá jet autem. Nicméně autopůjčovny zakazují vstup na pláž v půjčených autech a obecné doporučení je jezdit tam jen pokud máte 4x4. Byl jsem trochu na vážkách, jestli to riskovat s naší dodávkou, ale mluvil jsem s pár lidma a říkali, že by to mělo jít, tak jdem do toho.

Před vjezdem na pláž je třeba trochu udělat research. První zásadní věc – na pláž jezdit je za odlivu (+- 2 hodiny). Druhá zásadní věc – kde na pláž vjet a kdy ji opustit. Nájezd a výjezd jsou totiž nejzáludnější místa s hlubším pískem, kde jde snadno zapadnout. Místní maor u Te Paki sand dunes nám na mapě ukázal, že nejlepší je odbočit na pláž u místa zvaného Houhora Heads, jet na jih a opustit pláž u Waipapakauri.

U Houhora Heads tedy odbočujem směrem k pobřeží. Po pár kilometrech po prašné cestě se konečně otvírá vstup na pláž. Čekujem nájezd, vypadá to vcelku v poho... A voilá, už si to fičíme po pláži. Písek je skutečně tvrdý jak beton, jede to skvěle, jen je třeba se držet vlhkého povrchu a nevybočit na sypký suchý písek nebo naopak na příliš mokrý blízko moře.

Krosíme to asi 17 kilometrů po pláži, po pravé straně příboj, semtam míjíme rybáře, skvělý zážitek. Když přijíždíme k výjezdu u Waipapakauri, vypadá to trochu na oříšek. Písek je zde podstatně hlubší než v místě, kde jsme na pláž vjížděli a navíc je to trochu do kopce. Chvíli pozorujem auta, která pláž opouští, většinou džípy nebo SUV. Týpek opodál radí, že to musíme pořádně rozjet. Potápěč zatúruje, rozkotlíme to, dodávka v hlubším písku trochu zapluje, ale dáváme to ladně – hurá jsme bez úhony venku! J

Krátce stavíme v muzeu Ancient Kauri Kingdom. Muzeum vystavuje různé věci vyrobené z prastarého dřeva stromů kauri, které dřív hustě pokrývaly sever NZ a po uhynutí ležely pohřbené v bažinách víc jak 40 000 let. Za brutální sumy je možné z tohoto materiálu na místě zakoupit třeba vyřezávanou dřevěnou pohovku za 40 000 dolarů. Zdaleka nejdřažším a nejzajímavější exponátem je ale schodiště vytesané do jednoho obřího, z bažin vytaženého kmenu. Cena byla tuším cca 800 000 NZD J.

V McDonaldu tankuju kafe a zvažujem, jestli se nevrátit do Bay of Islands a nedat lodní výlet. Bay of Islands má být krásné, ale my jsme si to tam bohužel kolem Silvestra moc neužili, protože celou dobu vydatně chcalo. Bohužel, teď už jsou všechny „cruise“ obsazené a tak necháváme Bay Of Island na příště.

Místo toho se naloďujem na trajekt a překonáváme zátoku Hokianga příjemným pětiminutovým trajektem do městečka Rawene. 

Plánujem dnes dát po delší době teplou sprchu v holiday parku a dostáváme chuť něco ogrilovat. Holiday parky totiž často zdarma poskytují plynové barbecue v ceně. V místní sámošce je bohužel výběr o ničem. Ptám se jestli tu není nějaké další místo, kde bych mohl koupit maso na gril. Děvče za kasou mě ujišťuje, že ne a tak pořizuju zmražená naložená žebírka. Samozřejmě po odjezdu z obchodu o kousek dál vidíme otevřené řeznictví. No nic J.

Kemp v Rawene je ale luxusní. Výhledy na zátoku, gril, venkovní posezení, dokonce i bazén. Otevíráme pivka, žhavíme barbecue a dokonce mě ani nerozhodí, že „žebírka“ ve skutečně nejsou žebírka, ale jen jakýsi karbanátky z mletýho masa vytvarovaný do podoby žebírek :-D.

Na Rawene padá soumrak, obrysy kopců nad hladinou jsou odstupňovány v různých odstínech pastelových barev.

Po krátké procházce vytahujem s Lenčou scrabble a s čelovkama na hlavě dáváme partičku. Bonusové body jsou za zabité komáry...

