Waitakere Ranges Loop Walks 1/2

Just a quick introduction for my English speaking friends… Even though my blog is entirely in Czech I thought this might be of some use especially you guys living in Auckland :-). All these wonderful tracks are roughly “half day” walks in Waitakere ranges – suitable for relaxed Saturday / Sunday trip from Auckland. The rest is self-explanatory – maps and pictures.

A teď již zpět do češtiny :-). Waitakere Ranges – oblast divokých rozlehlých pláží (na tmavé Karekare se natáčel film Piano), nekonečných výhledů na rozbouřené Tasmanovo moře, bujných novozélandských lesů, masivních stromů kauri, vodopádů, řek a přehrad. To vše nějakých 20km od Aucklandu.

Ve Waitakere jsme udělali několik krásných „loop walks“ – většinou jako příjemné půl denní výlety – mezi desátou a jedenáctou vyjet z domu, přikoupit něco do batohu na oběd a kolem čtvrté - páté se zas vracet. A tak jsem se rozhodl pojmout tento a příští příspěvek tematicky a sepsat naše oblíbené výlety dohromady.

Mapky jsou „vyprintscreenované“ z novozélandských topomaps – supr pro plánování výletů.

1) Fairy Falls Track – Old Coach Road Track

Příjemná vnitrozemská túra, začínající z parkáče u Mountain Road – krásným lesem k vodopádům Fairy Falls. Od nich docela vydatné stoupání. Zpět příjemným sestupem po Old Coach Road Track. Šli jsme jako jeden z našich prvních výletů ve Waitakere na jaře – začátkem září 2015.

2) Omanawanui Track – Kura Track

Nádhera – po vystoupání zeleným svahem se otvírájí úžasné výhledy na moře a většina Omanawanui Tracku vede po hřebeni nad vodou. Po překročení silnice začíná cesta zpět – Kura Track - návrat lesem přes několik brodů a v závěru pohádkově zelená louka s ohlušujícím ptačím cvrlikáním. Alespoň tak jsme to měli my zjara minulého roku (konec září 2015). Trek začíná a končí na jižním cípu Waitakere – místě zvaném Whatipu.

3) Pláž Kare Kare a Zion Hill Track

My šli ve směru „nejdřív pláž a potom hřeben“ a možná je lepší - snazší jít obráceně. Měli jsme trochu problém najít pěšinku vedoucí z pláže na Zion Hill Track. Mezi pláží a kopci jsou totiž bažiny přes které není jednoduchý se dostat. Taky má být v jednom místě jakýsi starý železniční tunel, kterým se dá projít. Ten jsme bohužel minuli :-) Pokud by se šel nejprve Zion Track a pak po pláži zpět, neměl by být s orientací problém. Túru jsme šli v parném létě (konec ledna 2016) s kamarádem kanaďanem Brianem a při bloudění po tmavém písku na Kare Kare jsme se málem upekli. Odměnou byla super koupačka ve vlnách Tasmanova moře při návratu.

Toť pro dnešek vše, příště přidám ještě další tři okruhy.

Hobitín (...a gramodesky)

Je to tak. Konečně můžu odpovídat „Ano“ na klasický dotaz ohledně Nového Zélandu – „byls v Hobitíně“? :-)

Ohledně Hobitína uslyšíte rozporuplné názory, jestli se vyplatí tam jet nebo ne. Vstup kolem 80 dolarů, spousta turistů, nedá se vlízt dovnitř nor etc... Já ale říkám – Hobitín se vyplatí a je parádní!

Vyrazili jsme na sklonku srpna s Míšou a Ethanem. Lenča tentokrát zůstala doma, protože hobiti ji tolik neberou :-).

Cesta pěkně utíká, Ethan je kiwi a pouští dobrý songy. Obzvlášť se mi zalíbila „Tenessee Whiskey“ doprovázená Ethanovým procítěným zpěvem.

Směřujem z Aucklandu na jih krajinou zelených kopečků, pasoucích se krav a ovcí. Naším cílem je městečko Matamata, u něhož si vyhlídl Peter Jackson v roce 1998 lokalitu pro domov Froda a Bilba Pytlíků.

