Pařba v Brně

Uff, trvalo to dlouho, ale je čas na další příspěvek přátelé, tentokrát s kulatým číslem 60. :-) To už mi přijde jako slušná suma a kdo blog i po tak dlouhé době čte, dělá mi radost, tomu věřte. Co se časové osy týče, tento jubilejní příspěvek zároveň otvírá pátý rok existence tohoto blogu a za pár dní taky oslavíme 2 roky od opuštění domova :-).

Ikdyž ne tak docela... Dva roky jsou totiž dlouhá doba a tak jsme trochu podváděli, vzali si tři týdny dovolené a zaletěli si do Brna jen tak na skok. Podívat se, jak to tam jde.

Představa výletu do ČR nám zpříjemňovala květen a červen v práci. Začali jsme shánět suvenýry, plánovat, co všechno podniknem.

Jedno ráno je pracovní rutina přerušena nečekanou událostí – náš campervan Potápěč není tam kde jsme ho zaparkovali. Okay, říkáme si... už nás párkrát odtáhli, to jsme asi úspěšně zaignorovali nějaké blokové čištění.

Bohužel... na odtahovce Lenča zjišťuje, že tentokrát tomu tak není. Potápěč byl ukraden, zprzněn a ponechán svému osudu o kus dál v Grey Lynn. Sice máme pojišťení, ale pojišťovna o pár týdnů později oznamuje, že náklady na opravu by byly vyšší než celková odhadovaná cena auta (a kde je kua citová hodnota... ha?).

A tak nezbývá než se s naším drahým Potápěčem rozloučit. Sloužil skvěle, nikdy nechcípal, poctivě nás povozil zhruba 20 000 km po Novém Zélandu, překonal mnohé terénní „gravel roads“ a po několik měsíců byl se svým vestavěným ložem naším domovem. Později vysloužil mně i Lenči věhlas při dojíždění do práce. Hudebně bude Potápěč navždy spojen s albem Echoes od Pink Floyd, které jsme pořídili v sekáči a přehráli nastokrát. Chuťově potom s novozélandským „cappucinem takeaway, chocolate on top“, které vždy skvěle padlo do držáčku na kelímek.

Pojišťovna nám zasílá po odečtení poplatků a spoluúčasti asi 1000 dolarů. No, lepší než nic :).

Jelikož to má Lenča do práce kus, musíme jednat rychle – opět přes TradeMe obratem pořizujem drobnou, zachovalou, smaragdovou Mazdu Lantis. Tentokrát již žádný campervan – hlavní hipisácké časy na NZ už máme za sebou, teď potřebujem spíš něco na jezdění do práce. Lenči nový vůz rychle přirůstá k srdci a to je dobře... z mého pohledu citelně chybí držáček na cappuccino.

Krátce před odletem do ČR nám ještě do Aucklandu přijíždí návštěva – naše kamoška cestovatelka Jenn z Taiwanu dokončuje svůj roční novozélandský trip. Před odletem se u nás na dvě noci stavuje s francouzem Sebastianem, se kterým se dali dohromady během „gap yearu na cestách“. Oba jsou super, nadšení cestovatelé a outdooráři a mj. si taky oba vedou pěkný blogy (Sebastian, Jenn). Procestovali NZ hodně poctivě a zvládli mnoho skvělých túr včetně legendárního Milford Tracku. Na večeři se připojuje i Lyall s Harissonem, popíjíme pivo a víno, hodujem a rozprávíme o minulých i budoucích dobrodružstvích.

Ráno Sebastian završuje kulinářský požitek francouzskými palačinkami s karamelizovanými hruškami a vanilkovou zmrzlinou :-).

Jenn se Sebastianem úspěšně odfrčeli ze Zélandu a pokračovali ve své cestě po Thajsku a Vietnamu, teď jsou tuším na Taiwanu. Věřím, že se s něma zase někde ve světě potkáme :-).

