Letní Northland 1/3: Vánoce a písečné pláže u Pacifiku

Máme tu únor, naše druhé léto na Novém Zélandu v plném proudu a program nabitý. Až tak, že na blog teď víc jak měsíc nezbýval čas. Rozhodli jsme se zase odsunout "dokončení Jižního ostrova" na později a raději sepsat čerstvé zážitky z našeho vánočního a novoročního 2 týdenního putování po Northlandu - krásném severu Severního Ostrova. Díky Lenči za její premiérový příspěvek!

Svátky se pro nás nesou už podruhé v polotradičním duchu. Nechybí stromek, betlém, vanilkové rohlíčky a klasická česká večeře, venku je ale 30 °C, léto v plném proudu. I tak si dáváme Ivův bramborový salát a smaženého kapra.

Nadílka byla bohatá: mezi dárky se objevil bílý rum, triko s logem Grey Lynn, masáž a dokonce i tiskárna. Tu do Asie asi brát nebudem.

Tenhle letní večer nehraje jedna z Lyallových desek, ale Rybovka z youtube, vzpomíná se na rodinu i na vánoční průšvihy z dětství (strhnutí dvoumetrového stromku, apod.). Spát jdem brzo a v noci se nám zdá o kempování někde v divočině.

Další den vyrážíme (a s námi v koloně spousta Aucklanďanů) na sever, do míst, kde jsme ještě nebyli. Po 100 km zastavujeme v Mangawhai, odpoledne trávíme na místní pláži za “surf clubem”, krásném místě ideálním pro plavání, samozřejmě surf a jízdu na kajaku. Ivo se bez problémů noří do vody, já malíčkem testuju teplotu a po odhadu cca šokujících 7°C vyhlašuju podmínky za nevyhovující, neslyším Ivovo “no to snad ne” a stahuju se do ústraní do stínu, kde dočítám skvělou knihu Purity od Jonathana Franzena.

Později vyrážíme na 5 km výšlap Mangawhai Cliff walkway a po cestě potkáváme jen pár odvážlivců, kteří se vzdálili z pláže a stejně jako my podnikli strmý výšlap, aby se pokochali parádními výhledy.

Ze zarostlých kopců, z nichž část jsou soukromé pozemky farmářů, sledujeme novozélandské endemity nikau, tataire a taky moji nejoblíbenější pohutukawu, která je na Zélandu symbolem Vánoc, protože krásně kvete právě v tomto období (v rostlinách se začínáme trochu orientovat díky cestovateli Brianovi, ale o tom později).

Nocleh nemáme naplánovaný a vydáváme se ještě o kousek dál, abychom skončili v jednom z DOC kempů Uretiti beach. Kocháme se rudým úplňkem, Ivo umocňuje prožitek doutníkem a úderem desáté oba usínáme. (pozn. Ivo - samozřejmě že na našem luxusním loži v dodávce... aby bylo jasno)

Ráno nás budí krásný východ slunce.

Po klasické snídani se rozhodneme den zahájit koupáním na nedaleké pláži Uretiti. Voda má nelidských 6,5 °C, po pár minutách mi v ní tuhnou prsty, hrdinně plavu ve vlnách a přestože necítím tělo, nakonec si to docela užívám. Později si pro jistotu pročítám pravidla první pomoci: ošetření omrzlin.
We Waipu pořizujeme plážový stan a po Waipu Gorge Road se dostáváme až k vodopádům Piroa, kde se nezdolní Maoři vrhají z 10 m do vody.

Vrcholem dne se jednoznačně stávají krasové jeskyně Waipu (ano, vše má stejný název :-), ke které vede klasicky nezpevněná cesta, což znamená, že jedeme několik kilometrů rychlostí chůze.

Jeskyně na Zélandu jsou volně přístupné a tak se někteří návštěvníci nezdráhají ulovit si krápník jako suvenýr, což je docela škoda. Waipu Caves ale tak olámané nejsou.

