Zion a Bryce

Roadtrip po divokém západu USA je u konce. Včera večer nás opět nekompromisně přivítalo San Francisco. Píšu z hotelu Budget Inn ve čtvrti SoMa. Kupodivu máme ještě horší ubytování než minule, což mě překvapilo J. Vchod do „hotelu“ je řádně zechcanej, alespoň soudě dle odéru, který nás vždy při vstupu ovane. Před pokojem nám díky bohu zavání pouze tráva a ředidlo J). Krom obyčejných hostů jsou tu některé pokoje nejspíš obývané nastálo – dvě dveře od našeho pokoje je na dveřích přibitý drátěný štír a neustále do něj proudí dost odpudiví chlápci.

Na ulicích se naskýtá slušná plejáda ztracených existencí. V noci byl trochu problém zaparkovat, protože ulice, kde jsme vygooglili parkoviště, byla celá zamořená skupinkama plesnivých bubáků. Bezdomovců je tu fakt kotel, zajímavý rozdíl oproti ČR je ten, že bover ze San Francisca má určitý styl – vypadá většinou fakt nechutně a strašidelně… možná je to nějaký nepsaný zákon ulice, vypadat dostatečně děsivě, aby člověk přežil. A taky má kolem sebe hromady krámů, většinou si veze nějaký nákupní košík se svojí výbavičkou. Na druhou stranu se mi zdá, že oproti těm českým podstatně míň páchnou… ne že bych je teda nějak zblízka očichával. Toť pár homeless postřehů na úvod, přidávám speciálně pro Klímasa jednu fotku z bojiště, bohužel ty nejvostřejší týpky jsme neměli odvahu zblízka zdokumentovat.

Jinak jsme bez úhony vrátili auto, celkově jsme najeli na našem tripu 4266 mil a v půjčovně Thrifty asi dostanou trochu zabrat, než dají náš chevrolet do pucu. Sloužil naprosto skvěle a během cesty nebyl jediný problém, automatická převodovka a tempomat navíc zajistili, že i řidič se mohl kochat. K tomu klimatizace, USB, line-in – mohli jsme nabíjet, poslouchat naši hudbu. Zkrátka bylo tohle auto perfektní základnou na naší cestě.

Další věc, kterou jsme museli pořešit byla kempovací výbava, kterou na Havaj a na Zéland neuvezem – naši hostitelé v San Diegu nám poradili stránku craigslist.org – online sekáč, přes který údajně nakoupili většinu výbavy do svého bytu. A skutečně to zafungovalo, dnes jsme na stanici metra předali dvou mlaďochům z Oaklandu náš stan, matračky, vařič a další. Takže snad naše výbava bude dobře sloužit a zažije nějaký další super dobrodružství!

Toť na úvod k nejaktuálnějším novinkám a teď o pár týdnů zpět – do Utahu a národních parků Zion a Bryce Canyon...

Naším vstupním bodem do parku Zion se stává kemp v městečku Springdale. Tolik se nám v Zionu i v kempu líbí, že tam nakonec zůstáváme 3 noci. Máme sprchu, máme WIFI, dělají kafe. Přímo nad kempem se tyčí červeno-zelené skály, což je pro mne nejtypičtější rys Zionu. Za stanem nám šumí řeka, která mi každý den nahrazuje vířivku na Kraváku a taky v ní chladíme pivka.

V Zionu (i mnoha dalších parcích) jezdí zdarma tzv. shuttle bus, na jehož zastávkách začínají jednotlivé traily, takže nemusíme ani jezdit autem a po túře si můžem dovolit točený pivo.

Každý takový vícedenní pobyt na jednom místě je pro nás vítaný odpočinek, protože to znamená, že nemusíme stavět/sklízet stan, vyfukovat/nafukovat matračky a hlavně starat se o to, kde budem večer spát.

První velkou túrou, kterou v Zionu podnikáme je Angel’s Landing. Má to být údajně docela legendární hike, konec vede po hřebeni s příkrými srázy, zajištěný řetězy a slušnou hloubkou kolem. Podle výstražných cedulí všude okolo by člověk řekl, že z trailu pravidelně padají do údolí turisti jako švestky. Ze začátku mám na hřebeni docela nahnáno, Lenča se svým horolezeckým backgroundem hopká neohroženě vpřed. Postupně si ale zvykám a užívám si skvělé výhledy na kaňon všude kolem. Romantický název vrcholu je na místě.

Když zničení dorážíme večer do kempu, využíváme poprvé gril, který je většinou součástí „site“ pro auto a stan – opékáme párečky s lákavým názvem Beddar with Cheddar, k tomu trochu zeleninky a samozřejmě říční pivson.

Další den se rozdělujeme, já si nechci nechat ujít trek korytem řeky v kaňonu – tzv. Narrows, Lenča je ryze suchozemská a tak si dává další horský výšlap. Předtím, než si smáčím svoje botasky, jdeme ještě kousek společně a obědváme naši klasiku – pitu s konzervou tuňáka. V nestřežené chvíli se do našeho balíku pit zahryzává místní veverka.

