V Aucklandu u Lyalla

Po odletu rodičů jsme vyrazili s Lenčou průzkumovat odlehlé části Jižního Ostrova – divokou a krásnou oblast Catlins na úplném jihu a bujný, deštivý Fiodland. K této části cesty se dostanu v dalších příspěvcích. Počátkem dubna se začínala na Jižní Ostrov vkrádat zima a my cítili, že už máme tzv. „odcestováno“. Začalo se nám stávat, že jsme nedokončili túru kvůli počasí, spali čím dál častěji v tzv. v kabinách vevnitř – na spaní v dodávce v chladných nocích a vstávání přímo z „auta do deště“ jsme začínali být trochu pohodlní. Taky jsme toho už hodně viděl a nafotili, ušli a ujeli mnoho kilometrů a postupně nám přišlo, že jsme zkrátka cestovatelsky nasycení. Pomyslným hřebíkem do trampské rakve bylo Lenčino zvrtnutí kotníku v národním parku Arthur’s Pass. A tak jsme nastartovali náš van a zamířili nejkratší cestou zpět na sever, do Aucklandu...

Naším cílem je najít si v Aucklandu bydlení, zakempit na dobu neurčitou, zkusit pohledat práci v oborech a získat nějaké zkušenosti. Kupodivu přicházíme na to, že cestování je super, ale po nějaké době má člověk zase chuť chvíli bydlet na jednom místě, pracovat hlavou a trochu se dostat mezi lidi.

Jako prvního člověka kontaktujeme našeho starého dobrého couchsurfera Lyalla. Máme v plánu si v Aucklandu najít pokoj v podnájmu, ale pro prvních pár dní by bylo super mít základnu někde kde to známe. A skutečně Lyall odpovídá, že máme dorazit, že se mu vystěhovala dcera a že jen trochu poklidí pokoj. Tak začínáme v Aucklandu skoro stejně jako v říjnu minulého roku – couchsurfujem u Lyalla :-).

Máme malý vlastní pokojík, koupelnu a je naprosto luxusní, že si můžem uskladnit věci ve skříních a že si třeba můžem i sednout na posteli... komfort, který naše potápěčská dodávka nenabízela :-). Zároveň máme i supr společnost. Střídáme se s Lyallem ve vaření, po večerech popíjíme jeho domácí pivo nebo můj domácí calvados, hrajem scrabble a hlavně... rozjíždíme pokračování mariášových lekcí :-). Ze začátku tu taky bydlí Jono, Lyallův synovec, pohodář a bubeník, co obsluhuje jeřáb. 

O víkendech doráží Lyallův syn Harrison, vtipnej čtrnáctiletej zlehka geekovskej týpek, kterýho Lyall nestále popohání a mírně sekýruje :-). S Harrisonem semtam přijede jeho psík Ripley. kKoukáme na filmy nebo na Top Gear a celkově je v domě příjemná atmosféra.

Lyall neustále něco staví a vylepšuje. Ať už na domě nebo na své plachetnici Molly, na které hodlá obeplout svět (o tom později). Když jsme v říjnu odjížděli z Aucklandu, makal na stavbě terasy, když přijíždíme v dubnu, terasa už je hotová, Lyall dokupuju barbecue a rozjíždí grilování steaků a uzení ryb.

Po týdnu „couchsurfování“ nám Lyall potvrzuje to, v co jsme tajně doufali – můžem zůstat :-). Začínáme mu platit rozumný nájem a z couchsurferů se stáváme spolubydlícími. Lepší místo na bydlení kousek od centra za takovou cenu bychom těžko hledali. Bydlení je zajištěno a my se začínáme naplno věnovat hledání práce.

Vzhledem k tomu, že se ani po 3/4 roce na cestách necitím úplně rozmluvenej v angličtině, porozhlížím se nejdřív po nějaké jazykovce. Vybírám LSI Auckland a nastupuju na 3 týdenní kurz, každý den 4 hodiny, takže docela vydatný. Jazykovka je v centru, autobusy jsou drahý a parkování taky, takže se rozhoduju chodit pěcha. Každé ráno šlapu 3,5km a pozoruju probouzející se Auckland. 

Rychle se střídá déšť a sluníčko, maorky v uniformách vyráží do škol, na ulicích je kompletně mezi-národní a mezi-rasová směska – indové, běloši, turci, asiati. Ze srdce Aucklandu vyrůstá věž Sky Tower a semtam zahlídnu probleskující moře. Po ulicích běhají otužilí kiwi kluci a holky v trenýrkách a tričku bez ohledu na počasí a teplotu, před sex shopem „Peaches & Cream” šlape značně jetej holko-kluk. S dobrý soundtrackem ve sluchátkách a dobrým cappucinem v kelímku se stává ranní pochod do školy mojí oblíbenou částí dne.

