S rodiči po Jižním ostrově, část 2.: Fjordy, pláže, tlumiče

Další krátkou zastávkou našeho okruhu po Jižním ostrově s rodiči je Blenheim. Samotné městečko nás ničím až tolik nezaujme, ale seženem v něm chybějící kousky do kempovací výbavy. Ukazujem rodičům naše oblíbené “opshopy”, kterých je v Blenheim spousta. V jednom z nich kupujeme větší hrnec, abychom mohli pohodlně vařit pro 5 lidí. Ve Warehouse pořizujem 2 parádní skládací židličky  v akci – jednu za 5 babek. Po nákupech míříme do oblasti fjordů Marlborough Sounds – nejprve do přístavu Picton, který už známe. Do přístavu připlouvají trajekty ze Severního ostrova. S rodiči zde podniknem krátký výšlap na kopec a kocháme se výhledy na modré vody fjordu, lodě a zelené kopce kolem. 

Hudební kulisu zajišťují urputně vrzající cikády. Mamka začíná obdobně urputně vyžadovat teplou sprchu a tak se klikatou úzkou silničkou zanořujem hlouběji do fjordů Marlborough Sounds a přijíždíme do pěkného kempu v zátoce Momorangi. Mužská část výpravy se koupe ve večerním slunci a slané vodě fjordu. Ikdyž to vypadá dle okolních kopců spíš na jezero, plaveme ve vodách jižního Pacifiku. Večer testujem nové kempovací židličky, otvíráme pivka a fernetem přiťukáváme Lenči k svátku :-).

Následujícího dne je trochu pod mrakem. Já a tátové vyrážíme na tréninkovou túru. Krásným lesem a s výhledy na fjord si projdem 23 km ze známého Queen Charlotte tracku. Na cestu nás vyprovází miničuňík. Obdivujem obří kapradiny a palmy. 

Nacházíme z kmenu vytvořenou sošku, nejspíš nějaký maorský bojovník. Podezřele se podobá jednomu z členů výpravy.

Opouštíme Marlborough Sounds a přijíždíme do pěkného města Nelson. Má příjemnou atmosféru – na ulici hraje  pianista, na kopci stojí zajímavá Christchurch Cathedral, ve městě je spousta kavárniček. 

V jedné z nich zastavujem na oběd, rodiče píšou pohledy. Ochutnáváme populární “pie” alias “zapečenec”. Různé druhy masa, na různé způsoby zapečené v listovém těstě. Výsledek je slaný masový koláč a na Zélandu to frčí ve velkým, koupíte je ve všech sámoškách, kavárnách.

Jinak obecně milovníci kaváren (zdravím Žanyho Brázdila) si na Zélandu přijdou na své… v každé malé vesničce, kterou projíždíte se vždycky najde slušná kavárna, kde si můžete dát něco na zub a dobré kafe z velké espresso mašiny. To je velký rozdíl oproti USA, kde jsme na kavárnu jako takovou skoro nenarazili. Je super si při cestách na Zélandu zastavit a dát “cappuccino take away”. Stojánek na kelímek v naší dodávce je jedním z mých nejoblíbenějších prvků výbavy.

Kopírujeme severní pobřeží Jižního ostrova a z Nelsonu přejíždíme k národnímu parku Abel Tasman. Národním parkem vede jeden z “great walks” – 9ti nejznámějších vícedenních treků na Novém Zélandu.  My si užíváme alespoň jeho část. V Maharau nasedáme na loď, resp. na traktor :-). Vodní taxi fungují tak, že nasednete do motoráku sedícím na přívěsu. A traktor odtáhne celou loďku i s posádkou přes silnici a pláž do vody. Vodní taxi fičí okolo pobřeží a vysazuje nás jak Robinsony na nádherné zlaté pláži Anchorage.

Jemný zlatý písek, zeleň a oceán jsou hlavní prvky krajiny v Abel Tasmanovi. Necháváme oschnout nohy, otřepáváme písek a nasazujem pohorky. Během několikahodinové túry procházíme krásným lesem, mnoha malými plážičkami, zátokami, koupeme se. 

Osobně mi přišlo, že Abel Tasman je spíš lepší na takovouto jednodenní procházku s plavkama, než vícedenní trek s krosnou. Vícedenní túry mě baví v horách. Ale je pravda, že Tasmana jsme viděli pouze kousek.

