Catlins - jih Jižního Ostrova

V Aucklandu je parádní letní den. Lyall se již definitivně přestěhoval na svoji loď a my máme 2 nové spolubydlící. Vypadají na pohodu. Američanka Katie z Atlanty a kiwi Luke. Luke vede stavbu tunelů, potápí se a loví. Máme plný mrazák jelena.

Před pár dny tu byl Guy Fawkes Day – stejně jako britové pálí novozélanďani ohňostroje na počest neúspěšného pokusu vyhodit do povětří parlament v roce 1605. Tak jsme otevřeli Lyallovo „homebrew“ pivko, brambůrky a všichni společně sledovali ohňostroj z terasy od Luka.

Toť krátké shrnutí aktuálního stavu, v tomto a dalších příspěvcích bych se chtěl vypořádat s nepopsanou částí našeho březnového putování po Jižním ostrově - poté co jsme odeslali domů rodiče. Naposledy jsme skončil v Dunedinu a krásném poloostrově Otagu, ten dnešní bude o nejjižnější a nejatmosféričtější oblasti Jižního Ostrova – divokém Catlins...

Po odjezdu z Dunedinu směřujem po pobřeží na jih. V sámošce New World (mj. patří pod Foodstuffs, pro který teď dělám J) nakupujem hotovky na oběd – grilované a kuře a sushi. Stavíme u místa zvaného Kaka Point, obědváme a koukáme na divoký oceán. Fouká studený vítr.

Naším prvním cílem v Catlins je výběžek Nugget Point, o kterém básnila cestovatelka Lena z Německa. Po stezce nad modrým oceánem s divokými útesy směřujem na vrcholek s majákem. 

Odtud se otvírá pohled na nekonečnou vodu a rozeseté „nugety“ – útesy na kterých se vyhřívají tuleni. Úžasný místo, na kterým má člověk pocit, že je skutečně na konci světa.

Když se vracíme k autu, odbočujem k plážičce – zátoce Roaring Bay. Cesta vede na pozorovatelnu nad pláži, ze které je možné v tichosti sledovat tučňáky. Čekáme nějakou dobu, ale nic... asi je na ně moc brzo a ještě plavou v oceánu.

Pokračujem dál, máme vyhlídnutý kemp v Surat Bay. Útulný kemp s kuchyní a vším potřebným, stranou kus od hlavní cesty, přímo o moře. Vyrážíme po osamocené dlouhé písečné pláži. Fičí ledový vítr a mete písek těsně nad zemí. 

Zachumlaní do outdoorové výbavy, čepice a rukavic pochodujem dál a dál, chceme totiž vidět vzácné „sea lions“ – lvouny, kteří tu mají žít. Konečně se poštěstí a přicházíme k jednomu mackovi, co na pláži odpočívá. Asi se mu nezamlouváme, protože se zvedá a na svých „ploutvonohách“ kráčí do vody.

Plní zážitků vaříme večeři v kempu a zabalení do spacáků usínáme v našem vanu. Auto má velkou výhodu oproti stanu, že je v něm teplo.

Následující den máme pořádně nabitý. Pokračujem po tzv. Southern Scenic Route, která se táhne od Dunedinu přes Catlins až do Queenstownu.

Krátce stavíme v městečku Owaka, kde si berem na informacích mapku oblasti a necháváme doporučit místa. První zastávka je krátký výšlap k tzv. Jack’s Blowhole – parkujem v malé vesničce Jack’s Bay na pobřeží. U domku se místo psa na trávníku povaluje samice lvouna J.

Po zelených kopcích přicházíme k obří propadlině, ve které buší vlny oceánu – blowhole – místo vzdálené 200 metrů od pobřeží. Moře si se vyhloubilo cestu do vnitrozemí a země se propadla.

Naše auto dostává zabrat – Catlins to jsou převážně štěrkové/kamenité cesty a postel vzadu rumpluje jak vzteklá. Poté co jsme na výletě s rodiči odrovnali tlumiče se snažíme být s autem trochu opatrnější J.

Po Jack’s Blowhole následuje v lese ukrytá kaskáda vodopádů Parukanui Falls a konečně i Cathedral Cave – obří mořská jeskyně, ke které se dojít pouze za odlivu.

Celý den se potkáváme na různých zastávkách s jedním párem. Doporučují nám, že bychom neměli minout místo zvané Lost Gypsy. Má to být kavárna s podivnýma vynálezama a vychytávkama... bohužel den už je tolik nabitý, že Gypsyho nestíháme J.

K večeru přijíždíme na klasické místo v Catlins – kemp Curio Bay. Kemp je jednoduchý vybavením, ale unikátní svojí polohou. 

