Hobitín (...a gramodesky)

Je to tak. Konečně můžu odpovídat „Ano“ na klasický dotaz ohledně Nového Zélandu – „byls v Hobitíně“? :-)

Ohledně Hobitína uslyšíte rozporuplné názory, jestli se vyplatí tam jet nebo ne. Vstup kolem 80 dolarů, spousta turistů, nedá se vlízt dovnitř nor etc... Já ale říkám – Hobitín se vyplatí a je parádní!

Vyrazili jsme na sklonku srpna s Míšou a Ethanem. Lenča tentokrát zůstala doma, protože hobiti ji tolik neberou :-).

Cesta pěkně utíká, Ethan je kiwi a pouští dobrý songy. Obzvlášť se mi zalíbila „Tenessee Whiskey“ doprovázená Ethanovým procítěným zpěvem.

Směřujem z Aucklandu na jih krajinou zelených kopečků, pasoucích se krav a ovcí. Naším cílem je městečko Matamata, u něhož si vyhlídl Peter Jackson v roce 1998 lokalitu pro domov Froda a Bilba Pytlíků.

Po cestě se občerstvujem v low-endové zájezdní „proudly chinesee operated“ kavárně Pink Pig Cafe (Kavárna U Růžového vepře). V Matamata krátce navštěvujem visitor centre, které už je stylově postavené v hobitím stylu.

Asi čtvrt hodiny jízdy z městečka leží rozlehlá Alexanderova ovčí farma - Kraj z Pána prstenů. 

Ethan ladí soundtrack z Hobita a podtrhuje náš epický příjezd na našláplé parkoviště ve Středozemi.

Místní suvenýry nabízí „ginger beer“ z Jižní Čtvrtky, Gandalfův klobouk za několik set dolarů případně slušivé elfí pláště.

Lidu je tu mnoho, obzvlášť asiati, zdá se, nedají na Tolkiena dopustit. Brzy přijíždí náš „tour bus“ (lístky jsme si zabukovali online) a vyrážíme. Vítá nás průvodce a po chvilce jízdy s rozhledy na krásnou zelenou kopcovitou krajinu a vzdálené vrcholky Kamai Ranges vystupujeme na začátku prohlídky.

Čekal jsem pár děr, ale Hobitín to je kompletní vesnice posazená v krásné přírodě. Celkem je tu v kopcích rozesetých 39 hobitích příbytků, vše propracované do nejmenších detailů – s květináči, zahradnickým náčiním, zrovna jakoby hobiti před chvílí nechali práce a vyběhli na Bilbovu oslavu.

Průvodce vykladá zajímavosti – kde Gandalf přijížděl na káře, že strom nad Dnem Pytle je ve skutečnosti umělý, že aby plůtky kolem nor vypadaly dostatečně staře, vytvořili na ně „umělý lišejník“.

Velice oceňuji trpělivost Míši ohledně mých četných žádostí o fotku :-).

Je tu taky Oslavová louky s velkým stromem, kde probíhal ohňostroj a nesmí chybět ani hospoda U Zeleného draka. Tam asi tří hodinová prohlídka končí pivkem a posezením u krbu. 

Náš kamarád Brian, který kategoricky odmítá plýtvání jídlem a pitím, říkal že tam celkem slušně zakalil. Mnoho návštěvníků nestihne dorazit svůj drink a všude po stolech jsou zpola plné sklenice :-).

Celkově se mi Hobitín hodně líbil. Jasně, jsem fanda Pána Prstenů ale i objektivně je to malebný místo usazený v krásné krajině. A při poslechu průvodce člověk žasne kolik si s tím dali práce.

Peter Jackson zajistil Pánem Prstenů Novému Zélandu velkou popularitu a předpokládám, že místu jako zapadlém městečku Matamata musel slušně rozproudit krev a vytvořit spoustu pracovních míst, aby obsloužilo kupy turistů.

Obecně k popularitě Hobitína – když přijíždíte na začátek tour, vypadá to, že to bude hodně masovka – autobusy, hromady lidí. Nicméně samotná prohlídka je v pohodě – jdete se svojí skupinkou a žádné davy nebo hluk se v Hobitíně nekonají. Je tam klídek a láká to sednout si na zápraží, pokuřovat a koukat do dáli.

Hobitín jsme zvládli jako jednodenní výlet z Aucklandu.

V závěru trošku aktuálního dění. Stále jsme v Aucklandu a před pár dny nám odjela spolubydlící Katie zpět do USA. V polovině října to bude 2 roky od našeho příjezdu na Zéland a už s Lenčou spřádáme plány... chystáme se za chvíli zase vyrazit na cesty (a bude to velký) :-). Detaily rozeberu v některém z dalších příspěvků.

Jako takový bonus, spíš jen tak pro sebe, sepisuju pár z Lyallových starých gramodesek, které tu posloucháme a které bych si někdy chtěl pořídit až budem doma. Zvuk těchhle starých kousků z gramofonu je krása a budu je mít vždycky spojený s naším bydlením u Lyalla v Grey Lynn.

Fats Waller – In London

The Blues Brothers

Bee Gees – To Whom It May Concern

Boz Scaggs – Silk Degrees

J.J. Cale – Naturally

Supertramp – Breakfast in America

Taupo Tandem Skydiving

Tak máme neděli, venku cvrlikají ptáci a zdá se že na Nový Zéland přichází jaro. Je čas uvařit kávu v Lyallově malém espressovači, zakrojit cheese cake od Lenči, nalistovat v deníčku historické události a zase něco vysmahnout na blog. Tentokrát se zaměřím na nedávnou a pro mě docela zásadní událost – Skydiving – tandemový seskok padákem nad obrovským jezerem Taupo v centru Severního Ostrova.

