Havaj 1/2: Honolulu a okolí

Venku prší, my máme za sebou 2 týdny v kavárně, už nám přišla první výplata (smažení ryb a dělání káviček na Zélandu nese víc než IT v ČR! J), bydlíme v „kontejneru“ na zahradě majitelů. A konečně je čas se vrátit v příspěvcích na blogu k našim dřívejším dobrodružstvím… nejprve zaznamenám Havaj, pak se vrátím tam, kde jsem skončil s pevninským USA – tzn. pokračování Utahu, pak Arizona, Grand Canyon a nakonec dokončení Kalifornie – San Diego, Los Angeles a tak. Těším se, až se budu prohrabovat staršíma fotkama J.

Havaj byla naše „dovolená“ uprostřed cestování. Po krutě poznávacím a kempovacím divokém západu USA a před Novým Zélandem. Měli jsme na ni 2 týdny a rozhodli jsme se, že uděláme pouze 1 ostrov – Oahu s hlavním městem Honolulu. Určitě by to šlo mít nabitější a prozkoumat toho mnohem víc… ale my jsme se chtěli hlavně zastavit, užívat si lenošení na pláži a relaxovat.

Na Havaj jsme letěli z Oaklandu u San Francisca, už v letadle je cítit „aloha“ – plešatý letušák kolem padesátky je osmahlý a kolem krku má věnec z květin. 

Přilétáme do Honolulu a naší první starostí je najít Wifi, dohledat si cestu k ubytování a najíst se. 

Čekáme, že na letišti bude spousta fast foodů ale ono kupodivu ne. Na něčí radu se vydáváme podél silnice hledat StarBucks, ověšení těžkými krosnami, je pořádné teplo a vlhko, za chvíli z nás monstrózně leje a nikde nic. Vyšťavení se vracíme k terminálu a nasedáme na havajské MHD jménem „The Bus“ s cílem nechat se dovézt kamkoliv do centra, kde bude jídlo a internet.

Autobus je čímdál víc naplněný, moje krosna je po chvilce zaskládána zavazadly jakési paní a vystoupit se všema věcma není jen tak. Zastávek je neuvěřitelně moc, všechny se jmenují podobně, navíc je autobus pojízdná lednička, klima jede na plný obrátky. Už z první jízdy poznáváme, že náš úmysl nepůjčovat si auto a pohybovat se po ostrově autobusy nebude úplně OK.

Konečně se dostanem ven z busu někde kousek od Waikiki, v centru Honolulu mezi mrakodrapy a nacházíme Aloha Sushi, které se hned stává naším oblíbeným místem a navštívíme ho ještě několikrát. Mají dobré sushi za super cenu a WiFi taky jede = ideál.

Dorážíme do našeho ubytování v soukromí – k Jessice. Stejně jako ve velkých městech v USA, i na Havaji jsme využili airbnb.com – a to hned u 3 různých lidí. Obecně v USA (a tedy ani na Havaji) moc nefunguje couchsurfing – na rozdíl od Nového Zélandu je hodně těžké najít hostitele. Holt amíci chtěj za ubytování dostat zaplaceno. Takže airbnb je vhodná alternativa – je to pořád levnější než hotel/hostel a navíc je člověk „u místního“ – může pokecat, získat tipy a zaručí to autentičtější zážitek z navštíveného místa.

Jessica je vegetariánka, která postupně přechází na veganství. Obecně jsem se během cesty setkal s tolika vegetariány/vegany jako nikdy předtím. Ne opravdu nechci být jedním z nich J. Každopádně Jessica má hodně pravidel, co se u ní doma smí a nesmí, ale jinak je moc fajn. Taky má dva malé psíky, kteří se jmenují Maggie a Ziggy. Maggie je rapl, Ziggy je ospalej flegmatik mírně při těle. Brzy dostávají přiléhavé přezdívky – Piggy a Twiggy. Každopádně s oběma psíky je zábava a rychle si na sebe zvykáme, lehký smrádek v našem pokoji signalizuje, že Ziggy si dal šlofíka pod postelí.

Jedním z mnoha pravidel je, že v bytě se nesmí pít alkohol, takže potajmu musíme pašovat pivka (vyzkoušeli jsme všechny druhy místního pivovaru Kona Brewery) do našeho pokoje a popíjet je ve střehu v posteli.