Původně jsem chtěl Northland již dokončit v tomto příspěvku, ale dle délky i počtu fotek se zdá, že to bude lepší rozdělit... tak brzy nashledanou.

Letní Northland 2/3: Poctivá válka o betelné štaci

Hurá, tak tu máme další příspěvek od Lenči, pokračování vyprávění o naší vánoční výpravě na sever. A aby to nebylo jentak, tentokrát dokonce celý v hantecu. Tak hoďte čočku, co ten můj betelné kocór ufachčil...

A už je tady Silvestr a taky den Ivovéch narozenin. My si to šineme po traťůvce Russel Road na špicové tympl Bay of Islands, betelné prý flek. Cestó eště zastavujem v Helena Bay, začíná silně fókat a na obloze se objevujó mraky.

Přesto su ve fajnovým rozpoložení. Najednó gómám, že na mě má vypleščený augle nějaké maorské džekyl, ksicht zmasené kérkama, až mě z toho mrazí na džestru. Házím na něho čočku a tak se vzájemně měříme - jeden druhýho. Mladé hóká ať nehážu bóřku, že by to mohl byt malér a nechce mět pokřivené sandál takhle v půlce společnéch sajdkár. Po ňákéch dohadech necháme Maora Maorem, házíme mávačku a křivíme to rovnó na sever.

Jenom ujedeme s dodsnó pár metrů, už je tu echt šotolina, casnuje to se mnó (co se mnó, s našó betló!) tak, že to je pomalu na hópanec z fenstru. Spadaný haluze, grymle, córáme se, no zófalka. Ivo už teho měl taky plný radlice. Naštěstí zmerčíme bilbord, který hlásí, že si tu možeme vyvětrat kostry a hodit kukačku na lokální špica rudé strom kauri. Já fachčím těžký šmé, vo tym žádná. Kilometr dlóhá štreka má trvat hodinu. To se mně teda nezdálo.

Eště než razíme, vošplóchneme šlupky tó novozélandskó zázračnó chemikálió, abysme nepřenesli na ty jejich drahocený pugéty nějakó virózu z podrážek. Pak už se plahočíme řáholiskem, luxus stromy, všecko zelený, rudý dlóhý haluze, lepší jak v Augecu.

Štatlujem v té kráse jak náměsíční, čumíme na květenu jak rybízci. Mladé mě fotí, já pózuju jak Pamela, gómáme o smyslu života, no veget. Než sme se odtamtud vysókali, dvě hodiny só v kakáču. Tak ta cedula nemlela žgryndy.

Je čas navážno to hrnót dál. Dovalíme do Orongo Bay Holliday Parku, v budce fachčijó dva permoníci ženskýho pohlaví. Kópíme dva flósky na chrupnu, vysolíme pětičento a svištíme k nejbližšímu gut fleku, kde to zalomíme. Ivo, machr na steaky, hlásí do placu, že navečer zmákne uklohnit betelné gábl.  Já hrabu harizony na budce a celkově nahozuju lepší fazónu.

Pravděpodobně gómeš, milí příteli, co pak proběhlo. Nastal goldnové laťák dne, gáblujeme erteple a flaksu, každé vykřópne zetři bahna. Ivo eště dává špicovó glgačku – kolu řezanó rumunskem.

Měli sme fajnové večer, ale zas když máš Silvestrovskó spářku ve dvó, nelajzneš si se zbořit jak Drážďany nebo podnikat nějakó festovní čurinu (třeba čeřit vody polonahé na veřejnéch prostranstvéch, s naraženó koňskó hlavó). K půlnoci začlo chléstat, správci nás ze společnéch prostor stěhovali pali (byl tam takové kempařské obýváček), tak jsme skončili v naší potápěčské dodsně. No tak takovó špica sókromó pijatikó sme zakončili ten slavné minulé jár. Pak už se šlo pochopitelně chrupčit.

A je tu morgen, chléstá imrvére, vody jak na cédačce. Máme fedry a házíme těžkó myslivnu ohledně programu. Nakonec dáváme doholpeca krópy, co máme po kapsách a za tyto ance štatlíme do perfektního Russel Museum. V instituci si pak dáváme volnoběh a jsme štajf z těch jejich betálných šutrů. Házíme čučku na slavnó zmenšeninu necek Endeavour, ve kterých do štatlu přirazil James Cook poté, co navigoval přes půlku zeměkóle jak divé.