Skydiving mě už dlouho lákal. Nejsem velký příznivce adrenalinových sportů, spíš bych řek, že jsem v tomto ohledu bázlivější než většina mých známých :-). Na seskoku padákem mě nepřitahovala dávka adrenalinu v žilách, spíš pohled na Zemi z ptačí perspektivy a zkušenost volného pádu.

Přemýšlel jsem o tom už dřív v ČR před odjezdem na Cestu, nicméně Nový Zéland se svojí scenérií a pověstí „kolébky adrenalinových sportů“ se vyloženě nabízel coby místo, kde konečně převést myšlenku v čin.

A tak jsem si slíbil, že pokud získám na NZ práci se SAPem, skočím Skydive. Práci jsem získal a tím pádem nebylo úniku  :-). Štěstím bylo, že v práci jsem se skamarádil s konzultantem Eduardem z Peru, který si už jednou na NZ skydive dal a byl odhodlaný dát si to i podruhé a být mým sparingem. On sám tvrdí, že mě vlastně ke skydivingu přemluvil a namotivoval on, oba však víme, že to není pravda  :-).

Když Eduardo přijíždí po delší době v červenci na pár týdnů z Peru, je jasné, že bychom neměli propásnout příležitost a ikdyž je na NZ zima v plném proudu, domlouváme se na pevno na víkend 6. srpna, že vyrazíme do Taupa a skočíme.

Pár týdnů předem asi zažívám nejsilnější záchvěvy zbabělosti, kdy moje představivost živě simuluje pocity před výskokem z letadla a scénáře, kdy se díky technické závadě neotevře padák, případně dostanu během volného pádu infarkt. Po určitém vnitřním zápasu a pár špatných nocích se jakž takž domeditovávám k závěru, že shit happens v životě kdykoliv a zcela náhodně a pravděpodobnost že se něco stane zrovna při skoku padákem je nejspíš mnohem nižší než při každodenních činnostech. Navíc budu mít silný a snad i hezký zážitek.

Od té chvíle zablokovávám představivost a o celé věci příliš nepřemýšlím. Kupodivu se mi to víceméně daří až do momentu, kdy mě můj tandem master vyšoupne z letadla  :-)... Ale popořádku.

V sobotu 6. srpna 2016 vyjíždíme s Lenčou z Grey Lynn. Nakupujem „sweet chilli“ kuřecí konzervy v Countdownu na oběd a vyzvedáváme rozespalého mistra Eduarda před hotelem Waldorf.

Frčíme naší zelenou mazdou na jih, směr Rotorua a po cestě stavíme na masový „pie“ a kafčo v jedné z mnoha kaváren „on the road“.

Začíná být solidní zima a účastníkům zájezdu se přestává zamlouvat vyhlídka na dnešní plán – koupání v potůčku Kerosene Creek  :-). Kerosene Creek je schovaná místní specialita – po cestě z Rotorua do Taupa je třeba odbočit na rozbitou cestu a dojet na její konec. Po pár krocích chůze do lesa se přijde k potůčku, který je ohříván podzemní sopečnou aktivitou. Eduardo už zde byl a tak dle jeho rady pokračujem dál podél potůčku až k místu, kde je malý vodopád a pod ním se tvoří tůň. 

Venku je slušná zima, ale voda je příjemně teplá (byť bych na delší rochnění ocenil i teplejší  :-)). Eduardo nejprve nechce jít do vody, posléze odmítá vylézt z vody. Když se vynořuje z teplé vody do mrazivého vzduchu, začíná rozhořčením něco drmolit španělsky.

Byť trochu zmrzlí, cítíme se příjemně osvěžení a spokojeně u auta hodujem na plechovkách kuřete. Eduardo vyžaduje za odměnu pivo, prý si vzpomíná, že když tu byli naposled, podařilo se jim kdesi sehnat sixpack. Vzhledem k tomu, že silnice číslo 5 z Rotorua do Taupa vede pustou krajinou s lesy a bohatou sopečnou a geotermální činností, je to celkem oříšek. Ale skutečně, po chvíli jízdy spatříme opuštěnou tavernu kde nemají problém nám prodat balení lahváčů.

Po krátké náštěvě botnajícího bahenního jezírka se zavíráme do tepla auta, otvíráme piva a Lenča kormidluje naši mazdu směrem k Taupu.

Přijíždíme se setměním, prší a je vlezlá zima. Kdyby bylo světlo, mohli bychom vidět, že na kopcích kolem jezera leží sníh. V supermarketu Countdown nakupujem mleté hovězí, nachos a další piva na večeři. Nocleh máme domluvený u Lyallova bráchy Lewise.

Lewis a jeho syn Troy jsou drsní chlápci, dřevaři. V krbu praská oheň, chystají se zrovna koukat na rugby. Lenča a já už jsme u nich jednou byli o víkendu, kdy jsme dávali přechod Tongariro Crossing. Začínáme připravovat večeři. Eduardo krájí cibuli, já dochucuju hovězí. Procvičujem španělsko – české fráze. Eduardo zdatně na veškeré dotazy odpovídá „v pochodě“ a já se snažím memorovat „Donde este el báňo“ (kde je záchod?).

Na obří televizi se právě rozehrává finále Super Rugby – NZ Hurricanes vs. jihoafričtí Lions. Spokojeně ládujem nachos, popíjíme pivo a koukáme na zápas. 

Díkybohu NZ s přehledem vymasí JAR, takže naši hostitelé jsou nadmíru spokojení  :-). Zvláštní, že když jsme v Taupu byli s Lenčou naposled, taky se hrálo finále Rugby a taky NZ vyhrál – tenkrát to byl World Cup a All Blacks. Zdá se, že by to mohlo být dobré znamení pro zítřejší seskok.

