V Aucklandu u Lyalla

Po odletu rodičů jsme vyrazili s Lenčou průzkumovat odlehlé části Jižního Ostrova – divokou a krásnou oblast Catlins na úplném jihu a bujný, deštivý Fiodland. K této části cesty se dostanu v dalších příspěvcích. Počátkem dubna se začínala na Jižní Ostrov vkrádat zima a my cítili, že už máme tzv. „odcestováno“. Začalo se nám stávat, že jsme nedokončili túru kvůli počasí, spali čím dál častěji v tzv. v kabinách vevnitř – na spaní v dodávce v chladných nocích a vstávání přímo z „auta do deště“ jsme začínali být trochu pohodlní. Taky jsme toho už hodně viděl a nafotili, ušli a ujeli mnoho kilometrů a postupně nám přišlo, že jsme zkrátka cestovatelsky nasycení. Pomyslným hřebíkem do trampské rakve bylo Lenčino zvrtnutí kotníku v národním parku Arthur’s Pass. A tak jsme nastartovali náš van a zamířili nejkratší cestou zpět na sever, do Aucklandu...

Naším cílem je najít si v Aucklandu bydlení, zakempit na dobu neurčitou, zkusit pohledat práci v oborech a získat nějaké zkušenosti. Kupodivu přicházíme na to, že cestování je super, ale po nějaké době má člověk zase chuť chvíli bydlet na jednom místě, pracovat hlavou a trochu se dostat mezi lidi.

Jako prvního člověka kontaktujeme našeho starého dobrého couchsurfera Lyalla. Máme v plánu si v Aucklandu najít pokoj v podnájmu, ale pro prvních pár dní by bylo super mít základnu někde kde to známe. A skutečně Lyall odpovídá, že máme dorazit, že se mu vystěhovala dcera a že jen trochu poklidí pokoj. Tak začínáme v Aucklandu skoro stejně jako v říjnu minulého roku – couchsurfujem u Lyalla :-).

Máme malý vlastní pokojík, koupelnu a je naprosto luxusní, že si můžem uskladnit věci ve skříních a že si třeba můžem i sednout na posteli... komfort, který naše potápěčská dodávka nenabízela :-). Zároveň máme i supr společnost. Střídáme se s Lyallem ve vaření, po večerech popíjíme jeho domácí pivo nebo můj domácí calvados, hrajem scrabble a hlavně... rozjíždíme pokračování mariášových lekcí :-). Ze začátku tu taky bydlí Jono, Lyallův synovec, pohodář a bubeník, co obsluhuje jeřáb. 

O víkendech doráží Lyallův syn Harrison, vtipnej čtrnáctiletej zlehka geekovskej týpek, kterýho Lyall nestále popohání a mírně sekýruje :-). S Harrisonem semtam přijede jeho psík Ripley. kKoukáme na filmy nebo na Top Gear a celkově je v domě příjemná atmosféra.

Lyall neustále něco staví a vylepšuje. Ať už na domě nebo na své plachetnici Molly, na které hodlá obeplout svět (o tom později). Když jsme v říjnu odjížděli z Aucklandu, makal na stavbě terasy, když přijíždíme v dubnu, terasa už je hotová, Lyall dokupuju barbecue a rozjíždí grilování steaků a uzení ryb.

Po týdnu „couchsurfování“ nám Lyall potvrzuje to, v co jsme tajně doufali – můžem zůstat :-). Začínáme mu platit rozumný nájem a z couchsurferů se stáváme spolubydlícími. Lepší místo na bydlení kousek od centra za takovou cenu bychom těžko hledali. Bydlení je zajištěno a my se začínáme naplno věnovat hledání práce.

Vzhledem k tomu, že se ani po 3/4 roce na cestách necitím úplně rozmluvenej v angličtině, porozhlížím se nejdřív po nějaké jazykovce. Vybírám LSI Auckland a nastupuju na 3 týdenní kurz, každý den 4 hodiny, takže docela vydatný. Jazykovka je v centru, autobusy jsou drahý a parkování taky, takže se rozhoduju chodit pěcha. Každé ráno šlapu 3,5km a pozoruju probouzející se Auckland. 

Rychle se střídá déšť a sluníčko, maorky v uniformách vyráží do škol, na ulicích je kompletně mezi-národní a mezi-rasová směska – indové, běloši, turci, asiati. Ze srdce Aucklandu vyrůstá věž Sky Tower a semtam zahlídnu probleskující moře. Po ulicích běhají otužilí kiwi kluci a holky v trenýrkách a tričku bez ohledu na počasí a teplotu, před sex shopem „Peaches & Cream” šlape značně jetej holko-kluk. S dobrý soundtrackem ve sluchátkách a dobrým cappucinem v kelímku se stává ranní pochod do školy mojí oblíbenou částí dne.

Je moc příjemný být zase na chvilku ve škole. Moji spolužáci jsou – pohodový Japonec Shuhei, co hraje rugby a má černý pásek v karate, extra ukecanej a rád se poslouchající finační analytik Karsten z Německa, francouzka Sarah, která bydlí na ostrově Waiheke a každé ráno připlouvá do Aucklandu trajektem, francouz Phillipe, který řídí letový provoz na Tahiti, mírně šílená srandovní japonka Kiko a postupně se vystřídají i další – korejka, brazilec , kolumbijec :-).

Ve škole je docela mumraj, naše nejpokročilejší skupinka je v horním patře, kde je to klidnější, ale ve spodních patrech neustále povykují středně pokročilí a začátečníci převážně z Jižní Ameriky a Asie. Zjištuju, že francouz Phillipe si semtam dá doutník, tak jsem rád, že budu mít od taťkova odjezdu zas nějakého sparinga :-). O přestávce během jednoho slunečného dopoledne stojíme před školou, pijeme kafe, kouříme cigarillos a Phillipe vykladá o Tahiti, potápění mezi žraloky a taky, že je fanda do muziky, na ostrově má asi deset kytar a zamlada chodil do operního zpěvu :-). Nabízí, že když budem chtít, máme přijet na Tahiti a můžem u něj couchsurfovat :-)... To by bylo škoda nevyužít.