Je důležitý zmínit, že byl erste Evropmen v těchto exotickéch zákótích. Cook přijel do Russelu, podal si pastelku s lokálním čífem divokéch Maorů a minutku bylo dobře. Od té doby pródili Evropští týpci na Zéland jak šílení. Nejeden byl dodivočené betelnéma Maorskéma kocórama, taky zmerčili potenciál lokálních pozemků. Šmelilo se s rostnéma a nerostnéma surovinama. Nakonec Angláni a Maoři dohókali “spravedlivé” befel Treaty of Waitangi (křivé jak klika vod polepšovny). Briti dávali slibotechnu, jak bude pro maorskó skvadru alles gutte. Byla okolo toho trochu bóřka, to je pochopitelný. Divoši byli zófalí, co teď s britskó korunó za džestrem. Hotové šauglplac. Járu 18 kilo 40 se fertig podškrábl tento podstatné glét, které sóhlasí s Britskó suverenitó na Zélandu. Britský imperium suploval slavné guvernér Wilda Hobson. Maoři samozřejmě měli mět taky svý práva, ale ne každá mošna Anglánům ausgerechnet tu bódu žrala. Už o pět járů později se krvavě mlatovalo zrovna v Russelu. Známé Maorské řízek Hone Heke, které to šméčko prokókl, sťal Britskó vlajku a Angláni byli nastartovaní místním borcům rozhodit těžkým stylem sandál. Začalo být dusno. S Britskó vlajkó a právama černóšků casnoval dodivočené frajer Heke eště třikrát.

Tak sme měli takové historické den, no. Gábl dáváme v jednom fajnovým podniku šikmookéch. Hlavní vedócí (ten je Zélanďan) dělá fóry a nechává nás gecnót u exitu, skoro do dešťa, prý je možný, že za půlhodinku bude mít plné podnik. My jsme jenom dva a zabírali bysme flečmen. Ivo není žádné slabopród, dělá decentní čoromoro a fest nakrknuté vedócí nám ordinuje čapnót goldnový příbory a dřapnót na špicové tympl. Nutno hodit do placu, že celó dobu se jiné zákazník neukázal. Dlabanec ale majó Thajci betelné, to je bez hecu.

Na odpoledne se nám v hlavě vylóskl betelné nápad, a sice hodit hrubó čočku na flek, kde ti kalósci podepsali tu dohodu. Nasedáme aji s naším bórákem na trajekt, jaké nejezdí ani přes Prigl a valíme dva kilometry do Paihii. Trochu čachrujeme s krópama, Ivo hóká, že je černé a já zjišťuju, že su taky skoro bez kapitálu. Naštěstí nésme žádný béčka, těch pár doldsnů sme nakonec dali doholpecu. Betelně krosíme vodu slanó jak vod italskéch těstovin a córáme se směrem k Waitangi Grounds.

Waitangi Grounds bylo plný fikanéch maorskéch ekvipmentů. Taky tam měli klofny, hadry, bazmeky a další cajky. Jejich betlémy byly nazdobený jak na gólku. Delší necky než měli tam, sem teda eště negómala. Byla to čurina, vo tym žádná, ale řepy sme měli brzo v emigraci, bylo to hafo novodurovéch informací.

Kolem šesté to balíme a dekujem se hledat nějaké chrupkové tympl. Valíme přes Haruru Falls do Keri Keri, kde se hodinu a půl motáme jak hovno pod splavem. Chceme durchčit grátis, to je snad jasný. Nakonec jsme ale tak grogy, že na to házíme bobek a svištíme na Aroha Island do Eco Reserve. Máme za sebó den dlóhé jak hára indickéch radikálů. Bohužel sme se od místního konópka domákli, jak zmerčit slavnýho fógla kiwiho a tak to smykujeme další dvě hodiny v keřích hustéch jak mlha z Rákosníčkovéch příběhů, svítíme čelovkama obalenýma rudém staniolem (kiwi je posrané z normálních luceren). Brélíme do tmy a dófáme, že tu dohukanó gulu zmerčíme a hlavně uslyšíme. Kiwi je zašité jak lochna na fusekli, čujeme leda masivní regnu a tak deme gróňat. Kiwi štace bez kiwiho byla zadax, za šlofíka ale cálujeme štyricet dolcnů. To za méch studentskéch let béval můj měsíční berósek.

Další den je ve znamení chléstanca většího než dny předchozí. Zum Glück máme plnó dodsnu betálně dekovéch fusek a tak je dnešní program vcelku jasné.