Noc přečkáváme na zemi v obýváku. Postel si provizorně skládáme z polštářů z pohovky. Venku je třeskutá zima a polštáře se pode mnou rozestupují jako kry na akrtickém moři. Jihoamerický dřevorubec a mírná nervozita mne nenechávají v klidu spát a tak trávím noc přikládáním dřeva do krbu.

Ráno je chladné, trošku pod mrakem. Předpověď nicméně hlásí projasňování v průběhu dne. Po čaji a snídani opouštíme Lewisův dům, projíždíme Taupem a parkujem u první akce dnešního dne. Eduardo se rozhodl dát si masérskou kombinaci – totiž, že před padákem si ještě skočí bungee jumping. Ten se nachází v Taupu v krásné lokalitě – ve výšce 47 metrů nad kaňonem s temně modrou řekou.

Eduardo se snaží nás nalákat, ale když vidím nebožáky kráčející po rampě nad propast, musím říct, že do toho by se mi fakt nechtělo. Nicméně Eduardo je nekompromisní a vrhá se doslova střemhlav na gumovém špagátu do kaňonu. Prý super :-D.

Já začínám cítit mírné rozechvění při představě, že zanedlouho vypadnu z letadla mnohem mnohem výš. Ale jak jsem už říkal, snažím se o celé věci radši moc nepřemýšlet.

Poté směřujem z Taupa na malé letiště v kopcích odkud vzlétají  letadla s parašutisty. Když přicházíme na místo, říkají že mají docela dost nabito, protože začíná být hezky jasno a dopoledne kvůli oblačnosti nelítali. Po chvilce smlouvání pro nás nacházejí 2 volná místa o 2 hodiny později.

Před akcí se tedy ještě vracíme do Taupa a já se snažím vychutnat cappucino a zákusek.

Na záchodě na sebe navlékám všechny vrstvy (dvoje kalhoty, triko, mikinu, bundu) a nasazuju pohory. Když je taková kosa na zemi, věřím že nahoře to bude mnohem vydatnější.

A tak přijíždíme na letiště Taupo Tandem Skydiving podruhé a tentokrát už naostro. Podepisujem prohlášení, že kdyby se něco stalo, společnost nenese žádnou odpovědnost a jsme seznámení s riziky. Pak se vážíme, váhový limit je 100kg. Když nastoupím na váhu v pohorách a se vším oblečení, světe div se, váha ukazuje 99.9 kilo :-D. Další znamení, že musím skočit teď nebo nikdy.

Pak přichází na řadu výběr výšky a balíčku. Můžete skočit z 12 000 stop (asi 3,5 km) nebo 15 000 stop (4,5 km). Prezentující slečna je natolik přesvědčivá, že měním své rozhodnutí z 12 000 na 15 000. Prý to není nijak zvlášť strašidelnější a užijete si o 20 sekund delší volný pád před otevřením padáku (dohromady 1 minutu). To prý znamená podstatně lepší zážitek, protože chvíli trvá, než se člověk trochu vzpamatuje a začně si ten hukot užívat.

Dále je nutné vybrat dokumentační balíček. To znamená jaké fotky a videa budete chtít. V podstatě je možné mít fotky a videa z „handycam“ – což je kamerka, kterou má během seskoku na ruce váš instruktor. Nebo s váma vyskočí ještě třetí týpek, který plachtí kolem vás při volným pádu. Nebo můžete mít obojí. Nebo nic. Cenově dokumentace dělá poměrně velký rozdíl – samotný skok z 15 000 stop je za 340 dolarů. Když si přikoupíte všechny fotky a videa, dostanete se až na 600.

Dobře ví, že kdo na to jde poprvé, navíc nervózní před skokem, rád si zvěčnění připlatí... a stejné je to i se mnou, takže pořizuju finální platinový balíček :-D.

O chvíli později už stojíme s Eduardem venku a navlékáme se do parašutistických kombinéz. Spolu s námi skáčou 2 asijské rodinky „mamka a dítě“. Klukovi je asi 12, holce asi 15. Z repráku hraje Prodigy, to se mi zamlouvá a dodává drive.

Lenča, skvělá morální podpora, zůstává dole na zemi, dáváme pusu a loučíme se. Přebírá si mě můj master – instruktor Andrew, dělá vtípky a už si to kráčíme jak posádka z Armageddonu ke žlutému vrtulovému letounu.

Uvnitř se sedí za sebou obkročmo na lavích – každý skokan má za sebou svého instruktora, který si vás během letu k sobě přikurtuje. Zhruba v 5000 stopách vám narazí na hlavu srandovní parašutistickou koženou čepku. O něco výš si dáte plastové letecké brýle. Je fajn, že pod nima můžu mít normální dioptrický. Ještě o něco výš vám dají dýchnout kyslíku z bomby.

Výhledy z letadla jsou nádherný – zasněžený hory, ocelově modré obrovské jezero Taupo. Ale abych pravdu řekl, člověk se napoprvé nějak nemůže soustředit na to aby si je užil  :-). Zhruba v půlce letu se se mnou taky Andrew pokusil udělat krátkej rozhovor na kamerku, ale nic moc už ze mě nedostal :-D.

Když se otevřou dveře do prázdna, je celkem jasný, že coby majitel platinového balíčku mám to privilegium skočit jak první. Spojení s tandem masterem je silný, takže jste v podstatě jedno tělo, který se začíná posouvat směrem ke dveřím. Když už mi blomcají nohy z letadla, musím se ještě otočit na foťák a vynutit křečovitý úsměv. V tu chvíli cítím, že mi Andrew zlehka zakloní hlavu, odpíchnem se a... padáme.

