Vánoce poprvé mimo rodné Brno… Kavárna je zavřená na 24.,
25. a 26. prosince, všichni naši spolupracanti odjíždí a nás čekají nebývalé 3
dny volna v kuse. V podvečer před Štědrým dnem dávám Skype
s rodiči a s babičkou osvěžuju recept na bramborový salát. Kapra je
tu nemožné sehnat, ale kupujem si v kavárně dva kousky „fish of the day“ –
tzv. „blue cod“. V opshopu jsme před Vánoci pořídili vykrajovátko a Lenča
peče výborné linecké a vanilkové rohlíčky. Já se v oblasti cukroví
zapojuju pouze šoulením kokosových kuliček… a samozřejmě konzumací J.
Štědrý den trávíme u nás v kontejneru, místo koled
posloucháme kanál s klasikou přes satelitní telivizi… pouští nějaké církevní
chorály, takže vcelku adekvátní J.
Vánoční atmosféru dotváříme vystavenými ladovskými pohledy, který přišly Lenči
z domova. Lenča kreslí vánoční strom a betlém.
Počasí je krásné, letní – a vydrží takové celé tři dny –
máme štěstí. Místo za sněhem za Ochoz vyrážíme před večeří na procházku
k Haast River. Blue cody obalujem klasicky v trojobalu se strouhankou
z toasťáků z kavárny J.
V kombinaci s bramborovým salátem jsou luxusní… jen citelně chybí
rybí polévka J.
Pak už rozbalujeme pod svým papírovým stromkem dárky a jsme překvapení,
kolik jich je a kolik jsme toho dostali od našich skvělých domácích a šéfů
Alyho a Janene! V závěru dne dojde i na prozíravě
„ještědomazuložtostaženou“ pohádku J.
A na první svátek vánoční vyrážíme. Naším cílem je Wanaka,
chceme poprvé vyzkoušet spaní v autě na našem loži od farmáře Rona. Cesta
vede přes národní park Mt. Aspiring, je krásně teplo, slunečno, sand flies
vytrvale bodají. Po cestě dáváme několik malých procházek – výšlap do průsmyku
Haast Pass, procházku k průzračně modrým a pořádně ledovým Blue Pools.
Nad obřími jezery Hawea a Wanaka kontrastují ozářené hory a
my na večer zastavujem těsně před Wanakou v malém kempu
v Albertstown.
Za noc na osobu 7 dolarů – skoro zadarmo. Jediné, co chybí
jsou sprchy, ale to vynahrazuje řeka, která protéká přímo kolem kempu. Vše je
nasvícené měkkým večerní světlem, břehy jsou krásně zelené se starými vrbami,
v dálce jsou vidět hory.
V kempu panuje příjemná „hippie atmosféra“.
Některé campervany jsou tu, zdá se, zapíchlé už dlouhou dobu a jejich majitelé
tu spokojeně bydlí.
My se rozvalíme v naší dodávce, pustíme si nějaký ten
díl Big Bang Theory na počítači a z oken pozorujem hvězdy… zatím nám ještě
chybí záclonky J.
Na druhý svátek vánoční, tzv. „Boxing Day“ přijíždíme do
Wanaky. Jsme překvapení, že dost obchůdků, občerstvení a restaurací je
otevřených. Bohužel ne tak kadeřnictví, které poměrně urputně hledám.
V Haastu totiž žádný holič není a ani se nenašel nikdo s holicím
strojkem. Po několika měsících začínám být nesnesitelně vlasatej… I nyní
v únoru se situace nezměnila, je to pořád horší. Nedočkavě vyhlížím konec
práce za pár dní… tentokrát to ve Wanace musí vyjít. Prozatím si u snídaní
mrzutě zaplétám copy.
Na Boxing Day ve Wanace si necháváme v informačním
centru poradit nějakou půldenní túru a směřujem kousek za Wanaku k Diamond
Lakes a výstupu na Rocky Mountain. Konečně si zase užíváme delší výlet,
postupně se výhledy otvírají, kolem nás hory a pod náma nádherná jezera. Nejvíc
mi to připomíná Norsko.
Ten samý večer se vracíme do Haastu. Vánoce netradiční, ale
parádní. Následujícího dne začíná v kavárně řádnej nářez. Počty lidí i
tržby se zdvojnásobují oproti předvánoční době – děcka mají letní prázdniny. Jako
posila pracuje po Vánocích v kavárně Alyho vlasatá patnáctiletá vnučka
Teagan. Sice s náma moc nemluví, ale je docela fajn. Pokaždé překvapí nějakou
specialitou, kterou si vaří ze surovin v kavárně J. Na Silvestra mi ženský
v kavárně zapějí „Happy Birthday“ a já najdu v mražáku sausage
s mašličkou… je to znamení, takže ho zbodnu. Konec roku 2014 zaspíme –
jsme unavení.
V druhé polovině ledna se to trochu zklidňuje, ale
pořád chodí lidí dost, jsme v nekonečném pracovním koloběhu. Zaměstnanců
je tak akorát, bohužel už si nemůžem dovolit luxus společného dne volna, takže
já mívám volné pondělky a Lenča úterky. V jeden Lenčin „day off“ pospávám
osamoceně u snídaně, když Lenča volá, že se něco třese. Nic necítím, dál
v polospánku snídám. A ženský v práci pak zaníceně probírají, že bylo
zemětřesení, šestka na stupnici. Sakra a já to prospal! :-/
Naštěstí i v tomhle hodně pracovním režimu občas
stihnem i nějakou tu akci, dobrodružství, zábavu. Aly jedno odpoledne přichází
v ultrakrátkých šortkách a říká, jestli chci jet v noci na lov
jelenů. To je nabídka, která se neodmítá. Prý dorazí o půl jedné v noci, hodí
šutr na kontejner, já vyběhnu z postele a vyrazíme. To mě trochu děsí,
takže si nastavuju na čtvrt budíka. O půl jedné se potuluju před kontejnerem a
čekám. Jsou nádherné hvězdy, měsíc je asi v novu, takže nade mnou je jen
brutálně prokreslená mléčná dráha. A Aly nikde. Se smíšeným zklámáním a úlevou
zalehám zpět do postele. O půl druhé mě z polospánku budí rána… Před
kontejnerem stojí džíp, Aly zavelí, že jsem řidič.
