Po odletu rodičů 6. března se dospáváme v kempu
Spencerville v Christchurch. Nabitý program posledních týdnů máme úspěšně
za sebou a čeká nás cestování po Jižním Ostrově ve dvou. Už bez tlačícího času
a pevného plánu. Jediné limity jsou peníze, blížící se podzim a chuť a síla
cestovat.
Vzhledem k tomu, že nám odešel adaptér, musíme nabíjet
našeho laptopa Nomáda přes USB kabel a to trvá zatraceně dlouho. Ukazuje se, že
na cestě to je značná komplikace, začínáme nechávat nabíjet počítač ve
veřejných prostorách kempů. A tak se rozhodujem že první věc po odjezdu rodičů
bude sehnání nového adaptéru. Obcházíme několik elektronik ale bohužel... nikde
nemají silnější adaptér s naší koncovkou. Vracíme se do kempu
s nepořízenou a vida... mezitím nám lohli počítač. Který jsme v kempu...
stylově... nechali nabíjet :-D.
Je to docela šok, obcházíme kemp, kopírujeme výzvu
k vrácení, oblepujeme záchody, sprchy. Neohroženě se vydáváme do maorské části
kempu a hloučku asi 20ti zevlujících macatých domorodců vysvětlujem, že se nám
ztratil počítač a že jsme v něm měli důležitá data. Všichni zúčastněně
pokyvují, ale odezva žádná. Obcházíme i podivná individua, kteří v kempu
trvale žijí v obskurních karavanech.
Jeden pupkatej chlapík nás zve k sobě do přívěsu a radí
co máme udělat. Obvolat cajty a zastavárny. Taky nám doporučuje posílat cenný
data domů do ČR na SD kartách (tím jsme se inspirovali a většina našich fotek
už je na cestě nebo uložených na domácím harddisku). Díkybohu to nejdůležitější
- fotky z víc jak půlroku na Cestě - jsme měli zkopírované všechny na
harddisku, který nám zůstal.
I tak je to ale pruda – měníme všechny hesla, internetové
bankovnictví, sociální sítě... dokumenty se snažíme pohledat po emailech. Máme
nepříjemný pocit, protože v počítači (byť zaheslovaném) jsme měli i kopie
pasů a podobně. Až později jsem četl rozhovor s tzv. „digitálním nomádem“– ajťákem co pracuje na cestách a jednou z jeho základních pouček bylo – mít vše zálohované online
v cloudu – počítač na cestách musí být jen kovová věc, o kterou můžete
kdykoliv přijít... ale všecha data vám zůstanou.
První půlden bez počítače máme ještě naději. Co chvíli
obcházíme „TV lounge“, kde jsme laptop nechali nabíjet. Pokaždé když kouknem do
kouta tak trochu čekáme, že tam bude vrácený, zapojený v síti... tak, jak
jsme ho tam nechali.
Ale když ani po noci počítač vrácený není, pomalu se
smiřujeme s tím, že prostě zmizel. Nechávat ho bez dozoru byla blbost... po
kempech mimo město jsme si zvykli, že je to v pohodě a ostatní lidi
počítače často taky tak nechávali. Jenže v městským kempu bylo asi jiný
složení... a jedna negativní zkušenost holt převáží těch 10 pozitivních :-).
Bloumáme po dlouhé pláži kousek od kempu, je docela chladno
a fouká. Cítím se trochu přešle, nakupila se únava, krádež počítače, lehká
homesickness po odjezdu rodičů, končí nám WOF (technická na autě) a začínáme
taky přemýšlet o nejisté budoucnosti po procestování Jižního Ostrova. Měli
bychom zase vydělat nějaké peníze a mám pocit, že už by to pomalu chtělo
rozhodit sítě, zkontaktovat nějaké agentury, vytvořit Cvčka atd. No chmury přejdou a Cesta pokračuje.
Další den jdeme do stejné elektroniky a místo nové nabíječky
pořizujem nový počítač. Je trochu macatější, trochu pomalejší a na základě
kempu Spencerville, kde nám ukradli Nomáda dostává jméno Bud Spencer. Opouštíme
Christchurch a vydáváme se přes poloostrov Banks Peninsula do městečka Akaroa.
Akaroa nám byla víckrát doporučena, je speciální tím, že ji
osídlili francouzi a městečko má díky nim „francouzský šmrnc“ a názvy ulic jako
např. Rue Lavaud. Je to pěkný místo, historické domky, z vršku majáku
koukáme na plachetnice v místním přístavu.
Jdeme lesem ke starému
anglikánskému hřbitovu, prozkoumáváme místní kostelíky a ve francouzské kavárně
nevynecháváme klasické cappucino doplněné lahodným caramel slicem. Ze stejné
kavárny také bookujem rezervaci na první Great Walk – 4 denní túru Kepler Track
ve Fiordlandu.
Tímpádem naše trasa začíná zase dostávat obrysy a nějaké
pevné body.