S Abel Tasmanem máme spojenou i super společenskou událost. Ve vesničce Kaiteriteri navštěvujem známého od Lenčina táty Igora. Igor s rodinou žijí na Zélandu několik měsíců. Naši celou výpravu přivítali a pohostili jako staré známé. Během večera si pochutnáváme na výborných tortilách, značně pohnem s jejich zásobou vína, my oplácíme pohostinnost alespoň žebětínským calvadosem. Dozvídáme se, že Igor se ženou oba chodili na Křenku a jsou velcí cestovatelé, takže je rozhodně o čem vykládat. Když se ráno s kalným zrakem probouzím, čeká nás snídaně skoro jako od babičky.  Moc děkujem!

Před opuštěním Kaiteriteri se ještě vyplácneme na parádní zlatou pláž a rozpouštíme zbytkáč ve vlnách Pacifiku :-). Je krásně teplo, Slunce, osvěžující voda.

Z Kaiteriteri se stáčíme na jihozápad, v Motuece v parku porcujeme švýcarákem grilované kuře ze sámošky a po obědě pokračujeme k dalšímu národnímu parku - Nelson Lakes. Kousek před městečkem St. Arnaud začínám mít pocit, že se auto pohupuje jako trajekt v rozbouřených vodách Cookova průlivu. Nevím, jestli je to včerejší pařbou, nerovnou silnicí nebo něčím jiným. Vysílačkou ověřuji, jak se náš vůz objektivně jeví okolnímu světu. A skutečně, po chvilce pozorování je nám potvrzeno, že zadek naší dodávky péruje jako hyphy nigga lowrider. Když obcházíme auto na benzínce, přijde k nám nějaký starší chlapík a říká, že nás viděl a že máme “serious problem with shockabsorbers” a že si to máme nechat rychle spravit, nebo to auto odnese. Takže další nepříjemnost s autem. A opět se nám vše může dost zkomplikovat, protože jsme v půlce trasy s rodiči a jejich vyměřený čas na Zélandu nekompromisně ubíhá.

Nejbližší servis se nachází 15km za městečkem. Když dorazíme na místo, nevíme jestli jsme na farmě nebo v servisu. Po nezpevněné cestě vyjedem na kopec, kde se nachází stavení, koně, trus… a dílna. Technik zrovna někam odjel. Mamka, taťka a Lenča jedou hledat kemp v bílém Nissanovi z půjčovny, já s Lenčiným taťkou čekáme.

Když k večeru dorazí farmář-technik, dostává přezdívku Šmudla a říká, že máme nefunkční oba zadní tlumiče. A že může zkusit objednat nové z Nelsonu, ale není si jistý, kdy je dovezou, snad další den odpoledne. Nedá se nic dělat, necháváme dodávku na kopci a kyvadlově se dopravujem do kempu West Bay u jezera Rotoiti. Jedná se zase o jednoduchý a levný DOC kemp, na břehu jezera, se studenou sprchou. Já s Lenčou nemáme svoji postel, takže spíme s mamkou ve stanu a tátové v druhém. V houští kolem jezera má žít ikonický noční pták Kiwi. Zkoušíme s Lenčou po setmění pátrat s čelovkami, ale nevíme přesně kde, kdy a jak, takže nenacházíme. Až o pár týdnu později se dozvídáme od rangera na Kepler tracku, že kiwi jsou nejaktivnější mezi půlnocí a čtvrtou ráno, předvádí jaké dělají zvuky a upozorňuje, že se k nim musíme blížit velice potichu a se zakrytým světlem.

V noci začíná pršet a prší i další den ráno. Všechny věci napakujem do půjčeného auta, parkujem u jezera a chtě nechtě vyrážíme na procházku. Nemůžem jet dál a nemáme kde být :-). Účastníci zájezdu prověřují svoji nepromokavou výbavu. Jdeme kolem jezera bukovým lesem porostlým mechem a lišejníky. Působí prastaře a zase úplně jinak než kapradiny a palmy v Abel Tasmanovi. 

Poprchává, fouká ledový vítr, nad jezerem se honí mraky. Otevíráme konzervu č. 524 a z břehu nás zlověstně pozoruje černá labuť.

Později odpoledne se naštěstí opět vše v dobré obrací. Volá Šmudla, že tlumiče dorazily a oprava je hotova. S radostí mu předávám 300 dolarů a naše flotila je zase kompletní. Popojíždíme směrem na západ a stanujem v opuštěném kempu Owen River. Kemp je za ohradou, v podstatě na velké pastvině pro ovce. Řeka hučí, my dáváme pivko a doutníkem odháníme bodavý hmyz. Pozdě do noci perem a sušíme prádlo.

