S rodiči po Jižním ostrově, část 1.: Christchurch a velryby

Konec března. No nic zdá se, že můj plán přispívat 3x měsíčně zase trochu nevyšel J. Na Zéland se pomalu ale jistě vkrádá podzim. Je krásně, ale listí se začíná zbarvovat a na jihu přituhuje. Práce v Haastu už je dávno za námi a z každodenní smažby hranolek už jen příjemná vzpomínka... byť moje kalhoty ještě zcela nevyčichly. Od poloviny února, kdy jsme skončili v práci už jsme toho pořádně procestovali, užili si mnoho nocí na naší luxusní posteli v dodávce a mj. taky přivítali na Jižním ostrově na 2 a půl týdne rodiče J...

Náš poslední den práce v Haastu už nastupují noví fachmani – irský pár, Rowan a Clara. Po dlouhé době zas někoho v práci zaučuju. Tentokrát to není SAP, ale jak dlouho rozmrazovat rybu Hoki v mikrovlnce a kolik plátků slaniny patří na „large breakfast“. Rowan to po mně převezme v kuchyni a Claře Lenča ukazuje jak dělat kávičky a kasu. Jako obvykle u zaučování mám pocit, že to novýmu jde podstatně líp než mně na začátku, sakra J. Zdá se, že Rowan bude občas fušovat i do káv. Vyklube se z něj milovník, co pije kafe od 5ti let a doma připravuje sobě a rodině (která je na tom podobně) kolem 5ti šálků denně na kvalitním espresso stroji J.

Irům uvolňujeme náš útulný kontejner, veškerý svůj majetek přeskládáváme do auta, pro organizaci skvěle slouží krabice od mražených věcí z kavárny. Na poslední 2 noci v Haastu se přesouváme do naší oblíbené Haast Lodge, kde jsme i začínali. Majitel motelu Greg je super, trochu jsme si ho podplatili vanilkovými rohlíčky na Vánoce – dává nám „site“ zdarma. Tzn. spíme v autě před motelem, ale můžem využívat kuchyni a sprchu.

První volný den vyrážíme k izolované rybářské vesničce Jackson Bay, kde končí silnice a dáváme si několikahodinový výlet krásným lesem do opuštěné zátoky Smoothwater Bay. Je to od Vánoc první delší výšlap, cítíme, že se potřebujem rozhýbat.

Jen co dorazíme z výletu dáme v rychlosti sprchu a spěcháme na rozlučkovou kalbu do taverny Hard Antler J. Spokojeně klopíme pinty piva, Irové se zdají být také při chuti, Rowan nám doporučuje černého Monteiths (a je fakt dobrý!) a návštěvu stejnojmenného pivovaru v Greymouth – prohlídka prý zahrnuje několik drinků v ceně. A taky se loučíme s drsnou ale moc milou australankou Sue, jejím manželem Docem, v karavanu bydlící Val i s novými přírůstky z Irska.

Následujícího dne s mírnou kocovinou opouštíme Haast Lodge a jedem se rozloučit s těmi nejdůležitějšími – Janene a Alym – našimi super šéfy a domácími. Vracíme vysmažené orieťácké dresy Fantail Cafe, na cestu nám ještě Aly s Janene věnují deky do auta, kdyby ve spacáku byla zima.  Následuje poslední předodjezdová návštěva kavárny, kde se soucitem zkouknem po pařbě pracující Iry, nechávám si od Rowana udělat jedno„take away cappucino“ a řádně napakovaní vyrážíme směr Wanaka!

Je krásně, máme vyděláno, před náma jsou minimálně 2 měsíce volna a toulání po Novém Zélandu, jsme úspěšně půl roku na Cestě. Za pár dnů se máme potkat v Christchurch s mými rodiči a taťkou od Lenči, kteří za náma dorazí pocestovat na 2 a půl týdne.

Aby to nebyla přehnaná idylka, přichází poser. Poté, co opustíme supermarket ve Wanace, zpozorujem kouř a smrad z auta. Připojují se divné zvuky. Ano, ta jediná nádobka v motoru, kterou se mi zatím nechtělo otvírat a kontrolovat byla chladící kapalina. A ta před nějakou dobou došla :-). Po dokoupení je po chvíli zase pryč – asi prasklá hadička. Auto chrchlá, páchne a kouří, nemáme odvahu s ním kamkoliv popojet. Navíc je sobota a na benzínce nám říkaj, že opravář bude přes víkend krutě drahej. A my máme v úterý ráno vítat rodiče na letišti v Christchurch. Do toho se nám nedaří najít ubytování na noc. Měli jsme v úmyslu spát v kempu za městem, tam ale nedojedem. Procházíme několik levných ubytoven „backpackerů“, všechny jsou plné.

Končíme ubytovaní v brutálně drahém a luxusním apartmánu – dvě ložnice, obří obývák, televize. :-). Na oslavu Valentýna dobrý, ale rozpočet mírně utrpěl. Probíráme možnosti – co když nepůjde auto spravit? Co když půjde, ale bude to trvat několik dní? Kdy a jak se potkáme s rodiči? Čím budeme jezdit? Kolik nás to bude stát?

