Tongariro Alpine Crossing - víkend v Mordoru

Před rokem touto dobou jsme makali na farmě v Otaki, sekali trávu traktůrkem, kopali pařezy a popíjeli ranní čaj s farmářem Ronem. O rok později užíváme druhé jaro na Novém Zélandu a jsme stále tu. Tento příspěvek bude o čerstvých událostech z minulého víkendu. Novozélanďani slavili Labour day, takže byly 3 dny volna a my vyrazili na jedno z hlavní lákadel severního ostrova – Tongariro Alpine Crossing.

Na Tongariro jsme se chystali už delší dobu a když jsem se zmínil Lyallovi, řekl že by se rádi s Harissonem připojili. Po pár týdnech domlouvání se nakonec vytvořila poměrně masivní výprava zahrnující mnoho členů Lyallovy rodiny J.

Celý týden před akcí sledujeme počasí. Ještě ve čtvrtek vypadají výhledy na víkend v Tongariru dost nevalně. Déšť, vítr, pocitová teplota kolem 0 stupňů. V sobotu kolem oběda vydatně prší a my s Lenčou vyrážíme z Aucklandu. Dodávka je po delší době pořádně nabalená zásobama a výbavou. Vzhledem k tomu, že jsme na Zélandu už dýl než rok, nemohu už legálně řídit s českým řidičákem – hlavní řidič je tedy Lenča, která už udělala zkoušky a má novozélandský.

Frčíme směrem na jih do srdce Severního ostrova k obrovskému jezeru Taupo. Auckland necháváme za sebou, začínají zelené kopečky, pastviny se stády krav. Kochám se, čtu National Geographic a popíjím cappucino takeaway. Není špatný mít řidiče J.

V Taupu bydlí Lyallův brácha Louis a my parkujem svoji dodávku na jeho zahradě. Už je tu celý klan Babingtonů – Louis, Lyall, Harisson, Lyallova sestra Raewyn s manželem Rusellem a znalec maorské historie a vysloužilý pojišťovák John se ženou Marií. Popíjíme víno a čekáme až se upeče novozélandská klasika – jehněčí kýta s „mint sauce“ a pečené kumary, brambory, dýně.

Po desáté uleháme ve spacácích v naší dodávce, po dlouhé době, poprvé od dubna. Zítra nás čeká nabitý den.

Vstáváme o půl paté. Ne až tak kvůli túře, ale protože se hraje „Rugby World Cup“ a my kempujem u zélanďanů... takže je tak trochu povinnost jít fandit na čtvrtfinále All Blacks proti Jižní Africe J. Jak na sporty v televizi nekoukám, tak rugby na pořádné úhlopříčce je docela dobrá podívaná. Před šestou díkybohu All Blacks slaví vítězství a my vyrážíme z Taupa směr národní park Tongariro.

Tongariro Alpine Crossing je jednodenní túra, napříč národním parkem – je potřeba se dopravit  z jednoho konce na druhý. Klasická varianta je zabookovat si ranní shuttle, zaparkovat auto, shuttlem se nechat převézt na druhý konec a „jít směrem k autu“. My máme ale soukromý shuttle – osmdesátiletý John frčí ve svém SUV a již v časných ranních hodinách přednáší o maorské historii míst, které zrovna míjíme. A světe div se, dělá se brutálně krásně J.

Když před osmou ranní začínáme trek, není na obloze ani mráček a před náma se tyčí zasněžený vrchol Mt. Ngauruhoe aka Mount Doom – Hory Osudu z Pána Prstenů. Tongariro je národní park, kde se natáčely scény z Mordoru. Zdejší krajina kontrastuje s klasickým „zeleným a modrým“ Novým Zélandem. Tongariro jsou sopky (stále aktivní) ve srdci ostrova, černé lávové pole, rudé krátery.

Začínáme trek z místa Mangatepopo. Čeká nás základní trasa o délce cca 19 Km s možným přídavkem na vrchol Mt. Tongariro nebo dokonce Mt. Ngauruhoe (Hora Osudu).

Na trek vyrážíme v sestavě – já, Lenča, Lyall, Harisson, Troy (Harissonův bratranec), Raewyn a Russell. Zhruba týden před trekem Lyall přemýšlí jestli vůbec půjde, protože má pochroumané koleno. Nakonec se rozhoduje že jo, ale tvrdí že půjde pomalu. Zapůjčuju mu svoje trekové hole.

No každopadně „pomalu“ pro novozélanďaňa je pro mě zběsilý tempo, takže kiwi skupinka vyráží poklusem vpřed a já klasicky rozvážně pochoduju a fotím. Inu být posledním jsem si navykl na výletech s Adamem Chromým, takže pohoda J.