Ráno se probouzíme, na pastvině se válí mlha, mezi mraky prosvítá sluníčko a ke sprchám člověk projde přes stádo ovcí. Vyrážíme k našemu oblíbenému West Coast…

S rodiči po Jižním ostrově, část 1.: Christchurch a velryby

Konec března. No nic zdá se, že můj plán přispívat 3x měsíčně zase trochu nevyšel J. Na Zéland se pomalu ale jistě vkrádá podzim. Je krásně, ale listí se začíná zbarvovat a na jihu přituhuje. Práce v Haastu už je dávno za námi a z každodenní smažby hranolek už jen příjemná vzpomínka... byť moje kalhoty ještě zcela nevyčichly. Od poloviny února, kdy jsme skončili v práci už jsme toho pořádně procestovali, užili si mnoho nocí na naší luxusní posteli v dodávce a mj. taky přivítali na Jižním ostrově na 2 a půl týdne rodiče J...

Náš poslední den práce v Haastu už nastupují noví fachmani – irský pár, Rowan a Clara. Po dlouhé době zas někoho v práci zaučuju. Tentokrát to není SAP, ale jak dlouho rozmrazovat rybu Hoki v mikrovlnce a kolik plátků slaniny patří na „large breakfast“. Rowan to po mně převezme v kuchyni a Claře Lenča ukazuje jak dělat kávičky a kasu. Jako obvykle u zaučování mám pocit, že to novýmu jde podstatně líp než mně na začátku, sakra J. Zdá se, že Rowan bude občas fušovat i do káv. Vyklube se z něj milovník, co pije kafe od 5ti let a doma připravuje sobě a rodině (která je na tom podobně) kolem 5ti šálků denně na kvalitním espresso stroji J.

Irům uvolňujeme náš útulný kontejner, veškerý svůj majetek přeskládáváme do auta, pro organizaci skvěle slouží krabice od mražených věcí z kavárny. Na poslední 2 noci v Haastu se přesouváme do naší oblíbené Haast Lodge, kde jsme i začínali. Majitel motelu Greg je super, trochu jsme si ho podplatili vanilkovými rohlíčky na Vánoce – dává nám „site“ zdarma. Tzn. spíme v autě před motelem, ale můžem využívat kuchyni a sprchu.

První volný den vyrážíme k izolované rybářské vesničce Jackson Bay, kde končí silnice a dáváme si několikahodinový výlet krásným lesem do opuštěné zátoky Smoothwater Bay. Je to od Vánoc první delší výšlap, cítíme, že se potřebujem rozhýbat.

Jen co dorazíme z výletu dáme v rychlosti sprchu a spěcháme na rozlučkovou kalbu do taverny Hard Antler J. Spokojeně klopíme pinty piva, Irové se zdají být také při chuti, Rowan nám doporučuje černého Monteiths (a je fakt dobrý!) a návštěvu stejnojmenného pivovaru v Greymouth – prohlídka prý zahrnuje několik drinků v ceně. A taky se loučíme s drsnou ale moc milou australankou Sue, jejím manželem Docem, v karavanu bydlící Val i s novými přírůstky z Irska.

Následujícího dne s mírnou kocovinou opouštíme Haast Lodge a jedem se rozloučit s těmi nejdůležitějšími – Janene a Alym – našimi super šéfy a domácími. Vracíme vysmažené orieťácké dresy Fantail Cafe, na cestu nám ještě Aly s Janene věnují deky do auta, kdyby ve spacáku byla zima.  Následuje poslední předodjezdová návštěva kavárny, kde se soucitem zkouknem po pařbě pracující Iry, nechávám si od Rowana udělat jedno„take away cappucino“ a řádně napakovaní vyrážíme směr Wanaka!

Je krásně, máme vyděláno, před náma jsou minimálně 2 měsíce volna a toulání po Novém Zélandu, jsme úspěšně půl roku na Cestě. Za pár dnů se máme potkat v Christchurch s mými rodiči a taťkou od Lenči, kteří za náma dorazí pocestovat na 2 a půl týdne.

Aby to nebyla přehnaná idylka, přichází poser. Poté, co opustíme supermarket ve Wanace, zpozorujem kouř a smrad z auta. Připojují se divné zvuky. Ano, ta jediná nádobka v motoru, kterou se mi zatím nechtělo otvírat a kontrolovat byla chladící kapalina. A ta před nějakou dobou došla :-). Po dokoupení je po chvíli zase pryč – asi prasklá hadička. Auto chrchlá, páchne a kouří, nemáme odvahu s ním kamkoliv popojet. Navíc je sobota a na benzínce nám říkaj, že opravář bude přes víkend krutě drahej. A my máme v úterý ráno vítat rodiče na letišti v Christchurch. Do toho se nám nedaří najít ubytování na noc. Měli jsme v úmyslu spát v kempu za městem, tam ale nedojedem. Procházíme několik levných ubytoven „backpackerů“, všechny jsou plné.