Voláme si s Alym a ten říká, že má ve Wanace známého mechanika, ale že by mu mohl zavolat až v pondělí. Rozhodujem se, že ve Wanace strávíme víkend, v pondělí zkusíme předat auto mechanikovi a budem doufat, že to půjde rychle... abychom v úterý nějak dorazili do Christchurch.

A tak bloumáme ve Wanace kolem jezera, je krásně, dám i koupačku. Konečně se taky nechávám ostříhat! Nakupujeme outdoorový vařič a kotlíky. Dále nějaké nádobí v armádě spásy – máme základ kempovací výbavy. Užíváme luxusní apartmán, dělám si kávu ve frenchpressu, rozvalení v pohovce koukáme na film na velké obrazovce J.

V pondělí ráno dovalí mechanik Ricky k naší dodávce, lehne pod auto, řekne, že se přehřálo a že je prasklá hadička. Nastartuje a vyrazí s ním jako o závod do kopce směrem ke své dílně. S obavou sledujeme, jak naše auto, postel a dům mizí.

Ten samý den odpoledne si přehrajem na telefonu zprávu v hlasové schránce – „vaše dodávka je opravená, můžete si pro ni přijít“. Hurá! J Mechanik říká, že hadičky jsou v dost špatným stavu a může brzy prasknout další, nicméně motor že je OK, chladící kapalina doplněná. V pondělí přespáváme už v levném backpackeru, poprvé si zkoušíme ubytování „dormitory“ – v pokoji je s náma ještě zarostlý pravěký týpek z Anglie, který před usnutím vilně mlaská a po usnutí hlasitě chrápe. Ležím pod ním a když už se to nedá vydržet, opřu se nohama do prken postele nade mnou a řádným dloubnutím do zad ho zklidním. Ale ani nepříliš komfortní spánek nedokáže přebít euforii z opraveného auta...

V úterý ráno dostáváme sms od rodičů, že úspěšně přiletěli do Christchurch, jsou ubytovaní u Amandy a jdou spát. Asi týden dopředu z kavárny jsme zkoušeli sehnat hotel/motel v Christchurch, ale vše bylo beznadějně plné. Uspěli jsme nakonec přes naše oblíbené Airbnb (které jsme používali ve velkých městech v USA) – ubytování v soukromí. Sehnali jsme bydlení u rodinky s 5ti dětma, na kopci nad Christchurch s krásným výhledem na oceán, za cenu levnější než v backpackeru.

Zatímco rodiče dospávají časový posun, my v úterý jedeme přes 400 km napříč regiony Otago a Canterbury, abychom je večer mohli potkat. Nemáme čas stavět, jen vyskočíme udělat pár fotek u neuvěřitelně modrého jezera Pukaki za nímž se tyčí hradba zasněžených hor s majestátním Mt. Cook – nejvyšší horou NZ. V závěru našeho tripu s rodiči se sem vrátíme a vychutnáme si víc.

Dodávka naštěstí absolvuje zatěžkávací zkoušku na výbornou a vyštrachá se nakonec i na Richmond Hill nad Chirstchurch... A my se po půl roce potkáváme s rodiči! :-) Koukáme na oceán (výhledy jsou fakt luxusní), vykládáme, vaříme večeři u Amandy v kuchyni, pijeme víno a přebíráme drahocenné dary z domoviny – žebětínský calvados, indulonu na rozpraskané ruce z kavárny, kazetový adaptér do auta (ano přesně takový, který mi zcizil Klímas), ferneta, doutníky...

Jsem rád, že jsou úspěšně tady. Celou akci naplánovat a sladit se na termínu nebylo vůbec jednoduchý. Museli jsme mít už po práci, rodiče si museli vyčlenit 3 týdny volna uprostřed školního roku, aby dorazili v době, kdy je na Zélandu ještě hezky. Museli být všichni zdraví a musely být letenky za slušnou cenu. Nakonec to vyšlo skvěle, rodiče využili týdne jarních prázdnin a letenky sehnal za perfektní cenu pan Thér (viz můj příspěvek „Užitečné odkazy“) – koho by zajímala konkrétní částka, nechť napíše. Letenky si rodiče moc pochvalovali, nebyly to žádné nízkonákladovky, přestup byl v Japonsku, během letů prý neustále hodovali, v ceně bylo vše – velký kufr, jídlo, pití, alkohol, checkin – žádné skryté poplatky.

Pro výměnu peněz jsme použili opět oblíbené „Transferwise“ – rodiče poslali z ČR koruny, mně přišly na novozélandský účet dolary. S lepším kurzem než valuty ze směnárny a bez nutnosti vézt balík hotovosti. Co se týče trasy, vzhledem k tomu, že rodiče měli17 dní čistého času na Zélandu, rozhodli jsme se udělat okruh pouze po Jižním ostrově. A byla to dobrá volba – program byl nabitý tak akorát, ale měli jsme čas i udělat nějaké túry a ne jen zběsile jezdit z bodu do bodu.