Prvních pár sekund je pro mě asi nejsilnější zážitek, tělo cítí velký zrychlení ale mozek zároveň moc nemá potuchy o pohybu. Nejsme ještě stabilisovaní a otáčíme se ve vzduchu. Z mého pohled to vypadá, jako by se vše otáčelo kolem nás.

Pak se stabilisujem a fičíme břichem rovnou dolů. Díky náporu vzduchu moje tváře vypadají jako bych se rozplácnul na skleněnou desku. Hlavní pocit je brutální zima a adrenalin. Svištíme údajně 200 km v hodině. 

Po pár sekundách merčím druhého parašutistu – fotografa / kameramana – který k nám připlouvá vzduchem a chce si plácnout. Bohužel si nepamatuju, co přesně jsem při volném pádu viděl ikdyž krajina byla nádherná – o to radši jsem, že mám fotky a videa.

Poměrně rychle, než se naděju, cítím tah vzhůru, otvírá se padák a už plachtíme. Dostavuje se úleva, mám co dělat, abych se pořádně vydýchal. Andrew je nekompromisní a hned po otevření padáku mě častuje dotazy, co na to říkám. Opět ze mě nic moc nedostane, páč se sakra musím nejdřív pořádně nadechnout. :-D

Když jakžtakž dostávám nějaký kyslík do plic, už třímám v rukách „madla“ a mám za úkol řídit. Andrew nadšeně vykřikuje „Pull left, pull right“ a já se zkřehlýma rukama snažím vykonávat rozkazy. Při prudkých zatáčkách mi odstředivá síla masivně zařezává popruhy sedáku do slabin. Po letu ledovým vzduchem mám pocit, jak by mi někde propláchnul dutiny tekutým dusíkem.

Pod náma je krajina Taupa, louky, hory. Ve chvíli kdy se začínám trochu zklidňovat a užívat si výhledů se už nekompromisně blížíme k zemi. Nadzvedávám nohy a hladce dosedáme na travnaté ploše letiště.

Zalívá mě pocit štěstí, že jsem přežil a že jsem podnikl něco, co jsem dlouho chtěl zkusit. Andrew ze mě konečně vyloudí něco kloudnýho na kameru. Vřelé díky tomuhle týpkovi za perfektní a bezpečný skok, skvělou dokumentaci a dobrou podporu a odlehčování!  :-)

O chvíli později už bezpečně a s úsměvem dosedá i mistr Eduardo a hurá zase se vítám s Lenčou!

Tak to byl můj první Skydive. Poznatky – jsem rád, že jsem si připlatil za veškerou dokumentaci, protože samotný seskok byl napoprvé tak akční a vyčerpávající, že si z něho kór moc detailů nepamatuju. Je to ale určitě individuální.

Kdybych šel podruhé, věřím že už bych byl víc schopen se kochat a soustředit se na užívání volného pádu a pravděpodobně bych neplatil navíc za fotky a videa.

Po skoku si za odměnu ještě dáváme Burger Kinga a ze břehu jezera se kocháme na zasněženou Mt. Ngauruhoe (aka Mt. Doom z Pána Prstenů). 

Pak už nasedáme a fičíme směr Auckland. Lenča řídí celou cestu a nechává parašutisty vychutnat pocity vítězství. Krajina se začíná barvit soumrakem a my ukrajujem kilometry dálnice číslo 1 na sever.

Když znavení a spokojení vysazujem Eduarda u hotelu Waldorf, zdá se, že moje tělo zažívá jakýsi flashback adrenalinu a při otvírání kufru rozlomím klíč od auta na dva kusy.

To je trochu problém, protože je to náš jediný klíč a nemáme jak nastartovat. Lenča vypadá mírně rozčarovaně a Eduardo se snaží být nápomocen a jakýmsi svěrákem, co vyloudil na recepci se snaží strčit polovinu klíče do zapalování otočit. Neúspěšně.

Do Grey Lynn se vracíme stylově v kabině odtahovky, naše Mazda bezbranně drncá ze náma. Postarší chlapík co nás veze je správnej a celou cestu něco vypráví. Když konečně přijíždíme domů, řešíme problém, že vlastně nemáme auto jak zamčít ani jak ho kam dopravit, navíc je neděle asi 10 večer. Chlapík s odtahovky briskně navrhuje řešení – odvezou auto k nim na dvorek a v pondělí ráno ho odtáhnou do servisu. Bomba!

Konečně uleháme v neděli večer do své postele. Byl to pamětihodný víkend. O tom není pochyb  :-).

Pařba v Brně

Uff, trvalo to dlouho, ale je čas na další příspěvek přátelé, tentokrát s kulatým číslem 60. :-) To už mi přijde jako slušná suma a kdo blog i po tak dlouhé době čte, dělá mi radost, tomu věřte. Co se časové osy týče, tento jubilejní příspěvek zároveň otvírá pátý rok existence tohoto blogu a za pár dní taky oslavíme 2 roky od opuštění domova :-).

Ikdyž ne tak docela... Dva roky jsou totiž dlouhá doba a tak jsme trochu podváděli, vzali si tři týdny dovolené a zaletěli si do Brna jen tak na skok. Podívat se, jak to tam jde.

Představa výletu do ČR nám zpříjemňovala květen a červen v práci. Začali jsme shánět suvenýry, plánovat, co všechno podniknem.