Končíme ubytovaní v brutálně drahém a luxusním apartmánu – dvě ložnice, obří obývák, televize. :-). Na oslavu Valentýna dobrý, ale rozpočet mírně utrpěl. Probíráme možnosti – co když nepůjde auto spravit? Co když půjde, ale bude to trvat několik dní? Kdy a jak se potkáme s rodiči? Čím budeme jezdit? Kolik nás to bude stát?

Voláme si s Alym a ten říká, že má ve Wanace známého mechanika, ale že by mu mohl zavolat až v pondělí. Rozhodujem se, že ve Wanace strávíme víkend, v pondělí zkusíme předat auto mechanikovi a budem doufat, že to půjde rychle... abychom v úterý nějak dorazili do Christchurch.

A tak bloumáme ve Wanace kolem jezera, je krásně, dám i koupačku. Konečně se taky nechávám ostříhat! Nakupujeme outdoorový vařič a kotlíky. Dále nějaké nádobí v armádě spásy – máme základ kempovací výbavy. Užíváme luxusní apartmán, dělám si kávu ve frenchpressu, rozvalení v pohovce koukáme na film na velké obrazovce J.

V pondělí ráno dovalí mechanik Ricky k naší dodávce, lehne pod auto, řekne, že se přehřálo a že je prasklá hadička. Nastartuje a vyrazí s ním jako o závod do kopce směrem ke své dílně. S obavou sledujeme, jak naše auto, postel a dům mizí.

Ten samý den odpoledne si přehrajem na telefonu zprávu v hlasové schránce – „vaše dodávka je opravená, můžete si pro ni přijít“. Hurá! J Mechanik říká, že hadičky jsou v dost špatným stavu a může brzy prasknout další, nicméně motor že je OK, chladící kapalina doplněná. V pondělí přespáváme už v levném backpackeru, poprvé si zkoušíme ubytování „dormitory“ – v pokoji je s náma ještě zarostlý pravěký týpek z Anglie, který před usnutím vilně mlaská a po usnutí hlasitě chrápe. Ležím pod ním a když už se to nedá vydržet, opřu se nohama do prken postele nade mnou a řádným dloubnutím do zad ho zklidním. Ale ani nepříliš komfortní spánek nedokáže přebít euforii z opraveného auta...

V úterý ráno dostáváme sms od rodičů, že úspěšně přiletěli do Christchurch, jsou ubytovaní u Amandy a jdou spát. Asi týden dopředu z kavárny jsme zkoušeli sehnat hotel/motel v Christchurch, ale vše bylo beznadějně plné. Uspěli jsme nakonec přes naše oblíbené Airbnb (které jsme používali ve velkých městech v USA) – ubytování v soukromí. Sehnali jsme bydlení u rodinky s 5ti dětma, na kopci nad Christchurch s krásným výhledem na oceán, za cenu levnější než v backpackeru.

Zatímco rodiče dospávají časový posun, my v úterý jedeme přes 400 km napříč regiony Otago a Canterbury, abychom je večer mohli potkat. Nemáme čas stavět, jen vyskočíme udělat pár fotek u neuvěřitelně modrého jezera Pukaki za nímž se tyčí hradba zasněžených hor s majestátním Mt. Cook – nejvyšší horou NZ. V závěru našeho tripu s rodiči se sem vrátíme a vychutnáme si víc.

Dodávka naštěstí absolvuje zatěžkávací zkoušku na výbornou a vyštrachá se nakonec i na Richmond Hill nad Chirstchurch... A my se po půl roce potkáváme s rodiči! :-) Koukáme na oceán (výhledy jsou fakt luxusní), vykládáme, vaříme večeři u Amandy v kuchyni, pijeme víno a přebíráme drahocenné dary z domoviny – žebětínský calvados, indulonu na rozpraskané ruce z kavárny, kazetový adaptér do auta (ano přesně takový, který mi zcizil Klímas), ferneta, doutníky...

