Konečně sedím u peruánské kávy od kolegy a kamaráda Eduarda
a dostal jsem se k tomu vytřídit nějaké fotky a sepsat něco na blog.
Poslední tři měsíce byly obzvlášť nabitý z pohledu zařizování, návštěv,
práce, víz a podobně. O aktuálním dění nejspíš bude další příspěvek. Teď bych
se rád vrátil do pohody našeho povánočního putování po Northlandu.
Ty tři týdny jsem si obzvlášť užil z pohledu režimu a
svobody, které jsme měli. Pro mě to byla v podstatě první dovolená od května,
kdy jsem začal v práci v SAPu.
Připravil jsem sice hrubý itinerář s tipy od známých, co kde
vidět, ale zároveň nic nebylo nalajnované a nikam jsme nespěchali. Každý den
jsme spali v dodávce, někdy zdarma „na černo“ u pláže nebo u lesa, někdy
v levném DOC kempu, jednou za čas jsme si připlatili za dražší Holiday
Park s teplou sprchou. Nejčastěji jsme se ale koupali v oceánu,
protože bylo krásné novozélandské léto. Večer jsme vytáhli naše kempovací
rozkládací křesílka a uvařili večeři na plynovém vařiči. Po setmění jsme si
chvíli četli (já jsem urazil dost dobrou knihu „White Tiger“ od indickýho
autora, kterou mi půjčil Chandra z práce) a pak usnuli v dodávce.
Ráno jsme si nedávali budík, vstali jsme, jakmile začlo dodávku ohřívat
sluníčko. Uvařili jsme snídani na vařiči, poklidili kempovací židle a jeli dál.
Řídil jsem většinu času „na kiwiho“ – bos – a naše dodávka se postupně utěšeně
plnila pískem z mnohých pláží krásného novozélandského severu.
Následující ráno v nejsevernějším kempu na NZ
Tapotupotu bay stavíme stan na proschnutí (je mokrý ještě od Silvestra) a
popojíždíme kousek na samotný slavný Cape Reinga. Náš plán je jít celodenní
trek z mysu Reinga na protější mys Cape Maria Van Diemen – nejzápadnější bod
Nového Zélandu. Tuto túru, stejně jako mnoho dalších míst v Northlandu,
nám doporučila cestovatelka Jenn z Taiwanu, která u nás couchsurfovala
v Aucklandu. Vřelé díky a tímto doporučuju její super blog.
Cape Reinga je magické místo na samotném okraji Nového
Zélandu, stýká se tu Tasmanovo moře s Pacifikem a pro maory je to něco
jako vstup do podsvětí, kde duše opouští Zemi. Na nedalekém útesu bičovaném
extrémními podmínkami divokého moře, deště a větru roste prastarý strom kahika,
jehož kořeny údajně slouží jako schody, po nichž maorské duše sestupují do
hlubin moře a pokračují dál na cestě do země Hawaiki, odkud pochází.
Když se blížíme k majáku, začíná se rozjasňovat,
hledíme na nekonečné vody všude kolem. Uprostřed oceánu je zřetelně vidět tzv.
Columbia Bank maelstrom – místo se silnými proudy, kde se střetává Pacifik a
Tasman Sea a kde se mohou tvořit až deseti metrové vlny.
Maják a mys Reinga jsou hodně populární, my se však po
chvíli odpojujem od zástupu turistů a vyrážíme na trek k protějšímu mysu Maria
van Diemen. Otvírají se výhledy na několika kilometrovou pláž Te Werahi, ke
které postupně sestupujem po zeleném hřebenu.
Když jsme konečně u pláže, sedáme do trávy a obědváme. Už
jsme tu skoro sami – pouze kousek od nás víská v moři skupinka indických
floutků a kolem proběhne jakýsi bosý vlasatý týpek s baldou v ruce a
krosnou na zádech, div že nám nenapráší do konzerv.