S půjčením auta pro rodiče pomohl taky pan Thér, dostali jsme přes něj slevu u nejklasičtější půjčovny osobních aut na NZ – Apex Rentals. Mohu doporučit – cena byla velice slušná, auto bylo spolehlivé, pro 5 osob, takže se tam tak akorát vlezli moji rodiče, Lenčin taťka a 3 velké kufry :-). Zároveň oproti USA nebyly žádné poplatky za „přidané řidiče“, takže auto mohl řídit kdokoliv z naší skupiny. Auto vyzvedáváme ve středu po ránu a poprvé vyjíždíme v tandemu. Naše potápěčská dodávka s GPS vepředu, bílý Nissan rodičů v závěsu. Spojení funguje přes vysílačky, které dovezli rodiče z ČR. 

První společný program je prohlídka Christchurch. Město postihlo masivní zemětřesení roku 2011 a je to na něm pořádně vidět. Silnice jsou rozbité, všude se něco spravuje, centrum působí dost bez života. Dominanta města – Christchurch Cathedral je polosbořená, bez věže, ohrazená plotem. 

Pro věřící město zbudovalo provizorní „Cardboard Cathedral“ – kostel z kartónu. Nám se v Christchurch líbily hlavně botanické zahrady, které mají parádní stromy - obří sekvoje, cedry, cypřiše, eukalypty. 

V zahradách se nachází taky krásné skleníky, jezírka, řeka Avon, po které plují gondoliéři a příjemná kavárna, kde ochutnávám místní capuccino a tátové zapíjí úspěšné překonání jet-lagu prvním kiwi škopkem.

Další den opouštíme Christchurch a krosíme to na sever do Kaikoury. Máme zde buklý tzv. „Whalewatch“ – pozorování velryb na moři – atrakci, kterou je Kaikoura proslavená. Whalewatch je docela drahý, ale určitě za to stojí. Vyplouváme na lodi, která je vybavená systémem pro lokaci velryb. Potkat velrybu takhle ve volné přírodě není jen tak – vynořuje se cca na 15 min a pak je zase hodinu zanořená. Díky tzv. „hydrofónu“ jsou schopni velrybu najít a odhadnout, kde se vynoří. Esenciální pro úspěch výpravy je počasí. Když je příliš rozbouřené moře, lodě nevyráží.

My máme štěstí, je krásně, po chvíli posádka hlásí, že našli vorvaně a směřujem k místu, kde se vynoří. Když se vyhrnem na palubu, z oceánu už vykukuje kolosální hřbet... a obrázky nekecaj, fakt velryba vystřikuje vodu do vzduchu :-). Vorvaň se chvíli povaluje u hladiny – tráví. Pak nastává nejočekávanější chvíle, kterou všichni zběsile fotí – zanoření. Zvedne ocas a působivě zahučí do hlubin.

Hlavní hvězdě plavby, vorvaňovi, sekundují desítky elegantních delfínů. Ti se vyloženě předvádí, dělají skoky s otočkou, závodí s lodí. Vidíme 2 druhy – dusky dolphins a hodně vzácné malé hector dolphins, kteří žijí jen kolem NZ.

Povznesení z krás přírody rozbíjíme první tábor s rodiči. V kempu u pláže poblíž Kaikoury rodiče poprvé staví stany, nafukují matračky. Já s Lenčou to máme na NZ jednodušší, prostě jen vlezem do auta :-). Vaříme společnou večeři, pozorujem západ Slunce z pláže a s taťkou zapalujem první doutník podbarvený sladkou chutí omamného destilátu z plodů letitých žebětínských jabloní.

K snídani se servírují jáhly s medem a rodičům je bez okolků nastolena naše zdravá strava. V Kaikouře zůstáváme ještě jeden den a absolvujem túru okolo polostrova Kaikoura. Ten svým tvarem údajně připomíná, kupodivu, ocasní ploutev velryby. Hlavním lákadlem trasy je kolonie tuleňů, kteří se spokojeně rozvalují na skalách.

Od tuleňů stoupáme nahoru a otevírají se krásné pohledy na útesy a zátoky polostrova Kaikoura.

Večer přejíždíme dál na sever a tentokrát zkoušíme pobřežní DOC kemp Marfells Beach. Ve zkratce – na Zélandu buď můžete stanovat v tzv. Holiday Parku, což je soukromý kemp, ve kterém máte i teplé sprchy, kuchyňku a společenskou místnost. Za noc většinou dáte mezi 15 až 25 NZD za osobu dle lokality. Nebo kempíte v DOC campgroundu, což je řekněme „státní kemp“, kde máte pouze záchody, sprchu většinou žádnou, maximálně studenou a samozřejmě žádnou kuchyň / plyn. 

