Letní Northland 2/3: Poctivá válka o betelné štaci

Hurá, tak tu máme další příspěvek od Lenči, pokračování vyprávění o naší vánoční výpravě na sever. A aby to nebylo jentak, tentokrát dokonce celý v hantecu. Tak hoďte čočku, co ten můj betelné kocór ufachčil...

A už je tady Silvestr a taky den Ivovéch narozenin. My si to šineme po traťůvce Russel Road na špicové tympl Bay of Islands, betelné prý flek. Cestó eště zastavujem v Helena Bay, začíná silně fókat a na obloze se objevujó mraky.

Přesto su ve fajnovým rozpoložení. Najednó gómám, že na mě má vypleščený augle nějaké maorské džekyl, ksicht zmasené kérkama, až mě z toho mrazí na džestru. Házím na něho čočku a tak se vzájemně měříme - jeden druhýho. Mladé hóká ať nehážu bóřku, že by to mohl byt malér a nechce mět pokřivené sandál takhle v půlce společnéch sajdkár. Po ňákéch dohadech necháme Maora Maorem, házíme mávačku a křivíme to rovnó na sever.

Jenom ujedeme s dodsnó pár metrů, už je tu echt šotolina, casnuje to se mnó (co se mnó, s našó betló!) tak, že to je pomalu na hópanec z fenstru. Spadaný haluze, grymle, córáme se, no zófalka. Ivo už teho měl taky plný radlice. Naštěstí zmerčíme bilbord, který hlásí, že si tu možeme vyvětrat kostry a hodit kukačku na lokální špica rudé strom kauri. Já fachčím těžký šmé, vo tym žádná. Kilometr dlóhá štreka má trvat hodinu. To se mně teda nezdálo.

Eště než razíme, vošplóchneme šlupky tó novozélandskó zázračnó chemikálió, abysme nepřenesli na ty jejich drahocený pugéty nějakó virózu z podrážek. Pak už se plahočíme řáholiskem, luxus stromy, všecko zelený, rudý dlóhý haluze, lepší jak v Augecu.

Štatlujem v té kráse jak náměsíční, čumíme na květenu jak rybízci. Mladé mě fotí, já pózuju jak Pamela, gómáme o smyslu života, no veget. Než sme se odtamtud vysókali, dvě hodiny só v kakáču. Tak ta cedula nemlela žgryndy.

Je čas navážno to hrnót dál. Dovalíme do Orongo Bay Holliday Parku, v budce fachčijó dva permoníci ženskýho pohlaví. Kópíme dva flósky na chrupnu, vysolíme pětičento a svištíme k nejbližšímu gut fleku, kde to zalomíme. Ivo, machr na steaky, hlásí do placu, že navečer zmákne uklohnit betelné gábl.  Já hrabu harizony na budce a celkově nahozuju lepší fazónu.

Pravděpodobně gómeš, milí příteli, co pak proběhlo. Nastal goldnové laťák dne, gáblujeme erteple a flaksu, každé vykřópne zetři bahna. Ivo eště dává špicovó glgačku – kolu řezanó rumunskem.

Měli sme fajnové večer, ale zas když máš Silvestrovskó spářku ve dvó, nelajzneš si se zbořit jak Drážďany nebo podnikat nějakó festovní čurinu (třeba čeřit vody polonahé na veřejnéch prostranstvéch, s naraženó koňskó hlavó). K půlnoci začlo chléstat, správci nás ze společnéch prostor stěhovali pali (byl tam takové kempařské obýváček), tak jsme skončili v naší potápěčské dodsně. No tak takovó špica sókromó pijatikó sme zakončili ten slavné minulé jár. Pak už se šlo pochopitelně chrupčit.