Posilnění pokračujem dál, musíme překonat do dáli se
táhnoucí písečnou pláž. Teď už jsme opravdu sami a bude tomu tak (až na jednu
vyjímku) do konce výletu.
Pláž je nádherná, otevřená, nekonečná. Krok za krokem
postupujem, necháváme jen mělké stopy na tvrdém, mořem a větrem udusaném písku.
Když konečně překonáváme Te Werahi beach, potkáváme znovu
vlasáče a dáváme se do řeči. Kanaďan Brian se k nám přidává na úsek k mysu
Maria van Diemen. Je to pohodář, dobrodruh, horolezec. V Kanadě dělal
instruktora na kajaku. Je specialista na jedlé rostliny a bobule, říká že
zrovna spořádal poslední řízek z vačice (neboli possum), kterou našel
chycenou v pasti.
Vykládáme nebo mlčíme a procházíme působivou osamělou písečnou
krajinou. Překonáváme duny, žádná stezka tu již nevede, navigujeme na základě
vzdálených do písku zabořených kůlů.
Konečně se stáčíme k samotnému mysu,
stoupáme a prodíráme se hustým porostem novozélandského flaxu.
Zvládli jsme to.
Dál už leží je pustý zelený ostrůvek ve tvaru přesýpacích hodin.
Obracíme se a stejnou cestou vyrážíme zpět. Po chvíli se od
nás odpojuje Brian, bereme si na sebe čísla a asi o měsíc později ho uvítáme u
sebe v Aucklandu J.
Brian pokračuje dál na svém vícedenním treku. Túra, kterou jde (stejně jako náš
úsek mezi Cape Reinga a Cape Maria Van Diemen) je součastí 3000km dlouhého
novozélandské Te Araroa trailu – trasy, po které můžete projít pěšky z úplného
severu – Cape Reinga na Severní Ostrově, až na samotný jih – do Bluffu na
Jižním Ostrově.
My jsme docela vyšťavení i po jednodenním výletu. Vracíme se
stejnou cestou, pláž je ještě víc nekonečná než předtím. Nastává příliv - tam
kde byla pláž je místy už moře a tak poslední úsek musíme přelézat přes útesy.
Když se vracíme do našeho kempu, začíná mírně poprchávat. To ale ničemu nevadí,
směle se s Lenčou vrháme do rozbouřeného moře a smýváme únavu
z treku.
Co se campervanů týče, je vidět že ještě máme co dohánět J. Kousek od nás parkuje
postarší paní s vozem, kterému nechybí ani muškáty v truhlících.
No... do práce bych s tím ale jezdit nechtěl. Už tak se mi posmívají za postel.
Vaříme večeři, pomalu nám začíná docházet plyn, vzhledem k větru
používáme jako zástěnu k našemu vařiči mírně kontroverzní papírovou
krabici. Nic nevzplanulo, plyn vystačil, jídlo je hotovo a my můžem spokojeně zalézt
do dodávky.
Následující den opouštíme Cape Reinga a směřujem na jih. Po
západním pobřeží poloostrova se táhne legendární Ninety Mile Beach (která má ve
skutečnosti jen 55 mil... ale pořád je to sakra dlouhá pláž). Je speciální tím,
že písek je tak tvrdý, že se po něm dá jet autem. Nicméně autopůjčovny zakazují
vstup na pláž v půjčených autech a obecné doporučení je jezdit tam jen
pokud máte 4x4. Byl jsem trochu na vážkách, jestli to riskovat s naší dodávkou,
ale mluvil jsem s pár lidma a říkali, že by to mělo jít, tak jdem do toho.
Před vjezdem na pláž je třeba trochu udělat research. První
zásadní věc – na pláž jezdit je za odlivu (+- 2 hodiny). Druhá zásadní věc –
kde na pláž vjet a kdy ji opustit. Nájezd a výjezd jsou totiž nejzáludnější
místa s hlubším pískem, kde jde snadno zapadnout. Místní maor u Te Paki
sand dunes nám na mapě ukázal, že nejlepší je odbočit na pláž u místa zvaného
Houhora Heads, jet na jih a opustit pláž u Waipapakauri.