Po chvíli zhasínáme, abychom prozkoumali, zda tu opravdu můžeme narazit na klasické “glow worms”. Jsou tu. Larvy mušek a brouků mají luminiscenční orgány, které ve tmě svítí a vytvářejí dojem hvězdné oblohy. Larvy svítí z obranných důvodů, zatímco dospělci tak lákají partnera – jejich světélkování se liší vlnovou délkou i frekvencí záblesků, podle čehož se poznají brouci stejného druhu. Existuje dokonce jeden rod, kde samičky napodobují světélkování jiných světlušek, aby nalákaly jejich partnery a vzápětí je pak sežraly.
Ať už si svítí kdo chce z jakých chce důvodů, jedno je jisté. Waipu Caves mají kouzelnou atmosféru ať už potmě, nasvícené čelovkou nebo ozdobené spoustou žlutozelených červíků.
Navečer se vydáváme na místní kopec, ztrácíme směr i sebe. Potkáváme dva Čechy, kteří nám doporučují projet Ninety mile beach, přestože máme náhon jen na dvě kola (a kdo ví, jestli vůbec). Z výšlapu se vracíme docela pozdě a tak už jen zalezeme do auta, zatáhneme záclonky a za řevu ožralých a spálených Němců pomalu usínáme. Spolu s námi tu kempuje dalších cca patnáct aut, místo je na přespání super. (pozn. Ivo: a zdarma! Waipu Caves je první místo, kde se nám daří free campovat... louka a public toilets je vše co potřebujem ke štěstí a dobrému spánku)

Ráno se rozhodneme zkulturnit a proto ve Whangarei využíváme veřejné sprchy. V Newworldu nadšeně doplňujeme zásobu piv. Lahváče v kufru nás motivují vyrazit vstříc dalším zážitkům, jedeme proto do Whangarei heads a z Peach Cove jdeme Te Whara Loop Walk. První polovinu se pachtíme do kopce, je odporné horko.

Jsme skoro na vrcholu, čeká nás ale ještě závěrečný trojkový boulder.

Ten společnými silami zvládáme a už si fotíme první selfie. V téhle disciplíně máme ještě evidentně co zlepšovat.

Je parno a všichni jsou asi na tamté pláži. Rovnou tam taky zamíříme.

Po půldenní námaze dáváme koupačku. Taky nektarinky obalené v písku a celkově relaxujem, což nám znesnadňuje docela silný vítr a vlny, které stahují plavky.

Nejsem překvapená, že se mnou inspiruje příroda – pavouci si staví stejný domeček.

Den opět utekl jako voda, kempíme na místě označeném jako “overflow parking” nedaleko Ocean Beach, jedná se asi o soukromý pozemek. Majitelka si kousek od nás okopává okurky a ráno se nás ptá, jak jsme se vyspali. Tohle místo zpětně hodnotíme jako jedno z nejkrásnějších na přespání. (pozn. Ivo - a opět zcela zdarma! :-)

Další den si dáváme ještě pár hodin na pláži Ocean Beach, abychom nabrali síly na odpolední výstup na Mt. Manaiu.

K místní dominantě se váže legenda, která říká, že pět skalních útvarů hory reprezentuje  pět lidí – náčelníka Manaiu, jeho dvě děti, Pito, krásnou ženu, kterou Manaia přebral náčelníkovi Hautatu a právě Hautatu, který zuřivě mává svou kamenou zbraní. Tāwhirimātea, bůh počasí, do této pětice udeřil bleskem a přeměnil je v kámen. Maorští náčelníci byli položeni k odpočinku na špičku čedičové hory a z toho důvodu je přístup na ta místa zakázaný.

V líném a ospalém odpoledni stoupáme nahoru skoro hodinu. Od oficiální vrcholovky vede ještě lezecká rozbitá trasa na úplný vršek, vidíme, jak se tam dere spousta turistů v žabkách. Rozhodujeme se nepokračovat (pozn. Ivo: kvůli silnému větru) a nevědomky tak prokazujeme úctu Maorské legendě. Jsme dokonce trochu rozladění, že jsme to “nedali až navrch”.