Je moc příjemný být zase na chvilku ve škole. Moji spolužáci jsou – pohodový Japonec Shuhei, co hraje rugby a má černý pásek v karate, extra ukecanej a rád se poslouchající finační analytik Karsten z Německa, francouzka Sarah, která bydlí na ostrově Waiheke a každé ráno připlouvá do Aucklandu trajektem, francouz Phillipe, který řídí letový provoz na Tahiti, mírně šílená srandovní japonka Kiko a postupně se vystřídají i další – korejka, brazilec , kolumbijec :-).

Ve škole je docela mumraj, naše nejpokročilejší skupinka je v horním patře, kde je to klidnější, ale ve spodních patrech neustále povykují středně pokročilí a začátečníci převážně z Jižní Ameriky a Asie. Zjištuju, že francouz Phillipe si semtam dá doutník, tak jsem rád, že budu mít od taťkova odjezdu zas nějakého sparinga :-). O přestávce během jednoho slunečného dopoledne stojíme před školou, pijeme kafe, kouříme cigarillos a Phillipe vykladá o Tahiti, potápění mezi žraloky a taky, že je fanda do muziky, na ostrově má asi deset kytar a zamlada chodil do operního zpěvu :-). Nabízí, že když budem chtít, máme přijet na Tahiti a můžem u něj couchsurfovat :-)... To by bylo škoda nevyužít.

Než se naděju 3 týdny jsou pryč a vychutnávám poslední pátek ve škole. Po vyučování dáváme s děckama Fish & Chips a sluníme se v parku. Jazykovka LSI bylo příjemný intermezzo, trochu jsem se rozmluvil, potkal zajímavý lidi a hlavně jsem se začal sžívat s novým městem.

Kromě Lyalla potkáváme i naše druhé oblíbené Aucklandské couchsurfery – Tima a Dani, kteří nás v říjnu pohostili, zhulili a vzali na první novozélandskou túru :-). Setkání je o to zajímavější, že Tim s Dani v dubnu vyráží, stejně jako my v srpnu minulého roku, cestovat – na dobu neurčitou. Opouští svůj byt, balí vše potřebné do krosen a my jim pomáháme zbytek majetku přestěhovat s naší dodávkou k Timovým rodičům. Dostáváme od nich obří sadu hudebních CD a parádní repráky – věci, co si na cestu neberou :-). Tim s Dani opustili Auckland a vydali se přes Bali a Indonésii směrem do Asie. Postupně chtějí docestovat do Evropy a pak nejspíš do Jižní Ameriky, protože Dani je z Argentiny. Držíme palce a doufáme, že se někde potkáme :-).

A my s Lenčou pokračujeme v hledání práce – sepisujeme motivační dopisy, tuníme CVčka, projíždíme Seek.co.nz – největší web s nabídkama práce na NZ. Zároveň je nutná i nějaká počáteční investice – pořizujem druhý počítač, ať můžem pracovat oba zaráz, postupně taky kupuju oblek, boty, košili, vázanku – abych se mohl „dress for success“ na případný pohovor :-).

Ukazuje se, že sehnání práce v oboru na NZ není jen tak. Máme totiž jen working holiday víza do října a to většinu potenciálních zaměstnavatelů odradí, protože by nás museli „podpořit“ abychom dostali návazná víza. A pro něco takového musí dosvědčit, že nenašli vhodného „kiwiho“ – a proto berou cizince a pomáhají mu s vízy.

Informatika má v tomle ale výhodu – programátoři jsou na NZ nedostatkoví a oproti jiným oblastem člověk může narazit na poměrně dost nabídek na „krátkodobý kontrakt“. A právě na takovou pozici se mi poštěstí dostat pro novozélandský SAP. Jsem kontraktor, programátor-žoldák nasazený do SAPího týmu na velký projekt pro Foodstuffs, firmu co má pod sebou většinu novozélandských sámošek – New World, Four Square a tak.

A tak po delší době oblékám něco jinýho než diecézní mikinu a tepláky z Armády Spásy - přezbrojuju do košile, polobotek a s laptopem vyrážím SAPit. Každé ráno ladím novozélandské rockové rádio Hauraki a fičím směr Mt. Roskill, kde sídlí Foodstuffs. Mezi SAPáky vzbuzuje pozornost moje lišejníkem porostlá potápěčská dodávka s věstavěnou postelí.