Než se naděju 3 týdny jsou pryč a vychutnávám poslední pátek ve škole. Po vyučování dáváme s děckama Fish & Chips a sluníme se v parku. Jazykovka LSI bylo příjemný intermezzo, trochu jsem se rozmluvil, potkal zajímavý lidi a hlavně jsem se začal sžívat s novým městem.

Kromě Lyalla potkáváme i naše druhé oblíbené Aucklandské couchsurfery – Tima a Dani, kteří nás v říjnu pohostili, zhulili a vzali na první novozélandskou túru :-). Setkání je o to zajímavější, že Tim s Dani v dubnu vyráží, stejně jako my v srpnu minulého roku, cestovat – na dobu neurčitou. Opouští svůj byt, balí vše potřebné do krosen a my jim pomáháme zbytek majetku přestěhovat s naší dodávkou k Timovým rodičům. Dostáváme od nich obří sadu hudebních CD a parádní repráky – věci, co si na cestu neberou :-). Tim s Dani opustili Auckland a vydali se přes Bali a Indonésii směrem do Asie. Postupně chtějí docestovat do Evropy a pak nejspíš do Jižní Ameriky, protože Dani je z Argentiny. Držíme palce a doufáme, že se někde potkáme :-).

A my s Lenčou pokračujeme v hledání práce – sepisujeme motivační dopisy, tuníme CVčka, projíždíme Seek.co.nz – největší web s nabídkama práce na NZ. Zároveň je nutná i nějaká počáteční investice – pořizujem druhý počítač, ať můžem pracovat oba zaráz, postupně taky kupuju oblek, boty, košili, vázanku – abych se mohl „dress for success“ na případný pohovor :-).

Ukazuje se, že sehnání práce v oboru na NZ není jen tak. Máme totiž jen working holiday víza do října a to většinu potenciálních zaměstnavatelů odradí, protože by nás museli „podpořit“ abychom dostali návazná víza. A pro něco takového musí dosvědčit, že nenašli vhodného „kiwiho“ – a proto berou cizince a pomáhají mu s vízy.

Informatika má v tomle ale výhodu – programátoři jsou na NZ nedostatkoví a oproti jiným oblastem člověk může narazit na poměrně dost nabídek na „krátkodobý kontrakt“. A právě na takovou pozici se mi poštěstí dostat pro novozélandský SAP. Jsem kontraktor, programátor-žoldák nasazený do SAPího týmu na velký projekt pro Foodstuffs, firmu co má pod sebou většinu novozélandských sámošek – New World, Four Square a tak.

A tak po delší době oblékám něco jinýho než diecézní mikinu a tepláky z Armády Spásy - přezbrojuju do košile, polobotek a s laptopem vyrážím SAPit. Každé ráno ladím novozélandské rockové rádio Hauraki a fičím směr Mt. Roskill, kde sídlí Foodstuffs. Mezi SAPáky vzbuzuje pozornost moje lišejníkem porostlá potápěčská dodávka s věstavěnou postelí.

Práce je super, s každým úkolem co dělám se učím spoustu novýho a spolupracuju s jinou národností. Tým je hodně pestrý – projektový manažer Ario je z Íránu, na prvním úkolu dělám s fajn malinkatým konzultantem Nitinem z Indie, na druhém s nekompromisním Antoniusem z Indonésie, na třetím s pohodovým holanďanem Rogerem, na čtvrtém s peruáncem Eduardem... :-).

Obědy a kafe nám připravují statné maorky a já si postupně zase musím zvyknout na sedící režim s hodně koukáním do obrazovky. Každopádně za práci jsem vděčný a je to super zkušenost. Vzhledem k tomu, že nemám status zaměstnanec, tak poprvé zkouším i „dělání na sebe“ – vystavování faktur, čeká mě samostatný placení daní a podobně. V tomto, jako i v mnoha dalších věcech, nám pomáhá Lyall – měl vlastní firmu, kterou prodal... takže je koho se zeptat.

Jednoho dne přicházím z práce a v obýváku je víc živo než obvykle – Lyallovi dorazili francouzští couchsurfeři Coral a Koko. Vykládáme, rozlívám calvados a Coral s Kokem (já vím, zní to jak bacil, ale jak to mám sakra skloňovat?) vypráví o tom, jak projeli Zéland na kolech. Jsou akční a práh pohodlí mají zdá se níž než my :-). Lyall nadhazuje, že bychom mohli vyrazit další den na loď.

V sobotu vstáváme trochu později a v domě je ticho. Zdá se, že Lyall a Francouzi jsou pryč. Se směsicí úlevy a zklamání si užíváme pomalé víkendové ráno. No říkal jsem si, že na jachtu bych chtěl taky, ale na druhou stranu, týden byl náročnej a je dobrý mít trochu klidu.

Nicméně po 10 ráno doráží Lyall. S čepicí na hlavě, ale bos (echt starej kiwi) a hlásí, že Francouzi jsou na lodi a my tam budem taky za 15min. Lehce v šoku v rychlosti balíme spacák, nějakou mikinu, trochu jídla a jedem. Lyallův syn Harrison (spící v garáži, protože v jeho pokoji jsou couchsurfeři) nevypadá z celovíkendového programu na lodi vůbec nadšeně... ale to je asi tak všechno co může dělat :-). U mola se naloďujem na Lyallův motorový člun – Lenča, já, zachmuřený Harrison, vyděšený psík Ripley a kapitán Lyall. 