S krádeží auta, návštěvama, přípravama na cestu a shonem v práci týdny letí závratnou rychlostí až najednou stojíme brzy ráno na aucklandském letišti, krosny obalené celofánem a čekáme v řadě na odbavení u China Southern Airlines.

Po skoro roce a půl opouštíme Nový Zéland a zase letíme. A tentokrát to bude let vydatný – z daleka nejdelší, co jsme zatím absolvovali. Nejprve 12 hodin z Aucklandu do čínského Guangzhou, pak 7 hodin čekání v Číně, pak skoro 13 hodin z Číny do Amsterdamu, 2 hoďky na přestup a konečně asi hodina a půl do Prahy. Když si přičte cesta na letiště do Aucklandu s nutnou a rezervou a finální přejezd Praha -> Brno jsme na celkové „door-to-door“ délce cestování asi 40 hodin.

Samozřejmě lze cestu z Aucklandu do Brna zvládnout i rychleji, ale toto byla nejekonomičtější varianta. Zpáteční letenka se vším všudy vyšla na osobu asi 1750 NZD, hledal jsem přes web momondo. Btw zkoušel jsem nejprve sehnat přes osvědčeného mistra Théra, ale překvapil mě, že dělá zpáteční pouze ve směru ČR -> NZ -> ČR a nikoliv NZ -> ČR -> NZ.

„Se vším všudy“ u China Southern skutečně platí a zahrnuje:

• Na osobu až 2 zavazadla do 23kg (tzn. až 46kg na osobu) + příruční zavazadlo
• Bohaté občerstvení a pití na palubě (rozeberu později)
• Každý svoje individuální obrazovka + sluchátka se slušným výběrem filmů / hudbou
• Deka a polštářek

Příjemný je, že zavazadla nám odbavují v Aucklandu nepřetržitě až do Prahy, takže se o ně nemusíme při cestě starat. Letadlo se odlepuje od země a Nový Zéland mizí v dáli. První dlouhý let poměrně dobře utíká. Čínské letušky kmitají a nastolují schéma, které bude totožné v každém ze 4 dlouhých letů, které s China Southern absolvujem:

1. Vzlétnutí
2.  „pití – jídlo – pití“
3. volná zábava / filmy / spánek
4. nahřátá navhlčená hadřička na ruce/obličej
5. „pití – jídlo – pití“
6. Přistání

Na pití je k mání od džusů a limonád přes pivo/víno až po kávu nebo čaj. Každé jídlo se skládá z několika chodů – např. hovězí s nudlema, croissant s máslem, ovoce a malý zákusek.

Celkově si let poměrně užíváme, z okénka pozorujem jak přelétáme přes Papuu Novou Guineu (viz foto z okýnka) a ve slušné kondici dosedáme v jiho-čínském Kantonu alias Guangzhou.

Z Číny mnoho po cestě do ČR neuvidíme, centrum Guangzhou je údajně veřejnou dopravou dost daleko a my máme pouze 7 hodin mezi lety s tím, že musíme být zas s předstihem připravení na nástup. Zevlíme na letišti, působí trochu starším dojmem, ale jinak příjemné a čisté. Nevýhodou je, že se krom podlahy není kde natáhnout. Všechny sedačky mají debilní kovové opěrky, které znemožňují narovnat zemdlelým backpackerům páteř ztuhlou do tvaru basového klíče. Nakonec únava překonává opatrnost a štěnice neštěnice se natahujem, po vzoru mnoha dalších cestujících, na letištní koberec.

Let na západ sebou přináší „protahování dne“ a „protahování noci“. Během našeho prvního letu do Číny „prcháme“ stínu noci a prodloužujem si tak den. Při letu z Číny do Evropy naopak unikáme východu Slunce a zažíváme dlouhou noc. Bez ohledu na denní doby se opakuje stejné občerstvovací schéma. Náš Airbus nejprve směřuje na sever Číny, přes Mongolsko a pak již nekonečnou Sibiří směrem na západ. Letadlo se tak vyhýbá arabským státům, Bělorusku i Ukrajině, za což jsme rádi.