Práce je super, s každým úkolem co dělám se učím spoustu novýho a spolupracuju s jinou národností. Tým je hodně pestrý – projektový manažer Ario je z Íránu, na prvním úkolu dělám s fajn malinkatým konzultantem Nitinem z Indie, na druhém s nekompromisním Antoniusem z Indonésie, na třetím s pohodovým holanďanem Rogerem, na čtvrtém s peruáncem Eduardem... :-).

Obědy a kafe nám připravují statné maorky a já si postupně zase musím zvyknout na sedící režim s hodně koukáním do obrazovky. Každopádně za práci jsem vděčný a je to super zkušenost. Vzhledem k tomu, že nemám status zaměstnanec, tak poprvé zkouším i „dělání na sebe“ – vystavování faktur, čeká mě samostatný placení daní a podobně. V tomto, jako i v mnoha dalších věcech, nám pomáhá Lyall – měl vlastní firmu, kterou prodal... takže je koho se zeptat.

Jednoho dne přicházím z práce a v obýváku je víc živo než obvykle – Lyallovi dorazili francouzští couchsurfeři Coral a Koko. Vykládáme, rozlívám calvados a Coral s Kokem (já vím, zní to jak bacil, ale jak to mám sakra skloňovat?) vypráví o tom, jak projeli Zéland na kolech. Jsou akční a práh pohodlí mají zdá se níž než my :-). Lyall nadhazuje, že bychom mohli vyrazit další den na loď.

V sobotu vstáváme trochu později a v domě je ticho. Zdá se, že Lyall a Francouzi jsou pryč. Se směsicí úlevy a zklamání si užíváme pomalé víkendové ráno. No říkal jsem si, že na jachtu bych chtěl taky, ale na druhou stranu, týden byl náročnej a je dobrý mít trochu klidu.

Nicméně po 10 ráno doráží Lyall. S čepicí na hlavě, ale bos (echt starej kiwi) a hlásí, že Francouzi jsou na lodi a my tam budem taky za 15min. Lehce v šoku v rychlosti balíme spacák, nějakou mikinu, trochu jídla a jedem. Lyallův syn Harrison (spící v garáži, protože v jeho pokoji jsou couchsurfeři) nevypadá z celovíkendového programu na lodi vůbec nadšeně... ale to je asi tak všechno co může dělat :-). U mola se naloďujem na Lyallův motorový člun – Lenča, já, zachmuřený Harrison, vyděšený psík Ripley a kapitán Lyall. 

Připlováme k parádní veliké jachtě Molly, povinně musíme být na boso (je docela kosa), Lyall připoutává motorák, startuje motor, zvedá kotvu a plujem!

Loď je fakt krásná, několik kajut (vevnitř může spát asi 12 lidí), kuchyňka se zásobama, rybářský vybavení, 2 kajaky a motorák. Na spešl námořní GPS pozorujem hloubku a útesy, podplouváme pod Harbour Bridge ze kterého zrovna někdo skáče bungee a otevírá se výhled na Auckland z moře – mrakodrapy, Sky Tower a spousty lodí a plachetnic všech velikostí křižujících přilehlé vody.

Oba to s Lenčou zkoušíme u kormidla a navigujem k sopečnému ostrůvku Rangitoto. Počasí je parádní, vítr nefouká, takže plachty zůstavají svinuté a jedem na motor. 

Po pár hodinách kotvíme u Rangitoto a Lyall vysazuje nás a Francouze na ostrově. Příjemnou procházkou stoupáme na vrcholek sopky a nahoře nás čeká skvělý výhled na moře, ostrovy a Auckland v růžovém oparu zapadajícího Slunce.

Na Molly se vracíme až za tmy. Lyall rozsvěcuje světlo v naší kajutě. Chce přilákat a ulovit chobotnici. Coral a Koko vaří moc dobrou večeři, otvíráme víno. 

Když vycházíme později na palubu, ve vodě se hemží mnoho ryb, Lyall a Coral nahazují udice. Mají zálusk na chobotnici, ale ta je, zdá se, fuč. Naloví asi tucet menších rybek podobných makrele – máme snídani.

Když uleháme v naší kajutě, loď se mírně pohupuje a za hlavou to příjemně šplouchá. Poprvé spím na lodi. Oba jsme s Lenčou moc rádi, že jsme na konec vyrazili a že se můžem tohoto výletu zúčastnit. Připadám si jako v knihách od Arthura Ransomeho - mých oblíbených námořních, když jsem byl malej :-).

Druhý den na Molly pokračujem k dalšímu ostrovu – Waiheke. Ten je podstatně obydlenější než sopka Rangitoto. Dáváme kávičku v místní kavárně, potulujem se s psíkem Ripley po pláži a užíváme krásnýho počasí.