Připlováme k parádní veliké jachtě Molly, povinně musíme být na boso (je docela kosa), Lyall připoutává motorák, startuje motor, zvedá kotvu a plujem!

Loď je fakt krásná, několik kajut (vevnitř může spát asi 12 lidí), kuchyňka se zásobama, rybářský vybavení, 2 kajaky a motorák. Na spešl námořní GPS pozorujem hloubku a útesy, podplouváme pod Harbour Bridge ze kterého zrovna někdo skáče bungee a otevírá se výhled na Auckland z moře – mrakodrapy, Sky Tower a spousty lodí a plachetnic všech velikostí křižujících přilehlé vody.

Oba to s Lenčou zkoušíme u kormidla a navigujem k sopečnému ostrůvku Rangitoto. Počasí je parádní, vítr nefouká, takže plachty zůstavají svinuté a jedem na motor. 

Po pár hodinách kotvíme u Rangitoto a Lyall vysazuje nás a Francouze na ostrově. Příjemnou procházkou stoupáme na vrcholek sopky a nahoře nás čeká skvělý výhled na moře, ostrovy a Auckland v růžovém oparu zapadajícího Slunce.

Na Molly se vracíme až za tmy. Lyall rozsvěcuje světlo v naší kajutě. Chce přilákat a ulovit chobotnici. Coral a Koko vaří moc dobrou večeři, otvíráme víno. 

Když vycházíme později na palubu, ve vodě se hemží mnoho ryb, Lyall a Coral nahazují udice. Mají zálusk na chobotnici, ale ta je, zdá se, fuč. Naloví asi tucet menších rybek podobných makrele – máme snídani.

Když uleháme v naší kajutě, loď se mírně pohupuje a za hlavou to příjemně šplouchá. Poprvé spím na lodi. Oba jsme s Lenčou moc rádi, že jsme na konec vyrazili a že se můžem tohoto výletu zúčastnit. Připadám si jako v knihách od Arthura Ransomeho - mých oblíbených námořních, když jsem byl malej :-).

Druhý den na Molly pokračujem k dalšímu ostrovu – Waiheke. Ten je podstatně obydlenější než sopka Rangitoto. Dáváme kávičku v místní kavárně, potulujem se s psíkem Ripley po pláži a užíváme krásnýho počasí.

Téhož dne odpoledne se vracíme kolem mrakodrapů Aucklandu zpět do zátočiny, kde Lyall obvykle kotví. Jsme docela unavení, já mám zlehka omrzlý nohy, ale jinak jsme nadšení :-).

To byl náš víkend s Lyallem na lodi. :-) Ve volném čase tu taky občas jdem zaběhat / projít se. Kolem Grey Lynn je spousta parků. Ten nejbližší – Western Springs má pěkný jezero a je plný hus, kachen, racků, srandovních slepic Pukaki a černých labutí. Asijské rodinky houfně ptáky krmí a často se naskýtá komický pohled jak pronásleduje dvacet rozvášněných hus a labutí vyděšeného ťonga s kouskem chleba v ruce.

Po delší době jsem připojil na www.mapmyrun.com a naplánoval asi 7,7km kolečko, převážně přes parky v okolí Grey Lynn. Moje nejoblíbenější část je malý parčík Westmere asi v půli cesty s výhledem na moře a lodě v zátoce.

Asi v polovině června nám Lyall odjíždí. Vydává se na svůj už několikátý trip do Afriky na měsíc na motorce. Namibie, Angola, Zimbabwe... Na stránce http://earth.nullschool.net/ monitoruje výšku přílivu na kritické části.  V Angole projedou pobřeží - po jedné straně oceán, po druhé straně obří píseční duny.

Před odjezdem má rozečtenou asi 1000 stran tlustou knihu. Je v půlce, tak bere kuchyňskou kudlu a odkrajuje půlku knihy. Přece nebude mít zbytečnou zátěž. Zimní Auckland opouští v žabkách na nohách, s malým baťůžkem a dvěma kanystry na benzín. Je to dobrodruh :-D Těšíme se až dorazí v polovině července zpět.

Bohužel se zdá, že tu nepobude dlouho, má v plánu se brzy přestěhovat na loď, nejprve vyrazit kolem Nového Zélandu, pak k subantarktickým ostrovům a nakonec plout směr Evropa. Několikaroční plán :-D.

Abychom zaplnili prázdné pokoje v domě, sháníme spolubydlící. Stěhuje se k nám fajn novozélanďanka Lucy a její melancholický chrochtající buldok Ziggy :-). Zároveň se s Lyallem domlouváme, že můžem během jeho absence přijmout nějaké couchsurfery. Jsme rádi, že můžem s Lenčou vyzkoušet i hostitelskou roli – minulý víkend s námi byla taiwanka Jenn a teď v neděli tu bude rušno – francouzský pár a rakušanka :-).

Celkově musím říct, že se v Aucklandu žije moc dobře. Zima je hodně mírná, semtam zaprší, ale je i dost slunečných dnů. Mnoho oblastí je na podstatně vyšší úrovni než v ČR – doktoři se víc snaží vám pomoct, na spořícím účtu máte 4% úrok, většina zařizování je míň komplikovaná.

Aktuálně je naším cílem zajistit, abychom tu mohli pobýt dýl, než nám umožňují naše working holiday visa. Probíráme se změtí kategorií pracovních víz, sháníme potřebné podklady typu výpis z trestního rejstříku (neumí vyjet v Aucklandu, ale umí vyjet na konzulátu v Sydney), zdravotní prohlídka atd. Vypadá to celkem na dobré cestě, ale zatím není nic jisté. Za mne by se snad mohl postavit SAP - podpořit mě pro pracovní víza a Lenča by měla mít možnost zažádat o partnerská. Těžko se tu rozepisovat, je to dost komplexní. Kdyby někdo chtěl k téhle problematice vědět víc, napište, rád se podělím.