Sestup absolvujeme krásným lesem s původními stromy Nového Zélandu, jako jsou totara, kauri a manuka. Den končíme v Parua Bay v místní Taverně, dáváme si squid rings (google to překládá jako chobotnice kroužky), které jsou trochu utopené v oleji. Obsluze hrdě ukazujeme občanky, abychom si mohli dopřát pivo.

Nocleh u Ocean Beach se nám líbil natolik, že se tam tuhle noc ještě vracíme.
Ráno vyrážíme k Abbey Caves, Ivo prozkoumává jednu z nich – Organ Cave, což byla prý krásná jeskyně se dvěma patry, místy bylo až po pás vody, takže vyrazit rozhodně v plavkách. Swimsuit Ivo doplnil pohorkami, které sušil až do konce pobytu.

Já tentokrát jeskyně oželím a čtu si na louce. Pak už společně vyrážíme směr Matapouri Beach a stavujeme v hrnčířství v Glenbervie (Glenbervie Pottery), které vlastní Novozélanďan a jeho žena z Číny. Stárnoucí párek si kromě soch a hrnků vyrobil i obrovské dlaždice do svého ateliéru. Místo má příjemnou atmosféru, prohodíme pár slov s majitelkou a umělkyní Jin Ling, obdivujeme hliněné holubice za pár tisíc novozélandských dolarů a pokračujeme dál.

Den končíme strmým výstupem k Mermaid Pools u Matapouri Beach. (pozn. Ivo: pro vychutnání ala mořská panna viz foto je třeba sem vyrazit za odlivu)

Po koupačce opatrně sestupujeme blátivým strmým svahem a doufáme, že to nesjedeme po zadku. Večeři vaříme u záchodů u pláže. Noc pak trávíme free kempováním ve Wooleys Bay. Já si čtu místní ceduli, která popisuje, jak se zachovat při tsunami, Ivo usuzuje, že dnes v noci přírodní katastrofa nehrozí a dává si doutník v křesílku nad pláží. Lenka

Great Walk #2 - Routeburn Track a Milford Sound

Routeburn track je pravděpodobně druhý nejslavnější track na Novém Zélandu (první je Milford Track). Na treku je možnost spát ve 4 chatách, nicméně ta první je hodně blízko začátku treku a ta poslední hodně blízko konci. Zamluvení spaní v těchto 2 chatách je bez problému. Nicméně pokud nepřidáte jednu z „prostředních“ chat, znamená to, že druhý den bude hodně vydatný (12 hodin čistého času). Tímpádem je logicky velký zájem o prostřední chaty a když chcete jít během sezóny (od října do dubna) je potřeba bookovat tak 2 nebo 3 měsíce předem. ¨

Nebo to jde zkusit štěstím a udělat to jako my J. Po příchodu z Kepleru jsem občas zčekoval jestli není nějaké volné místo online. A hle později odpoledne někdo stornoval 2 místa na noc v Lake Mackenzie Hut o 3 dny později a vzhledem k tomu, že mám zkušenosti z klikacích battlů na přihlašování předmětů na výšce, zvítězil jsem a 2 místa obsadil J.

Tím pádem bylo jasné, že pozítří vyrážíme na Routeburn Track a bylo třeba dořešit pár dalších věcí. Narozdíl od Keplera není Routeburn okruh. Vyráží se kousek od Queenstownu v národním parku Mt. Aspiring, přejde se přes hory do národního parku Fiordland a končí se kousek od slavného fjordu Milford Sound (a nebo lze jít i opačně). Dostat se z jednoho konce na druhý je asi 300 km po silnici.

Existují různé možnosti jak přepravu řešit (autobusy, stopování) nicméně my zvolili tento:

• Vyrazit směrem z konce u Queenstownu a dojít do Fiordlandu
• Zaplatit si službu převezení auta, takže na nás bude čekat ve Fiordlandu
• Booknout noc kousek od Milford Sound
• Na následující den booknout „cruise“ – projížďku lodí po Milford Soundu

Proběhlo tedy hodně bookování online, převoz auta nebyl úplně nejlevnější, ale zase jsme pěkně spojili Routeburn Track a Milford Sound. Po jednodenním odpočinku v Te Anau vyrážíme směr Queenstown.