S rozbřeskem přilétáme na Starý kontinent a přistáváme v Amsterdamu. Je to zvláštní pocit po tak dlouhé době + spojené se zprávama o Evropě, kterýma nás krmí internet. 

Náš poslední let směr Praha navazuje za nedlouho a tak jen rychle spolknem snídani, já srknu jedno cappucino a už sedíme v menším letadle ČSA. Začínáme se cítit jako doma, v nabídce novin ke čtení jsou Hospodářské noviny a Mladá fronta, česky nás zdraví statný letušák vypadající zhruba jako kombinace Marka Vašuta a Zdeňka Pohlreicha.

Hodinka a půl je pro nás jako nic a už za oknem vidíme česká pole, luka a lesy. A jsme v Praze.

S radostí zjišťujem, že všechna zavazadla úspěšně docestovala stejně jako my, s naloženým vozíkem vjíždíme do příletové haly a tam už nás čeká Lenčina rodina a probíhá první vítání... hurá! :-)

Tak začínají naše české prázdniny plné rodiny, přátel, jídla, piva, frappé a krásné české letní krajiny.

Jsme vděční za odvoz, Lenčina mamka nás posilňuje připravenou sváčou. Cestou do Brna po neustále stejně rozbombardované D1 se kocháme lesy na Vysočině a únavu zaháníme vývarem a gulášovkou na půli cesty. Ukrajujem poslední kilometry cesty a konečně sjíždíme u Slatiny a stojíme před naším domem. A probíhá další vítání... s rodičma, babičkou a dědou, bráchou, synovcem.

Trochu jsem přemýšlel jak popsat pobyt v ČR. Je pravděpodobný, že pro čtenáře to nebude moc záživný. Pro mě je to ale zároveň akce, kterou bych chtěl mít na blogu zachycenou, protože ji beru jako důležitou část „Cesty“. Oproti klasickým cestovatelským zážitkům pro mě taky nemá příliš smysl chronologie událostí, pobyt doma spíš vnímám jako spoustu hezkých chvil a setkání. Dalším rozdílem je, že po dlouhé době se tok událostí rozdělil u mě a Lenči – každý jsme chtěli trávit většinu času se svojí rodinou a kamarády. A tak bude tento příspěvek o pobytu doma, jak jsem ho zažil já a spíš jako výčet záblesků a vzpomínek bez „lepidla“ kolem.

Rozdávání suvenýrů... Konečně zase sedíme všichni u babičky v pokoji, postupně vybaluju suvenýry. Cestování „na skok“ domů je specifický obsahem zavazadla. Jelikož jsem si v podstatě nemusel nic brát s sebou, většinu krosny tvoří suvenýry. Synovec Ríša o dva roky starší než jsme se viděli naposled je nejdřív zlehka vyjukaný, ale postupně si na strýce zvyká :-).

Pokojík... Mamkou namašlený pokoj s balónky a girlandami na uvítanou. Klavír čeká na první pokus. Knihovna a komiksová sbírka trpělivě hostí zásobárnu čtiva, až bude čas. Vše je v podstatě ve stavu, jak si pamatuju před odjezdem, včetně připíchnutého seznamu, co pořešit během roku příprav. Ňufal spokojeně dřímá na klíně Opici.

Večerní Plzeň s Klímasem... starý brach mě nenechá spát, začínám úspěšný souboj pivo vs. jet-lag. Tomu říkám pořádný lahváč – novozélandské třetinky nejsou ono.

Pečená kačena u babičky... obývákem se line božská vůně. Knedlík vsakuje omastek. Něžně obírám kachní krk. Zlatavý mok završuje českou nirvánu. Pro rozdýchání podnikáme s taťkou a bráchou krátkou odpolední vyjížďku do líšeňské hospůdky na náměstí.