Jedno ráno je pracovní rutina přerušena nečekanou událostí – náš campervan Potápěč není tam kde jsme ho zaparkovali. Okay, říkáme si... už nás párkrát odtáhli, to jsme asi úspěšně zaignorovali nějaké blokové čištění.

Bohužel... na odtahovce Lenča zjišťuje, že tentokrát tomu tak není. Potápěč byl ukraden, zprzněn a ponechán svému osudu o kus dál v Grey Lynn. Sice máme pojišťení, ale pojišťovna o pár týdnů později oznamuje, že náklady na opravu by byly vyšší než celková odhadovaná cena auta (a kde je kua citová hodnota... ha?).

A tak nezbývá než se s naším drahým Potápěčem rozloučit. Sloužil skvěle, nikdy nechcípal, poctivě nás povozil zhruba 20 000 km po Novém Zélandu, překonal mnohé terénní „gravel roads“ a po několik měsíců byl se svým vestavěným ložem naším domovem. Později vysloužil mně i Lenči věhlas při dojíždění do práce. Hudebně bude Potápěč navždy spojen s albem Echoes od Pink Floyd, které jsme pořídili v sekáči a přehráli nastokrát. Chuťově potom s novozélandským „cappucinem takeaway, chocolate on top“, které vždy skvěle padlo do držáčku na kelímek.

Pojišťovna nám zasílá po odečtení poplatků a spoluúčasti asi 1000 dolarů. No, lepší než nic :).

Jelikož to má Lenča do práce kus, musíme jednat rychle – opět přes TradeMe obratem pořizujem drobnou, zachovalou, smaragdovou Mazdu Lantis. Tentokrát již žádný campervan – hlavní hipisácké časy na NZ už máme za sebou, teď potřebujem spíš něco na jezdění do práce. Lenči nový vůz rychle přirůstá k srdci a to je dobře... z mého pohledu citelně chybí držáček na cappuccino.

Krátce před odletem do ČR nám ještě do Aucklandu přijíždí návštěva – naše kamoška cestovatelka Jenn z Taiwanu dokončuje svůj roční novozélandský trip. Před odletem se u nás na dvě noci stavuje s francouzem Sebastianem, se kterým se dali dohromady během „gap yearu na cestách“. Oba jsou super, nadšení cestovatelé a outdooráři a mj. si taky oba vedou pěkný blogy (Sebastian, Jenn). Procestovali NZ hodně poctivě a zvládli mnoho skvělých túr včetně legendárního Milford Tracku. Na večeři se připojuje i Lyall s Harissonem, popíjíme pivo a víno, hodujem a rozprávíme o minulých i budoucích dobrodružstvích.

Ráno Sebastian završuje kulinářský požitek francouzskými palačinkami s karamelizovanými hruškami a vanilkovou zmrzlinou :-).

Jenn se Sebastianem úspěšně odfrčeli ze Zélandu a pokračovali ve své cestě po Thajsku a Vietnamu, teď jsou tuším na Taiwanu. Věřím, že se s něma zase někde ve světě potkáme :-).

S krádeží auta, návštěvama, přípravama na cestu a shonem v práci týdny letí závratnou rychlostí až najednou stojíme brzy ráno na aucklandském letišti, krosny obalené celofánem a čekáme v řadě na odbavení u China Southern Airlines.

Po skoro roce a půl opouštíme Nový Zéland a zase letíme. A tentokrát to bude let vydatný – z daleka nejdelší, co jsme zatím absolvovali. Nejprve 12 hodin z Aucklandu do čínského Guangzhou, pak 7 hodin čekání v Číně, pak skoro 13 hodin z Číny do Amsterdamu, 2 hoďky na přestup a konečně asi hodina a půl do Prahy. Když si přičte cesta na letiště do Aucklandu s nutnou a rezervou a finální přejezd Praha -> Brno jsme na celkové „door-to-door“ délce cestování asi 40 hodin.

Samozřejmě lze cestu z Aucklandu do Brna zvládnout i rychleji, ale toto byla nejekonomičtější varianta. Zpáteční letenka se vším všudy vyšla na osobu asi 1750 NZD, hledal jsem přes web momondo. Btw zkoušel jsem nejprve sehnat přes osvědčeného mistra Théra, ale překvapil mě, že dělá zpáteční pouze ve směru ČR -> NZ -> ČR a nikoliv NZ -> ČR -> NZ.

„Se vším všudy“ u China Southern skutečně platí a zahrnuje:

• Na osobu až 2 zavazadla do 23kg (tzn. až 46kg na osobu) + příruční zavazadlo
• Bohaté občerstvení a pití na palubě (rozeberu později)
• Každý svoje individuální obrazovka + sluchátka se slušným výběrem filmů / hudbou
• Deka a polštářek

Příjemný je, že zavazadla nám odbavují v Aucklandu nepřetržitě až do Prahy, takže se o ně nemusíme při cestě starat. Letadlo se odlepuje od země a Nový Zéland mizí v dáli. První dlouhý let poměrně dobře utíká. Čínské letušky kmitají a nastolují schéma, které bude totožné v každém ze 4 dlouhých letů, které s China Southern absolvujem:

1. Vzlétnutí
2.  „pití – jídlo – pití“
3. volná zábava / filmy / spánek
4. nahřátá navhlčená hadřička na ruce/obličej
5. „pití – jídlo – pití“
6. Přistání

Na pití je k mání od džusů a limonád přes pivo/víno až po kávu nebo čaj. Každé jídlo se skládá z několika chodů – např. hovězí s nudlema, croissant s máslem, ovoce a malý zákusek.

Celkově si let poměrně užíváme, z okénka pozorujem jak přelétáme přes Papuu Novou Guineu (viz foto z okýnka) a ve slušné kondici dosedáme v jiho-čínském Kantonu alias Guangzhou.

