Mitchova cesta: Hobitín (...a gramodesky)

Je to tak. Konečně můžu odpovídat „Ano“ na klasický dotaz ohledně Nového Zélandu – „byls v Hobitíně“? :-)

Ohledně Hobitína uslyšíte rozporuplné názory, jestli se vyplatí tam jet nebo ne. Vstup kolem 80 dolarů, spousta turistů, nedá se vlízt dovnitř nor etc... Já ale říkám – Hobitín se vyplatí a je parádní!

Vyrazili jsme na sklonku srpna s Míšou a Ethanem. Lenča tentokrát zůstala doma, protože hobiti ji tolik neberou :-).

Cesta pěkně utíká, Ethan je kiwi a pouští dobrý songy. Obzvlášť se mi zalíbila „Tenessee Whiskey“ doprovázená Ethanovým procítěným zpěvem.

Směřujem z Aucklandu na jih krajinou zelených kopečků, pasoucích se krav a ovcí. Naším cílem je městečko Matamata, u něhož si vyhlídl Peter Jackson v roce 1998 lokalitu pro domov Froda a Bilba Pytlíků.

Po cestě se občerstvujem v low-endové zájezdní „proudly chinesee operated“ kavárně Pink Pig Cafe (Kavárna U Růžového vepře). V Matamata krátce navštěvujem visitor centre, které už je stylově postavené v hobitím stylu.

Asi čtvrt hodiny jízdy z městečka leží rozlehlá Alexanderova ovčí farma - Kraj z Pána prstenů.

Ethan ladí soundtrack z Hobita a podtrhuje náš epický příjezd na našláplé parkoviště ve Středozemi.

Místní suvenýry nabízí „ginger beer“ z Jižní Čtvrtky, Gandalfův klobouk za několik set dolarů případně slušivé elfí pláště.

Lidu je tu mnoho, obzvlášť asiati, zdá se, nedají na Tolkiena dopustit. Brzy přijíždí náš „tour bus“ (lístky jsme si zabukovali online) a vyrážíme. Vítá nás průvodce a po chvilce jízdy s rozhledy na krásnou zelenou kopcovitou krajinu a vzdálené vrcholky Kamai Ranges vystupujeme na začátku prohlídky.

Čekal jsem pár děr, ale Hobitín to je kompletní vesnice posazená v krásné přírodě. Celkem je tu v kopcích rozesetých 39 hobitích příbytků, vše propracované do nejmenších detailů – s květináči, zahradnickým náčiním, zrovna jakoby hobiti před chvílí nechali práce a vyběhli na Bilbovu oslavu.

Průvodce vykladá zajímavosti – kde Gandalf přijížděl na káře, že strom nad Dnem Pytle je ve skutečnosti umělý, že aby plůtky kolem nor vypadaly dostatečně staře, vytvořili na ně „umělý lišejník“.

Velice oceňuji trpělivost Míši ohledně mých četných žádostí o fotku :-).

Je tu taky Oslavová louky s velkým stromem, kde probíhal ohňostroj a nesmí chybět ani hospoda U Zeleného draka. Tam asi tří hodinová prohlídka končí pivkem a posezením u krbu.

Náš kamarád Brian, který kategoricky odmítá plýtvání jídlem a pitím, říkal že tam celkem slušně zakalil. Mnoho návštěvníků nestihne dorazit svůj drink a všude po stolech jsou zpola plné sklenice :-).

Celkově se mi Hobitín hodně líbil. Jasně, jsem fanda Pána Prstenů ale i objektivně je to malebný místo usazený v krásné krajině. A při poslechu průvodce člověk žasne kolik si s tím dali práce.

Peter Jackson zajistil Pánem Prstenů Novému Zélandu velkou popularitu a předpokládám, že místu jako zapadlém městečku Matamata musel slušně rozproudit krev a vytvořit spoustu pracovních míst, aby obsloužilo kupy turistů.

Obecně k popularitě Hobitína – když přijíždíte na začátek tour, vypadá to, že to bude hodně masovka – autobusy, hromady lidí. Nicméně samotná prohlídka je v pohodě – jdete se svojí skupinkou a žádné davy nebo hluk se v Hobitíně nekonají. Je tam klídek a láká to sednout si na zápraží, pokuřovat a koukat do dáli.

Hobitín jsme zvládli jako jednodenní výlet z Aucklandu.

V závěru trošku aktuálního dění. Stále jsme v Aucklandu a před pár dny nám odjela spolubydlící Katie zpět do USA. V polovině října to bude 2 roky od našeho příjezdu na Zéland a už s Lenčou spřádáme plány... chystáme se za chvíli zase vyrazit na cesty (a bude to velký) :-). Detaily rozeberu v některém z dalších příspěvků.

Jako takový bonus, spíš jen tak pro sebe, sepisuju pár z Lyallových starých gramodesek, které tu posloucháme a které bych si někdy chtěl pořídit až budem doma. Zvuk těchhle starých kousků z gramofonu je krása a budu je mít vždycky spojený s naším bydlením u Lyalla v Grey Lynn.