Po vizitě néstaršího kamennýho betléma na Zélandu (což je mladé konópek ve srovnání s barákama v Evropě) a jeho mladšího dřevěnýho sórozenca to zapichneme u kafe, přičemž naše eklový hadry se peró v jedný prádelně. Pak valíme dál směr Kari Kari, chceme zadax hodit chrupnu u Tokerau Beach. To je tutově betelné flek, fakt. Ale jsme tam na sólovku, později tam naklapó nějací dacani, máme strach z buchecu a jedeme zas pali. Můj drahé má vždycky v záloze nějaké bokové tympl a tak nakonec dlabanec na věc a nahazujeme bleskovó chrupku v DOC kempu v Matai Bay.

Morgen rumpluje zoncna! Čučím na to jak čerstvě navondulovaná frajla na řáckó regnu.

Ivo se cédá v dvojité zátoce, já se córám, vegetím a přeméšlím, jestli mám taky hodit zetři tempa. Milé zkóší šnorchlovat, ale vasrůvka je tu prý husťéší a hnědší a čudle abys pohledal.

Čímž se vyřešilo moje dilema, do hnědanca já nepolezu.

Raky sypó poledne, je čas dat cihlu na plyn a stróhat to přes bergle ke Cape Reinga. Ivo gómá betelnó šorfku, chce stopnót u Te Paki Sand Dunes.

Nésu žádné štengrbacil a tak není důvod se šprajcnót. Deme do toho. Půjčujeme bord a házíme čůz na ten cvrkot. Všude plno kocórů, borců a famílií s kindošama všemožnéch rasovéch původů. Bergle tu só celý pískový a my dófáme, že sme štond to solidně sjet dolů a nezramovat si vanilky.

Ivo to kalí první a jelikož je pořádné řízek, hrne před sebó minimálně dvacet kilo hliny.

Já jenom dófám, že si nerozhodí sandál nebo čočmeny, na který je háklivé jak ekolog na plastové kelímek (hlavně když se mi podaří na ty jeho švidry hamsnót).

Já to nakonec taky zkóším. Nemám bobky a hrnu to ve stoje, nechcu byt jak prase od písku. Balancuju svéma gramlavéma klepetama, jedu jak trhlé čokl, žádné fixl.

Hážu ale vangl a padám jak nakóřené rolař, papulu naraženó. Ivo lochec, ale já vteřinku nemám ve vohryzku žádné šlic. Nakonec to není tragikomix. Ta hrča na mojí čapě je už ňáké pátek pali, tak na tym tak nefičí.

Berem kramle, protože máme vygómlé špicové flek na chrupnu. Tapotupotu Bay je nejseverňéší kemp ne Zélandu a nejkrásňéší tympl na matce zemi.

Dáváme maorském konópkům poslední ance a sme zase švorc.

Paluša v nedohlednu a tak deme brzo šlofčit. Sme hyn a zitra na beton štatlujem dlóhé Cape Maria Von Diemen. A to nebude žádné šolich, vo tym ani nedéché.

Lenka, Mitch Around World Press

Slovníček hantecu

Letní Northland 1/3: Vánoce a písečné pláže u Pacifiku

Máme tu únor, naše druhé léto na Novém Zélandu v plném proudu a program nabitý. Až tak, že na blog teď víc jak měsíc nezbýval čas. Rozhodli jsme se zase odsunout "dokončení Jižního ostrova" na později a raději sepsat čerstvé zážitky z našeho vánočního a novoročního 2 týdenního putování po Northlandu - krásném severu Severního Ostrova. Díky Lenči za její premiérový příspěvek!

Svátky se pro nás nesou už podruhé v polotradičním duchu. Nechybí stromek, betlém, vanilkové rohlíčky a klasická česká večeře, venku je ale 30 °C, léto v plném proudu. I tak si dáváme Ivův bramborový salát a smaženého kapra.

Nadílka byla bohatá: mezi dárky se objevil bílý rum, triko s logem Grey Lynn, masáž a dokonce i tiskárna. Tu do Asie asi brát nebudem.

Tenhle letní večer nehraje jedna z Lyallových desek, ale Rybovka z youtube, vzpomíná se na rodinu i na vánoční průšvihy z dětství (strhnutí dvoumetrového stromku, apod.). Spát jdem brzo a v noci se nám zdá o kempování někde v divočině.