Vyrážíme směr průsmyk Haast Pass, zapnuté dálkové světla, na
silnici ani živáček. Otevřenými okny vane ledový vzduch. Aly masivní svítilnou
(zmiňuje úctyhodný počet lumenů, který rychle zapomínám) ozařuje louky a břehy
řeky, hledá odraz očí. Dává příkazy – zpomal, zrychli, couvej. Když uvidíme
oči, odjišťuje. Řídím džíp v noci a vedle mě starší týpek v černé čepici
míří ostřelovačskou puškou z okýnka J))…
na abych to zkrátil – zážitek skvělej, ale nakonec Aly nevystřelil, jeleni byli
dostatečně rychlí a zaběhli do houští. Po cestě zpátky už jsou vyplašení a
žádné oči nevidíme. Usínám v nevím kolik hodin a další den v práci jsem
mírně mátožný.
Ten samý den ale Aly přichází s další nabídkou – po
práci si vyjet po řece v jeho „jet boat“ a zarybařit si. I tato nabídka
nejde odmítnout… a kafe spraví všechno J.
Zapřaháme za džíp jeho motorák, přijíždíme k Haast River, nasedáme, Aly
nažhavuje motor a svištíme! Je to rychlost, vítr neúprosně fičí, po chvíli
nasazuju svoji hučku ze sekáče.
Řeka je krásně modrá, valíme směr moře. Kousek od rozhraní
moře a řeky zakotvíme a vytahujem pruty. Aly ukazuje jak nahodit, nepoužíváme
žádné návnady. Výsledek je tentokrát parádní. Lenča i já si zabojujem a oba
ulovíme po jedné krásné rybě „kahwai“.
Přímo u řeky je Aly vykuchá a odvážíme
si je domů. O pár dní později si dáváme uzeného kahwai – Aly je naložil do
kombinace „brandy, hnědý cukr, marmeláda a bůhví co ještě“ a vyudil. Pokapaní
citronem, s trochou salátku a opečenými chleby jsou líbezní. Jím je asi
dva dny v kuse – na snídani, oběd i večeři J.
Na ryby vyrážíme s Alym ještě 2x – tentokrát už jen ze
břehu, džípem přijíždíme po terénní cestě/pláži až k moři a ústí
Haast River. Místo je to krásný, ale úlovek už se nekoná.
Aly ale ví jak na to,
se svým vnukem Joshem v lednu líčí v řece sítě a chytá toho spoustu,
jednu obří rybu nám věnuje. Ve chvíli kdy máme lednici plnou krásných filetů
nám přijíždí další zpestření – stopařka Lena z Německa.
Lenu jsme potkali na farmě na severním ostrově, cestuje
sama, hlavně stopuje. Byli jsme spolu v kontaktu přes FB, napsala, že bude
projíždět Haastem a tak jsme poprvé dělali „couchsurfing“ v roli
hostitelů. Lena u nás spočinula na matraci na zemi, s chutí slupla rybí
steak přestože je vegetariánka, vyprala všechno své oblečení po dlouhé době v pořádné
pračce a spoustu nám toho povykládala J.
Dala nám mnoho cenných tipů, co kde vidět a i ona potvrdila, že na Zélandu jsou
fakt milí a cestovatelům naklonění lidi. Během stopování, různých wwoofingů a
především dobrovolničení na hudebním festivalu zažila spoustu příhod, a udělala
si tolik známých a kontaktů, že má momentálně k dispozici postel zdarma
snad v každém druhém městě na Zélandu J.
Každopádně holka je to odvážná, blonďatý sluníčko těsně po střední, sama
stopující po Novým Zélandu… hodně zdaru a snad ji ještě potkáme!
Čas v Haastu utíká jako voda, střídá se krásné počasí a
déšť, dny práce a volna. Když máme trochu sil po práci, jdeme s naší
spolupracantkou Val na pivo do taverny Hard Antler.
Nebo děláme záclonky do
naší dodávky ze starých závěsů, které nám darovala Sue. Nebo hrajeme Scrabble
v angličtině, které přinesl ježíšek z Amazonu J. Janene a Aly si pořídili
před Vánoci nového psíka Jocka a tak ho s sebou berem na proběhnutí na
Haast Beach. Pláž stráží srandovní minikůň, který je až na jeden orgán skutečně
miniaturní.
To je našeho čtvrt roku v Haastu, na západním pobřeží
jižního ostrova Nového Zélandu. Jednoho dne se za chladného únorového rána
probouzíme a po cestě do práce nás překvapuje sníh na okolních horách.
Takto hory
vypadaly při našem příjezdu. S příchodem léta všechen sníh roztál. Snad
nám hezké a teplé počasí ještě nějaký ten měsíc vydrží. Ve chvíli když tento
příspěvek dopisuju nám zbývají 2 dny práce. Brzy znovu sbalíme všechny naše
věci a vyrazíme na cesty!
Žádné komentáře:
Okomentovat