Téhož dne odpoledne se vracíme kolem mrakodrapů Aucklandu zpět do zátočiny, kde Lyall obvykle kotví. Jsme docela unavení, já mám zlehka omrzlý nohy, ale jinak jsme nadšení :-).

To byl náš víkend s Lyallem na lodi. :-) Ve volném čase tu taky občas jdem zaběhat / projít se. Kolem Grey Lynn je spousta parků. Ten nejbližší – Western Springs má pěkný jezero a je plný hus, kachen, racků, srandovních slepic Pukaki a černých labutí. Asijské rodinky houfně ptáky krmí a často se naskýtá komický pohled jak pronásleduje dvacet rozvášněných hus a labutí vyděšeného ťonga s kouskem chleba v ruce.

Po delší době jsem připojil na www.mapmyrun.com a naplánoval asi 7,7km kolečko, převážně přes parky v okolí Grey Lynn. Moje nejoblíbenější část je malý parčík Westmere asi v půli cesty s výhledem na moře a lodě v zátoce.

Asi v polovině června nám Lyall odjíždí. Vydává se na svůj už několikátý trip do Afriky na měsíc na motorce. Namibie, Angola, Zimbabwe... Na stránce http://earth.nullschool.net/ monitoruje výšku přílivu na kritické části.  V Angole projedou pobřeží - po jedné straně oceán, po druhé straně obří píseční duny.

Před odjezdem má rozečtenou asi 1000 stran tlustou knihu. Je v půlce, tak bere kuchyňskou kudlu a odkrajuje půlku knihy. Přece nebude mít zbytečnou zátěž. Zimní Auckland opouští v žabkách na nohách, s malým baťůžkem a dvěma kanystry na benzín. Je to dobrodruh :-D Těšíme se až dorazí v polovině července zpět.

Bohužel se zdá, že tu nepobude dlouho, má v plánu se brzy přestěhovat na loď, nejprve vyrazit kolem Nového Zélandu, pak k subantarktickým ostrovům a nakonec plout směr Evropa. Několikaroční plán :-D.

Abychom zaplnili prázdné pokoje v domě, sháníme spolubydlící. Stěhuje se k nám fajn novozélanďanka Lucy a její melancholický chrochtající buldok Ziggy :-). Zároveň se s Lyallem domlouváme, že můžem během jeho absence přijmout nějaké couchsurfery. Jsme rádi, že můžem s Lenčou vyzkoušet i hostitelskou roli – minulý víkend s námi byla taiwanka Jenn a teď v neděli tu bude rušno – francouzský pár a rakušanka :-).

Celkově musím říct, že se v Aucklandu žije moc dobře. Zima je hodně mírná, semtam zaprší, ale je i dost slunečných dnů. Mnoho oblastí je na podstatně vyšší úrovni než v ČR – doktoři se víc snaží vám pomoct, na spořícím účtu máte 4% úrok, většina zařizování je míň komplikovaná.

Aktuálně je naším cílem zajistit, abychom tu mohli pobýt dýl, než nám umožňují naše working holiday visa. Probíráme se změtí kategorií pracovních víz, sháníme potřebné podklady typu výpis z trestního rejstříku (neumí vyjet v Aucklandu, ale umí vyjet na konzulátu v Sydney), zdravotní prohlídka atd. Vypadá to celkem na dobré cestě, ale zatím není nic jisté. Za mne by se snad mohl postavit SAP - podpořit mě pro pracovní víza a Lenča by měla mít možnost zažádat o partnerská. Těžko se tu rozepisovat, je to dost komplexní. Kdyby někdo chtěl k téhle problematice vědět víc, napište, rád se podělím.

Cesta pokračuje – zažíváme další zajímavou etapu. Před pár dny mne potěšil balíček z domova. Zahájili jsme datovou korespondenci s ČR – já posílám domů v obálce na 32GB SD kartách fotky na zálohování, rodiče a brácha mi posílají zpět na SD kartách seriály, filmy, muziku a další :-). Na online přenos desítek GB tu máme příliš pomalý a drahý internet, takže klasická pošta je prostě snazší. Jo a krom dat mi taky v balíčku dorazily dvojhlavé mariášové karty pro Lyalla. Dělám vše proto, aby se stal plnotučným mariášovým sparingem.

Rozmýšlím co bude v dalším příspěvku :-). Láká mě si zavzpomínat na USA a probírat se fotkama z Grand Canyonu... nebo pokračovat s Jižním Ostrovem NZ poté co odjeli rodiče :-). Uvidíme...