A je tu morgen, chléstá imrvére, vody jak na cédačce. Máme fedry a házíme těžkó myslivnu ohledně programu. Nakonec dáváme doholpeca krópy, co máme po kapsách a za tyto ance štatlíme do perfektního Russel Museum. V instituci si pak dáváme volnoběh a jsme štajf z těch jejich betálných šutrů. Házíme čučku na slavnó zmenšeninu necek Endeavour, ve kterých do štatlu přirazil James Cook poté, co navigoval přes půlku zeměkóle jak divé.

Je důležitý zmínit, že byl erste Evropmen v těchto exotickéch zákótích. Cook přijel do Russelu, podal si pastelku s lokálním čífem divokéch Maorů a minutku bylo dobře. Od té doby pródili Evropští týpci na Zéland jak šílení. Nejeden byl dodivočené betelnéma Maorskéma kocórama, taky zmerčili potenciál lokálních pozemků. Šmelilo se s rostnéma a nerostnéma surovinama. Nakonec Angláni a Maoři dohókali “spravedlivé” befel Treaty of Waitangi (křivé jak klika vod polepšovny). Briti dávali slibotechnu, jak bude pro maorskó skvadru alles gutte. Byla okolo toho trochu bóřka, to je pochopitelný. Divoši byli zófalí, co teď s britskó korunó za džestrem. Hotové šauglplac. Járu 18 kilo 40 se fertig podškrábl tento podstatné glét, které sóhlasí s Britskó suverenitó na Zélandu. Britský imperium suploval slavné guvernér Wilda Hobson. Maoři samozřejmě měli mět taky svý práva, ale ne každá mošna Anglánům ausgerechnet tu bódu žrala. Už o pět járů později se krvavě mlatovalo zrovna v Russelu. Známé Maorské řízek Hone Heke, které to šméčko prokókl, sťal Britskó vlajku a Angláni byli nastartovaní místním borcům rozhodit těžkým stylem sandál. Začalo být dusno. S Britskó vlajkó a právama černóšků casnoval dodivočené frajer Heke eště třikrát.

Tak sme měli takové historické den, no. Gábl dáváme v jednom fajnovým podniku šikmookéch. Hlavní vedócí (ten je Zélanďan) dělá fóry a nechává nás gecnót u exitu, skoro do dešťa, prý je možný, že za půlhodinku bude mít plné podnik. My jsme jenom dva a zabírali bysme flečmen. Ivo není žádné slabopród, dělá decentní čoromoro a fest nakrknuté vedócí nám ordinuje čapnót goldnový příbory a dřapnót na špicové tympl. Nutno hodit do placu, že celó dobu se jiné zákazník neukázal. Dlabanec ale majó Thajci betelné, to je bez hecu.

Na odpoledne se nám v hlavě vylóskl betelné nápad, a sice hodit hrubó čočku na flek, kde ti kalósci podepsali tu dohodu. Nasedáme aji s naším bórákem na trajekt, jaké nejezdí ani přes Prigl a valíme dva kilometry do Paihii. Trochu čachrujeme s krópama, Ivo hóká, že je černé a já zjišťuju, že su taky skoro bez kapitálu. Naštěstí nésme žádný béčka, těch pár doldsnů sme nakonec dali doholpecu. Betelně krosíme vodu slanó jak vod italskéch těstovin a córáme se směrem k Waitangi Grounds.

Waitangi Grounds bylo plný fikanéch maorskéch ekvipmentů. Taky tam měli klofny, hadry, bazmeky a další cajky. Jejich betlémy byly nazdobený jak na gólku. Delší necky než měli tam, sem teda eště negómala. Byla to čurina, vo tym žádná, ale řepy sme měli brzo v emigraci, bylo to hafo novodurovéch informací.

