S rodiči po Jižním ostrově, část 4.: Jezera, Mt. Cook a loučení

Čas letí, konec května, vrcholí podzim. Čas dokončit sérii o cestování s rodiči. V dalším příspěvku nejspíš skočím na nejaktuálnější dění – náš život v Aucklandu. Začal jsem tu SAPit. To bohužel znamená, že budu muset skočit padákem, páč jsem si dal interní slib, že když seženu v Aucklandu práci v oboru, tak zkusím ještě na Zélandu skydiving...

Po návštěvě Haastu se náš tandem modrá dodávka a bílý Nissan vydává přes hory národního parku Mount Aspiring do vnitrozemí Jižního ostrova a otvírají se výhledy na parádní jezera Hawea a Wanaka. 

Fouká silný vítr a při obědu na břehu jezera vzduch naplňuje tříšť ze štávy grilovaného kuřete. Ve Wanace taky konečně přichází na své mamka s mnohokrát vznesenou žádostí o „čas na nákup suvenýrů“ :-). A já si mezitím užívám výborné cappucino.

Co se spaní týče, chceme vyzkoušet kemp doporučený jedním couchsurferem kousek za Wanakou. Má stát jen 7 dolarů na noc a má v něm být vše potřebné včetně sprch. Jedná se o ten samý kemp, ve kterém jsme chtěli přenocovat, když jsme Wanakou projížděli před příjezdem rodičů. Ale tentkrát se nám zavařilo auto a skončili jsme v luxusním apartmánu za ukrutný love... páč všude jinde bylo plno :-).

Když se blížíme ke kempu v Luggate, začíná pršet. Ukazuje se, že kemp je celkem punk, sprchy sice má, ale vypadají značně sešle... co bohužel nemá je krytá místnost nebo kuchyňka. A to v dešti není ideál. Začínáme hledat alternativu a tentokrát jsme naštěstí úspěšnější než minule – za slušnou cenu nacházíme „kabinu“ – chatku pro 5 lidí přímo v kempu ve Wanace. Vaříme čočku s vejci a tátové jsou tak blažení z toho, že nemusí stavět stany v dešti, že iniciativně vyráží do sámošky pro víno a buráky.

Následující den je na programu vydatná túra na Roy’s Peak. Vrchol tyčící se nad jezerem Wanaka má slibovat parádní výhledy na jezero a hory kolem. Počasí je trochu nejisté, ale má se zlepšovat. Na facebooku se ozývá Marius. Pohodový 19ti letý týpek z Německa, se kterým jsme Couchsurfovali v Aucklandu u Lyalla při našem úplném startu na Novém Zélandu. A prý je taky ve Wanace. Tak jen rychle odepisuju, že jdem na túru na Roye a vyrážíme.

Roy’s Peak je klasická vrcholovka, prostě jdete několik hodin nahoru... a pak několik hodin dolů :-). Když nastupujem, je všude kolem mrak. Lopotíme se vzhůru a vidíme jak se mraky valí z údolí nahoru a postupně se začíná otvírat výhled na jezero pod náma. 

Ve chvíli když se vyhoupnem na hřeben už je úplně jasno a všude kolem jsou hory v čele se zasněženou třítisícovkou Mt. Aspiring. 

Je to paráda, zběsile fotím a po zdolání vrcholu spokojení sestupujem zpět k jezeru.

Mechanicky šlapem dolů serpentýnami na travnatém svahu a míjíme skupinku, ze které se někdo podivně culí. Mírně zarostlý, obklopený ženskýma – vůdce smečky Marius :-). Dost dobrý shledání takhle na túře. Marius nám vykladá o tom jak vydatně WWOOFoval na mnoha místech. Chystá se v dubnu opustit Zéland a pak cestovat na Bali a do Vietnamu. Ve chvíli, když píšu tenhle příspěvek už možná zalívá bratwurst bierem někde doma. A nebo finišuje Vietnam. Poslední zprávy od něj mám z Bali, který si náramně užíval :-).

Z Wanaky naše cesta pokračuje do srdce Jižních Alp a k nejvyšší hoře Nového Zélandu Mount Cook. Po cestě zastavujem v jednom z našich oblíbených TOP 10 kempů – jsou trochu dražší, ale zaručují dobré zázemí. Rodiče zkušeně staví stany pod vrbami a po setmění s taťkou rozjímáme u doutníku a calvadosu.

Následujícího dne ráno přijíždíme k jezeru Pukaki. Tohle neuvěřitelně modré jezero už jsme v rychlosti minuli při cestě do Christchurch za rodiči. Teď si jeho barvu můžem vychutnat déle a máme štěstí – krásně se vyčasilo a tak se v jezeře odráží monumentální Mt. Cook aka Aoraki. Celé je to tak fotogenické, že konečně dáváme společné samospoušťové foto celé výpravy J. 