Jsem rád, že jsou úspěšně tady. Celou akci naplánovat a sladit se na termínu nebylo vůbec jednoduchý. Museli jsme mít už po práci, rodiče si museli vyčlenit 3 týdny volna uprostřed školního roku, aby dorazili v době, kdy je na Zélandu ještě hezky. Museli být všichni zdraví a musely být letenky za slušnou cenu. Nakonec to vyšlo skvěle, rodiče využili týdne jarních prázdnin a letenky sehnal za perfektní cenu pan Thér (viz můj příspěvek „Užitečné odkazy“) – koho by zajímala konkrétní částka, nechť napíše. Letenky si rodiče moc pochvalovali, nebyly to žádné nízkonákladovky, přestup byl v Japonsku, během letů prý neustále hodovali, v ceně bylo vše – velký kufr, jídlo, pití, alkohol, checkin – žádné skryté poplatky.

Pro výměnu peněz jsme použili opět oblíbené „Transferwise“ – rodiče poslali z ČR koruny, mně přišly na novozélandský účet dolary. S lepším kurzem než valuty ze směnárny a bez nutnosti vézt balík hotovosti. Co se týče trasy, vzhledem k tomu, že rodiče měli17 dní čistého času na Zélandu, rozhodli jsme se udělat okruh pouze po Jižním ostrově. A byla to dobrá volba – program byl nabitý tak akorát, ale měli jsme čas i udělat nějaké túry a ne jen zběsile jezdit z bodu do bodu.

S půjčením auta pro rodiče pomohl taky pan Thér, dostali jsme přes něj slevu u nejklasičtější půjčovny osobních aut na NZ – Apex Rentals. Mohu doporučit – cena byla velice slušná, auto bylo spolehlivé, pro 5 osob, takže se tam tak akorát vlezli moji rodiče, Lenčin taťka a 3 velké kufry :-). Zároveň oproti USA nebyly žádné poplatky za „přidané řidiče“, takže auto mohl řídit kdokoliv z naší skupiny. Auto vyzvedáváme ve středu po ránu a poprvé vyjíždíme v tandemu. Naše potápěčská dodávka s GPS vepředu, bílý Nissan rodičů v závěsu. Spojení funguje přes vysílačky, které dovezli rodiče z ČR. 

První společný program je prohlídka Christchurch. Město postihlo masivní zemětřesení roku 2011 a je to na něm pořádně vidět. Silnice jsou rozbité, všude se něco spravuje, centrum působí dost bez života. Dominanta města – Christchurch Cathedral je polosbořená, bez věže, ohrazená plotem. 

Pro věřící město zbudovalo provizorní „Cardboard Cathedral“ – kostel z kartónu. Nám se v Christchurch líbily hlavně botanické zahrady, které mají parádní stromy - obří sekvoje, cedry, cypřiše, eukalypty. 

V zahradách se nachází taky krásné skleníky, jezírka, řeka Avon, po které plují gondoliéři a příjemná kavárna, kde ochutnávám místní capuccino a tátové zapíjí úspěšné překonání jet-lagu prvním kiwi škopkem.

Další den opouštíme Christchurch a krosíme to na sever do Kaikoury. Máme zde buklý tzv. „Whalewatch“ – pozorování velryb na moři – atrakci, kterou je Kaikoura proslavená. Whalewatch je docela drahý, ale určitě za to stojí. Vyplouváme na lodi, která je vybavená systémem pro lokaci velryb. Potkat velrybu takhle ve volné přírodě není jen tak – vynořuje se cca na 15 min a pak je zase hodinu zanořená. Díky tzv. „hydrofónu“ jsou schopni velrybu najít a odhadnout, kde se vynoří. Esenciální pro úspěch výpravy je počasí. Když je příliš rozbouřené moře, lodě nevyráží.

My máme štěstí, je krásně, po chvíli posádka hlásí, že našli vorvaně a směřujem k místu, kde se vynoří. Když se vyhrnem na palubu, z oceánu už vykukuje kolosální hřbet... a obrázky nekecaj, fakt velryba vystřikuje vodu do vzduchu :-). Vorvaň se chvíli povaluje u hladiny – tráví. Pak nastává nejočekávanější chvíle, kterou všichni zběsile fotí – zanoření. Zvedne ocas a působivě zahučí do hlubin.

Hlavní hvězdě plavby, vorvaňovi, sekundují desítky elegantních delfínů. Ti se vyloženě předvádí, dělají skoky s otočkou, závodí s lodí. Vidíme 2 druhy – dusky dolphins a hodně vzácné malé hector dolphins, kteří žijí jen kolem NZ.