Queenstown je hlavní město zábavy na Jižním ostrově a nejspíš i celém Novém Zélandu. Docela to tam žije, město je u jezera, obklopené horami. Chcete-li vyzkoušet bungee jumping, sky diving nebo jet boat, Queenstown je místo, kde najdete všechno. My v něm tentokrát stavíme jen krátce na jednu noc a řešíme hlavně nákup jídla a sbalení na 3 denní tramp.

K začátku Routeburn tracku musíte popojet kousek dál za Queenstown do národního parku Mt. Aspiring. V dálce vidíme zasněžený vrchol stejnojmenné hory. Je to už náš starý známý – výhledy na Mt. Aspiring jsme se kochali i z Wanaky.

V městečku Glenorchy vyzvedáváme dle instrukcí „lockbox“ – kovovou schránku / trezorek na kód. Do něj máme vložit klíč od auta a pomocí magnetů připevnit na podvozek. Tak bude auto čekat na týpka z Easyhike. 

Fungování téhle služby je docela zajímavý. Chlápek přijede na jeden konec vyzvednout vaše auto, převeze ho na druhý konec (300 km jízda) a pak přeběhne celý Routeburn track (32km v horách) během jednoho dne zpět ke svému autu :-D.

Je krásně, na zelených loukách pod horama se pasou ovce. Po prašné cestě přijíždíme k parkovišti u Routeburn Shelter, připevňujem lockbox k podvozku, nahazujem krosny a vyrážíme. 

První den rozhodně nemusíme spěchat – jdeme jen k nejbližší chatě na planině Routburn Flats, nějaké 2 hodiny chůze. Cesta nejprve mírně stoupá prosvětleným lesem kolem průzračně modré řeky Routeburn. 

Poté přicházíme na „flats“ – louky obklopené masivem hor. Zde je posazená naše první chata. Z plácku přímo před chatou vidíme zasněžený Mt. Aspiring. Shazujem krosny, zabíráme si palandy a jdem se kousek projít směrem do údolí „Routeburn Northern Branch“. Brodíme přes řeku a po travnaté planině jdeme hlouběji a blíž k úpatí hor.

Je vidět, že chata nepatří mezi nejpopulárnější na Great walks. Je menší, rangera dělá mladá holka a dokonce ani nemá žádný proslov. Osazenstvo tvoří rodinka s kupou hlučných dětí, asiat a podivná holka v šátku, co po příchodu sedne na postel a začne prozpěvovat (arabské?) modlitby. Prohodíme s ní pár slov a zjišťujem že je to matematička z New Yorku (??).

Asiat je taky poměrně zvláštní. Celý Routeburn jde jen s igelitkou v ruce a očividně si nevzal spacák. Když uleháme, začíná být chladněji (což je v horách vcelku normální) a Asiat se začíná nepokojně vrtět na posteli pode mnou. Na sobě má jakousi lesklou péřovou bundu, která nejspíš nehřeje tak jak by si představoval... za to poměrně výrazně šustí. Asiat pode mnou šustí celou noc.

Ráno vstáváme ještě za tmy. Čeká nás poměrně dlouhý úsek (asi 7h dle průvodce) a hlavní převýšení celého Routeburnu. Vaříme snídani, balíme spacáky a když vykouknu ven, na louce se válí pára a vrcholy hor začíná ozařovat ranní slunce. Vypadá to, že bude pěkně!