Postupně objevujem Honolulu a okolí – nejprve se vydáváme na legendární Waikiki. Tato „část“ je centrem všeho dění, takže pláže jsou docela přelidněné, většinou dost úzké, často obklopené luxusními hotely. Nám se nejvíc líbí Fort De Russy, na kraji Waikiki u hotelu Hilton. Pláž je tu mnohem širší, nemáme slunečník, takže se natáhnem ve stínu palmy do zlatavého písku a pozorujem krásný modrý oceán a dění kolem.

Kousek od nás se sluní američtí důchodci, kteří na Havaj jezdí často a rádi. Další zvláštní sortou jsou neproniknutelní japonci, kteří do vody lezou v kombinézách a jiných úborech – hlavně aby jim nedopadl ani paprsek spalujícícho Slunce na bělostnou pokožku. Když se o tom zmiňujem Ronovi na Zélandu, říká, že on si pamatuje z Havaje asiatky v miniaturních bikinách. Hmm, časy se mění.

Dalším důležitým účastníkem provozu na Havaji jsou běžci. Je jich tu plno, všech věkových kategorií, běhají po cestičkách podél pláží a v parcích. I my později v městečku Kailua vyrazíme J.

Vzhledem k tomu, že své, po americkém roadtripu zdevastované, sandály z Walmartu jsem nechal jako suvenýr uklízečkám v Budget Inn v San Franciscu (jestli to tam někdy někdo uklízí), pořizuju si svoje první žabky v životě. Musím říct, že chodit v nich je dost nepohodlný, nechápu lidi jako Dadyna, kteří v nich chodí celej život J. Ale na pláž a do sprchy to jde no… Druhá věc, kterou si z Honolulu odvážím, je obligátní havajská košile ;-).

Mimo Waikiki se v Honolulu ještě vydáváme na pláž Ala Moana, leží bokem, není tak rušná jako Waikiki, voda je krásně teplá. Hlavní vzpomínkou odtam jsou pro mne svatby - spousta asijských párů (ženich je většinou cukrouš s vyžehlenými vlasy, v bílém obleku a s havajským věncem kolem krku) se tu fotí přímo na pláži mezi lidma. Pózují, srandovně hopsají směrem k moři, aby měli fotku „vbíháme společně do moře na Havaji“… zkrátka jedna velká absurdní taškařice a zajímavá podívaná.

Po 2 dnech dospíváme k rozhodnutí, že si přeci jen půjčíme auto. Ano na Oahu se jde přesouvat autobusem… ale každá cesta vám zabere 2x tolik času než když jedete autem. Navíc jsou někdy pořádně nacpané a přechlazené klimatizací. Auto půjčujeme tentokrát přes Alamo – tím, že to bookujem až přímo na místě „z Havaje“ získáváme mnohem lepší cenu – online systém si myslí, že jsme američani. Pokud bychom to dělali z ČR, byla by cena zhruba jednou tak vysoká.

Dostáváme tentokrát maličkého Fiata. Na ježdění po ostrově s plavkama, karimatkou a šnorchlem je to super. Ale když si představím, že jsme měli mít něco takového i na roadtrip po státech se všema věcma a kempovací výbavou, tak bychom asi zaplakali – díky bohu jich neměli v SF dostatek a přidělili nám za stejnou cenu většího Chevrolet Sonic J.

S naším Fiatem projezdíme ostrov křížem krážem a každému kdo na Oahu pojede doporučuju zainvestovat do půjčení auta. Mnohem víc si to užije!

Mimo pláží podnikáme v okolí Honolulu i dvě klasické procházky. První z nich jsou vodopády Manoa Falls. Samotné vodopády nejsou nic tak úchvatného ale stezka vede krásnou džunglí, je pořádné vlhko a teplo, takže je to slušná sauna. Poprvé vidím bambusový les.

Druhou je výstup na bývalý vulkán Diamond Head. Na vrcholku jsou vojenské střílny a otvírá se odtam nádherný výhled na celý záliv a Honolulu.

Ty nejhezčí místa z ostrova Oahu jsme ale viděli až když jsme vyrazili autem pryč z města, na severní břeh, do zátoky Hanauma, do Kailui. A o tom bude příští příspěvek J.

WWOOFing na severním ostrově

Je polovina listopadu, máme za sebou čtvrt roku na cestách J. Aktuálně se nacházíme na jižním ostrově Nového Zélandu, west coast, v malé vesničce Haast uprostřed ničeho, bez telefonního signálu, obklopené zasněženými horami. Ve vesničce je hospoda, sámoška a kavárna. V té kavárně makáme a když to dobře půjde, strávíme tu celé 3 měsíce, vyděláme balík a pak ten Zéland pořádně procestujem v našem campervanu J.