Cesta pokračuje – zažíváme další zajímavou etapu. Před pár dny mne potěšil balíček z domova. Zahájili jsme datovou korespondenci s ČR – já posílám domů v obálce na 32GB SD kartách fotky na zálohování, rodiče a brácha mi posílají zpět na SD kartách seriály, filmy, muziku a další :-). Na online přenos desítek GB tu máme příliš pomalý a drahý internet, takže klasická pošta je prostě snazší. Jo a krom dat mi taky v balíčku dorazily dvojhlavé mariášové karty pro Lyalla. Dělám vše proto, aby se stal plnotučným mariášovým sparingem.

Rozmýšlím co bude v dalším příspěvku :-). Láká mě si zavzpomínat na USA a probírat se fotkama z Grand Canyonu... nebo pokračovat s Jižním Ostrovem NZ poté co odjeli rodiče :-). Uvidíme...

S rodiči po Jižním ostrově, část 4.: Jezera, Mt. Cook a loučení

Čas letí, konec května, vrcholí podzim. Čas dokončit sérii o cestování s rodiči. V dalším příspěvku nejspíš skočím na nejaktuálnější dění – náš život v Aucklandu. Začal jsem tu SAPit. To bohužel znamená, že budu muset skočit padákem, páč jsem si dal interní slib, že když seženu v Aucklandu práci v oboru, tak zkusím ještě na Zélandu skydiving...

Po návštěvě Haastu se náš tandem modrá dodávka a bílý Nissan vydává přes hory národního parku Mount Aspiring do vnitrozemí Jižního ostrova a otvírají se výhledy na parádní jezera Hawea a Wanaka. 

Fouká silný vítr a při obědu na břehu jezera vzduch naplňuje tříšť ze štávy grilovaného kuřete. Ve Wanace taky konečně přichází na své mamka s mnohokrát vznesenou žádostí o „čas na nákup suvenýrů“ :-). A já si mezitím užívám výborné cappucino.

Co se spaní týče, chceme vyzkoušet kemp doporučený jedním couchsurferem kousek za Wanakou. Má stát jen 7 dolarů na noc a má v něm být vše potřebné včetně sprch. Jedná se o ten samý kemp, ve kterém jsme chtěli přenocovat, když jsme Wanakou projížděli před příjezdem rodičů. Ale tentkrát se nám zavařilo auto a skončili jsme v luxusním apartmánu za ukrutný love... páč všude jinde bylo plno :-).

Když se blížíme ke kempu v Luggate, začíná pršet. Ukazuje se, že kemp je celkem punk, sprchy sice má, ale vypadají značně sešle... co bohužel nemá je krytá místnost nebo kuchyňka. A to v dešti není ideál. Začínáme hledat alternativu a tentokrát jsme naštěstí úspěšnější než minule – za slušnou cenu nacházíme „kabinu“ – chatku pro 5 lidí přímo v kempu ve Wanace. Vaříme čočku s vejci a tátové jsou tak blažení z toho, že nemusí stavět stany v dešti, že iniciativně vyráží do sámošky pro víno a buráky.

Následující den je na programu vydatná túra na Roy’s Peak. Vrchol tyčící se nad jezerem Wanaka má slibovat parádní výhledy na jezero a hory kolem. Počasí je trochu nejisté, ale má se zlepšovat. Na facebooku se ozývá Marius. Pohodový 19ti letý týpek z Německa, se kterým jsme Couchsurfovali v Aucklandu u Lyalla při našem úplném startu na Novém Zélandu. A prý je taky ve Wanace. Tak jen rychle odepisuju, že jdem na túru na Roye a vyrážíme.

Roy’s Peak je klasická vrcholovka, prostě jdete několik hodin nahoru... a pak několik hodin dolů :-). Když nastupujem, je všude kolem mrak. Lopotíme se vzhůru a vidíme jak se mraky valí z údolí nahoru a postupně se začíná otvírat výhled na jezero pod náma. 

Ve chvíli když se vyhoupnem na hřeben už je úplně jasno a všude kolem jsou hory v čele se zasněženou třítisícovkou Mt. Aspiring. 

Je to paráda, zběsile fotím a po zdolání vrcholu spokojení sestupujem zpět k jezeru.

Mechanicky šlapem dolů serpentýnami na travnatém svahu a míjíme skupinku, ze které se někdo podivně culí. Mírně zarostlý, obklopený ženskýma – vůdce smečky Marius :-). Dost dobrý shledání takhle na túře. Marius nám vykladá o tom jak vydatně WWOOFoval na mnoha místech. Chystá se v dubnu opustit Zéland a pak cestovat na Bali a do Vietnamu. Ve chvíli, když píšu tenhle příspěvek už možná zalívá bratwurst bierem někde doma. A nebo finišuje Vietnam. Poslední zprávy od něj mám z Bali, který si náramně užíval :-).

Z Wanaky naše cesta pokračuje do srdce Jižních Alp a k nejvyšší hoře Nového Zélandu Mount Cook. Po cestě zastavujem v jednom z našich oblíbených TOP 10 kempů – jsou trochu dražší, ale zaručují dobré zázemí. Rodiče zkušeně staví stany pod vrbami a po setmění s taťkou rozjímáme u doutníku a calvadosu.

Následujícího dne ráno přijíždíme k jezeru Pukaki. Tohle neuvěřitelně modré jezero už jsme v rychlosti minuli při cestě do Christchurch za rodiči. Teď si jeho barvu můžem vychutnat déle a máme štěstí – krásně se vyčasilo a tak se v jezeře odráží monumentální Mt. Cook aka Aoraki. Celé je to tak fotogenické, že konečně dáváme společné samospoušťové foto celé výpravy J. 