Žany se žení... první větší akce, poprvé jedu do centra Brna. Troleják na rozdíl od Aucklandské MHD přijíždí na minutu na čas. Mám trochu trému jít mezi tolik známých lidí. Na nádru jsem neustále ve střehu, jesti neuvidím někoho známého :-). Svatba je na parádním místě – zahrada skrytá v centru města. Skautíci točí pivo a grilují, ženich i nevěsta vypadají skvěle. Basák Čeji pomrkává z pódia. Vše završuje ultimátní ohňostroj Ignis Brunensis ze Špilasu.

Výlet do Třebíče... synovec už si na strýce zvykl a během jízdy mi masíruje hlavu. Vysočina – mezi smrky skrytá dřevěná chata, kam jsem každé léto jezdil s našima. S taťkou i přes chladnější počasí dáváme rychlou koupačku v rybníku. Hodujem a vykládáme s rodinou u tety na zahradě, pivo nedává jet-lagu šanci.

Klavír... nejlepší zvuk má jako obvykle s kocovinou. Nevím čím to je, ale zvlášť dobře rezonuje v hlavě. Rozehrávám prsty, není to tak hrozný jak jsem čekal. Na čtení not jsem línej, postupně se rozvzpomínám... na zrekonstruování komplet Chopinova Nocturna byl ale pobyt v ČR příliš krátký. :-)

Rozmluvy s babičkou a dědou... Obvykle dopoledne nebo po obědě. Dědovi a sobě umíchám frappe. Sedíme s babičkou dole v obýváku nebo na zahradní houpačce. Rozprávíme o cestě, aktuálním dění nebo životě dřív. Na zahrádce obírám zralé maliny.

S kamarády na žebra v Pegasovi... je třeba znovu zhodnotit, zda-li sládek Čeji správně dělá svoji práci. Konečně zas vidím Teres, Borise, Lukyho a další žebětínské povaleče :-). Do české kulinářské mozaiky přidávám správná hospodská žebra. Pivo teče proudem, ano sládek nezahálí.

Mariánským s Martinem... Brněnská letní pohoda, kolo, zeleň, rybníky, U Borovic dáváme první kofču. Marťas vykládá o svých parádních cestovatelských zážitcích v Kambodži, Vietnamu a Africe. Třeba se příště potkáme někde ve světě :-). Po cestě zpět píchnu a tak se neslavně vracím domů autobusem.

S taťkou a bráchou na kolech k Rajhradu... ten samý den později, vyrážím na další vyjížďku tentokrát směrem na jih (taťka mi briskně lepí díru na duši). Kolem Svratky, přes večerním sluncem ozářená pole k Rajhradu. Krásné koupání v malém rybníčku – biotopu u Rajhradu a posilnění v místní klášterní krčmě.

Sekání trávy Žebětíně... legendární chajda stále stojí. Nejprve přijíždíme s rodičma, Lenčou a jejím taťkou přes týden sekat trávu. Sekačky bzučí, křovinořez nekompromisně kosí houští kolem starého včelínu. Večer opíkáme klobásky u ohně. Taťka nachází ukázkové hřiby, které babička druhý den podává smažené s bramborovým salátem.

4 roky s Lenčou... na návštěvu v ČR připadá i naše výročí. Z Rozdrojovic se vydáváme procházkou lesem k Príglu, kolem penzionu Marie, místa činu Adama a Adélky. Již tradičně přeplouváme na parníku Ke Kotvě, slavíme krásný rok místní delikatesou - utopencem, výhledem na přehradu a lesy kolem. Na další společná léta připíjíme Starobrnem :-).

Vymetán pavučin... ano i obligátní kalba v Žebětíně nesmí chybět. Z Prahy přijíždí dostavníkem komiksový guru, kmotr DemnoG, postupně se sjíždí všechna sebranka a zahradní párty dostává grády. Gril jede na plné obrátky. Před půlnocí přichází sládek s bečkou na zádech, drum n bass přehlušuje hromy. Déšť smývá krev ze skalky.