Zahajujem druhý den vydatným stoupáním a po necelých 2 hodinách přicházíme k další chatě Routeburn Falls Hut. Míjíme ji a všímáme si, že kousek dál v lese je ještě další stavení. To patří k tzv. „guided tours“. Na Routeburn nebo Milford tracku si můžete připlatit (výrazně) a projít trek se značně větším luxusem... Nenesete si jídlo, spíte ve zvláštních chatách, stranou od smrdutých 4 dny nemytých trampů, k večeři vám připraví teplé jídlo, dáte si teplou sprchu a ráno vám zatančí maoři své tradiční tance. Zkrátka to není ono.

Za chatou se nachází kaskáda menších vodopádů a stoupání pokračuje. Hory se bohužel v průběhu dne trochu halí do oparu a tak nejsou výhledu a fotografický podmínky úplně ideální J. I tak si ale nemůžem stěžovat. 

Druhý den Routeburnu je trochu podobný alpským výletům – kolem jsou skalnaté, částečně sněhem poprášené vrcholky hor. Procházíte kolem mnoha jezer, ve kterých se odráží oblaka a hory kolem.

Harris Saddle může být nejvyšším bodem treku, pokud ovšem nepřidáte side-trip na vrchol Conical Hill. 

Krosny necháváme v přístřešku a vyrážíme na vrcholovku. Z vrcholu Conical Hill se otvírají 360-ti stupňové výhledy na hory kolem a 2 národní parky, kterými Routeburn Track prochází. Co víc, v dálce pod linií mraků je vidět i proužek Tasmanova moře zařezávající se fjordem do pevniny.

Z Harris Saddle Routeburn track pokračuje stezkou nad údolím Hollyford a s výhledy na protější Darran Mountains. 

Loučíme se s posledním zábleskem Tasmanova moře v dálce, překonáváme poslední vrcholek a v údolí pod nama se objevuje cíl našeho dnešního putování – Lake Mackenzie.

Postupně se zanořujem do fiordlandského, mechem a lišejníky porostlého lesu a konečně přicházíme ke břehům jezeru a zde stojící chatě. Lake Mackenzie hut splňuje naše „great walkové“ očekávání. Po instantní ale dobré večeři (zkoušíme nové jídlo z dílny značky „Backcountry Cousine“) předstupuje holohlavý ranger a přednáší výbornou řeč o místním ptactvu a projektu na jeho obnovení.

Původně totiž na Novém Zélandu žili pouze ptáci. Hodně ptáků. Létavých, nelétavých, malých, velkých. Pak ale přišli lidi a přitáhli se sebou lasičky, kuny, myši a podobně... a ptákům začaly krušné časy. Nicméně zélanďani patří pravděpodobně mezi jedny z „nejuvědomělejších“ národů co se životního prostředí a přírody týče, takže začali proti ekoprůseru bojovat.

Kolem mnoha stezek v přírodě tak najdete stovky pastí proti zmíněným škůdcům zaneseným z ostatních koutů světa. A kupodivu se zdá, že to začíná fungovat. Do lesů se vrací ptačí zpěv a některé ohrožené druhy se začínají vzpamatovávat.

Ráno prší, ale díky naší výbavě a faktu že jsme už sešli z hlavního hřebene nám to zas tak nevadí. Nejprve jdeme procházkou lesem bez batohů k masivnímu, v lese skrytému, puklému balvanu „Split Rock“. 

Pak se vracíme k chatě. Většina lidí už odešla a chvíli povídáme se správcem. Včera jsme přispěli na ptačí projekt a z nějakého důvodu si zapamatoval Lenčino jméno. Vypráví nám, že si našel přítelkyni Lenku z Česka, která dřív dobrovolničila na treku a kladla pasti. Co víc, ukazuje se že přítelkyně Lenka studovala biochemii... sakra to je náhoda J.

Ranger se zálibou v Lenkách z Česka představuje jisté nezpečí, tak radši nahazujem krosny a vyrážíme do deště. Třetí a poslední den Routeburnu jdeme převážně lesem, často prší.

Míjíme krásné 170m vysoké Earland Falls, obědváme v suchu poslední chaty u Lake Howden.

Track dokončujem průchodem lesem s dočervena zbarvenými kmeny největších fuchsií na světě kotukutuku (... okay tohle jsem opsal z průvodce, ale byly tam J...).