Stoupáme a postupně se přibližuje kužel sopky Mt. Ngauruhoe a otvírají se skvělé výhledy – v dálce vidíme špičku Mt. Taranaki (schválně mrkněte jak vypadá při pohledu z vesmíru na google). Na rozbočce čeká Lyall, očividně řádně naspeedovaný výhrou All Blacks a fungujícím kolenem a ptá se, jestli teda jdem nahoru na Mt. Ngauruhoe. Cesta nahoru je 3 hodinový sidetrip kdy nastoupáte navíc asi 600 výškových metrů než se dostanete na vrchol – okraj kráteru (2291 mnm).

Cesta má být pořádně strmá, hlavně po sypající se suti, aktuálně i se slušnou dávkou sněhu. Mám pocit, že bych zélanďany brzdil a nejsem si jist, jestli to vůbec až na vrchol kvůli sněhu půjde a tak se rozcházíme – Lyall, Harisson a Troy vyráží na Mt. Ngauruhoe, Russell a Raewyn pokračují napřímo po hlavní trase a já s Lenčou se rozhodujem dát vrcholovku na protější Mt. Tongariro (1978 mnm).

Je úžasně jasno, ale fičí pořádně ledový vítr. Oceňujem dobrou výbavu do hor (na fotce za náma Mt. Ngauruhoe alias Hora Osudu).

Jedinou nevýhodou Tongariro Crossing je pravděpodobně jeho popularita... je známý jako jeden z nejlepších jednodenních treků na světě a vzhledem k tomu, že je prodloužený víkend, krásné počasí a začíná „great walk season“, jsou tu docela davy. 

O to víc oceňujem odbočku na vrchol Mt. Tongariro, kde je o poznání méně lidí, přibývá sněhu, kolem sebe vidíme krásné hory, částečně zamrzlá jezera a v dálce vodní plochu Taupa... je to krása. 

Z vrcholu koukáme na protější monumentální Horu Osudu a přemýšlíme, jak to asi dávaj borci Babingtonovi J. Sbíháme sněhová pole a připojujeme se zpět na hlavní trasu. Další parádička je pekelný „Red Crater“. 

A hned za ním se otvírá výhled na neuvěřitelné každé jinak barevné „Emerald Lakes“. Hrnem to dolů sopečnou sutí a jediné co trochu kazí tu krásu jsou hromady hlučných lidí J.

Při sestupu míjíme ledovými krami pokryté Blue Lake. 

Krajina se postupně stává pohostinější, pochodujeme zlatavými trsy trávy s výhledy na jezera v dálce a tahle část mi připomíná túry kolem Wanaky na Jižním Ostrově. Jako bonus oproti Wanace jsou ale krátery kolem, ze kterých stoupá kouř.

Celý národní park Tongariro (mimochodem nejstarší NP na Zélandu) je protkaný posvátnými Maorskými místy, mezi něž často patří vrcholky vulkánů.

Nemůžu se přinutit přestat fotit a najednou slyším za sebou legendární skřehotavý hlásek. Lyall štráduje, trekovými hůlkami div že nevykřesává jiskry z kamenů na cestě, za ním statečný ale zničený Harisson a silák Troy. „We knocked that Bastard off“ hrdě oznamuje Lyall, dali to na vrchol Mt. Doom, předchází mě a pokračují dolů tempem, kterýmu stále nestačím. Jsou to maséři J.

Cesta dolů je dlouhá a už v nohách slušně cítíme těch 20km pochodu. Jít to z opačné strany by byla dřina, protože konec v Keketahi je o cca 300 m níž než začátek v Mangatepopo. V závěrečné lesní pasáži se potkáváme opět s Lyallem, který již trochu zvolnil a společně přicházíme kolem 6 večer k autu.

Nádherná túra a krajina, kterou jsme ještě nikde neviděli. Během dne nebyl ani mráček do toho kombinace černých a rudých lávových hor + sníh, led a jezera. Myslím že jít to takhle zjara je zajímavější než v létě, kdy bude chybět ten sníh a led.

Na večeři už jsme zase v Taupu u Louise, otvíráme pivka, nacpáváme se a na obří televizi sledujem Moto GP. Pak už zbývá se jen řádně rozlámaní zavrtat v našem camper vanu J.