Povznesení z krás přírody rozbíjíme první tábor s rodiči. V kempu u pláže poblíž Kaikoury rodiče poprvé staví stany, nafukují matračky. Já s Lenčou to máme na NZ jednodušší, prostě jen vlezem do auta :-). Vaříme společnou večeři, pozorujem západ Slunce z pláže a s taťkou zapalujem první doutník podbarvený sladkou chutí omamného destilátu z plodů letitých žebětínských jabloní.

K snídani se servírují jáhly s medem a rodičům je bez okolků nastolena naše zdravá strava. V Kaikouře zůstáváme ještě jeden den a absolvujem túru okolo polostrova Kaikoura. Ten svým tvarem údajně připomíná, kupodivu, ocasní ploutev velryby. Hlavním lákadlem trasy je kolonie tuleňů, kteří se spokojeně rozvalují na skalách.

Od tuleňů stoupáme nahoru a otevírají se krásné pohledy na útesy a zátoky polostrova Kaikoura.

Večer přejíždíme dál na sever a tentokrát zkoušíme pobřežní DOC kemp Marfells Beach. Ve zkratce – na Zélandu buď můžete stanovat v tzv. Holiday Parku, což je soukromý kemp, ve kterém máte i teplé sprchy, kuchyňku a společenskou místnost. Za noc většinou dáte mezi 15 až 25 NZD za osobu dle lokality. Nebo kempíte v DOC campgroundu, což je řekněme „státní kemp“, kde máte pouze záchody, sprchu většinou žádnou, maximálně studenou a samozřejmě žádnou kuchyň / plyn. 

Výhodou DOC kempů je, že cena se pohybuje kolem 6 NZD na osobu. Pro plánování „kde kempit“ používáme super stránky www.camping.co.nz -  existuje k tomu i aplikace na smartfouny CamperMate. Ve stylu googlemaps zobrazuje všechny Holiday Parky, DOC kempy ale i zajímavá místa, free WiFi a další „body zájmu“. Včetně popisků a doporučení, které přidávají sami uživatelé.

V Marfells Beach zase spíme u oceánu. Večer vedeme s Lenčiným taťkou účetnictví, mezitím Lenča vaří v našich nových kotlících z Wanaky. Po setmění předvádí jasná obloha tisíce hvězd.

Ráno mamka nachází na pláži perleťové mušle paua (po zeleném nefritu „pounamu“ druhý nejklasičtější suvenýr z NZ), balíme a pokračujeme dále na sever jižního ostrova do fjordů v Marlborough Sounds a na zlaté pláže národního parku Abel Tasman.

Čtvrt roku v Haastu 2/2

Vánoce poprvé mimo rodné Brno… Kavárna je zavřená na 24., 25. a 26. prosince, všichni naši spolupracanti odjíždí a nás čekají nebývalé 3 dny volna v kuse. V podvečer před Štědrým dnem dávám Skype s rodiči a s babičkou osvěžuju recept na bramborový salát. Kapra je tu nemožné sehnat, ale kupujem si v kavárně dva kousky „fish of the day“ – tzv. „blue cod“. V opshopu jsme před Vánoci pořídili vykrajovátko a Lenča peče výborné linecké a vanilkové rohlíčky. Já se v oblasti cukroví zapojuju pouze šoulením kokosových kuliček… a samozřejmě konzumací J.

Štědrý den trávíme u nás v kontejneru, místo koled posloucháme kanál s klasikou přes satelitní telivizi… pouští nějaké církevní chorály, takže vcelku adekvátní J. Vánoční atmosféru dotváříme vystavenými ladovskými pohledy, který přišly Lenči z domova. Lenča kreslí vánoční strom a betlém.

Počasí je krásné, letní – a vydrží takové celé tři dny – máme štěstí. Místo za sněhem za Ochoz vyrážíme před večeří na procházku k Haast River. Blue cody obalujem klasicky v trojobalu se strouhankou z toasťáků z kavárny J. V kombinaci s bramborovým salátem jsou luxusní… jen citelně chybí rybí polévka J. 

Pak už rozbalujeme pod svým papírovým stromkem dárky a jsme překvapení, kolik jich je a kolik jsme toho dostali od našich skvělých domácích a šéfů Alyho a Janene! V závěru dne dojde i na prozíravě „ještědomazuložtostaženou“ pohádku J.

A na první svátek vánoční vyrážíme. Naším cílem je Wanaka, chceme poprvé vyzkoušet spaní v autě na našem loži od farmáře Rona. Cesta vede přes národní park Mt. Aspiring, je krásně teplo, slunečno, sand flies vytrvale bodají. Po cestě dáváme několik malých procházek – výšlap do průsmyku Haast Pass, procházku k průzračně modrým a pořádně ledovým Blue Pools.