Když přicházíme k parkovišti na místě zvaném The Divide, zmocňuje se mne mírně rozechvění. Bude náš potápěčský van na místě nebo ne? A je tam! Krásný, pojízdný a s dobrotami nakoupenými za odměnu. Musím říct, že je super takhle po treku, zmoklí a unavení dojít přímo k autu. Když si představím ještě několikahodinové cestování v autobusu...

Routeburn Track byl super. U mě osobně asi trochu vítězí Kepler, ale Lenči se zase víc líbil Routeburn. Routeburn je víc v alpském stylu, hory kolem jsou vyšší a působivější. Na druhou stranu, když srovnávám třeba s Pyrenejema nebo francouzskýma Alpama, tak evropské hory jsou pro mne hezčí. Výhodou Routeburnu je určitě jeho rozmanitost – hory, krásný les, vodopády, řeky. Oproti Keplerovi byl ale (především v průběhu druhého hlavního dne) podstatně zalidněnější a na chatách se díky různým variantám nepotkáte každý den se známými tramping-mates.

Startujem dodávku a pokračujem do Milford Soundu. Je zamračeno a provrtaným tunelem ve skále vjíždíme do srdce Fiordlandu. Po temných skalnatých stěnách kolem stékají desítky a stovky vodopádů. Vedle silnice hladově krouží zelení horští papoušci Kea.

Jsme rádi, že Milford Sound Lodge, kde máme buklé spaní, má útulnou společenskou místnost a restauraci. Budem spát v autě, ale je příjemný, že můžem pobýt vevnitř, dát si pivko a něco dobrýho a samozřejmě horkou sprchu po treku.

V teple Milford Sound Lodge dočítám detektivku Snowman od Jo Nesba a po dlouhé době taky zabrnkám něco na klavír, který mají ve společenské místnosti. Kupodivu je i naladěný J.

Následující den ráno popojíždíme už jen kousek k samotnému ústí slavného fjordu Milford Sound a nasedáme na červenobílý katamarán společnosti Southern Discoveries. Zamluvili jsme si první ranní plavbu – je levnější, je na ní málo lidí a navíc je v ceně zdarma snídaně! J

Po spořádání několika míchaných vajíček, párků, hash browns a obligátní ranní kávě se plně začínám věnovat okolní krajině. Milford Sound měl pro mne super ponurou atmosféru. Ocelová voda fjordu zaříznutého mezi černými skálami. Ze stěn se řítí dolů nespočetné vodopády. Průměrné roční srážky zde činí víc jak 6 metrů.

Fjordu vévodí špičatá hora Mitre Peak, která se zrcadlí ve vodě. Hluboký hlas kapitána komentuje z reproduktorů přírodu kolem. 

Loď se začíná pořádně houpat, když se před námi otevírá širé Tasmanovo moře. V tomto bodě se katamarán obrací a plujeme zpět.

Když připlouváme zpět k přístavišti, v řadě už čeká zástup pestrobarevných povykujících asiatů. Jsme rádi, že jsme si vychutnali atmosférickou, klidnou ranní plavbu.

Pak už frčíme zpět z Milford Sound do Te Anau po silnici SH94, která má být jednou z nejpůsobivějších „scenic drive“ na NZ. Po cestě je spousta vyhlídek, zastavujem na procházku u vodopádů The Chasm a zrcadlových Mirror Lakes. Cesta je to krásná a dalo by se stavět na mnoha dalších místech (má tu být i několik pěkných delších túr), ale už jsme tak nasycení zážitky, že jedeme dál.

Potřetí a naposled příjíždíme do Te Anau, kempujem v našem oblíbeném místním Top 10 a večer si pochutnáváme na lososovi.

Tímto příspěvkem jsem víceméně sepsal vše z našeho březnového putování. V příštím bych chtěl popsat poslední týden a rozloučení s Jižním Ostrovem a tím pádem bude blog kompletní až po náš návrat do Aucklandu J.