U Houhora Heads tedy odbočujem směrem k pobřeží. Po pár
kilometrech po prašné cestě se konečně otvírá vstup na pláž. Čekujem nájezd,
vypadá to vcelku v poho... A voilá, už si to fičíme po pláži. Písek je
skutečně tvrdý jak beton, jede to skvěle, jen je třeba se držet vlhkého povrchu
a nevybočit na sypký suchý písek nebo naopak na příliš mokrý blízko moře.
Krosíme to asi 17 kilometrů po pláži, po pravé straně
příboj, semtam míjíme rybáře, skvělý zážitek. Když přijíždíme k výjezdu u
Waipapakauri, vypadá to trochu na oříšek. Písek je zde podstatně hlubší než v místě,
kde jsme na pláž vjížděli a navíc je to trochu do kopce. Chvíli pozorujem auta,
která pláž opouští, většinou džípy nebo SUV. Týpek opodál radí, že to musíme
pořádně rozjet. Potápěč zatúruje, rozkotlíme to, dodávka v hlubším písku
trochu zapluje, ale dáváme to ladně – hurá jsme bez úhony venku! J
Krátce stavíme v muzeu Ancient Kauri Kingdom. Muzeum
vystavuje různé věci vyrobené z prastarého dřeva stromů kauri, které dřív
hustě pokrývaly sever NZ a po uhynutí ležely pohřbené v bažinách víc jak
40 000 let. Za brutální sumy je možné z tohoto materiálu na místě
zakoupit třeba vyřezávanou dřevěnou pohovku za 40 000 dolarů. Zdaleka nejdřažším
a nejzajímavější exponátem je ale schodiště vytesané do jednoho obřího, z bažin
vytaženého kmenu. Cena byla tuším cca 800 000 NZD J.
V McDonaldu tankuju kafe a zvažujem, jestli se nevrátit
do Bay of Islands a nedat lodní výlet. Bay of Islands má být krásné, ale my
jsme si to tam bohužel kolem Silvestra moc neužili, protože celou dobu vydatně
chcalo. Bohužel, teď už jsou všechny „cruise“ obsazené a tak necháváme Bay Of
Island na příště.
Místo toho se naloďujem na trajekt a překonáváme zátoku
Hokianga příjemným pětiminutovým trajektem do městečka Rawene.
Plánujem dnes
dát po delší době teplou sprchu v holiday parku a dostáváme chuť něco
ogrilovat. Holiday parky totiž často zdarma poskytují plynové barbecue v ceně.
V místní sámošce je bohužel výběr o ničem. Ptám se jestli tu není nějaké
další místo, kde bych mohl koupit maso na gril. Děvče za kasou mě ujišťuje, že
ne a tak pořizuju zmražená naložená žebírka. Samozřejmě po odjezdu z obchodu
o kousek dál vidíme otevřené řeznictví. No nic J.
Kemp v Rawene je ale luxusní. Výhledy na zátoku, gril,
venkovní posezení, dokonce i bazén. Otevíráme pivka, žhavíme barbecue a dokonce
mě ani nerozhodí, že „žebírka“ ve skutečně nejsou žebírka, ale jen jakýsi
karbanátky z mletýho masa vytvarovaný do podoby žebírek :-D.
Na Rawene padá soumrak, obrysy kopců nad hladinou jsou
odstupňovány v různých odstínech pastelových barev.
Po krátké procházce
vytahujem s Lenčou scrabble a s čelovkama na hlavě dáváme partičku.
Bonusové body jsou za zabité komáry...
Původně jsem chtěl
Northland již dokončit v tomto příspěvku, ale dle délky i počtu fotek se
zdá, že to bude lepší rozdělit... tak brzy nashledanou.
Žádné komentáře:
Okomentovat