Nad obřími jezery Hawea a Wanaka kontrastují ozářené hory a my na večer zastavujem těsně před Wanakou v malém kempu v Albertstown. 

Za noc na osobu 7 dolarů – skoro zadarmo. Jediné, co chybí jsou sprchy, ale to vynahrazuje řeka, která protéká přímo kolem kempu. Vše je nasvícené měkkým večerní světlem, břehy jsou krásně zelené se starými vrbami, v dálce jsou vidět hory. 

V kempu panuje příjemná „hippie atmosféra“. Některé campervany jsou tu, zdá se, zapíchlé už dlouhou dobu a jejich majitelé tu spokojeně bydlí.

My se rozvalíme v naší dodávce, pustíme si nějaký ten díl Big Bang Theory na počítači a z oken pozorujem hvězdy… zatím nám ještě chybí záclonky J.

Na druhý svátek vánoční, tzv. „Boxing Day“ přijíždíme do Wanaky. Jsme překvapení, že dost obchůdků, občerstvení a restaurací je otevřených. Bohužel ne tak kadeřnictví, které poměrně urputně hledám. V Haastu totiž žádný holič není a ani se nenašel nikdo s holicím strojkem. Po několika měsících začínám být nesnesitelně vlasatej… I nyní v únoru se situace nezměnila, je to pořád horší. Nedočkavě vyhlížím konec práce za pár dní… tentokrát to ve Wanace musí vyjít. Prozatím si u snídaní mrzutě zaplétám copy.

Na Boxing Day ve Wanace si necháváme v informačním centru poradit nějakou půldenní túru a směřujem kousek za Wanaku k Diamond Lakes a výstupu na Rocky Mountain. Konečně si zase užíváme delší výlet, postupně se výhledy otvírají, kolem nás hory a pod náma nádherná jezera. Nejvíc mi to připomíná Norsko.

Ten samý večer se vracíme do Haastu. Vánoce netradiční, ale parádní. Následujícího dne začíná v kavárně řádnej nářez. Počty lidí i tržby se zdvojnásobují oproti předvánoční době – děcka mají letní prázdniny. Jako posila pracuje po Vánocích v kavárně Alyho vlasatá patnáctiletá vnučka Teagan. Sice s náma moc nemluví, ale je docela fajn. Pokaždé překvapí nějakou specialitou, kterou si vaří ze surovin v kavárně J. Na Silvestra mi ženský v kavárně zapějí „Happy Birthday“ a já najdu v mražáku sausage s mašličkou… je to znamení, takže ho zbodnu. Konec roku 2014 zaspíme – jsme unavení.

V druhé polovině ledna se to trochu zklidňuje, ale pořád chodí lidí dost, jsme v nekonečném pracovním koloběhu. Zaměstnanců je tak akorát, bohužel už si nemůžem dovolit luxus společného dne volna, takže já mívám volné pondělky a Lenča úterky. V jeden Lenčin „day off“ pospávám osamoceně u snídaně, když Lenča volá, že se něco třese. Nic necítím, dál v polospánku snídám. A ženský v práci pak zaníceně probírají, že bylo zemětřesení, šestka na stupnici. Sakra a já to prospal! :-/

Naštěstí i v tomhle hodně pracovním režimu občas stihnem i nějakou tu akci, dobrodružství, zábavu. Aly jedno odpoledne přichází v ultrakrátkých šortkách a říká, jestli chci jet v noci na lov jelenů. To je nabídka, která se neodmítá. Prý dorazí o půl jedné v noci, hodí šutr na kontejner, já vyběhnu z postele a vyrazíme. To mě trochu děsí, takže si nastavuju na čtvrt budíka. O půl jedné se potuluju před kontejnerem a čekám. Jsou nádherné hvězdy, měsíc je asi v novu, takže nade mnou je jen brutálně prokreslená mléčná dráha. A Aly nikde. Se smíšeným zklámáním a úlevou zalehám zpět do postele. O půl druhé mě z polospánku budí rána… Před kontejnerem stojí džíp, Aly zavelí, že jsem řidič.