V pondělí se probouzíme do dalšího pěkného dne. Účastníci zájezdu se pomalu balí. Loučíme se s Raewyn a Rusellem, Johnem a Marie. John nám věnuje vlajku All Blacks, která prozatím representuje coby přehoz na posteli v dodávce. Lyall s Harissonem vyráží směr Auckland, aby ještě potrénovali jízdu na motorce, Louis vyráží rybařit. Najednou jsme v domku v Taupu sami. Balíme se, zamykáme a pak už zase jedem na sever. Bereme to ale tentokrát oklikou. Chceme se podívat do „thermal wonderland“ ve Wai-O-Tapu a taky po cestě zkusit nějaký přírodní hot pool.

Wai-O-Tapu nakonec nabídne obojí. Když přijíždíme k místu, vidíme auta zaparkovaná podle silnice a to je známka, že v okolí je nějaké přírodní horké koupání. A vskutku, po pár schodcích se dá sejít k potůčku, kde už se vyhřívají turisti. 

Voda je parádně horká, na jednom místě se stékají studený a horký potok, takže si to člověk může namíchat dle chuti. Důležitý je nepotápět si hlavu a uši – jak varují cedule – v termální vodě přežívají bakterie co můžou způsobit meningitidu.

Potok s horkou vodou je jeden z mnoha výsledků toho, co všechno se děje pod zemí v téhle oblasti. To hlavní ukazuje právě „Wai-O-Tapu Thermal Wonderland“... což je místo na jehož vstup musíte zaplatit, ale rozhodně se vyplatí. 

Všechno je tu přírodní a během cca 2 hodinové procházky projdete bublající bahna, sirné jeskyně, všude tu stoupá dým a sirný puch, jezírka tu hrají všemi barvami díky usazování různých minerálů, krátery... Prostě neskutečný.

Když dokončujem prohlídku Wai-O-Tapu, začíná hřmít a my naskakujem do auta a razíme zpět Auckland. Cesta bude dlouhá, mnoho lidí se vrací z prodlouženého víkendu. Začínám cítit, že jsem se na Tongariru nachladil, ale nevadí... Skvělý víkend, kdy Nový Zéland zase ukázal, jak má neskutečně rozmanitou přírodu a taky přátelský a pohostinný lidi.

Před rokem v Americe #4: Závěr po pobřeží Pacifiku - Highway č. 1

Máme mírně deštivý víkend v jarním Aucklandu - nastal čas završit sérii „Před rokem v Americe“. 

Po rozloučení se sekvojemi krosíme napříč Kalifornií od hor Sierry Nevady přímo k Pacifiku. Naším cílem je místo zvané Morro Bay.

Přijíždíme už za tmy a marně se snažíme sehnat místo na spaní. Všechny motely jsou obsazené. Odkazují nás na kemp kousek za městem... je obrovský, ale bohužel cedule hlásá „Occupied“. Vzhledem k tomu, že nemáme moc možností, ignorujeme ceduli, procházíme nočním kempem a hledáme plácek. Kemp je našlápnutý, zdá se, že je plných chudších místních, nejspíš i mexičanů, kteří zde v karavanech tráví prázdniny.

Štěstí se na nás usměje a nacházíme jednu volnou „tent site“! Teď řešíme jak zaplatit, na vrátnici už nikdo není. Hledáme po kapsách a přihrádkách auta všechny mince a konečně sesbíráme hromadu čtvrťáků, která dává potřebnou částku. Problém je, že „pozdně noční platba“ má proběhnout v malé obálce vhozené do schránky. Když vycpem obálku mincema, vypadá jako malá cihla a nechce se protlačit otvorem schránky. Je to hodinářská prácička, obálka se nesmí roztrhnout... za pomocí klacíku ji konečně vytvaruju a protlačím dovnitř. Z posledních sil stavíme potmě stan, nafukujem matrace. Když se vydávám setmělým kempem do sprch, ve světle čelovky zasvítí oči a z keře na mě vyběhne jelen. Náročnej den.

Noc je chladná, spíme přímo u oceánu. Když se ráno probouzíme, místní už taky vstávají a něco kuchtí u karavanů. 

Celý kemp je pod korunami krásných eukalyptů, které trousí svou kůru všude po zemi. Jdeme se projít k oceánu a pozorujem mořské ptáky, jak loví snídani. 

Morro Bay dostalo název podle útesu Morro Rock, který vybíhá do oceánu.

Startujem auto a vyjíždíme na poslední úsek našeho amerického výletu – po pobřeží Pacifiku, slavné silnici Highway #1 zpět do San Francisca.

Stavíme na různých vyhlídkách a kocháme se modrými vodami oceánu, útesy a plážemi. Koukáme na západ a už pomalu přemýšlíme, že někde tím směrem uprostřed oceánu leží náš další cíl – ostrovy Havaje a pak ještě dál Nový Zéland.