Výhodou DOC kempů je, že cena se pohybuje kolem 6 NZD na osobu. Pro plánování „kde kempit“ používáme super stránky www.camping.co.nz -  existuje k tomu i aplikace na smartfouny CamperMate. Ve stylu googlemaps zobrazuje všechny Holiday Parky, DOC kempy ale i zajímavá místa, free WiFi a další „body zájmu“. Včetně popisků a doporučení, které přidávají sami uživatelé.

V Marfells Beach zase spíme u oceánu. Večer vedeme s Lenčiným taťkou účetnictví, mezitím Lenča vaří v našich nových kotlících z Wanaky. Po setmění předvádí jasná obloha tisíce hvězd.

Ráno mamka nachází na pláži perleťové mušle paua (po zeleném nefritu „pounamu“ druhý nejklasičtější suvenýr z NZ), balíme a pokračujeme dále na sever jižního ostrova do fjordů v Marlborough Sounds a na zlaté pláže národního parku Abel Tasman.

Čtvrt roku v Haastu 2/2

Vánoce poprvé mimo rodné Brno… Kavárna je zavřená na 24., 25. a 26. prosince, všichni naši spolupracanti odjíždí a nás čekají nebývalé 3 dny volna v kuse. V podvečer před Štědrým dnem dávám Skype s rodiči a s babičkou osvěžuju recept na bramborový salát. Kapra je tu nemožné sehnat, ale kupujem si v kavárně dva kousky „fish of the day“ – tzv. „blue cod“. V opshopu jsme před Vánoci pořídili vykrajovátko a Lenča peče výborné linecké a vanilkové rohlíčky. Já se v oblasti cukroví zapojuju pouze šoulením kokosových kuliček… a samozřejmě konzumací J.

Štědrý den trávíme u nás v kontejneru, místo koled posloucháme kanál s klasikou přes satelitní telivizi… pouští nějaké církevní chorály, takže vcelku adekvátní J. Vánoční atmosféru dotváříme vystavenými ladovskými pohledy, který přišly Lenči z domova. Lenča kreslí vánoční strom a betlém.

Počasí je krásné, letní – a vydrží takové celé tři dny – máme štěstí. Místo za sněhem za Ochoz vyrážíme před večeří na procházku k Haast River. Blue cody obalujem klasicky v trojobalu se strouhankou z toasťáků z kavárny J. V kombinaci s bramborovým salátem jsou luxusní… jen citelně chybí rybí polévka J. 

Pak už rozbalujeme pod svým papírovým stromkem dárky a jsme překvapení, kolik jich je a kolik jsme toho dostali od našich skvělých domácích a šéfů Alyho a Janene! V závěru dne dojde i na prozíravě „ještědomazuložtostaženou“ pohádku J.

A na první svátek vánoční vyrážíme. Naším cílem je Wanaka, chceme poprvé vyzkoušet spaní v autě na našem loži od farmáře Rona. Cesta vede přes národní park Mt. Aspiring, je krásně teplo, slunečno, sand flies vytrvale bodají. Po cestě dáváme několik malých procházek – výšlap do průsmyku Haast Pass, procházku k průzračně modrým a pořádně ledovým Blue Pools.

Nad obřími jezery Hawea a Wanaka kontrastují ozářené hory a my na večer zastavujem těsně před Wanakou v malém kempu v Albertstown. 

Za noc na osobu 7 dolarů – skoro zadarmo. Jediné, co chybí jsou sprchy, ale to vynahrazuje řeka, která protéká přímo kolem kempu. Vše je nasvícené měkkým večerní světlem, břehy jsou krásně zelené se starými vrbami, v dálce jsou vidět hory. 

V kempu panuje příjemná „hippie atmosféra“. Některé campervany jsou tu, zdá se, zapíchlé už dlouhou dobu a jejich majitelé tu spokojeně bydlí.

My se rozvalíme v naší dodávce, pustíme si nějaký ten díl Big Bang Theory na počítači a z oken pozorujem hvězdy… zatím nám ještě chybí záclonky J.

Na druhý svátek vánoční, tzv. „Boxing Day“ přijíždíme do Wanaky. Jsme překvapení, že dost obchůdků, občerstvení a restaurací je otevřených. Bohužel ne tak kadeřnictví, které poměrně urputně hledám. V Haastu totiž žádný holič není a ani se nenašel nikdo s holicím strojkem. Po několika měsících začínám být nesnesitelně vlasatej… I nyní v únoru se situace nezměnila, je to pořád horší. Nedočkavě vyhlížím konec práce za pár dní… tentokrát to ve Wanace musí vyjít. Prozatím si u snídaní mrzutě zaplétám copy.

Na Boxing Day ve Wanace si necháváme v informačním centru poradit nějakou půldenní túru a směřujem kousek za Wanaku k Diamond Lakes a výstupu na Rocky Mountain. Konečně si zase užíváme delší výlet, postupně se výhledy otvírají, kolem nás hory a pod náma nádherná jezera. Nejvíc mi to připomíná Norsko.