V zelených kopcích Banks Peninsula by určitě šlo pochodit dýl, ale my už v Akaroe jen necháváme v autodílně prodloužit WOF.
Máme trochu obavy, ale žádné problémy nejsou, zaplatíme 40 dolarů a můžem
jezdit dalšího půl roku! :-) Ohledně WOF asi hodně záleží, ke komu člověk jde.
Z doslechu vím, že v některých autodílnách se snaží „najít“ na autě
co nejvíc chyb a přivydělat si jejich opravou. U nás to šlo rychle a levně.
Z městečka Akaroa odjíždíme už líp naladění a směřujem na jih po
východním pobřeží. S přespáním v nepříliš zajímavém městě Timaru se
dostáváme do mnohem lepšího Oamaru :-).
Oamaru mě dost bavilo a příjemně překvapilo. Působí na mě, že si místní pěkně „vyhráli“. Oamaru má „viktoriánskou čtvrť“, kde najdete všemožný sběratelský
obchůdky, galerie plný podivností a různý vychytávky.
Krom toho je Oamaru
taky městem tučňáků – my jedem večer na Bushy Beach. Z útesu nad pláží
s napětím pozorujem, jestli se z moře vynoří nějaký „yellow-eyed
penguin“. Po delší době se zadaří, ale vidíme jen v dálce se kolébající
malou postavičku.
Je možný si i zaplatit vstup do areálu na cípu města a
pozorovat množství malých „blue penguin“. Do toho nejdem, věříme, že se nám
podaří ještě tučňáky potkat v přírodě zadarmo. V noci v kempu u
přístavu slyšíme podivné skřehotání – prý tam hnízdí malí tučňáci přímo někde
pod terasou.
V Oamaru taky navštěvujem hodně vychytaný Steampunkový
muzeum. Těžko to popisovat, všechno je hodně interaktivní, mačkáte různý
tlačítka, v temných koutech se pohybují nedefinovatelný stroje,
biomechanický potvory se šklebí ze stěn, projdete Infity Portálem, lokomotiva
před vstupem chrlí oheň... a vstupenky vám prodá šílenej šedovlasej motorkář :-).
Z Oamaru to krosíme v naší dodávce směrem do
„skotského města“ Dunedin (... neplést s Dudandyn). Po cestě stavíme u
tzv. Moeraki Boulders. Osamělé obří kulaté balvany uprostřed pláže.
Geologové
tvrdí že vznikli tak, že jádro (tvořené nejspíš nějakou fosilií) postupně
obrostlo kolem dokola šutrem. Aspoň tak to chápu já. Stejně pravděpodobný ale
je, že Bilbo zas s někým rozprávěl do svítání.
Dunedin je příjemný univerzitní město. Působilo na nás „nejevropštěji“
z novozélandských měst. Je určitě
hezčí než Christchurch. Velkou část přistěhovalců tvořili Skotové a Dunedin v podstatě
znamená Edinburgh v gaelštině. Dunedin byl hlavním centrem během zlaté
horečky a v té době tu vzniklo hodně
hezkých historických budov – katedrály, parádní vlakového nádraží. Centrum
města tvoří osmiúhelníkové náměstí Octagon.
Hlad zaháníme v asijské restauraci Wong Gok a v Dunedinu
ještě absolvujem prohlídku čínské zahrady s jezírkem, vodopády, skalkami,
altánem a vším, co k tomu patří J.
Ten samý den odpoledne jedem na poloostrov Otago. Otago
je nádherný, strávili jsme tam jen půl dne, ale určitě by stálo za to
tam pobýt dýl. Po nezpevněné cestě se šinem s dodávkou k místu
zvanému „The Chasm“.
Alejí stromů vyjdete na zelené travnaté pláně vysoko nad
oceánem. Na nich se pasou extrémně chundelaté ovce.
Když dojdete na okraj
plošiny, koukáte na útesy strmě padající do moře. Fouká studený vítr, svítí slunko
a je to nádhera.
Po zelených pastvinách pokračujem dál, chceme dojít do
Sandfly Bay, kde mají večer přistávat tučňáci. Postupně klesáme a najednou
pod nohama cítíme jemný hluboký písek.
Většinu sestupu to hrnem dolů v písečných
dunách až přicházíme k divoké pláži a rozbouřenému moři. Sedíme schovaní v trávě
kousek bokem a vyhlížíme tučňáka. Správně byste neměli být vůbec vidět, páč
jsou to stydlíni a když uvidí nebo uslyší někoho na pláži, nevylezou z vody.
Čekáme, ale bohužel nic, musíme se vrátit. Ještě je třeba zmáknout namáhavý
pochod pískem nahoru. Fouká protivítr a mete písek do očí. Se
setměním konečně přicházíme k autu. Padá mlha a my po prašné cestě
odjíždíme a opouštíme krásný poloostrov Otago.
Z Dunedinu míříme do Catlins, nejjižnější oblasti Jižního Ostrova. Tam už konečně budem mít víc štěstí na tučňáky :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat