S rodiči po Jižním ostrově, část 3.: West Coast, ledovce, Haast

Je květen a konečně jsem se dostal k napsání jubilejního 40tého příspěvku :-)!  Jsme již víc než 3 týdny zpět v Aucklandu a bydlíme u našeho starého dobrého skvělého Lyalla z couchsurfingu :-). Je tu podzim, ale počasí je zatím super. Občas sprchne, ale hodně svítí sluníčko a pořád je to tak na kraťasy a větrovku. Vydatné cestování po Jižním ostrově je za náma.  Naše mise v Aucklandu je najít práci v oborech. Jelikož jsem cítil, že moje angličtina ještě není na konzultantství dostatečně plynulá, rozhodl jsem se pro návrat do školy a trénoval 3 týdny v jazykovce.

Toť krátké shrnutí nejaktuálnějšího dění, o téhle fázi se rozepíšu detailněji v nějakém dalším příspěvku (jako obvykle :-). Teď se ale vrátím o víc jak 2 měsíce zpět a zavzpomínám na pokračování našeho tripu s rodiči. O tom jak jsme společně dorazili na naše oblíbené West Coast, krajiny deštných pralesů, ledovců a opuštěných divokých pláží. A samozřejmě o návštěvě legendárního Haastu, místní knajpy Hard Antler a především – Fantail Cafe :-).

Naše cesta z vnitrozemí na západní pobřeží vede přes Buller Gorge – kaňon, nad kterým se houpe nejdelší visutý most na Novém Zélandu. Most se nachází na soukromém pozemku, takže za vstup platíme každý 10 NZD. Výhled je z něho pěknej, most je fakt dlouhej a udělanej jen z mřížky / pletiva, tudíž člověk hezky vidí pod sebe. 

Navíc je poměrně úzkej. Pozorovat turisty snažící se vyhnout s mamkou, která odmítá byť jen o kousek ustoupit ze strategické bezpečné pozice ve středu lávky je dobrá zábava :-). Za mostem na druhé straně řeky je pěkná naučná procházka pralesem a s výhledy na kaňon.

Před příjezdem na West Coast ještě dáváme jednu zastávku. V izolované kavárničce / restauraci u silnice dáváme k obědu zélandskou klasiku – Fish and chips. Za cenu kolem 6 dolarů jsou F&C nejspíš nejlevnějším obědem, co si na Zélandu můžete dát. Rodiče je musí ochutnat, už jen proto, že jsem jich ve Fantail Cafe osobně tisíce (a to nepřeháním) usmažil.

Pak už se otvírají výhledy na Tasmanovo moře a ze severu na jih projíždíme divoké West Coast. První zastávkou je národní park Paparoa a známé útvary „Punakaiki“ alias „Pancake rocks and blowholes“. Palačinkové útesy jsou skály na pobřeží, které z nějakých nepochopitelných geologických důvodů vypadají jako štosy lívanců navršené na talíři. 

Blowholes jsou propadliny v zemi, do nichž spodem proudí mořská voda. Když je příliv, rozbouřené moře má vystřikovat z děr. My bohužel příliv nevychytáváme a tak si na blowjob musíme nechat zajít chuť. I tak jsou Punakaiki parádní – slunce, zelená tráva, azurové moře a zvláštně tvarované útesy. Lidí je tu hodně, všude kolem bzučí asiati... holt je to kousek od silnice.

Ten samý den později odpoledne přijíždíme do nám již známé Hokitiky. Spíme v kempu přímo u moře a rozhodujeme se vyzkoušet „barbecue“, které je v lepších kempech často k dispozici. V sámošce nakupujem hovězí steaky, žhavíme gril a chladíme piva.

Po výborné večeři jdem pár kroků k pláži a pozorujem západ Slunce nad Tasman Sea. 

Vydatný program završujem noční výpravou za „glow worms“, které máme 10min od kempu. Toto místo už známe, protože nám je ukázala naše couchsurfingová hostitelka Helen, když jsme přes Hokitiku jeli poprvé na cestě do Haastu. Potmě jdeme chodníkem do lesa a mezi hustým porostem září jako stovky malých hvězd svítící červy.

Dalšího dne ráno si dáváme menší zajížďku k místu zvanému Hokitika Gorge. Kaňon s neuvěřitelně modrou vodou nám doporučila naše kolegyně v kavárně Val. A určitě stojí za vidění, nádherná modrá řeka obklopená zelení - pastva pro oči.

Další zastávka je turisticka klasika na West Coast, ledovec Franz Josef. Obecně k ledovcům na Zélandu – na výhledy na ledovce mi přišel mnohem působivější národní park Mount Cook. Ten je z druhé strany Jižních Alp – směrem z vnitrozemí. Navíc ze zkušenosti mohu říct, že má mnohem lepší počasí. Ledovce přístupné od pobřeží z West Coast – Franz Josef a Fox – jsou ale zajímavý svým kontrastním zasazením v okolní krajině. Kousek od moře projdete deštným pralesem a vykoukne na vás ledovec.