Po cestě se občerstvujem v low-endové zájezdní „proudly chinesee operated“ kavárně Pink Pig Cafe (Kavárna U Růžového vepře). V Matamata krátce navštěvujem visitor centre, které už je stylově postavené v hobitím stylu.

Asi čtvrt hodiny jízdy z městečka leží rozlehlá Alexanderova ovčí farma - Kraj z Pána prstenů. 

Ethan ladí soundtrack z Hobita a podtrhuje náš epický příjezd na našláplé parkoviště ve Středozemi.

Místní suvenýry nabízí „ginger beer“ z Jižní Čtvrtky, Gandalfův klobouk za několik set dolarů případně slušivé elfí pláště.

Lidu je tu mnoho, obzvlášť asiati, zdá se, nedají na Tolkiena dopustit. Brzy přijíždí náš „tour bus“ (lístky jsme si zabukovali online) a vyrážíme. Vítá nás průvodce a po chvilce jízdy s rozhledy na krásnou zelenou kopcovitou krajinu a vzdálené vrcholky Kamai Ranges vystupujeme na začátku prohlídky.

Čekal jsem pár děr, ale Hobitín to je kompletní vesnice posazená v krásné přírodě. Celkem je tu v kopcích rozesetých 39 hobitích příbytků, vše propracované do nejmenších detailů – s květináči, zahradnickým náčiním, zrovna jakoby hobiti před chvílí nechali práce a vyběhli na Bilbovu oslavu.

Průvodce vykladá zajímavosti – kde Gandalf přijížděl na káře, že strom nad Dnem Pytle je ve skutečnosti umělý, že aby plůtky kolem nor vypadaly dostatečně staře, vytvořili na ně „umělý lišejník“.

Velice oceňuji trpělivost Míši ohledně mých četných žádostí o fotku :-).

Je tu taky Oslavová louky s velkým stromem, kde probíhal ohňostroj a nesmí chybět ani hospoda U Zeleného draka. Tam asi tří hodinová prohlídka končí pivkem a posezením u krbu. 

Náš kamarád Brian, který kategoricky odmítá plýtvání jídlem a pitím, říkal že tam celkem slušně zakalil. Mnoho návštěvníků nestihne dorazit svůj drink a všude po stolech jsou zpola plné sklenice :-).

Celkově se mi Hobitín hodně líbil. Jasně, jsem fanda Pána Prstenů ale i objektivně je to malebný místo usazený v krásné krajině. A při poslechu průvodce člověk žasne kolik si s tím dali práce.

Peter Jackson zajistil Pánem Prstenů Novému Zélandu velkou popularitu a předpokládám, že místu jako zapadlém městečku Matamata musel slušně rozproudit krev a vytvořit spoustu pracovních míst, aby obsloužilo kupy turistů.

Obecně k popularitě Hobitína – když přijíždíte na začátek tour, vypadá to, že to bude hodně masovka – autobusy, hromady lidí. Nicméně samotná prohlídka je v pohodě – jdete se svojí skupinkou a žádné davy nebo hluk se v Hobitíně nekonají. Je tam klídek a láká to sednout si na zápraží, pokuřovat a koukat do dáli.

Hobitín jsme zvládli jako jednodenní výlet z Aucklandu.

V závěru trošku aktuálního dění. Stále jsme v Aucklandu a před pár dny nám odjela spolubydlící Katie zpět do USA. V polovině října to bude 2 roky od našeho příjezdu na Zéland a už s Lenčou spřádáme plány... chystáme se za chvíli zase vyrazit na cesty (a bude to velký) :-). Detaily rozeberu v některém z dalších příspěvků.

Jako takový bonus, spíš jen tak pro sebe, sepisuju pár z Lyallových starých gramodesek, které tu posloucháme a které bych si někdy chtěl pořídit až budem doma. Zvuk těchhle starých kousků z gramofonu je krása a budu je mít vždycky spojený s naším bydlením u Lyalla v Grey Lynn.