Od jezera zabočujem přímo vstříc Mt. Cook do stejnojmenného národního parku. Mocná hora se neustále přibližuje a s příjezdem do parku se ocitáme v alpské krajině obklopení ledovci a vrcholy. Zlatá vysušená tráva, sníh a ocelové ledovcové řeky. Těžko uvěřit, že na druhé straně za horami leží bujné pralesy West Coast.

Počasí nám přeje, Slunce praží a my dáváme 3 hodinovou procházku Hooker Valley. Turistů je tu hodně, ale člověk to rád odpustí... místo je to fakt nádherný. 

Přes visuté mosty procházíme údolím až k jezeru Hooker, které je u čela stejnojmenného ledovce. Přímo nad jezerem kousek od nás je vrchol Mt. Cook (3724 mnm).

Naše poslední kempování s rodiči si užíváme přímo v národním parku s vyhlídkou na Mt. Cook. Srkám ledové kafe v kempové kavárně a pozoruju horu. Se západem Slunce se začíná zbarvovat do růžova. Fotím asi třístou fotku stejné hory.

Po setmění je obloha plná hvězd a od slečny u záchodů si necháváme já a taťkové vysvětlit, kde že je ten Jižní Kříž. Tak už to konečně víme a poznáme ho.

Další den za sebou necháváme Jižní Alpy a přes vysušený kraj Canterbury zdoláváme poslední úsek našeho okruhu.

Po cestě stavíme v malém městečku Geraldine a na lavičce u silnice ještě jednou poobědváme obří, v papíru zabalené fish&chips z místní rybárny. Jako bonus ochutnáváme i whitebait patty, kterou jsme chtěli dát už v Haastu, ale bohužel jim došli "uajtbejti". 

Před odletem rodičů chceme ubytování uvnitř – na sbalení a abychom se vyhli balení stanů nad ránem. Christchurch je ale beznadějně zabookovaný. Nakonec se nám daří sehnat kabinu v kempu na předměstí Spencerville.

V kempu je kromě turistů mnoho místních. Někteří zde bydlí, někteří tu tráví dovolenou. Celou jednu část kempu obývají Maorové, kteří s přicházejícím večerem nacvičují domorodé zpěvy. Rodiče balí kufry a já se marně snažím zálohovat fotky na taťkův harddisk, aby je odvezl do ČR do bezpečí. Bohužel náš cestovní počítač Nomád neutáhne napájení. Taky děláme závěrečnou burzu, rodiče nám tu nechávají některé dobré kousky do výbavy – stan, trekové hole... My naopak předáváme na odvoz do ČR road atlas USA a podobně.

6. března ještě za tmy směřujem na letiště v Christchurch. Rozespalí vyčkáváme, až se na tabuli objeví pokyn k check-in na přepážkách. Když se dlouho nic neděje a čas odletu se blíží, jdem omrknout vocode. Ha, žádný check-in na přepážce u Air New Zealand neprobíhá, vše si musíte pořešit sami přes automat. A už je sakra na čase. Rodiče rychle převažují kufry, aby zjistili, že šutry ze Zélandu váží víc než je zdrávo. Probíhá lehce zběsilé přeskládání, odbavení a už stojíme u bran, za něž mohou jen pasažéři.

A tak se loučíme, máváme a pozorujem, jak rodiče mizí – na své cestě přes Japonsko do Evropy a zpět do Brna. Když vycházíme z terminálu, jsme už zase jen my dva, já a Lenča. Svítá a připadáme si, jako bychom znovu opouštěli domov a vyráželi na cestu. Vracíme půjčené auto a směřujem zpět za Maory do kempu ve Spencerville se dospat. Nějak si nemůžem zvyknout, že ve zpětném zrcátku už není bílý Nissan a že se neozývá vysílačka s dotazy :-).

Dva a půl týdne průvodcování nebyly jen tak, stejně tak příprava a plánování. Ale vyšlo to skvěle, počasí přálo, Jižní Ostrov se předvedl a měli jsme to tak akorát nabité. Myslím, že máme ze společnýho roadtripu s rodiči všichni pěkný zážitky. :-)

A nám s Lenčou začala další část našeho cestování po Jižním ostrově – ve dvou. Na samotný jih do oblasti Catlins a do deštivého Fiordlandu. A mimochodem hned další den nám ve Spencerville lohli počítač :-)

.

S rodiči po Jižním ostrově, část 3.: West Coast, ledovce, Haast

Je květen a konečně jsem se dostal k napsání jubilejního 40tého příspěvku :-)!  Jsme již víc než 3 týdny zpět v Aucklandu a bydlíme u našeho starého dobrého skvělého Lyalla z couchsurfingu :-). Je tu podzim, ale počasí je zatím super. Občas sprchne, ale hodně svítí sluníčko a pořád je to tak na kraťasy a větrovku. Vydatné cestování po Jižním ostrově je za náma.  Naše mise v Aucklandu je najít práci v oborech. Jelikož jsem cítil, že moje angličtina ještě není na konzultantství dostatečně plynulá, rozhodl jsem se pro návrat do školy a trénoval 3 týdny v jazykovce.

Toť krátké shrnutí nejaktuálnějšího dění, o téhle fázi se rozepíšu detailněji v nějakém dalším příspěvku (jako obvykle :-). Teď se ale vrátím o víc jak 2 měsíce zpět a zavzpomínám na pokračování našeho tripu s rodiči. O tom jak jsme společně dorazili na naše oblíbené West Coast, krajiny deštných pralesů, ledovců a opuštěných divokých pláží. A samozřejmě o návštěvě legendárního Haastu, místní knajpy Hard Antler a především – Fantail Cafe :-).