Od jezera zabočujem přímo vstříc Mt. Cook do stejnojmenného národního parku. Mocná hora se neustále přibližuje a s příjezdem do parku se ocitáme v alpské krajině obklopení ledovci a vrcholy. Zlatá vysušená tráva, sníh a ocelové ledovcové řeky. Těžko uvěřit, že na druhé straně za horami leží bujné pralesy West Coast.

Počasí nám přeje, Slunce praží a my dáváme 3 hodinovou procházku Hooker Valley. Turistů je tu hodně, ale člověk to rád odpustí... místo je to fakt nádherný. 

Přes visuté mosty procházíme údolím až k jezeru Hooker, které je u čela stejnojmenného ledovce. Přímo nad jezerem kousek od nás je vrchol Mt. Cook (3724 mnm).

Naše poslední kempování s rodiči si užíváme přímo v národním parku s vyhlídkou na Mt. Cook. Srkám ledové kafe v kempové kavárně a pozoruju horu. Se západem Slunce se začíná zbarvovat do růžova. Fotím asi třístou fotku stejné hory.

Po setmění je obloha plná hvězd a od slečny u záchodů si necháváme já a taťkové vysvětlit, kde že je ten Jižní Kříž. Tak už to konečně víme a poznáme ho.

Další den za sebou necháváme Jižní Alpy a přes vysušený kraj Canterbury zdoláváme poslední úsek našeho okruhu.

Po cestě stavíme v malém městečku Geraldine a na lavičce u silnice ještě jednou poobědváme obří, v papíru zabalené fish&chips z místní rybárny. Jako bonus ochutnáváme i whitebait patty, kterou jsme chtěli dát už v Haastu, ale bohužel jim došli "uajtbejti". 

Před odletem rodičů chceme ubytování uvnitř – na sbalení a abychom se vyhli balení stanů nad ránem. Christchurch je ale beznadějně zabookovaný. Nakonec se nám daří sehnat kabinu v kempu na předměstí Spencerville.

V kempu je kromě turistů mnoho místních. Někteří zde bydlí, někteří tu tráví dovolenou. Celou jednu část kempu obývají Maorové, kteří s přicházejícím večerem nacvičují domorodé zpěvy. Rodiče balí kufry a já se marně snažím zálohovat fotky na taťkův harddisk, aby je odvezl do ČR do bezpečí. Bohužel náš cestovní počítač Nomád neutáhne napájení. Taky děláme závěrečnou burzu, rodiče nám tu nechávají některé dobré kousky do výbavy – stan, trekové hole... My naopak předáváme na odvoz do ČR road atlas USA a podobně.

6. března ještě za tmy směřujem na letiště v Christchurch. Rozespalí vyčkáváme, až se na tabuli objeví pokyn k check-in na přepážkách. Když se dlouho nic neděje a čas odletu se blíží, jdem omrknout vocode. Ha, žádný check-in na přepážce u Air New Zealand neprobíhá, vše si musíte pořešit sami přes automat. A už je sakra na čase. Rodiče rychle převažují kufry, aby zjistili, že šutry ze Zélandu váží víc než je zdrávo. Probíhá lehce zběsilé přeskládání, odbavení a už stojíme u bran, za něž mohou jen pasažéři.

A tak se loučíme, máváme a pozorujem, jak rodiče mizí – na své cestě přes Japonsko do Evropy a zpět do Brna. Když vycházíme z terminálu, jsme už zase jen my dva, já a Lenča. Svítá a připadáme si, jako bychom znovu opouštěli domov a vyráželi na cestu. Vracíme půjčené auto a směřujem zpět za Maory do kempu ve Spencerville se dospat. Nějak si nemůžem zvyknout, že ve zpětném zrcátku už není bílý Nissan a že se neozývá vysílačka s dotazy :-).

Dva a půl týdne průvodcování nebyly jen tak, stejně tak příprava a plánování. Ale vyšlo to skvěle, počasí přálo, Jižní Ostrov se předvedl a měli jsme to tak akorát nabité. Myslím, že máme ze společnýho roadtripu s rodiči všichni pěkný zážitky. :-)

A nám s Lenčou začala další část našeho cestování po Jižním ostrově – ve dvou. Na samotný jih do oblasti Catlins a do deštivého Fiordlandu. A mimochodem hned další den nám ve Spencerville lohli počítač :-)

.