Ten samý večer se vracíme do Haastu. Vánoce netradiční, ale parádní. Následujícího dne začíná v kavárně řádnej nářez. Počty lidí i tržby se zdvojnásobují oproti předvánoční době – děcka mají letní prázdniny. Jako posila pracuje po Vánocích v kavárně Alyho vlasatá patnáctiletá vnučka Teagan. Sice s náma moc nemluví, ale je docela fajn. Pokaždé překvapí nějakou specialitou, kterou si vaří ze surovin v kavárně J. Na Silvestra mi ženský v kavárně zapějí „Happy Birthday“ a já najdu v mražáku sausage s mašličkou… je to znamení, takže ho zbodnu. Konec roku 2014 zaspíme – jsme unavení.

V druhé polovině ledna se to trochu zklidňuje, ale pořád chodí lidí dost, jsme v nekonečném pracovním koloběhu. Zaměstnanců je tak akorát, bohužel už si nemůžem dovolit luxus společného dne volna, takže já mívám volné pondělky a Lenča úterky. V jeden Lenčin „day off“ pospávám osamoceně u snídaně, když Lenča volá, že se něco třese. Nic necítím, dál v polospánku snídám. A ženský v práci pak zaníceně probírají, že bylo zemětřesení, šestka na stupnici. Sakra a já to prospal! :-/

Naštěstí i v tomhle hodně pracovním režimu občas stihnem i nějakou tu akci, dobrodružství, zábavu. Aly jedno odpoledne přichází v ultrakrátkých šortkách a říká, jestli chci jet v noci na lov jelenů. To je nabídka, která se neodmítá. Prý dorazí o půl jedné v noci, hodí šutr na kontejner, já vyběhnu z postele a vyrazíme. To mě trochu děsí, takže si nastavuju na čtvrt budíka. O půl jedné se potuluju před kontejnerem a čekám. Jsou nádherné hvězdy, měsíc je asi v novu, takže nade mnou je jen brutálně prokreslená mléčná dráha. A Aly nikde. Se smíšeným zklámáním a úlevou zalehám zpět do postele. O půl druhé mě z polospánku budí rána… Před kontejnerem stojí džíp, Aly zavelí, že jsem řidič.

Vyrážíme směr průsmyk Haast Pass, zapnuté dálkové světla, na silnici ani živáček. Otevřenými okny vane ledový vzduch. Aly masivní svítilnou (zmiňuje úctyhodný počet lumenů, který rychle zapomínám) ozařuje louky a břehy řeky, hledá odraz očí. Dává příkazy – zpomal, zrychli, couvej. Když uvidíme oči, odjišťuje. Řídím džíp v noci a vedle mě starší týpek v černé čepici míří ostřelovačskou puškou z okýnka J))… na abych to zkrátil – zážitek skvělej, ale nakonec Aly nevystřelil, jeleni byli dostatečně rychlí a zaběhli do houští. Po cestě zpátky už jsou vyplašení a žádné oči nevidíme. Usínám v nevím kolik hodin a další den v práci jsem mírně mátožný.

Ten samý den ale Aly přichází s další nabídkou – po práci si vyjet po řece v jeho „jet boat“ a zarybařit si. I tato nabídka nejde odmítnout… a kafe spraví všechno J. Zapřaháme za džíp jeho motorák, přijíždíme k Haast River, nasedáme, Aly nažhavuje motor a svištíme! Je to rychlost, vítr neúprosně fičí, po chvíli nasazuju svoji hučku ze sekáče.

Řeka je krásně modrá, valíme směr moře. Kousek od rozhraní moře a řeky zakotvíme a vytahujem pruty. Aly ukazuje jak nahodit, nepoužíváme žádné návnady. Výsledek je tentokrát parádní. Lenča i já si zabojujem a oba ulovíme po jedné krásné rybě „kahwai“.

Přímo u řeky je Aly vykuchá a odvážíme si je domů. O pár dní později si dáváme uzeného kahwai – Aly je naložil do kombinace „brandy, hnědý cukr, marmeláda a bůhví co ještě“ a vyudil. Pokapaní citronem, s trochou salátku a opečenými chleby jsou líbezní. Jím je asi dva dny v kuse – na snídani, oběd i večeři J.

Na ryby vyrážíme s Alym ještě 2x – tentokrát už jen ze břehu, džípem přijíždíme po terénní cestě/pláži až k moři a ústí Haast River. Místo je to krásný, ale úlovek už se nekoná. 

Aly ale ví jak na to, se svým vnukem Joshem v lednu líčí v řece sítě a chytá toho spoustu, jednu obří rybu nám věnuje. Ve chvíli kdy máme lednici plnou krásných filetů nám přijíždí další zpestření – stopařka Lena z Německa.