Další den vyrážíme (a s námi v koloně spousta Aucklanďanů) na sever, do míst, kde jsme ještě nebyli. Po 100 km zastavujeme v Mangawhai, odpoledne trávíme na místní pláži za “surf clubem”, krásném místě ideálním pro plavání, samozřejmě surf a jízdu na kajaku. Ivo se bez problémů noří do vody, já malíčkem testuju teplotu a po odhadu cca šokujících 7°C vyhlašuju podmínky za nevyhovující, neslyším Ivovo “no to snad ne” a stahuju se do ústraní do stínu, kde dočítám skvělou knihu Purity od Jonathana Franzena.

Později vyrážíme na 5 km výšlap Mangawhai Cliff walkway a po cestě potkáváme jen pár odvážlivců, kteří se vzdálili z pláže a stejně jako my podnikli strmý výšlap, aby se pokochali parádními výhledy.

Ze zarostlých kopců, z nichž část jsou soukromé pozemky farmářů, sledujeme novozélandské endemity nikau, tataire a taky moji nejoblíbenější pohutukawu, která je na Zélandu symbolem Vánoc, protože krásně kvete právě v tomto období (v rostlinách se začínáme trochu orientovat díky cestovateli Brianovi, ale o tom později).

Nocleh nemáme naplánovaný a vydáváme se ještě o kousek dál, abychom skončili v jednom z DOC kempů Uretiti beach. Kocháme se rudým úplňkem, Ivo umocňuje prožitek doutníkem a úderem desáté oba usínáme. (pozn. Ivo - samozřejmě že na našem luxusním loži v dodávce... aby bylo jasno)

Ráno nás budí krásný východ slunce.

Po klasické snídani se rozhodneme den zahájit koupáním na nedaleké pláži Uretiti. Voda má nelidských 6,5 °C, po pár minutách mi v ní tuhnou prsty, hrdinně plavu ve vlnách a přestože necítím tělo, nakonec si to docela užívám. Později si pro jistotu pročítám pravidla první pomoci: ošetření omrzlin.
We Waipu pořizujeme plážový stan a po Waipu Gorge Road se dostáváme až k vodopádům Piroa, kde se nezdolní Maoři vrhají z 10 m do vody.

Vrcholem dne se jednoznačně stávají krasové jeskyně Waipu (ano, vše má stejný název :-), ke které vede klasicky nezpevněná cesta, což znamená, že jedeme několik kilometrů rychlostí chůze.

Jeskyně na Zélandu jsou volně přístupné a tak se někteří návštěvníci nezdráhají ulovit si krápník jako suvenýr, což je docela škoda. Waipu Caves ale tak olámané nejsou.

Po chvíli zhasínáme, abychom prozkoumali, zda tu opravdu můžeme narazit na klasické “glow worms”. Jsou tu. Larvy mušek a brouků mají luminiscenční orgány, které ve tmě svítí a vytvářejí dojem hvězdné oblohy. Larvy svítí z obranných důvodů, zatímco dospělci tak lákají partnera – jejich světélkování se liší vlnovou délkou i frekvencí záblesků, podle čehož se poznají brouci stejného druhu. Existuje dokonce jeden rod, kde samičky napodobují světélkování jiných světlušek, aby nalákaly jejich partnery a vzápětí je pak sežraly.
Ať už si svítí kdo chce z jakých chce důvodů, jedno je jisté. Waipu Caves mají kouzelnou atmosféru ať už potmě, nasvícené čelovkou nebo ozdobené spoustou žlutozelených červíků.
Navečer se vydáváme na místní kopec, ztrácíme směr i sebe. Potkáváme dva Čechy, kteří nám doporučují projet Ninety mile beach, přestože máme náhon jen na dvě kola (a kdo ví, jestli vůbec). Z výšlapu se vracíme docela pozdě a tak už jen zalezeme do auta, zatáhneme záclonky a za řevu ožralých a spálených Němců pomalu usínáme. Spolu s námi tu kempuje dalších cca patnáct aut, místo je na přespání super. (pozn. Ivo: a zdarma! Waipu Caves je první místo, kde se nám daří free campovat... louka a public toilets je vše co potřebujem ke štěstí a dobrému spánku)

Ráno se rozhodneme zkulturnit a proto ve Whangarei využíváme veřejné sprchy. V Newworldu nadšeně doplňujeme zásobu piv. Lahváče v kufru nás motivují vyrazit vstříc dalším zážitkům, jedeme proto do Whangarei heads a z Peach Cove jdeme Te Whara Loop Walk. První polovinu se pachtíme do kopce, je odporné horko.