Z Číny mnoho po cestě do ČR neuvidíme, centrum Guangzhou je údajně veřejnou dopravou dost daleko a my máme pouze 7 hodin mezi lety s tím, že musíme být zas s předstihem připravení na nástup. Zevlíme na letišti, působí trochu starším dojmem, ale jinak příjemné a čisté. Nevýhodou je, že se krom podlahy není kde natáhnout. Všechny sedačky mají debilní kovové opěrky, které znemožňují narovnat zemdlelým backpackerům páteř ztuhlou do tvaru basového klíče. Nakonec únava překonává opatrnost a štěnice neštěnice se natahujem, po vzoru mnoha dalších cestujících, na letištní koberec.

Let na západ sebou přináší „protahování dne“ a „protahování noci“. Během našeho prvního letu do Číny „prcháme“ stínu noci a prodloužujem si tak den. Při letu z Číny do Evropy naopak unikáme východu Slunce a zažíváme dlouhou noc. Bez ohledu na denní doby se opakuje stejné občerstvovací schéma. Náš Airbus nejprve směřuje na sever Číny, přes Mongolsko a pak již nekonečnou Sibiří směrem na západ. Letadlo se tak vyhýbá arabským státům, Bělorusku i Ukrajině, za což jsme rádi.

S rozbřeskem přilétáme na Starý kontinent a přistáváme v Amsterdamu. Je to zvláštní pocit po tak dlouhé době + spojené se zprávama o Evropě, kterýma nás krmí internet. 

Náš poslední let směr Praha navazuje za nedlouho a tak jen rychle spolknem snídani, já srknu jedno cappucino a už sedíme v menším letadle ČSA. Začínáme se cítit jako doma, v nabídce novin ke čtení jsou Hospodářské noviny a Mladá fronta, česky nás zdraví statný letušák vypadající zhruba jako kombinace Marka Vašuta a Zdeňka Pohlreicha.

Hodinka a půl je pro nás jako nic a už za oknem vidíme česká pole, luka a lesy. A jsme v Praze.

S radostí zjišťujem, že všechna zavazadla úspěšně docestovala stejně jako my, s naloženým vozíkem vjíždíme do příletové haly a tam už nás čeká Lenčina rodina a probíhá první vítání... hurá! :-)

Tak začínají naše české prázdniny plné rodiny, přátel, jídla, piva, frappé a krásné české letní krajiny.

Jsme vděční za odvoz, Lenčina mamka nás posilňuje připravenou sváčou. Cestou do Brna po neustále stejně rozbombardované D1 se kocháme lesy na Vysočině a únavu zaháníme vývarem a gulášovkou na půli cesty. Ukrajujem poslední kilometry cesty a konečně sjíždíme u Slatiny a stojíme před naším domem. A probíhá další vítání... s rodičma, babičkou a dědou, bráchou, synovcem.

Trochu jsem přemýšlel jak popsat pobyt v ČR. Je pravděpodobný, že pro čtenáře to nebude moc záživný. Pro mě je to ale zároveň akce, kterou bych chtěl mít na blogu zachycenou, protože ji beru jako důležitou část „Cesty“. Oproti klasickým cestovatelským zážitkům pro mě taky nemá příliš smysl chronologie událostí, pobyt doma spíš vnímám jako spoustu hezkých chvil a setkání. Dalším rozdílem je, že po dlouhé době se tok událostí rozdělil u mě a Lenči – každý jsme chtěli trávit většinu času se svojí rodinou a kamarády. A tak bude tento příspěvek o pobytu doma, jak jsem ho zažil já a spíš jako výčet záblesků a vzpomínek bez „lepidla“ kolem.

Rozdávání suvenýrů... Konečně zase sedíme všichni u babičky v pokoji, postupně vybaluju suvenýry. Cestování „na skok“ domů je specifický obsahem zavazadla. Jelikož jsem si v podstatě nemusel nic brát s sebou, většinu krosny tvoří suvenýry. Synovec Ríša o dva roky starší než jsme se viděli naposled je nejdřív zlehka vyjukaný, ale postupně si na strýce zvyká :-).

Pokojík... Mamkou namašlený pokoj s balónky a girlandami na uvítanou. Klavír čeká na první pokus. Knihovna a komiksová sbírka trpělivě hostí zásobárnu čtiva, až bude čas. Vše je v podstatě ve stavu, jak si pamatuju před odjezdem, včetně připíchnutého seznamu, co pořešit během roku příprav. Ňufal spokojeně dřímá na klíně Opici.

Večerní Plzeň s Klímasem... starý brach mě nenechá spát, začínám úspěšný souboj pivo vs. jet-lag. Tomu říkám pořádný lahváč – novozélandské třetinky nejsou ono.

Pečená kačena u babičky... obývákem se line božská vůně. Knedlík vsakuje omastek. Něžně obírám kachní krk. Zlatavý mok završuje českou nirvánu. Pro rozdýchání podnikáme s taťkou a bráchou krátkou odpolední vyjížďku do líšeňské hospůdky na náměstí.

Žany se žení... první větší akce, poprvé jedu do centra Brna. Troleják na rozdíl od Aucklandské MHD přijíždí na minutu na čas. Mám trochu trému jít mezi tolik známých lidí. Na nádru jsem neustále ve střehu, jesti neuvidím někoho známého :-). Svatba je na parádním místě – zahrada skrytá v centru města. Skautíci točí pivo a grilují, ženich i nevěsta vypadají skvěle. Basák Čeji pomrkává z pódia. Vše završuje ultimátní ohňostroj Ignis Brunensis ze Špilasu.