Co se týče Franze Josefa, možná víc než samotný ledovec se mi líbilo vymleté údolí, které zanechal. Při příjezdu vidíte značky, kam až sahal před sto nebo padesáti lety... a rozdíl je obrovskej. Kdybych měl vymyslet příměr – před sto lety to byl plnej z Alberta čerstvě přinesenej kyblík vanilkový zmrzliny, nyní v rohu kyblíku zbyla lžíce na vyškrábnutí tak akorát do jednoho frappé.

Nicméně údolí, který po ustupujícím ledovci zbylo je moc pěkný. Po okolních skalách padají dolů vodopády, všude jsou rozeseté balvany porostlé kombinací zeleného mechu a červeného lišejníku. 

Počasí začíná být westcoastový – poprchává. Ale máme štěstí, v jednu chvíli ledovec pěkně vyleze z mraku. Nepočítejte s tím, že byste mohli dorazit k ledovci a šáhnout si na sníh. Vyhlídková plošina je tuším 200m od čela ledovce a dál je přísný zákaz. Hrozí nebezpečí sesuvů, ulomení bloku ledu atd. Jediný způsob jak se přímo na ledovec dostat je helikoptérou. Vyhlídkové lety helikoptérou s přistáním na ledovci nebo s tandemovým skokem padákem (tzv. „skydiving“) jsou v oblasti Jižních Alp jedna z nejpopulárnějších atrakcí. Není překvapením, že takový zážitek stojí docela dost (od 200 dolarů výš). No i pěšky ze země jsou Jižní Alpy a ledovce pěkný :-).

Z Franze Josefa přejíždíme k jeho o něco méně populárnímu bráchovi – ledovci Fox. Prší a tak poprvé (nepočítám-li pařbu u Igora v Kaiteriteri) od Christchurch rodiče nestaví stany – kupujeme si v kempu noc v tzv. „cabin“ pro 5 lidí. Užíváme si teplo a sucho pokoje, nicméně po společné noci v 5ti se zase já a Lenča těšíme na klid naší dodávky.

Následující ráno je počasí o něco lepší, neprší. V rychlosti se jdeme podívat na Fox Glacier. Dá se k němu přiblížit o něco blíž než k Franz Josefovi a přímo z čela ledovce valí ocelová šedo mléčná řeka. 

Kousek od ledovce Fox se nachází i jezero Matheson, které je proslavené tím, že za jasného dne při klidné hladině krásně odráží Mt. Cook a Mt. Tasman. A prý je to jedno z nejfotografovanějších míst na Jižním ostrově. Bohužel jasno není ani trochu a tak Lake Matheson vynecháváme.

Za vydatného deště směřujeme po West Coast dál na jih. Dostáváme se do nám již dobře známých míst. Míst, kam jsme si občas zajeli na večerní nebo jednodenní výlet při práci v kavárně v Haastu. Stezkou vedoucí hustým pralesem přicházíme na divokou opuštěnou pláž Monro Beach. 

Ani tentokrát tu nepotkáme tučňáky (mají tu v určité měsíce být, ale nejspíš jen za soumraku či úsvitu) ale i tak je to místo, které má velké kouzlo.

A pak už konečně přejíždíme dlouhý „one lane bridge“ přes řeku Haast a ukazujem rodičům, kde jsme strávili čtvrt roku. Ubytováváme se v naší oblíbené Haast Lodge, počasí vypadá lepší, takže naši zase staví stany.

Po večeři vyrážíme na pivo do legendární knajpy Hard Antler (alias Tvrdej paroh). Přidává se k nám i naše bývalá kolegyně a spolubydlící z karavanu Val. Vychutnáváme točené pivo, které sice stojí 6 dolarů za pintu, ale i tak je Haast údajně jedno z nejlevnějších míst na Novém Zélandu co se týče alkoholu (dle milovnice piva australanky Sue... a ta musí mít přehled).

Počasí v Haastu nezklame a přes noc pořádně prší. Rodiče ve stanech statečně přežívají téměř bez újmy... až na promočené botasky. Ráno nás čeká další příjemná společenská povinnost – snídaně ve Fantail Cafe. Potkáváme se s našimi bývalými šéfy Janene a Alym a poroučíme si „large breakfast“, „cheese scone“ a nějaké kávičky. No musím říct, že jejich předchozí kuchař měl ty slaninky a volský oka lepší :-). Nicméně je příjemný se do kavárny podívat v roli hosta, relaxovat a nechat se obsluhovat. Navíc dostáváme od Alyho speciální věrnostní slevy :-).

Naše trasa s rodiči se z Haastu stáčí zpět do vnitrozemí jižního ostrova, k jezerům u Wanaky, finále pod Mt. Cook a rozloučení v Christchurch. O tom příště :-).