Naše cesta z vnitrozemí na západní pobřeží vede přes Buller Gorge – kaňon, nad kterým se houpe nejdelší visutý most na Novém Zélandu. Most se nachází na soukromém pozemku, takže za vstup platíme každý 10 NZD. Výhled je z něho pěknej, most je fakt dlouhej a udělanej jen z mřížky / pletiva, tudíž člověk hezky vidí pod sebe. 

Navíc je poměrně úzkej. Pozorovat turisty snažící se vyhnout s mamkou, která odmítá byť jen o kousek ustoupit ze strategické bezpečné pozice ve středu lávky je dobrá zábava :-). Za mostem na druhé straně řeky je pěkná naučná procházka pralesem a s výhledy na kaňon.

Před příjezdem na West Coast ještě dáváme jednu zastávku. V izolované kavárničce / restauraci u silnice dáváme k obědu zélandskou klasiku – Fish and chips. Za cenu kolem 6 dolarů jsou F&C nejspíš nejlevnějším obědem, co si na Zélandu můžete dát. Rodiče je musí ochutnat, už jen proto, že jsem jich ve Fantail Cafe osobně tisíce (a to nepřeháním) usmažil.

Pak už se otvírají výhledy na Tasmanovo moře a ze severu na jih projíždíme divoké West Coast. První zastávkou je národní park Paparoa a známé útvary „Punakaiki“ alias „Pancake rocks and blowholes“. Palačinkové útesy jsou skály na pobřeží, které z nějakých nepochopitelných geologických důvodů vypadají jako štosy lívanců navršené na talíři. 

Blowholes jsou propadliny v zemi, do nichž spodem proudí mořská voda. Když je příliv, rozbouřené moře má vystřikovat z děr. My bohužel příliv nevychytáváme a tak si na blowjob musíme nechat zajít chuť. I tak jsou Punakaiki parádní – slunce, zelená tráva, azurové moře a zvláštně tvarované útesy. Lidí je tu hodně, všude kolem bzučí asiati... holt je to kousek od silnice.

Ten samý den později odpoledne přijíždíme do nám již známé Hokitiky. Spíme v kempu přímo u moře a rozhodujeme se vyzkoušet „barbecue“, které je v lepších kempech často k dispozici. V sámošce nakupujem hovězí steaky, žhavíme gril a chladíme piva.

Po výborné večeři jdem pár kroků k pláži a pozorujem západ Slunce nad Tasman Sea. 

Vydatný program završujem noční výpravou za „glow worms“, které máme 10min od kempu. Toto místo už známe, protože nám je ukázala naše couchsurfingová hostitelka Helen, když jsme přes Hokitiku jeli poprvé na cestě do Haastu. Potmě jdeme chodníkem do lesa a mezi hustým porostem září jako stovky malých hvězd svítící červy.

Dalšího dne ráno si dáváme menší zajížďku k místu zvanému Hokitika Gorge. Kaňon s neuvěřitelně modrou vodou nám doporučila naše kolegyně v kavárně Val. A určitě stojí za vidění, nádherná modrá řeka obklopená zelení - pastva pro oči.

Další zastávka je turisticka klasika na West Coast, ledovec Franz Josef. Obecně k ledovcům na Zélandu – na výhledy na ledovce mi přišel mnohem působivější národní park Mount Cook. Ten je z druhé strany Jižních Alp – směrem z vnitrozemí. Navíc ze zkušenosti mohu říct, že má mnohem lepší počasí. Ledovce přístupné od pobřeží z West Coast – Franz Josef a Fox – jsou ale zajímavý svým kontrastním zasazením v okolní krajině. Kousek od moře projdete deštným pralesem a vykoukne na vás ledovec.

Co se týče Franze Josefa, možná víc než samotný ledovec se mi líbilo vymleté údolí, které zanechal. Při příjezdu vidíte značky, kam až sahal před sto nebo padesáti lety... a rozdíl je obrovskej. Kdybych měl vymyslet příměr – před sto lety to byl plnej z Alberta čerstvě přinesenej kyblík vanilkový zmrzliny, nyní v rohu kyblíku zbyla lžíce na vyškrábnutí tak akorát do jednoho frappé.

Nicméně údolí, který po ustupujícím ledovci zbylo je moc pěkný. Po okolních skalách padají dolů vodopády, všude jsou rozeseté balvany porostlé kombinací zeleného mechu a červeného lišejníku. 

Počasí začíná být westcoastový – poprchává. Ale máme štěstí, v jednu chvíli ledovec pěkně vyleze z mraku. Nepočítejte s tím, že byste mohli dorazit k ledovci a šáhnout si na sníh. Vyhlídková plošina je tuším 200m od čela ledovce a dál je přísný zákaz. Hrozí nebezpečí sesuvů, ulomení bloku ledu atd. Jediný způsob jak se přímo na ledovec dostat je helikoptérou. Vyhlídkové lety helikoptérou s přistáním na ledovci nebo s tandemovým skokem padákem (tzv. „skydiving“) jsou v oblasti Jižních Alp jedna z nejpopulárnějších atrakcí. Není překvapením, že takový zážitek stojí docela dost (od 200 dolarů výš). No i pěšky ze země jsou Jižní Alpy a ledovce pěkný :-).

Z Franze Josefa přejíždíme k jeho o něco méně populárnímu bráchovi – ledovci Fox. Prší a tak poprvé (nepočítám-li pařbu u Igora v Kaiteriteri) od Christchurch rodiče nestaví stany – kupujeme si v kempu noc v tzv. „cabin“ pro 5 lidí. Užíváme si teplo a sucho pokoje, nicméně po společné noci v 5ti se zase já a Lenča těšíme na klid naší dodávky.

Následující ráno je počasí o něco lepší, neprší. V rychlosti se jdeme podívat na Fox Glacier. Dá se k němu přiblížit o něco blíž než k Franz Josefovi a přímo z čela ledovce valí ocelová šedo mléčná řeka. 