Výlet do Třebíče... synovec už si na strýce zvykl a během jízdy mi masíruje hlavu. Vysočina – mezi smrky skrytá dřevěná chata, kam jsem každé léto jezdil s našima. S taťkou i přes chladnější počasí dáváme rychlou koupačku v rybníku. Hodujem a vykládáme s rodinou u tety na zahradě, pivo nedává jet-lagu šanci.

Klavír... nejlepší zvuk má jako obvykle s kocovinou. Nevím čím to je, ale zvlášť dobře rezonuje v hlavě. Rozehrávám prsty, není to tak hrozný jak jsem čekal. Na čtení not jsem línej, postupně se rozvzpomínám... na zrekonstruování komplet Chopinova Nocturna byl ale pobyt v ČR příliš krátký. :-)

Rozmluvy s babičkou a dědou... Obvykle dopoledne nebo po obědě. Dědovi a sobě umíchám frappe. Sedíme s babičkou dole v obýváku nebo na zahradní houpačce. Rozprávíme o cestě, aktuálním dění nebo životě dřív. Na zahrádce obírám zralé maliny.

S kamarády na žebra v Pegasovi... je třeba znovu zhodnotit, zda-li sládek Čeji správně dělá svoji práci. Konečně zas vidím Teres, Borise, Lukyho a další žebětínské povaleče :-). Do české kulinářské mozaiky přidávám správná hospodská žebra. Pivo teče proudem, ano sládek nezahálí.

Mariánským s Martinem... Brněnská letní pohoda, kolo, zeleň, rybníky, U Borovic dáváme první kofču. Marťas vykládá o svých parádních cestovatelských zážitcích v Kambodži, Vietnamu a Africe. Třeba se příště potkáme někde ve světě :-). Po cestě zpět píchnu a tak se neslavně vracím domů autobusem.

S taťkou a bráchou na kolech k Rajhradu... ten samý den později, vyrážím na další vyjížďku tentokrát směrem na jih (taťka mi briskně lepí díru na duši). Kolem Svratky, přes večerním sluncem ozářená pole k Rajhradu. Krásné koupání v malém rybníčku – biotopu u Rajhradu a posilnění v místní klášterní krčmě.

Sekání trávy Žebětíně... legendární chajda stále stojí. Nejprve přijíždíme s rodičma, Lenčou a jejím taťkou přes týden sekat trávu. Sekačky bzučí, křovinořez nekompromisně kosí houští kolem starého včelínu. Večer opíkáme klobásky u ohně. Taťka nachází ukázkové hřiby, které babička druhý den podává smažené s bramborovým salátem.

4 roky s Lenčou... na návštěvu v ČR připadá i naše výročí. Z Rozdrojovic se vydáváme procházkou lesem k Príglu, kolem penzionu Marie, místa činu Adama a Adélky. Již tradičně přeplouváme na parníku Ke Kotvě, slavíme krásný rok místní delikatesou - utopencem, výhledem na přehradu a lesy kolem. Na další společná léta připíjíme Starobrnem :-).

Vymetán pavučin... ano i obligátní kalba v Žebětíně nesmí chybět. Z Prahy přijíždí dostavníkem komiksový guru, kmotr DemnoG, postupně se sjíždí všechna sebranka a zahradní párty dostává grády. Gril jede na plné obrátky. Před půlnocí přichází sládek s bečkou na zádech, drum n bass přehlušuje hromy. Déšť smývá krev ze skalky.

S Klimčou k Jelenovi... šlapem s mistrem Mariánským údolím. U Jelena chcem dát oběd, ale osud tomu chce, že nevaří a tak dáváme jen pivo a na obídek přesouváme do Eldoráda. Světe div se – zrovna tam probíhá předprázdninová „porada“ profesorů z Křenky :-). Je super vidět všechny klasiky u pivka a volleybalu... jako za starých časů. GO Křenová GO!

U Adama s Adélkou... coby svědek spokojeně seznávám, že rodina vzkvétá. Malý orienťák už se batolí na stole a domek u řeky je parádní. Adam vytahuje kánoi, jdeme do plavek a dáváme vyhlídkovou plavbu po Svratce.

Grilování na Ráji... Taťka ala Šéf na grilu připravuje prvotřídní pstruhy dle Pohlreicha. Opět si užíváme teplý letní večer s příjemným posezením venku. S příchodem noci se noříme do blaženého dýmu z doutníků Romeo Y Julieta, abychom večer završili partičkou mariáše na půdě.

Bard... Mamka pro nás s Lenčou úspěšně shání lístky na Nohavicu. Já a naši potkáváme Lenču a její rodiče v Boskovicích a usazujem se na dřevených lavicích našlápnutého letního kina. Nohavica pod širým nebem rozezpívává celé publikum všech věkových kategorií. Nikdy jsem na něm na živo nebyl a moc se mi to líbilo... taková echt česká kulturní událost :-).

Přeplavání přehrady... Na Sokecu zrušili hospodu, díky bohu je tam druhá. Slečna vrchní nás nechává složit bágly do rohu a já, Klímas a Terka se noříme do vod Príglu. Slunce svítí a za nějakých 20min přeplaváváme na druhou stranu do hospůdky U kotvy. Pokaždé když vylézám po dlouhé plavbě z vody na malé travnaté plážičce, cítím se jako Kolumbus. Klímas vytahuje dvoukilo z plavek a nechává uschnout love i své mužné tělo pod jihomoravským Sluncem. Terka je s náma poprvé a vypadá spokojeně. Nakládaný hermelín a pivo dodávají energii pro plavbu zpět. Lenča nás čeká s obědem za odměnu v Rozdrojovicích a její taťka rozehřívá zdatné plavce domácí ořechovkou.