S rodiči po Jižním ostrově, část 3.: West Coast, ledovce, Haast

Je květen a konečně jsem se dostal k napsání jubilejního 40tého příspěvku :-)!  Jsme již víc než 3 týdny zpět v Aucklandu a bydlíme u našeho starého dobrého skvělého Lyalla z couchsurfingu :-). Je tu podzim, ale počasí je zatím super. Občas sprchne, ale hodně svítí sluníčko a pořád je to tak na kraťasy a větrovku. Vydatné cestování po Jižním ostrově je za náma.  Naše mise v Aucklandu je najít práci v oborech. Jelikož jsem cítil, že moje angličtina ještě není na konzultantství dostatečně plynulá, rozhodl jsem se pro návrat do školy a trénoval 3 týdny v jazykovce.

Toť krátké shrnutí nejaktuálnějšího dění, o téhle fázi se rozepíšu detailněji v nějakém dalším příspěvku (jako obvykle :-). Teď se ale vrátím o víc jak 2 měsíce zpět a zavzpomínám na pokračování našeho tripu s rodiči. O tom jak jsme společně dorazili na naše oblíbené West Coast, krajiny deštných pralesů, ledovců a opuštěných divokých pláží. A samozřejmě o návštěvě legendárního Haastu, místní knajpy Hard Antler a především – Fantail Cafe :-).

Naše cesta z vnitrozemí na západní pobřeží vede přes Buller Gorge – kaňon, nad kterým se houpe nejdelší visutý most na Novém Zélandu. Most se nachází na soukromém pozemku, takže za vstup platíme každý 10 NZD. Výhled je z něho pěknej, most je fakt dlouhej a udělanej jen z mřížky / pletiva, tudíž člověk hezky vidí pod sebe. 

Navíc je poměrně úzkej. Pozorovat turisty snažící se vyhnout s mamkou, která odmítá byť jen o kousek ustoupit ze strategické bezpečné pozice ve středu lávky je dobrá zábava :-). Za mostem na druhé straně řeky je pěkná naučná procházka pralesem a s výhledy na kaňon.

Před příjezdem na West Coast ještě dáváme jednu zastávku. V izolované kavárničce / restauraci u silnice dáváme k obědu zélandskou klasiku – Fish and chips. Za cenu kolem 6 dolarů jsou F&C nejspíš nejlevnějším obědem, co si na Zélandu můžete dát. Rodiče je musí ochutnat, už jen proto, že jsem jich ve Fantail Cafe osobně tisíce (a to nepřeháním) usmažil.

Pak už se otvírají výhledy na Tasmanovo moře a ze severu na jih projíždíme divoké West Coast. První zastávkou je národní park Paparoa a známé útvary „Punakaiki“ alias „Pancake rocks and blowholes“. Palačinkové útesy jsou skály na pobřeží, které z nějakých nepochopitelných geologických důvodů vypadají jako štosy lívanců navršené na talíři. 

Blowholes jsou propadliny v zemi, do nichž spodem proudí mořská voda. Když je příliv, rozbouřené moře má vystřikovat z děr. My bohužel příliv nevychytáváme a tak si na blowjob musíme nechat zajít chuť. I tak jsou Punakaiki parádní – slunce, zelená tráva, azurové moře a zvláštně tvarované útesy. Lidí je tu hodně, všude kolem bzučí asiati... holt je to kousek od silnice.

Ten samý den později odpoledne přijíždíme do nám již známé Hokitiky. Spíme v kempu přímo u moře a rozhodujeme se vyzkoušet „barbecue“, které je v lepších kempech často k dispozici. V sámošce nakupujem hovězí steaky, žhavíme gril a chladíme piva.

Po výborné večeři jdem pár kroků k pláži a pozorujem západ Slunce nad Tasman Sea. 

Vydatný program završujem noční výpravou za „glow worms“, které máme 10min od kempu. Toto místo už známe, protože nám je ukázala naše couchsurfingová hostitelka Helen, když jsme přes Hokitiku jeli poprvé na cestě do Haastu. Potmě jdeme chodníkem do lesa a mezi hustým porostem září jako stovky malých hvězd svítící červy.

Dalšího dne ráno si dáváme menší zajížďku k místu zvanému Hokitika Gorge. Kaňon s neuvěřitelně modrou vodou nám doporučila naše kolegyně v kavárně Val. A určitě stojí za vidění, nádherná modrá řeka obklopená zelení - pastva pro oči.

Další zastávka je turisticka klasika na West Coast, ledovec Franz Josef. Obecně k ledovcům na Zélandu – na výhledy na ledovce mi přišel mnohem působivější národní park Mount Cook. Ten je z druhé strany Jižních Alp – směrem z vnitrozemí. Navíc ze zkušenosti mohu říct, že má mnohem lepší počasí. Ledovce přístupné od pobřeží z West Coast – Franz Josef a Fox – jsou ale zajímavý svým kontrastním zasazením v okolní krajině. Kousek od moře projdete deštným pralesem a vykoukne na vás ledovec.