Fats Waller – In London

The Blues Brothers

Bee Gees – To Whom It May Concern

Boz Scaggs – Silk Degrees

J.J. Cale – Naturally

Supertramp – Breakfast in America

Taupo Tandem Skydiving

Tak máme neděli, venku cvrlikají ptáci a zdá se že na Nový Zéland přichází jaro. Je čas uvařit kávu v Lyallově malém espressovači, zakrojit cheese cake od Lenči, nalistovat v deníčku historické události a zase něco vysmahnout na blog. Tentokrát se zaměřím na nedávnou a pro mě docela zásadní událost – Skydiving – tandemový seskok padákem nad obrovským jezerem Taupo v centru Severního Ostrova.

Skydiving mě už dlouho lákal. Nejsem velký příznivce adrenalinových sportů, spíš bych řek, že jsem v tomto ohledu bázlivější než většina mých známých :-). Na seskoku padákem mě nepřitahovala dávka adrenalinu v žilách, spíš pohled na Zemi z ptačí perspektivy a zkušenost volného pádu.

Přemýšlel jsem o tom už dřív v ČR před odjezdem na Cestu, nicméně Nový Zéland se svojí scenérií a pověstí „kolébky adrenalinových sportů“ se vyloženě nabízel coby místo, kde konečně převést myšlenku v čin.

A tak jsem si slíbil, že pokud získám na NZ práci se SAPem, skočím Skydive. Práci jsem získal a tím pádem nebylo úniku  :-). Štěstím bylo, že v práci jsem se skamarádil s konzultantem Eduardem z Peru, který si už jednou na NZ skydive dal a byl odhodlaný dát si to i podruhé a být mým sparingem. On sám tvrdí, že mě vlastně ke skydivingu přemluvil a namotivoval on, oba však víme, že to není pravda  :-).

Když Eduardo přijíždí po delší době v červenci na pár týdnů z Peru, je jasné, že bychom neměli propásnout příležitost a ikdyž je na NZ zima v plném proudu, domlouváme se na pevno na víkend 6. srpna, že vyrazíme do Taupa a skočíme.

Pár týdnů předem asi zažívám nejsilnější záchvěvy zbabělosti, kdy moje představivost živě simuluje pocity před výskokem z letadla a scénáře, kdy se díky technické závadě neotevře padák, případně dostanu během volného pádu infarkt. Po určitém vnitřním zápasu a pár špatných nocích se jakž takž domeditovávám k závěru, že shit happens v životě kdykoliv a zcela náhodně a pravděpodobnost že se něco stane zrovna při skoku padákem je nejspíš mnohem nižší než při každodenních činnostech. Navíc budu mít silný a snad i hezký zážitek.

Od té chvíle zablokovávám představivost a o celé věci příliš nepřemýšlím. Kupodivu se mi to víceméně daří až do momentu, kdy mě můj tandem master vyšoupne z letadla  :-)... Ale popořádku.

V sobotu 6. srpna 2016 vyjíždíme s Lenčou z Grey Lynn. Nakupujem „sweet chilli“ kuřecí konzervy v Countdownu na oběd a vyzvedáváme rozespalého mistra Eduarda před hotelem Waldorf.

Frčíme naší zelenou mazdou na jih, směr Rotorua a po cestě stavíme na masový „pie“ a kafčo v jedné z mnoha kaváren „on the road“.

Začíná být solidní zima a účastníkům zájezdu se přestává zamlouvat vyhlídka na dnešní plán – koupání v potůčku Kerosene Creek  :-). Kerosene Creek je schovaná místní specialita – po cestě z Rotorua do Taupa je třeba odbočit na rozbitou cestu a dojet na její konec. Po pár krocích chůze do lesa se přijde k potůčku, který je ohříván podzemní sopečnou aktivitou. Eduardo už zde byl a tak dle jeho rady pokračujem dál podél potůčku až k místu, kde je malý vodopád a pod ním se tvoří tůň. 

Venku je slušná zima, ale voda je příjemně teplá (byť bych na delší rochnění ocenil i teplejší  :-)). Eduardo nejprve nechce jít do vody, posléze odmítá vylézt z vody. Když se vynořuje z teplé vody do mrazivého vzduchu, začíná rozhořčením něco drmolit španělsky.