Parkujem dodávku mezi obříma trávama – rákosím. Když popojdem kempem na jednu stranu otvírá se výhled na krásnou pláž Porpoise Bay, kde trénují surfaři a hlavně v oceánu skáčou Hector Dolphins. Když se popojde na druhou stranu, dojde se ke skalnaté plošině omývané mořem, ze které trčí zvláštní výčnělky. Jedná se o 180 000 000 let starý zkamenělý les. V moři kolem se vlní podivné masivní zelené chaluhy.

Ke zkamenělému lesu se vydáváme ještě podruhé se západem slunce... a konečně se nám podaří to, o co jsme se už několikrát marně snažili... vidět zblízka tučňáka.

U zkamenělého lesa už je spousta lidí. Chvíli čekáme a se setměním se z moře vynořuje malá postavička. Je to perfektní představení, všichni jsou úplně ticho, blesky vypnuté, aby se yellow eyed penguin nevyplašil. Tučňák na pozadí divokého moře vypadá roztomile a melancholicky. Srandovně přešlapuje, jakoby trochu ztracený. Semtam snožmo poskočí ze šutru na šutr. Občas se zastaví a zaskřehotá...

V noci ještě příroda dává přídavek k celodennímu představení. Je úplně jasná a bezměsíčná noc. Sedím na kempovacím křesílku před autem, pojídám buráky a pozoruju neskutečně jasnou hvězdnou oblohu, paráda J.

Ráno se pořádně dospáváme a užíváme si snídani venku. 

Je krásně, kupuju si v kempu kafe, ještě chvíli pozorujem delfíny v Porpoise Bay a vyrážíme dál. Dnes máme namířeno na nejjižnější místo Jižního ostrova – tzv. Slope Point. Kolem kamenité silnice je všude spousta ovcí na zelených pastvinách. Fučí pořádně studený vítr a když přicházíme na Slope Point, děláme nezbytné foto u šipek ukazující k Antarktidě. 

Jižněji už leží jen Stewart Island, subantarktické ostrovy a Antarktida.

V malém městečku Tokanui si dáváme k obědu pořádný Seafood Basket v opuštěné taverně. Na stěně mají dost vtipnou fotku místního rugbyového týmu. Pak už opouštíme nádherné divoké Catlins a frčíme do nehostinného Invercargillu – největšího města regionu Southland.

Nový Zéland: Přechod z Working Holiday na Work Visa

Hoho, jubilejní 50tý příspěvek na blogu J. Venku rachotí ohňostroj, pravděpodobně to není kvůli blogu ale proto, že zélanďani stále slaví vítězství All Blacks ve světovém rugby poháru. A my s Lenčou jsme pokročili do další novozélandské etapy – skončila nám working holiday visa a oba máme normální pracovní víza do konce dubna 2016.

Rozhodl jsem se, že v tomto příspěvku trochu rozeberu problematiku přechodu z working holiday na work visa, protože to byla zajímavá zkušenost.

Předem upozorňuju, že každý případ je u víz hodně individuální a existuje velká spousta různých alternativ a možností. Takto to fungovalo nám:

1)  Working Holiday Visa

Můžete je mít jen jednou za život a „zamlada“ – tuším že do třiceti. Neskrývají žádná úskalí, dostat je může každý, žádá se online. Zásadní je být rychlý – kdy jsme žádali my na jaře 2014, byla víza plná do 50ti minut od otvíračky.

Jakmile máte Working Holiday, můžete po Zélandu jezdit a pracovat 1 rok. Omezením je, že nemůžete dostat „permanent job“.

I s working holiday můžete ale začít pošilhávat po kvalifikované práce. Mně to vyšlo v květnu v Aucklandu, dostal jsem 3 měsíční kontrakt pro SAP. IT má v tomhle velkou výhodu, protože patří na novozélandský „Long Term Skill Shortage List“ – nedostatkový list. Tímpádem je mnohem snazší sehnat práci. Na získání práce v oboru musíte:

• být na Zélandu a ready na pohovor
•  mít pracovní povolení – víza

S working holiday je tohle splněno a tak jsem mohl začít makat. Když jsou s vámi spokojení, tak je hodně pravděpodobný, že vám nabídnou prodloužení kontraktu... sahající za období vašeho Working Holiday... a to je zásadní předpoklad pro dostání pracovních víz.