Lenu jsme potkali na farmě na severním ostrově, cestuje sama, hlavně stopuje. Byli jsme spolu v kontaktu přes FB, napsala, že bude projíždět Haastem a tak jsme poprvé dělali „couchsurfing“ v roli hostitelů. Lena u nás spočinula na matraci na zemi, s chutí slupla rybí steak přestože je vegetariánka, vyprala všechno své oblečení po dlouhé době v pořádné pračce a spoustu nám toho povykládala J. Dala nám mnoho cenných tipů, co kde vidět a i ona potvrdila, že na Zélandu jsou fakt milí a cestovatelům naklonění lidi. Během stopování, různých wwoofingů a především dobrovolničení na hudebním festivalu zažila spoustu příhod, a udělala si tolik známých a kontaktů, že má momentálně k dispozici postel zdarma snad v každém druhém městě na Zélandu J. Každopádně holka je to odvážná, blonďatý sluníčko těsně po střední, sama stopující po Novým Zélandu… hodně zdaru a snad ji ještě potkáme!

Čas v Haastu utíká jako voda, střídá se krásné počasí a déšť, dny práce a volna. Když máme trochu sil po práci, jdeme s naší spolupracantkou Val na pivo do taverny Hard Antler. 

Nebo děláme záclonky do naší dodávky ze starých závěsů, které nám darovala Sue. Nebo hrajeme Scrabble v angličtině, které přinesl ježíšek z Amazonu J. Janene a Aly si pořídili před Vánoci nového psíka Jocka a tak ho s sebou berem na proběhnutí na Haast Beach. Pláž stráží srandovní minikůň, který je až na jeden orgán skutečně miniaturní.

To je našeho čtvrt roku v Haastu, na západním pobřeží jižního ostrova Nového Zélandu. Jednoho dne se za chladného únorového rána probouzíme a po cestě do práce nás překvapuje sníh na okolních horách. 

Takto hory vypadaly při našem příjezdu. S příchodem léta všechen sníh roztál. Snad nám hezké a teplé počasí ještě nějaký ten měsíc vydrží. Ve chvíli když tento příspěvek dopisuju nám zbývají 2 dny práce. Brzy znovu sbalíme všechny naše věci a vyrazíme na cesty!

Čtvrt roku v Haastu 1/2

Pomalu ale jistě se nám chýlí ke konci další etapa naší cesty – ze čtvrt roku práce ve Fantail Cafe v Haastu nám zbývají už jen necelé 2 týdny. Haast leží na západním pobřeží jižního ostrova. Malá vesnice (cca 280 obyvatel) uprostřed krásné přírody – z jedné strany dlouhá pláž a vlny Tasmanova moře, z druhé částečně zasněžené štíty hor národního parku Mt. Aspiring. Hory a moře spojuje řeka Haast.

Do Haastu přijíždíme v polovině listopadu ze severu. Po cestě dáváme ještě jeden fajn couchsurfing v městečku Hokitika, naše hostitelka Helen nám v noci ukazuje svítící červy visící uprostřed lesa – tzv. „glow worms“. Krom toho v Hokitice v místním sekáči konečně dostáváme vhodnou matraci a tak je naše lože v autě hotové. Poprvé zde přicházím do styk s tzv. „whitebaits“ – paní v sekáči nám doporučuje pizzerku, kde je prý tak luxusní whitebait pizza, že je zmíněná v Lonely Planet… nezbývá než ochutnat. Je moc dobrá, ale pořádně drahá. Whitebait jsou malinké rybky vyskytující se v místních řekách, jejich lov je regulován a povolen pouze v určité sezóně. Nejklasičtější způsob přípravy jsou tzv. „whitebait patties“ – rybky smíchané s vajíčkem a smažené na pánvi. Když pojídám whitebaits na pizze v Hokitice tak ještě netuším, kolik těchhle rybek brzy sám připravím.

Prvních pár nocí v Haastu trávíme v místním „backpacker motelu“ jménem Haast Lodge. Baťůžkářské ubytovny jsou na Zélandu klasika a najdete je všude. Nový Zéland je země cestovatelů, outdooru a kempování. Každý den potkáváte spousty zašlých týpků lopotících se s obří krosnou, upocené cyklisty obtěžkané brašnami a šlapající do místních kopců, oldschoolové obytné dodávky, karavany. V Haast Lodgi je super velká společenská místnost / jídelna / kuchyň, kde se všichni tihle cestovatelé scházejí. Jeden večer tam potkáváme 3 čechy… k mému překvapení 2 z nich bývalé FIT‘áky J.

Během našeho startu ve Fantail Cafe ještě dosluhují dvě mladé němky, které jako mnoho dalších němců vyrazily na Zéland hned po střední. Na to jaký jsou Julie a Johanna malý piva jsou pěkně napruzený a docela nám znepříjemňují zaučení v nové práci J. Je fakt, že bez auta je to v Haastu těžký, nezbývá jim než většinu volnýho času trávit na místních houpačkách… J

Ostatní lidi ve Fantail Cafe jsou ale skvělí. Vlastníkem je drsňák Aly, starší chlapík, co jezdí ve dvou džípech, na tříkolce, loví jeleny, rybaří a v kavárně občas dělá kávičky a klábosí s návštěvníky. Duší a motorem kavárny je Janene, moc milá žena, která většinou oslovuje zákazníky „love“, všechno zařizuje a vždycky pomůže, když je to potřeba. Dalším členem je nekompromisní australanka Sue, která na první pohled působí jako herdekbaba, ale je moc fajn. Když v kuchyni ucítím vůni tabáku, je jasný, že si Sue dala kouřovou přestávku. Zároveň je na ni spoleh co se účasti v hospodě týče. Když chceme vyrazit v páteční večer do místní taverny Hard Antler na pivo, Sue je naše jistota, že tam bude aspoň někdo známý.