Byť trochu zmrzlí, cítíme se příjemně osvěžení a spokojeně u auta hodujem na plechovkách kuřete. Eduardo vyžaduje za odměnu pivo, prý si vzpomíná, že když tu byli naposled, podařilo se jim kdesi sehnat sixpack. Vzhledem k tomu, že silnice číslo 5 z Rotorua do Taupa vede pustou krajinou s lesy a bohatou sopečnou a geotermální činností, je to celkem oříšek. Ale skutečně, po chvíli jízdy spatříme opuštěnou tavernu kde nemají problém nám prodat balení lahváčů.

Po krátké náštěvě botnajícího bahenního jezírka se zavíráme do tepla auta, otvíráme piva a Lenča kormidluje naši mazdu směrem k Taupu.

Přijíždíme se setměním, prší a je vlezlá zima. Kdyby bylo světlo, mohli bychom vidět, že na kopcích kolem jezera leží sníh. V supermarketu Countdown nakupujem mleté hovězí, nachos a další piva na večeři. Nocleh máme domluvený u Lyallova bráchy Lewise.

Lewis a jeho syn Troy jsou drsní chlápci, dřevaři. V krbu praská oheň, chystají se zrovna koukat na rugby. Lenča a já už jsme u nich jednou byli o víkendu, kdy jsme dávali přechod Tongariro Crossing. Začínáme připravovat večeři. Eduardo krájí cibuli, já dochucuju hovězí. Procvičujem španělsko – české fráze. Eduardo zdatně na veškeré dotazy odpovídá „v pochodě“ a já se snažím memorovat „Donde este el báňo“ (kde je záchod?).

Na obří televizi se právě rozehrává finále Super Rugby – NZ Hurricanes vs. jihoafričtí Lions. Spokojeně ládujem nachos, popíjíme pivo a koukáme na zápas. 

Díkybohu NZ s přehledem vymasí JAR, takže naši hostitelé jsou nadmíru spokojení  :-). Zvláštní, že když jsme v Taupu byli s Lenčou naposled, taky se hrálo finále Rugby a taky NZ vyhrál – tenkrát to byl World Cup a All Blacks. Zdá se, že by to mohlo být dobré znamení pro zítřejší seskok.

Noc přečkáváme na zemi v obýváku. Postel si provizorně skládáme z polštářů z pohovky. Venku je třeskutá zima a polštáře se pode mnou rozestupují jako kry na akrtickém moři. Jihoamerický dřevorubec a mírná nervozita mne nenechávají v klidu spát a tak trávím noc přikládáním dřeva do krbu.

Ráno je chladné, trošku pod mrakem. Předpověď nicméně hlásí projasňování v průběhu dne. Po čaji a snídani opouštíme Lewisův dům, projíždíme Taupem a parkujem u první akce dnešního dne. Eduardo se rozhodl dát si masérskou kombinaci – totiž, že před padákem si ještě skočí bungee jumping. Ten se nachází v Taupu v krásné lokalitě – ve výšce 47 metrů nad kaňonem s temně modrou řekou.

Eduardo se snaží nás nalákat, ale když vidím nebožáky kráčející po rampě nad propast, musím říct, že do toho by se mi fakt nechtělo. Nicméně Eduardo je nekompromisní a vrhá se doslova střemhlav na gumovém špagátu do kaňonu. Prý super :-D.

Já začínám cítit mírné rozechvění při představě, že zanedlouho vypadnu z letadla mnohem mnohem výš. Ale jak jsem už říkal, snažím se o celé věci radši moc nepřemýšlet.

Poté směřujem z Taupa na malé letiště v kopcích odkud vzlétají  letadla s parašutisty. Když přicházíme na místo, říkají že mají docela dost nabito, protože začíná být hezky jasno a dopoledne kvůli oblačnosti nelítali. Po chvilce smlouvání pro nás nacházejí 2 volná místa o 2 hodiny později.

Před akcí se tedy ještě vracíme do Taupa a já se snažím vychutnat cappucino a zákusek.

Na záchodě na sebe navlékám všechny vrstvy (dvoje kalhoty, triko, mikinu, bundu) a nasazuju pohory. Když je taková kosa na zemi, věřím že nahoře to bude mnohem vydatnější.