Kousek od ledovce Fox se nachází i jezero Matheson, které je proslavené tím, že za jasného dne při klidné hladině krásně odráží Mt. Cook a Mt. Tasman. A prý je to jedno z nejfotografovanějších míst na Jižním ostrově. Bohužel jasno není ani trochu a tak Lake Matheson vynecháváme.

Za vydatného deště směřujeme po West Coast dál na jih. Dostáváme se do nám již dobře známých míst. Míst, kam jsme si občas zajeli na večerní nebo jednodenní výlet při práci v kavárně v Haastu. Stezkou vedoucí hustým pralesem přicházíme na divokou opuštěnou pláž Monro Beach. 

Ani tentokrát tu nepotkáme tučňáky (mají tu v určité měsíce být, ale nejspíš jen za soumraku či úsvitu) ale i tak je to místo, které má velké kouzlo.

A pak už konečně přejíždíme dlouhý „one lane bridge“ přes řeku Haast a ukazujem rodičům, kde jsme strávili čtvrt roku. Ubytováváme se v naší oblíbené Haast Lodge, počasí vypadá lepší, takže naši zase staví stany.

Po večeři vyrážíme na pivo do legendární knajpy Hard Antler (alias Tvrdej paroh). Přidává se k nám i naše bývalá kolegyně a spolubydlící z karavanu Val. Vychutnáváme točené pivo, které sice stojí 6 dolarů za pintu, ale i tak je Haast údajně jedno z nejlevnějších míst na Novém Zélandu co se týče alkoholu (dle milovnice piva australanky Sue... a ta musí mít přehled).

Počasí v Haastu nezklame a přes noc pořádně prší. Rodiče ve stanech statečně přežívají téměř bez újmy... až na promočené botasky. Ráno nás čeká další příjemná společenská povinnost – snídaně ve Fantail Cafe. Potkáváme se s našimi bývalými šéfy Janene a Alym a poroučíme si „large breakfast“, „cheese scone“ a nějaké kávičky. No musím říct, že jejich předchozí kuchař měl ty slaninky a volský oka lepší :-). Nicméně je příjemný se do kavárny podívat v roli hosta, relaxovat a nechat se obsluhovat. Navíc dostáváme od Alyho speciální věrnostní slevy :-).

Naše trasa s rodiči se z Haastu stáčí zpět do vnitrozemí jižního ostrova, k jezerům u Wanaky, finále pod Mt. Cook a rozloučení v Christchurch. O tom příště :-).

S rodiči po Jižním ostrově, část 2.: Fjordy, pláže, tlumiče

Další krátkou zastávkou našeho okruhu po Jižním ostrově s rodiči je Blenheim. Samotné městečko nás ničím až tolik nezaujme, ale seženem v něm chybějící kousky do kempovací výbavy. Ukazujem rodičům naše oblíbené “opshopy”, kterých je v Blenheim spousta. V jednom z nich kupujeme větší hrnec, abychom mohli pohodlně vařit pro 5 lidí. Ve Warehouse pořizujem 2 parádní skládací židličky  v akci – jednu za 5 babek. Po nákupech míříme do oblasti fjordů Marlborough Sounds – nejprve do přístavu Picton, který už známe. Do přístavu připlouvají trajekty ze Severního ostrova. S rodiči zde podniknem krátký výšlap na kopec a kocháme se výhledy na modré vody fjordu, lodě a zelené kopce kolem. 

Hudební kulisu zajišťují urputně vrzající cikády. Mamka začíná obdobně urputně vyžadovat teplou sprchu a tak se klikatou úzkou silničkou zanořujem hlouběji do fjordů Marlborough Sounds a přijíždíme do pěkného kempu v zátoce Momorangi. Mužská část výpravy se koupe ve večerním slunci a slané vodě fjordu. Ikdyž to vypadá dle okolních kopců spíš na jezero, plaveme ve vodách jižního Pacifiku. Večer testujem nové kempovací židličky, otvíráme pivka a fernetem přiťukáváme Lenči k svátku :-).

Následujícího dne je trochu pod mrakem. Já a tátové vyrážíme na tréninkovou túru. Krásným lesem a s výhledy na fjord si projdem 23 km ze známého Queen Charlotte tracku. Na cestu nás vyprovází miničuňík. Obdivujem obří kapradiny a palmy. 

Nacházíme z kmenu vytvořenou sošku, nejspíš nějaký maorský bojovník. Podezřele se podobá jednomu z členů výpravy.

Opouštíme Marlborough Sounds a přijíždíme do pěkného města Nelson. Má příjemnou atmosféru – na ulici hraje  pianista, na kopci stojí zajímavá Christchurch Cathedral, ve městě je spousta kavárniček. 

V jedné z nich zastavujem na oběd, rodiče píšou pohledy. Ochutnáváme populární “pie” alias “zapečenec”. Různé druhy masa, na různé způsoby zapečené v listovém těstě. Výsledek je slaný masový koláč a na Zélandu to frčí ve velkým, koupíte je ve všech sámoškách, kavárnách.

Jinak obecně milovníci kaváren (zdravím Žanyho Brázdila) si na Zélandu přijdou na své… v každé malé vesničce, kterou projíždíte se vždycky najde slušná kavárna, kde si můžete dát něco na zub a dobré kafe z velké espresso mašiny. To je velký rozdíl oproti USA, kde jsme na kavárnu jako takovou skoro nenarazili. Je super si při cestách na Zélandu zastavit a dát “cappuccino take away”. Stojánek na kelímek v naší dodávce je jedním z mých nejoblíbenějších prvků výbavy.