Toť k hot news a teď už k tématu příspěvku. Na severním ostrově jsme strávili 2,5 týdne tzv. WWOOFingem. Na www.wwoof.co.nz jsou zaregistrované „organic farms“, funguje to na Zélandu, ale i v jiných zemích po světě. Farmy vyvěsí, že by potřebovali dobrovolníky a co to bude obnášet… a dobrovolníci přijedou, fachaj 4 až 6 hodin denně a odměnou jim je zdarma bydlení a jídlo + volné odpoledne.

My jsme se takhle přihlásili k Ronovi. Na jeho pozemku nebyla žádná zvířata, měl sady s tzv. „fíčous“ (feijoa) což je spešl ovoce, o kterém jsme slyšeli poprvé (dělal z něj moc dobré ledové smoothies), měl „veggie garden“ a „herb garden“, měl spoustu citrusových stromků a celé tohle panství bylo obklopené obřími živými ploty jako z Shining. 

Za živými ploty se rýsovaly hory Tararuas. Zhruba uprostřed pozemku stál farmářův dům, kde jsme se scházeli na jídla. A na kraji byl malý domek – chata, kde jsme vegetili my. V chajdě byla vlastní kuchyně, kamna na dřevo, v nichž jsme každý večer zatápěli, takže jsme usínali při praskání ohně. Za chatou jsme si trhali z obsypaného keříku citrony, před chatou jsme sklízeli ze stromu avokáda.

Náš den vypadal tak, že jsme ráno nazuli gumáky, já jsem si dal tepláky a diecézní mikinu z Armády spásy a vyrazili jsme k Ronovu domu. Ron nás každý den zdravil pozdravem z jiné země. Jediný pozdrav, co si pamatuju je „žeže“ ale už nevím odkud byl. :-) Ze zahradních prací jsme si užili plení na sto způsobů, prostříhávání stromků, sekání trávy na „ride-on“ traktůrku, ale i přípravu dýňové polívky a vyvracení pařezů… a mnoho dalšího.

Po 2 hodinách ráno jsme se sešli na „morning tea“ – k čaji jsme pojídali pomeranče a grepy přímo ze zahrady, kousky jablek namazané burákovým máslem. Kromě pozdravů Ron sbíral taky vtipy a historky. Teméř u každé situace a každého tématu byl schopen zahlásit „That reminds me a joke…“ :-). 

Kromě nás povětšinu času u Rona byly ještě další WWOOFerky – postupně jsme se potkali s Riin z Estonska a Biancou, Lenou a Melanie z Neměcka. Obecně němců je tady kotel – hlavně těch co aktuálně dokončili střední školu. Narozdíl od ČR nemají němci limit na novozélandské working holiday visa a tak se houfně vydávají před studiem na univerzitě užít volný rok na Zélandu…

Samozřejmě všechny koho potkám se snažím naučit mariáš. Když začínám obšírně vysvětlovat pravidla jeden večer Ronovi, Riin a Biance, Ron postupně přestává mluvit a jeho tvář se zachmuřuje, načež bezbarvým hlasem praví, že je unavený a půjde spát. No… není to pro každýho :-D.

Zpestřením v našem programu je účast na setkáních skupin, které sází původní novozélandské stromy na místech, kde byla krajina zasažena člověkem… za cílem vrátit ji do původního stavu. Takové skupiny jsme poznali dvě – v obou případech šlo o skupinu důchodců ve věku 60 až 90 let, kteří se jednou týdně dopoledne sejdou, přesazují stromky v „nursery“, vyrazí k řece do terénu, vykopou plevel kolem už rostoucích stromků, pak si dají společně čaj, kafe a cookies na čerstvém vzduchu. 

Větší skupina se jmenovala Friends of the Otaki River, jejich stránky jsou www.friendsoftheotakiriver.org/ a nejspíš nás tam najdete na nějakých fotkách :-). 

Celé tohle scházení a starších lidí sázení původních stromků je super spojení „People Care“ a „Earth Care“ :-).

Společně s „Fair Share“ jde o 3 základní principy permaculture. Tyhle myšlenky se nám Ron snaží vštěpovat během celého pobytu u něj. Bývalý kovboj z Kalifornie, project manager s vostrým sporťákem. Před pár lety se rozhodl, že chce žít ekologicky a sporťák věnoval do nedalekého muzea (které jsme navštívili, Ronovo bývalé auto na fotce :-) - rád se jím pochlubí svým „wwooferům“).

