Poslední část našeho putování po Northlandu vede po západním
pobřeží. Ráno projíždíme městečkem Opononi, které proslavil společenský delfín
Opo, který sem pravidelně připlouval v letech 1955/1956 a hrál si s místníma.
Bohužel delfíny tu nepotkáme, ale aspoň na chodníku před
sámoškou poprvé naživo vidíme mrtvou wetu – masivního prastarého hmyzáka made
in New Zealand.
Opononi leží v ústí přístavu/zátoky Hokianga, který je
významný z pohledu maorského historie. Dle legendy sem připlul kolem roku
925 na kanoi z bájné země Hawaiki polynézský mořeplavec Kupe, první
objevitel Nového Zélandu.
My s Lenčou jdeme před obědem na krátkou procházku s výhledu
na zátoku, písečné duny na protějším břehu a průzračné vody Tasmanova moře.
Pokračujeme do stínu parku Waiotemarama, kde neodolám a
dávám osvěžení v tůni pod vodopádem.
Největším lákadlem západního pobřeží Northlandu je nicméně rozlehlý
a starý les Waipoua s obřími stromy kauri – pozůstatek lesů, které dřív
pokrývaly velkou část Northlandu a z neznámého důvodu zmizely. Zůstaly
pouze obří kmeny pohřbené v bažinách.
Waipoua Forest nicméně stále žije a ukrývá mnoho velikánů
kauri. Největší z nich Tane-Mahuta (Pán Lesa) je součástí maorského mýtu o
stvoření světa. Z nicoty se narodily Papataunuku – matka Země a Ranginui –
otec Nebe. V pevném objetí zplodily několik dětí. Děti žily ve tmě a
rozhodly se, že by chtěly světlo. Jediné možnosti byly buď rodiče zabít nebo
oddělit. Tane-Mahuta, jejich syn, tedy masivně zatlačil, kořeny do matky Země Papataunuku
a větvemi do otce nebes Ranginui... a hle, bylo světlo. J
Krátkou pěšinou přicházíme k Tane Mahutovi a je to
krasavec. Chtě nechtě se nabízí porovnání mezi kauri a kalifornskými sekvojemi,
ale těžko říct, které jsou působivější.
V lese je nutné se držet na vyznačených cestách a před
vstupem si kartáčem a dezifenkcí očistit boty. Kauri totiž v minulosti často
uhynuly na nemoc, která by se může přenést v případě šlápnutí na kořeny.
Kromě pána lesa pokračujem i k dalším významným kauri –
Te Matua Ngahere neboli Otec Lesa je nejstarší a nejtlustší (obvod přes 16m), 4
sestry se tyčí jako pilíře katedrály (Ctíba by zaplesal) a Yakas je sice
nejdál, ale zase je jediný ke kterému můžete přijít na dotek J.
Waipoua Forest je překrásný a po obřích pouštních dunách, nekonečných
plážích a krápníkových jeskyních skvěle doplňuje neuvěřitelnou přírodní mozaiku
Northlandu.
Náš Potápěč statečně jede další a další kilometry a trpělivě
snáší rumplování postele na nezpevněných cestách. Po jedné takové se vyklepeme
až na večerní vyhlídku nad lesem Waipoua a koukáme na zalesněné kopce táhnoucí
se kam oko dohlédne.
Vydatný dlouhý den ještě nekončí. Hledáme místo na spaní a
nakonec ho nacházíme v DOC kempu v Trounson Kauri Park. Přímo z kempu
vede cesta do lesa a prý je to dobré místo na hledání ptáka kiwiho v přírodě.
Překonáváme únavu, se příchodem noci instaluju červenou fólii na čelovku a
plížíme se do lesa. Noční zvířata jako kiwi prý nevidí červené světlo a tak se
nevystraší. Důkazem toho je hned u vstupu do lesa velká lasice possum, která
nakračuje, jako by nás neviděla.