Kopírujeme severní pobřeží Jižního ostrova a z Nelsonu přejíždíme k národnímu parku Abel Tasman. Národním parkem vede jeden z “great walks” – 9ti nejznámějších vícedenních treků na Novém Zélandu.  My si užíváme alespoň jeho část. V Maharau nasedáme na loď, resp. na traktor :-). Vodní taxi fungují tak, že nasednete do motoráku sedícím na přívěsu. A traktor odtáhne celou loďku i s posádkou přes silnici a pláž do vody. Vodní taxi fičí okolo pobřeží a vysazuje nás jak Robinsony na nádherné zlaté pláži Anchorage.

Jemný zlatý písek, zeleň a oceán jsou hlavní prvky krajiny v Abel Tasmanovi. Necháváme oschnout nohy, otřepáváme písek a nasazujem pohorky. Během několikahodinové túry procházíme krásným lesem, mnoha malými plážičkami, zátokami, koupeme se. 

Osobně mi přišlo, že Abel Tasman je spíš lepší na takovouto jednodenní procházku s plavkama, než vícedenní trek s krosnou. Vícedenní túry mě baví v horách. Ale je pravda, že Tasmana jsme viděli pouze kousek.

S Abel Tasmanem máme spojenou i super společenskou událost. Ve vesničce Kaiteriteri navštěvujem známého od Lenčina táty Igora. Igor s rodinou žijí na Zélandu několik měsíců. Naši celou výpravu přivítali a pohostili jako staré známé. Během večera si pochutnáváme na výborných tortilách, značně pohnem s jejich zásobou vína, my oplácíme pohostinnost alespoň žebětínským calvadosem. Dozvídáme se, že Igor se ženou oba chodili na Křenku a jsou velcí cestovatelé, takže je rozhodně o čem vykládat. Když se ráno s kalným zrakem probouzím, čeká nás snídaně skoro jako od babičky.  Moc děkujem!

Před opuštěním Kaiteriteri se ještě vyplácneme na parádní zlatou pláž a rozpouštíme zbytkáč ve vlnách Pacifiku :-). Je krásně teplo, Slunce, osvěžující voda.

Z Kaiteriteri se stáčíme na jihozápad, v Motuece v parku porcujeme švýcarákem grilované kuře ze sámošky a po obědě pokračujeme k dalšímu národnímu parku - Nelson Lakes. Kousek před městečkem St. Arnaud začínám mít pocit, že se auto pohupuje jako trajekt v rozbouřených vodách Cookova průlivu. Nevím, jestli je to včerejší pařbou, nerovnou silnicí nebo něčím jiným. Vysílačkou ověřuji, jak se náš vůz objektivně jeví okolnímu světu. A skutečně, po chvilce pozorování je nám potvrzeno, že zadek naší dodávky péruje jako hyphy nigga lowrider. Když obcházíme auto na benzínce, přijde k nám nějaký starší chlapík a říká, že nás viděl a že máme “serious problem with shockabsorbers” a že si to máme nechat rychle spravit, nebo to auto odnese. Takže další nepříjemnost s autem. A opět se nám vše může dost zkomplikovat, protože jsme v půlce trasy s rodiči a jejich vyměřený čas na Zélandu nekompromisně ubíhá.

Nejbližší servis se nachází 15km za městečkem. Když dorazíme na místo, nevíme jestli jsme na farmě nebo v servisu. Po nezpevněné cestě vyjedem na kopec, kde se nachází stavení, koně, trus… a dílna. Technik zrovna někam odjel. Mamka, taťka a Lenča jedou hledat kemp v bílém Nissanovi z půjčovny, já s Lenčiným taťkou čekáme.

Když k večeru dorazí farmář-technik, dostává přezdívku Šmudla a říká, že máme nefunkční oba zadní tlumiče. A že může zkusit objednat nové z Nelsonu, ale není si jistý, kdy je dovezou, snad další den odpoledne. Nedá se nic dělat, necháváme dodávku na kopci a kyvadlově se dopravujem do kempu West Bay u jezera Rotoiti. Jedná se zase o jednoduchý a levný DOC kemp, na břehu jezera, se studenou sprchou. Já s Lenčou nemáme svoji postel, takže spíme s mamkou ve stanu a tátové v druhém. V houští kolem jezera má žít ikonický noční pták Kiwi. Zkoušíme s Lenčou po setmění pátrat s čelovkami, ale nevíme přesně kde, kdy a jak, takže nenacházíme. Až o pár týdnu později se dozvídáme od rangera na Kepler tracku, že kiwi jsou nejaktivnější mezi půlnocí a čtvrtou ráno, předvádí jaké dělají zvuky a upozorňuje, že se k nim musíme blížit velice potichu a se zakrytým světlem.

V noci začíná pršet a prší i další den ráno. Všechny věci napakujem do půjčeného auta, parkujem u jezera a chtě nechtě vyrážíme na procházku. Nemůžem jet dál a nemáme kde být :-). Účastníci zájezdu prověřují svoji nepromokavou výbavu. Jdeme kolem jezera bukovým lesem porostlým mechem a lišejníky. Působí prastaře a zase úplně jinak než kapradiny a palmy v Abel Tasmanovi. 

Poprchává, fouká ledový vítr, nad jezerem se honí mraky. Otevíráme konzervu č. 524 a z břehu nás zlověstně pozoruje černá labuť.

Později odpoledne se naštěstí opět vše v dobré obrací. Volá Šmudla, že tlumiče dorazily a oprava je hotova. S radostí mu předávám 300 dolarů a naše flotila je zase kompletní. Popojíždíme směrem na západ a stanujem v opuštěném kempu Owen River. Kemp je za ohradou, v podstatě na velké pastvině pro ovce. Řeka hučí, my dáváme pivko a doutníkem odháníme bodavý hmyz. Pozdě do noci perem a sušíme prádlo.

Ráno se probouzíme, na pastvině se válí mlha, mezi mraky prosvítá sluníčko a ke sprchám člověk projde přes stádo ovcí. Vyrážíme k našemu oblíbenému West Coast…