Za 2 a půl týdne si dáváme jen 1 den volna, zrovna je ale divoké počasí, tak se jen jdeme podívat na místní pláž. Moře je rozbouření, pláž je pokrytá naplaveným dřevem, lasturami a pěnou. Přicházíme až k místu, kde se vlévá řeka Otaki do moře. Houf ptáků tam plachtí proti silnému větru a zdá se, že stojí na místě na rozhraní slané a sladké vody.

Jednou z věcí, na které se u Rona hodně dbá je „nevyhazovat žádné jídlo“… a tak když do kompostu vyhodíme zapomenutou půlku pomeranče, který už nám příjde moc seschlý, objeví se nám jako příloha ranního čaje i s náležitým komentářem :-). U Rona se využívá všechno, vytrhaný plevel, posekaná tráva se používá k mulčování stromů, jednou z prvních pouček, které nás učí je „pee for the tree“ :-).

Na jídlo si rozhodně stěžovat nemůžeme, na kompostu vesele raší dýně a tak je naším častým chodem dýňová polévka /kaše, ale k tomu semtam i kus hovězího, vajíčka, polenta, čočka vždy se dělá salát z toho, co dala zeleninová zahrada. Je to zdravý, chutný a rozmanitý. Pomalu začínám atakovat hranici 10ti shozených kg od startu cesty B-).

Ne vždy jsou ale zkušenosti s WWOOFem tak pozitivní jako jsme měli my. Od holek jsme slyšeli, že na některých farmách bylo jídla málo nebo staré, některé práce mohou být hodně náročné, případně je farmář úchyl. Chce to určitě důkladně pročíst reference na danou farmu/lidi.

Když se Ronovi zmiňujem, jestli nezná nějakého truhláře, u kterého bychom si mohli nechat udělat postel do auta, nabízí se, že nám ji postaví! A skutečně se stalo, pár dní před odjezdem máme v autě dřevěnou konstrukci – stačí dokoupit matraci. Postel je dostatečně vysoko a pod ní je prostor pro zavazadla. Odvděčujeme se mu nějakou prací „přesčas“ a Lenča přidává trochu artworku. Ron rozbíhá akci „sebezdanění“ za používání benzínu, peníze by měli jít na vzdělání v oblasti životního prostředí. A Lenča mu kreslí sadu obrázků, které použije v prezentaci k tématu.

Celkově se mi naše vzájemná spolupráce hodně líbila a splnilo to „fair share“ a „people care“ J. Ron nám neváhá říct kritiku, když něco děláme špatně, ale zároveň nás doporučuje, když mu volají z naší nové práce. A tak máme sehnanou práci v kavárně na dálku, bez osobního pohovoru – přes stránku www.backpackerboard.co.nz - Lenča vytváří nabušené resumé (CVčka) a „cover letter“, konečně někde uplatňuji svoji krušnou pubertální pracovní zkušenost z McDonalda :-D. To vše zašlem mailem, uvedem referenci na Rona a kontakt na něj – z kavárny mu obratem volají a potvrzují nám, že s prací můžem počítat.

Z Otaki vyrážíme osvěžení prací na čerstvém vzduchu, s postelí v autě, zařízeným zaměstnáním… a se spoustou nové výbavy sehnané v tzv. op-shopech (opportunity shop). Tyhle obchůdky jsme začli využívat poprvé v Aucklandu (armáda spásy) a pokračujem v tom i nadále. Dá se v nich najít všechno a za naprosto směšné ceny (většinou tak 1 až 4 NZD za kus) – pořizujem originální dvojCD Chopin/Rachmaninov a bestofku Pink Floydů do auta, 2 průvodce po Novém Zélandu (Lonely Planet a Insight Guides), autoatlas, oblečení do kavárny, slamák, nějaké knihy a taky nového maskota – ukecaného Mravenečníka :-).

Přijíždíme do Wellingtonu a užíváme si další perfektní novozélandský Couchsurfing – u velkých cestovatelek Jenny a její extrovertní dcerky Dakoty, která metá kotrmelce na naší matraci. 

V noci leje a pořádně fouká. Druhý den ráno to nevypadá o nic líp a my se rozespalí naloďujem na trajekt a vyplouváme do rozbouřených vod Cookova průlivu spojující Tasmanovo moře s Pacifikem a oddělující Severní a Jižní ostrov.

Postupně mizí v dálce Wellington, pořádně to houpá, snažím se vyhlížet velryby, ale zatím nic. Palubu ostříkují spršky slané vody, takže se mi okamžitě zasolují brýle i čočka fotoaparátu… 

Plavba trvá přes 3 hodiny, počasí se zlepšuje a konečně připlouváme k zeleným břehům divočejšího a méně civilizovaného Jižního Ostrova.