Co se týče Franze Josefa, možná víc než samotný ledovec se mi líbilo vymleté údolí, které zanechal. Při příjezdu vidíte značky, kam až sahal před sto nebo padesáti lety... a rozdíl je obrovskej. Kdybych měl vymyslet příměr – před sto lety to byl plnej z Alberta čerstvě přinesenej kyblík vanilkový zmrzliny, nyní v rohu kyblíku zbyla lžíce na vyškrábnutí tak akorát do jednoho frappé.

Nicméně údolí, který po ustupujícím ledovci zbylo je moc pěkný. Po okolních skalách padají dolů vodopády, všude jsou rozeseté balvany porostlé kombinací zeleného mechu a červeného lišejníku. 

Počasí začíná být westcoastový – poprchává. Ale máme štěstí, v jednu chvíli ledovec pěkně vyleze z mraku. Nepočítejte s tím, že byste mohli dorazit k ledovci a šáhnout si na sníh. Vyhlídková plošina je tuším 200m od čela ledovce a dál je přísný zákaz. Hrozí nebezpečí sesuvů, ulomení bloku ledu atd. Jediný způsob jak se přímo na ledovec dostat je helikoptérou. Vyhlídkové lety helikoptérou s přistáním na ledovci nebo s tandemovým skokem padákem (tzv. „skydiving“) jsou v oblasti Jižních Alp jedna z nejpopulárnějších atrakcí. Není překvapením, že takový zážitek stojí docela dost (od 200 dolarů výš). No i pěšky ze země jsou Jižní Alpy a ledovce pěkný :-).

Z Franze Josefa přejíždíme k jeho o něco méně populárnímu bráchovi – ledovci Fox. Prší a tak poprvé (nepočítám-li pařbu u Igora v Kaiteriteri) od Christchurch rodiče nestaví stany – kupujeme si v kempu noc v tzv. „cabin“ pro 5 lidí. Užíváme si teplo a sucho pokoje, nicméně po společné noci v 5ti se zase já a Lenča těšíme na klid naší dodávky.

Následující ráno je počasí o něco lepší, neprší. V rychlosti se jdeme podívat na Fox Glacier. Dá se k němu přiblížit o něco blíž než k Franz Josefovi a přímo z čela ledovce valí ocelová šedo mléčná řeka. 

Kousek od ledovce Fox se nachází i jezero Matheson, které je proslavené tím, že za jasného dne při klidné hladině krásně odráží Mt. Cook a Mt. Tasman. A prý je to jedno z nejfotografovanějších míst na Jižním ostrově. Bohužel jasno není ani trochu a tak Lake Matheson vynecháváme.

Za vydatného deště směřujeme po West Coast dál na jih. Dostáváme se do nám již dobře známých míst. Míst, kam jsme si občas zajeli na večerní nebo jednodenní výlet při práci v kavárně v Haastu. Stezkou vedoucí hustým pralesem přicházíme na divokou opuštěnou pláž Monro Beach. 

Ani tentokrát tu nepotkáme tučňáky (mají tu v určité měsíce být, ale nejspíš jen za soumraku či úsvitu) ale i tak je to místo, které má velké kouzlo.

A pak už konečně přejíždíme dlouhý „one lane bridge“ přes řeku Haast a ukazujem rodičům, kde jsme strávili čtvrt roku. Ubytováváme se v naší oblíbené Haast Lodge, počasí vypadá lepší, takže naši zase staví stany.

Po večeři vyrážíme na pivo do legendární knajpy Hard Antler (alias Tvrdej paroh). Přidává se k nám i naše bývalá kolegyně a spolubydlící z karavanu Val. Vychutnáváme točené pivo, které sice stojí 6 dolarů za pintu, ale i tak je Haast údajně jedno z nejlevnějších míst na Novém Zélandu co se týče alkoholu (dle milovnice piva australanky Sue... a ta musí mít přehled).

Počasí v Haastu nezklame a přes noc pořádně prší. Rodiče ve stanech statečně přežívají téměř bez újmy... až na promočené botasky. Ráno nás čeká další příjemná společenská povinnost – snídaně ve Fantail Cafe. Potkáváme se s našimi bývalými šéfy Janene a Alym a poroučíme si „large breakfast“, „cheese scone“ a nějaké kávičky. No musím říct, že jejich předchozí kuchař měl ty slaninky a volský oka lepší :-). Nicméně je příjemný se do kavárny podívat v roli hosta, relaxovat a nechat se obsluhovat. Navíc dostáváme od Alyho speciální věrnostní slevy :-).

Naše trasa s rodiči se z Haastu stáčí zpět do vnitrozemí jižního ostrova, k jezerům u Wanaky, finále pod Mt. Cook a rozloučení v Christchurch. O tom příště :-).