... čas letí a než se nadějem, dosrkávám poslední frappe a vítání střídá loučení. Jíťa s Tomem nám dělají skvělé závěrečné hostitele a průvodce po Praze. Dokupuju poslední suvenýry pro Indy z práce. Bágl mám zas plný – calvados, moravská vína a další nutnosti z „exotické dovolené v Evropě“ :-).

Tři týdny byly krátká doba. Zhruba 2 dny cesty a byl jsem v životě před 2ma lety – znovu bydlel u rodičů, chodil na pivo se starýma známýma. Je to skoro neuvěřitelně rychlý filmový střih. Naše první cesta na Zéland byla dlouhá a dobrodružná – přes Ameriku a Havaj – a dávala pocit, že jsme hrozně daleko od domova. Výlet domů byl naopak naprosto instantní – z ničeho nic. A vyšel jsem z něj s pocitem, že je to vlastně docela kousek a můžem se kdykoliv vrátit.

Nestihl jsem potkat všechny, co jsem se chtěl, ale i tak to bylo dost nabitý. Moc díky všem, že si na nás udělali čas a místo v rozvrhu a hlavně rodině za perfektní zázemí a královské pohoštění. Bylo to perfektní a hrozně rád jsem zas všechny viděl :-).

Naše cesta zpět na Nový Zéland vede nejprve přes Paříž. Na letu z Prahy nás doprovází Dan Nekonečný. Z jeho hlášky „Sekuriti na Tahiti“ při kontrole zavazadla, je zřejmé kam směřuje :-). 

Z Paříže už kopírujem předchozí trasu – první dlouhý let je přes Sibiř do čínského Guangzhou. Aerolinky nastolují stejný občerstvovací režim, jako jsem popsal na začátku příspěvku. Letíme tentokrát na východ – den a noc se střídají rychleji – během 13hodinového letu proletíme polovinu dne, celou noc a přistáváme zase ráno.

V Číně tentokrát máme 8 a půl hodiny čekání a tím pádem spadáme do kategorii „hotel zdarma“ – další příjemná služba od China Southern Airlines v případě, že máte v Kantonu čekání víc jak 8 hodin.

Přes přísně vypadající úředníky v uniformách se vymotáváme z letiště (dostávám čínské razítko do pasu CHA!), je horko a vlhko. Mačkáme se do přistavené dodávky – shuttle busu spolu s dalšími cestovateli a už nás vezou do centra. Pravděpodobně první dojem z čínského velkoměsta pro mě je - „neosobní“. Postupně se vynořují namačkané věžáky s malinkýma oknama a zamřížovanýma mini balkónkama. 

Zdá se že tu bydlí hrozně moc lidí, zvláštní ale je, že nikde žádné nevidím. Když se blížíme do centra, doprava houstne, na starých kolech – skládačkách šlapou v parnu Číňani.

Hotel je honosný – 5 hvězdiček -  na to že je zdarma dost dobrý. V ceně ji i snídaně formou švédských stolů. Bohužel 8 a půl hodiny je na tohle všechno docela málo. A tak nakonec stíháme v podstatě jen snídani, sprchu a asi hodinu a půl spánku. Pak už zas nasedáme do minibusu a jedem zpět na letiště. I tak dobrý. Pokud poletíte se China Southern přes Kanton, ideální by byl dlouhý přestup tak 16 hodin – aby si člověk užil odpočinku na hotelu a třeba i trochu vykoukl do centra.

V polospánku přečkáváme další dlouhý let, proletíme další nocí do nového dne a za časného, chladného a slunečného rána přistáváme v zimním Aucklandu.

Jediná vada na kráse aerolinek China Southern byl samotný závěr, kdy nám nedorazila zavazadla do Aucklandu. Vzhledem k tomu, že už se nám to ale stalo jednou s JetStar, jsme se zas nějak zvlášť nestresovali. Tentokrát nám aspoň podávali pravidelné info, kde zrovna baťohy jsou a po dvou dnech nám vše bez problému dorazilo. I přes tohle drobný zaváhání v samotným závěru ale můžu říct, že se s China Southern na dlouhé vzdálenosti cestovalo výborně a můžu jedině doporučit.

Krosny jsme měli zase naplněné suvenýry, tentokrát pro naše známé, kamarády a kolegy na NZ. Žebětínský calvados alias “Ivo’s Product” si získal mezi místními SAPáky poměrně slušnou pověst.

Loučit se zase s Českem, rodinou a kamarády bylo docela těžký, ale jak jsme přijeli na Zéland a začli pracovat, rychle jsme se znovu aklimatizovali. 

Jak jsem v ČR nepocítil žádný jet-lag,  tak při návratu na NZ to bylo trochu horší. To ale může být tím, že v ČR jsem nemusel nic dělat, jen pít pivo a jíst.

Hned první ráno když jsem jel v Aucklandu do práce mě nakrkla místní hromadná doprava. Ráno jsem čekal 50 minut na autobus a to samý večer. Navíc v zimě. To je sakra rozdíl oproti brněnskýmu létu s na minutu přesnýma trolejákama a rozjezdama. A tak jsem si koupil přes TradeMe starší kolo Apollo a většinou teď do práce šlapu.

Pocit, že svět je malej a domov je vlastně docela blízko završilo setkání s Míšou a jejím kiwi boyfriendem Ethanem. Míša byla jedna z těch, který jsem v Brně nestihl... protože zrovna odjela na Zéland s working holiday. V Grey Lynn jsme si zašli do hospůdky Gipsy Tea Room a zapili setkání pár točenýma Plzněma... Odvykačka musí být postupná.