S Klimčou k Jelenovi... šlapem s mistrem Mariánským údolím. U Jelena chcem dát oběd, ale osud tomu chce, že nevaří a tak dáváme jen pivo a na obídek přesouváme do Eldoráda. Světe div se – zrovna tam probíhá předprázdninová „porada“ profesorů z Křenky :-). Je super vidět všechny klasiky u pivka a volleybalu... jako za starých časů. GO Křenová GO!

U Adama s Adélkou... coby svědek spokojeně seznávám, že rodina vzkvétá. Malý orienťák už se batolí na stole a domek u řeky je parádní. Adam vytahuje kánoi, jdeme do plavek a dáváme vyhlídkovou plavbu po Svratce.

Grilování na Ráji... Taťka ala Šéf na grilu připravuje prvotřídní pstruhy dle Pohlreicha. Opět si užíváme teplý letní večer s příjemným posezením venku. S příchodem noci se noříme do blaženého dýmu z doutníků Romeo Y Julieta, abychom večer završili partičkou mariáše na půdě.

Bard... Mamka pro nás s Lenčou úspěšně shání lístky na Nohavicu. Já a naši potkáváme Lenču a její rodiče v Boskovicích a usazujem se na dřevených lavicích našlápnutého letního kina. Nohavica pod širým nebem rozezpívává celé publikum všech věkových kategorií. Nikdy jsem na něm na živo nebyl a moc se mi to líbilo... taková echt česká kulturní událost :-).

Přeplavání přehrady... Na Sokecu zrušili hospodu, díky bohu je tam druhá. Slečna vrchní nás nechává složit bágly do rohu a já, Klímas a Terka se noříme do vod Príglu. Slunce svítí a za nějakých 20min přeplaváváme na druhou stranu do hospůdky U kotvy. Pokaždé když vylézám po dlouhé plavbě z vody na malé travnaté plážičce, cítím se jako Kolumbus. Klímas vytahuje dvoukilo z plavek a nechává uschnout love i své mužné tělo pod jihomoravským Sluncem. Terka je s náma poprvé a vypadá spokojeně. Nakládaný hermelín a pivo dodávají energii pro plavbu zpět. Lenča nás čeká s obědem za odměnu v Rozdrojovicích a její taťka rozehřívá zdatné plavce domácí ořechovkou.

... čas letí a než se nadějem, dosrkávám poslední frappe a vítání střídá loučení. Jíťa s Tomem nám dělají skvělé závěrečné hostitele a průvodce po Praze. Dokupuju poslední suvenýry pro Indy z práce. Bágl mám zas plný – calvados, moravská vína a další nutnosti z „exotické dovolené v Evropě“ :-).

Tři týdny byly krátká doba. Zhruba 2 dny cesty a byl jsem v životě před 2ma lety – znovu bydlel u rodičů, chodil na pivo se starýma známýma. Je to skoro neuvěřitelně rychlý filmový střih. Naše první cesta na Zéland byla dlouhá a dobrodružná – přes Ameriku a Havaj – a dávala pocit, že jsme hrozně daleko od domova. Výlet domů byl naopak naprosto instantní – z ničeho nic. A vyšel jsem z něj s pocitem, že je to vlastně docela kousek a můžem se kdykoliv vrátit.

Nestihl jsem potkat všechny, co jsem se chtěl, ale i tak to bylo dost nabitý. Moc díky všem, že si na nás udělali čas a místo v rozvrhu a hlavně rodině za perfektní zázemí a královské pohoštění. Bylo to perfektní a hrozně rád jsem zas všechny viděl :-).

Naše cesta zpět na Nový Zéland vede nejprve přes Paříž. Na letu z Prahy nás doprovází Dan Nekonečný. Z jeho hlášky „Sekuriti na Tahiti“ při kontrole zavazadla, je zřejmé kam směřuje :-). 