Po highway fičí spousta cyklistů, asi je to oblíbená trasa pro silničkáře.

Velkým lákadlem na jednom místě je kolonie „elephant seals“  - česky „rypouš sloní“ J. Na pláži se rozvalují snad stovky macatic, různě se mrskají a nahazují na záda písek. 

V tomhle ročním období jsou na pláži hlavně samice, které vypadají dost podobně tuleňům. Mnohem větší samce s klasickou „skobou“ na nose bohužel nevidíme.

Pokračujem dál, silnice se kroutí po útesech, na svazích se ve větru kolíbají zlaté trávy. 

Čeká nás poslední noc kempování v Americe a zjišťujem že kempy podél Highway č. 1 jsou pořádně drahé. Nakonec kotvíme u městečka Carmel By The River a za noc ve stanu vysolíme 50 dolarů J. Naposledy stavíme stan a pumpuju triceps a matrace. Kemp je útulný, schoulený v kopcích mezi stromy. Se setměním zoufale hledám mobil ve kterém máme já i Lenča SIMku. Naštěstí je o pár tisicí kilometrů dál Dadyn na facebooku, aby mě prozvonil, díky J.

Další ráno pucujeme naši výbavu, vyklepáváme stan, drhnem kotlíky a plechové hrnky. Posloužila skvěle, ale je moc objemná – na další cestu s nama nepojede a chceme ji narychlo střelit v San Franciscu.

Po Highway číslo 1 pokračujem do Monterrey, pěkného přístavního městečka, kde při příležitosti závěru našeho amerického okruhu dáváme výborný seafood v místní taverně. Když procházíme přístav, slyšíme zběsilé hýkání – na molu probíhají masové orgie elephant sealů.

Po opuštění Monterrey se zatahuje a začíná trochu poprchávat, pokračujem stále po pobřeží dál na sever. 

Krátce stavíme v Santa Cruz (hlavně abych napsal smsku Borisovi). Už nestíháme moc zastavovat a fotit, chceme zavčas dorazit do San Francisca, ubytovat se, zlehka vyklidit zaprášeného Chevroleta. Další den nás čeká vracení auta, prodej kempovací výbavy (celkem nás stála asi 160 dolarů a přes craigslist jsme ji nakonec udali za polovinu), sbalení všeho zpátky do krosen před odletem na Havaj. Nicméně o téhle části, nevlídných ulicích San Francisca plných bezďáků a ubytování v odpudivém Budget Inn už jsem psal dřív.

A tak se zdá, že po roce jsem konečně dopsal vše o našem výletu do USA! Trocha shrnutí na úplný závěr...

Za perfektní rady k trase vděčíme panu Hájkovi (http://www.hajektravel.cz/), se kterým jsem dal ještě z ČR skype. Itinerář se zásadními body na trase:

San Francisco -> NP Yosemite -> Tioga Pass -> Mono Lake -> Bodie -> Lone Pine -> NP Death Valley -> Shoshone -> Las Vegas -> Hoover Dam -> Lake Mead -> NP Zion -> NP Bryce Canyon -> Richtown -> NP Capitol Reef -> Moab -> NP Arches -> Dead Horse SP -> NP Canyonlands -> Monument Valley -> Page -> Antelope Canyon -> Horseshoe Bend -> Glen Canyon & Lake Powell -> NP Grand Canyon -> Flagstaff -> Sedona & Redrock ->  Lake Roosevelt -> Apache Trail -> Phoenix -> NP Joshua Tree -> San Diego -> Los Angeles -> NP Sequoia -> NP Kings Canyon -> Morro Bay -> Highway #1 -> Monterrey -> San Francisco.

Když jsem trasu zhruba zmapoval přes mapmyrun, ukázala cca 5800 km, ale tachometr našeho červeného Chevroletu (který mj. byl dost luxusní, takže půjčovna Thrifty dostává doporučení) ukázal v přepočtu z mil najeto 6865 Km – víc jak o 1000 km víc.

(mimochodem jen takový postřeh – taky vám tvar trasy na mapě připomíná mořského ptáka z druhé fotky u tohoto příspěvku? :-)

Příroda USA byla úžasná, rozmanitost krajin na poměrně krátkých vzdálenostech neuvěřitelná. A velká města mají samozřejmě taky něco do sebe. Projeli jsme pouze 4 státy jihozápadu USA.  Mnoho krás v severnějších částech (Chicago, Niagarské vodopády, Yellowstone, Rocky Mountains atd.) jsme si pošetřili na další výlety...