Jsme skoro na vrcholu, čeká nás ale ještě závěrečný trojkový boulder.

Ten společnými silami zvládáme a už si fotíme první selfie. V téhle disciplíně máme ještě evidentně co zlepšovat.

Je parno a všichni jsou asi na tamté pláži. Rovnou tam taky zamíříme.

Po půldenní námaze dáváme koupačku. Taky nektarinky obalené v písku a celkově relaxujem, což nám znesnadňuje docela silný vítr a vlny, které stahují plavky.

Nejsem překvapená, že se mnou inspiruje příroda – pavouci si staví stejný domeček.

Den opět utekl jako voda, kempíme na místě označeném jako “overflow parking” nedaleko Ocean Beach, jedná se asi o soukromý pozemek. Majitelka si kousek od nás okopává okurky a ráno se nás ptá, jak jsme se vyspali. Tohle místo zpětně hodnotíme jako jedno z nejkrásnějších na přespání. (pozn. Ivo - a opět zcela zdarma! :-)

Další den si dáváme ještě pár hodin na pláži Ocean Beach, abychom nabrali síly na odpolední výstup na Mt. Manaiu.

K místní dominantě se váže legenda, která říká, že pět skalních útvarů hory reprezentuje  pět lidí – náčelníka Manaiu, jeho dvě děti, Pito, krásnou ženu, kterou Manaia přebral náčelníkovi Hautatu a právě Hautatu, který zuřivě mává svou kamenou zbraní. Tāwhirimātea, bůh počasí, do této pětice udeřil bleskem a přeměnil je v kámen. Maorští náčelníci byli položeni k odpočinku na špičku čedičové hory a z toho důvodu je přístup na ta místa zakázaný.

V líném a ospalém odpoledni stoupáme nahoru skoro hodinu. Od oficiální vrcholovky vede ještě lezecká rozbitá trasa na úplný vršek, vidíme, jak se tam dere spousta turistů v žabkách. Rozhodujeme se nepokračovat (pozn. Ivo: kvůli silnému větru) a nevědomky tak prokazujeme úctu Maorské legendě. Jsme dokonce trochu rozladění, že jsme to “nedali až navrch”.

Sestup absolvujeme krásným lesem s původními stromy Nového Zélandu, jako jsou totara, kauri a manuka. Den končíme v Parua Bay v místní Taverně, dáváme si squid rings (google to překládá jako chobotnice kroužky), které jsou trochu utopené v oleji. Obsluze hrdě ukazujeme občanky, abychom si mohli dopřát pivo.

Nocleh u Ocean Beach se nám líbil natolik, že se tam tuhle noc ještě vracíme.
Ráno vyrážíme k Abbey Caves, Ivo prozkoumává jednu z nich – Organ Cave, což byla prý krásná jeskyně se dvěma patry, místy bylo až po pás vody, takže vyrazit rozhodně v plavkách. Swimsuit Ivo doplnil pohorkami, které sušil až do konce pobytu.

Já tentokrát jeskyně oželím a čtu si na louce. Pak už společně vyrážíme směr Matapouri Beach a stavujeme v hrnčířství v Glenbervie (Glenbervie Pottery), které vlastní Novozélanďan a jeho žena z Číny. Stárnoucí párek si kromě soch a hrnků vyrobil i obrovské dlaždice do svého ateliéru. Místo má příjemnou atmosféru, prohodíme pár slov s majitelkou a umělkyní Jin Ling, obdivujeme hliněné holubice za pár tisíc novozélandských dolarů a pokračujeme dál.

Den končíme strmým výstupem k Mermaid Pools u Matapouri Beach. (pozn. Ivo: pro vychutnání ala mořská panna viz foto je třeba sem vyrazit za odlivu)

Po koupačce opatrně sestupujeme blátivým strmým svahem a doufáme, že to nesjedeme po zadku. Večeři vaříme u záchodů u pláže. Noc pak trávíme free kempováním ve Wooleys Bay. Já si čtu místní ceduli, která popisuje, jak se zachovat při tsunami, Ivo usuzuje, že dnes v noci přírodní katastrofa nehrozí a dává si doutník v křesílku nad pláží. Lenka