Posledním členem posádky je Val, zkušená kavárnice středního  věku, která cestuje po Zélandu v karavanu. Val bydlí ve svém campervanu hned vedle našeho „kontejneru“, na pozemku Alyho a Janene.

Do kontejneru se stěhujem po pár dnech, jen co si Johanna a Julie sbalí svých pár švestek. Je to jednoduchý kvádr s pěkným posezením venku, obklopený novozélandskou zelení, stranou na pozemku našich zaměstnavatelů. Bydlení je to jednoduché ale se vším potřebným – pračkou, malou troubou, teplou sprchou, ledničkou.

Když sedíme na terase nebo po ránu vyrážíme do práce, posloucháme zpěv našich oblíbených ptáků tui – vydávají neuvěřitelný zvuky. Asi už jsem to jednou psal, ale nejvíc mi to připomíná robotka R2D2 ze Star Wars J. Z ptáků jsou tu ještě hodně srandovní „oyster catchers“ – bíločerní s dlouhým zobákem, kteří po ránu vtipně pobíhají před kavárnou… a pak samozřejmě rackové – jejich křik dává vědět, že jsme kousek od moře a občas něco ukořistí návštěvníkům sedícím venku přímo z talíře J.

V celém Haastu není telefonní signál, takže mobil slouží jen jako budík. Na Internet chodíme do Haast Lodge – majitel je pohodář a dává nám ho za lepší cenu. Později se můžem připojit zdarma i z naší kavárny. Každopádně to, že jsme doma „offline“ má něco do sebe. Hodně čteme – poprvé se pouštím do knihy v angličtině. Angels and Demons od Dana Browna (pořízené zadarmo v recycling centru) jsou natolik napínavý, že mi ani nevadí, že na každé straně je asi 20 nových slovíček, které neznám J. Po večerech dokoukáváme Twin Peaks a rozjíždíme Big Bang Theory.

Práce v kavárně je pro nás velká změna. Celý den na nohách, 6 dní v týdnu, pouze 1 den volna. Já zajišťuju „back office“ – kuchyni. Ráno peču „cheese scones“ a „sausage rolls“. Na tzv. „hot plate“ smažím desítky vajec a slanin na snídaně. Jakmile odbije 10:30, vypínám hot plate a místo toho rozjíždím kontrapunkt dvou fritéz. V jedné frčí hranolky, postupně začínám mít nabušený předloktí z obracení „košů“ usmažených „chips“. V druhé protáčím ryby, seafood, buřty a podobně. Místní specialitou, jak už jsem naznačil, jsou tzv. whitebait patties. Omelety z malých rybiček whitebaits – ty se vyskytují v řekách po celém NZ, ale nejlepší jsou údajně právě na West Coast. V mezičasech běhám do obřího mražáku a zajišťuju, abych měl v kuchyni vše, co je třeba. V tempu mě udržuje nemilosrdná nekonečná smyčka výběru z 60tek a ABBA – tradiční soundtrack ve Fantailu.

Kromě vaření samozřejmě myju tuny nádobí. Přímo z kuchyně je velké okno. Když splavený, ve vzduchu plném přepáleného oleje a s rukama svraštělýma z mydlinkové vody drhnu talíře zapatlané od asijských turistů, kochám se pohledem na krásné hory, pozoruju, jak na vrcholcích s příchodem léta ubývá sněhu a představuju si, jak zase vyrazíme na nějakou pořádnou túru.

Lenča dělá „front office“ – je u pokladny a připravuje prvotřídní cappuccina, long blacks a flat whites na velkém espresso stroji. Musí se víc bavit se zákazníky, přijímat zmatené objednávky, odrážet lamentování nad tím, že nemůžem připravit smoothie přesně podle receptu na přání a podobně J. A já se vždycky těším zhruba na 9 ráno a 2 odpoledne, kdy udělá jedno epesní cappucino do šálku s double shotem a trochou vanilla syrupu pro kuchaře.

Práce v kavárně je skvělá zkušenost, den docela rychle ubíhá, kavárna je na strategickém místě, kudy projíždí mnoho turistů a tak jsme po většinu času dost „busy“. Zároveň díky práci v pohybu shazuju nějaká další kila a tak se dostávám s hmotností na „gymplové hodnoty“, které jsem měl naposledy tak před 10ti  lety J. Tomu pomáhá i strava – ráno si s Lenčou dáváme zdravé pohankové snídaně s medem, banány, jablky. Přes den můžeme ujídat v kavárně – udělat si nějaký toast, wrap nebo polívku… Samozřejmě nejjednodušší je semtam zakousnout nějakou tu „chippie“. Chtě nechtě pro mne bude práce ve Fantailu spojená s nakyslou chutí mixu kafe a hranolek.