A tak přijíždíme na letiště Taupo Tandem Skydiving podruhé a tentokrát už naostro. Podepisujem prohlášení, že kdyby se něco stalo, společnost nenese žádnou odpovědnost a jsme seznámení s riziky. Pak se vážíme, váhový limit je 100kg. Když nastoupím na váhu v pohorách a se vším oblečení, světe div se, váha ukazuje 99.9 kilo :-D. Další znamení, že musím skočit teď nebo nikdy.

Pak přichází na řadu výběr výšky a balíčku. Můžete skočit z 12 000 stop (asi 3,5 km) nebo 15 000 stop (4,5 km). Prezentující slečna je natolik přesvědčivá, že měním své rozhodnutí z 12 000 na 15 000. Prý to není nijak zvlášť strašidelnější a užijete si o 20 sekund delší volný pád před otevřením padáku (dohromady 1 minutu). To prý znamená podstatně lepší zážitek, protože chvíli trvá, než se člověk trochu vzpamatuje a začně si ten hukot užívat.

Dále je nutné vybrat dokumentační balíček. To znamená jaké fotky a videa budete chtít. V podstatě je možné mít fotky a videa z „handycam“ – což je kamerka, kterou má během seskoku na ruce váš instruktor. Nebo s váma vyskočí ještě třetí týpek, který plachtí kolem vás při volným pádu. Nebo můžete mít obojí. Nebo nic. Cenově dokumentace dělá poměrně velký rozdíl – samotný skok z 15 000 stop je za 340 dolarů. Když si přikoupíte všechny fotky a videa, dostanete se až na 600.

Dobře ví, že kdo na to jde poprvé, navíc nervózní před skokem, rád si zvěčnění připlatí... a stejné je to i se mnou, takže pořizuju finální platinový balíček :-D.

O chvíli později už stojíme s Eduardem venku a navlékáme se do parašutistických kombinéz. Spolu s námi skáčou 2 asijské rodinky „mamka a dítě“. Klukovi je asi 12, holce asi 15. Z repráku hraje Prodigy, to se mi zamlouvá a dodává drive.

Lenča, skvělá morální podpora, zůstává dole na zemi, dáváme pusu a loučíme se. Přebírá si mě můj master – instruktor Andrew, dělá vtípky a už si to kráčíme jak posádka z Armageddonu ke žlutému vrtulovému letounu.

Uvnitř se sedí za sebou obkročmo na lavích – každý skokan má za sebou svého instruktora, který si vás během letu k sobě přikurtuje. Zhruba v 5000 stopách vám narazí na hlavu srandovní parašutistickou koženou čepku. O něco výš si dáte plastové letecké brýle. Je fajn, že pod nima můžu mít normální dioptrický. Ještě o něco výš vám dají dýchnout kyslíku z bomby.

Výhledy z letadla jsou nádherný – zasněžený hory, ocelově modré obrovské jezero Taupo. Ale abych pravdu řekl, člověk se napoprvé nějak nemůže soustředit na to aby si je užil  :-). Zhruba v půlce letu se se mnou taky Andrew pokusil udělat krátkej rozhovor na kamerku, ale nic moc už ze mě nedostal :-D.

Když se otevřou dveře do prázdna, je celkem jasný, že coby majitel platinového balíčku mám to privilegium skočit jak první. Spojení s tandem masterem je silný, takže jste v podstatě jedno tělo, který se začíná posouvat směrem ke dveřím. Když už mi blomcají nohy z letadla, musím se ještě otočit na foťák a vynutit křečovitý úsměv. V tu chvíli cítím, že mi Andrew zlehka zakloní hlavu, odpíchnem se a... padáme.

Prvních pár sekund je pro mě asi nejsilnější zážitek, tělo cítí velký zrychlení ale mozek zároveň moc nemá potuchy o pohybu. Nejsme ještě stabilisovaní a otáčíme se ve vzduchu. Z mého pohled to vypadá, jako by se vše otáčelo kolem nás.