Na kiwiho už jsme se vypravili na cestě Northlandem jednou –
v místě zvaném Aroha Island (viz Lenčin příspěvek – pasáž o „dohukané gule“
J). Tehdy jsme ale
neuspěli, protože při hledání kiwiho v noci je třeba hlavně naslouchat a
když fouká vítr a prší, kiwiho dupání a prodírání křovím zanikne v šumění lesa.
Tentokrát ale máme štěstí – je klid a bezvětří. V úplné
tichosti procházíme lesem. Kiwiho několikrát slyšíme v hustém křoví, ale
nedaří se nám ho zahlédnout. Pomalu mi začíná docházet baterka v čelovce.
Po delší době v nočním lese potkáváme skupinku lidí se silnou baterkou s červenou
folií. Stojí mlčky a naslouchají, přidáváme se a slyšíme nadějné šramocení. V tu
chvíli prosvítí baterkou houští a asi na sekundu vidíme chlupatého kiwiho s dlouhým
zobákem předtím než zmizí v porostu.
Hurá! Viděli jsme kiwiho ve volné přírodě! J Chvíli ještě bloudíme
lesem se skomírající baterkou a konečně nacházíme východ a náš kemp. Spokojeně
usínáme.
Následující den popojíždíme k jezerům Kai-Iwi Lakes. Vypadá
to, že místo je oblíbenou prázdninovou lokalitou místních – veliký kemp přímo u
krásně modrého jezera, kterou spolu s bílou pláží působí spíš jako nějaký
tropický mořský ostrov.
Zmrzlinový stánek dotváří prázdninovou atmosféru. Voda
je skvělá a sladká, marně se snažím do vody vlákat Lenču, která odmítá opustit
knihu a stín našeho plážového stanu J.
Odpoledne jedeme dál, přejíždíme rozvodněnou a bahnitou
Wairoa River. Nedaří se nám najít vhodné místo na free kempování a tak poslední
večer a noc našeho putování trávíme v Matakohe Holiday Parku. Pokračuju ve
čtení indického White Tigera, pozoruju večerní slet snad tisíce ptáků v koruně
místního stromu a usínám poslední noc v dodávce.
Ráno vydatně prší. Hned za kempem ale máme slavné Kauri
Museum a tak první polovinu dne trávíme v suchu bloumáním po muzeu.
Je
obrovské – v jednotlivých částech najdete nábytek a výrobky ze dřeva
kauri, největší sbírku „kauri gum“ – ztuhlé pryskyřice, kterou maoři používali
místo žvýkačky, historické i moderní stroje a pily na zpracování a těžbu dřeva,
dobové pokoje s výjevy z Nového Zélandu 19. století a mnoho
dalšího.
Oceňujem program uvnitř a završujem ho oběděm a kávičkou v přilehlé
kavárně.
Pak už to fičíme deštěm směr Auckland. Vrzání našich
zrezivělých stěračů pomáhá udržovat bdělost řidiče. Slunce znova vykoukne zrovna
když zastavujem na posledním bodě naší novoroční cesty. Vesnice Puhoi leží asi
50km severně od Aucklandu a byla založena migranty ze Stodu u Plzně pod vedením
kapitána Martina Krippnera v roce 1863.
A aby to bylo stylové, mají v Puhoi nejen kostel
svatého Petra a Pavla, ale taky příjemnou knajpu s točenou Plzní J.
S radostí se
noříme do sametové pěny zlatavého moku a nekompromisně přibíjíme svoje fotky na
jednu ze stěn hospody.
Byť s příjemnou českou koncovkou, výlet po Northlandu
byl hlavně o poznávání Nového Zélandu – jeho přírody, historie, vztahů mezi
maory a příchozími evropany. Jsem taky
rád, že se nám podařil další road trip s naším Potápěčem – tentokrát s ideálním
letním počasím na kempování a sezení venku.
Příště to nejspíš bude o nejaktuálnějších událostech a
plánech J.
Žádné komentáře:
Okomentovat