Večer si s Lenčou vaříme – přes kavárnu si můžem objednávat levnější zeleninu a ovoce. Oblíbíme si rozmačkané avokádo s trochou soli, citronu nebo česneku a k tomu pečené brambory.

Nebo dáváme plechovku „pink salmona“ s rýží. Univerzální ochucovadlo je sójovka J. Krom toho se tu dají docela levně koupit kuřecí stehýnka, které si pečem, když chcem něco svátečního. Super je taky červená čočka nebo místní houby J. Občas si samozřejmě uděláme radost nějakým pivkem – zkoušíme různé novozélandské, nakonec je nám asi z nabídky místního supermarketu nejbližší Stella Artois. Ale co si budem povídat, točená Plzeň nebo Polička by sakra bodly J.

Naším hlavním cílem je samozřejmě si vydělat. K tomuto účelu je práce v Haastu perfektní. Máme minimální hodinovou mzdu na NZ… 14 NZD hrubého. K tomu je ale nějaký povinný příplatek 8%... Co je hodně důležitý – práce je stabilní, makáme celé 3 měsíce, 6 dní v týdnu. Z počátku kolem 7 hodin denně, po Vánocích se to ale navyšuje většinou na 9h. Výplata chodí se železnou pravidelností každý týden. Toť ke straně příjmů. Abychom něco našetřili, je potřeba moc neutrácet. V tomto ohledu nám pomáhá hodně levné bydlení na pozemku majitelů, obědy a kávičky zdarma v kavárně, dobré ale levné večeře… a samotný Haast. Tím, že bydlíme mimo velké město na konci světa, tak není zas tak moc za co utrácet J. Kombinací toho všeho se nám daří šetřit 1500 až 2000 NZD na osobu za měsíc. Takže teoreticky by měl měsíc práce zajistit minimálně měsíc života cestování a nicnedělání, což je parádní J.

To, že v Haastu není moc za co utrácet, ale neznamená, že by tu nebylo co dělat. Náš volný čas hodně ovlivňuje počasí. West Coast je slavné svým deštěm. Na několik dní v kuse se dokáže zatáhnout a padají provazy vody – počasí ideální na čtení, psaní blogu, koukání na seriály. Jednou si jdem i zahrát badminton do fajn „obecní tělocvičny“. Po pár pořádných deštích zjišťujem, že nám zatéká do auta – někde kolem zadního okýnka a že máme pořádně nasáklou podlahu. V místní sámošce naštěstí mají silikon. Po náročné operaci zatěsnění sice zadní okno vypadá jako po hře předškoláka s plastelínou, nicméně voda už dovnitř nezatéká, cha! J

Když se ale udělá hezky, tak jsme za auto moc rádi. Pěšky toho dostupné krom řeky, taverny a procházky na jeden kopec moc není. Ale autem se dá vyrazit třemi směry a za 15min až hodinu dojet na krásná místa a dát různě dlouhé výšlapy. Směrem na jih po pobřeží leží Haast Beach, dlouhá pláž se spoustou naplavaného dřeva různých tvarů.

A ještě dál potom Jackson Bay, skutečný konec světa… i silnice. Pár domků, původně zde chtěli udělat velké přístavní město, ale nějak to nevyšlo. Nejspíš kvůli špatné pozici a ještě horšímu počasí. Ale vede odtud krásná procházka pobřežním lesem na osamělou malou plážičku Ocean Beach.

Ze severu jsme přijeli a tímto směrem leží slavné ledovce Fox a Franz Josef. Na ty se chystáme až později, ale do půl hodiny od Haastu je tu taky několik super „walků“. Na Ship Creeku se nám podaří z rozhledny vidět v rozbouřeném moři skákající delfíny.

O kousek dál začíná asi hodinová procházka deštným lesem na Monro Beach. Tam vyrážíme před soumrakem s nadějí, že uvidíme tučňáky. Bohužel zrovna v prosinci až únoru tučňáci záhadně mizí do moře… nejspíš v něm i spí. A tak z osamělé pláže pozorujem jen útesy roztroušené v moři… a brzy prcháme před mrakem neúprosně bodajících (a repelent ignorujících) sand flies.¨

Poslední směr, kterým se můžete z Haastu vydat, je na jihovýchod – do vnitrozemí. Po chvilce jízdy se otvírají krásné výhledy na hory národního parku Mt. Aspiring, často pokryté sněhem.

Po překonání průsmyku Haast Past se ukazují nádherně modrá jezera Hawea a Wanaka… a konečně po asi 150km jízdy z Haastu se dojede do nejbližší většího město (s mobilním signálem) pojmenovaného stejně jako jezero, na jehož břehu se nachází – Wanaka.

Do Wanaky se vydáváme 2x, podruhé během Vánoc. O Vánocích a dalších příhodách v Haastu bude příští příspěvek…. rád bych ho stihl, ještě než to tu opustíme. Ale kdo ví J.