Kolem šesté to balíme a dekujem se hledat nějaké chrupkové tympl. Valíme přes Haruru Falls do Keri Keri, kde se hodinu a půl motáme jak hovno pod splavem. Chceme durchčit grátis, to je snad jasný. Nakonec jsme ale tak grogy, že na to házíme bobek a svištíme na Aroha Island do Eco Reserve. Máme za sebó den dlóhé jak hára indickéch radikálů. Bohužel sme se od místního konópka domákli, jak zmerčit slavnýho fógla kiwiho a tak to smykujeme další dvě hodiny v keřích hustéch jak mlha z Rákosníčkovéch příběhů, svítíme čelovkama obalenýma rudém staniolem (kiwi je posrané z normálních luceren). Brélíme do tmy a dófáme, že tu dohukanó gulu zmerčíme a hlavně uslyšíme. Kiwi je zašité jak lochna na fusekli, čujeme leda masivní regnu a tak deme gróňat. Kiwi štace bez kiwiho byla zadax, za šlofíka ale cálujeme štyricet dolcnů. To za méch studentskéch let béval můj měsíční berósek.

Další den je ve znamení chléstanca většího než dny předchozí. Zum Glück máme plnó dodsnu betálně dekovéch fusek a tak je dnešní program vcelku jasné.

Po vizitě néstaršího kamennýho betléma na Zélandu (což je mladé konópek ve srovnání s barákama v Evropě) a jeho mladšího dřevěnýho sórozenca to zapichneme u kafe, přičemž naše eklový hadry se peró v jedný prádelně. Pak valíme dál směr Kari Kari, chceme zadax hodit chrupnu u Tokerau Beach. To je tutově betelné flek, fakt. Ale jsme tam na sólovku, později tam naklapó nějací dacani, máme strach z buchecu a jedeme zas pali. Můj drahé má vždycky v záloze nějaké bokové tympl a tak nakonec dlabanec na věc a nahazujeme bleskovó chrupku v DOC kempu v Matai Bay.

Morgen rumpluje zoncna! Čučím na to jak čerstvě navondulovaná frajla na řáckó regnu.

Ivo se cédá v dvojité zátoce, já se córám, vegetím a přeméšlím, jestli mám taky hodit zetři tempa. Milé zkóší šnorchlovat, ale vasrůvka je tu prý husťéší a hnědší a čudle abys pohledal.

Čímž se vyřešilo moje dilema, do hnědanca já nepolezu.

Raky sypó poledne, je čas dat cihlu na plyn a stróhat to přes bergle ke Cape Reinga. Ivo gómá betelnó šorfku, chce stopnót u Te Paki Sand Dunes.

Nésu žádné štengrbacil a tak není důvod se šprajcnót. Deme do toho. Půjčujeme bord a házíme čůz na ten cvrkot. Všude plno kocórů, borců a famílií s kindošama všemožnéch rasovéch původů. Bergle tu só celý pískový a my dófáme, že sme štond to solidně sjet dolů a nezramovat si vanilky.

Ivo to kalí první a jelikož je pořádné řízek, hrne před sebó minimálně dvacet kilo hliny.

Já jenom dófám, že si nerozhodí sandál nebo čočmeny, na který je háklivé jak ekolog na plastové kelímek (hlavně když se mi podaří na ty jeho švidry hamsnót).

Já to nakonec taky zkóším. Nemám bobky a hrnu to ve stoje, nechcu byt jak prase od písku. Balancuju svéma gramlavéma klepetama, jedu jak trhlé čokl, žádné fixl.

Hážu ale vangl a padám jak nakóřené rolař, papulu naraženó. Ivo lochec, ale já vteřinku nemám ve vohryzku žádné šlic. Nakonec to není tragikomix. Ta hrča na mojí čapě je už ňáké pátek pali, tak na tym tak nefičí.

Berem kramle, protože máme vygómlé špicové flek na chrupnu. Tapotupotu Bay je nejseverňéší kemp ne Zélandu a nejkrásňéší tympl na matce zemi.

Dáváme maorském konópkům poslední ance a sme zase švorc.

Paluša v nedohlednu a tak deme brzo šlofčit. Sme hyn a zitra na beton štatlujem dlóhé Cape Maria Von Diemen. A to nebude žádné šolich, vo tym ani nedéché.

Lenka, Mitch Around World Press

Slovníček hantecu