Z Paříže už kopírujem předchozí trasu – první dlouhý let je přes Sibiř do čínského Guangzhou. Aerolinky nastolují stejný občerstvovací režim, jako jsem popsal na začátku příspěvku. Letíme tentokrát na východ – den a noc se střídají rychleji – během 13hodinového letu proletíme polovinu dne, celou noc a přistáváme zase ráno.

V Číně tentokrát máme 8 a půl hodiny čekání a tím pádem spadáme do kategorii „hotel zdarma“ – další příjemná služba od China Southern Airlines v případě, že máte v Kantonu čekání víc jak 8 hodin.

Přes přísně vypadající úředníky v uniformách se vymotáváme z letiště (dostávám čínské razítko do pasu CHA!), je horko a vlhko. Mačkáme se do přistavené dodávky – shuttle busu spolu s dalšími cestovateli a už nás vezou do centra. Pravděpodobně první dojem z čínského velkoměsta pro mě je - „neosobní“. Postupně se vynořují namačkané věžáky s malinkýma oknama a zamřížovanýma mini balkónkama. 

Zdá se že tu bydlí hrozně moc lidí, zvláštní ale je, že nikde žádné nevidím. Když se blížíme do centra, doprava houstne, na starých kolech – skládačkách šlapou v parnu Číňani.

Hotel je honosný – 5 hvězdiček -  na to že je zdarma dost dobrý. V ceně ji i snídaně formou švédských stolů. Bohužel 8 a půl hodiny je na tohle všechno docela málo. A tak nakonec stíháme v podstatě jen snídani, sprchu a asi hodinu a půl spánku. Pak už zas nasedáme do minibusu a jedem zpět na letiště. I tak dobrý. Pokud poletíte se China Southern přes Kanton, ideální by byl dlouhý přestup tak 16 hodin – aby si člověk užil odpočinku na hotelu a třeba i trochu vykoukl do centra.

V polospánku přečkáváme další dlouhý let, proletíme další nocí do nového dne a za časného, chladného a slunečného rána přistáváme v zimním Aucklandu.

Jediná vada na kráse aerolinek China Southern byl samotný závěr, kdy nám nedorazila zavazadla do Aucklandu. Vzhledem k tomu, že už se nám to ale stalo jednou s JetStar, jsme se zas nějak zvlášť nestresovali. Tentokrát nám aspoň podávali pravidelné info, kde zrovna baťohy jsou a po dvou dnech nám vše bez problému dorazilo. I přes tohle drobný zaváhání v samotným závěru ale můžu říct, že se s China Southern na dlouhé vzdálenosti cestovalo výborně a můžu jedině doporučit.

Krosny jsme měli zase naplněné suvenýry, tentokrát pro naše známé, kamarády a kolegy na NZ. Žebětínský calvados alias “Ivo’s Product” si získal mezi místními SAPáky poměrně slušnou pověst.

Loučit se zase s Českem, rodinou a kamarády bylo docela těžký, ale jak jsme přijeli na Zéland a začli pracovat, rychle jsme se znovu aklimatizovali. 

Jak jsem v ČR nepocítil žádný jet-lag,  tak při návratu na NZ to bylo trochu horší. To ale může být tím, že v ČR jsem nemusel nic dělat, jen pít pivo a jíst.

Hned první ráno když jsem jel v Aucklandu do práce mě nakrkla místní hromadná doprava. Ráno jsem čekal 50 minut na autobus a to samý večer. Navíc v zimě. To je sakra rozdíl oproti brněnskýmu létu s na minutu přesnýma trolejákama a rozjezdama. A tak jsem si koupil přes TradeMe starší kolo Apollo a většinou teď do práce šlapu.

Pocit, že svět je malej a domov je vlastně docela blízko završilo setkání s Míšou a jejím kiwi boyfriendem Ethanem. Míša byla jedna z těch, který jsem v Brně nestihl... protože zrovna odjela na Zéland s working holiday. V Grey Lynn jsme si zašli do hospůdky Gipsy Tea Room a zapili setkání pár točenýma Plzněma... Odvykačka musí být postupná.