2) Work Visa – Specific Purpose or Event

Jakmile je na světě prodloužení kontraktu (v mém případě jsem si domluvil do konce dubna kvůli vízům pro Lenču, detaily v bodě 3), můžete žádat o Work Visa, protože máte potřebný „job offer“. V tu chvíli začíná hlavní výzkum, o který typ work visa požádat. U mě byla poměrně specifická situace, protože technicky jsem „živnostník“, dodávám služby SAPu, kontrakt mám navíc se třetí stranou, co nám dělá prostředníka :-). To se jevilo ze začátku jako problém, protože pro většinu víz potřebujete „podpůrný papír od zaměstnavatele“... bohužel nikdo se nehlásil k tomu, že by byl můj zaměstnavatel. Nakonec to ale šlo velice jednoduše.

Zvolený typ víz: Specific Purpose or Event

Podklady které jsem doložil:

• Kontrakt
• Potrvzující dopis od firmy, se kterou mám kontrakt
• Potvrzující dopis od SAPu, že mě potřebují na určitý projekty, že mám vhodný zkušenosti etc.
•  Výpis z trestního rejstříku (Musí se zažádat poštou na konzulát v Sydney - viz zde)
•  Zdravotní certifikát a rentgen hrudníku

K poslednímu bodu – na zdravotní certifikát a rentgen zajdete k místnímu doktorovi. Jeden z dotazů ve formuláři je na pravidelné léky. Pokud se rozhodnete uvést, že nějaké berete, celý proces žádosti se výrazně protáhne (místo dnů či týdnů řekněme na 2 měsíce). Je to z důvodu, že imigrační úředníci musí váš certifikát poslat na „zhodnocení“ nezávislému poradci a ten si nejspíš po vás vyžádá další potvrzení od doktorů.

3) Work Visa – Partnership Based

Ve chvíli, kdy já jsem měl víza schválené, bylo třeba dořešit víza pro Lenču. Lenča požádala o tzv. Partnership Based Work Visa – znamená to, že partner člověka s work visa dostane work visa na stejnou dobu. Podmínkou je ale, že musí žádat alespoň na 6 měsíců – pokud je to na kratší dobu, dostane partner pouze „návštěvnická víza“, na které nemůže pracovat (... to je důvod, proč jsem si domluvil kontrakt až do konce dubna 2016... původně měl být jen do konce roku 2015).

Podklady které Lenča doložila:

• Výpis z trestního rejstříku
•  Zdravotní certifikát a rentgen hrudníku
• Potvrzující formulář od mne coby partnera s work visa
• Důkazní materiál o našem vztahu

Poslední zmíněný je docela zábava. Museli jsme imigračnímu dokázat že náš vztah je „opravdový, dlouhodobý a perspektivní“ J. Takže jsme dali dohromady:

• Společné fotky v průběhu let
•  Společné letenky
• Potvrzení od Lyalla, že spolu bydlíme a jsme v poho
•  Povrzení od Janene z Haastu, že jsme spolu bydleli a makali v kavárně
• Výpisy z účtu o vzájemných transakcích
• Potvrzení o společném účtu
• Screenshoty hlaviček emailové komunikace
• Průvodní dopis, jak to spolu máme :)

No a tak se zadařilo, cesta je prošlápnutá a máme oba regulérní pracovní víza od konce dubna 2016.

Kromě samotných víz je při přechodu Working Holiday => Work třeba pořešit řidičáky. Český řidičák platí na Zélandu rok od posledního vstupu (máte-li k němu překlad nebo mezinárodní řidičák)... jakmile rok vyprší jsou v podstatě 2 možnosti:

A) Vysmahnout alespoň na den ze Zélandu (třeba si udělat výlet do Sydney), vrátit se... a voilá, řidičák vám platí další rok

B) Zažádat o převod a udělat si novozélandský

Postupem A to řeší všichni indové u mě v práci. My jsme s Lenčou zvolili trochu náročnější B. Pokud byste byli občan Rakouska, Německa, Anglie a nebo jedné z dalších asi 15ti zemí na zvláštním seznamu, převedou vám řidičák pouze za poplatek, dostanete novozélandský a hotovo. Bohužel ČR na tomhle seznamu není a tak musíme dělat zkoušky – teoretický test a praktickou jízdu. Lenča už má hotovo obojí a je regulérní novozélandský řidič, mě ještě čeká praktická.

Tak toť takové shrnutí, čím jsme teď procházeli z pohledu „oficialit“. Dalším potenciálním krokem může být zažádání o „novozélandskou rezidenci“ ale to ještě uvidíme.

Zajímavé informace o podobném scénáři s pracovními vízy popisuje také čech Jency na svém blogu.

Příště už bude zase příspěvek o cestování a s fotkama – jih Jižního ostrova – oblast Catlins – lvouni, tučňáci a tak J.

P.S. Jedno z témat, které se na Zélandu aktuálně řeší je nová vlajka. Chtějí se zbavit britského "union jack". Na obrázku v úvodu příspěvku je jedna z možných variant.