Pak se stabilisujem a fičíme břichem rovnou dolů. Díky náporu vzduchu moje tváře vypadají jako bych se rozplácnul na skleněnou desku. Hlavní pocit je brutální zima a adrenalin. Svištíme údajně 200 km v hodině. 

Po pár sekundách merčím druhého parašutistu – fotografa / kameramana – který k nám připlouvá vzduchem a chce si plácnout. Bohužel si nepamatuju, co přesně jsem při volném pádu viděl ikdyž krajina byla nádherná – o to radši jsem, že mám fotky a videa.

Poměrně rychle, než se naděju, cítím tah vzhůru, otvírá se padák a už plachtíme. Dostavuje se úleva, mám co dělat, abych se pořádně vydýchal. Andrew je nekompromisní a hned po otevření padáku mě častuje dotazy, co na to říkám. Opět ze mě nic moc nedostane, páč se sakra musím nejdřív pořádně nadechnout. :-D

Když jakžtakž dostávám nějaký kyslík do plic, už třímám v rukách „madla“ a mám za úkol řídit. Andrew nadšeně vykřikuje „Pull left, pull right“ a já se zkřehlýma rukama snažím vykonávat rozkazy. Při prudkých zatáčkách mi odstředivá síla masivně zařezává popruhy sedáku do slabin. Po letu ledovým vzduchem mám pocit, jak by mi někde propláchnul dutiny tekutým dusíkem.

Pod náma je krajina Taupa, louky, hory. Ve chvíli kdy se začínám trochu zklidňovat a užívat si výhledů se už nekompromisně blížíme k zemi. Nadzvedávám nohy a hladce dosedáme na travnaté ploše letiště.

Zalívá mě pocit štěstí, že jsem přežil a že jsem podnikl něco, co jsem dlouho chtěl zkusit. Andrew ze mě konečně vyloudí něco kloudnýho na kameru. Vřelé díky tomuhle týpkovi za perfektní a bezpečný skok, skvělou dokumentaci a dobrou podporu a odlehčování!  :-)

O chvíli později už bezpečně a s úsměvem dosedá i mistr Eduardo a hurá zase se vítám s Lenčou!

Tak to byl můj první Skydive. Poznatky – jsem rád, že jsem si připlatil za veškerou dokumentaci, protože samotný seskok byl napoprvé tak akční a vyčerpávající, že si z něho kór moc detailů nepamatuju. Je to ale určitě individuální.

Kdybych šel podruhé, věřím že už bych byl víc schopen se kochat a soustředit se na užívání volného pádu a pravděpodobně bych neplatil navíc za fotky a videa.

Po skoku si za odměnu ještě dáváme Burger Kinga a ze břehu jezera se kocháme na zasněženou Mt. Ngauruhoe (aka Mt. Doom z Pána Prstenů). 

Pak už nasedáme a fičíme směr Auckland. Lenča řídí celou cestu a nechává parašutisty vychutnat pocity vítězství. Krajina se začíná barvit soumrakem a my ukrajujem kilometry dálnice číslo 1 na sever.

Když znavení a spokojení vysazujem Eduarda u hotelu Waldorf, zdá se, že moje tělo zažívá jakýsi flashback adrenalinu a při otvírání kufru rozlomím klíč od auta na dva kusy.

To je trochu problém, protože je to náš jediný klíč a nemáme jak nastartovat. Lenča vypadá mírně rozčarovaně a Eduardo se snaží být nápomocen a jakýmsi svěrákem, co vyloudil na recepci se snaží strčit polovinu klíče do zapalování otočit. Neúspěšně.

Do Grey Lynn se vracíme stylově v kabině odtahovky, naše Mazda bezbranně drncá ze náma. Postarší chlapík co nás veze je správnej a celou cestu něco vypráví. Když konečně přijíždíme domů, řešíme problém, že vlastně nemáme auto jak zamčít ani jak ho kam dopravit, navíc je neděle asi 10 večer. Chlapík s odtahovky briskně navrhuje řešení – odvezou auto k nim na dvorek a v pondělí ráno ho odtáhnou do servisu. Bomba!

Konečně uleháme v neděli večer do své postele. Byl to pamětihodný víkend. O tom není pochyb  :-).