Vyrážíme směr průsmyk Haast Pass, zapnuté dálkové světla, na silnici ani živáček. Otevřenými okny vane ledový vzduch. Aly masivní svítilnou (zmiňuje úctyhodný počet lumenů, který rychle zapomínám) ozařuje louky a břehy řeky, hledá odraz očí. Dává příkazy – zpomal, zrychli, couvej. Když uvidíme oči, odjišťuje. Řídím džíp v noci a vedle mě starší týpek v černé čepici míří ostřelovačskou puškou z okýnka J))… na abych to zkrátil – zážitek skvělej, ale nakonec Aly nevystřelil, jeleni byli dostatečně rychlí a zaběhli do houští. Po cestě zpátky už jsou vyplašení a žádné oči nevidíme. Usínám v nevím kolik hodin a další den v práci jsem mírně mátožný.

Ten samý den ale Aly přichází s další nabídkou – po práci si vyjet po řece v jeho „jet boat“ a zarybařit si. I tato nabídka nejde odmítnout… a kafe spraví všechno J. Zapřaháme za džíp jeho motorák, přijíždíme k Haast River, nasedáme, Aly nažhavuje motor a svištíme! Je to rychlost, vítr neúprosně fičí, po chvíli nasazuju svoji hučku ze sekáče.

Řeka je krásně modrá, valíme směr moře. Kousek od rozhraní moře a řeky zakotvíme a vytahujem pruty. Aly ukazuje jak nahodit, nepoužíváme žádné návnady. Výsledek je tentokrát parádní. Lenča i já si zabojujem a oba ulovíme po jedné krásné rybě „kahwai“.

Přímo u řeky je Aly vykuchá a odvážíme si je domů. O pár dní později si dáváme uzeného kahwai – Aly je naložil do kombinace „brandy, hnědý cukr, marmeláda a bůhví co ještě“ a vyudil. Pokapaní citronem, s trochou salátku a opečenými chleby jsou líbezní. Jím je asi dva dny v kuse – na snídani, oběd i večeři J.

Na ryby vyrážíme s Alym ještě 2x – tentokrát už jen ze břehu, džípem přijíždíme po terénní cestě/pláži až k moři a ústí Haast River. Místo je to krásný, ale úlovek už se nekoná. 

Aly ale ví jak na to, se svým vnukem Joshem v lednu líčí v řece sítě a chytá toho spoustu, jednu obří rybu nám věnuje. Ve chvíli kdy máme lednici plnou krásných filetů nám přijíždí další zpestření – stopařka Lena z Německa.

Lenu jsme potkali na farmě na severním ostrově, cestuje sama, hlavně stopuje. Byli jsme spolu v kontaktu přes FB, napsala, že bude projíždět Haastem a tak jsme poprvé dělali „couchsurfing“ v roli hostitelů. Lena u nás spočinula na matraci na zemi, s chutí slupla rybí steak přestože je vegetariánka, vyprala všechno své oblečení po dlouhé době v pořádné pračce a spoustu nám toho povykládala J. Dala nám mnoho cenných tipů, co kde vidět a i ona potvrdila, že na Zélandu jsou fakt milí a cestovatelům naklonění lidi. Během stopování, různých wwoofingů a především dobrovolničení na hudebním festivalu zažila spoustu příhod, a udělala si tolik známých a kontaktů, že má momentálně k dispozici postel zdarma snad v každém druhém městě na Zélandu J. Každopádně holka je to odvážná, blonďatý sluníčko těsně po střední, sama stopující po Novým Zélandu… hodně zdaru a snad ji ještě potkáme!

Čas v Haastu utíká jako voda, střídá se krásné počasí a déšť, dny práce a volna. Když máme trochu sil po práci, jdeme s naší spolupracantkou Val na pivo do taverny Hard Antler. 

Nebo děláme záclonky do naší dodávky ze starých závěsů, které nám darovala Sue. Nebo hrajeme Scrabble v angličtině, které přinesl ježíšek z Amazonu J. Janene a Aly si pořídili před Vánoci nového psíka Jocka a tak ho s sebou berem na proběhnutí na Haast Beach. Pláž stráží srandovní minikůň, který je až na jeden orgán skutečně miniaturní.

To je našeho čtvrt roku v Haastu, na západním pobřeží jižního ostrova Nového Zélandu. Jednoho dne se za chladného únorového rána probouzíme a po cestě do práce nás překvapuje sníh na okolních horách. 

Takto hory vypadaly při našem příjezdu. S příchodem léta všechen sníh roztál. Snad nám hezké a teplé počasí ještě nějaký ten měsíc vydrží. Ve chvíli když tento příspěvek dopisuju nám zbývají 2 dny práce. Brzy znovu sbalíme všechny naše věci a vyrazíme na cesty!