Tyhle veverky jsou v národních parcích všude. Když jsme byli před cestou u Stehlíků zjistit info, taky nám o nich vyprávěli a nazývali je chickaree. Tenhle název jsme sice nikde v USA pak už neslyšeli ani nečetli, ale každopádně jsou to pro nás taky chickaree J. Chickaree se vyznačují slušnou schopností ignorovat lidi a nekompromisní drzostí. Ta, co nám nahlodala pity dokonce netečně přijala několik pohlavků karimatkou a odmítala se hnout J).

Narrows je túra vodou, křižuju řeku s klackem v ruce, všude kolem se tyčí vysoké skály, asi po 2 hodinách se dostávám do části zvané Wallstreet – nejužší pasáže, v přítmí pochoduju kaňonem zaříznutým v kolmých stěnách, nad hlavou úzký pruh modré oblohy, nádhera.

Další den přejíždíme do národního parku Bryce Canyon. Po cestě míjíme výhledy na přírodní krásy Grand Staircase Escalante a Red Rock, obojí vypadá parádně, ale bohužel, nemůžeme stihnout vše. Co ale stíháme bez problému je jeden burger v hospůdce Cactus Cowboy :-).

S příjezdem do Brycu se mění počasí, ochlazuje se, přichází déšť. Později odpoledne se na chvíli projasňuje a ještě stíháme krátkou odpolední túru Queen’s Garden / Navajo Trail. Bryce je hodně fotogenický – červené a oranžové věžičky zvané hoodoos „rostou“ všude kolem a působí neskutečně… do toho oblačná obloha a večerní sluníčko.

Po setmění se dělá pořádná zima, marně se snažím rozdělat oheň z mokrých polen a závistivě pozoruju fire tzv. RVčkářů naproti. RV – recreational vehicle je další fenomén, který se nás provází na celé cestě po USA. Jde v podstatě o karavany, obytné přívěsy, většina kempů má jednak „tent sites“ které používáme my a jednak „hook-up sites“ právě pro RV. Na tom by nebylo až tak nic zvláštního, co ale stojí za zmínku je velikost. Amíci nejspíš soutěží kdo ho má většího, protože mnohé z RV mají velikost regulérního autobusu. Dost úchylný je taky to, že často si takové RV za sebou táhne ještě normální auto (nebo má minimálně v kufru harleye) na takové to domácí popojíždění.

Ale zpět - večer je kosa. Lenča zahajuje vrstvení a já se směsí úžasu a posměchu pozoruju, jak ve spacáku mizí stvoření z tepláků a mikin, v jehož útrobách se někde hluboko nachází Lenča. Každopádně za svůj posměch dostávám lekci… nad ránem přituhuje a já marně hledám, co bych si přioblekl... J Stan zároveň překvapivě úspěšně skládá zkoušku vodotěsnosti a v suchu v něm přečkáváme naši první a v podstatě poslední bouřku.

Další den chceme vyrazit na celodenní túru Fairyland Loop, ale stále bouří a tak v našem autě zasypávaném deštěm i kroupami pouze „důchodcovsky“ projíždíme overlook pointy – vyskočíme, za 10min obejdem, vyfotíme a jedem dál. Výhledy jsou super, ale za chvíli to člověka omrzí. Naše zkušenost praví, že nejlepší je to nakombinovat – dát v parku nějaké ty túry a podívat se na pár vyhlídek autem. Obojí má něco - některé vyhlídky je prostě nutné vidět a dojet na ně autem (např. Glacier Point v Yosemitech), během túry zase člověk komplexněji vnímá krajinu a všechno kolem a má radost ze sportovního výkonu. Můžu říct, že nejhlouběji se nám zaryly právě ty parky, kde jsme dali nějaký pořádný celodenní výšlap.

Déšť neustává, v kempu zkušeně objevuju altánek a přesouváme stan pod střechu. I tak se nám do něj ale vůbec nechce, protože zase začíná přituhovat. 

Útočiště nalézáme v hotelu Ruby’s Inn, kde bufeťákujem v lobby, brouzdáme na internetu, píšem pohledy. Potíž je pouze se zásuvkou – jediná se nachází na podlaze vstupní haly a poté, co se o můj adaptér přerazí čtvrtý němec v řadě, vzdávám pokus dobít počítač.

Luxusní je, že hotel má i bazén a horkou vířivku, čehož samozřejmě využívám a nahřívám se před další nocí ve stanu… Poprvé začínáme sledovat předpověď počasí a rozhodujeme se, že před další přírodou a národními parky dáme noc v normální posteli, pořešíme nákupy, vyperem… a tak následujícího dne balíme mírně zabahněný stan a po obligátním šálku oolongu vyrážíme na sever do městečka Richtown…

A ještě závěrečné info… sepsání příspěvku a výběr fotek mi vždycky docela trvá. Takže sice jsem ho začal psát v Budget Inn v San Franciscu, ale dokončuju už ho z Honolulu J ALOHA!